My world of fantasy...

9. kapitola PČ - Prozření

Tak tu jsem s další kapitolou k Pavučině. A omlouvám se za zpoždění. Opravdu jsem ji chtěla přidat včera, ale úplně jsem na to zapomněla. :-D Tak to napravuji dneska.
Jinak příští týden se tu pravděpodobně objeví zase Pavučina, nic jiného totiž napsaného nemám a pochybuji o tom, že se dopracuji k tomu, abych psala. :-D (Je to blbé, ale v současné době má přednost jeden seriál). Ale aby se objevila, chtělo by to taky nějaké ty reakce z vaší strany ;)
K.

***

„Máš chvíli čas, Chrisi?“

Christopher se otočil na nebelvírskou studentku, která ho právě oslovila, a chvíli na ni překvapeně hleděl. Téměř týden spolu nemluvili a najednou se zničehonic ozvala. Když se nad tím pořádně zamyslel, naposled s ní pořádně mluvil po famfrpálovém zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem. To však bylo téměř měsíc zpátky.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se opatrně.

„To s tebou nemůžu mluvit bez toho, aniž bych něco chtěla?“ odvětila ublíženě.

„Promiň. Jen že jsi v poslední době mou společnost zrovna nevyhledávala.“

„Abych řekla pravdu, nevyhledávala jsem ničí společnost,“ přiznala. „Od té doby, co jsme se s Ronem pohádali, se bavím víceméně jen s Harrym. Až včera jsem si uvědomila, že se všem ostatním straním. Mrzí mě to.“

„To je v pořádku,“ pokrčil Christopher rameny. „Jak se vůbec máš?“

„Jak asi myslíš? Ale docela to jde. Naštěstí mám tolik učení, že nemám čas na nic jinýho.“

„Kdybys nedělala zbytečně dlouhé eseje, přinejmenším dvakrát delší, než máme zadáno, tak bys měla i víc času,“ vyčetl jí Chris. „Třeba na ostatní přátele. Co jsem od Harryho slyšel, tak se s ním bavíš víceméně jen večer a to jen v případě, že není poblíž Ron.“

„Jak tohle víš?“ pohlédla na něj šokovaně.

„Jednoduše. Kdybys byla na tom halloweenským večírku, věděla bys, že strávil prakticky celý večer u našeho stolu. Tys mu utekla, Ronaldovu společnost nebyl schopný snášet... a u nás bylo volno,“ vysvětlil. „A kdybys hned po všech hodinách neutíkala pryč, všimla by sis, že s námi taky mluví.“

„Asi jsem byla poslední dobou hodně mimo,“ došlo Hermioně.

„Tos teda byla. Chtěla jsi o něčem mluvit? Nebo to má být jen kamarádský popovídání?“

„Vlastně jsem se chtěla ujistit, jestli se mnou na ten Křiklanův večírek opravdu půjdeš. Nedivila bych se totiž, kdybys to zrušil,“ sklopila hlavu.

„Slíbil jsem ti to, ne?“ skočil jí do řeči. „A půjdu tam s tebou rád. Jsi fajn holka, Mio. Tak se přestaň schovávat před světem a začni zas pořádně žít. Kvůli takovýmu blbci jako je Weasley by ses neměla trápit. Jasný?“ přinutil ji pohlédnout mu do očí.

Hermiona si jen povzdechla, ale nakonec neodpověděla. Chrisovi došlo, že nemá cenu na tohle téma mluvit, tak to nechal být. Pár vteřin mlčky stáli na chodbě...

„Nechceš si jít někam sednout?“

„Nějaký nápad kam? Venku je teď fakt hnusně a...“

„O jednom místě bych věděla,“ nenechala ho dokončit větu. „Vlastně je to jen kousek odsud.“

„Fajn,“ přikývl a nechal se vést.

O pár minut později už stáli u jakési sochy a zdánlivě prázdné zdi. Jenže než se Christopher stačil na cokoliv zeptat, objevily se přímo před nimi dveře. Hermiona do nich bez sebemenšího váhání vešla a s jakýmsi druhem vítězného úsměvu se na něj otočila. Bez jakékoliv reakce ji následoval a usadil se do jednoho ze dvou pohodlných křesel, která stála u krbu.

