My world of fantasy...
Ahoj,
tak za prvé se hrozně moc omlouvám za to, že se tu kapitola v sobotu neobjevila. Měla jsem toho děsně moc, včera jsem měla zápočet, takže jen učení a učení... Prostě od pátku až do dnešního rána jsem počítač vůbec neviděla, celou dobu byl zavřený v tašce. A popravdě mě to v sobotu ani nenapadlo. Nejdřív jsem měla plnou hlavu anatomie a pak plesu, na který jsem šla a který jsem potřebovala jako nutné odreagovaní, než jsem celé další dva dny strávila nad učebnicemi... Ale vyplatilo se to a mám to!!! =)
Na druhou stranu ale, těší mě, že je o kapitolku zájem, i když jen malý...  Koment od šesti lidí.... ale na druhou stranu jsou ty komentáře krásný, tak si nebudu stěžovat ( Abi, Asti a Ary výjimečně odpouštím :)). Přesto bych byla ale ráda, kdyby komentovalo víc lidí. Ne proto, že bych chtěla slyšet nějakou chválu, to fakt ne, ale vážně by mě zajímalo, kolik lidí to čte. Nemohli byste prosím všichni, co tuhle kapitolku přečtou, nechat aspoň malý vzkázek? Pak už vám dám pokoj (aspoň na chvíli ;))
Tak to je asi tak všechno, co jsem chtěla říct a teď přeju pěkný čtení. Doufám, že se to čekání aspoň vyplatilo =) Užijte si to a já se jdu vrátit zpátky k učení :-!

Část 1

 

„Theo!“ vyskočila Rochelle na nohy, když se Nott otočil a odešel pryč. Rychlostí blesku vyběhla na chodbu, aby ho zastavila, ale po mladíkovi už nebylo ani stopy. Roch se zoufale otočila na sestru. „Co teď?“

„Necháme to být a vrátíme se na vyučování,“ navrhla Kate. „Teď s tím stejně nic neuděláme. Každopádně by o tom ale měli Zabini a Malfoy vědět.“

Rochelle přikývla. V tomhle s ní souhlasila. Navíc pochybovala o tom, že by Nott cokoliv udělal, než skončí škola. Stejně jako ony musel na vyučování.

Nějakou dobu ještě dívky zůstaly v učebně a přemýšlely nad tím, co bude dál. Ani jedné z nich se nechtělo vracet na započatou hodinu, tak prostě jen čekaly, až dvouhodinovka přeměňování skončí. Po nekonečném čekání se konečně dočkaly a zvonek oznámil konec druhé hodiny. Roch se beze slova zvedla a vydala se ven ze třídy.

„Uvidíme se potom,“ prohodila ještě ke Kate, než zmizela za dveřmi.

Vydala se přímo k učebně formulí, ve které měla další hodinu. Doufala, že Draco nebo Blaise dorazí co nejdříve. Hlavně nesměla dřív narazit na Notta, to bylo to poslední, po čem toužila. Nakonec měla štěstí. Než se stačila dostat k učebně, doběhl ji Malfoy, který ji zřejmě zahlédl na chodbě.

„Rochelle! Kam jsi zmizela?“ přidal se k ní.

„Nebylo mi…“

„To vykládej někomu jinýmu,“ nenechal ji domluvit. „Mělo to co dělat s těmi novinami, co pak Theo narychlo skládal?“ vyptával se.

„Četls je?“ odpověděla otázkou.

„Jen z části, moc jsem toho nestihl, McGonalka mi je zabavila,“ ušklíbl se kysele.

„I když ti to řeknu, stejně to nebudeš chápat,“ odvrátila od něj Roch pohled.

„Takže Lupin?“ domyslel si Draco. „Myslel jsem si to,“ usmál se samolibě. Rochelle ho probodla vražedným pohledem. „Nekoukej se tak na mě. Nemůžu za to, že jsem ho neměl rád. Ale jak se tak koukám, tak tys ho ráda měla,“ pochopil.

„Tohle se nemělo stát, Draco. Takhle to být nemělo,“ pohlédla na něj zoufale. „Remus neměl zemřít, ne dnes.“

Malfoy na ni jen krátce pohlédl, než si sám pro sebe něco zamumlal. Pak se znova podíval na dívku. „Asi jsme s tím měli počítat. S tím, že všechno nebude tak, jak mělo být.“

Rochelle přikývla, nevěděla, co mu na to má říct. Zabodla se pohledem do země a nějakou dobu mlčela.

„Roch? To není všechno, viď?“ uvědomil se Draco. Najednou se objevili ve vstupní síni, ani nevěděli jak.

Dívka zavrtěla hlavou. „Nechci o tom mluvit, ne teď, když za chvíli začíná hodina.“

„Kašli na hodinu. Formule jsou stejně na nic,“ vykouzlil na tváři potutelný úsměv. „Pojď, povíš mi to venku,“ vzal ji za ruku a vedl ji ven z hradu.

„Myslíš to vážně, Draco? Nemůžeme…“

„Rochelle,“ otočil se na ni. „Myslíš, že nás Snape vyhodí, když nepůjdeme na jednu, dvě hodiny?“ nadzdvihl obočí. „Tak pojď, než nás někdo uvidí.“

„Ale…“

„Blaise nás omluví, něco si vymyslí,“ mávl nad tím rukou. „Nebylo by to poprvé ani naposledy,“ dodal. „Tak pojď, Roch,“ pobídl ji.

„Fajn,“ povzdechla si a nechala se odvést ven. Po chvíli už oba dva seděli u jezera dost daleko od hradu, aby je někdo z profesorů náhodou nezahlédl.

„Tak povídej,“ pobídl Draco dívku.

 

***

 

Kate se pomalým krokem vydala do skleníků, kde měla další hodinu. Stále musela přemýšlet nad tím, co se dál bude dít. To, že Nott zjistil, co neměl, nebylo dobré. Vůbec netušila, čeho všeho je schopen. Neznala ho a mohla si jen domýšlet, co všechno si z toho vyvodí a co z toho bude plynout pro ně. Doufala, že se jim to s Rochelle podaří nějak vyřešit.

„Počkej, Kate!“ ozvalo se najednou za ní.

Dívka se jen povzdechla. Neměla náladu na kohokoliv. A ještě míň na Seamuse, který se vzápětí objevil vedle ní.

„Tak co sestra, dobrý?“ zeptal se hned.

„Jo, už jo,“ zalhala hladce.

„Vypadala dost bledá,“ pokračoval Finnigan, zatímco mířili ke skleníkům. „Je na ošetřovně?“

„Ne, není,“ odbyla ho Katie.

„Jo a nechala sis tam věci,“ vzpomněl si a podával jí tašku s učením. „Napadlo mě, že ti to vezmu,“ pousmál se.

„Díky, Seamusi,“ vyloudila ze sebe úsměv.

