My world of fantasy...
Tak tu máte další kapitolu. Děkuji těm, kteří komentovali, i když jich bylo málo...vaše komentáře byly úžasné, díky... i když bych si přála, aby vás bylo víc... nechci dlouhé slohy, i když je mám nejradši, stačí i pár slov...aspon abych věděla, kdo to čte...

Část 1

 

„Rochelle!“

Dívka se okamžitě otočila, aby stanula tváří v tvář své spolužačce ze Zmijozelu, Claire Nottové. „Potřebuješ něco?“

„Shání tě Theo. Prý mu něco dlužíš,“ zašklebila se na ni blondýna.

„Sakra, já zapomněla,“ uvědomila si Rochelle. „Vezmeš mi to?“ podala dívce svoji tašku s učením, a aniž by počkala na odpověď, otočila se a rozeběhla se zpět do zmijozelské společenské místnosti. Byla ráda, že výjimečně vstala dostatečně brzo. Jinak by se nikdy nestihla vrátit pro knihy, které jí Nott nakonec půjčil, aby mohla dodělat úkol do školy, a které chtěl nyní zpátky. Během deseti minut už se vcházela do Velké síně, s dvěma knihami, které dlužila svému spolužákovi, pevně pod paží.

„A to jsem si myslel, že to nestihneš,“ přivítal ji Theodor Nott.

„Tak tos myslel špatně,“ podávala mu bichle, zatímco si sedala vedle něj. „Ale díky, zachránil jsi mě s tím,“ usmála se na něj ještě, než začala zkoumat, co by si dala k jídlu. „Kde je vlastně Draco a Blaise?“ uvědomila si po chvíli.

Nott se pobaveně zašklebil. „Řekl bych, že ještě spí.“

„Vždyť za deset minut začíná vyučování,“ ozvala se poprvé Pansy. Rochelle teprve v tom okamžiku zaregistrovala, že tam ona černovlasá dívka je s nimi.

„Oni to stihnou,“ pokrčil Theodor rameny. „Draco si prostě jen přispal a Blaise…Řekněme, že dorazil hodně pozdě.“

„Myslela jsem, že se vrátil s tebou,“ podotkla jeho sestra, zatímco četla Denní věštec. „Nebo si snad Zabini udělal noční výlet?“

„Pokud tomu tak říkáš…“ odvětil Nott.

„Která je to tentokrát, ta jeho vyvolená?“ ptala se Claire bez zájmu.

„Nesvěřil se mi, ale řekl bych…“ pohlédl výmluvně na Roch.

„Řekl bys co?“ zareagovala okamžitě Rochelle. „Theo…“ dodala, když mladík nereagoval.

„Pokud nejsi slepá, sama sis toho všimla. A neříkej mi, že ne, Rochelle,“ ušklíbl se, když na něj nevěřícně pohlédla.

„Jestli mluvíš o mé sestře, tak… To ne, pochybuju o tom, že by Katie a on… To je blbost, Theo, Kate by si s Blaisem nikdy nezačala. Bere ho jako kamaráda a…“

„A kde bereš tu jistotu?“ ozvalo se za ní.

Rochelle se ohlédla, aby spatřila Malfoye, který se konečně uráčil vstát a přidat se k nim. „Tobě taky dobrý ráno, Draco,“ nedalo jí to a při pohledu na něj se ušklíbla. „Vidím, že ses vyspal opravdu do růžova.“

„Dej mi pokoj,“ zamumlal, když si sedal vedle ní. „Stejně za to můžeš ty,“ obvinil ji a v klidu si naléval kávu.

„Já? Pokud si dobře pamatuju, tak jsem si šla lehnout někdy po půlnoci. To, cos dělal potom, už se mnou nemá nic společnýho,“ zamračila se na něj.

„Ne?“ podivil se a naklonil se k ní. „A jsi si tak jistá?“ zašeptal tak, aby to slyšela jen ona.

„Jak to...“ nechápala, ale Malfoy se jen usmál a věnoval se své snídani.

„Mimochodem,“ ozval se opět Nott, „právě dorazila tvá sestra, Rochelle, a taky nevypadá, že by se zrovna dvakrát dobře vyspala.“

„Co kdybyste se přestali šťourat v tom, jestli má Kate něco společného s Blaisem?“ navrhla Rochelle zamračeně. „Jsou to jen dohady a krom toho vám do toho nic není.“

„Vypadá to, že nejsem jediný, kdo se nevyspal do růžova,“ nenechal na sebe dlouho čekat Draco a rýpl si.

„Jdi se vycpat, Malfoyi,“ odbyla ho Roch a zvedla se. „Uvidíme se na hodině,“ vzala si od Claire tašku a vzdálila se od nich.

 

***

 

Kate se pomalu vyhrabala z postele. Ani si nepamatovala, kdy šla vlastně spát, seděla se Seamusem ve společenské místnosti tak dlouho, že úplně přestala vnímat, kolik je vlastně hodin. Vybavovala si jen to, jak mu pořád dokolečka vysvětlovala látku, kterou nebyl schopen pochopit. Pomalu začínala litovat Hermionu Grangerovou. Nedovedla si představit, jak mohla vydržet vysvětlovat to těm tupcům celých šest let a přitom se z toho nezbláznit. Jí stačil jediný večer, aby toho měla plný zuby.

Trochu dezorientovaně se rozhlédla po pokoji a zjistila, že kromě ní už tam nikdo jiný není. Levandule a Parvati zřejmě opět vstaly dřív a nechaly ji, aby se vypravila sama. Když se ale podívala na hodiny, zjistila, proč už tam nikdo není. Ani ne za dvacet minut měla začít první vyučovací hodina. A moc dobře už věděla, že pokud se během pěti minut nevypraví, opět nestihne snídani, jak už se tomu jednou stalo. S mírným remcáním vylezla z postele a začala se chystat. Během pár minut už opravdu scházela dolů, do Velké síně, neučesaná, nenamalovaná, ale jakž takž přichystaná na vyučování. Aspoň doufala, že na nic nezapomněla.

„Jé, ahoj, Kate,“ přivítala ji Levandule.

„Čau. Moc díky, že jste mě vzbudily,“ zamumlala Katie a hledala na stole kafe.

