My world of fantasy...
Takže, jelikož je sobota, tak je tady i nová kapitola. A protože Kaitlin nemůže (fláká se někde po barech, potvora jedna), tak musím vkládat já. Každopádně vyřizuji za ní, ať si kapitolu užijete a napíšete komentáře.

S další kapitolou už přijde Kaitlin sama a to snad v sobotu, i když jí to někdo určitě bude muset připomenout. Zase :-D

Areneis

Část 1

 

Školní týden v Bradavicích uběhl tak rychle, že než se studenti nadáli, nastala sobota a s ní i vytoužený výlet do Prasinek. Jelikož byla teprve půlka září, počasí bylo stále ještě nádherné, slunce svítilo a jen tu a tam ho zakryly mraky. Bylo to ideální počasí na výlet, jako byl tento. Snad všichni studenti kouzelnické školy se nechali vylákat ven, ti starší, aby se vydali do nedaleké vesničky, a ti mladší zůstali alespoň na rozlehlých, prosluněných pozemcích bradavického hradu. Mezi těmi, kteří se chtěli vydat do Prasinek, byla také tříčlenná skupinka zmijozelských studentů, kteří stále ještě pobývali ve vstupní síni.

„Kde sakra vězí?“ hudroval Malfoy a přecházel po hale.

„Uklidni se, Draco,“ klidnila ho Rochelle. „Něco ji prostě zdrželo, navíc má zpoždění teprve čtvrt hodiny.“

„Teprve?“

„Věř mi, že je schopna mít i o hodně větší,“ ušklíbla se, když si vzpomněla na kamarádčiny příchody.

„To ji vážně omlouvá,“ odsekl světlovlasý mladík.

„Mohl bys nechat toho chození do kolečka?“ obořil se na něj po chvíli Zabini.

„Fajn,“ odvětil Malfoy, vrátil se k nim, opřel se o zeď a zamračeně pozoroval schodiště vedoucí nahoru do věže.

„Co to do tebe dneska vjelo?“ obrátila se na něj po chvíli Roch. „Od rána jsi jako na trní. Děje se něco?“

„Krom milého dopisu od mého otce? Ne, jinak je vše v naprostém pořádku. Pokud teda nepočítáš Thea, který se mi od rána lepil na paty a pokládal spoustu nesmyslných otázek. Ještě štěstí, že si nakonec vzpomněl, že má rande.“

Rochelle na něj překvapeně pohlédla. „Co ti psal otec?“ zeptala se poté na věc, která jí připadala vážnější než nějaký Nott.

„Nic důležitého.“

„Kvůli něčemu nedůležitýmu bys neměl takovouhle náladu. Povídej.“

Draco však zavrtěl hlavou a následně mávl rukou ke skupince mrzimorských páťáků, kteří postávali jen kousek od nich. Rochelle si nemusela dlouho lámat hlavu nad tím, co ono gesto mělo znamenat. Nechtěl o tom mluvit na veřejnosti, kde by ho každý mohl slyšet.

„No konečně,“ zvolal najednou Blaise, když pohlédl ke schodům.

„Pardon,“ omluvila se Kate, jakmile k nim došla. „Měla jsem trošku problémy se sem dostat.“

„Problémy?“ chytl se toho Malfoy.

Kate však byla ušetřena jakéhokoliv vysvětlování. V další chvíli se totiž v hale objevilo několik nebelvírských studentů, mezi nimi i Seamus Finnnigan, jenž propaloval oba zmijozelské mladíky vražedným pohledem, zatímco Katie okázale ignoroval, stejně jako její sestru.

„Co se mu stalo?“ zeptala se Rochelle hned, jakmile jim dotyčný zmizel z dohledu.

„Z nějakého, mně nejasného důvodu si stále myslel, že s ním půjdu do těch Prasinek,“ vysvětlovala Kate, zatímco kráčeli směrem k vesničce. „A nenechal si vysvětlit, že jdu s tebou, Roch. Mělas vidět tu scénu, co nahoře ztropil. Že se tahám jen se Zmijozeláky, dávám jim přednost před vlastní kolejí a podobné řeči. Měla jsem sto chutí ho zaklejt do něčeho odporného a hlavně němého.“

„Žárlí,“ poznamenal Draco s úšklebkem.

„Nemá na co. Nikdy jsem mu ani nenaznačila, že bych měla byť jen sebemenší zájem.“

„Zřejmě to bere jinak,“ pokrčil Malfoy rameny. „Možná bys mu měla oznámit, že tady s Blaisem nic nemáš, že máš doma přítele. Třeba by se zklidnil.“

„Nebo naopak ještě víc rozzuřil,“ ozval se i Zabini a na tváři mu pohrával pobavený úsměv. „Vsaď se, že nakonec tě bude titulovat jako děvku, co se tahá s kdekým.“

„To by neudělal,“ bránila svého spolužáka Kate.

„Dvacet galeonů na to, že to do čtrnácti dnů prohlásí,“ šklebil se Draco.

„Sázím třicet,“ přidal se i Zabini.

„Ježiši, nechte toho,“ protočila oči Rochelle. „Kate se s vámi sázet nebude, viď, ségra?“ zazubila se na hnědovlasou dívku.

„Tak nějak,“ přikývla, zatímco sledovala nebelvírskou skupinku před sebou. „Myslíš, že jsem vážně měla jít s nimi? Když už jsem s nimi v koleji a…“

„Kate,“ vydechla Rochelle. „To je naprostá volovina, výlet si máš užít, ne se zabývat kolejemi nebo tak nějak. A na ně kašli, jak řekl Draco, žárlí,“ pousmála se.

„Když myslíš…“ přikývla.

O několik minut později všichni čtyři dorazili ke kouzelnické vesničce. Na chvíli se zarazili a váhavě na sebe pohlédli, jako by se radili, co dál.

„Asi už se rozdělíme, ne?“ vypadlo nakonec z Draca. „Nemyslím si, že by bylo třeba hrát dál tuhle frašku.“

„S tím souhlasím,“ přidal se k němu i Blaise. „Nebelvírští nás už viděli, co víc si přát,“ vytvořil na tváři znechucený výraz. „Jdeme?“ otočil se na Kate už s mírným úsměvem.

Dívka jen kývla na souhlas. Taktéž neviděla důvod, proč být dál pohromadě. Přeci jen si domluvili, že hned ve vesnici se rozejdou. A navíc se zdálo, že Draco se jich už chce opravdu zbavit.

„Tak zatím,“ otočila se Katie ještě na sestru a jejího společníka. Pak už s Blaisem zamířila za nákupy a podobně.

„Konečně,“ zamumlal Draco, jakmile byli jejich přátelé z doslechu.

„Proč ses jich chtěl tak rychle zbavit?“ zajímala se Rochelle a přistoupila k němu blíž. Zdálo se jí, že celou dobu není ve své kůži a chtěla mu nějak pomoct.