„Není za co. Mimochodem, víš, že o víkendu jsou Prasinky?“ optal se.

„Teď už jo,“ přikývla.

„Napadlo mě, jestli bys tak nechtěla jít se mnou,“ nadhodil a s nadějí na ni pohlédl.

Kate se zastavila uprostřed chůze a překvapeně se na něj otočila. Nevěděla, jak by mu na to měla odpovědět, zaskočil ji. Neměla sebemenší chuť s ním někam jít, ale na druhou stranu jí přišlo neuctivý mu říct ne.

„Seamusi, já…“

„Nemusíš odpovídat hned teď,“ zamluvil to a odvrátil se od ní. „Ale pokud s nikým nejdeš…“

„Chtěla jsem strávit víkend s Rochelle,“ snažila se z toho vykroutit. „Nevím, jestli ona se mnou nepočítá, víš?“

„Jo, jasný,“ přikývl. Zdálo se však, že ho tahle odpověď uspokojila. Možná doufal, že zmijozelská dívka už je domluvená s někým jiným. „Jo a chtěl jsem ti poděkovat za včerejšek,“ změnil téma. „Opravdu jsi mi moc pomohla. A navíc to byl fajn večer, takovýhle učení bych bral častěji,“ usmál se na ni.

„Jo jo, jasně,“ odpověděla mu Kate znepokojeně. Směr jejich rozhovoru se jí přestával líbit. V tu chvíli vyšli ven z hradu a zamířili ke skleníkům.

„Hele, není to tvoje sestra?“ pohlédl Seamus k jezeru.

Kate zvědavě otočila hlavu směrem, kterým hleděl její spolužák. Opravdu tam byla Rochelle. A nebyla sama. Spolu s ní tam byl Draco Malfoy.

„Myslel jsem, že je jí špatně,“ nakrčil čelo Seamus.

„Procházka jí určitě prospěje,“ pokusila se o úsměv Katie, zatímco sledovala, jak se od nich ti dva stále víc a víc vzdalují.

„Neměli by být náhodou na hodině?“ dumal nad tím dál Finnigan.

„Možná teď mají volno,“ pokrčila rameny Kate. „Neznám její rozvrh,“ dodala, přestože moc dobře věděla, že Zmijozel má mít kouzelný formule. Bylo víc jak jasné, že jak Draco, tak Rochelle zatahují další hodinu.

„Myslel jsem,“ začal zase Seamus, ale přerušilo ho zvonění, které ohlašovalo začátek hodiny. „To je jedno,“ nechal to být a vydal se ke skleníkům.

Kate vrhla poslední pohled na Draca a Rochelle, kteří už se jí téměř ztráceli z dohledu, než se vydala za svým spolužákem na další hodinu.

 

***

 

„Tak co?“ pobízel Draco dívku, když stále mlčela.

„Theo nás slyšel,“ vypadlo z ní konečně. „Mě a Kate, když jsme mluvili o Remusovi a o tom, jak se mění budoucnost.“

„Jak vás mohl…“ začal Malfoy, ale hned nato se zarazil. „Odešel chvíli po vás, že musí na záchod,“ uvědomil se.

„Vůbec jsme si ho nevšimly,“ potřásla Rochelle hlavou. „Prostě tam najednou stál a všechno to asi slyšel. Aspoň se tak tvářil. Co myslíš, že z toho vyvodí? Udělá?“ pohlédla Dracovi do tváře.

„Kdo ví,“ pokrčil rameny. „Ale podle mě si to nechá pro sebe, minimálně nějakou dobu. Navíc si nemyslím, že by to chtěl někomu říkat. Jen chtěl vědět, co se kolem něj děje a tak.“

„Snad to bude tak, jak říkáš,“ povzdechla si Roch. „Jinak by z toho mohl být pěknej problém. Kdyby se to doneslo třeba k Vol..“

„Neříkej to jméno,“ zarazil ji Malfoy a rukou jí zacpal pusu. 

„Co… Promiň,“ uvědomila si. Úplně zapomněla na to, že v téhle době už se jméno Pána zla nevyslovovalo. Ne, když někdo nechtěl, aby se to dozvěděli jiní. „Vůbec jsem si to neuvědomila.“

„Všiml jsem si,“ odvětil kysele.

„Jak se teď mám chovat před Nottem?“ začala zase Rochelle.

„Jako by se nic nestalo. Nedej mu najevo, že se něco děje. Prostě se chovej jako vždycky.“

„To se ti řekne,“ zamumlala, ale hodlala se jeho radou řídit. „Proč jsme vlastně tady?“ uvědomila si skutečnost, jak daleko jsou od hradu.

„Téměř nikdo sem nechodí,“ pokrčil Draco rameny. „Ani studenti, ani profesoři, je to moc daleko. A navíc je tu klid.“

„Je to tu pěkný.“

„Jo, téměř u hranic školních pozemků,“ zasmál se Malfoy. „Občas neuškodí vypadnout ze školy a…“

„A co, Draco?“ usmála se Rochelle. Najednou ji Nott přestal trápit.

„Cokoliv,“ blýsklo se mu v očích.

„Ale neříkej mi, že si nikdo nevšimne, když opustíš školu,“ uvědomila si Roch jednu věc. „Musí to být přece nějak zabezpečeno…“

„Má to svý mezery,“ pokrčil rameny. „Hranice je v těchto místech dost nestálá. Když máš štěstí, dostaneš se ven bez sebemenší námahy. Navíc nejsem sám, kdo se odsud kdy dostal. Potter si taky dělal výlety do celého okolí.“

„Jenže Potter mizel přímo z hradu.“

„Co ty o tom víš?“ přimhouřil oči Draco. „Hlavně mi neříkej, že znáš ty tajný cesty, kterýma mizel ven.“

„A když jo?“ pohlédla na něj vyzývavě.

„Pak by to mohlo být zajímavý.“

„A kdes přišel na to, že ti to řeknu, Draco?“ provokovala ho. „Přeci jen jsi Harryho úhlavní školní rival. To by mě neměl moc rád, kdyby zjistil, že jsem ti to řekla.“

„Jako by ti na tom záleželo. Stejně ho neznáš.“

„Ale nemyslím si, že bych měla prozradit jeho tajemství. Navíc někomu tak pochybnému, jako jsi ty.“

„Tak pochybnému, jo?“ přimhouřil oči.

„Jo,“ zazubila se na něj a pro jistotu se posunula o kus dál od něj. Nebyla si jistá, jak zareaguje.

„Tak tohle si odskáčeš,“ zamumlal a v další chvíli už na ni mířil hůlkou. Rochelle ani nepostřehla, kdy ji stačil vyndat z hábitu.