„Promiň, ale vstávaly jsme dřív, chtěly jsme si ještě skočit… to je jedno, ale prostě jsme tě nechtěly budit.“

„To je v pořádku, nějak to stíhám,“ mávla nad tím rukou a pustila se do snídaně.

„Ty, Kate,“ ozvala se po chvíli Parvati. „Víš, že na tebe zírá celý Zmijozel? Přinejmenším náš ročník,“ zahihňala se.

Kate se bleskově otočila a spatřila, že kamarádka má pravdu. Všichni, včetně její sestry, ji rentgenovali pohledem. Protočila nad tím oči, nechtěla si tím lámat hlavu. Kdo ví, co si ti blbečci zase vymysleli.

„Mimochodem,“ pokračovala Parvati, „co máš se Zabinim?“

„Co bych s ním měla mít?“ nechápala Kate.

„Ale, Katie,“ přidala se i Levandule. „Nejsme slepý. Každý vidí, jak často spolu jste. Neříkej mi, že spolu nic nemáte.“

„Taky že nemáme,“ pokrčila rameny dívka. „Jsme jen kamarádi, nic víc. Navíc mi Blaise trochu pomáhá s lektvary, abych z nich neproletěla.“

„Ale líbí se ti, viď?“ dotírala Parvati. „Polovina holek na škole by byla ráda, kdyby si jich všímal tak, jako tebe.“

„A druhá půlka by byla ráda, kdyby si jich Malfoy všímal tak, jako mojí sestry,“ dořekla za ni Kate. „A to nepočítám to, že další početná skupina by dala kdo ví co, kdyby na ně promluvil Theodor Nott aspoň tak, jako na Rochelle.“

„Takže fakt se ti nelíbí?“ pohlédla na ni zklamaně Levandule.

„Blaise je fajn kluk, ale to je asi tak všechno. Prostě kamarád, nic víc, nic míň. A když mě omluvíte,“ vstala a vydala se na hodinu. Neměla náladu na to, aby poslouchala, jak moc miluje Zabiniho nebo někoho dalšího. Stačilo, že jí toto téma předhazoval Seamus celý večer.

„Katie!“ zastavil ji ve Vstupní hale hlas její sestry.

„Ano, Roch?“ otočila se.

„Co seš tak nabručená?“ divila se Rochelle, zatímco klusala vedle své kamarádky. „A vypadáš teda strašně, kdy jsi vstávala, prosím tě? Cos dělala v noci?“

„Ještě ty začínej,“ povzdechla si. „Hlavně nechci nic slyšet o Zabinim a dalších jemu podobných lidech.“

„Fakt ne?“ hodila na ni zklamaný obličej Rochelle. „Zrovna na něj jsem se tě chtěla zeptat. Vedli jsme totiž velmi zajímavou diskuzi o tom, kde byl Blaise celou noc a…“

„Jestli se ptáš na tohle, tak já s ním nebyla. Ani nevím do kolika jsem doučovala Seamuse přeměňování. A můžeš mi věřit, že bych asi fakt byla radši, kdyby na těch řečech o mně a Zabinim bylo něco pravdivýho.“

„To to bylo až tak děsný?“

„Ještě horší. Horor,“ povzdechla si. „Už nikdy se k něčemu takovýmu nedám ukecat. A přitom jsem měla mnohem lepší nabídku na večer…“

„Theo se včera zmiňoval,“ ušklíbla se Roch, „že jsi odmítla jejich společnost. Ale mělo se za to, že když se Blaise v noci vytratil…“

„Věř mi, že po tom doučování jsem byla ráda, že vůbec trefím do postele.“

„Já ti to věřím, Katie,“ usmála se Rochelle. „Ale ostatní ne. S tím asi nic nenaděláš, no.“

„Tak to máš pravdu,“ povzdechla si Kate. „A co vlastně ty? Všimla jsem si, že jste se s Dracem usmířili.“

„Včera se mi omluvil,“ pousmála se Rochelle. „A navíc je to tak jednodušší. Už mě ty hádky s ním nebavily. A řekla bych, že si i ostatní oddechli.“

„Nedivím se,“ přikývla Kate. „Myslím, že to lezlo na nervy snad všem ve vašem okolí. Včetně mě,“ dodala. „A co to, že se bavíš i s Nottem? Měla jsem za to, že se víceméně ignorujete.“

„Nevím,“ pokrčila rameny Roch. „Nějak to tak vyplynulo. Když se zrovna neptá na to, odkud jsem a odkud znám Draca a Blaise, tak je celkem fajn.“

„Víš, že ti půlka školy začíná závidět?“ nadhodila Katie a potutelně se usmála.

„A co, prosím tě?“

„Pokud sis nevšimla, tak se přátelíš se třemi nejhezčími kluky na škole,“ vysvětlila hnědovláska. „A to si tu sotva týden a,“ zamyslela se. „Jak někdo podotkl, máš je obmotané kolem prstu.“

„Haha, moc vtipný,“ hodila na ni Rochelle kyselý pohled. „Navíc Zabini se motá hlavně kolem tebe.“

„Blaise je kamarád. Což bys zrovna ty měla vědět.“

„Já vím, já vím,“ přitakala hned Roch. „James, nezapomněla jsem. Ale otázkou je, jestli on…“

„Pokud ti jde o tohle, tak to ví,“ zarazila ji Katie. „A když už jsme u toho, co ty?“ vrátila jí to.

„Já? Nevím, na co narážíš.“

„Rochelle, nedělej blbou. Malfoy se ti líbil vždycky. A stejně tak Nott a Zabini. Tak mi neříkej, že ani jeden z nich…“

„Když oni jsou fajn všichni,“ přiznala Roch. V další chvíli došly k učebně přeměňování a než stačila dívka říct víc, zazvonilo. „Ale nic v tom nehledej,“ upozornila ještě kamarádku, než vešla do třídy a posadila se na své obvyklé místo. Během pár minut se do třídy nahrnul zbytek jejích spolužáků a hodina začala.

„Tak cos zjistila?“ naklonil se k ní její soused, Nott.

„Že s ním nebyla,“ odvětila Rochelle polohlasně. „Doučovala svého zabedněného spolužáka,“ hodila rychlý pohled na Seamuse, který se zrovna nakláněl ke Kate a cosi jí vykládal.

