My world of fantasy...
Tak teda další kapitolka. :) Snad se bude líbit. A chtěla bych poděkovat za komentáře, hlavně teda Abi a Maye99, které je napsaly i přesto, že pod kapitolu se psát nedaly. :) Tak teda příjemné čtení.
(btw: nechápu, proč je u třetí části menší písmo, ale nejde mi s tím nic udělat...není to poprvé a zřejmě ani ne naposled...)

Část 1

 

„Draco?“ zamumlala Rochelle, když vstupovali do Velké síně. „Nemyslíš si, že se budou vyptávat, kam jsme se ztratili?“ usmívala se.

„Nesmysl, kdo by se ptal. Zmijozelu to bude jedno a ostatní o tom ani nevědí.“

„Co Kratiknot?“

„Žádnej problém, nikdy to neřešil,“ ušklíbl se. „A tvař se trochu normálněji. Vypadáš, jako bys právě vyhrála loterii.“

„Kdybys do mě pořád nelil ten máslovej ležák, tak bych…“ zasmála se. „Taky jsi mohl říct, že mě odtáhneš do hospody. Takhle jsi musel platit všechno ty,“ zašklebila si na něj.

„Nestěžuju si,“ pohodil hlavou. „Navíc…“ zarazil se.

„Děje se něco, Draco?“ zvážněla Roch.

„Obávám se, že ano,“ zamumlal. „Říkalas, že Snape je na tý straně?“ zeptal se rychle.

„Jo, proč?“

„Řekl bych, že se o tom našem výletě dozvěděl.“

Rochelle také pohlédla k učitelskému stolu a spatřila, jak se na ně Snape mračí. Bylo víc jak jasné, že mu neunikl jejich malý výlet.

„Doufám, že tě má hodně rád, jinak asi máme pořádnej problém,“ zamumlala, když ji ředitel probodl pohledem.

„S tím si nedělej starosti,“ odvrátil se od Snapea a zamířil k Zabinimu a Kate. „No tak, Roch, přece tam nebudeš stát jako solný sloup,“ otočil se ještě na svoji společnici, než se posadil vedle přítele.

„Kde jste byli celý dopoledne?“ uhodila na ně hned Kate.

„Jen jsme si udělali menší výlet,“ odvětil klidně Draco, když si vybíral, co si dá k obědu. „Potřebovali jsme si o něčem promluvit a tak.“

„Týká se to Notta?“ hádal Zabini.

„Taky,“ přikývl Malfoy. „Akorát to vypadá, že se Severus o naší menší vycházce dozvěděl. Aspoň se tak tvářil.“

„Nechápu, že můžeš být tak klidný,“ zavrtěla hlavou Kate.

„Je to můj kmotr,“ odvětil Draco. „Navíc si nemyslím, že by se nám mělo něco stát. Přece jen jsme ze Zmijozelu a z těch správných rodin. Bude to v pořádku,“ mrknul na Roch, která se posadila vedle sestry.

„Rochelle, co… Tys něco pila?“ uvědomila si.

„Skoro nic, jen trochu máslovýho ležáku,“ přiznala. „No a jednu, dvě ohnivý whisky, no,“ dodala.

„Byly tři,“ opravil ji Malfoy.

„Tak tři, no,“ pokrčila rameny. „Jsem jen v náladě, Katie, nic víc. Co jste tu dělali vy?“ vyptávala se během jídla.

„Učili se, co jiného,“ zavrtěla Kate hlavou.

„Co tu vlastně děláš?“ uvědomil si Draco Kateinu přítomnost.

„Dobrovolně tu nejsem, dotáhl mě sem,“ pohodila hlavou k Blaisovi. „Chtěl vědět, co se děje.“

„A nejspíš si taky chtěla utéct od Seamuse, viď?“ nadhodila Rochelle rozpustile. „Ráno jsi z něj nebyla dvakrát nadšená. A o hodině, aspoň tý první, si tě dost všímal. Tvůj výraz byl opravdu výmluvný, ale zřejmě si toho nevšiml. Pozval tě aspoň do Prasinek?“ rozpovídala se.

„Bohužel.“

„A cos mu řekla?“ vyptávala se Roch.

„Že ještě nevím, jestli se mnou nepočítáš ty,“ řekla pravdivě.

„Doufám, že se mnou opravdu nepočítáš,“ zarazila se Rochelle a hodila rychlý pohled po Dracovi, kterému už slíbila, že s ním půjde.

„Ne, neboj,“ ujistila ji Kate. „Nabídl se už někdo jiný, že mě zachrání. Každopádně bych ale potřebovala, aby to aspoň ze začátku vypadalo, že jdu s tebou.“

„Jo, jasně,“ přikývla Roch. „A jeje,“ pohlédla na Snapea, který se k nim blížil.

„Pane Malfoyi, slečno Robertsová,“ došel k nim a pohlédl na Rochelle a Draca, „mohli byste mě prosím následovat?“

„Jistě, pane,“ přikývl Draco a zvedl se.

Rochelle ho urychleně následovala. Ještě zaslechla, jak jí Kate přeje hodně štěstí, ale to už mířila za Snapeem a Dracem. Po několika minutách mlčení všichni tři došli do ředitelny.

„Poseďte se,“ vyzval se stroze Snape, zatímco sám přešel k oknu. „Můžete mi vysvětlit, co mělo znamenat to dnešní dopoledne? Nejen, že jste chyběli na dvou hodinách, slečna Robertsová dokonce na čtyřech, ale ještě ke všemu jste opustili hranice školních pozemků. Co mi k tomu povíte? Draco?“ otočil se na svého chráněnce.

„Jak o tom víš, Severusi?“

„O čem konkrétně?“ mračil se na něj Snape.

„U hodin je to jasný, ale že jsme šli pryč…“

„Také vás mohlo napadnout, že když se vydáte do Prasinek, že narazíte na někoho, kdo vás pozná,“ odpověděl mu Snape a posadil se do svého křesla. Seděl tak přímo naproti nim. „U tebe mě to nepřekvapuje, Draco, nebylo by to poprvé, ale u slečny Robertsové. Vaši rodiče by nebyli nadšeni, kdyby se toto dozvěděli. Sama víte, jak si zakládají na tom, jak je reprezentujete. Obzvláště vy, když vaše sestra tak žalostně zklamala a dostala se do Nebelvíru.“

„No, když se to naši nedozví, tak by to mohlo být v pořádku, ne?“ zkusila Roch. Vůbec nevěděla, jak by „její rodiče“ reagovali, mohla si to jen domýšlet.

