My world of fantasy...
Tak vám dneska přináším úvod k Pavučině času a doufám, že se bude líbit :)

***

K zemi pomalu padal déšť a zdálo se, že se každým okamžikem spustí další z letních bouřek. Avšak skupina lidí shromážděných na onom veřejném prostranství na to vůbec nedbala. Někteří vytáhli deštníky, zatímco jiní raději zamumlali kouzlo na odpuzování vody. Nic jim ale nemohlo zabránit v tom, aby odešli. Kdesi uprostřed nich pronášel muž v černém svou řeč, nicméně ne všichni ho vnímali. Jedním z nich byl i šestnáctiletý mladík, který se ztrácel ve svých myšlenkách a jen sem tam něco zaslechl, přestože měl tu čest být v první řadě.

„Susan byla obdivuhodná žena, která…“

Tato slova mu rychle projela myslí, než byla zase vypuštěna ven. Nic neznamenala. Nevyjadřovala ani zlomek z toho, co by mohlo být řečeno. Ani vzdáleně se nepodobala pravdě.

„Celý život neúnavně…“

Ale ani nyní nedával mladík pozor. Dál se zaobíral vlastními myšlenkami a nevědomky k sobě přitom tiskl dívku po svém boku. Hlavou mu vířilo nespočet vzpomínek, dobrých i zlých. Nepostřehl ani, že se mu po tvářích kutálí slzy. Slzy, které se nesnažil zahnat. Už na to neměl sílu.

„Chrisi?“ ozvala se dívka vedle něj. „Chrisi,“ drcla do něj, aby na sebe upoutala jeho pozornost.

Konečně k ní zvedl zrak a setkal se s jejím uslzeným obličejem. Stejně jako on stála v dešti bez jakékoliv ochrany a její oblečení začínalo být víc mokré než suché.

„Cass,“ hlesnul.

„Co bude dál?“ vyptávala se šeptem, zatímco se tiskla k jeho tělu. Dobře věděl, že je pro ni teď jedinou oporou, tak jako ona byla tou jeho.

„Já nevím,“ odvrátil se od ní a pohlédl na muže, jenž pronášel smuteční řeč.

„Bojím se,“ špitla dívka a stejně jako on věnovala na okamžik pozornost mluvícímu kouzelníkovi. V dalším okamžiku však propukla v nekontrolovatelný pláč a obličej zabořila do mladíkova hábitu.

Chris jen s bolestí zavřel oči a snažil se nevnímat realitu. Tak moc si přál, aby mohl vrátit čas. Aby na tomto místě nikdy nemusel stát. A hlavně aby tímto nemusel nikdy procházet. Připadal si, že už víc ztratit nemohl, že už hlouběji padnout nemůže. Ani nepostřehl, že pohřeb pomalu končí. Až poklepání na jeho rameno ho probralo.

„Christophere, Cassidy, je čas,“ promluvila postarší žena, která se vedle nich najednou objevila.

Oba jen mlčky přikývli a přistoupili k rakvi, aby se naposledy rozloučili. Následující minuty si ani jeden z nich nepamatoval. Procitli až v okamžiku, kdy se pohřeb chýlil ke konci a ostatní hosté k nim přistupovali, aby jim popřáli upřímnou soustrast.  Nikdo si neuvědomoval, že ani Chris, ani Cassidy toto nechtějí. Nikoho z přítomných, až na dva postarší lidi, neznali. Nacházeli se pro ně v naprosto neznámém místě, daleko od domova a od všeho, co znali.

Ještě před rokem měli naprosto šťastný život. Spolu s matkou žili daleko ve Francii a navštěvovali tamní kouzelnickou školu – Krásnohůlky. Ke štěstí jim nic nechybělo, nemohli si vůbec na nic stěžovat. Oba byli hezcí, oba byli oblíbení a měli mnoho přátel, a ani ve škole nepropadali. Mnohý by jim jejich život záviděl. Avšak to všechno se pokazilo, když jim Susan, jejich matka, po návratu ze školy sdělila onu špatnou zprávu. Měla rakovinu v pokročilém stádiu. Celý rok se s ní snažila bojovat ze všech sil, dělala co mohla, aby se uzdravila, ale ani sebelepší lektvar nezabíral a ona nakonec své nemoci podlehla. Chris s Cassidy tak zcela osiřeli a byli nuceni se přestěhovat do Anglie, odkud matka pocházela a kde stále bydleli její rodiče.

„Christophere?“ oslovila mladíka ona starší žena plynulou angličtinou. Chris se na ni jen bolestně otočil, ale nevydal ani slovo. Nebyl toho schopen. „Pojď, zlato, musíme jít,“ popoháněla ho jemně. Věděla, že na jeho sestru nemá ani cenu mluvit, nevnímala nic kolem sebe.