Dracova tvář na okamžiku ztuhla. „Řeknu ti to cestou,“ mávl rukou někam do dáli. Rochelle pohlédla směrem, který ukazoval. A uvědomila si, že jí Draco naznačuje, aby se prošli. Za vesničku a dál. Hlavou jí problesklo, jestli tím směrem náhodou není jeskyně, ve které se dřív ukrýval Sirius Black, ale pak tuto myšlenku pustila z hlavy.

„Dobře,“ přikývla a povzbudivě se usmála.

Nějakou dobu oba mlčeli, ale jakmile prošli vesničku a ocitli se na opuštěné cestě, Dracův výraz se uvolnil. Jako by se už nemusel přetvařovat, když byli mimo dohled všech ostatních.

„Tak povídej,“ vybídla Rochelle Malfoye, jakmile měla dojem, že může. Když ale její kamarád pořád mlčel, zkusila: „Má to co dělat s tím dopisem od tvého otce?“

„Přijede sem,“ vydechl Draco, ale na dívku se nepodíval.

„A to je špatný?“ nechápala.

„Ty to nechápeš, Roch,“ pohlédl na ni zoufale. „On sem nejede jen na návštěvu nebo tak. On tu bude učit. Zdá se, že Ty-víš-kdo není spokojen s tím, jak probíhají hodiny Obrany, tak sem posílá mého otce.“

„Ale pokud bude Lucius učit, tak…“

„To nebude Obrana proti černé magii, ale Černá magie,“ dokončil Draco větu. „A krom toho… Co když zjistí, jak to s vámi doopravdy je?“

Rochelle nemusela být empatik, aby poznala, že má Draco strach. Ne o sebe, ale o ni a Kate. Na jednu stranu ji to překvapovalo, zrovna Malfoy měl být tím, kdo myslí jen sám na sebe. Ale zase ho znala už docela dlouho a věděla, na čem mu záleží a jak smýšlí.

„Nedozví se to,“ pokusila se přesvědčit jeho i sama sebe. „Nemá jak. Ví to jen Theo a Snape. A ti nás neprásknou.“

„A jsi si jistá?“ hodil po ní pochybovačný pohled.

„Samozřejmě, že ne,“ pohodila hlavou. „Ale věřím v to. A ty bys měl taky, Draco,“ podívala se mu do očí. „A ne pořád o všem pochybovat.“

„Tobě se to řekne. Ale ty neznáš mého otce. Nevíš, jakej je,“ zastavil se. Ani si neuvědomili, jak daleko už došli. Prasinky už byly pěkně daleko za nimi.

„To máš pravdu, neznám,“ pokrčila rameny. „Ale rozhodně se před ním nehodlám prokecnout. Nebo snad čekáš, že k němu přijdu s: Dobrý den, pane Malfoy, vím, že znáte moje rodiče, ale víte, oni doopravdy nejsou mí rodiče, ve skutečnosti jsem úplně z jiného…“ začala.

„Dost,“ zarazil ji Draco, kterému se na tváři konečně objevil úsměv. „Máš pravdu.“

„Já vím,“ zazubila se na něj. „Na Luciuse teď kašli, budeme ho řešit až v okamžiku, kdy se tu objeví. A pojď,“ otočila se. „Ráda bych se taky koukla do těch Prasinek,“ mrkla na něj. „No tak, Draco,“ ohlédla se, když si všimla, že ji mladík nenásleduje. „Pusť to z hlavy a pojď se bavit,“ obdařila ho zářivým úsměvem.

Zmijozelský princ se konečně nechal přesvědčit a vyrazil za dívkou, která už mezitím kráčela k vesničce.

 

***

 

„Tak kam chceš jít?“ zeptal se Blaise Kate, jakmile poodešli od svých přátel.

„Kamkoliv. Neznám to tu, tak prováděj a ukazuj,“ usmála se Katie na svého kamaráda. Nakonec byla ráda, že je tady s ním a ne se Seamusem. Zabini byl mnohem lepší společník než její nebelvírský spolužák. Neobtěžoval ji zbytečnými a nesmyslnými řečmi a bral ohledy na to, co ona chce, s kým se přátelí a tak. Až ji to překvapovalo, jak mile se k ní zmijozelský mladík choval. Od někoho, jako byl on, by čekala úplně jiné chování. Jako by ona a Rochelle svým příchodem změnily chování Zmijozelu.

„Co Taškář?“ navrhl Blaise. „Nebo.. Medový rád?“ ušklíbl se. Věděl, že tohle Kate zaujme mnohem víc. „Co na to říkáš, Katie?“

„Klidně,“ pokrčila rameny, ale ve skutečnosti se jí jeho návrh líbil. „Tak mě veďte, pane Zmijozel,“ pobídla ho.

Po chvíli oba dva došli k domku, který skrýval ty nejlepší kouzelnické pochutiny, jaké se daly v Británii najít. V obchodě nakonec strávili něco přes půl hodiny. Kate se zajímala o všechno, co neznala a všechno chtěla vyzkoušet. Blaise zde opět ukázal, že není ve své koleji jen tak pro nic za nic a nenápadně dívce podstrkoval vše, o čem věděl, že je to buď odporné, nebo aspoň nějak zrádné. Když odcházeli, měla Kate plnou tašku výbušných bonbónů, ledových myšek, maxových maxižvýkaček, pepřových kapslí a podobných věcí. Zabini se jí snažil podstrčit i drcené šváby a jiné pochutiny, ale to dívka razantně odmítla. Přesto ale zjistila, že se jí podobné věci nějakým způsobem do tašky dostaly.

Nakonec s Blaisem prošla ještě několik dalších obchodů, včetně Taškáře, knihkupectví a podobně. Nakonec se však rozhodli zamířit ke Třem košťatům na máslový ležák. Než tam však došli, do cesty se jim připletli tři nebelvírští studenti.

„Myslel jsem, Robertsová,“ pohlédl na ni nenávistně Seamus, „že jdeš se svojí sestrou. Oprav mě, pokud se mýlím, ale tohle nevypadá jako ona.“

Kate už už otevírala pusu, aby mu to vysvětlila, ale Blaise ji předběhl. „Musela si něco zařídit, Finnigane. A pokud sis nevšiml, tak Katie to tady nezná. A přece bys nechtěl, aby tu bloudila sama,“ objevil se na jeho tváři nepěkný úšklebek.

„Tebe jsem se na nic neptal, Zabini,“ probodl ho Seamus pohledem. „Navíc pochybuju, že by si tvoje sestra potřebovala něco zařídit,“ otočil se zpět na Katie. „Viděl jsem ji, jak šla někam s Malfoyem. Předpokládám, že se teď někde oblejzaj,“ vytvořil na tváři znechucený výraz.