„Vypadá, že ji jeho společnost opravdu těší,“ pohlédl Theodor tím samým směrem.

„Jo, leze jí dost krkem,“ přikývla Roch.

„Mimochodem, prošvihla si, jak Snape oznamoval, že se půjde do Prasinek, tenhle víkend,“ oznamoval jí koutkem úst, zatímco sledoval McGonagallovou.

„Není na to nějak brzo?“ podivila se Rochelle. Nott však jen pokrčil rameny a neodpověděl. V dalším okamžiku se u nich totiž objevila profesorka, aby si od nich vzala vypracované úlohy. „Theo?“ ozvala se po chvíli.

„Hm?“

„Mohla bych si to půjčit?“ ukázala na noviny, které mu vyčuhovaly z tašky.

„Jo, klidně,“ odbyl ji.

Roch na nic nečekala a nenápadně, aby to McGonagallová neviděla, rozprostřela noviny na své lavici tak, aby si mohla přečíst článek, který ji zaujal. Už po pár řádcích se jí však na tváři objevil zděšený výraz.

„To snad ne,“ zamumlala nevěřícně.

„Pěkný, co?“ otočil se na ni Nott a čekal na její reakci. Začínalo se mu vyjasňovat jeho tušení.

„Však si to taky zasloužil.“

„Zasloužil?“ pohlédla na něj nevěřícně. „Vždyť za nic nemohl. Prostě jen…“ odvrátila se, aby zakryla slzy v očích. Po chvíli zvedla ruku, aby na sebe upoutala pozornost profesorky. O okamžik později už vycházela ze třídy, s výmluvou, že je jí špatně. Moc dobře si byla vědoma toho, že McGonagallová ji musí pustit, kdyby si Rochelle pak stěžovala Snapeovi, měla by z toho profesorka jen problémy.

Dívka se však nevydala na ošetřovnu, jak by se dalo čekat, ale zapadla do první volné třídy, která se jí naskytla. Potřebovala být chvíli sama, mimo dosah svých zmijozelských spolužáků.

„Rochelle?“ ozval se najednou hlas ode dveří.

„Co tu děláš, Kate?“ pohlédla na kamarádku překvapeně.

„McGonagallová mě poslala za tebou,“ vysvětlila a posadila se na zem vedle ní. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem se zbavila Seamuse, je tak hrozně otravný,“ zakroutila hlavou, než zase zvážněla. „Tak co je?“

„Četlas noviny?“ zeptala se. Vzápětí si uvědomila, že její sestra na to ani neměla čas. „Zabili Remuse Lupina. Jen tak, bez jakékoliv příčiny. Prostě jen byl ve špatný čas na špatném místě,“ vysvětlovala, zatímco se snažila zadržet slzy. Měla Remuse ráda, vždycky jí byl jako postava sympatický. „A přitom to tak být nemělo,“ pokračovala, aniž by dala Kate možnost zareagovat. „Měl zemřít až v závěrečné bitvě. Spolu se svou ženou. Ale ne teď,“ potřásla zoufale hlavou. „Proč se tohle děje? Nemá to tak být…“

„Řekla bych, že jsme svým příchodem změnily budoucnost,“ vyjádřila svůj názor Katie. „My, naši údajní rodiče…“

„Chtěla bych ji změnit k lepšímu, ne k horšímu,“ povzdechla si Roch. „Doufala jsem, že budeme moct nějak zamíchat s událostmi, když víme, co bude. Ale najednou to nejde, je to všechno tak…jiný.“

„S tím nic nenaděláš. Musíš to brát tak, jak to je. Třeba když nebudeme nic dělat, nic dalšího hrozného se nestane.“

„A nebo naopak. Kate, co když jsme svým příchodem totálně změnily dějiny? Co když to nakonec nebude Potter, kdo vyhraje?“ došlo jí, kam až to může dojít.

Kate se už už nadechovala k odpovědi, když ji najednou vyrušil jakýsi zvuk ode dveří. Obě dívky překvapeně vzhlédly, aby v další okamžik úplně ztuhly. Ve dveřích stál Theodor Nott a podle výrazu v jeho tváři slyšel úplně všechno, co si říkaly.

„Theo,“ vydechla Rochelle, když se mladík vítězně usmál. Konečně zjistil to, co chtěl.

 

Část 2

 

Melania s Elizabeth vysedávaly před domem Cullenů a vychutnávaly si krásný, teplý den, který na Aljašce nastal. Slunce se konečně vyhouplo zpoza mraků a v celém okolí se tak výrazně oteplilo, že i venku se dalo vydržet v tričku. Dívky toho dokonale využily a slunily se na zahradě, zatímco upíři vysedávali v domě a vlkodlaci se toulali po okolí, jak bylo jejich zvykem.

„Melanio?“ ozvala se lenivě Beth, která jen tak ležela na lehátku a nechávala slunce, aby hýčkalo její tvář. „Co myslíš, že bude dál?“

„Kdo ví,“ odvětila Mel a odtrhla oči od knížky, kterou právě četla. Ne, že už by ji nečetla minimálně jednou, ale stejně se k ní znova ráda vrátila.

„Zajímalo by mě, jak dlouho tady budeme. Nebo jestli se ještě dostaneme domů,“ pokračovala Elizabeth. „Přijde mi divný, že…“ zarazila se, když nevěděla, jak dokončit větu. „Líbí se mi tu a nevím, jestli se mi vůbec chce se vracet domů. Tady je to tak jiný. Jako by všechny starosti, které jsem měla tam, zmizely.“

„Chápu, co tím myslíš,“ přitakala Melania. „Zatím je to tu fajn, všichni kolem jsou na nás milí a hodní, dokonce to vypadá, že nás mají i rádi, ale… Po čase se to změní, začnou mi chybět někteří lidé,“ odmlčela se. „Chtěla bych vědět,“ začala zase po chvíli, „jestli tohle potkalo i holky. Víš, Ameliu, Rochelle, Kate a Jane.“

Betty se napřímila na lehátku a vážně se na kamarádku zadívala. „Dost možná,“ přiznala. „Když už se to stalo nám dvěma, nepřekvapovalo by mě, kdyby se to stalo i jim. I když opravdu netuším, kam by se která z nich dostala.“

„Tipla bych si, že Kate bude s Rochelle,“ zauvažovala Mel. „A jak Roch znám, tak by nejradši skončila u Draca a Zabiniho. I když je fakt, že Murtagha by taky nezavrhla,“ dodala.

