My world of fantasy...

PRO PASU-HANKA A GRENCLE


Tak se tu objevuje další povídka na přání. Dala jsem si s ní docela dost práce, ale psala jsem ji ráda. Tak snad se bude líbit. =D
A prosím o komentáře.=D Dík
Jinak pokud byste také chtěli nějakou povídku, v sekci povídky je na to článek, tak si napiště.
V současné době se pracuje na třech dalších povídkách na přání, budu se snažit, abych je dokončila co nejdřív, ale doufám že chápete, že MSM a NZ mají přednost!

 _________________________________________

věkové omezení: 15 let

___________________________________________

 

Byla tmavá, černá noc. Na obloze se proháněly černé mraky a hrozily, že se z nich každou chvílí spustí déšť. Oblohu sem tam protnul zbloudilý blesk a na chvíli tak ozářil tmavou budovu, jež stála osamocená v hlubokých a temných lesích kdesi na severu Británie. Snad to mohlo být někde ve Skotsku, snad v Severním Irsku.

Už sama budova nevěštila nic dobrého. Působila děsivě, až téměř hrůzostrašně. Jen málokterý člověk by na tomto místě našel něco pěkného, něco pozitivního. Ale většina lidí by v tom viděla to nejhorší místo na Zemi. Černé kamenné hradby se vypínaly vysoko nad okolní stromy. Většina oken byla zamřížovaných. I kdyby jste se podívali dovnitř do budovy, nebo snad hradu, toto označení se sem hodilo mnohem víc, nelíbilo by se vám tam o nich víc než venku. Vše zde působilo chladným, děsivým dojmem. Většina věcí zde byla v černé barvě, jen sem tam se objevilo něco stříbrného nebo zeleného. Tak byly vyzdobeny pouze ty nejlepší pokoje a komnaty, jinak bylo vše tmavé.

A úplně v nejnižším patře, kde byla malá, zamřížovaná okénka jen několik centimetrů nad zemí, se nacházelo vězení. Tam se nacházela jedna z nejhorších částí hradu. A tam také byli nějací lidé. Úplně vzadu u dveří seděl na pohodlné židli jakýsi hromotluk oblečený v tmavém plášti a s pusou otevřenou dokořán. Chrápal tak, že se to rozléhalo po celém sklepení. Před ním se v celách choulilo několik lidí. Většina z nich už dávno upadla do milosrdného spánku, který jim umožnil na chvíli zapomenout na krutou realitu.

Avšak jedna z těchto osob nespala. Byla to mladá dívka, víc než sedmnáct jí ještě být nemohlo. Mohla by také spát jako všichni ostatní, ale nechtěla. Pokaždé, když tak udělala, jí začaly pronásledovat noční můry. Byly tak děsivé, že už bylo lepší bdít a čekat, až přijde ráno. Ona věděla, co ji pak bude čekat. Opakovalo se to každý den. Opět pro ni přijde nějaký Smrtijed, bezcitně ji probudí a odtáhne až ke svému Pánovi. Ten ji pak bude mučit a všemožně se z ní bude snažit dostat jakékoliv informace. Ale ona mu nic neřekne. To raději zemře.

Pohlédla malým okénkem ven a upřela své oříškové oči na temnou oblohu protkanou blesky. Zvedal se vítr a dokonce už začínalo pršet. Dívka se zachvěla. Na sobě měla jen staré, roztrhané hadry. Byla zde již více jak dva týdny, většina vězňů tak dlouho ani nevydržela, ale ji potřebovali. A ani ona sama se ještě nevzdávala. Neměla to v povaze. Stále doufala, že se najde nějaký způsob, jak by se odtud mohla dostat.

Pomalu a trhaně se zvedla, aby si mohla dojít pro vodu, která byla ve džbánu na druhé straně cely. Měla úplně vyprahlo v ústech. Pomalými a opatrnými kroky mířila na druhý konec cely. Každá krok, každý sebemenší pohyb byl pro ni namáhavý. Kletba Cruciatus se na ni ošklivě podepsala. A nejen ona. Všude na těle měla menší i větší rány, které jí jen ledabyle ošetřily, aby jim nezemřela. A byla hubená. Tak hubená, že oblečení, které kdysi krásně obepínalo její postavu teď na ní jen viselo. Kost a kůže. To byla. Ale nebylo se čemu divit. Zdejší strava nebyla zrovna světová. Popravdě řečeno nebyla téměř žádná. I v Azkabanu se měli lidé lépe. Nejen kvůli stravě. Odtamtud už dávno odešli mozkomorové, ale tady stále zůstávali. Jak by taky ne, když je měl Pán zla na své straně. Ve dne jich tu bylo hned několik, ale vždy na noc odlétali ven, aby mohli najít nějakou čerstvou, ještě nezuboženou oběť. Často se vraceli až po několika dnech a v takových případech pak vězení hlídal některý ze Smrtijedů. Jako právě dnes.

Dívka se konečně dostala k vodě. Odhrnula si z čela rozcuchané a špinavé vlasy a zdvihla džbán ke svým ústům. Jak jen byl těžký. Sotva ho udržela. Roztřesenými prsty ho naklonila a životodárná tekutina jí pomalu klouzala do krku. Na nějaký čas tak zahnala hlad. Voda totiž bylo to jediné, čeho měli vězni dostatek.

S vypětím všech sil se vydala zpět přes celu. V rohu se opět schoulila do klubíčka a přetáhla přes sebe odpornou, špinavou deku. Bylo to však lepší než nic. Stále otevřenými okny sem proudil ledový, noční vzduch a jestliže dívka nechtěla zmrznout, deku použít musela. Přitáhla si ji k tělu ještě těsněji a po nějaké době samým vyčerpáním usnula.

„Vstávej,“ ozval se ráno drsný, nelítostný hlas.

Dívka zvedla hlavu a podívala se do tváře muže, který ji vzbudil. Byl to Avery. Toho už znala velmi dobře, Pán zla ho sem posílal skoro každé ráno.