„Tak to předpokládáš špatně, Finnigane,“ ozval se za mladíkovými zády povýšený hlas.

„Malfoyi,“ přimhouřil Seamus oči, jakmile spatřil blonďatého Zmijozela.

„Být tebou, tak si dám pozor na jazyk,“ varoval ho Draco.

„Ty mi nebudeš diktovat, co můžu a nemůžu říkat, fretko,“ odfrkl si Finnigan.

„Seamusi,“ okřikl ho Neville, který až do té doby mlčel.

„Nech mě být, Neville, dokážu si poradit sám,“ utrhl se Seamus i na přítele. „Každopádně,“ otočil se opět na Kate. „Mohlas říct rovnou, že dáváš přednost tomu být se Zmijozely. Divím se až, že tě Moudrý klobouk zařadil k nám. V Nebelvíru nemáš co dělat.“

„Seamusi!“ ozval se opět Longbottom, ale nebyl sám. V tom samém okamžiku to vyhrkla i Levandule, která tvořila posledního člena jejich malé skupinky.

„Stačilo říct rovnou, že jdeš s tímhle,“ kývl hlavou směrem k Blaisovi. „Že s ním máš rande.“

„Nic mezi námi není, Seamusi,“ uklidňovala ho Kate. „Mám přítele a nehodlám…“

„Takže máš přítele a taháš se tu s ním,“ odfrkl si. „Děvko.“

„Tak tohle odvoláš!“ zavrčel Blaise. Finnigan ani nestačil postřehnout, kdy Zabini stačil vytáhnout hůlku a namířit ji na něj.

„Nech toho, Blaisi,“ chytla ho za ruku Katie a donutila ho, aby hůlku sklonil. „Nemá to cenu.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní. „Nemá cenu se zdržovat s takovým ubožákem,“ ušklíbl se na svého protivníka, provokativně objal Kate kolem ramen a odváděl ke Třem košťatům.

Malfoy na Seamuse hodil znechucený pohled a chystal se vydat za přáteli, ale Rochelle ho zastavila. „Počkej minutku,“ poprosila ho. „Hej, Finnigane,“ křikla na mladíka, který už odcházel. V okamžiku, kdy se Seamus otočil, mu na tváři přistála její ruka.

„Jau!“ vyjekl.

„Opovaž se ještě někdy urážet moji sestru,“ zasyčela na něj. Pak už se otočila a spolu s Dracem se vydala za svými přáteli.

„Říkal jsem, že jí to řekne,“ prohodil Malfoy, když vcházeli do hospody, kam chvíli před nimi zapadli Blaise a Kate.

„Idiot.“

„Se hned nevztekej, on ti za to nestojí,“ usmál se na ni provokativně Draco a objal ji kolem ramen, stejně jako Zabini předtím Kate. Rochelle netušila, co tím sledoval, ale každopádně tak na ně přitáhl pozornost půlky hostince.

„Ty mě taky neprovokuj,“ plácla ho Roch po ruce, ale on se jen zasmál a táhl ji ke stolku, kde už seděli jejich přátelé.

„Myslela jsem, že už s nimi dneska nechceš být,“ podivila se Rochelle.

„Změnil jsem názor,“ pokrčil rameny, počkal, než se posadí a vydal se k baru pro pití. V dalším okamžiku se vrátil zpět s dvěma lahvemi máslového ležáku.

„Díky,“ kývla hlavou Rochelle a věnovala se dál své sestře. Po chvíli ji ale něco donutilo zvednout hlavu. „Oh,“ vydechla, když spatřila dalšího člena její koleje. „Nazdar, Theo,“ vykouzlila na tváři úsměv. „Co tu děláš? Myslela jsem, že máš rande…“

„Měl jsem,“ zamumlal a posadil se k nim.

„S kým?“ zajímalo Zabiniho.

„Do toho ti nic není,“ odsekl Nott.

„Není to tak těžký uhádnout,“ ozvala se najednou Kate a na její tváři se objevil nevyzpytatelný výraz.

„Opovaž se něco říct,“ varoval ji Theodor a zlostně přimhouřil oči.

„Jako jsi neřekl nic ty?“ odfrkla si dívka.

„Stejně nic nevíš…“ pokrčil Nott rameny.

„Ne?“ naoko se podivila. „Nejsem tak blbá, jak si myslíš. Ale hned mi bylo divný, proč byla Levandule s Nevillem a Seamusem…“

„Počkej!“ zarazil ji Draco. „Snad nechceš říct, že byl venku s Patilovou!“

„A kdyby?“ zadíval se na něj zle Theodor.

„Theo, to si děláš srandu. S Nebelvírkou?“

„A co je ona?“ ukázal na Kate.

„Katie je něco jinýho,“ hájil ji Blaise. „Navíc je tam sotva měsíc a…“

„A?“ vylétlo Nottovi obočí nahoru. „Není tak úplně odtud?“ naklonil se k nim a ztišil hlas.

„Nic o tom nevíš, Notte,“ zpražila ho Rochelle pohledem. „A laskavě nestrkej nos do věcí, do kterých ti vůbec nic není.“

„Není?“ pokračoval Theo dál tím tichým, nebezpečným tónem. „Řekl bych, že by vaši“ zdůraznil, „rodiče nebyli nadšení, kdyby se dozvěděli to, co já.“

„Jako by nestačilo, žes to vytroubil Snapeovi!“ vypálila na něj Kate. Stále na něj byla kvůli tomu incidentu naštvaná.

„Jednal jsem tak, jak jsem považoval za vhodné,“ odvětil lhostejně a teatrálně přitom pokrčil rameny. „Není moje chyba, že jste mluvily tak nahlas.“

„Není naše chyba, žes nás sledoval, přestože jsi měl být na hodině,“ mračila se dál Rochelle. „Ale aspoň tak vím, co si o tobě mám myslet. Jsi jen zasranej syn Smrtijeda…“

„A co je on?“ přerušil ji Nott a mávl rukou směrem k Dracovi, který celou dobu mlčel, stejně jako Blaise.

„Nic nechápeš, nerozumíš tomu, Theo, tak do toho nestrkej prsty,“ poradil mu Draco mírně. Nechtěl vyvolávat spory ve vlastní koleji.

„Až po tobě budu chtít radu, řeknu si,“ usadil ho Nott a věnoval se dál dívkám. „Můžete být jen rády, že jsem to řekl pouze Snapeovi. Mohl jsem to oznámit třeba tady Dracovu otci. A předpokládám, že by nebyl nadšený, kdyby zjistil, v čem to jeho synáček jede.“

„Co po nás vlastně chceš, Notte?“ zeptala se ho Kate.

„Vysvětlení a pravdu,“ odvětil jednoduše.