„Přesně. A krom toho, co by asi tak Amy a Jane dělaly s Murtaghem a Eragonem. Ani jedna nemají páru, o co tam jde. Navíc mi přijde zvláštní, že by ty dvě byly spolu. Znají se ze všech nejmíň.“

„Tak kdo ví, jak to je,“ pokrčila Melania rameny. „Ale stejně bych si tipla, že Rochelle bude v Bradavicích. Draca má raději než Murtagha.“

„Možná že jo no,“ přitakala Elizabeth. „Každopádně já bych s nima neměnila,“ objevil se jí na tváři úsměv. „Tady jsem víc jak ráda.“

„Já ti nevím, do Bradavic bych se koukla ráda. Zmijozel by se mi víc jak líbil, ale tady se mi taky líbí. Je tu Edward, Emmett…“

„Seth, Jacob, Embry,“ dodala Beth.

„Kuš!“ okřikla ji Mel. „I když náhodou Seth je milej.“

„Na rozdíl do Jacoba,“ zakřenila se Betty. „Ale je fakt, že si u mě docela polepšil s tou Bellou. Něco jinýho to bylo číst a něco jinýho prožít. Opravdu se o ni hrozně bál,“ zvážněla.

„Stejně mě to pořád překvapuje s tou Renesmé,“ navázala na ni druhá dívka. Nyní už o tom mohla mluvit otevřeně, všem bylo jasné, jak to s Embrym a malou Nessie je. „Čekala jsem Jacoba a najednou nic.“

„A přitom se chová, jako by mu ani moc nevadilo, že je z Belly už víceméně upírka,“ lámala si nad tím hlavu Elizabeth. „Jako už by ji nemiloval. Předtím jsem to chápala, když pro něj najednou byla ta jediná Renesmé. Ale teď.“

„Nemyslím si, že to nějak vymyslíme,“ pokrčila nad tím rameny Mel a vrátila se ke své knížce. „Všechno je teď tak jiné,“ vzdechla a opět se začetla do příběhu Elizabeth Bennetové a pana Darcyho.

Beth nad tím ještě nějakou dobu uvažovala, ale když na nic nepřišla, i ona se vrátila ke své předchozí činnosti a nechala to plavat. Asi neměla moc šancí, že by to pochopila. Leda by se na to zeptala přímo Jacoba, a to zrovna v plánu neměla. Sice spolu v posledních dnech vycházeli o něco líp než předtím, ale zas tak závratná změna to nebyla, aby se ho mohla ptát na takového věci. Po nějaké chvíli ji ale to nicnedělání přestalo bavit a zvedla se.

„Někam jdeš?“ zvedla hlavu Mel.

„Asi se projít, to ležení mě už nebaví,“ opáčila Beth a vykročila směrem k lesu. Už dřív byla varována, kam by měla chodit a kam ne. Navíc věděla, že kdyby se jí něco mělo stát, Alice by to viděla a včas by ji varovala. Nebo ji sama přišla vytáhnout z bryndy. Nedělala si teda těžkou hlavu s tím, že by pro ni aljašské lesy byly nějak nebezpečné.

„Jojo, jasně,“ přikývla Melania. „Jen se neztrať.“

„Však oni by si mě zase našli,“ ušklíbla se dívka a vzdálila se od své kamarádky.

Mel se za přítelkyní ještě nějakou dobu dívala, než se jí ztratila mezi stromy. Ona sama ten les moc ráda neměla. Pořád z něj měla takový divný pocit, že tam na ni něco číhá. Sama by tam rozhodně nešla. Teď sice bylo světlo a svítilo slunce, ale dobře věděla, že v lese už tak pěkně nebude. Potřásla hlavou při té představě. Nevěděla proč, ale v hlavě se jí vynořil obraz plný krvelačných vlků a divokých medvědů, kteří jsou schopni na člověka z nějakého houští vyskočit a zadávit ho.

„Nazdar,“ ozvalo se vedle ní najednou.

Melania leknutím nadskočila. Když se o vteřinku později otočila, spatřila Setha, který se k ní znenadání přidal a zaujal kamarádčino místo.

„Tohle mi prosím tě nedělej.“

„Tak promiň,“ pousmál se. „Nemohl jsem vědět, že jsi až tak duchem nepřítomna.“

„Já nejsem duchem nepřítomna,“ ohranila se okamžitě. „Jen jsem se zamyslela. Kde se tu vlastně bereš? Myslela jsem, že jsi se smečkou někde v lese.“

„Byli jsme. Embryho už to ale nebavilo, tak se chtěl vrátit. Samozřejmě je nám jasný, že to je kvůli Nessie,“ řekl okamžitě. „Navíc Jacob už měl hlad a Leu to nebavilo.“

„A tebe?“

„Mě je to jedno,“ pokrčil rameny. „Co čteš?“ změnil téma.

„Pýchu a předsudek,“ otočila knihu tak, aby mohl vidět její titul. „Nic lepšího jsem ve zdejší knihovně nenašla.“

„Je mi to jasný,“ zazubil se na ni Seth, ale Mel bylo jasný, že si myslí úplně něco jinýho. Nic dalšího už z něj nevypadlo. Natáhl se na lehátku místo Elizabeth a bavil se tím, že pozoroval Melaniu při čtení. Zřejmě neměl nic lepšího na práci. Nějakou dobu tak setrvali, než se objevil Jacob.

„Čau vespolek,“ pozdravil je a posadil se na poslední prázdné lehátko, které zde bylo. „Kde máš Beth?“ otočil se hned na Melaniu.

„Šla se projít.“

„Do lesa?“

„A dá se tady snad jít někam jinam?“ otázala se dívka.

„To ne, ale… Může se jí něco stát.“

„Alice by to viděla,“ pokrčila Mel rameny. „Navíc pochybuju o tom, že by Betty šla někam daleko a hluboko. Bude se držet při okraji. Snad,“ dodala už sama pro sebe.

„Neměla by se tu potulovat sama,“ mračil se Jake. „Nikdy neví, co se jí může přihodit.“

„Až se vrátí, můžeš jí to říct.“

„Jasně,“ zvedl se a beze slova zamířil k lesu.