„Tak vstávej,“ zopakoval ještě jednou, když se dívka k ničemu neměla a zároveň do ni surově kopl. Nakonec mu nezbývalo nic jiného, než aby ji sám postavil na nohy a vlekl pře celé vězení až do druhého patra, kde se zastavil před mohutnými, kovovými vraty. „Dneska se máš na co těšit,“ řekl zlomyslně.

Dívka se na něj jen vyděšeně podívala. Obvykle od něj jen slyšela slova užij si to, ale dnes to bylo jiné. Už jen ten tón, kterým to řek. Došlo jí, že dnes to bude ještě horší, než obvykle. Nebo se už Voldemort rozhodl, že už ji potřebovat nebude a zabije ji.

To už se však dveře do síně otevřely a Avery ji hrubě strčil dovnitř. Dívka klopýtla, ale to už ji zas držela silná paže, která ji dovedla až před pána, shodila ji na zem a pak se dotyčný vrátil na své místo.

„Tak tě u nás zas vítám, Hermiono,“ přivítal ji Voldemort svým odporným hlasem. „Jak pak se ti spalo?“

„Báječně,“ odpověděla jízlivě. „Dík za optání.“ Přesto, že už tu byla takovou dobu, ještě neztratila svou hrdost. Pořád to byla ta stará Hermiona Grangerová. Voldemort ji nedokázal zlomit, byla jako Harry. A stále doufala, že Fénixův řád najde způsob, jak ji odsud dostat.

Hermiona už byla členkou Řádu několik týdnů. Hned, jak dokončili šestý ročník, vstoupili do něj. Ona, Harry a Ron. Nikdo jim to už nemohl zakazovat. Byli plnoletí a protože se škola stejně neotevřela, nikdo už proti tomu nic neměl. Snad jen Molly Weasleyová. Aktivně se pak podíleli na tom, aby kazili Voldemortovi plány, účastnili se všech akcí Řádu. A právě při jedné z takovýchto akcí byla Hermiona zajata. Věděla, že to byla její chyba, že nebyla dost pozorná a nevšimla si, jak se k ní jakýsi Smrtijed připlížil zezadu a omráčil ji. Probudila se až tady ve vězení. A pak už to bylo každý den to samé. Vždy ráno ji vyvlekli z vězení, Voldemort nebo nějací Smrtijedi ji mučili a pak, protože jim o Řádu ani o Harrym nic neřekla, hodili ji zpět do cely.

„To jsem rád, že se ti u nás líbí,“ pokýval hlavou Voldemort a v další chvíli už na ni vyslal Cruciatus.

Dívka se svezla na zem v bolestných křečích, ale nevydala ze sebe jedinou hlásku. Na tu bolest už si pomalu začínala zvykat. A taky nechtěla těm bastardům udělat tu radost. Věděla, že tu je plno Smrtijedů. Kromě Averyho určitě Malfoy, Lestrangeová, Crabbe, Goyle, Snape, Macnair a mnoho dalších. Jednou tu dokonce zahlédla i Draca Malfoye. Bylo to zrovna včera. Popravdě řečeno ho tu nečekala.

„Tak co, povíš nám něco?“ zeptal se ji Pán zla, když ukončil kletbu.

Grangerová však jen zakroutila hlavou: „Nikdy vám nic neřeknu. Raději zemřu.“

Voldemort se však jen ušklíbl: „Ne, bylo by tě škoda. Vymyslel jsem něco lepšího. Luciusi,“ zavolal na svého věrného.

„Ano, pane,“ poklekl Malfoy.

„Tady ti dávám slečnu Grangerovou na měsíc na starost,“ rozhodl se. „Dělej si s ní co chceš, ale ať to přežije. Uvidíme, jestli pak promluví.“

Hermiona jen střelila po Malfoyovi zděšený pohled. K němu nechtěla. Tam ne. Raději by zůstala tady, u mozkomorů a Smrtijedů, jen ne k Němu.

Zato Lucius se tvářil nad míru potěšeně a v očích se mu zlomyslně blýskalo.

„Odveď si ji,“ poručil Pán zla.

Malfoy nelenil, poklonil se a už vlekl nebohou dívku ze sálu do přemisťovací místnosti.

„Udělalas chybu, žes nic neřekla,“ zasyčel jí muž do ucha. „Teď to všechno bude ještě horší,“ usmál se.

A Hermiona to věděla. Ale raději snesla i Malfoye, než aby promluvila.

To už ale došli k jediné místnosti na hradě, odkud se dalo přemisťovat. Malfoy ji nemilosrdně přitáhl k sobě a přemístil se. Objevili se v jakési tmavé místnosti bez oken. Jediným zdrojem světla byl uměle vykouzlený oheň, jenž se mihotal úplně u stropu. Než se tu však Hermiona stačila rozhlédnout, opět už byla v Luciusově náručí. O okamžik později už se muž vrhl na její ústa. Nebral na dívku sebemenší ohledy, šlo mu jen o to, aby si sám užil. Jeho pátravé ruce z dívky postupně strhávaly oblečení, až zůstala jen ve spodním prádle. Teprve pak ji nechal Malfoy na pokoji.

„Máš štěstí,“ promluvil na ni, „že teď na tebe nemám čas. Ale neboj, já si ho udělám,“ a vyšel ven ze dveří.

Hermiona už je slyšela, jak pomocí kouzla zamkl. Pak už nic. Zničeně se posadila na postel. Z Malfoyových dotyků se jí dělalo špatně. Byl nechutný. A představa, že tu bude muset být ještě měsíc.. Zatočila se jí hlava. Zabořila se do polštářů a poprvé za tu dobu, co jí unesli se rozbrečela. Předtím se snažila hrát statečnou a neudělat svým pláčem těm bastardům radost, ale teď už to nešlo. Ležela tak několik hodin, když se v jejím pokoji objevil jakýsi skřítek.

„Pán mě posílá,“ začal a Hermiona si uvědomila, že je to skřítka. „Máte se vykoupat a obléci si tohle,“ a ukázala na věci, které držela v ruce. Byla to pouze jakási podprsenka, která toho více odkrývala, než zahalovala, a tanga.

„Nic z toho neudělám.“

„Pán to očekával,“ přikývla skřítka.