„A co uděláš potom? Hm? Půjdeš rovnou za Pánem zla a řekneš mu, cos zjistil?“ uhodila na něj Rochelle. Už začínala být opravdu naštvaná. „Jestli jen slovem cekneš o tom, cos slyšel…“ naklonila se k němu přes stůl.

„Roch, uklidni se,“ stáhl ji zpět Malfoy. „Proč to chceš vědět, Theo?“ zeptal se sám svého spolužáka.

„Nerad jsem mimo obraz,“ ušklíbl se Nott. „A krom toho mě to zajímá.“

„Nic víc?“ pohlédl na něj nedůvěřivě Zabini.

„Mám tu snad složit neporušitelnej slib, abyste mi věřili?“

„To by nebylo vůbec od věci,“ zamumlala Rochelle, ale pak se věnovala dál Theodorovi. „Takže pokud ti to řekneme, dáš nám pokoj? A nebudeš do toho víc šťourat?“

„Rochelle…“ začala Kate.

„Počkej,“ zarazila ji. „Theo?“

„Máš mé slovo,“ přikývl.

„Dobře,“ pokývala hlavou i Roch. „Kate, promiň, ale takhle to bude jednodušší,“ vstala a obešla stůl. „A krom toho,“ naklonila se ke své sestře, „já mu věřím. Tak pojď,“ zavěsila se do překvapeného Notta a táhla ho ven. „Tady je moc kravál.“ Ve dveřích se ještě otočila na své přátele, aby se na ně naposledy usmála, a vyšla ven.

 

Část 2

 

„Tohle čekání je děsné,“ pronesla Elizabeth.

Od odjezdu Alice a Jaspera uběhlo již pět dní a stále neměli žádné zprávy o tom, jak probíhá jejich hledání nebo co bude dál. Alice již před nějakou dobou vypnula mobil, možná i proto, že se jí za tu dobu vybil. Přece jen, všichni věděli, že se nepohybuje zrovna v obydlených oblastech.

„Klid, Beth,“ mírnila ji Melania, přestože ona sama byla jak na jehlách. „Dopadne to dobře, uvidíš.“

„Mel má pravdu,“ přizvukoval dívce Seth. Spolu s ním, Embrym a Jacobem seděly dívky na zahradě a užívaly si další z pěkných dní. „Alice s Jasperem je najdou.“

„A co když ani pak Volturiovi nepřestanou chtít její smrt? Co když už se toho změnilo tolik…“

„Elizabeth, mohla bys toho laskavě nechat? Tímhle stejně nikomu nepomůžeš,“ zamumlal Jacob otráveně. Nebylo to poprvé, co vedli debatu na toto téma. A dobře věděl, že stejně k žádnému závěru nedojdou.

„No tak promiň, že…“

„Omlouvat se nemusíš, jen prosím tě mlč,“ nenechal ji domluvit. „Nebo aspoň mluv o něčem jiným.“

„Jestli ti to tak vadí, tak se můžeš sebrat a jít. Nikdo tě tu nedrží,“ utrhla se na něj Beth.

„Fajn,“ zvedl se, hodil na dívku poslední pohled a odkráčel do lesa. Na jeho chůzi bylo jasně vidět, jak moc je naštvaný. Po pár vteřinách už zmizel mezi stromy. Všem bylo jasné, že v lidské podobě dlouho nevydrží, že se co nejdřív přemění na vlka.

„Mohli byste toho konečně nechat,“ ozval se tichým hlasem Embry. Po celou dobu mlčel, ale teď se mu kamaráda zželelo. Docela dobře věděl, jak se musel cítit. „Jake to myslel dobře, jen je sám dost podrážděný z toho, co se tu děje.“

„Takže za to všechno můžu já?“ otočila se na něj Elizabeth. V jejím hlase zněla naštvanost, ale zároveň ještě něco jiného, co Embry nedokázal rozpoznat.

„To jsem neřekl,“ zavrtěl hlavou. „Podle mě na tom máte oba svůj podíl viny. A když mě teď omluvíte, mám teď něco na práci,“ zvedl se a zamířil do domu.

„Kecá, jen už moc dlouho neviděl Nessie,“ zašklebil se pobaveně Seth.

„Vy dva si taky myslíte, že…“

„Nemyslím si nic, Betty. Ale opravdu byste toho už mohli nechat, je to dost otravný. Jak pro vás dva, tak pro nás ostatní. Nemyslím to zle, ale… co je moc, to je moc.“

„Jasně,“ zvedla se i Beth a beze slova vysvětlení zamířila do domu, stejně jako před chvílí Embry. Melania se Sethem chvíli mlčky sledovali místo, kde jim zmizela z dohledu, než se z jejího nenadálého odchodu vzpamatovali a pohlédli na sebe.

„Tohle už trvá děsně dlouho,“ povzdechla si Mel. „A je to den ode dne horší a horší. Beth je z toho všeho dost nervózní a Jacob jí vážně těmi svými kecy nepomáhá.“

„Nemyslí to tak,“ obhajoval svého přítele Seth. „Jen občas dřív mluví, než myslí.“

„Ale i tak ho má Betty plný zuby,“ pokrčila Melania rameny.

Ona sama takový problém neměla a vycházela se všemi v domě velmi dobře. Snad nejlepší vztah měla se Sethem a Alicí. Oba dva je už brala jako své přátele, věřila jim a rozuměla si s nimi. A stejně tak i s Emmettem, kterého stále nepřestalo dělat si z ní srandu. Jak to tak vypadalo, docela dobře nahradila Bellu, ze které si upír dělal legraci dříve. Nyní však již neměl tolik záminek, když se mu nyní Isabella víc jak vyrovnala jak v rychlosti, tak v síle. Byl z toho tak trochu mrzutý, ale moc dobře věděl, že tento stav nebude trvat dlouho.

Sama Bella se za těch pět dní, kdy byly dívky zpět v domě, s oběma jejich návštěvnicemi docela spřátelila. Byla sice dost nesvá z toho, že k nim mají dorazit Volturiovi, ale nezabránilo jí to v tom, aby byla jak Mel, tak Beth vděčná za to, že aspoň trochu ví, co může čekat.

S ostatními v domě Melania i Beth vycházely docela dobře, výjimkou byla Rosalie a Leah, které stále zarputile odmítaly jakékoliv sblížení. Zdálo se, že jim víceméně vyhovuje vyhýbat se oběma dívkám. Rose trávila většinu času s Renesmé, zatímco Lea si zvykla potulovat se po okolí.