Melania za ním překvapeně hleděla, a pak se otočila na Setha. „Co to mělo znamenat?“

„Jde ji hledat,“ pokrčil mladý vlkodlak rameny. „Zřejmě si dělá starosti, aby ji tam něco nepotkalo.“

„Proč by si zrovna on měl o ni dělat starosti?“ nechápala dívka.

„Záleží mu na ní,“ pokrčil Seth rameny. Mel na něj upřela pohled, ale vypadalo to, že mladík už víc prozradit nehodlá.

„Tak si to nech pro sebe,“ odsekla a vrátila se zpět ke své knize.

Seth se pobaveně rozesmál. Čekal tuhle reakci. Strávil s Melaniou už dostatek času na to, aby věděl, jak bude kdy reagovat. Za normálních okolností by jí i řekl, o co se jedná, ale tušil, že Jake by nebyl nadšený, kdyby cokoliv prozradil. Byla to jen jeho věc. A navíc měl Seth svoje osobní důvody, proč to blonďaté dívce nechtěl říct, časem na to stejně přijde nebo se to provalí.

„Jedno stejně nechápu,“ zvedla Mel po pár minutách hlavu a zaklapla knihu.

„Povídej,“ povzbudil ji Seth.

„Proč se o nás všichni tak staráte? Jsme úplně cizí lidi, nemáme tu co dělat, a přece to vypadá, že nás všichni nějak tak máte rádi. Proč?“

„Není těžký si vás oblíbit,“ odpověděl upřímně Seth. „Naopak nevidím jediný důvod, proč by vás kdo neměl rád.“

„Ale jdi, Sethe. Jsme tu jen na obtíž. Cullenovi za nás musí platit peníze navíc, stejně jako za vás. Můžeme za to, že se museli odstěhovat z Forks. Nebýt nás, tak všechno mohlo být v pořádku. S Bellou by to sice proběhlo stejně, ale Renesmé a Jacob…“ zarazila se. Tohle mu vykládat nechtěla.

„Pokračuj,“ pobídl ji.

„Není proč, není to důležitý,“ zavrtěla hlavou.

„Rád bych to věděl,“ pobídl ji jemně.

Několik vteřin si hleděli do očí, než Mel odvrátila hlavu a přerušila tak jejich kontakt. „Změnilo se tolik věcí. Embry nikdy neměl být součástí toho všeho. To Jacob se měl do Nessie otisknout. Nechápu, proč se tak nestalo,“ mluvila kamsi do zahrady.

„Copak to není jasný?“ řekl Seth tak potichu, až měla Melania pocit, že se jí to jen zdálo. Nějakou dobu mlčeli, než vlkodlak zvedl tvář k obloze. Za tu dobu, co tam spolu seděli, se odněkud přihnali mraky a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Počasí se v té oblasti měnilo každou minutu. „Pojď,“ zvedl se a napřáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. „Vypadá to, že každou chvíli začne bouřka.“

„Fajn,“ přijala jeho ruku a vyhoupla se na nohy. Ještě popadla knihu a pak už se spolu se Sethem vraceli zpět do domu.

Nebyli vevnitř ani pár minut, když zvenku uslyšeli první kapky, jak dopadají na střechu budovy. V dalším okamžiku už se spustil prudký déšť a kdesi v dáli se dokonce ozýval hrom. Melania mlčky stála u okna ve svém pokoji a pozorovala scenérii, která se odehrávala přímo před ní. Milovala bouřky. Beze slova sledovala blesky, jak rozzařují jinak černočernou oblohu. Nepostřehla tak pár očí, které ji sledovaly, pro které byla zajímavější, než všechno to, co se odehrávalo venku za okny.

 

***

 

Elizabeth se pomalu procházela lesem a přemýšlela. Pořád jí nešlo do hlavy, proč se najednou všechno tak změnilo. Nemohly přece svým příchodem zavinit tolik věcí. Neviděla jediný důvod, proč se všechno tak zvrhlo. Snad jediná věc, která zatím byla tak, jak být měla, byl Bellin porod. Odehrávalo se to téměř stejně, jako se to odehrát mělo.

Nespokojeně se zamračila. Vůbec nechápala, jak je to možný, jak to, že se do Renesmé otiskl Embry a ne Jacob. Nevěděla, jak dlouho nad tím přemýšlela. Nakonec jen tak bezmyšlenkovitě kráčela po lese, netušíce, kde vlastně je. Po chvíli se zastavila na jakési mýtině. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že neví, odkud vlastně přišla. Povedlo se jí přesně to, co nechtěla. Ztratila se v lese.

„No bezva,“ odfrkla si.

„Elizabeth,“ ozvalo se vzápětí za ní. Dívka se polekaně otočila, nečekala, že by v lese byl někdo kromě ní.

„Jacobe,“ vydechla překvapeně. „Co tu děláš?“

Mladík se pobaveně ušklíbl. „Mel říkala, že ses vydala do lesa. A něco mi říkalo, že se tu ztratíš, tak jsem šel za tebou.“

Beth se na něj zamračila. „Jak jsi přišel na to, že jsem se ztratila?“

„A víš snad, kudy se máš vrátit?“ usmíval se pořád, byl si jistý, že se jen snaží dělat, že je všechno v pořádku.

„Jo, vím,“ odvětila.

„Fajn, tak já teda zase půjdu,“ pokrčil rameny a otočil se k odchodu. „Stejně začíná pršet,“ vzhlédl ještě k obloze.

„Počkej!“ zarazila ho dívka.

„Takže mám pravdu, co?“ zasmál se. V další chvíli se krajinou rozlehla hlasitá rána, jak někam uhodil blesk.

„Částečně,“ přiznala konečně Beth. „Vrátíme se tedy?“ navrhla.

„V tomhle slejváku?“ podivil se Jake. „Než bysme tam došli, byli bysme úplně promočení. Pojď sem,“ zamířil do nižšího lesíku, který částečně lemoval paseku. „Za chvíli to přestane, pak se vydáme zpátky,“ rozhodl.

Elizabeth si povzdechla, ale nezbylo jí nic jiného, než jít za ním. Nějakou chvíli se brodili hustým porostem, než se dostali k jakému si dřevěnému přístřešku, kde se mohli schovat před deštěm. Hodně dlouhou dobu mlčeli a naslouchali dešti, který bubnoval o dřevo nad nimi.