V dalším okamžiku na Hermionu použila jedno ze svých mnoha kouzel a dostala ji do koupelny, která s pokojem sousedila. Tam ji pak dostala do sprchy. Hermiona ze sebe chtíc nechtíc musela shodit svoje staré oblečení, na mokrém těle bylo dost nepříjemné. Ale sprcha se do docela začínala líbit. Konečně ze sebe smyla všechnu tu špínu. Když však vylezla, skřítka i její šaty byly pryč. Zbylo tu jen to, co jí Malfoy poslal. Dívka se poohlížela po nějakém ručníku, ale ani to tu nebylo. S odporem teda na sebe navlékla to, co tu skřítka nechala, bylo to lepší, než chodit tu nahá. Pak se vrátila do pokoje. Na malém stolku tu ležel tác s jídlem. Na to se Hermiona hladově vrhla. Přestože to byl jen chleba a máslo, byla za to ráda. Pořád lepší než to, co dostávala ve vězení. Když jí ale došlo, od koho ty věci jsou, chuť k jídlu se úplně ztratila. Znechuceně od sebe tác odstrčila a znova si lehla na postel. Zavrtala se do peřin a doufala, že Malfoy už dneska nepřijde.

Ale osud jí nepřál. Během půl hodiny uslyšela na za dveřmi kroky a pak už jen cvaknutí zámku. Vyděšeně se podívala na toho, který právě vešel a pečlivě za sebou zavřel. Hůlku u sebe pravděpodobně neměl, používal totiž klíč.

„Ale, ale, tak tys odmítla jídlo, které jsem ti poslal,“ ušklíbl se. „Ale to bys neměla. Nechceš mě přece naštvat.“

Ale dívka neodpověděla. Stále se na něj zděšeně dívala a snažila se co nejvíc zabořit do postele.

„To ti nepomůže,“ protáhl zlomyslně, když viděl, co dělá.

V dalším okamžiku k ní přešel a peřinu z ní strhl. Hermiona se stáhla co nejvíce do rohu, ale Malfoy ji hned na to popadl a strhnul k sobě.

„Mě neutečeš, zlato,“ zašeptal jí do ucha.

Hermiona sebou začala divoce zmítat, nechtěla, aby na ni ten hajzl sahal. Ale Malfoy neměl sebemenší problém ji udržet. Byl na nic moc silný. Ale dívka se nevzdávala. Po chvíli ale Luciusovi došla trpělivost a vrazil jí facku. Hermioně vhrkly do očí slzy. Teď už se nebránila, věděla, že to nemá cenu. A Malfoy toho využil. Okamžitě ji stáhl zpět k sobě a začal ji drsně líbat. Když Hermiona nereagovala, začal ji líbat na krku, dekoltu. Po nějaké chvíli z ní hrubě stáhl podprsenku a vrhl se na její prsy. Hermioně čas od času bolestně zasténala, Lucius se vůbec nesnažil být jemný, ba naopak. Jenže čím víc Hermiona sténala, tím víc k ní byl hrubý. Když už se dost nabažil jejích ňader, přesunul se ještě níže. Dívka se opět začala vzpírat, bála se toho,co přijde teď. Malfoy se jen zlomyslně ušklíbl a stáhl z ní poslední kus látky, který měla na sobě.

„Prosím, prosím nedělejte to.“ Za celou tu dobu, co byla u Voldemorta Hermiona ani jednou neprosila. Ale teď ano. Nechtěla, aby udělal to, co mělo přijít.

„Ale, ale, že by slečna dokonalá ještě s nikým nespala?“ posmíval se Lucius. „Že by ještě byla panna? Tak to bysme měli rychle napravit.“

„Prosím vás, nechte mě na pokoji,“ naříkala dívka, ale Malfoy byl neoblomný.

Za pár chvil vykřikla bolestí, když do ní muž pronikl. Vůbec se nestaral o to, co Hermiona cítí, šlo mu jen o vlastní uspokojení. Jakmile už bylo po všem, beze slova vstal, oblékl se a odešel. Bylo slyšet, jak ve dveřích cvakl zámek a nastalo ticho.

Dívka se s pláčem zabořila do peřin. Cítila se pošpiněná, jako nějaká coura. Takhle jí ještě nikdo nikdy neponížil. Dělalo se jí zle při pomyšlení, že zítra sem Malfoy zas přijde a bude ji osahávat těma svýma hnusnýma rukama. Že si z ní opět udělá svoji děvku. A nejhorší bylo, že ona se neměla jak bránit. Byla tu zavřená mezi čtyřmi stěnami, nebyla možnost úniku. Nakonec se zvedla a odešla si dát sprchu, aby ze sebe smyla tu špínu.

Tak ubíhal den za dnem. Každý večer přišel za Hermionou Malfoy. Den ode dne to bylo horší. Luciusovi už nestačilo jen to, že se s ní vyspal, chtěl po ní, aby se ho i ona dotýkala a zapojila se do toho. Za každé neuposlechnutí schytala ránu bičem, který s sebou teď muž nosil. A že to bylo často. Její záda teď byla poseta mnoha krvavými šrámy, které nikdo neléčil. Malfoy tvrdil, že jen to ji naučí poslouchat. Využíval ji čím dál tím více. Byla to vlastně taková jeho hračka, mohl si s ní dělat co chtěl a ona neměla možnost se bránit. To mu vyhovovalo. Miloval, když mohl být pánem celé situace.

Byla už v tomhle pokoji déle než týden. Už věděla, kdy Lucius přichází. Bylo to vždy kolem šesté, zdržel se u ní nevíce hodinu a zase vypadnul. Vrátil se až druhý den. Ale jednoho dne, pár hodin co Malfoy z pokoje odešel, zaslechla Hermiona na chodbě kroky. Připadalo jí to divné, proč by se Lucius vracel. Ale řekla si, že to řešit nebude. Raději dál seděla schoulená na posteli jen ve spodním prádle, protože nic jiného tu neměla, a přemýšlela nad tím, co bude dál. Věděla, že tu bude ještě bezmála tři týdny, než se opět vrátí na Temné sídlo. Už nevěděla, co je lepší. Bylo jí jasné, že když ani pak nic neřekne, Voldemort ji zabije.

