My world of fantasy...
PRO GIGI


Tentokrát taková velmi krátká povídka na přání...Je pro tebe, Gigi, před bůhví jak dávnem sis o ní psala ještě na blogu a teprve před nedávnem jsem ji dokončila. Tak doufám, že se ti bude líbi.
Jinak příští povídka na přání je pro Giner, pak je ještě jedna, ale na ní se ještě pracuje.
___________________________________________-

 

Byl krásný květnový den. Ve škole čas a kouzel v Bradavicích bylo rušno. Tedy, ne ve škole, ale na jejích pozemcích. Před několika minutami skončilo vyučování a všichni studenti se okamžitě vyhrnuli ven, aby si užili nádherného dne.

Ale přeci jen někdo zůstával zavřený uvnitř hradu. Byl to mladý chlapec a jako jediný teď ležel na ošetřovně. Smutně seděl na posteli, která stála hned u okna, a vyhlížel ven. Čekal, kdy uvidí i své přátele, jak půjdou vesele k jezeru a posadí se pod rozložitý strom. James se Siriusem se určitě zas budou předvádět a upoutávat pozornost ostatních. A Petr je bude s nadšením pozorovat. Jen on musí být zavřený tady a čekat, dokud ho vrchní ošetřovatelka nepropustí.

Povzdechl si. Takhle to bylo každý měsíc. Každý měsíc po úplňku skončil v téhle místnosti, aby mu madame Pomfreyová mohla ošetřit rány, které si přes noc zase udělal.

„Proč,“ opakoval si Remus stále v duchu. „Proč se tohle muselo stát zrovna mě. Proč zrovna já musím být vlkodlak.“

Jasně si vzpomínal na to, jak se to všechno seběhlo. Bylo mu asi sedm let, když šel s rodiči do lesa. Chtěli ten den jít na houby a na borůvky, které měl Remus moc rád. Jenže když se všichni rozešli po lese a snažili se něco najít, Remus se tehdy vydal na úplně jinou stranu než rodiče. Chtěl jim udělat radost a přinést toho co nejvíc, a tak vyrazil do hloubi lesa. A opravdu, asi po hodině už měl úplně plný košík hub a modrou pusu od borůvek. Chtěl se tedy vrátit, ale po chvíli si uvědomil, že ani neví jak. Zmateně začal pobíhat po lese a volat rodiče, ale nikdo se neozýval. Pomalu se snášela noc a Remus dostal strach. Sedl si na pařez a dal se do pláče. Bál se, že maminku s tatínkem nenajde. Už dávno se zešeřilo a on stále nevěděl, jak se odsud dostat. Opět se tedy zvedl a snažil se najít cestu pryč z toho lesa. Jenže jak šel, dostával se stále hlouběji a hlouběji. Všechno zde působilo strašidelně a temně. A pak zaslechl vlčí vytí. A zděsil se. Protože jeho rodiče byli kouzelníci, moc dobře znal ty pověsti o vlkodlacích a jejich obětech. S úlekem pustil košík a rozeběhl se pryč. Za chvíli ale zaslechl, jak za ním něco nebo někdo běží. Než se ale stačil ohlédnout, něco ho povalilo na zem. Poznal, že je to vlkodlak, který na něj cenil zuby a vrčel. A než se chlapec nadál, kousl ho do paže a zas odběhl. Remus samou hrůzou omdlel. Když se pak probudil, zjistil, že je opět doma. Kolem jeho postele seděli rodiče. Maminka ho držela za ruku a tiše plakala. Necelý měsíc potom nastala jeho první proměna.

Remus opět pohlédl z okna, ale stále kluky neviděl. Napadlo ho, jestli si zas od někoho nevysloužili školní trest, nebylo by to poprvé. Vlastně by na tom ani nebylo nic divného, neuběhl ani týden, aby nějaký nedostali. Většinou je měli jen James s Siriusem, ale i Remus se občas do něčeho zapletl a nakonec jim musel pomáhat leštit poháry v jedné ze síní. Ale jemu to nevadilo. Hlavně že byl s kamarády.

Už jen to, že mohl být tady, v Bradavicích, bylo štěstí. Rodiče se tehdy obávali, že Remus nebude moci jít studovat na kouzelnickou školu, kvůli ostatním studentům. Ale pak se stal ředitelem Brumbál a nabídl Lupinovým, že jejich syna přijme. Nevadilo mu, že je vlkodlak, dokonce pro něj vybudoval místo, kde by mohl strávit své přeměny a aby se odtamtud nedostal, před vchod zasadil vrbou mlátivou. A nikdo, kromě jeho, ošetřovatelky a ředitelky Nebelvíru, profesorky McGonagallové, nevěděl o jeho prokletí.