„Proč jsi mě vlastně šel hledat?“ nedalo to po chvíli Beth.

„Stejně by to pak musel udělat někdo jiný,“ odpověděl neurčitě.

„To není důvod.“

„Nelíbilo se mi, že ses vydala jen tak do lesa, sama. Nevíš, co všechno tě tu může potkat, na co můžeš narazit. Zdejší lesy nejsou to, na co jsi zvyklá.“

„Kdyby se mi něco mělo stát, Alice by to viděla.“

„Jenže ani Alice není neomylná,“ pohlédl na ni vážně. „A taky by se mohlo stát, že by to viděla moc pozdě,“ dodal.

„Když myslíš,“ povzdechla si. Došlo jí, že z něj lepší vysvětlení nevydoluje. Odvrátila se od něj, aby trochu víc prozkoumala, kde to vlastně jsou, když najednou ztuhla uprostřed pohybu.

„Jaku?“ zašeptala.

„Stojí tam celou dobu,“ odvětil klidně a také se otočil, aby pohlédl do zlatých očí jakési neznámé upírky. „Sledovala nás už na pasece.“

„Vidím, že vlkodlaci nejsou tak nevšímaví, jak jsem si myslela,“ promluvila žena a popošla k nim. „Ještě jsme neměli tu čest, jsem Irina,“ představila se. „Ty musíš být Elizabeth a ty,“ pohlédla na Jacoba a nakrčila nos.

„Jacob Black.“

„Těší mě,“ odsekla ledově a zaměřila se na Elizabeth. „Přišla jsem se zeptat, jak je na tom Isabella. A ta malá.“

„Obě se mají dobře, Bella už by měla být zítra při vědomí.“

„To ráda slyším,“ přikývla, ale na tváři se jí neobjevil ani náznak úsměvu. Naopak pohledem probodávala Jacoba. Kdyby mohl pohled vraždit, Black už by byl dávno mrtvý.

„Děje se něco?“ opětoval jí pohled Jake. Neměl z ní zrovna dvakrát dobrý pocit.

„Co ti říká jméno Laurent?“ odpověděla Irina otázkou.

Jacob se zakabonil, jak se snažil vybavit si nějaké takové jméno. Naopak  Elizabethina tvář zkameněla. Dívka měla dojem, že začíná chápat, co se vlastně děje a proč je Irina vyhledala. Nebyla v tom žádná starost o Bellu, dokonce ani zdvořilý zájem. Upírka zřejmě nějak vytušila, že Jacob bude v lese a chtěla si na něj počkat.

„Takže?“ optala se Irina netrpělivě.

„Nevzpomínám si na nikoho takového jména,“ pokrčil Jake rameny.

„Ne?!“ přimhouřila upírka oči. V ten okamžik vypadala opravdu nebezpečně. Beth dokonce automaticky popošla blíž k Jakovi, jako by instinktivně vytušila, že u něj může hledat ochranu.

„Upír,“ hlesla Beth po chvíli ticha, když nikdo ani nepromluvil. „Patřil do klanu, kde byl i James a Viktorie. Pokusil se zabít Bellu.“

Na Jacobově tváři se v tom okamžiku mihl výraz pochopení a zároveň i hluboké nechuti. Vzpomínal si na toho upíra. Dokonce i na ten den. Jen jméno mu vypadlo.

„Zabil jsi ho,“ zasyčela Irina. „Tohle ti nikdy neodpustím, pse. Ještě o mně uslyšíš,“ prskla mu do tváře. Na okamžik se zdálo, že se úplně přestane ovládat, ale v dalším momentě se otočila a zmizela kdesi v lese.

„Tak to bylo o fous,“ vydechl Jake, jakmile osaměli.

„Nemyslím si, že to tímhle skončí,“ vypadlo z Betty. „Nenechá to tak.“

„Uvidíme. Tak pojď, už přestalo pršet. Navíc mám dojem, že někteří lidi by se o tomhle rádi dozvěděli,“ povzdechl si a spolu s Beth se vydal zpět do Cullenovic domu.

 

Část 3

 

„Tohle je opravdu báječný,“ remcala Amelia. „Nejdřív mě nechá jet tři dny na koni a teď nás pro změnu nechává na každém kroku hlídat,“ zamračila se na vojáka, který je měl střežit. „A ještě k tomu takovým nesympatickým a protivným dědkem.“

„Naprosto s tebou souhlasím,“ přikývla Jane. „Vláčíme se až sem a to jen proto, abychom zůstaly zavřené ve stanu a nesměly se odtud hnout. Je to ještě horší, než když jsem byla u Murtagha v pokoji. Tam bylo aspoň co dělat,“ převalila se na provizorní posteli. „Ve srovnání s tímhle,“ dodala.

„Připomeň mi, že až ho příště uvidím, chci mu za to pořádně vynadat. A ty,“ otočila se na kamarádku, „se mi pak divíš, že bych radši byla s Murtaghem někde bůhví kde.“

„Zas taková výhra to taky není. Tady nám aspoň nehrozí, že nás někdo bude mučit a vyslýchat.“

„Jo, unudíme se k smrti. Proč jsou tu na nás všichni tak zlí? Co by se nám asi tak mohlo stát, kdybychom šly ven?“

„Netuším,“ odvětila Jane. „Amy, kdyby se něco dělo, vzbuď mě, jo?“

„Jo, jasně,“ souhlasila Amelia a pokračovala ve své předchozí činnosti. Koukání do blba.

O víc jak hodinu později do jejich stanu vstoupila jakási osoba. Chvíli pobaveně sledovala obě dívky, jak spí, než se rozhodla je vyrušit ze spánku. Kdyby to bylo na ní, nechala by je spát, ale věděla, že by to ničemu neprospělo. Jen by to ještě víc napjalo vztahy mezi nimi.

„Amelio, Jane. Vstávejte.“

„Co… Co tu chceš, Eragone?“ pohlédla na mladíka překvapeně Amy, která se probrala jako první.

„Rozloučit se. Bitva co nevidět začne, obě armády jsou připravené. Jakmile se rozední, propukne to,“ pohlédl ven ze stanu. Pomalu už svítalo. Nebylo pochyb o tom, že slunce se každou chvíli vynoří zpoza horizontu.