To už se však otevřely dveře a někdo vešel dovnitř. Dívka nepochybovala, že je to Lucius Malfoy, a tak se ani nenamáhala zvedat hlavu. Však on si pro ni dojde sám. Ale když se dlouho dobu nic nedělo, odhodlala se k tomu zvednout hlavu a podívala se nahoru.

„Malfoyi?“ zašeptala překvapeně a hleděla do stříbrných očí blonďatého mladíka.

„Rád tě zas vidím, Grangerová,“ pronesl jízlivě. „Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Týden?“

Hermiona sklopila hlavu. Netušila, proč sem Draco přišel, ale to jí na klidu nepřidávalo. Naopak.

„Proč jsi sem přišel?“ zašeptala.

„Chci ti pomoct,“ prohlásil po chvíli.

„Ty? Ty mi chceš pomoct?“ nevěřila tomu dívka. „Nedělej si ze mě srandu.“

„Ale já to myslím vážně,“ řekl, přistoupil k posteli a posadil se vedle Hermiony. „Trvalo mi celý týden, než jsem zjistil, kde tě otec ukrývá. Myslíš, že se mi líbí to, co dělá? To co s tebou dělá?“

„Myslela jsem, že chceš být Smrtijed, tak jako on,“ odvětila Hermiona.

„Jako všichni. Nikdo mě pořádně nezná, ale všichni mě hodnotí,“ ušklíbl se. „Otoč se,“ přikázal jí.

„Proč..“

„Prostě se otoč a neptej se.

Když tak Hermiona udělala, vytáhl Draco z hábitu jakousi mast a začal jí dívce potírat záda.

„Ty jizvy ti nezmizí, otec nesmí přijít na to, že jsem tu byl. Ale mělo by tě to přestat bolet,“ řekl jí, když skončil.

„Proč to děláš?“ zašeptala Hermiona. Zdálo se jí opravdu divné, že jí tu zrovna on pomáhá. Ale vypadalo to, že to myslí upřímně.

„ Ty si tohle nezasloužíš,“ odvětil a odešel.

A nechal tak zmatenou Hermionu za sebou. Dívka stále hleděla na dveře, kde někdejší zmijozelský princ zmizel a stále přemýšlela, proč to udělal. Vždycky si myslela, že je úplně stejný jako jeho otec, ale teď začala uvažovat o tom, že se možná mýlila. Že on ve skutečnosti není tak špatný. Bolest, která vycházela z jizev na zádech, už opravdu ustupovala a Hermiona za to byla ráda. V duchu Dracovi děkovala, že sem za ní přišel a pomohl jí. Nakonec těch úvah nechala a ponořila se do spánku. Jedině tam mohla být se svými přáteli.

Další den probíhal tak, jako všechny ostatní. Kolem šesté opět přišel Lucius, užil si s Hermionou a opět odešel. Nechal za sebou dívku ještě zuboženější, než byla předtím. Teď si totiž usmyslel, že má moc volnou ruku a potřebuje přitvrdit. Na zádech jí tak přibylo spoustu dalších tržných ranek a šrámů a z některých jí stále tekla krev. Krev, kterou nemohla zastavit.

Když už se chystala k spánku a ležela na břiše tak, aby nedráždila všechny ty bolístky na zádech, opět zaslechla, jak někdo přichází. Doufala, že je to opět Draco. Nevěděla jak, ale tušila, že jí zas pomůže.

A nemýlila se. Opravdu to byl Malfoy mladší. Když dívku uviděl a spatřil, co jí jeho otec tentokrát udělal, zhluboka si povzdechl. Bez jediného slova přešel k dívce a kusem látky, který měla Hermiona položený vedle postele jí začal utírat krev ze zad. Pak jí opět pomazal záda mastičkou a chystal se odejít.

„Proč to všechno děláš?“ zarazila ho Hermiona. „Proč mi pomáháš.“

„Řekl jsem ti to už včera. Nelíbí se mi, co s tebou otec dělá.“

„Ale kvůli tomu bys neriskoval, že tě odhalí. Může tě potrestat..“

„Otec sem dolů v tuhle dobu nepřijde. Nemá důvod. A pokud mu ty nic neprozradíš, nepřijde na to.“

„Nevím, proč bych tě měla prozradit. Jsi za poslední tři týdny jediný, kdo se ke mně chová slušně,“ zašeptala. „Zrovna ty. Od tebe bych v životě nečekala, že mi pomůžeš.“

„Já bych zas nikdy nečekal, že zrovna tebe najdu tady, u nás v sídle. A ještě k tomu v otcově posteli.“

Na to Hermiona neměla odpověď. A než se nadála, Draco byl opět pryč.

Tak to šlo den za dnem. Vždy, když Lucius odešel, hodinu na to se objevil Draco, aby Hermioně ošetřil její rány. A dívka zjistila, že chlapec je ve skutečnosti docela fajn. Z jejich krátkých, několika slovných hovorů postupně vznikaly delší a delší rozhovory. Stávalo se tak, že Draco tak strávil dole u Hermiony i dvě hodiny a stále se měli o čem bavit. A dívka byla za jeho společnost vděčná. Po dlouhé době si hezky popovídala. Mladý Malfoy z ní nemámil informace o Řádu, dokonce ani na Harryho se nezeptal. A tak se Hermiona na jeho návštěvy vždy těšila. Bylo to jedné světlo v téhle tmě.

A tak uplynul další týden. Před několika hodinami Lucius odešel z dívčina pokoje, ale Draco stále nic. V tuhle dobu už tu normálně býval. Hermiona si o něj začala dělat starosti. Co když Lucius na jeho návštěvy přišel. Co když mu to teď zakáže. Nebo chlapci dokonce nějak ublíží. Nechtěla si to přiznat, ale na Dracovi jí záleželo. Víc, než si byla by ona sama chtěla. Během toho týdne poznala, že on vůbec není takový, jak si myslela. Pochopila, jaké to je, vyrůstat v takové rodině, jakou jsou Malfoyovi. Pochopila, že Draco nesměl jednat proti vůli svého otce.

Konečně zaslechla na chodbě kroky. Na tváři se jí objevil blažený úsměv a nedočkavě hleděla na dveře. O pár vteřin později se dovnitř vplížil Draco a neslyšně za sebou zavřel.