„Draco, přece bys…“ začala, ale než stačila říct víc, už se na ni řítilo jakési zaklínadlo. V dalším okamžiku už se svíjela smíchy na zemi, zatímco on se opíral o strom a velmi dobře se bavil. „Tohle…“ vyrážela ze sebe dívka, „ti –jen – tak – ne – proj – de.“

„Jasně, jasně,“ mávl nad tím rukou. Po pár minutách se konečně smiloval a kouzlo ukončil. „Mám pro tebe návrh.“

„Návrh?“ ptala se, zatímco popadala dech.

„Ukážu ti tu svoji cestu a kam chodím, když ty mi ukážeš ty Potterovy cestičky.“

Rochelle na něj zkoumavě pohlédla. „Fajn, tak s tímhle souhlasím. A kdy?“

„Teď?“ napřáhl k ní ruku, aby jí pomohl zvednout se. „No tak, Rochelle, nebuď srab. Navíc máme ještě hodinu a půl, než začne další hodina,“ mrknul na ni.

„Fajn,“ chytla se jeho ruky a vyšvihla se na nohy. „Ale jestli z toho bude průser, je to na tobě,“ dodala, když se společně vydali pryč z bradavických pozemků.

 

***

 

Konečně se ozval zvonek a ukončil tak dvouhodinovku bylinkářství, kterou měli nebelvírští společně s Mrzimorem. Kate si úlevně oddechla, hodina a půl rýpaní se v zemi jí dala docela zabrat. Už se těšila, jak ze sebe smyje všechnu tu hlínu a další nečistoty, které se jí uchytily na rukou.

Po dalších deseti minutách už mířila do Velké síně na oběd, když jí kdosi položil ruku na rameno, a tak ji zastavil.

„Blaisi,“ vydechla, když spatřila zmijozelského studenta.

„Nemusíš se tvářit tak nadšeně,“ ušklíbl se.

„Jen jsi mě překvapil,“ přiznala. „Potřebuješ něco?“

„Jo, potřebuju,“ přikývl. „Kde je Rochelle a Draco? Tys s ní byla naposled, tak bys to mohla vědět.“

„Oni na hodinu nepřišli?“ pohlédla na něj nevěřícně. „Myslela jsem, že se hned vrátí.“

„Kdes je viděla?“ vyzvídal, zatímco vstupovali do síně.

„Venku u jezera. Ale to jsou tak dvě hodiny,“ chtěla zamířit k nebelvírskému stolu.

„Počkej,“ chytl ji za ruku, aby ji zarazil. „Co se tady děje?“

„Nic, Blaisi,“ odpověděla okamžitě. A zřejmě až moc rychle.

„To vidím. Draco a Rochelle někam zmizí, Theo se tváří, jako by právě vyhrál loterii a ty seš roztržitá a snažíš se lhát. Možná, že u Nebelvírů ti to prochází, ale u mě ne.“

„Řeknu ti to pak,“ snažila se vykroutit. „Teď bych se vážně chtěla jít najíst.“

„Fajn, a to se dá i u našeho stolu,“ nehodlal ji pustit. „Jídlo tam máme stejný, věř mi. A aspoň mě pak budeš mít z krku.“

„Jsi děsně otravnej, víš to?“ zamračila se na něj, ale nakonec se vydala s ním k zeleno-stříbrnému stolu.

„Jo, nejsi první, kdo mi to říká,“ zasmál se, když si sedl dostatečně daleko od své třídy.

„Nemyslím si, že jsem tu vítaná,“ rozhlížela se Kate kolem sebe, když se taky posadila.

„To neřeš,“ mávl nad tím rukou. „Při nejhorším jen podpoříme ty historky o tom, že jsem byl v noci s tebou.“

„Jo, z toho budu opravdu nadšená. A jen tak pro jistotu – kdes byl?“

„Jen se projít, přemýšlet, nic moc,“ odbyl ji. „Takže co se děje?“

„Krom toho, že Nott slyšel mě a Rochelle, jak se bavíme o tom, že jsme svých příchodem změnily budoucnost? A že jsme se bavili o našich údajných rodičích? Jinak nic.“

„Aha, tak to není moc dobrý,“ zvážněl Zabini.

„To ne no,“ povzdechla si Kate a nandala si na talíř trochu jídla. „Rochelle se za ním pak vydala, ale nemyslím si, že s ním mluvila. Chvíli potom jsem ji totiž viděla s Dracem.“ Na její tváři se objevil starostlivý výraz. „Kde myslíš, že jsou?“

„Nemám ponětí, ale oni se objeví. Na další hodinu určitě, nedovolili by si nepřijít na obranu,“ mínil Blaise.

„Myslíš si, že Nott…“

„Thea teď neřeš, nemá to cenu,“ zarazil ji. „Podle mě to nikomu neřekne, jen to chtěl vědět, má rád o všem přehled.“

„Ale jeho otec je…“

„Stejně jako Dracův,“ nenechal ji domluvit. „Pusť to z hlavy. Nějak se to vyjasní. Až to bude chtít nějak rozmazat, tak nám to dá dostatečně najevo, uvidíš.“

„Když myslíš,“ zamumlala a snažila se nevnímat, jak na ni zírají její nebelvírští spolužáci. Nemohly jí ujít pohledy, které na ni vrhal Seamus.

„Děje se něco?“ všiml si Blaise.

„Ne, nic. Jen…“ pohodila hlavou směrem ke svému stolu.

Zabini se otočil a spatřil, jak ho Finnigan probodává pohledem. Chvíli mu upřeně hleděl do očí, než se otočil zpět na Kate.

„Očividně mu na tobě záleží,“ ušklíbl se. Nemohl si nevšimnout, jak se na dívku lepí a visí na ní téměř na každém kroku.

„Jo, všimla jsem si,“ odvětila Kate otráveně. „Moc příjemný, když nemůžu udělat krok bez toho, aniž by mě sledoval nebo byl vedle mě. Dokonce mě už pozval do Prasinek.“

„A jak jsi odpověděla?“ vyzvídal Zabini.

„Že ještě nevím, jestli nepůjdu s Rochelle.“

„A byl by hodně naštvaný, kdybys šla s někým jiným?“ nahodil. „Například se mnou?“

„To by se mnou tak týden nemluvil,“ zasmála se Kate. Z nějakého důvodu jí to zlepšilo náladu.

„Takže to bereš?“

„Ty to fakt myslíš vážně?“

„Samozřejmě. Přece tě nenechám trpět s tím…“ nechal raději větu nedopověděnou.

„Tak dobře,“ usmála se Katie. Usoudila, že lepší než Seamus je snad všechno. „Mimochodem, dorazila Rochelle s Dracem,“ všimla si nově příchozí dvojice.

 

Část 2

 

„Jste připraveny?“ sešel Caslisle dolů a zahleděl se na lidské dívky.

„Jsme,“ přikývla Elizabeth za obě dvě.

„Tak pojďte, než ten slavný okamžik nastane,“ pobídl je a sám vyšel ven.