„Už?“ posadila se na své posteli Jane.

„Válka si čas nevybírá,“ pokrčil Eragon rameny. „Jak jsem říkal, jdu se rozloučit. Nemůžu říct, co bude dál. Galbatorixova armáda je mnohem větší než ta naše. Sice máme strategičtější pozici, ale králi se podařilo shromáždit víc mužů, než jsme očekávali. Bude to těžký boj,“ odmlčel se na chvíli. „Kdyby se něco stalo, Nasuada už se o vás postará.“

„Eragone, snad si nemyslíš, že…“ začala Jane.

„Musím počítat se všemi variantami. A ještě něco. Až do teďka jsem vás držel ve stanu. K vaší velké nelibosti, jak jsem si všiml,“ zabloudil mu pohled k Amy. „Teď už si ale dělejte, co uznáte za vhodné. Jen se nepřibližujte k bojišti. Zde byste měly být v bezpečí, a pokud byste chtěly, tak můžete i sledovat bitvu. Což bych vám i doporučoval. V případě našeho neúspěchu byste tak měly čas na útěk.“

„Eragone,“ začala tentokrát Amelia. Najednou se na něj nedokázala zlobit. Nemusela být telepat, aby věděla, že Jezdec myslí všechna svá slova smrtelně vážně. „Uvidíš, že to dopadne dobře. Musí. Jsi přece hlavní hrdina knížky. A ten se vždy, nebo aspoň většinou, dožije konce.“

„Doufám, že máš pravdu,“ pousmál se a otočil se k odchodu.

„Hodně štěstí,“ křikla za ním Amy, zatímco Jane rychle vyběhla ze stanu, aby ho ještě dohnala. Za těch pár dní si s ním vybudovala docela pěkný přátelský vztah a chtěla se s ním ještě rozloučit a popřát mu štěstí. Věděla, jak moc důležité to dnes bude.

Když se vrátila zpět ke stanu, Amelia už na ni čekala. Voják, který je do té doby hlídal, už byl také pryč, a tak jim nic nebránilo v tom, aby se přesunuly někam jinam. Přestože ani jedna z nich nechtěla mít s válkou nic společného, uvědomovaly si, že pro ně bude přece jen lepší, když budou mít přehled o tom, co se děje. Vybraly si proto místo, ze kterého bylo dobře vidět na planinu, kde se měla bitva uskutečnit. Měly perfektní výhled na oba dva tábory a přitom jim nehrozilo žádné nebezpečí. Skála, na níž se usadily, se zdála být dokonalou pro něco takového. V případě nebezpečí by mohly okamžitě utéct do lesa, který se rozkládal asi deset metrů od místa, kde nyní pobývaly.

„Myslíš, že to bude až tak hrozné?“ zašeptala Jane, když si prohlížela obě vojska. Rozbřesk nastal velmi rychle, takže nyní jim už nic nebránilo prohlédnout si nepřítelovu armádu. Eragon měl pravdu. Byla o dost větší než ta Vardenská.

„Doufám, že ne,“ odvětila potichu Amelia.

Poté už se odmlčely a sledovaly, jak se obě vojska dala do pochodu. Nejblíže nim se nacházel jeden z jezdeckých oddílů a hned vedle něj početná pěchota. Z takovéto vzdálenosti nemohly nikoho poznat. Jen to, že toto vojsko náleželo Orrinovi, králi Surdy, se kterým už také měly tu čest. Prostřední oddíl zřejmě vedla Nasuada a nacházel se tam i Eragon. Nejdále od nich pak byla početná armáda urgalů a trpaslíků. Safiru a Eragona nikde neviděly, ale nezabývaly se tím. Věděly, že jeho role spočívá i v tom, aby našel nepřátelské zaklínače a vyřadil je z boje, aby tak mohl zničit pluk, který kouzelník chránil. Bylo by tedy nesmyslné, aby se hned vrhal do boje. Nakonec ho našly stát kousek od okraje bojiště spolu s několika elfy.

„To nevypadá dobře,“ ozvala se opět Amy, když se nepřítelova armáda přiblížila nadosah.

V dalším okamžiku už se plání rozlehl hluk boje, jak se do sebe obě vojska pustila. Dívky nevěřícně sledovaly, jak celý pluk jejich vojáků najednou padl k zemi a už se nezvedl. S hrůzou pozorovaly, jak vardenské vojsko ztrácí čím dál tím víc mužů. Změnil to až příchod Eragona, který se znenadání vrhl do boje a nechal tak pátrání po zaklínačích na elfech a kouzelnících z Du Vrang Gata. Bylo vidět, že Jezdech a drak vyvolali v řadách protivníků velký zmatek a hrůzu. Nikdo se nechtěl vrhnout do boje přímo s nimi. Věděli, že je pak čeká jen smrt.

„Děsné,“ odvrátila Jane hlavu. Viděla už dost na to, aby si udělala obrázek o válce.

„To souhlasí,“ přikývla Amelia, která už dávno seděla zády k tomu všemu a zarputile se snažila nevnímat nic z toho, co se dělo jen kousek o nich. „Odporné. Nesnáším války.“

„Až do teď jsem si nemyslela, že je to tak příšerné. Ale je to ještě stokrát horší. V životě už to nechci vidět.“

Jane přikývla a ještě se ohlédla za sebe, když najednou ztuhla. „Podívej!“ vyzvala náhle kamarádku.

„Nic z toho vidět nechci.“

„Tohle jistě ano.“

Amelia se neochotně otočila a překvapeně zůstala hledět na červeného draka, který se najednou objevil na obloze. „Murtagh,“ vydechla. „Toho jsem se bála.“

„Bojím se o ně, o oba dva,“ povzdechla si Jane.

„Myslím, že tě chápu.“ Přestože Amy neměla Eragona zrovna dvakrát v lásce, záleželo jí na něm. Přeci jen s ním už byla nějaký ten čas, přesněji řečeno dvanáct dní, a zvykla si na jeho přítomnost. A i když proti němu měla spoustu výhrad, nechtěla, aby se mu něco stalo. A stejně tak Murtaghovi. Sice se s ním viděla jen párkrát, ale z toho, co slyšela, jí byl sympatický.