„Ahoj,“ pozdravil ji a jako normálně se posadil vedle ní na postel. „Trochu mě zdržela matka,“ vysvětlil svůj pozdní příchod.

„Jsem ráda, žes vůbec přišel,“ usmála se dívka.

Za ty dva týdny už vypadala skoro stejně, jako když byla ještě na svobodě. Už nebyla jen kost a kůže, tady dostávala mnohem víc jídla, než ve vězení. Vypadala teď mnohem lépe.

„To já taky,“ usmál se na ní Draco.

Hermiona pod jeho pohledem roztávala. Čím dál tím víc si uvědomovala, že má Malfoye ráda. Vlastně, jako kluk u se jí líbil už na škole, ale tehdy to pro ni byl jen bastard a necita. Jenže věci se od té doby změnily. To, co k Dracovi cítila ji děsilo. Ještě před necelým měsícem chodila s Ronem, a vlastně se nikdy nerozešli. A teď tu byl Draco.

„Cos dělal celý den?“ zeptala se po chvíli Hermiona.

„Tak normálně. Poflakoval jsem se po domě, byli tu Crabbe a Goyle, samozřejmě na pozvání mého otce a dokonce se tu stavila i moje teta Belatrix. Zaslechl jsem, jak se na tebe otce ptá.“

„A co chtěla?“

„Nic, jen jak se ti vede a jestli jsi už něco řekla. Když otec odvětil že ne, pokrčila rameny. Pak už jsem je neposlouchal. A co ty, jak ses měla?“

„Jako vždycky,“ povzdechla si. „Ale kupodivu ze mě dneska netříští krev. Tvůj otec vypadl nějak podezřele brzo.“

„Musel na sraz,“ vysvětlil Draco. „Přišel teprve před půl hodinou a šel rovnou do ložnice. Pravděpodobně si teď užívá s matkou.“

„A to ti nevadí, že..že ji takhle..“

„Podvádí?“ pomohl jí Draco. „Ne, dělá to už několik let. A myslím, že o tom matka ví. Teda ne o tobě, ale občas si některou ze svých milenek přivedl domů.“

„Takže je na to už zvyklá.“

„Asi tak. Ale docela otci závidím,“ řekl nakonec.

„Cože?“ nevěřila svým uším Hermiona. Tohle si o něm teda nemyslela. „Ty mu závidíš ty jeho milenky?“

„Ne,“ opravil ji Draco. „Jen jednu,“ a probodl jo pohledem.

Dívka zčervenala: „Jak to myslíš?“ zeptala se přesto tichým hlasem.

Chlapec se jí zadíval přímo do očí. Pak se k ní naklonil a zlehka ji políbil. A Hermiona se nebránila. Po tom, co překonala počáteční překvapení, mu začala polibek vracet. Nemyslela si, že by jí tady, v zajetí Voldemorta potkalo něco hezkého, ale opak byl pravdou. Po dlouhé době si konečně mohla líbání užít. Draco byl tak odlišný od svého otce. Ne hrubý a drsný, ale jemný a přesto vášnivý.

Po chvíli mladý Malfoy polibek ukončil a podíval se na Hermionu.

„Proč si to udělal?“ zeptala se dívka tiše. Bála se odpovědi.

„Možná proto, že jsi první holka, kterou mám opravdu rád,“ odpověděl jí. Doufal, že mu Hermiona uvěří. Nelhal jí, jí by nelhal. „A proč ty ses ode mne hned neodtrhla?“

Dívka zaváhala: „Možná,“ řekla po chvíli, „že jsem si konečně uvědomila, co k tobě cítím,“ přiznala pravdivě. Neměla sílu na to mu lhát.

Odpovědí na tohle jí byl další polibek. Snad ještě krásnější než ten předtím. Skoro se jí z toho zamotala hlava.

„Už musím jít,“ řekl po chvíli Draco. „Mohli by mě shánět.“

„Přijdeš zítra?“ zajímalo Hermionu.

„Určitě,“ slíbil jí chlapec a vytratil se z místnosti.

Hermiona se natáhla na posteli. Poprvé za celou tu dobu, co byla tady, se jí na tváři rozlil šťastný úsměv. Zasněně hleděla na strop a myslela na to, co se před chvílí odehrálo. Znovu a znovu si přehrávala ten okamžik, kdy jí Draco poprvé políbil. Bylo to tak nádherné. Cítila se jak v sedmém nebi. A uvědomila si, že to, co teď cítí k Dracovi nikdy k Ronovi necítila. Ano, Rona měla sice ráda, ale nebyla to pravá láska. Tu našla teprve teď tam, kde by to nikdy nečekala. A navíc v klukovi, který jí po celých šest let jen urážel a nadával do mudlovských šmejdek. Byla to ironie. Nakonec s blaženým úsměvem na tváři usnula.

Ubíhal den za dnem. Hermiona se konečně přestala Luciusovi vzpírat. Nechala ho, aˇť si s ní dělá co chce a zbytečně to nezhoršovala. Věděla, že jakmile vypadne, přijde za ní Draco. Její Draco. Jejich vztah se stále víc a víc prohluboval. Mladý Malfoy na Hermionu nijak nenaléhal, většinu času si buď povídali a nebo se líbali. Dál chlapec zatím zajít nechtěl. Nechtěl na dívku naléhat, věděl co si musela vytrpět s jeho vlastním otcem. A tak téměř uběhly další dva týdny. Opět nastal večer a Draco v obvyklý čas přišel za Hermionou do skryté místnosti.

Jaký však byl pro něj šok, když našel dívku ležet na zkrvavené posteli. Okamžitě se k ní vrhnul a kouzly jí začal ošetřovat. Už se nebál nosit si sem hůlku, věděl, že Hermiona by se nikdy nepokusila mu ji vzít. Asi po čtvrt hodině konečně přestal kouzlit. Dívka, která byla doposud v bezvědomí zasténala.

„Draco?“ šeptla překvapeně, když ho uviděla. Ani nevěděla, kdy Lucius odešel. Jen si pamatovala, jak k ní byl mnohem bezcitnější než obvykle. A taky na ta slova, která řekl, když odcházel. Pak už si nepamatovala nic.