Před domem už stál jeho mercedes a čekal jen a jen na ně. Po necelé minutě už všichni tři seděli v autě a odjížděli od nynějšího Cullenovic domova. Být ve stejném domě, jako je Bella, když se má probudit jako novorozená, by nebyl zrovna nejlepší nápad. Sice všichni doufali, že to s ní bude tak, jak Mel a Beth říkaly, ale nikdo nemohl vědět, jestli zrovna toto není nějaká věc, která se změnila. Navíc nemohli vědět, jak by reagovala hned po probuzení. Chtěli jí dát čas na zvyknutí si v novém těle a ne ji hned pokoušet přítomností smrtelníků v domě. Vlkodlaci naopak zůstali, u nich nebyla žádná šance, že by je chtěla zabít. Jak všichni upíři tvrdili, páchli až moc na to, aby se z nich mohla stát plnohodnotná potrava.

„Na jak dlouho to bude, Carlisle?“ zeptala se Beth po chvíli jízdy.

„Pár dní, než budeme mít jistotu, že je to tak, jak říkáte.“

„Co když se něco zkazí?“ naklonila se k němu Melania ze zadní sedačky.

„Zůstanete u nich tak dlouho, jak bude potřeba,“ objevil se na upírově tváři úsměv. „Carmen a Eleazar budou jen rádi.“

„A co Tanya a Kate? A Irina?“ nedalo Elizabeth.

„Všechno bude v pořádku, uvidíte.“

„Když to říkáš,“ pokrčila Beth rameny. Považovala tím rozhovor za ukončený.

Zbytek cesty už jeli mlčky. Carlisle zřejmě uvažoval nad vlastními věci, nad Bellou a podobně, Elizabeth zarytě sledovala palubní desku a mírně se mračila, zatímco Melania okýnkem hleděla ven a zkoumala okolní krajinu. Ne, že by ji až tak zaujala, ale bylo to to nejlepší, co mohla v dané chvíli dělat.

„Tak jsme tady,“ oznámil Carlisle v okamžiku, kdy auto začalo zpomalovat.

Během necelé minuty už stáli před obrovským domem, ne nepodobným tomu, který měli Cullenovi ve Forks a zde na Aljašce. Ovšem přece jen v něčem se lišil. Zdálo se, že si Tanya a ostatní mnohem víc potrpěli na velkoleposti a kráse, než na jednoduchosti, kterou se mohly pyšnit budovy, které spravovala Esmé. V obojím typu staveb bylo jakési kouzlo, ale z nějakého důvodu se Mel i Beth víc líbily domy, které patřily Cullenům. Z tohohle byly mnohem víc nejisté, jako by vstupovaly do zázemí lidem, kteří byli na mnohem vyšší úrovni než ony samy.

„Velkolepé, že?“ všiml si Carlisle jejich pohledů.

„To teda,“ přikývla Mel. „Je to tak…jiné, než jsem čekala,“ vysoukala ze sebe.

„Tanya si vždy potrpěla na určitou zdobnost a honosnost,“ přikývl doktor Cullen. „Každopádně věřím, že se vám tu bude líbit,“ pravil v okamžiku, kdy ze dveří vyšla Carmen. Dívky ani nestačily postřehnout, kdy se stačila dostat až před jejich auto. V jedné chvíli stála nahoře na schodech a v další už jim otevírala dveře, aby mohly vystoupit. Přestože byly již ve společnosti upírů několik dní, stále si nezvykly na rychlost, kterou se upíři pohybovali a kterou se před nimi ani nesnažili skrývat.

„Vítám vás v našem domě,“ usmála se na ně zářivě Carmen. „Carlisle,“ pohlédla i na svého přítele.

„Carmen,“ pokýval Carlisle hlavou. „Nezdržím se, hned pojedu zpět,“ dodal.

„Chápu,“ odvětila černovlasá upírka. „Pozdravuj ji ode mě,“ objevil se na její tváři úsměv.

„Samozřejmě. Tak zatím na shledanou,“ pohlédl i na dívky, které již vylezly z vozu. „Pak někoho pošleme,“ dodal ještě. V dalším momentě už šlápl na plyn a během chvíle zmizel za zatáčkou.

„Tak pojďte,“ věnovala se Carmen své návštěvě. „Připravila jsem pro vás opravdu pěkný pokoj,“ rozpovídala se. „Určitě se vám bude líbit.“

„O tom nepochybuji,“ přikývla Elizabeth, zatímco Mel se zamračila.

„Děje se něco?“ všimla si jejího výrazu jejich hostitelka.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se po malém zaváhání Melania.

„Ach tak. Na lovu. Nechtěli nechat nic náhodě, když teď budete nějakou dobu s námi,“ vysvětlila.

„Pokud vám překážíme…“ nakousla Beth.

„Ani v nejmenším,“ skočila jí do toho rychle Carmen. „Jak vás to vůbec mohlo napadnout? Jsem jen ráda, že jste tady. Tolik bych se toho o vás dvou chtěla dozvědět. A stejně tak Eleazar. Nikoho jako vy jsme v životě neviděli, je to tak…fascinující,“ drmolila tak rychle, že jí téměř nerozuměly. „Vědět o nás všechno a přece nebýt z tohoto světa, ale ze zřejmě nějakého paralelního. Jste jedno z největších překvapení, na jaké jsme jen mohli narazit. Máme opravdu štěstí, že vás okolnosti dohnali až sem, spolu s Cullenovými. A těmi…vlkodlaky,“ dodala.

„Ve skutečnosti to nejsou vlkodlaci,“ opravila ji Melania. „Teda ne ti, kteří reagují na úplněk. Spíš jsou to něco jako…“ odmlčela se a přemýšlela nad správným pojmem, jaký byl použit i v knize. Nemohla si pomoct, ale na mysl se jí stále vkrádalo slovo zvěromág. Ušklíbla se nad tím, nad tou podobností. A konečně si vybavila i to, co chtěla říct. „Správnej název pro to, co jsou, by byl spíše proměňovači. Kdyby na sebe jejich otci bývali vzali jinou podobu, nemuseli by to být teď vlci.“

„Chápu, kam tím míříš,“ přikývla Carmen.

„Od kdy ty je obhajuješ?“ naklonila se k ní Elizabeth a ztišila hlas. V dalším okamžiku si uvědomila, že to bylo úplně zbytečně, žena je slyšela tak jako tak.

„Nevím,“ pokrčila Mel rameny. Sama netušila, proč to udělala. „Kdy dorazí ostatní?“ otočila se na Carmen.

„Ach, každou chvíli,“ objevil se na upírčině tváři úsměv „Nechtěli moc meškat.“ Mezitím co mluvily, zavedla je do místnosti, která zřejmě sloužila jako jídelna. Stejně jako Cullenovi se snažili zachovat zdání normální domácnosti, pro všechny případy. „Nemáte hlad? Žízeň?“ starala se.