„Obávám se, že to nebude tak jednoduché. Uvědomujete si, že jste oba porušili školní řád?“

„Nejsme blbý, Severusi,“ odvětil hned Malfoy.

„Chovej se slušně, Draco,“ napomenul ho Snape. „Oba bych vás měl potrestat. Úmyslně jste vynechali několik hodin a opustili pozemky Bradavic. Za to by bylo minimálně čtrnáct dní školního trestu a body dolů.“

„A je to nutný?“ hodila na něj Rochelle psí pohled. „Byl to jen nevinný výlet.“

„S trochou alkoholu, že, Draco?“ pohlédl na svého kmotřence.

„Nepřeháněli jsme to,“ pokrčil Malfoy rameny.

„Máte štěstí, že toho, kdo vás viděl, vy dva zrovna nezajímáte,“ odfrkl si Snape. „Potkat vás kdokoliv jiný, měli byste zaděláno na pořádný problém. Takhle vám jen dám školní trest. A ne, Draco,“ zarazil zmijozelského prince, když se nadechoval, aby mohl protestovat. „Bez toho se to neobejde. Kratiknot ani McGonagallová by nebyli spokojeni, kdyby se dozvěděli, že jste z toho jen tak vyvázli. V osm vás čekám tady. Přesně v osm,“ zabodl se do nich pohledem.

„Dobře,“ přikývla Roch a chystala se zvednout.

„Ještě seďte, slečno Robertsová,“ zastavil ji ředitel. „Chci s vámi mluvit ještě o další věci. Pan Nott mě informoval o velice zajímavých skutečnostech. Zřejmě vám nemusím říkat, o co se jedná, že? A ty se netvař tak udiveně, Draco. Pochopil jsem, že tebe se to týká také,“ prokoukl Malfoyovu snahu dělat, že neví, co se děje. „Co mi k tomu povíte?“ pohlédl střídavě na oba dva.

„Myslím, že vám do toho nic není,“ vyklouzlo Rochelle.

„Tak to se pletete, slečno,“ probodl ji pohledem Snape. „Vzhledem k tomu, že jste moji studenti, je to moje starost. Ale je mi jasné, že o tom mluvit nechcete, když nejsou přítomni všichni aktéři. Dobby!“ zvolal.

V dalším okamžiku se před nimi zhmotnil skřítek. „Pán si přeje?“ uklonil se Snapeovi.

„Najdi pana Blaise Zabiniho a slečnu Kate Robertsovou a vyřiď jim, že je čekám v ředitelně,“ štěkl na něj Severus. Dobby se uklonil a okamžitě zmizel. Po necelých pěti minutách už se ozvalo klepání na dveře a do místnosti vstoupili dva studenti.

„Přál jste si něco, pane profesore?“ zeptal se Blaise hned na prahu.

„Samozřejmě, jinak bych vás asi nevolal, pane Zabini,“ usadil ho Snape. „Posaďte se,“ vyzval je.

Kate i Blaise ho okamžitě uposlechli a zaujali volná místa vedle Draca a Rochelle. Na nějakou dobu nastalo v pokoji ticho, které nakonec přetrhl sám ředitel.

„Jak už jsem říkal tady vašim spolužákům, pan Nott mě informoval o velice zajímavých věcech. A vzhledem k tomu, že jsem se doslechl, že v tom určitou roli hrajete vy čtyři, nechal jsem si zavolat i vás dva, aby to bylo kompletní. Můžete mi k tomu něco říct? A ne, slečno Robertsová,“ zpražil Roch pohledem, když se nadechovala k odpovědi, „opravdu do toho mám co mluvit. Takže?“ pohlédl na Kate a Zabiniho.

„Opravdu si myslím, pane profesore,“ začala Kate, „že je to jen a jen naše věc,“ řekla přibližně to samé, co prve její sestra, jen zvolila slušnější formu.

„Pane Zabini?“

„Já do toho nemám co mluvit.“

„Jak tedy chcete,“ vstal ze židle a přešel k jedné z polic. „Zajisté víte, že jsou i jiné způsoby, jak můžu zjistit, co potřebuji.“

„To bys neudělal, Severusi,“ zvolal Draco a vyskočil ze židle.

„Můžu tě ujistit, že ano. A posaď se, pokud tedy nechceš, aby se otec dozvěděl, co se zde děje.“

„Fajn,“ odsekl Malfoy naštvaně, posadil se zpět na židli, založil ruce na prsou a vrhal na Severuse nenávistné pohledy.

„Pokud už jste se uklidnili, dávám vám možnost, abyste mi vše řekli dobrovolně. Jinak,“ blýskla se v jeho dlani jakási lahvička, „budeme muset přejít k násilnějším způsobům. Můžete mi k tomu něco říct, slečno Robertsová?“ pohlédl na Kate. Zřejmě usoudil, že ji bude nejsnazší zlomit.

Katie pohlédla na Rochelle, jako by váhala, zda opravdu něco má říct nebo nemá, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. Nechtěla být tou, která všechno prozradí.

„Pane Zabini?“ oslovil Snape studenta své koleje.

„Jak jsem řekl, nemám právo o tom cokoliv říkat,“ vyhnul se Blaise přímé odpovědi.

Ředitel pokýval hlavou a otočil se na zbývající dvojici. Mračícího se Draca ignoroval a oslovil přímo Roch. „I vy tedy budete mlčet, slečno Robertsová?“

„Nevidím jediný důvod, proč bych vám něco měla říkat,“ pokrčila rameny. „Máte snad nějaký důvod, který nám je prozatím neznámý, proč byste to chtěl vědět? Tedy krom toho, že vás to zajímá?“ trhla sebou, když ji Draco pod stolem kopl, aby jí dal najevo, že už zachází moc daleko.

Snape přimhouřil oči a naklonil se ke své studentce přes stůl. „Věřte mi, že je jen ve vašem zájmu, abyste mi řekli, o co se jedná. Protože jestli se i to málo, co se doneslo ke mně, dostane k Pánovi zla, tak mi věřte, že to pro vás nebude moc příznivé. Ani pro jednoho,“ mávl rukou i k ostatním, ale pohledem stále visel na Rochelle.

„Nemám jediný důvod věřit, že pokud to řekneme vám, tak se to V… Pán zla nedoví,“ opravila se a vzdorně hleděla Snapeovi do obličeje.