„Neboj, jsem u tebe,“ usmál se na ni zmijozelský princ a pohladil jí po vlasech. „Už jsi v bezpečí.“

„Kéž by,“ zašeptala dívka a přitulila se k němu. Ale měl pravdu, u něj se cítila v bezpečí.

Nějakou dobu jen tak seděli a nemluvili. Užívali si pouze vzájemnou blízkost. Pak se otočila a Draca políbila. Dnešek si chtěla užít. A Draco jako by to věděl. Z nenasytných polibků postupně přecházeli dál a dál. za chvíli už na sobě Draco skoro nic neměl. U Hermiony se nebylo čemu divit, nic jiného než spodní prádlo na sobě stejně neměla. Oba si užívali doteky toho druhého a Hermiona poznávala tu rozkoš, kterou přinášelo jen obyčejné mazlení. Lucius jí to nikdy nenechal poznat, šlo mu jen o vlastní uspokojení. A Ron, ten byl zas moc ostýchavý.

„Opravdu to chceš?“ ujišťoval se ještě Draco, když už byli oba úplně nazí.

„Chci,“ přikývla Hermiona a podívala se do jeho nádherných stříbrných očí. Už jí nepřipadaly chladné a bezcitné. Právě naopak.

Chlapec jí políbil a pak do ní pronikl. Dívka jen slastně zavzdychala. Na rozdíl od Luciuse byl Draco jemný, chtěl, aby si to Hermiona užila. Neudělal nic, co by se dívce nelíbilo. Nechával ji, ať si sama diktuje tempo. Nakonec došli oba na vrchol ve stejném okamžiku.

„Miluji tě,“ řekl Draco, když se vedle ní svalil. Bylo to úplně poprvé, co jí tahle dvě slova řekl.

„Já tebe taky,“ odvětila Hermiona a přitiskla se k němu. „Víš..já..Musím ti něco říct,“ pověděla po chvíli.

„Co?“ vyděsil se chlapec. Ten tón, který mu to říkala nevěštil nic dobrého.

„Zítra se vracím k Voldemortovi,“ přiznala. „Lucius mi to dneska řekl, právě proto mě tak zřídil. Že si se mnou chce naposledy užít.“

„To nemyslíš vážně,“ zděsil se Draco.

„Už je to tak,“ sklopila hlavu dívka. „Už se víc neuvidíme,“ řekla. „Voldemort mě zabije, nikdy mu neprozradím nic o Řádu ani o Harrym,“ vyslovila krutou pravdu.

„To nedopustím,“ zvolal Malfoy.

„Proti tomu nic nezmůžeš,“ zašeptala dívka. Ani ona se s tím nechtěla smířit. Nechtěla Draca ztratit.

„Ale zmůžu. Rychle se obleče. Dostanu tě odtud.“

„Draco, neblázni. Zabijí nás oba,“ vyjekla Hermiona.

„Grangerová,“ zavrčel, „neštvi mě. Otec by měl být teď pryč a matka se o mě stejně téměř nezajímá. Budeme mít volnou cestu.“

„Draco…“

„Chci být s tebou,“ řekl Malfoy vážně. „Nemůžu tě opustit a vědět, že další den by tě zabili.“

„Ale..“

„Mlč,“ pronesl jemně a umlčel ji polibkem.

„Ztratíš kvůli mně všechno. Rodiče..“

„Nikdy jim na mě nezáleželo. Otcovi jde jen o to, abych se stal Smrtijedem. Nic víc. A matka? Ta si hledí jen sama sebe. Nemám co ztratit. Jen získat. Nepřežil bych to, kdybych tě ztratil.“

Hermiona se na něj vážně podívala. V jejích očích se zračilo tolik lásky a něhy. Ani ona si nedokázala představit, kdyby ho ztratila. Ale kdyby šla k Voldemortovi, dozajista by se tak stalo. Věděla, že na tom, jak se teď rozhodne závisí její život. Buď ji čeká jistá smrt a nebo se může pokusit tomu všemu utéct. Nakonec se pevně rozhodla.

„Dobrá tedy,“ přikývla a věnovala chlapci úsměv.

„Počkej tady, jen si pro něco dojdu. A taky ti přinesu nějaké oblečení. Takhle jít nemůžeš,“ a pohlédl na její nahou, ale dokonalou postavu.

Jen co dívka přikývla, vypařil se z místnosti. Ani ne po pěti minutách už byl zpět, v zpod hábitů vytáhl jakési oblečení.

„Štípnul jsem to matce,“ ušklíbl se a podal to Hermioně. „Ani si toho nevšimne. Beztak má podobných hadrů plný šatník. Tak můžem jít?“ zeptal se, když už byla dívka oblečena.

Hermiona přikývla. Draco ji tedy vzal za ruku a odváděl pryč z místnosti. Naposled se otočila. V tomto pokoji zažila tolik bolesti, ale i stejnou dávku radosti a lásky. V další chvíli už se dveře do místnosti zavřely a oni zůstali stát na chodbě. Malfoy jí pak prováděl všelijakými temnými chodbami, dokud se neobjevili na rozlehlé zahradě. Až do teďka měli štěstí. Nikoho cestou nepotkali.

„Musíme se dostat k bráně,“ šeptl Draco své dívce. „Tak končí protipřemisťovací hranice. Dovnitř do zámku se může přemisťovat jen otec.“

Hermiona přikývla a společně s Dracem se vydala přes zahradu. Byli již téměř u brány, když se vše zvrtlo.

„Draco!“ ozval se najednou drsný hlas jeho otce. Stál asi jen třicet metrů od nich a nenávistně si je měřil. „Takže tys mě takhle zradil?“ nebyla to otázka, ale fakt. „Dobře tedy,“ ušklíbl se. „Vybral sis to sám.“

„Utíkej,“ křikl Draco na Hermionu a vytáhl hůlku.

Lucius totiž proti nim vyslal nějaké kouzlo. Hermiona zaváhala a nerozhodně se podívala na bránu a pak na Draca.

„Tak běž,“ křikl na ji mladý Malfoy.