„Nazývá se to tu Komnata poslední potřeby. Nebo také Poslední útočiště,“ informovala ho Hermiona, jakmile se sama posadila. „Využívali jsme to loni, když jsme měli Brumbálovu armádu.“

„Slyšel jsem o tom. Jen mě nenapadlo, že je to tady. Docela pěkný místo. Fakt se mění podle toho, kdo co potřebuje?“

„Jo, mění,“ přikývla Hermiona. Vypadala zaskočeně, že o tom Christopher ví tolik. Zřejmě čekala, že to pro něj bude úplná novinka.

„Kluci o tom docela dost mluvili,“ všiml si kamarádčina výrazu. „Hned na začátku roku jsem dostal sáhodlouhou přednášku o všech bradavických učitelích, které kdy měli. Pravděpodobně mi tím chtěli sdělit, že letošní rok není tak hrozný jako jiný. A popravdě řečeno, v Krásnohůlkách byli mnohem horší profesoři než tady. Té vaší Umbridgeové se sice asi nic nevyrovná, ale někteří se jí hodně blíží.“

„Stýská se ti po Francii?“

„Ani ne. I když se to těžko přiznává, Bradavice jsou mnohem lepší než Krásnohůlky. Aspoň pro mě jako pro kluka. Myslím, že Cassidy občas chybí. Díky Fleur tam měla dost dobrou reputaci. A hodně lidí bylo podobných jako ona. Tady si doopravdy rozumí jen s Ginny a Demelzou. Tam kolem sebe měla vždy tak deset holek a vyhovovalo jí to. A hlavně se jí stýská po Dominique, její nejlepší kamarádce. Na druhou stranu tu zas má Terryho a může se víc věnovat famfrpálu. Myslím, že je rozpolcena mezi tím, která škola je lepší.“

„Asi mě nepřestane překvapovat, jak moc toho o své sestře víš a jak dobře ji znáš. A dokážeš poznat, co cítí.“

„Jak už jsem ti několikrát říkal, trávíš moc času s Weasleym, který je asi tak citlivý jako pařez.“

„Moc  dobře víš, že s ním netrávím...“

„Mio, těch pět let předtím nevymažeš. Je jedno, jak to teď mezi sebou máte. A víš co? Vsadím se, že jakmile se rozejde s Levandulí, tak z vás zase hodně rychle budou kamarádi. Uvidíš.“

Hermiona se na něj zamračeně podívala a vzdorovitě otočila hlavu, aby nemusela snášet jeho pohled. Dalších pár minut strávili v nepříjemném tichu. Christopher chvíli zvažoval, že by začal rozhovor, ale poté tuto myšlenku zavrhl. Nenapadalo ho nic tak inteligentního, s čím by nutně musel vyjít na světlo. A tak místo toho jen hleděl do ohně a čekal, až se Hermiona opět rozmluví. To se však ani po další čtvrthodině nestalo.

„Hodláš dneska jen mlčet?“ nevydržel to nakonec Chris.

„Promiň,“ omlouvala se okamžitě dívka. „Zamyslela jsem se a téměř jsem zapomněla na to, že tu jsi.“

„To ti teda děkuji,“ pousmál se Christopher. „Nad čím jsi přemýšlela?“

„Tak různě,“ pokrčila rameny. „Ale něco jsem ti chtěla říct,“ vzpomněla si najednou. „Tak trochu jsem pátrala v knihovně a našla jsem pár věcí, které by tě mohly zajímat,“ vykládala, zatímco se přehrabovala v tašce. „Podívej!“ vytáhla z ní několik výtisků starých novin, fotek a dalších papírů, které Christopher nebyl schopen identifikovat.

„Hermiono, co to má být?“ zeptal se Chris opatrně. Začínal mít dojem, že to není nic, po čem by toužil. Spíše se toho obával.

„Trochu jsem pátrala...“ zopakovala větu, kterou jen pár vteřin předtím použila.

„To snad nemyslíš vážně!“ vykřikl, jakmile mu došlo, o co se jedná. „Co sis myslela, když jsi s tím začínala?!“

„Jen jsem ti chtěla...“ bránila se zaskočeně Hermiona.

