My world of fantasy...
PRO INDIGO

Byl jeden z tmavých letních večerů. Přestože už byl konec června, tato noc byla neobvykle chladná. Teplota se držela jen několik stupňů nad bodem mrazu. Nebe bylo absolutně temné, ani jediná hvězdička nebyla vidět přes tmavou clonu mraků. Dokonce ani nefoukal vítr, který by mračna rozehnal. Všude kolem byl úplný klid, který nevěštil nic dobrého.

Uprostřed lesa na malé mýtině stál ve stínu stromů hlouček lidí. Mohlo jich být tak kolem deseti a většina z nich byli chlapci. Nikomu z nich nemohlo být víc než sedmnáct. Nikdo z nich ani nepromluvil, byl slyšet jen jejich zrychlený dech a netrpělivé přešlapování, kterým se snažili uklidnit, zkrátit to nesnesitelné čekání. Nervozita, která naplňovala okolní vzduch, by se dala krájet.

Úplně na okraji hloučku stál jakýsi chlapec, který viditelně nezapadal mezi ostatní. Byl menší postavy a v kulatém obličeji se mu zračil strach. Hlavu měl neustále sklopenou a zdálo se, že ho velmi zaujaly špičky jeho bot, přestože na ně bylo sotva vidět, taková tam byla tma. Kdyby zvedl hlavu, všiml by si, že tu a tam na něj některý z ostatních přítomných hodí opovržlivý pohled. Ale to on nevěděl.

Najednou kdesi v dáli zahoukala sova a chlapec nadskočil, jak se lekl. Kupodivu v tom ale nebyl sám, stejnou reakci toto nenadálé vyrušení vyvolalo i u ostatních. Zhluboka si oddechl, nechtěl, aby ho ostatní měli za zbabělce.

Přesně za to ho totiž měli jeho přátelé. Při vzpomínce na ně se mu na tváři objevil nehezký úšklebek. Moc dobře si vzpomínal na to, jak mu neustále předhazovali, jaký je srab a budižkničemu. A přitom se na většině těch dobrodružství podílel taky. A ty řeči o tom, že nemá mozek a tak. Věděl sice, že v učení možná není tak dobrý jako oni, ale zas tak špatný nebyl. Kdyby ho tak viděli teď. Určitě by se mu za ty řeči omluvili. Pochyboval, že by některý z nich měl tolik odvahy provést to, na co se právě chystal. Ne, oni byli jen zbabělci opovrhující čistou krví. Ještě teď viděl ten znechucený pohled, jaký jeho „kamarád“ vytvořil na obličeji hned, jak se o tom někdo jen zmínil. Co on by dal za takovou rodinu, jako má on. Vznešenou, čistokrevnou. Jenže jeho otec byl bohužel jen obyčejný mudla a matka krvezrádkyně. Jak své rodiče nenáviděl. A co teprve příbuzný. To byly vždycky jen samé kecy o tom, jak zas vyrostl. Bylo mu z toho na nic. Jeho myšlenky však narušil příchod jakési postavy v kápi.

„Máte posledních pět minut,“ prohlásila postava a kolemstojící poznali, že je jedná o tu, která je celou dobu na tohle připravovala. „Za pět minut se pro vás jeden z nás vrátí a budete přijati mezi nás,“ dopověděla žena a odešla zpět do stínů.

Chlapec se nevědomky roztřásl po celém těle. Najednou dostal strach, strach z toho, co ho čeká. Jenže jakmile se jeho myšlenky opět obrátily k jeho bývalým kamarádům, uklidnil se. On není přece zbabělec. A nikdy nebyl. Ať ti dva říkali cokoliv, nebyla to pravda. V hlavě mu proběhl celý letošní školní rok. Jak ho jeho přátelé pouze ponižovali a tropili si z něj legraci. To proto se přidal k této skupině lidí. Ti ho sice ne zrovna rádi přijali mezi sebe, ale i oni tušili, že jim může být nápomocný.

Ani nevěděl jak, ale těch zbývajících pět minut mu uteklo hrozně rychle. Na druhém konci paseky se totiž objevila nějaká postava se svítící hůlkou a posunkem ruky si je přivolala k sobě. Chlapec se pomalu ploužil za ostatními, kteří nejistým krokem vyrazili za postavou vepředu. Asi dvě minuty procházeli hustým lesem, který nebudil ani trochu sympatií. Všude kolem rostly vysoké, šedé stromy s větvemi úplně nahoře. Každou chvíli někdo z nich zakopl o vyčnívající kořeny. V lese bylo neobvyklé dusno, nikdo z přítomných se ani neodvážil pomyslet, co zde asi může žít za zvířata.