Ale dívka nereagovala. Nedokázala to tady nechat. Ale to už se proti ní řítilo nějaké kouzlo. Obratně se mu vyhnula a pak už jen cítila, jak ji Draco popadl za ruku a hnal se s ní k bráně. Každou chvíli kolem nich proletěla nějaké kletba. Ale všechny se minuly jen o vlásek. Už byli jen dva metry od brány, když se Draco najednou zapotácel. Hermiona se na něj zděšeně podívala a viděla, že ho Lucius zasáhl nějakým kouzlem. Z ruky a boku mu prýštila krev.

„Přemísti se,“ křikl na ni

„Bez tebe nikam nejdu,“ řekla nekompromisně a popadla jeho hůlku, která ležela jen půl metrů od ní.

Pomocí kouzla ho přesunula až k sobě a chystala se s ním přemístit, když se znova objevil Malfoy starší. Dívka se až lekla, byl jen pár metrů od nich. Přitáhla si Draca, který se mezitím namáhavě postavil, k sobě a chystala se přemístit. Ale v ten okamžik na ně Lucius vyslal další kouzlo. Nemohl dovolit, aby mu utekli. A Hermiona kouzlo poznala. Sectusempra. Řítilo se přímo na ni a ona se nebyla schopná pohnout. Najednou ale před ni kdosi skočil. S úlekem viděla, že je to Draco. Na Luciusově tváři se objevil zlomyslný škleb. A Dívka už neváhala. Popadla svého milovaného a konečně se i s ním přemístila.

Objevila se na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct. Oddechla si. Ale pak se podívala na chlapce, kterého držela v náručí a zbledla. Draco krvácel. Nejen na boku a ruce, ale také již na břiše a hrudníku.

„Vydrž,“ řekla mu. „Hned dojdu pro pomoc.“

„Mio,“ zašeptal. „Na to už je pozdě,“ a v dalším okamžiku vykašlal trochu krve.

„Ne,“ zašeptla bolestně. „Uzdravíš se.“

„Já..já..“ koktal a upíral na dívku své stříbrné oči.

„Draco, neopouštěj mě,“ prosila dívka a v očích se jí objevili slzy. „Prosím.“

Chlapec s námahou zvedl ruku a pohladil ji po obličeji. „Miluji tě,“ řekl.

V dalším okamžiku mu ruka poklesla k zemi a stříbrné oči ztratily svůj lesk.

„Néé,“ zakřičela Hermiona. „Nesmíš být mrtvý.“

S pláčem se složila na toho, kterého tolik milovala. Za ty tři týdny s ním poznala to, co ještě nikdy. Pravou lásku. Proč? Proč zrovna ji potkalo tolik neštěstí. Když už si myslela, že bude všechno v pořádku, ztratí jediného člověka, díky kterému to všechno přežila. Toho, kterého tolik let nenáviděla a přeci nakonec milovala víc, než kohokoliv jiného.

Nějaké ruce se jí snažili zvednout, ale ona se nedala. Nechtěla, nemohla ho opustit. Byl její všechno.

„Hermiono,“ ozvalo se odněkud zdálky. Dívka poznala hlas Tonksový.

„Hermiono,“ zaslechla i jiné radostné hlasy, ale nereagovala. Vše, kromě Draca bylo teď nepodstatné.

Něčí silné ruce ji najednou zvedly a odnášeli pryč od těla chlapce.

„Ne,“ křikla a začala se vzpouzet. Nezajímalo ji, jestli tomu dotyčnému nějak ublíží. Chtěla se vrátit k Dracovi. Vytrhla se z jeho sevření v vrhla se zpět k mrtvému tělu.

„Nech ho tady,“ řekl jeden hlas a otočil ji čelem k sobě.“ Byl to Ron. „Stejně už mu nepomůžeš. Naštěstí,“ dodal tiše.

„Jdi ode mě,“ zasyčela dívka. Jak se jen opovážil o těm takhle mluvit?

„Hermi, to jsem já, Ron,“ povídal zrzavý chlapec. „Teď už ses v bezpečí,“ snažil se ji obejmout.

„V bezpečí?“ řekla . „A víš vůbec díky komu? Víš ty vůbec, co jsem tam u Voldemorta musela snášet? Co jsem u Malfoye musela snášet? Nebýt Draca, už bych tu teď nebyla. On mohl žít!“ křičela. „Mohl, ale snažil se mě odtamtud dostat.“

„Hermiono,“ přiběhla k ní Tonksová. „Jsi z toho všeho zmatená. Pojď si odpočinout. Potřebuješ se jen trochu vzpamatovat.“

„Nejsem zmatená,“ odvětila dívka, ale nechala ženu, aby ji odvedla do jejího pokoje.

Jakmile byla opět sama, dala se do srdceryvného pláče. V srdci, tam kde dřív býval Draco, teď měla prázdno. Cítila se, jako by jí kus chyběl. Jako by už to ani nebyla ona. S Dracovou smrtí odešlo také něco z jejího já. Za celé ty dvě hodiny, během nichž stále brečela, za ní ani nikdo nepřišel. Zřejmě si mysleli, že chce být sama, a nebo že spí. Ale ona teď u sebe někoho moc potřebovala. Nedokázala se přenést přes smrt nejmladšího z Malfoyů.

Nakonec se rozhodla. Sedla si ke stolu, popadla pergamen a začala psát jakýsi dopis. Byl dlouhý, velmi dlouhý. Nakonec ho uložila do obálky na stůl a odešla do koupelny.

 

**

 

Hodinu poté, co dívka dopsala dopis vešli k dívce do pokoje Ginny, Ron a Harry. Doufali, že ji nebudou otravovat. Jen chtěli vědět, jestli je v pořádku. A jestli nepotřebuje pomoc. V pokoji ji však nenašli. Jen dveře do koupelny byly pootevřené. Opatrně tedy vešli do místnosti a strnuli.