„To nemáš nic lepšího na práci? Je spousta věcí, co bys mohla dělat, a ty sis vybrala zrovna tohle?!“

„Chtěla jsem ti pomoct!“ vykřikla Mia. „Myslela jsem, že bys nějaké informace o mamce uvítal. Třeba by tě to pak mohlo dovést k otci...“

Christohper na ni nevěřícně hleděl a marně se snažil najít vhodná slova. Neměl z jejího počínání pražádnou radost. Už nějakou dobu setrvával ve stavu, kdy odmítal přijímat jakékoliv informace o tátovi. Dokonce to došlo tak daleko, že sám sebe začal přesvědčovat o tom, že nikdo takový není, že o něm ani neslyšel. Neměl sebemenší chuť o něm cokoliv zjišťovat. Nechtěl se nic víc dozvědět. Bylo jednoduší předstírat, že je dávno mrtvý a nenalezitelný. Nechtěl se dočkat zklamání, které ho nepochybně čekalo.

„Proč?“ hlesl.

„Já...nevím...“ zakoktala se dívka.

Christopher na ni chvíli mlčky hleděl a v hlavě se mu honily miliony myšlenek. Už teď si vyčítal svůj výbuch. Věděl, že se Hermiona jen snažila mu pomoct, ale on o to nestál. Aspoň ne v tomhle okamžiku. Navíc si nebyl tak úplně jistý tím, jestli to jeho kamarádka dělala jen kvůli němu nebo jestli to nemělo další důvod. Z jejího chování měl dojem, že bude dělat cokoliv, co by ji odvedlo od přemýšlení nad svým zpackaným vztahem s Ronaldem Weasleym.

„Promiň,“ omluvil se. „Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Jen že teď nemám náladu cokoliv o otci zjišťovat. Byl bych radši, kdyby neexistoval,“ odmlčel se na chvíli. Než však stačila Hermiona cokoliv říct, rychle pokračoval dál. „A ty by ses měla přestat zabývat věcmi, který ti jen přidělávaj práci. Zbytečně se zatěžuješ.“

„Jenže pak..“

„Nemusíš myslet na to, co nechceš,“ dořekl za ní Christopher. „Jenže to taky není řešení. Podívej se, kam tě to dostalo. Prakticky s nikým se nebavíš a tvými jedinými přáteli se staly knihy. A knihovna.“

„Aspoň tam nenarazím na Rona a Levanduli,“ hlesla.

„Zkus to překousnout, Mio. Tak má Weasley holku, no. Pokud si myslí, že je pro něj lepší jak ty, nic s tím nenaděláš. Sám si to vybral. Svým způsobem se k sobě hodí. S tímhle asi souhlasit nebudeš, ale prostě mi nepřijde, že by jeden z nich vynikal inteligencí. Zkus si najít někoho, kdo by odpovídal tvé povaze, tvé chytrosti... On to rozhodně není. Zeptej se kohokoliv tady na škole a řekne ti to samý. Ty jsi braná jako neuvěřitelně chytrá holka, která dokáže vše vyřešit a má skvělý smysl pro logiku, zatímco Ron je tu spíš za patlala, který stále žije ve stínu svého nejlepšího kamaráda.“ Věděl, že to, co říká, je pravda. Už kolikrát tohle slyšel od svých přátel z Havraspáru. „Ty ale ne. Jsi Harrymu rovnocennou kamarádkou. Pokud vůbec to. Možná nejsi tak slavná a oblíbená jako on, ale všichni tady na škole vědí, že nebýt tebe, Harry by nikdy nebyl tam, kde je. Dokonce už jsem slyšel i teorie o tom, že nebýt tebe, tak už jsou tvoji kamarádi dávno po smrti.“

„To není pravda,“ zavrtěla Mia hlavou. „Většinou je to Harryho zásluha, ne moje.“

„No jasně, Harry je hrdina vašeho tria, ten, který se vždycky vrhá do nebezpečí po hlavě. Ale ty jsi jeho mozkem. A to sama dobře víš. Jen si vem, kolik věcí jste díky tvé chytrosti a duchaplnosti zvládli. Tys to vyřešila a Harry dokončil. A kde v tomhle všem je Ron?“

„Ron je Harryho největší podpora,“ vysvětlovala Hermiona. „Bez něj by nikdy daleko nedošel. Harry potřebuje přátele. Bez nich by nic nesvedl. Bez nich by neměl pro co žít.“