„Nemá proč,“ navázal Seth na jejich započatou konverzaci. „Nechová se o nic líp než on. A věř mi, že Jake jí rozhodně plný zuby nemá.“

„A víš to tak jistě? Protože podle toho, jak se zachoval před chvílí…“

„Mel, znám ho líp jak ty. Navíc jsme spolu o tom mluvili.“

„Neříkej mi, že se tak chová jen kvůli týhle situaci…“

„Ona nebo Jake? Protože pokud mluvíš o Jakeovi, tak jen reaguje na to, jak Beth věčně pochybuje, dělá věci horšími, než jsou…“

„Stačí, stačí,“ zarazila ho. „Víš, že jsem to takhle nemyslela. Nedávno si tvrdil, že jemu na ní záleží,“ vzpomněla si najednou. „Jakej k tomu má důvod?“

„Snad nečekáš, že ti to řeknu?“ vykouzlil Seth na tváři nerozluštitelný úsměv. „Časem na to přijdeš sama,“ zvedl se.

„Sethe!“ křikla na něj.

„Poznáš to, věř mi,“ zubil se na ni.

„Nevěřím,“ ušklíbla a taktéž se postavila. „Co v tom je?“

„Ty jsi tak děsně zvědavá,“ kroutil hlavou a postupoval směrem k domu. „Ale ne, fakt ti už neřeknu ani slovo. Přece tě nepřipravím o překvapení,“ usmál se na ni zářivě a zmizel ve dveřích.

„Parchant,“ ulevila si Mel a také zamířila do domu. Nehodlala však jít za vlkodlakem, ale za Betty. Nelíbilo se jí, jak se kamarádka v poslední době chová. Možná, že měl Seth pravdu a Jacob vážně jen reagoval na Elizabethinu špatnou náladu. Ji samotnou překvapovalo, že ona sama zvládá všechno tak v pohodě. Věděla, že by měla být nervózní a vystresovaná, stejně jako Beth, ale z nějakého důvodu to nešlo. Cítila se v této společnosti tak uvolněně, že na ni problémy nedoléhaly takovou silou, jak by sama očekávala.

Pomalým krokem vyšla schody a zamířila do svého pokoje, když ji však zastavil Seth, který se znenadání objevil za jejími zády.

„Být tebou, tak tam nechodím,“ varoval ji.

„Proč?“

„Jacob se očividně rozhodl, že si s Elizabeth promluví. A asi by nebyl nadšenej z toho, kdybys jim do toho vpadla,“ pokrčil rameny.

„To asi ne, no,“ souhlasila s ním a otočila se. „Byla bych ale fakt ráda, kdyby se pak přestali hádat.“

„Třeba i jo,“ usmál se Seth povzbudivě a zamířil zpět do kuchyně. „Čau ségra,“ zazubil se na Leah, která právě vrazila do domu. „Ty už ses rozhodla vrátit? Myslel jsem, že tam budeš aspoň do večera.“

„Někdo na tebe musí dávat pozor,“ utrhla se na něj dívka a posadila se na pohovku. „Budou tam dlouho? Docela ráda bych si šla lehnout.“

„Netuším,“ odvětil Seth. „Můžeš jít zatím k nám. Embry je někde venku s Renesmé a Rose a jen tak se nevrátí.“

„Díky,“ přikývla Lea a pousmála se. V dalším okamžiku se prohnala kolem Mel, aniž by se namáhala ji pozdravit. Melania se nad tím však ani nepozastavila, od této obyvatelky domu nic jiného ani nečekala. Bez jakékoliv poznámky se posadila na sedačku, kterou ještě před malým okamžikem okupovala právě ona nezdvořačka, a pustila si televizi. Emmett byl s Jasperem, Bellou a Edwardem někde na lovu, takže pro jednou měla možnost výběru a nemusela sledovat baseball nebo jiný sport.

Po více jak půl hodině se dole konečně objevili Jacob s Elizabeth. Oba dva se tvářili nezvykle vážně, ani náznakem nedali najevo, o čem se tam spolu asi bavili, i když bylo víc jak jasné, že všichni upíři a vlkodlaci v okolí to moc dobře vědí. Jen Melania byla tou, která o ničem neměla ani páru.

„Jste v pořádku?“ zeptala se pro jistotu.

„Samozřejmě,“ přikývla Beth a přidala se k ní. „Jen jsme si museli dost věcí vyříkat.“

„Takže ode dneška tu bude klid?“

„Klid? Když je tu Rose a Leah? To těžko,“ ušklíbl se Jacob.

„Tak tohle jsem zrovna nemyslela,“ zašklebila se na něj na oplátku Melania. „Spíš jestli vy dva si konečně dáte pokoj a přestanete se spolu hádat.“

„Když to půjde, tak jo,“ pokrčil Jake rameny. „Ale nic nezaručuju. Mimochodem, Sethe, neviděl jsi někde Embryho? Potřebuju s ním něco probrat a od rána není k nalezení.“

„Řekl bych, že je někde v lese, ale kdo ví. Je dost možný, že vzali Nessie k těm druhým upírům. Carmen z ní byla úplně unešená a i Renesmé se moc líbili. Navíc Rosalie nevynechá jedinou příležitost, jak Embryho potrápit.“

„Jako by to šlo. Má oči jen pro tu malou a nic jinýho nevnímá,“ zamračil se Jacob. „Je ještě horší než Quil, pokud to vůbec jde. Ten byl z Claire taky úplně hotovej.“

„Na druhou stranu od něj máš pokoj a nikdo tě neotravuje,“ ozvala se Melania.

„A protože se kvůli tomu nudí, tak otravuje mě,“ dodala Beth. Mel i Seth se na ni okamžitě otočili, ale zdálo se, že Jacob si z její poznámky nic nedělal a dokonce i Betty se umívala. Zřejmě začínala nahlížet na věci z jiného úhlu pohledu.

„Možná proto, že seš tak děsně vznětlivá,“ ušklíbl se na ni. „A všeho se chytneš. Jo a Sethe, co dělá tvoje sestra v mojí posteli?“ otočil se najednou na nejmladšího člena své smečky. „Chtěl jsem se jít natáhnout a koukám, že postel je obsazená. Což se mi teda vůbec nelíbí.“

„Jo, brácho, to máš blbý, ale vy dva jste okupovali pokoj, kde bydlí i Leah, tak jsem jí řekl, ať jde k nám. Nenapadlo mě, že si vybere zrovna tvoji postel. Ale nech ji,“ zarazil ho, když se mu zdálo, že se Jacob chce vydat nahoru. „Vrátila se teprve před chvílí, celou noc a dnešek někde lítala. A aspoň od ní budeme mít chvíli klid.“

„Takhle bys o sestřičce neměl mluvit,“ pošklebovala se Beth. Zřejmě měla najednou velmi dobrou náladu, lepší, než za posledních pár dní dohromady.