„Doufám, že se nezabijou navzájem,“ vyjádřila své obavy Jane.

„Můžeme jen doufat, že budou mít dost rozumu a nechají se na pokoji.“

„Nevypadá to tak,“ sledovala Jane modrého draka, jak opustil bojiště a vznesl se do vzduchu. Rychle mířil k Trnovi a Murtaghovi, kteří na něj již čekali. O okamžik později se ti dva zřejmě dali do řeči a následně i do boje.

„Pitomci!“ ulevila si Amy.

„Tak nějak. Je vidět, že jsou to bratři. Jeden je tvrdohlavější než druhý. Murtagh možná nemá na vybranou, ale Eragon se stejně bezhlavě vrhl do boje. Nechápu, co si tím chce dokázat. Jen se zraní.“

„V tom lepším případě.“

„Nezabije ho. A pochybuji o tom, že by Eragon dokázal zabít Murtagha. Ať už říká cokoliv, nevěřím mu, že ho nenávidí.“

„Tak to doufám, že máš pravdu,“ zamumlala Amelia.

Poté už se zatajeným dechem sledovala, jak se oba draci několika složitými vývrtkami dostali vysoko nad ostatní bojovníky a tam se znova do sebe pustili. Byly do tohoto souboje tak zabrané, že si ani nevšimly, jak se hrstka mužů probojovala skrz Vardeny a zamířila si to k nim do ležení. První si to postřehla Jane. To už se vojáci nacházeli asi sto metrů od nich, stále nikým nespatřeni.

„Amy!“ varovala svou kamarádku. „Podívej!“

„Musíme zmizet!“ uvědomila se Amelia. „Pojď,“ popadla kamarádku za ruku a obě se rozeběhly k lesu. Vojáci si jich však bohužel všimli právě v okamžiku, kdy zabíhaly mezi stromy. Bez váhání se za nimi vydali. Zřejmě si mysleli, že se jedná o někoho důležitého, když zůstávaly v táboře a nezapojovaly se do bitvy.

„Kam teď?“ ptala se Jane za běhu.

„Prostě utíkej,“ odvětila zadýchaně Amelia.

Ani si nevšimly, v jakém okamžiku se rozdělily, ale najednou běžela každá na jinou stranu. Uvědomily si to až ve chvíli, kdy byly od sebe víc jak sto metrů daleko. Chtěly svou chybu napravit, ale drsný výkřik jakéhosi muže je od toho odradil. A tak každá stále běžela tam, kde se jí to zdálo bezpečné.

Jane se po nějaké chvíli podařilo dostat na dohled i doslech nepřátelských vojáků. Přesto si však nebyla jistá, že je setřásla. Ale ať se rozhlížela jak chtěla, nikoho neviděla. Když však kdesi v dáli zaslechla jakýsi šum, neváhala a vylezla na blízký strom, jehož větve se nacházely nízko nad zemí. Doufala, že v husté koruně se jí podaří ukrýt a přečkat tam do té doby, než bude úplně v bezpečí. Nelíbilo se jí sice, jak vysoko nad zemí se nachází, ale kupodivu se cítila docela dobře. Minimálně se nemusela bát oněch mužů, které nyní konečně viděla, jak se vzdalují od místa, kde se ona sama nacházela. Doufala, že teď už jí nic nehrozí.

Oproti tomu Amelia marně zdrhala před svými pronásledovateli. Neměla tolik štěstí co Jane, trojice vojáků ji zahlédla a nyní se za ní vytrvale hnala. Znevýhodňovalo je sice jejich brnění, ale Amy také nebyla zrovna nejvhodněji oblečena. Dlouhá sukně, ačkoliv byla široká, se každou chvíli zachytávala o drobné stromky a keříky, které se dívce připlétaly do cesty. Jednou se jí dokonce podařilo zakopnout o zbloudilý kořen a přišlápnout si tak lem sukně. Nečekaný pád ji velmi zbrzdil, takže se nebylo čemu divit, že ji po chvíli vojáci dostihli a zadrželi.

„Ale, ale, podívejme se, kohopak to tu máme,“ smál se jeden z mužů. Nemohlo mu být víc jak třicet a vypadalo to, že na rozdíl od většiny armády patří k stálému Galbatorixovu vojsku. „Copak pohledává taková slečinka jako ty v táboře povstalců?“

„Co asi?“ opáčila Amelia. „Čeká, až její přátelé vybojují bitvu.“

„Ženy obvykle nechodí do války,“ zamračil se další voják. „Snad jen ta vaše vládkyně, Nasuada, nebo jak se jmenuje. Pověz nám, co zde děláš ty.“

Amy mu vzdorně pohlédla do tváře, přestože ji zcela pohlcoval strach. Opět se dostala do situace, ze které nevěděla, jak ven. „Právě stojím s trojicí…“

Než však stačila doříct větu, na tvář jí přiletěla čísi ruka a bolestivě ji uhodila. Dívka pod sílou úderu dokonce upadla na zem.

„Zbláznil ses, Darete?!“ okřikl ho ten, který zřejmě patřil k vojákům z povolání. „Co když je to někdo důležitý?“

„Tohle jí nijak neublíží,“ ohradil se Daret. „Byla to jen malá rána, pane.“

„ To jsem viděl,“ mračil se. „Ať už se to nestane. Popadněte ji a mizíme odsud, než někdo přijde na to, že jsme tu byli,“ zavelel. „No tak, hněte sebou!“

„Nebyly tu ale náhodou dvě?“ ozval se třetí muž.

„I kdyby ano, nemáme čas na to, abychom tu druhou hledali. Musíme se dostat do tábora dřív, než nás někdo objeví. Rozkaz zněl jasně. Zajmout ty, kteří zůstanou v táboře. A tahle k nim patří. Možná, že ostatní objeví někoho dalšího,“ prohlásil a sám vyrazil dál do lesa. Zřejmě zdejší okolí velmi dobře znal, takže mu nedělalo problémy odejít pryč, aniž by je někdo zajal.

Zbylí dva muži nešetrně popadli vzpouzející se Ameliu, čímsi jí zacpali ústa, aby nemohla křičet, a vydali se s ní za svým velitelem.

pokračování: 11. kapitola

28.11.2009 17:12:18
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one