„Jak…“ začal Chris, ale okamžitě se zarazil, když si uvědomil, že mluví francouzsky. „Jak můžeš být tak klidná?“ zeptal se konečně ve správné řeči. Ani s angličtinou neměl sebemenší problém. Žil sice ve Francii, ale matka Angličanka se nezapřela. Obě její děti tak dokonale ovládaly oba jazyky.

„Někdo být musí,“ zamumlala a popoháněla je k východu.

„Nechápu tě, babi,“ odvětil. Za jiných okolností by se s ní asi začal hádat, ale nyní to nezvládal.

„Časem snad pochopíš,“ povzdechla si Alicia Walkerová. Také ona nesla ztrátu Susan, své milované dcery, velmi špatně, ale věděla, že její smutek se nedá srovnávat se smutkem jejích vnoučat. Svou dceru už pohřbívala poněkolikáté. Poprvé při první válce s Pánem zla, kdy o ní několik dní neměla žádné zprávy a proslýchalo se, že byla zajata Smrtijedy. A podruhé, když se Susan krátce poté, co se vrátila zpět kdo ví odkud, rozhodla odstěhovat ze země. Od té doby ji prakticky nevídala, pouze jednou dvakrát do roka. Její smrt byla vlastně jen dalším, konečným stádiem jejich odloučení.

„Alic?“ objevil se jí najednou po boku její manžel. „Jsi v pořádku?“

„A měla bych být?“ pohlédla na něj s bolestí v očích. „Koukni na ně,“ kývla hlavou směrem ke Christopherovi a Cassidy. „Děti by neměly pochovávat své rodiče. A Susan byla tak mladá…“ snažila se zadržet slzy. „Bojím se, jak to zvládnou. Možná bychom je neměli brát z té jejich školy, Williame. Jsou tam šťastní, mají tam přátele…“

„Víš stejně dobře jako já, že to nejde, Alicio. Susan si vysloveně přála, aby po její smrti navštěvovali Bradavice. Ona sama tam byla šťastná, ještě teď si pamatuji, jak tvrdila, že to byly její nejlepší roky života. Pokaždé, když jsme se viděli, tak na to vzpomínala. Neměli bychom je o to ochuzovat. Ať už jsou Krásnohůlky jakékoliv, Bradavicím se rovnat nemůžou.“

„Ale oni to tak nevidí, Wille. Ty sis nevšiml, jak se na nás dívají? Jako bychom je zrazovali a brali jim to poslední, co jim zbylo. A nemůžeme jim říct, že to bylo přání jejich matky, neuvěří nám. Nevidíš snad, jak se na nás Chris dívá? Zlobí se na nás.“

„Zvládne to, neboj,“ uklidňoval ji manžel, objal ji kolem ramen a vedl pryč ze hřbitova. „On i jeho sestra. Jsou silní. A uvidíš, že se jim nakonec u nás i v Bradavicích bude líbit.“

„Myslíš?“ pohlédla na něj s pochybami.

„Ano. Navíc si troufám tvrdit, že Susan měla důvod, proč chtěla, aby se děti vrátily sem do Anglie. Především Christopher.“

Alicia na něj pohlédla s neskrývaným úžasem. Toto ji ještě nenapadlo. Zatím se jen trápila ztrátou své dcery, nepomýšlela na důsledky jejích činů.

„Řekl bych, že chce, aby Chris zjistil, kdo byl jeho pravý otec. Oba víme, Alic, že pochází odtud. A Susan nedělala nikdy nic bezdůvodně. Snad ukvapeně, ale důvod pokaždé měla. A kdo ví, třeba se nakonec rozhodla, že nebude svému synovi dál upírat jméno jeho táty. Cassidy sice je podobná své matce, ale on ne. Zdědil víc po otci než po Susan, to je zřejmé na první pohled. Ale kdo to byl a kde na něj narazila, to se můžeme jen dohadovat,“ povzdechl si. Jejich dcera nikdy neprozradila pravého otce svého syna. Věděli jen, že je to Brit a kouzelník, víc nic. William se vždy domníval, že onen muž nepatřil tak úplně na jejich stranu, že byl čistokrevným čarodějem a příznivcem Pána zla, ale nikdy si tuto domněnku nepotvrdil, Susan zarytě mlčela. Neviděl ale důvod, proč by jim ho tajila, kdyby to byl počestný chlap. Nikdy tato svá podezření manželce nesdělil a zatím to ani nehodlal udělat. Pořád doufal, že se plete, že jsou jeho domněnky mylné.

„Třeba se to někdy dovíme,“ pokusila se usmát Alicia a spolu s Williamem opustila hřbitov.

>> 1. kapitola >>

15.05.2010 21:50:53
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one