„Zahráváte si s ohněm, slečno Robertsová.“

„Možná bych vám to i řekla, kdybych měla jistotu, že se to nedostane k určitým lidem,“ pravila Roch najednou. V hlavě se jí totiž začínal rodit nápad. „Ale něco takového nemohu očekávat od člověka, který už tolik let patří k Smrtijedům a navíc ještě zabil Brumbála.“

„Nic o tom nevíte, slečno, až do letošních prázdnin jste žila s rodiči v Irsku, tak laskavě držte ta vaše nevymáchaná ústa.“

„Nevidím…“

„Rochelle!“ zarazila ji varovně Kate. Věděla, že pokud toho její kamarádka nenechá, řekne něco, čeho by později mohla litovat.

„Mám to tedy brát tak, že vy, jako dcera jedněch z nejvěrnějších Smrtijedů, mi nevěříte?“ chytl se Snape toho, co řekla Roch naposledy a Kate si vůbec nevšímal. „Vaše rodiče by jistě nepotěšilo, kdyby se toto dozvěděli,“ objevil se na jeho tváři zvláštní výraz, který vypovídal o tom, o čem v tu chvíli přemýšlel. „Jistě by se rádi dozvěděli, že před nimi jejich vlastní dcery něco tají. A že odmítají spolupracovat právě se mnou.“

„Tak to udělejte!“ utrhla se na něj Rochelle.

„Jak myslíte,“ odvrátil se od ní Snape a opět se otočil na Kate. „Vy si také jistě přejete, aby se o tom vaši rodiče dozvěděli, že? Nebo se snad mýlím?“

„Tak jim to řekněte,“ probodla ho pohledem Katie. Už toho začínala mít dost. „Aspoň opět ukážete, jaký vlastně jste.“

„Vůbec nic o mě nevíte,“ zašeptal, ale jeho hlas zněl mnohem nebezpečněji než předtím.

„Ne?“ nedalo to Kate. „Jak se zdá, tak vy spíše nevíte nic o nás,“ zvedla se ze židle a vyrazila ke dveřím.

„Okamžitě se vraťte, slečno Robertsová. Rozuměla jste?!“ křikl na ni, když nereagovala.

„Katie,“ ozval se i Blaise. „Nedělej to horší, než to je.“

„A ono to ještě může být horší?“ otočila se Kate s rukou na klice. „Už mě to nebaví, hrát tuhle frašku. Pořád jen něco předstírat,“ otočila se na své přátele, Snapea si už ani nevšímala.

„Myslím, že může,“ povzdechla si Rochelle a otočila se zpět na svého profesora. „Když vám řekneme, jak to ve skutečnosti je, zaručíte nám, že se to Vold… že se to nedozví? Ani nikdo ze Smrtijedů?“

„A to chcete po mně?“ ušklíbl se Snape.

Roch se povzdechla. „Vím, že jste byl vždycky loajální Brumbálovi. A že jste ho ve skutečnosti nechtěl zabít, ačkoliv si většina lidí myslí pravý opak. Že jste mu dal neporušitelný slib.“ Zatímco mluvila, Kate se vrátila na své místo mezi Draca a Blaise a klidně pozorovala svoji sestru. Oproti ní Snape na ni hleděl dost překvapeně, jako by ani nechtěl věřit tomu, co říká.

„Jak to…“

„Vím?“ nenechala ho domluvit Rochelle. „K tomu se dostanu později. Chci ale, aby tento rozhovor byl soukromý. On,“ zdůraznila, když mluvila o Voldemortovi, „se nic z toho nesmí dozvědět. Ani si nechci domyslet, co by dělal, kdyby o nás zjistil pravdu.“

„Máte tedy moje slovo, že se to nikdo mimo tuto místnost nedoví,“ slíbil jí Snape a konečně se posadil. Zdálo se, že ho jejich vyprávění opravdu zajímá.

Rochelle se nedala dlouho pobízet a začala vyprávět. Po pár větách už ji ale vystřídala Kate, jež začala s jejich životem. Rochelle se dostala ke slovu teprve v okamžiku, kdy se dostaly ke knihám o Harrym Potterovi. Daleko lépe si pamatovala jednotlivé detaily a události. Snape se po celou dobu mlčky poslouchal, stejně jako Draco a Blaise. I pro ně byly některé věci naprostou novinkou a nenechali si uniknout příležitost, aby se o dívkách dozvěděli něco více. Když se po nějaké době Rochelle dostala ke dni, kdy se poprvé setkali s Malfoyem a Zabinim, oba mladíci se konečně zapojili do vyprávění a popisovali své vlastní zážitky. Zbytek příběhu už vyprávěli značně na přeskáčku, každý k tomu měl co říct a každý měl svůj úhel pohledu na události, které se staly. Když po více jak dvou hodinách konečně skončili, Snape se za celou dobu poprvé ozval, až do té doby jim do řeči ani jednou neskočil.

„To, co jste mi nyní vyprávěli, je dosti zvláštní, dá se říct až neuvěřitelné. Ale na druhou stranu žijeme v kouzelnickém světě, kde skoro nic není nemožné. Věřím vašemu příběhu, ale pokud je pravda to, co jste tvrdili o budoucnosti, bylo by nejlepší, kdyby se o tom už nikdo jiný nedozvěděl. A i pan Nott by si měl dát pozor na jazyk.“

„Nějak to s ním vyřešíme,“ slíbila Rochelle.

„Myslíte, že existuje nějaký způsob, jak bychom se mohly dostat zpět?“ zeptala se najednou Katie.

Malfoy a Zabini na ni šokovaně pohlédli. Sice tak nějak tušili, že na toto téma někdo z nich narazí, ale když to přišlo, vůbec se jim to nelíbilo. Nedovedli si představit, že by tam Kate s Roch najednou neměly být, zvykli si na ně a nechtěli se jich vzdát.

„Silně pochybuju o tom, že je v našich možnostech dostat vás tam, odkud jste přišly,“ pravil Snape. „Jestli se máte vrátit domů, tak se to zřejmě stane tím samým způsobem, jakým jste se dostaly sem.“

Katie jen mlčky přikývla, tušila to, stejně jako její kamarádka.

„Tak my už raději půjdeme,“ zvedl se Zabini, když pohlédl na hodiny na zdi. Bylo čtvrt na čtyři.

„Na hodiny už nemusíte, omluvím vás,“ oznámil jim ještě ředitel, když už byli na odchodu. „A Draco,“ zastavil ještě Malfoye, který odcházel jako poslední. „Dej pozor, ať nic nevyvedou.“

Malfoy mlčky přikývl na znamení souhlasu a také opustil místnost.