„Ne, to je dobrý,“ zavrtěla Beth hlavou. Rozhodně tím ženu nechtěla obtěžovat.

Carmen jako by vytušila, že jí lže, zmizela ve dveřích. V dalším okamžiku už stála u stolu se dvěma skleničkami a lahví pomerančového džusu. „Jen si nabídněte, je to jen pro vás,“ usmála se na ně téměř mateřsky a přešla k oknu. „Carlisle to sem přivezl včera, prý aby nám ušetřil problémy s nakupováním. Jako by nám na tom něco vadilo.“

„Děkujeme,“ odpověděla přesto Elizabeth. Cenila si toho, co pro ně tito cizí upíři dělají.

Carmen na toto raději neodpověděla, jen se stále tvářila mile, jako by ji jejich společnost opravdu těšila. „Už se vrací,“ prolomila po chvíli ticho, které v pokoji nastalo.

O vteřinu později do domu vpadla trojice upírů, plavovlasá Tanya, černovlasá Kate a Eleazar. Dívky na ně chvíli zaraženě hleděly. Jejich příchod byl opravdu nečekaný.

„Vítám vás v našem domě,“ ozvala se jako první Tanya a přešla k nim. „Už jsi jim ukázala pokoj?“ otočila se na svoji sestru.

„Ještě jsem to nestihla,“ zavrtěla hlavou Carmen.

Tanya jen přikývla a pohledem sklouzla zpět na hosty. „Pokud mě omluvíte, mám ještě něco na práci,“ pravila s kamennou tváří a vyklouzla ven z domu.

„Děje se něco?“ zeptala se s obavou Melania. Neměla z oné upírky zrovna dobrý pocit, připadalo jí, že jí lezou na nervy už od chvíle, co je poprvé spatřila.

„Nic, co byste mohly ovlivnit,“ pokusila se o úsměv Kate a přešla k nim blíže. Po chvíli už všech pět sedělo u stolu. Dlouho zarytě mlčeli, než se Kate znova ozvala. „Jaké to je? Objevit se najednou v neznámém světě a dokonce tu i nalézt…“ zarazila se. Příčinnou byl Carmenin všeříkající výraz, který Kate jasně řekl, že o tom nic nevědí.  Naštěstí byla tak pohotová, že okamžitě dokončila větu, aniž by dívky postřehly, že se něco stalo. Upíří rychlost měla mnoho výhod. „Přátele.“

„Zarážející,“ odpověděla popravdě Elizabeth.

O chvíli později svoji odpověď ještě upřesnila a snažila se jim popsat své pocity. Melania přikyvovala a čas od času doplnila svůj vlastní postřeh. Carmen se jich nakonec vyptávala na všechno. Na to, jak žily dřív, jak se dozvěděly o jejich světě, jak na ně působil. Nakonec však přešla k tomu, co ji zajímalo nejvíc.

„Carlisle tvrdil, že jste znaly i budoucnost, která měla nastat. A kterou jste vy změnily.“

„Tak to říkal pravdu,“ přikývla Beth. „Opravdu jsme věděly, co se mělo dít dál. Minimálně do…“ otočila se na Melaniu, „konce prosince?“

„Tak nějak,“ přikývla Mel. „Jenže jakmile jsme se objevily u Cullenů, tak všechno bylo najednou jinak. Oni na Aljašku nikdy jet neměli.“

Postupně se dívky rozvyprávěly o tom, co se mělo dít a nestalo. Většinou vyprávěla Melania, ale kde si nemohla přesně vzpomenout, tam jí pomohla Beth. Působily jako naprosto sehraná dvojice. To a navíc příběh, který vyprávěly, na upíry udělal velký dojem. Když však dospěly k příchodu Volturiových na mýtinu, Eleazar je přerušil.

„Proč vlastně přišli? Z jakého popudu, kde se o tom dozvěděli?“ položil jim několik otázek, ale odpověď na všechno byla stejná.

Melania se váhavě podívala na kamarádku. Tuto část příběhu vynechala, nechtěla způsobit nějakou bolest nebo výčitky.

„Renesmé někdo viděl. A jak jsem říkala, považovali ji pak za nesmrtelné dítě.“

„Kdo to byl?“ dotíral Eleazar.

Melania se zhluboka nadechla, než z ní vypadla jednoslovná odpověď. „Irina.“ Okamžitě viděla, jak tohle jediné slovo na přítomné upíry zapůsobilo. Zdálo se jí, že najednou je tatam všechno to hraní na člověka. Viděla před sebou jen tři kamenné sochy, které na ni zkoprněle hleděly.

„Irina?“ vypadlo konečně z Kate. „To není možné, ona by nikdy…“

Melania však potřásla hlavou. „Viděla ji, když byla ještě docela malá. A ještě k tomu z dálky, v přítomnosti Jacoba. Nebylo divu, že byla z části naštvaná a z části šokovaná…“ nechala větu otevřenou.

„Jak to mohla udělat? Carlesleovi? Esmé?“ nechápala pořád Kate.

„Povídej dál, jak to dopadlo?“ vyzvala ji Carmen. Očividně dál nechtěla řešit to, co by bývala Irina udělala nebo neudělala.

Tentokrát se slova chopila Elizabeth a celý příběh dovyprávěla. Jasně viděla, jak se výrazy upírů změnily v okamžiku, kdy se dozvěděli o osudu své sestry. Celou příhodu však vyslechli mlčky a ani jednou už je nepřerušili.

„To je velmi zajímavý,“ okomentoval to poté Eleazar. „Dokonale si umím představit Ara a Caia, jak se tváří. Ovšem na tom příběhu je pozoruhodná další věc. Caslisle a ostatní dokázali dát dohromady zvláštní seskupení lidí. S obdivuhodnými schopnostmi. Už jen to, co dokázala Bella,“ pokýval hlavou. „Přesně o tomhle Aro vždy snil. Ona, Alice, Edward, Zafrina a ten zvláštní Benjamin… Co by za to dal, mít je ve své gardě. A samozřejmě také Kate,“ pohlédl na členku své rodiny.

„Myslím, že jsme ještě něco vynechaly,“ uvědomila si Melania, když se také podívala na černovlasou upírku. „A to, že Kate si tam našla… přítele?“ snažila se to vyjádřit.

Všichni tři na ni překvapeně pohlédli, ale byla to právě Kate, kdo se ozval jako první. „Kdo to byl?“

„Potulný upír, Garrett, myslím,“ zamyslela se.

„Takový, který měl rád výzvy a rád všechno zkoušel na vlastní pěst. Mám ten pocit, že chtěl zkusit i vegetariánství. Každopádně ze závěru té knihy jsem měla pocit, že už vás neměl v úmyslu opustit,“ doplnila kamarádku Beth.