Dokonce ani přátelé ne. Remus měl strach, že kdyby to zjistili, opustili by ho, přestali by se s ním kamarádit. A to nechtěl. Byli to jeho první opravdoví přátelé. Nedovedl si představit, co by se dělo, kdyby je ztratil. A tak místo toho, aby jim říkal pravdu, se vymlouval na nemocnou maminku, za kterou musí jezdit. Brumbál ho v téhle lži podporoval, chápal jeho strach. A zatímco si všichni mysleli, že odjel domů, on trávil svůj čas v izolaci na ošetřovně, aby o něm nikdo nevěděl.

Povzdechl ai. Jak rád by byl jako ostatní. Bez toho hrozného prokletí. Mohl by si teď užívat krásného dne. Mohl by se dívat na úplněk, jak září nad lesem. Ale nešlo to. On už nikdy neuvidí úplněk lidskýma očima. Pouze jako vlk. Zatáhl závěsy kolem své postele a opět si lehl. Nechtěl už sledovat to hemžení dole. Rozhodl se, že se raději na chvíli prospí.

Když však došel k tomuto rozhodnutí, zaslechl, jak se otevřely dveře, a někdo vešel na ošetřovnu. Nedělal si s tím starosti. Buď se vrátila madame Pomfreyová, a nebo se někomu něco stalo a shání ošetřovatelku. Do toho mu nic nebylo a tak se o to nezajímal. Když však asi tři lidé přešli až k jeho posteli, zarazil se. Netušil, kdo to může být a vůbec se mu to nelíbilo.

Pak už se ale závěsy kolem jeho postele rozhrnuly a on spatřil své tři kamarády, jak vklouzli k němu a opět za sebou zatáhli.

„Co tu děláte?“ vyhrkl překvapený Remus.

„Jdeme tě navštívit,“ zazubil se James a spolu se Siriusem si sedl na kraj postele. Petr zůstal stát.

„Ale jak víte, že jsem tady?“ nechápal Remus.

„Intuice, kámo, intuice,“ vysvětlit Sirius se svým věčným úsměvem na rtech. „Tak copak se ti stalo?“

„Ee,“ zarazil se Remus, ale hned vypálil odpověď. „Spadl jsem se schodů.“

„A o co ses tak poškrábal?“ nedalo Jamesovi.

„O brnění,“ napadlo Remuse. „Měl jsem fakt smůlu, napálil jsem to přesně do něj.“

James se Siriusem si vyměnili všeříkající pohled, zatímco Petr se posadil na židli, která stála u postele, a čuměl na Remuse.

„Tak tomu se říká pech,“ pokýval hlavou Sirius. „Jak bylo vlastně doma?“

„Docela dobrý,“ zalhal Remus. „Mámě už je trochu líp, časem se z toho snad dostane. Co vy?“

„Bezvadný. Jednu noc jsme se vydali ven, ale málem nás chytil Filch. Kdy to bylo?“ zamyslel se James. „Jo, už vím, byl úplněk.“

Remus ztuhl. Při zmínce o úplňku ho zamrazilo, ale snažil se nedat na sobě nic znát.

„My už to víme, Reme,“ řekl najednou Sirius.

„Co víte?“ dělal nechápavého Lupin.

„O tom, kam se každý měsíc ztrácíš. Víme, že nejezdíš za mámou,“ řekl Black vážně. „Že je to vždycky o úplňku.“

Remus zbledl a vyděšeně se na své přátele podíval“ „Jak?“ vydal ze sebe téměř neslyšně.

„Přece nejsme pitomí. Úplněk, ty tvoje jizvy. Nebylo na tom nic těžkého,“ vysvětlil James.

„Takže je konec, co?“ sklopil Lupin hlavu.

„Jak to myslíš?“ ozval se poprvé Petr.

„Našeho přátelství. Teď, když víte, co jsem zač.“

„Co blbneš?“ vyhrkl James. „To si myslíš, že se s tebou kvůli takové blbosti přestaneme kamarádit?“

„Já…“ zakoktal se Remus.

„Ty blázínku,“ smál se Sirius. „Ty sis to fakt myslel, viď? Kvůli tomu jsi nám to nechtěl říct.“

„Nechtěl jsem vás ztratit,“ šeptl Lupin. „Bál jsem se, že se na mě vykašlete.“

„Taková blbost nám přece nezkazí naše kamarádství,“ zakroutil hlavou Sirius. „Je to jen… Jak že jsi to nazval, Jamesi?“

„Jeho malý chlupatý problém,“ zazubil se Potter a spolu s Petrem a Siriusem se dal do smíchu. Po chvíli se k nim přidal i Remus, šťastný, že má takové kamarády, jako jsou ti tři. Konečně ze sebe shodil to strašné břemeno a nebude jim už muset lhát. Konečně.

 

24.08.2007 10:48:28
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one