 

Část 2

 

Melania s Elizabeth seděly v pokoji, jenž u upírů z klanu z Denali sloužil jako obývací, a obě dvě si četly. Neměly v tomto domě nic lepšího na práci. Nikdo po nich nic nechtěl a nikdo neměl čas, aby se jim věnoval. Jakmile se dozvěděli o zmizení Iriny, usilovně po ní začali pátrat a doufali, že se přeci jen nenaplní to, co očekávali. Nemohli úplně uvěřit tomu, že by je Irina takhle zradila. S postupujícími dny však začali ztrácet i tu poslední naději. Čtvrtý den od jejího zmizení už nikdo z nich nedoufal, že se ještě ukáže, a tak přijali to, čeho se v hloubi duše báli. Že Irina opravdu zradila Carlislea Volturiovým.

„Melanio?“ ozvalo se najednou z horního patra.

Světlovlasá dívka vzhlédla od knihy, aby spatřila Carmen, která k ní právě přicházela. Pousmála se. S touto upírkou si během necelých čtyř dní vybudovala nejlepší vztah ze všech. Carmen na ni byla milá, zajímala se o ni a o to, co ji trápilo, celkově z ní měla pocit, že je naprosto skvělá. Naopak to nemohla říct o Tanye, která se jim prakticky vyhýbala. Mel měla podezření, že je viní z Irinina zmizení, ale nikdy se jí to úplně nepotvrdilo.

„Ano, Carmen?“

„Máš telefon,“ podala jí mobil a bez jediného slova se vytratila zpět do patra.

Melania překvapeně přiložila sluchátko k uchu: „Prosím?“

„Nazdar Mel,“ ozval se v telefonu mužský hlas. Dívka nemusela dlouho přemýšlet, aby rozpoznala Setha.

„Ahoj Sethe,“ odpověděla na pozdrav. „Děje se něco?“

„A mělo by snad? Jen jsem se chtěl zeptat, jak se vám daří. A taky oznámit, abyste se sbalily,“ dodal jako by nic. „Jacob vás během hodiny vyzvedne.“

„Jak je na tom Bella?“ zeptala se hned Melania. Věděla, že na ní to všechno stojí a padá.

„Dost dobře. Nemyslím si, že by s vámi měla mít nějaký problém. Malou Nessie zvládá bez problémů, i když teda Embryho málem zakousla, když zjistila, jak se věci mají,“ zasmál se. „Nebýt Jacoba, tak tu už asi není. Každopádně se vám nic nestane, kdyby ztratila kontrolu, je nás tu dost na to, abychom vás uchránili.“

„Jasně,“ přitakala Mel. „O to se nějak nebojím.“

„Takže teda za hodinu je Jake u vás,“ zopakoval Seth a vzápětí dodal: „Už se těším, až tu budete, je tu jinak děsná nuda. Embry má plnou hlavu Renesmé, Leah se věčně toulá po okolí a s nikým nechce mluvit. No a Jacob…“ odkašlal si. V další chvíli Melania slyšela, jak odtáhl telefon a odpovídal někomu jinému, kdo byl v jeho blízkosti. Nepochybovala o tom, že to byl právě Jake. „Řeknu ti to pak,“ dopověděl. „Tak zatím, Mel,“ rozloučil se a ukončil hovor.

„Děje se něco?“ ozvala se Elizabeth hned, jakmile Melania položila mobil na stůl.

„Za hodinu nás Jacob vyzvedne a vrátíme se k Cullenům,“ oznámila jí stručně kamarádka.

„Fajn,“ přikývla Beth a zaklapla knihu, kterou právě četla. „Půjdu si sbalit těch pár věcí, co tu mám. Jdeš taky?“

„Přijdu později,“ zavrtěla hlavou Mel. Hodlala knihu, kterou měla rozečtenou, dočíst. Už jí zbývalo jen pár stránek a přišlo jí líto nedozvědět se konec.

„Jak myslíš,“ pokývala hlavou Elizabeth a vydala se nahoru do patra. Než však stačila dojít do svého pokoje, byla zastavena Kate, která právě vyšla z toho svého.

„Tak jsem slyšela, že nás opouštíte,“ spustila upírka, jakmile dívku zahlédla.

Beth jen mlčky přikývla a dál hleděla na černovlasou ženu před sebou. Ačkoliv se to zdálo zvláštní, tak ona si vybudovala nejhezčí vztah právě s Kate, která po oznámení Irinina zmizení přestala být tak odtažitá. Docela si spolu rozuměly a rozhodně se měly o čem bavit. Elizabeth byla ráda, že měla možnost tuto upírku poznat, jen s málokým se daly vést dlouhé a smysluplné rozhovory, u kterých se ještě dalo zasmát.

„Budete mi chybět,“ zamumlala Kate téměř neslyšně. „Ačkoliv je to divný, zvykla jsem si na vás a jen těžko si teď budu odvykat,“ pousmála se smutně.

„Jsem moc ráda, že jsem tě poznala, Kate,“ pohlédla na ni dojatě Beth. „Dalas mi toho tolik…“

„Stejně jako ty mě,“ nenechala ji domluvit upírka. „Nevím, kdy se zase uvidíme, mám takový nejasný pocit, že se něco stane a tohle je naše poslední setkání. Každopádně zůstaň pořád taková, jaká jsi. Nedělám si starosti o to, co s tebou bude dál, ty se ve světě rozhodně neztratíš. Ať už to bude jakýkoliv svět,“ dodala, přistoupila k dívce a objala ji. „Opatruj se,“ řekla ještě a byla pryč.

Beth několik vteřin hleděla na místo, kde naposled viděla svoji téměř přítelkyni, než se vzpamatovala a napochodovala do pokoje, který měl být ještě na necelou hodinu její. Věděla, že i jí bude Kate chybět. Nemohla si pomoct a musela přemýšlet o tom, co jí upírka právě řekla. Doufala, že to byl jen její mylný pocit, nerada by cokoliv měnila, bylo v tomto světě, v tomto místě docela spokojená, netrápily ji žádné starosti, nemusela řešit vůbec nic. A opravdu si to nepřála měnit. Kdyby mělo být po jejím, zůstala by tu a už by se nevracela. Zamilovala si zdejší lidi a prakticky nic jí zde nechybělo, aspoň zatím.

Neměla však možnost nad tím déle přemýšlet. Do pokoje totiž jako velká voda vtrhla Melania a začala hledat své věci.