Na podlaze ležela v kaluži krve jejich kamarádka. Ron úplně zblednul a zůstal nehnutě stát na prahu. Ginny ani Harry na tom nebyli o nic lépe. Když překonali počáteční šok, Harry se rozběhl dolů pro ostatní a mladá Weasleyová poklekla u své kamarádky. Doufala, že ještě není pozdě. Že ji ještě zachrání. Před pár hodinami ji po měsíci a půl, kdy už vůbec nedoufali, našli. Ale bylo pozdě. Hermionino tělo byl dávno studené a její oči ztratily obvyklý lesk. Na obličeji jí však pohrával spokojený úsměv. Ginny pohlédla na svého bratra, zakroutila hlavou a rozplakala se. Slyšela, jak se Ron svezl po futrech na podlahu a také začal plakat.

O chvíli později se vrátil Harry a s ním i Remus, Tonksová a Molly Weasleyová. Rychle přiběhli do koupelny, ale když spatřili zhroucenou Ginny a mrtvou Hermionu, zarazili se. Lupin se stejně vydal zkontrolovat, jestli přeci jen ještě není naděje, ale pak i on zakroutil hlavou. Vše bylo ztraceno.

Paní Weasleyová se stejně jako její dcera a syn zhroutila na podlahu a začala plakat. Ani Tonksová na tom nebyla lépe. Všichni měli Hermionu moc rádi a její ztráta je zasáhla hluboko v srdci. Harry se omámeně opřel o stůl. Vyčítal si to. Byla to jeho chyba, že zemřela. To kvůli němu ji Voldemort zajmul. A teď, když se konečně vrátila, nikdy jí neměli nechat samotnou. Měli zůstat s ní. Posunul ruku dál po stole a najednou nahmatal obálku. Překvapeně se na to podíval, vždyť tento pokoj byl dávno vyklizený. A jaký byl jeho údiv, když na ní spatřil napsané svoje a Ronovo jméno. Hermioniným písmem. Váhavě ji otevřel a vynadal z ní jakýsi dopis. Pak se pustil do čtení.

 

Milý Rone a Harry,

Omlouvám se, že vás tady takhle nechává, ale už nemůžu dál. Ano , je to ode mě zbabělé, ale už nedokáži dál žít. Je toho na mě už moc. Moc věcí, se kterými se nedokáži vyrovnat, se kterými bych nedokázala žít.

Když mě unesl Voldemort, nikdy jsem neztratila naději, že se odtamtud dostanu. Ani po dvou týdnech neustálého mučení. Nic jsem mu neřekla, ani o Řádu, ani o tobě, Harry. Nic z věcí, co ti řekl Brumbál. Nedostal ze mě ani slovíčko. Po těch dvou týdnech už toho měl dost. A tak mě dal na starost Luciusi Malfoyovi. Pokud to bylo u Voldemorta hrozný, tohle bylo pravé peklo.

Dělá mi problémy o tom psát, ale chci, abyste pochopili, proč jsem to udělala. Proč jsem si dobrovolně vzala život. Pro Luciuse jsem byla jen hračka. Něco, co může využít a zahodit. Mohl si se mnou dělat co chtěl, jen jsem musela zůstat na živu. Byla jsem pro něj jen děvka, se kterou si může dělat co chce a ona se nemůže bránit. A tak to taky bylo. Každý den jsem od něj zažívala doslova muka. Ani nevím, kolikrát mě znásilnil a o těch věcech, co měl nutil dělat mluvit ani nebudu. Nechci, abyste to věděli. Ale týral mě. Až mě budete připravovat na pohřeb, všimnete si, že mám záda samou modřinu a šrám. To vše je od něj. Přímo se v mé bolesti vyžíval. Bylo to horší, než všechny ty Cruciaty předtím.

Ale pak přišel Draco. Beze slova mi všechny rány ošetřil a pak zas odešel. Tohle je začalo opakovat každý den. Přišel vždy dvě hodiny po tom, co jeho otec odešel a ošetřil mi všechna ta zranění. Kdyby to tom Lucius věděl, zabil by ho. Ale on přesto riskoval, že ho nachytá, jen aby mi pomohl. Z krátkých, několika minutových setkání se stávaly čím dál tím delší rozhovory. A já zjistila, že on ve skutečnosti není takový, jak vypadal. Pochopila jsem, jaké poměry vládly v jeho rodině. Za každé neuposlechnutí byl trestán a před ostatními musel hrát toho, za koho ho máte.

Během těch tří týdnů, co jsem ještě měla zůstat u Malfoyových, za mnou chodil každý večer. A já si postupem času uvědomila, že mi na něm záleží víc, než bych sama chtěla. Zamilovala jsem se do něj. Moc se ti omlouvám, Rone, ale teprve tam jsem zjistila, že to, co k tobě cítím, není láska. Ne taková, jaká by měla být. Brala jsem tě víc jako svého kamaráda, než jako kluka. Ale u Draca to bylo jiné. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem potkala toho pravého. A k mému velkému překvapení on moje city opětoval.

Jenže když nastal poslední večer, kdy jsem tam měla být a Draco se o tom dozvěděl, okamžitě si usmyslel, že mě odtamtud dostane. Nikdy předtím k tomu neměl šanci, Lucius byl stále v domě a už tak bylo dost těžké, aby nezjistil, kam jeho syn každou noc chodí. Bez problémů jsme se dostali až na zahradu a mířili jsme k bráně, kde končila hranice proti přemístění, ale pak jsme zahlídli Luciuse. Teda spíš on zahlídl nás. Snažili jsme se dostat k bráně co nejdříve, ale Draca zasáhla jakási kletba. I tak jsme se ale dostali až za hranice pozemku. Chtěli jsme se přemístit, ale dřív, než jsme to stihly udělat, Malfoy na nás vyslal kletbu. Na mě vyslal kletbu. Poznala jsem jí, byla tu Sectusempra. Nebyla jsem schopna nic dělat, jen jsem na ní hleděla a čekala, až mě zasáhne. Ale to se nestalo. Draco se přede mě vrhnul. Pak jsme nás přemístila sem. Dál už to znáte.

Opravdu mě mrzí, že jsem vás takhle opustila, ale bez Draca žít nedokážu. Ne po tom všem. Nechci vás tady nechávat, ale jinak nemůžu. Prosím, odpusťte mi to.

Mám jen jediné přání – pohřběte mě vedle Draca, moc vás o to prosím.

S láskou vaše

Hermiona

 

 

 

17.08.2007 23:20:09
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one