„Co Leah neslyší, to její srdce nebolí,“ opáčil Jake místo Setha. „Spí jako dudek.“

„Kdyby vás tak slyšela…“

„Však ona moc dobře ví, co si o ní myslíme,“ povzdechl si Jacob. „Mě leze celkem krkem, Embrymu taky, jen tady Seth ji pořád chrání. Jako by to potřebovala. Ozvat se umí až dost ostře. Někdy přespříliš.“

„A divíš se jí?“ vložila se do rozhovoru Melania. „Jediná holka mezi vámi třemi? Se docela divím, že jí ještě nehráblo.“

„Hele, Mel, nech si toho, jo?“ zakřenil se na ni Jacob. „A tak mě napadá, není tu někde něco k jídlu?“

„Po vašem ranním okupování kuchyně? To bych se hodně divila,“ pošklebovala se mu Elizabeth. „Jestli tam něco zbylo, tak jedině tvrdej chleba a plesnivej sýr.“

Jacob na ni hodil jediný pohled, než se vydal sám přesvědčit, jak na tom kuchyně doopravdy je. Než tam však stačil dojít, narazil na dalšího člena domácnosti.

„Á, nazdar, Carlisle,“ uvítal upíra, který právě vešel do dveří. „Všechno v pořádku?“

„Mluvil jsem s Alicí,“ odvětil Cullen.

„A?“ pohlédla na něj nedočkavě Melania. „Našli ho?“

„Zatím ne, ale už jsou prý blízko,“ pokračoval. Na jeho tváři se však nezračil ani náznak úsměvu, jak by se dalo čekat. „Volala kvůli něčemu jinému,“ odmlčel se na okamžik, ale vzápětí hned pokračoval. „Měla další vidění.“

„Týká se to nějak nás?“ hádal Seth.

„Vás ani ne, ale jich ano,“ pohlédl na obě dívky. „Jak se tak zdá, Irina řekla Volturiovým mnohem víc, než jen o Renesmé a Belle. A jim se samozřejmě nelíbí, že jsou tu další lidé, kteří vědí naše tajemství.“

„Ale vždyť my za to nemůžeme,“ protestovala Melania. „Tohle je úplně jiná situace než s Bellou a…“

„Co hodlají udělat?“ skočila jí do řeči Beth.

„To oni sami ještě pořádně neví,“ opáčil Carlisle. „Rozhodně jsou zvědaví, Aro určitě. Ale na druhou stranu, Caius se vás bude chtít zbavit.“

„Takže jaké tu jsou možnosti?“ ozval se Jacob. „Co budeme dělat?“

„Zatím počkáme, než se Alice vrátí. Bude se pokoušet o tom zjistit víc a podle toho se potom zachováme. Rozhodně je nesmysl začít panikařit a vyvést nějakou blbost. Promyslíme to společně a určitě přijdeme na nějaké řešení.“

„Ale moc eventualit mít nebudeme, že?“ pohlédla na Carlislea vážně Melania.

„To máte pravdu,“ povzdechl si. „Zatím to vidím tak, že vás budeme muset někde ukrýt a popřít vaši existenci. Nebo se pokusíte utéct, což bude asi hodně riskantní. Obzvlášť když tu bude i Demetri, jejich stopař. Ale nebojte,“ všiml si jejich výrazů. „Dopadne to dobře.“

„Tak to bych chtěla mít tu jistotu,“ odvětila Elizabeth.

„Hlavně zase nezačni s tím…“

„Sklapni laskavě, jo?“ ohlédla se na Jacoba. „Neměla jsem to ani v plánu.“

„To mě těší,“ pousmál se. Bylo na něm ale vidět, že mu do smíchu moc není, stejně jako ostatním přítomným.

 

Část 3

 

Další den probudil Jane jakýsi hluk, který se rozléhal po celém hradě, ve kterém se Vardenové usídlili. Ještě rozespalá vylezla z postele a došla k oknu, aby zjistila, co se děje. Ke svému překvapení spatřila ohromnou armádu, která právě dobývala jejich město. Nevěřícně na ten výjev hleděla. Myslela si, že jsou zde v bezpečí, ale to se pletla. Galbatorix se zřejmě rozhodl získat své město zpět a poslal sem ještě větší armádu než prve. Zatím se však nezdálo, že by měl nějak navrch. Vardenové byli ve výhodě, chránily je pevné hradby a lučištníci, kteří byli rozmístěni na budovách města, kde byli relativně v bezpečí.

„Slečno Jane?“ vstoupila do místnosti služebná, která se o ni v posledních dnech starala. „Máte se obléci a přijít do hlavního sálu. Shání vás paní Nasuada. Chcete pomoci s šaty?“ otázala se.

„Děkuji, zvládnu to sama,“ odmítla její pomoc Jane a začala hledat, co by si vzala na sebe. Neměla moc velký výběr, takže si nakonec vzala modré šaty s užší sukní, ve kterých si nepřišla zas tak moc jako blbec. Nemohla si pomoct, ale začínalo jí chybět normální oblečení. V tomhle si přišla tak středověce. Ona, která měla ráda módu, líčení a další věci, které patřily k jedenadvacátému století. Trpěla zde už jen tím, že si nemohla mýt hlavu tak, jak byla zvyklá. O ostatních věcech radši ani nepřemýšlela. Horko těžko se oblékla a vyrazila. Ani ne po pěti minách už klepala na dveře síně.

„Zdravím tě, Jane,“ přivítala ji Nasuada. Kupodivu zde byla jen ona sama. Obvykle jí společnost dělala Arya, Jörmundur nebo někdo jiný. „Posaď se, ráda bych si s tebou promluvila.“

Jane mlčky přikývla a posadil se na židli, kterou jí žena nabízela. „Děje se něco?“

„Na město útočí Galbatorixovi vojáci, ale to sis jistě všimla,“ odvětila hořce Nasuada. „Musím přiznat, že tento útok byl zcela neočekávaný.“

„Proč tedy nejste dole a…“

„Také ti to přijde zvláštní, že? Dostali jsme ale hlášení, že někdo se mě snaží zabít. Nebylo by tedy moudré, kdybych vycházela ven. Tady mě střeží mnoho stráží. A také Elva, samozřejmě,“ připomněla malé děvčátko, které kdysi Eragon nechtěně opatřil kletbou a které ji ze sebe nenechalo zcela sejmout. „Přesto ale nejsem ráda, že tu musím být. Raději bych byla mezi svými lidmi,“ pohlédla toužebně z okna a Jane si tak uvědomila, že tato mladá žena není zas o tolik starší než ona sama. „Když ale nemůžu, rozhodla jsem se, že si alespoň popovídám s tebou. Už dlouho jsem to odkládala a zdá se, že nyní je ten správný čas.“

„Chtěla byste vědět něco…“ začala Jane.

„Popravdě nic přesného. Všimla jsem si ale, že jste si s Eragonem velmi blízcí,“ pousmála se.

„Pokud myslíte ty naše věčné hádky, tak ano,“ zamračila se dívka a přemýšlela, jak to Nasuada myslela.