„Co blázníš?“

„Balím,“ odtušila dívka. „Ti dva pitomci si z nás totiž vystřelili,“ vzhlédla ke své kamarádce. „Žádná hodina, ale asi tak minuta a půl. Kate už slyšela přijíždět auto a s největší pravděpodobností…“  mávla nad tím rukou, nepovažovala za důležité dokončit tuto větu. „Fajn,“ řekla ve chvíli, kdy hodila i poslední věc do tašky. „Jdu se ještě rozloučit s Carmen, Eleazarem a Tanyou, než přijedou,“ vypochodovala z místnosti.

Elizabeth ji překvapeně sledovala, ale na nic už nečekala a taky si v rychlosti sbalila. Pak se vydala za kamarádkou, která už stála v pokoji, který patřil dvojici upírů. Carmen Melaniu právě objímala a šeptala jí cosi, co Beth neměla žádnou šanci pochytit. Než se upírka začala věnovat i jí, uslyšely už na příjezdové cestě auto. Nepochybně to, které pro ně mělo přijet.

„Kde je Tanya?“ zeptala se Mel, když ji Carmen pustila.

„Šla na lov, pokud vím,“ informoval ji Eleazar.

„Takže s tou už se asi nerozloučíme,“ došlo dívce. „I když si nemyslím, že ona by o to zrovna stála.“ V posledních dnech byla Tanya v domě minimálně.

Upír přikývl a pak se stejně Carmen s Mel rozloučil. Po pár minutách již obě dívky vycházely z domu, ve kterém prožily poslední dny.

„No to byla doba,“ uvítal je Jacob s úsměvem.

„Pokud vím, tak někdo,“ probodla Mel pohledem Setha, který stál vedle Jacoba a ležérně se opíral o auto, „říkal, že přijedete za hodinu.“

„Menší změna plánů,“ zazubil se na ni Seth a rychle přešel k zadním dveřím, aby je mohl otevřít. „Prosím, slečny.“

„Šašku jeden,“ zakroutila hlavou Beth a nastoupila si. Melania krátce pohlédla Sethovi do očí, než napodobila kamarádku a posadila se na zadní sedadlo auta. Ani ne po minutě už opouštěli sídlo zdejších upírů a vraceli se zpět k Cullenům.

„Jak jste se tu vlastně měly?“ začal se vyptávat Jacob. „Mezi samými upíry, navíc prakticky neznámými…“

„Dost dobře,“ pospíšila si s odpovědí Beth. „Skoro až je mi líto, že odsud odjíždím.“

„To jsme ti ani trochu nechyběli?“ zeptal se rádoby smutně Jake.

„Popravdě? Ne,“ odvětila Elizabeth s úsměvem.

„Tak tohle bolelo, Betty,“ pustil Jacob jednou rukou volant, položil dlaň na místo, kde měl srdce, a s ublíženým výrazem se otočil na rudovlasou dívku. Hned na to se ale na jeho tváři objevil pobavený výraz.

„Že vás to pořád baví,“ potřásla hlavou Melania. „Věčně ze sebe tropit šašky a dobírat se navzájem.“

Bet jen pokrčila rameny. Na tohle neměla pro kamarádku odpověď. „Bella je tady v pořádku?“ vyptávala se. „A Renesmé?“

„Všechno je dobrý,“ pokýval hlavou Jacob. „Mělo by to být snad jinak?“

„Ne, to ne,“ zamumlala místo Elizabeth Mel.

Vlkodlakům však neunikl tón hlasu, kterým to dívka pronesla. Jako jeden se otočili dozadu, ale byl to Seth, kdo se ozval jako první: „Co se děje?“

„Nic.

„Melanio.“

„Co by se asi tak mělo dít?“ utrhla se na něj. „Všechno je v pořádku,“ dodala už mírněji a na tváři se jí objevil omluvný výraz.

Seth jen pokýval hlavou, zato Jacob se zatvářil nesouhlasně. Nevěřil jí, ale rozhodl se, že to pro tuto chvíli řešit nebude. Viděl na obou dívkách jejich neochotu o tom mluvit. Zbytek cesty již proběhl v tichosti, sem tam někdo prohodil nějaké to slovo, ale jinak jejich konverzace vázla. Ticho pokračovalo dokonce i poté, co všichni vystoupili z auta a vešli do Cullenovic domu. Dlouho tam však nepobyli. Elizabeth se velmi brzo vytratila kamsi ven, Jacob ji po chvíli následoval, i když se vydal na druhou stranu pozemku než ona. V domě tak zůstala jen Melania se Sethem. Dokonce se zdálo, že jsou jedinými přítomnými. Všichni Cullenovi byli pryč, včetně Embryho a Leah.

„Kam se všichni poděli?“ prolomila dlouhotrvající mlčení Mel, jež seděla na jedné ze sedaček v obývacím pokoji.

„Když jsme vyjížděli, šli na lov,“ informoval ji Seth. On sám seděl pár metrů od ní. Ani jeden nevěděl, co se stalo, ale oba najednou cítili tíživý chlad, který se mezi nimi rozprostíral.

„I Embry s Leah?“

„Zřejmě.“

„Renesmé?“

„Možná je někde s Rosalií,“ mínil Seth.

„Fajn,“ odvětila Melania a opět zmlkla.

„Děje se něco, Mel?“

„Vůbec nic, všechno je v nejlepším pořádku,“ zavrtěla hlavou a odvrátila se od něj.

„Nech si to teda pro sebe, když myslíš, že je to tak lepší,“ zvedl se a zamířil také ven.

Melania jen mlčky sledovala jeho vzdalující se záda. Sama nevěděla, proč mu nic neřekla, věřila mu, ale padla na ni taková zvláštní nálada. Neměla chuť říkat cokoliv komukoliv. Na druhou stranu nechtěla být sama, jenže už i to se stalo. Měla celý dům pro sebe, ačkoliv po tom vůbec netoužila. To ji přimělo zvednout se a vydat sena zahradu, kde by mohla na někoho narazit. Když tam ale došla, zjistila, že i tam bude osamělá. Na dohled nikdo nebyl. Povzdechla si, nerada zůstávala sama. Netrvalo ale dlouho a zaslechla, jak k ní někdo zezadu přistupuje. Než se stačila otočit, byl dotyčný již u ní.

„Alice,“ usmála, když spatřila tmavovlasou upírku.

„Taky tě ráda vidím,“ zazubila se na ni Alice a zlehka ji objala. „Kde jsou ostatní?“ zeptala se. Očividně se jí nelíbilo, že vlkodlaky nevidí.

„Někde se toulají,“ pokrčila Melania rameny. „Nějak jsme se nepohodli…A Beth…“

„Ta je na druhé straně louky,“ nenechala ji dokončit větu.