„Tak toho Garretta bych ráda poznala,“ objevil se na Katině tváři úsměv. To bylo snad poprvé, co ji dívky viděly se smát. „Za tohle vám děkuji, už jsem skoro vzdala to, že bych si někoho našla, a vy jste mi znova daly naději.“

Elizabeth se taky musela usmát. Měla z toho moc dobrý pocit. Melania však řešila něco jiného. „Kde je vlastně Irina?“ zeptala se konečně na věc, která ji trápila už od chvíle, kdy vešly do domu.

Trojice upírů se po sobě rychle podívala. I oni sami si kladli tu samou otázku.

„Nevíme,“ promluvila za všechny Carmen. „Od včerejška je pryč. Viděly jsme ji naposled k minulé ráno.“

„Já ji viděla i potom,“ ozvala se znenadání Elizabeth. Přestože měla v úmyslu, stejně jako Jacob, říct o své setkání Cullenovým, nakonec tak neudělali. Ani jeden nevěděl proč, ale zatajili to, dokonce i před Edwardem, který v posledních dnech stejně moc nedával pozor na to, co si kdo myslí. Zajímal se jen o Bellu.

„Kdy?“ vyhrkla Kate.

„Včera odpoledne. Když vypukla ta bouřka. Byla jsem v lese,“ povídala. „S Jacobem, který se za mnou vydal, když měl dojem, že jsem se ztratila. Já ji uviděla až v okamžiku, kdy jsme se schovali před deštěm v nějakém přístřešku, ale podle Jaka nás sledovala už nějakou dobu předtím,“ nakrčila čelo, jak se snažila na všechno vzpomenout. „Představila se a vyptávala se na Bellu a Renesmé, ale chovala se k nám tak chladně. V dalším okamžiku se Jacoba zeptala, zda mu něco říká jméno Laurent,“ odmlčela se. Ve tvářích všech přítomných svitlo poznání. „Nevěděl, než jsem mu napověděla. Pak ho Irina obvinila z vraždy a řekla něco v tom smyslu, že mu to nikdy nezapomene, že o ní ještě uslyší. Vypadala, že se téměř neovládá. Chvíli jsem se i bála, že se na nás vrhne,“ přiznala.

„Tohle není dobré,“ zašeptala téměř neslyšně Kate. Znala Irinu ze všech přítomných nejlépe. „Obávám se, jestli se přece jenom nestane to, o čem jste mluvily.“ V její tváři se objevil výraz čirého zoufalství.

„Jak by mohla? O Renesmé už přece ví.“

„Nenávidí vlkodlaky. Chce se jim pomstít,“ zavřela oči Kate. „Ale jsou to jen moje domněnky. Třeba se nic z toho nestane.“ Bylo na ní vidět, jak moc v tuhle variantu doufá, ale nevěří v ni.

„Uvidíme, teď nemá cenu o tom diskutovat,“ uzavřel to Eleazar. Opravdu nemělo smysl to řešit, nikdo na nic nemohl přijít. Přesto se všichni v duchu zaobírali představou, co asi tak bude následovat.

 

Část 3

 

„Eragone!“ rozeběhla se Jane k Jezdci, jakmile ho spatřila.

Bitva již před nějakou dobou skončila, a přestože se to ze začátku zdálo nemožné, Galbatorixova armáda se stáhla a nechala svým protivníkům volné pole. Vardenové tak mohli celkem rychle obsadit Belatonu, která se nacházela jen necelý kilometr do bojiště a nyní v ní nebyla žádná posádka. Všichni bojeschopní muži byli povoláni do bitvy a nyní se stahovali zpět, zřejmě do hlavního města nebo nedaleké Dras-Leony.

Důvodem, proč Vardeni nyní vyhráli, byl nenadálý příchod elfů, kteří se zničehonic vynořili z lesa a napadli nic netušící vojáky z boku. Po tomto náhlém zvratu velitelé velmi rychle zaveleli ústup. Zřejmě nechtěli ztratit víc mužů, než bylo třeba. Tato bitva nebyla rozhodující, a tak usoudili, že ztráta jednoho města není nic ve srovnání ztráty celé armády.

„Jane, jsi v pořádku?“ všiml si Eragon škrábanců na její tváři, které utržila od větví, když probíhala lesním porostem.

„Nic mi není,“ odvětila dívka. „Ale…“

„Jane, promiň, ale teď musím někde najít Nasuadu,“ odbyl ji.

„Ale Eragone…“

„Víš co? Pojď se mnou, pak mi to řekneš,“ vyzval ji a pospíchal dál do tábora, kde se nacházel Nasuadin stan.

„Kde máš Safiru?“ uvědomila si Jane po chvíli.

„U jezera. Chtěla si trochu odpočinout, tak jsem ji tam nechal,“ odpovídal mladík stručně. Najednou se ale zarazil a zaraženě pohlédl dívce do očí. „Kde je Amelia?“

„To jsem ti právě chtěla říct. Nikde ji nemůžu najít.“

„Myslel jsem, že jste byly pořád spolu,“ nakrčil čelo Jezdec.

„Jo, ale jen do chvíle, kdy do tábora vpadlo několik vojáků do nich,“ vysvětlovala rychle Jane. „Všimli si nás, a tak jsme s Amy utekly do lesa, ale rozdělily jsme se.“

„Myslíš, že ji chytily?“ staral se Eragon.

„Bojím se, že jo,“ přiznala dívka.

„Probereme to až vevnitř, pojď,“ vzal ji zlehka za paži a vedl ke stanu, kam měl namířeno.

Uvnitř již byla Nasuada, Arya, Jörmundur, trpaslík Orik a jakýsi neznámý elf. Zřejmě je vyrušili z jakési debaty. Ale bylo vidět, že jsou všichni rádi, že je vidí.

„Eragone,“ usmála se Nasuada, když spatřila svého Jezdce. „Kdes byl? Báli jsme se, že se ti něco stalo.“

„Safira si poranila křídlo, museli jsme přistát u jezera, abych jí to vyléčil,“ vysvětloval. „A cestou sem jsem musel vyléčit několik vojáků, kteří na tom byli velmi špatně.“

„V pořádku. Hlavně že se tobě nic nestalo. Je Safira už v pořádku?“

„V naprostém, Nasuado.“

„To jsem ráda,“ pousmála se žena a očima se zastavila na Jane. Jako by si až nyní všimla, že tam dívka je. „Proč jsi přivedl ji?“

„Obávám se, že máme problém,“ zamračil se Eragon. „Do tábora během bitvy vpadlo několik mužů…“

„To vysvětluje,“ vpadla mu do řeči Arya, „kam se ztratily všechny ty věci, co nám chybí. Různá lejstra, dokumenty a jiné věci. Vojáky, kteří to měli na starosti, jsme našli mrtvé,“ informovala Eragona. „Jak o tom ale ty víš?“ přimhouřila oči.