„Ale, copak jsi nepostřehla, jak moc na tobě lpí? A samozřejmě i na té druhé,“ dodala. „Jako by vás tři poutalo jakési neviditelné pouto.“

„Čtyři, má paní,“ opravila ji Jane. „Zapomněla jste na Murtagha.“

„Ach, samozřejmě,“ přikývla. „Není pro mě lehké o něm takhle přemýšlet. Ale nechápej mě špatně. Měla jsem a mám ho ráda a lituji toho, jaký zlý osud ho potkal. Zasloužil by si něco lepšího. Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Chtěla bych něco víc slyšet o tobě. Amelia mi o sobě také vyprávěla, když se zde objevila. A nyní chci to samé po tobě. Chci vědět, s kým to mám tu čest.“

„Co všechno byste chtěla vědět?“ zeptala se Jane opatrně.

„Všechno, na co si vzpomeneš. O tvém životě a podobně. Nejvíc mě ale zajímá váš svět. Podle toho, co říkala tvá kamarádka, je velice odlišný od toho našeho.“

„To máte pravdu,“ povzdechla si Jane a pustila se do vypravování. Nejprve začala s jejich světem, snažila se popsat vše, na co si vzpomněla, vysvětlit rozdíly mezi oběma dimenzemi. Toto samotné popisování jí zabralo více jak hodinu. Nasuada ji navíc každou chvíli přerušovala různými otázkami. Teprve poté se Jane dostala ke svému vlastnímu životu. Snažila se o sobě mluvit co nejstručněji, ale vládkyně Vardenů jí její snahu zhatila. Chtěla slyšet vše a snad ze všeho nejvíc ji zajímaly právě podrobnosti.

„Musí to být pro tebe opravdu těžké, když ses objevila právě u nás,“ zkonstatovala Nasuada po více jak třech hodinách.

„To ano,“ souhlasila s ní Jane. „Z mého pohledu váš svět vypadá jako ten náš, jen před mnoha a mnoha staletími.“

„Doufám, že se tu necítíš nějak špatně, Jane,“ pohlédla na ni žena starostlivě.

„Tak nějak jsem si zvykla,“ pokrčila dívka rameny. „Myslím, že víc pohodlí už mi poskytnout nemůžete. Navíc ta postel s nebesy je báječná. Takovou bych si přála mít doma,“ usmála se.

„Tak to mě mrzí, že ti tohle přání nemohu vyplnit,“ pousmála se i Nasuada. „Ale teď bych se tě chtěla zeptat na další věc. S Eragonem jsme na to vedli už mnoho debat a ani jednou jsme se neshodli. Mluvím o Amelie, samozřejmě.“

„A co byste chtěla slyšet?“

„Myslíš, že je v bezpečí? Ty jediná nám můžeš říct, jestli se máme strachovat nebo ne.“

„Záleží na tom, jestli se dostala k Murtaghovi nebo ne,“ zamyslela se Jane. „Pokud ano, tak se jí nic nestane. Předpokládám, že to s ní bude jako se mnou. Nenechal mě ani vyjít z pokoje, bál se, aby někdo nepřišel na to, že tam jsem. Věděl o mně jen jeho přítel Evan a jedna ze služek. Ale pokud se k ní dostal dřív Galbatorix…“ zadrhla se. Ani nechtěla pomyslet na to, co se s její kamarádkou asi tak mohlo stát. „Není Murtagh…“ otočila se najednou k oknu a začala pátrat po červeném drakovi.

„I kdyby byl, pochybuji o tom, že by nám to řekl,“ povzdechla si Nasuada. „Eragon není ve stavu, kdy by byl schopen s ním vést normální rozhovor. Navíc se zatím neukázal. Sice někdo tvrdil, že ho viděl přilétat, ale dnes se do bitvy zřejmě nezapojí. Leda jako kouzelník.“

„Škoda,“ posteskla si Jane. „Mohlo by to být všechno o hodně jednodušší.“

„S tím nic nenaděláme. Ale rozhodla jsem se, že nechám Eragona, aby se pokusil Ameliu dostat zpět k nám. Pokud tu dnešní bitvu vyhrajeme, Galbatorix nás nechá nějakou dobu na pokoji. Mezitím se bude moct Eragon vydat zachránit tvou kamarádku.“

„A je to bezpečné?“ starala se Jane.

„Doufám, že ano. Ty totiž půjdeš s ním,“ probodla dívku pohledem. „Jako jediná si byla v jeho hradě a přestože jsi toho moc neviděla, určitě víš, kde má Murtagh pokoje.“

„No, ne tak zcela,“ zrozpačitěla Jane.

„Nějak tě ven a dovnitř dostat musel.“

„Dovnitř v bezvědomí a ven oknem,“ zasmála se Jane. „Ale přibližně to vím. Aspoň patro a tam už se vyznám, párkrát mě tam provedl, když si byl jistý, že nikdo není kolem.“

„Bezvadný, snad to bude stačit na to, abyste se dostaly k Amelie.“

„Snad.“

„Zatím můžeš jít. Až se Eragon a ostatní vrátí, nechám tě zavolat,“ propustila ji. „A abych nezapomněla, nechám ti poslat pár věcí. Oblečení a další nezbytné předměty, které bys mohla potřebovat.“

„Dobře,“ souhlasila Jane a vytratila se z místnosti. V duchu uvažovala nad tím, proč si Nasuada vybrala právě ji. Nepochybovala totiž o tom, že Vardenové mají ve svém kruhu někoho, kdo na Galbatorixově hradě žil nebo aspoň nějaký čas pobýval. Zajímalo ji, co má tato žena asi za lubem a proč jí takto lhala. Vzápětí si ale uvědomila další skutečnost. Pokud se mají dostat do Urû´baenu, budou muset letět na Safiře. Zase. Poslední tři dny letu jí docela stačily. I když už si na let na drakovi docela zvykala, stále dávala přednost pohybování se po zemi. Nejlépe něčím, co má kola a motor. Drak sám o sobě sice byl docela fajn, ale zdolávání dlouhých vzdáleností na něm bylo víc jak unavující.

O několik hodin později už ji k sobě volala Nasuada podruhé. Tentokrát však už nebyla v sále sama, ale bylo kolem ní shromážděno mnoho lidí, včetně Eragona a Aryi. Jane se ani nemusela ptát, jak bitva dopadla. Bylo zřejmé, že když jsou tu všichni pohromadě a něco řeší, nepřítel město nedobyl.

„Ah, Jane, konečně jsi tady,“ všimla si jí Nasuada. „Skvělé, můžeme teda začít.“

„O co se jedná, Nasuado?“ mračil se na ni Eragon. Očividně neměl zrovna nejlepší náladu a zdál se být i celkem unavený.

„Po dnešní bitvě jsem se rozhodla ohledně jedné věci. Galbatorix nyní bude natolik oslaben a bude mít spoustu jiných starostí, že bychom se mohli pokusit dostat od něj Ameliu. A při té příležitosti se i porozhlédnout po zbývajícím vejci,“ pohlédla na Eragona a Aryu.