Mel se otočila a mlčky pozorovala kamarádku, jak se k nim přibližuje. Během pár minut už byla Elizabeth u nich. Hned na to se k nim přidal i Emmett s Jasperem, kteří se najednou odněkud vynořili.

„Nazdar,“ zašklebil se na ně Emmett. „Jak…“ zarazil se a pohlédl na Alici, která na malý okamžik ztuhla.

„Co jsi viděla?“ vzal ji za ruku Jasper.

„Volturiovi,“ vydechla.

„Irina!“ došlo okamžitě oběma dívkám.

Alice přikývla a pokračovala: „Irina se rozhodla jít za nimi. Už před pár dny,“ pohlédla na Melaniu a Beth, jako by jim vyčítala, že o tom nevěděla. „Kvůli vlkodlakům a Renesmé. A Aro se rozhodl, že to stojí za to, aby se sem vydali. Stejně, jako když jste nám to vyprávěly,“ pokynula hlavou k dívkám.

„Jak dlouho, Alice?“ ozval se za jejími zády Edwardův hlas.

„Deset dní.“

„Deset,“ zamyslel se na okamžik. „Myslíš, že mezitím stihnete najít toho…Nahuel se jmenoval?“

„Když vím, že existuje, tak ano,“ přikývla. „Jaspere?“

„Pojedu s tebou,“ přikývl jmenovaný a spolu s Alicí se vydal do domu.

„Alice!“ křikl za ní ještě Edward. „Pospěšte si, prosím.“

„Neboj,“ ujistila ho upírka ve dveřích. „Stihneme to. Vím to,“ ujistila ho a zmizela v domu.

O několik minut později už z garáže vyjíždělo žluté porsche, které se velmi rychle vzdalovalo od nynějšího bydliště Cullenů. Edward mezitím vysvětloval ostatním členům rodiny a vlkodlakům, jak se věci mají a co je v dalších dnech čeká. Mohli jen doufat, že vše vyjde tak, jak by si přáli.

 

Část 3

 

Amelia se znuděně válela po posteli a listovala jakousi knihou. Nechápala, jak je možný, že v celém hradě není nic, co by stálo za přečtení. Jen samé poučné knihy, knihy o magii, které jí byla na nic, když ji neovládala, a také knihy o hospodaření, kupectví a dalších věcech. A samozřejmě různé dějiny, které byly ale tak proškrtané a zeliminované, že nemělo cenu snažit se je číst. Pomalu začínala litovat, že si kdy přála být zde místo Jane. Nebylo to zde o moc lepší než v táboře Vardenů, ba zde dokonce ani nesměla vystrčit nos ze dveří, aby náhodou někdo nezjistil, že zde jde. Nelíbilo se jí to, ale na druhou stranu chápala, že je to její jediná možnost, pokud chce zůstat naživu.

„Au!“ vyhrkla najednou.

„Stalo se ti něco?“ objevil se najednou ve dveřích Murtagh.

„Jo, tak kniha na mě byla zlá,“ zamračila se Amy a prohlížela si rozříznutý prst.

„Jo, jasně,“ zasmál se mladík a přešel k ní. Za těch pět dní, co byla zde na hradě, už stačil poznat, jaké dívka je. A tak ho tato malá nehoda ani moc nepřekvapila. „I když nechápu, jak se ti tohle povedlo,“ zakroutil hlavou nad ránou, kterou si udělala.

„Já za to nemůžu, to ona se rozhodla, že mi ublíží.“

„Spíš jsi nešikovná,“ poškleboval se, zatímco jí hojil prst.

„Ne, já jsem šikovná. Jen se ty věci proti mně spikly a jsou na mě zlý.“

„Jo, to už jsem slyšel předevčírem, když jsi zakopla o práh.“

„Byla tma,“ obhajovala se Amelia. „A kdo měl čekat, že tam bude? Předtím tam určitě nebyl.“

„Jasně a já ho tam přidělal, aby ses o něj mohla zabít, je mi to úplně jasný,“ zakroutil hlavou Murtagh. „Mimochodem, budeš tu teď pár dní sama. Galbatorix mě zase posílá do boje,“ pohlédl ven z okna. Vůbec ho ta vyhlídka netěšila. „Nechám tu s tebou Evana, už jsi ho viděla, takže neočekávám žádné problémy.“

„Nevypadáš na to. Děje se něco?“ starala se Amy, když viděla jeho ztrápený obličej.

„Nic,“ odbyl ji.

„Murtaghu.“

„Jen se mi nechce zase bojovat s Eragonem, nic víc,“ pokrčil rameny. „Navíc se mi nelíbí, že tě tu nechávám, zatímco zde bude i Galbatorix. Kdyby přišel na to, že tu jsi, nedopadlo by to moc dobře. Budu pryč asi dva, tři dny. Možná i déle. Záleží na tom, jak to tam bude vypadat,“ přešel k oknu a pozoroval západ slunce. „Přál bych si, abych mohl být odsud hodně daleko, někde, kde by mě nikdo neznal a nesoudil za to, co jsem udělal.“

„Třeba až skončí válka…“

„Až skončí válka, tak já už tady nebudu. Pochybuju, že by se mi to podařilo přežít,“ zasmál se hořce Murtagh. „Ještě před rokem bych za to dal kdo ví co za to, abych žil, ale teď… tohle není život,“ ztlumil hlas. „Jsem jen loutka ovládaná jím. Nic víc. Nejsem svobodný, nemůžu si dělat, co chci. Moje mysl a mé činy jsou řízeny králem. Dal bych vše za to, abych na tom byl tak, jako Eragon. On to aspoň dělá proto, že sám chce. Protože chce svobodnou zemi bez tohohle šíleného krále.“

„Murtaghu…“

„Ten poslední střet byl tak odlišný od toho minulého,“ pokračoval Jezdec a snad ani nevnímal, že Amelia vyslovila jeho jméno. „Nikdy jsem se ho nesnažil zabít, ani bych nemohl a nechtěl. Ale ten jeho pohled… Opravdu mě nesnáší. Předtím se mě snažil přetáhnout na vaši stranu, ale teď už ne. Vypadal, že je zcela rozhodnut se mě zbavit, za každou cenu. Jako bychom nikdy nebyli přátelé. Jako bych byl odedávna jeho nepřítel, ke kterému ho neváže nic jiného než nepřátelství.“

„Je na tebe naštvaný,“ dostala se konečně ke slovu Amy. „Ale nemyslím si, že tě nesnáší. Strávila jsem s ním dost času na to, abych ho aspoň trochu poznala. Sice se o tobě nikdy nechce bavit, ale řekla bych, že ho spíš nesmírně mrzí, co se z tebe stalo. Od jiných jsem slyšela, jak probíhaly vaše střety. A popravdě – divíš se mu? Nikdy jsi mu neřekl nic moc pěkného. Vždy ti záleželo na vlastním životě víc, než na osudu království. Máte tak rozdílné názory a povahy, že se nemůžete úplně shodnout. Ne, když jste každý na druhé straně řeky. On si nedá pokoj, dokud tě neporazí. Nebo válka neskončí.“

„Jako by mě mohl porazit,“ zachechtal se opět Murtagh nevesele. „S tím, čím mě Galbatorix vybavil. Nemá proti mně žádnou šanci.“

„Nepodceňovala bych ho. Dej se pozor, Murtaghu,“ naléhala.