„Jane je také viděla. A jak to tak vypadá, podařilo se jim zajmout Ameliu.“

„To je špatné,“ prohlásila Nasuada. „Možná nabyli dojmu, že se jedná o někoho důležitého a zajali ji jako rukojmí. A navíc ona už věděla hodně o tom, co se zde děje. Nedivila bych se, kdyby věděla víc, než většina vojáků,“ probodla Eragona očima.

„Já jí nic důležitého neřekl,“ hájil se Jezdec.

„Tak i tak, budeme muset vymyslet, jak ji dostat zpět,“ mračila se Arya. „Jak tak vidím, je těmto dvěma dívkám souzeno pořádně zamíchat osudem Alageasie. Jane,“ otočila se nyní přímo na dívku. Stávalo se jen málokdy, že by ji Arya oslovila. Většinu času ji přehlížela, jako by jí ani jedna z cizinek nebyla po chuti. „Viděla jsi někoho z těch, kteří sem vpadli?“

„Jen z dálky. Neměly jsme moc času, všimli si nás hned, co se sem probojovali.“

„Kolik jich bylo?“ promluvil poprvé Jörmundur.

„Asi deset,“ vzpomínala Jane. „Ale co vím, tak za námi se vydali jen tři.“

„Zbytek nám musel vykrást ležení. So souhlasí,“ pokývala hlavou Nasuada. „Eragone, pokus se zjistit, o koho se jednalo. Možná to z jejích vzpomínek zjistíš. Ale až potom. Jane, mohla bych tě požádat, abys nás nechala o samotě? Musíme něco probrat,“ otočila se opět na hnědovlásku.

„Samozřejmě,“ přikývla dívka a vyšla ven ze stanu.

„Děje se něco, Nasuado?“

„Potřebujeme od tebe slyšet hlášení. Zdálo se mi, že před tím, než ses pustil s Murtaghem do boje, jste si chvíli povídali. Zjistil jsi něco důležitého?“

„Ne. Jen mi přišlo, že se Murtagh choval jinak než obvykle. Dokonce se mě ani nepokusil zabít,“ zamračil se. „Skoro to až vypadalo, že ho otravuje, že tam se mnou musí být a bojovat.“

„Zvláštní. Možná se snaží, abys mu znova uvěřil,“ nadhodila Nasuada.

„O tom pochybuji. Moc dobře ví, jaké o něm mám mínění. A to nehodlám změnit. Ne po tom, co zabil Oromise a Glaedra.“

„Neudělal to tak úplně on,“ zamumlala potichu Arya.

„To nic nemění na tom, že je stále na straně nepřítele,“ ukončil rozhovor Eragon. „Nasuado, budeme mě tu ještě potřebovat? Rád bych se vrátil za Safirou.“

„Klidně běž,“ mávla rukou vládkyně Vardenů. „Až tě budeme potřebovat, někoho pro tebe pošlu. A Eragone,“ zarazila ho ještě, když už byl na odchodu. „Nerada bych se dozvěděla o tom, že ses sám vydal na záchrannou výpravu. Promluvíme si o tom později. Teď se přesuneme do města.“

„Udělám, co budu moct, má paní,“ poklonil se Eragon a konečně opustil stan. Byl však pevně rozhodnut najít Ameliu za každou cenu. Cítil se tak trochu vinný za to, co se stalo. Kdyby netrval na tom, že obě dívky pojednou s nimi až sem, nic z toho by se nestalo. Navzdory svým slovům nejprve vyhledal Jane, aby se od ní dozvěděl vše, co mu mohla poskytnout a teprve poté se i s dívkou vydal za Safirou. Věděl, že nyní nemůže z tábora odejít, ale umínil si, že jen co se přesunou do Belatony, opustí Vardeny a vydá se dívku hledat. Koneckonců to bylo jediné možné řešení. Věděl, že Nasuada ani nikdo jiný nebude moc pospíchat s její záchranou. Prakticky ji neznali, a i když věděli, že Eragonovi na ní záleží, jeho života si vážili stokrát víc než toho jejího.

„Není to dobrý nápad, Eragone,“ zrazovala ho od toho Safira, když přistávala na nádvoří města. „Vymstí se ti to.“

„To je mi jedno. Nemůžu ji jen tak nechat být. Je to moje vina, že ji unesli. Pořád ještě máme čas ji najít dřív, než se vojáci přesunou někam jinam. Pokud vyrazíme ještě dnes…“

„A nemyslíš, že bys tohle měl nechat na někom jiném? Mám ji sice ráda, ale…“

„Safiro…“

„Nezapomeň, že je tam Murtagh. Pokud se o ní dozví, určitě…“

„Nevěřím mu. A vůbec bych se nedivil, kdyby ji jen tak předhodil králi. Už jsem se rozhodl, Safiro.“

„Jak myslíš, maličký,“ odfrkla si Dračice a vystrašila tak několik kolem jdoucích lidí.

 

***

 

Murtagh spolu s Trnem líně přelétával nad ustupujícím vojskem. Věděl, že se dnešní mise zrovna dvakrát nepodařila, ale popravdě mu to bylo úplně jedno. Byl rád, že už to skončilo a že se ani nemusel zapojit do boje. Pokud se tedy nepočítal střet s Eragonem. Při té vzpomínce se zamračil. Neměl žádnou radost z toho, že bratra viděl, ne v této situaci. Nebýt slibu, který složil Galbatorixovi, ani by se nenamáhal vzlétnout na oblohu a bojovat. Překvapilo ho však, že ho nic nenutilo k tomu, aby se snažil Eragona zabít nebo zajmout. Přikládal to tomu, že Galbatorix konečně pochopil, jak obtížné je Jezdce zajmout. A navíc nehodlal ztratit jediného Dračího jezdce na své straně. Tak jako tak to Murtaghovi velmi usnadnilo situaci.

Zarazilo ho však, jak nepřátelsky se k němu Eragon choval. Věděl, že ho nesnáší, ale že až takhle, to nečekal. Po krátkém, ale ostrém rozhovoru se na něj bratr vrhl s takovou vervou, že si Murtagh hned uvědomil, že on ho šetřit nehodlá. Z pohledů, kterými ho Eragon častoval, mu bylo jasné, že se dozvěděl o tom, jakou úlohu sehrál v zabití Oromise a Glaedra. Sám litoval toho, co se stalo, ale neměl žádnou možnost tomu zabránit. Tehdy jeho tělo zcela ovládal Galbatorix. Co by dal za to, kdyby ti dva ještě žili a nějak by mu mohli pomoct ze situace, ve které se nacházel. Nyní se ale zdálo, že jediný možný způsob, jak se vymanit z králova vlivu, je prohrát válku. I když to znamenalo, že zemře on i Trn.