„To myslíš vážně?“ vytřeštil na ni oči Eragon.

„Samozřejmě. Máš snad pocit, že žertuji?“

„Ne, ale ještě včera jsi byla rozhodnuta, že mě tam nepustíš,“ mumlal Jezdec. Byl rád, že se jeho vládkyně nakonec rozhodla takto, ale nelíbila se mu druhá část úkolu.

„Po dnešku jsem změnila názor. Nečekala jsem, že nás napadnou. Ale teď, když musí Galbatorix řešit další porážku a sestavovat novou armádu, měli byste mít celkem dobrou šanci tam proniknout a dostat ven tu dívku. A s trochou štěstí se vám podaří uzmout i to vejce.“

„Nasuado,“ začala opatrně Arya, „o kom přesně mluvíš? Říkáš vám, pošleš tam tedy víc lidí?“

„Nejsem blázen, abych vyslala Eragona samotného. Naposled Safira nesla dva lidi a zvládala to celkem dobře, že?“ otočila se na Jezdce. „Myslíš, že by unesla i tři?“

„Nevím, ale docela o tom pochybuji. Koho máš na mysli?“ zakabonil se. Pomalu se mu ten plán přestával líbit.

„Ty a dvě ženy. Nebude to o moc těžší, než kdyby nesla dva muže. Když jste letěli s Roranem, neměla s tím žádné problémy, ne? Tohle by tedy taky měla zvládnout. Navíc je to na poměrně krátkou vzdálenost. Pocestujete na lehko, nebudete s sebou nic potřebovat.“

„Kdo má tedy jet, Nasuado?“ zeptala se i Arya.

„Eragon, ty a Jane.“

Přítomní v síni zalapali po dechu, když vyslovila poslední jméno. Zaraženě hleděli na svoji vládkyni a zřejmě i přemýšleli o tom, jestli se náhodou nepomátla na rozumu. A byl to právě Eragon, kdo se ozval jako první.

„Jane? To nemůžeš myslet vážně,“ hleděl na ni nevěřícně.

„Máš snad něco proti tomu?“ ozvala se i jmenovaná.

„To je čiré šílenství. Chceš snad, aby dostali i ji? Neumí bojovat, nebude se moct bránit. Tohle neudělám, Nasuado, to po mě nemůžeš chtít.“

„Můžu a také chci, Eragone. Jane jako jediná byla v pokojích, kde je pravděpodobně ukryta Amelia. Nikdo z mých lidí se v této části Galbatorixova hradu nepohyboval, takže ona je klíčem k tomu, abychom našli její kamarádku. A Arya zase dobře zná prostory, kde by mělo být uschováno vejce. Aspoň je má nastudované na mapě. Vím, že je to riskantní, ale je to to nejlepší, co máme. Být vámi, tak se připravím na cestu,“ přejela pohledem po všech třech. „Vyrazíte večer po setmění. Nepotřebujeme, aby si o vašem odletu každý hned šeptal.“

„Jak myslíš,“ otočil se Eragon a vykráčel ven z místnosti. Arya ho hned následovala a chvíli po ní odešli i ostatní elfové, kteří byli přítomni. V sále tak zůstala pouze Nasuada, Jane a Jörmundur.

„Doufám, že to s ním nebudeš mít těžký, Jane,“ pohlédla vardenská vládkyně na dívku. „V posledních dnech je jeho nálada přímo příšerná.“

„No, budu to muset vydržet. Ale už si zvykám,“ pousmála se. „Když mě omluvíte, půjdu teď také.“

„Jörmundur pro tebe dojde, až bude čas odletu. Do té doby si dělej, co uznáš za vhodné.“

„Ano, má paní,“ poklonila se mírně dívka a opustila místnost. Zbytek dne strávila ve své komnatě a bavila se leda tak pozorováním lidí, kteří chodili po městě a opravovali, co královské vojsko zničilo. Mezitím stačila povečeřet a pak už jen napjatě čekala, až ji přijdou vyzvednout. Chtěla už konečně vypadnout z tohoto místa, neměla to tam ráda stejně jako v předchozím městě. A jak už si stačila všimnout, zde se každou chvíli stalo něco neočekávaného. Mohla tedy předpokládat, že se i jim něco připlete do cesty a něco se změní. Z těchto a podobných myšlenek ji vytrhlo až zaklepání na dveře. Byla za to jen ráda. Právě se totiž zaobírala myšlenkami na rodiče a přátele, které zde neměla. Už se jí začalo stýskat, byla zde moc dlouho na to, aby zde chtěla být i nadále. Byly to už téměř tři týdny, kdy se objevila v tomto světě. Nyní chtěla zoufale domů, uniknout z této podivné náhražky života.

„Slečno Jane, už je čas,“ objevil se ve dveřích Jörmundur.

„Jsem připravena,“ otočila se na něj dívka, ve tváři kamenný výraz. Jednou rukou popadla malý tlumok s jídlem, pitím a dalšími věcmi, které jí dala Nasuada poslat, a vyšla ven za mužem. Výjimečně měla na sobě kalhoty a jakési podivné triko, mohla-li to tak nazvat. Cítila se v tom ale mnohem lépe než v dlouhých šatech. Možná to bylo tou změnou, možná i tím, že se to víc podobalo věcem, které obvykle nosila. Kalhoty, které byly pravděpodobně kožené, i když to radši nezkoumala, byly ušity tak, že se směrem dolů zužovaly.  Nápadně tak připomínala střih džínů, které dívka normálně nosila. Horní díl ji zase tak moc nenadchl, ale usoudila, že vysoké boty téměř ke kolenům docela ujdou. Alespoň na zdejší poměry.

„Jane, konečně,“ přivítal ji Eragon, který už společně s Aryou čekal na nádvoří. Vzápětí na dívku zůstal překvapeně hledět. V podobném oblečení ji nikdy neviděl a zaskočilo ho to. Musel ale uznat, že jí to slušelo. Možná i víc než šaty, které zde jinak nosila. Nevěděl, čím to, ale najednou se mu zdálo, že se i jinak pohybuje, sebejistěji.

„Děje si něco?“ všimla si jeho zkoumavého pohledu.

„Jen mě překvapila změna tvého oblečení,“ pousmál se.

„Můžeme už jít?“ ozvala se netrpělivě Arya. „Pokud se tu budeme vybavovat ještě dýl…“

„Vždyť už jdeme,“ skočil jí do řeči Eragon a vydal se ven z města. O pár minut později už všichni tři vylézali na Safiru, která již byla o všem zpravena, a vyráželi k hlavnímu městu království.

 

pokračování: 14. kapitola

 

19.12.2009 19:54:02
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one