„Nic se mi nestane, neboj. Nemá sílu na to, aby mě porazil,“ prohlásil Jezdec sebevědomě.

„Aby se ti ta tvoje namyšlenost a sebedůvěra nestala osudnou,“ zamračila se na něj Amelia a odvrátila se od něj. „Možná to tu neznám a je to pro mě nový, ale viděla jsem, co Eragon dokáže. Obzvlášť, když za ním stojí jeho přátelé.“

Kdyby se na něj byla podívala, spatřila by obrovskou bolest a smutek, který se mu náhle zračil v tváři. Za okamžik už ale opět nasadil masku, kterou dennodenně nosil, aby nikdo nemohl poznat, jak se cítí. To věděl jen jeho Trn, nikdo jiný. Nikomu nevěřil natolik, aby mu řekl víc o svých pocitech. Dnešek byl výjimkou, když se rozpovídal před Ameliou o tom, co cítí. Trochu toho litoval, věděl, že ho dívka nikdy nemůže pochopit, že mu nemůže pomoct. Vždy na to bude sám, jen on a Trn, nikdo další. Nikoho jiného nemohl považovat za přítele. Kdysi jím byl i Eragon, ale to už byla jen matná vzpomínka, dávná minulost.

„Zjistil jsi něco o Jane?“ změnila náhle Amelia téma.

„Nic nového. Zřejmě se jí podařilo utéct před našimi vojáky někam do lesa. Kapitán Nol tvrdil, že jim jedna dívka zmizela, když pronásledovali tebe. Je tedy víc jak pravděpodobné, že se v pořádku vrátila k Vardenům. Nemusíš si o ni dělat starosti, Eragon se o ni postará,“ ušklíbl se. „A opravdu mě mrzí, že tě nemůžu dostat zpět k nim. Bohužel zítra nepojedu sám.“

„Nemyslím si, že bych si u Vardenů pomohla,“ mínila Amy zamyšleně. „Nudit se můžu všude. Nikde to není o nic lepší.“

„A to nestojíš o lepší společnost? Zajisté ti Eragon, Arya, Nasuada a ostatní velmi chybí,“ prohlásil jízlivě.

„Oh, jak jinak. Já zapomněla, jak moc se mi po nich stýská,“ odsekla dívka ironicky. „Možná by bylo lepší, kdybys už šel.“

„Taky si říkám,“ souhlasil s ní Murtagh a bez jediného dalšího slova zamířil ke dveřím.

„Počkej!“ zarazila ho na poslední chvíli Amelia a přistoupila k němu. Vzápětí ho zlehka objala, což mladíka velmi zaskočilo. Něco takového od ní opravdu nečekal. Ne po tom, co se zde málem pohádali. „Dávej na sebe pozor. A ne že Eragona zabiješ,“ zažertovala.

„Oba přežijeme, neboj,“ ujistil ji a opustil místnost.

Amy ještě chvíli hleděla na zavřené dveře, než se přesunula k oknu. O pár minut později už sledovala červeného draka, který se vynořil zpoza hradu a mířil kamsi do neznáma. Sledovala Trna i jeho Jezdce, dokud jí oba nezmizeli z dohledu. Poté se vrátila zpět ke knize, kterou měla rozečtenou. Sice byla nudná, ale bylo to lepší, než nedělat nic a hledět do blba nebo jen tak nečinně z okna.

 

***

 

„Nasuado, pochop, že ji tam nemůžu nechat,“ naléhal na svoji vládkyni právě Eragon.

„A ty, Eragone, pochop, že tě nemůžu jen tak pustit. Jsi pro nás moc důležitý. Raději obětuji ji než tebe. Smiř se s tím.“

„A to vážně čekáš, že to nechám jen tak?“

„Ano, čekám. Jako tvoje panovnice ti zakazuji vydat se ji jít hledat.“

„Jak si přeješ,“ odsekl Eragon a beze slova rozloučení opustil místnost. Nasuada za ním vrhla znepokojený a zároveň starostlivý pohled. Jen nerada vydávala takováto nařízení, ale bylo to nutné, pokud ho chtěla udržet naživu.

Eragon mezitím došel do pokojů, které mu byly přiděleny, a naštvaně sebou hodil na postel. Nechápal, proč mu tohle Nasuada dělá. Moc dobře věděla, jak mu na tomhle záleží. Byla to jeho vina, že Amelia zmizela, a on ji také napraví. Nehledě na to, co mu kdo řekne. Sice slíbil své vládkyni poslušnost, ale tentokrát zcela nesouhlasil s jejím rozhodnutím, věděl, že se mýlí. A stále byl Jezdec, což mu do určité míry dávalo nějakou svobodu, přestože se zavázal jak Vardenům, tak i elfům a trpaslíkům svou poslušností. V hlavě se mu již začal rodit plán, jak vše udělat bez toho, aby si někdo něčeho všiml. Po chvíli se zvedl z postele a zamířil dolů za Safirou, aby to s ní všechno probral. Cestou však narazil na Jane, která ho zřejmě hledala.

„Super, tady seš,“ přidala se k němu, když ho spatřila. „Jak to šlo u Nasuady?“

„Pořád nic. Nechce mě nikam pustit,“ mračil se.

„Myslíš, že je Amelia v pořádku?“ strachovala se o kamarádku.