Konečně došli až na velikou mýtinu, která byla osvětlena světelnými koulemi rudé barvy. Stálo tam kolem dvaceti lidí, kteří byli shromážděni kolem jediné postavy, jež seděla na jakémsi vysokém trůně. Jejich průvodce je zavedl až těsně k ostatním, kde je zastavil a sám se vrátil na své místo v kruhu. Vzápětí se postava na trůně zvedla a přejela pohledem všechny přítomné. Teprve teď si nováčci všimli rudých očí, které jí vyzařovaly z hadího obličeje. Jen s hrůzou hleděli na toho, kdo snad už ani nemohl být člověkem.

„Mí věrní,“ začal muž s rudýma očima a stále přejížděl pohledem z jednoho člověka oblečeného v černém plášti na druhého, až se zastavil na nově příchozích. „Jistě všichni víte, proč jsme se zde sešli. Dnešním dnem mezi sebe přivítáme nové Smrtijedy. Předstup, Bello!“

Z řady Smrtijedů vystoupila vysoká postava. Zastavila se ani pět metrů od svého pána, poklekla a zvedla hlavu ke svému mistrovi.

„Chci, abys je jednoho po druhém přivedla sem mezi nás.“

„Zajisté pane, bude mi potěšením,“ zvedla se a zahleděla se do skupinky mladých lidí. „Augustus Rookwood,“ zvolala zvučným hlasem a z hloučku postav se vynořil mladý chlapec. Došel až k Pánovi zla a se sklopenou hlavou poklekl.

„Takže další, kdo se vydal správnou cestou. Jen doufám, že mi budeš věrně sloužit,“ zasyčel Voldemort.

„Zajisté, můj pane,“ přitakal okamžitě chlapec.

„To ti také doporučuji,“ ušklíbl se Pán zla. Jediným pohybem ruky odhalil chlapci ruku a zašeptal jakési zaklínadlo. Na předloktí mladého Smrtijeda se objevilo Znamení zla, lebka, které místo jazyka vyčníval z úst had. Rookwood jen zaťal zuby, aby potlačil výkřik, který se mu dral z hrdla.

„Crucio,“ zahřměl vzápětí Voldemort a chlapec se před ním složil v záchvatu bolesti. „To abys věděl, že mě nesmíš zklamat!“

„Ano pane,“ odvětil namáhavě Smrtijed, zvedl se a zamířil mezi ostatní, kde mu byl přidělen smrtijedský plášť a maska. Pak zaujal své místo v kruhu.

Belatrix pak vyvolávala další jména. Lestrange, Blacková, Black, Teringlová, Freyová, Crabbe, Goyle, Nott a opět Lestrange, tentokrát ten mladší, než se dostala úplně k poslednímu jménu.

„Petr Pettigrew,“ vykřikla.

Petr se pomalu ploužil k Voldemortovi a poklekl, stejně jako všichni předtím.

„První, kdo není ze Zmijozelu a přidává se na stranu zla. A ještě k tomu Nebelvír,“ pronesl Pán zla a upíral své rudé oči na chlapce před sebou. „Pověz mi, co tě vedlo k tomu se ke mně přidat.“

„Chci stát na té pravé straně, pane,“ pronesl svou pečlivě připravenou odpověď Petr.

„A kvůli tomu zradíš své přátele?“

„Oni nejsou mí přátelé. Náklonnost k nim jed předstírám.“

„Chytré,“ pokýval Voldemort hlavou. „Jen mě nezklam, Červíčku.“

„Nezklamu, pane.“

Stejně jako ostatním i jemu bylo vypáleno Znamení zla. Při kletbě bolesti se Petr konečně rozeřval. Takovou bolest v životě nezažil a doufal, že již nezažije. Přesto když se postavil na své místo v kruhu, cítil se neuvěřitelně hrdě. Konečně dokázal něco, co jeho bývalí přátelé nikdy nezvládnou. Stal se služebníkem Pána zla.

10.07.2007 23:09:13
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one