Zamyšleně na svého draka pohlédl. Bylo to tak zvláštní. Zcela jasně si pamatoval, jak se pro něj vylíhl. A jakou z něj měl radost. Tu však Galbatorix velmi rychle zhatil, když na Trna začal používat všemožná kouzla, jen aby se drak co nejrychleji vyvinul do dospělce. Přehlédl ale, že mysl jeho přítele stále zůstávala stejně stará. Pro oba, Trna i Murtagha, toto bylo velmi těžké, ale nějak se jim s tím podařilo vyrovnat. Nyní už byl Trn i věkem dospělý, což jim hodně ulehčovalo situaci, ale stejně by byli mnohem radši, kdyby vše plynulo tak, jak mělo.

Nad čím přemýšlíš?“ všiml si Trn přítelova zamyšlení.

„Tak nad vším,“ odvětil neurčitě Murtagh. Uvědomoval si, jaké měli s Trnem štěstí. I když se je král snažil všemožně zlomit, aby zcela patřili na jeho stranu, nikdy se mu to nepodařilo. Stále si oba dva zachovávali víceméně svobodnou mysl. Trn byl navíc velmi ovlivněn svým Jezdcem, který se navzdory tomu, co mu Eragon vždy vmetl do tváře, moc nezměnil. Stále to byl ten mladík, který svého bratra tehdy zachránil ze spárů urgalů. Jediným rozdílem bylo to, že nyní byl o mnoho měsíců starší a musel jednat jinak, než mu velelo jeho vlastní srdce.

Mrzí tě Eragonovo chování,“ pochopil Trn.

„Věděl jsem, že bude takhle reagovat,“ zavrtěl hlavou Jezdec. „Zřejmě měl toho Oromise opravdu rád.“

„Stejně tak jako Glaedra,“ připomněl mu drak. „Nikdy jsem nevěřil, že uvidím jiného draka kromě Safiry a Galbatorixova černého Šruikana. Tohle bylo jako vidět povstat dávnou legendu.“

„Kterou jsme vlastními silami zabili,“ zachmuřil se mladík.

„Moc dobře víš, že za tohle nejsme odpovědní.“

„Ale za mnoho jiných věcí ano.“

„Přestaň se tím trápit, nemá to cenu,“ domlouval mu Trn. „Potřebuješ teď být silný.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s ním Murtagh a pohlédl dolů. Vojsko se stále pohybovalo, i když už se pomalu začínalo stmívat. Přemýšlel, zda mají v plánu se utábořit nebo stále pokračovat dál. Teprve po další hodině kdosi zavelel k zastavení a vojáci začali rozbíjet tábor. Murtagh s Trnem zamířili dolů, také si potřebovali odpočinout. Brzy dorazili ke stanu, který byl určen jen po ně. Sotva ale ze sebe Jezdec sundal brnění, už k němu přistoupil jeden z velitelů armády.

„Pane Murtaghu,“ oslovil ho. „Několika mužům se podařilo proniknout do nepřátelského tábora a ukořistit několik věcí.“

„Ať mi je přinesou sem.“

„Také zajali jakousi ženu.“

Murtagh překvapeně vzhlédl. Tohle nečekal. „Chci ji vidět.“ Zajímalo ho, koho asi tak mohli vzít do zajetí. Nenapadal ho nikdo. Věděl, že u vardenů z žen bojuje pouze Nasuada, Ary a ta stará čarodějnice Angela. Ani jedna by se však nenechala zajmout. Muselo se jednat o někoho jiného, někoho bezvýznamného a jemu neznámého.

„Napadá tě někdo, Trne?“ zeptal se svého přítele, který ležel před stanem.

„Není možné, aby to byla jedna z těch dívek?“

„Amelia nebo Jane? Eragon přece není takový hlupák, aby je tahal do boje. Nebo…“ zarazil se, když viděl příchozí. „Jestli ho ještě někdy uvidím, zabiju ho,“ zavrčel.

„Pane, tuto ženu jsme našli, když jsme prohledávali tábor nepřátel,“ oznamoval mu jakýsi muž v uniformě. Murtagh si po chvíli přemýšlení vzpomněl i na jeho jméno. Nol, velitel průzkumné jednotky.

„Nechte ji zde, sám zjistím, co je zač,“ přikázal mu Murtagh.

„Ale pane, pokud se jedná o někoho důležitého…“

„O čemž velmi pochybuji, Nole. Znám všechny významné Vardenské ženy. A ona mezi ně rozhodně nepatří. Zdá se mi, že jste zajali nějakou ženu, která v táboře čekala na svého milého. A teď vypadni!“

„Pane, není bezpečné, abyste s ní zůstával sám,“ namítal voják. „Může se jednat o čarodějnici a…“

„Pochybuješ snad o mých schopnostech? Ještě slovo a nechám tě degradovat na obyčejného vojáka. A teď zmiz, nemám na tebe náladu,“ rozkázal a rozhrnul závěs stanu. „Dovnitř!“ houkl na Ameliu, která zkoprněle pozorovala celý výjev před sebou. Jakmile se ocitli v bezpečí stanu, zamumlal několik slov, aby tak komukoliv zamezil, aby poslouchal jejich rozhovor. Teprve poté na dívku promluvil. „Co tu proboha děláš?!“

„Co asi,“ zamračila se Amy. „Já se je o to neprosila, aby mě unesli a vzali sem. Radši bych…“ začala, ale vzápětí se bolestivě chytla za ruku.

„Jsi v pořádku?“ změkl Murtaghovi výraz a starostlivě si dívku prohlížel.

„Asi mám zlomenou ruku. Mohl bys své muže aspoň naučit slušně jednat s ženami.“

„Jako by se mi to mohlo podařit,“ ušklíbl se Jezdec a přistoupil k ní. Vzápětí nad její rukou zamumlal několik slov, aby zlomenou kost zpravil. „Posaď se,“ vyzval ji potom. „Cos proboha dělala v jejich táboře?“

„Byla? Já ale Eragonovi říkala, že bych radši zůstala v tom…Feinsteru? Jako by nestačilo, že mě donutil jet tři dny na koni, a to jen proto, aby mě hned na to mohli zajmout.“

„Pěkně mi stěžuješ situaci. Teď už tě odsud nemůžu jen tak dostat. Ne, když si o tobě povídá tak půlka táboru,“ mračil se. „Budeš se mnou muset do Urû´baenu. Tam už to nějak vyřešíme, do zítřka jsme tam. Dneska přespíš tady,“ ukázal na postel.

„A ty?“

„Myslíš, že pro mě bude problém sehnat si nějakou jinou postel?“ pohlédl na ni pobaveně. „Věděl jsem, že toho obě víme o nás málo, ale že až tak málo,“ zasmál se. „Pobyt u Eragona ti zřejmě moc neprospěl,“ ušklíbl se a vyšel ven ze stanu. Nezanechal tak Ameliu samotnou v nepřátelském území.

 

pokračování: 12. kapitola

09.12.2009 15:44:28
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one