„Doufám, že ano. Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo.“

„Není to tvoje vina,“ přesvědčovala ho. „Nemohl jsi vědět, že vpadnou do tábora a zajmou ji. Snad měla štěstí a Murt…“

„To by bylo vážně štěstí,“ skočil jí do řeči Eragon. „Já naopak doufám, že měla to štěstí a dostala se k někomu normálnímu a ne k Murtaghovi nebo Galbatorixovi. Jinak…“

„Neublížil by jí ani by ji nedal napospas jemu,“ hádala se s ním Jane. „Možná sis toho nevšiml, ale já jsem taky několik dní strávila u něj a nic se mi nestalo. Nedopustil by, aby jí něco udělali a…“

„Já zapomněl, že ty ho znáš mnohem líp než já!“

„Ne, ale tobě nenávist a vztek natolik ochromily mozek, že nejsi schopen rozumně zvažovat,“ pustila se do něj Jane. Už měla těch jeho řeší na Murtaghovu adresu plné zuby. Uznávala sice, že není žádné neviňátko, ale tak špatný, jak ho líčil Eragon, rozhodně nebyl. A také nespáchal všechny ty činy, které mu mladík připisoval na účet.

„Víš co? Dej mi pokoj, jo? Nemám náladu na dalšího obdivovatele mého bratra. Jako by nestačilo, že ho zbožňovala Amelia. Teď navíc ještě ty. A když tak o tom uvažuju, proč já se vlastně namáhám s jejím zachraňováním. Ona bude tam u nich přece jen mnohem spokojenější. Však mi to taky den před tím, než zmizela, vmetla do tváře!“

„Jsi naprosto nesnesitelnej! Vystupuješ tu jako zachránce světa, ale ve skutečnosti se chováš jako malý dítě, kterému sebrali hračku. Nediv se pak, že ona chtěla být radši u něj než u tebe. Chvílemi jsi totiž na zabití. Mám tě plný zuby, Eragone!!“ otočila se a naštvaně se vracela zpět do hradu. Po chvíli se však otočila, aby na něj ještě zakřičela: „Docela začínám litovat toho, že mě nevzali s sebou. Aspoň bych od tebe a těch tvých nálad měla klid.“

„To se dá snadno zařídit!“ houkl na ni Jezdec a vyšel ven na nádvoří, aby našel Safiru. Zlostně přitom pohlížel na všechny kolem, a kdyby mohl pohled vraždit, byla by už polovina přítomných dávno po smrti. Byl rád, když konečně vyšel ven z brány a přešel k jezeru, kde zrovna pobývala Safira.

„Copak se stalo, maličký?“ uvítala ho dračice a pohlédla na něj obrovským modrým okem.

„Nic.“

„Eragone, máš mě za slepou? Vidím, že jsi naštvaný a rozrušený.“

„Pohádal jsem se s Jane.“

„A proč tentokrát?“ zeptala se Safira. Nebylo to poprvé, co se spolu tito dva dali do křížku.

„Kvůli Amy a Murtaghovi,“ povzdechl si a posadil se vedle ní. „Co dělám špatně, Safiro? S Jane se v jednom kuse hádáme, a to přitom byla ráda, že je tady. Ale od té doby, co Amelia zmizela, to jde všechno z kopce.“

„Mluvil jsi s ní o tom?“

„S Jane? Není s ní rozumná řeč.“

„Eragone! Moc dobře víš, že to tak není. To ty jsi protivnej pokaždé, když se někdo zmíní o Murtaghovi. Nebo ještě hůř, pokud tě s ním nějak srovnává. Je to tak těžký se s tím vyrovnat?“

„Ani nevíš jak,“ povzdechl si. „Jane dokonce prohlásila, že by byla radši tam s ním, než tady se mnou. A přitom ho ani jedna z nich nezná. Neví, čeho je schopen…“

„A ty to víš, Eragone?“ probodla ho pohledem. „Jakmile přijde řeč na něj, přestáváš logicky uvažovat. Jen se někdy poslouchej. Už několikrát jsi prohlásil, že Amelia nebude mít šanci, pokud se k němu dostane. Ale dokázal nám přece už, že není tak špatný. Vždyť Jane dostal až k nám, přestože tím riskoval, že ho někdo odhalí a zajme. Nemluvě o tom, že se o tom mohl dozvědět Galbatorix a jeho i Trna potrestat. Což by bylo asi ještě horší, minule o tom mluvil, sám si jistě vzpomínáš.“

„Jak bych mohl zapomenout,“ ušklíbl se hořce Eragon. Doteď měl v paměti, jak ho Murtagh obviňoval ze všeho toho utrpení, kterým musel projít on i jeho drak, když je nechali jít.

„Zkus se nad tím vším logicky zamyslet. Proč ho tolik nesnášíš? Není to tím, že je u nich. Předtím ses ho celou dobu snažil dostat sem k nám, za každou cenu. Jen aby nemusel být u Galbatorixe. Ale najednou už ne. Dokonce ses ho pokusil zabít,“ řekla mírně naštvaně. „Také se mi nelíbí, co dělá, ale vím, že nemá na vybranou. A ty to taky víš.“

„Kdyby mě poslechl a snažil se…“

„Nevíš, jestli to nedělá. Svěřovat se ti s tím určitě nebude. Nechci ho obhajovat, ale mysli i trochu na toho draka. Viděl jsi ho minule. Ještě pořád je to napůl mládě. Sice už se dá počítat mezi dospělé draky, ale sama vím, jak jsem se v tom věku cítila.Murtagh může nakrásně změnit své pravé jméno, ale nikdy odtamtud neodejde, pokud se to nepodaří i Trnovi.“

„Další důkaz jeho sob…“

„A ty bys mě byl opustil? Nechal tam samotnou?“

„Máš pravdu, nenechal.“

„Trn je Murtaghův asi nejlepší a jediný přítel. Nediv se tedy, že tam zůstávají. Já sama bych nevěděla, jak se pokusit jméno změnit. Nemůžu to tedy chtít ani po něm. Proč je vlastně teď tak nenávidíš?“

„Ani ti nevím. Po tom, co zabili Oromise a Glaedra... Já vím, že za to nemohli, ale nemůžu si pomoct, pořád jim musím klást vinu za to, co se stalo.“

„Eragone.“

„Promiň, je to ode mě špatný, vím to.“

„Víš… teď naposled se Murtagh choval jinak. Nepovyšoval se na tebe, nic z toho, co dělal při těch předchozích střetech. Dokonce ani neměl snahu tě zajmout, všiml sis?“

„Mě přišel stejný jako vždycky.“

„Něco se v něm změnilo. Nezatracuj ho proto. Stále je tvým bratrem, ať už chceš nebo nechceš. A jste si velmi podobní, Eragone. Velmi,“ dokončila svoji řeč. Dál už oba mlčeli, vše bylo řečeno a Eragon měl nyní o čem přemýšlet. Nemohl totiž popřít pravdivost jejích slov.

 

pokračování: 13. kapitola

12.12.2009 16:51:21
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one