„Jo, to je mi jasný. Ale to odbíháš od tématu. Ronald možná je dobrým přítele, i když už jsem teda slyšel i jiný věci, ale to nevypovídá o jeho chytrosti, postavení a úloze. Je jedno z jaké pochází rodiny,“ pokračoval rychle, když viděl, jak se jeho kamarádka opět nadechuje k protestu. „Taková Ginny je třeba na úplně jiné úrovni než on. Je chytrá, hezká a všeobecně oblíbená,“ pousmál se. Snad i to byl důvod, proč si tak dobře s jeho sestrou rozumněly. Měly toho opravdu hodně společného. „A co jsem slyšel, tak většina jeho bratrů je na tom úplně stejně. Jde o to, Mio, že ty potřebuješ někoho, kdo bude na stejný, ne-li vyšší úrovni než ty. Někoho, komu bys byla rovnocennou partnerkou. A to Ron nikdy nebude. On vždycky bude ten horší. A myslím, že si toho je velmi dobe vědom. Vem si třeba jen jeho a Harryho.“

Hermiona ho několik vteřin beze slova pozorovala a přemýšlela nad jeho slovy. Zdálo se, že na ni hluboce zapůsobila. Jako by si teprve nyní uvědomila něco, co předtím ne. Christopher tak byl pro jednou spokojen sám se sebou. Jen máloco donutilo Hermionu Grangerovou pochybovat o svém názoru.

„Ronovi vždycky vadilo, že je jakoby Harryho stínem. Že ho Harryho sláva zastiňuje,“ uvědomila si. „Ty si myslíš, že to samé je se mnou?“

„Nemyslím si to jen já. Popravdě je to něco, co mi bylo řečeno hned druhý den tady ve škole,“ vysvětloval. „A za tu dobu, co tu jsem, jsem se o tom sám přesvědčil. Navíc to, že se kamarádím s tebou a bavím se s Harrym mi pomohlo to vidět ještě líp. Ty ve své podstatě překonáváš oba dva. Jenže Harry je schopen to vykompenzovat něčím jiným. Vy oba jste silnou stránkou toho vašeho tria. Jenže Ron ne. Není nic, v čem by vysloveně vynikal. Je dobrý ve famfrpálu, ale Harry je samozřejmě několikrát lepší. Stal se prefektem, ale...“

„Jen proto, že Brumbál si myslel, že by to na Harryho bylo moc,“ pochopila Hermiona. „Chápu to. I kdyby mě měl Ron rád a já jeho, náš vztah by stejně dlouho nevydržel. Jedna věc je být přítel lidí, kteří tě...“ zarazila se, ale nakonec větu dokončila, „vysoce převyšují, ale druhá věc je s někým takovým chodit. Brzy by ho to začalo štvát. Hádali bysme se. A pak by to bylo ještě horší. Nakonec bysme se stejně rozešli.“

„Přesně. Já ho neznám, ale z toho mála, co o něm vím a hlavně z toho, co vím o tobě, jsem došel k tomuhle závěru. A když to jsi schopna uznat i ty...“

„Protože máš pravdu. Dopadlo by to takhle. Jen jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Prostě jsem jen myslela na to, že ho mám ráda. A že bych chtěla být s ním. Nekoukala jsem na důsledky toho všeho. Ale když jsi to takhle podal... Byla bych bláhová, kdybych neuznala, že to tak opravdu je. Znám Rona až moc dobře na to, abych věděla, jak bude reagovat. Vždycky ho to švalo. Jako kamarád mi na to přirozeně nic neřekne... Jenže nějak si nedovedu představit, jak by to probíhalo dál. Kdyby na mně byl můj... kluk... závislý. Dát opsat úkol kamarádovi, to je v pořádku. Ale příteli? Chtěla bych po něm jen to nejlepší a on by se naštval, že nejsem ochotna mu pomoct... Pohádali bysme se,“ povzdechla si a svěsila hlavu.

„Ber to z tý lepší stránky,“ pronesl povzbudivě Christopher. „Takhle stále můžete být přáteli. Nebude mezi vámi nic víc než to, žádné staré křivdy a tak.“

„Nemyslím si, že je to v dohledné době možné,“ zamítla to hned Hermiona. „Jedna věc je si to přiznat, že by nám to nikdy neklapalo. Ale nemůžu být v jeho společnosti zároveň s Levandulí. Ubližuje mi to. Navíc i po tom všem, co jsi řekl, si nemyslím, že by Levandule byla na jeho úrovni. Ron možná není dokonalý, ale ona? To je děs. Nedovedu si představit, že by ona měla být pro něj ta pravá.“

„To jsem neřekl. Ale hodí se k němu o trichu víc než ty.“

„Ron by potřeboval hodnou, milou dívku...“ začala, jenže zase se zarazila. „Proč jsem si to sakra neuvědomila dřív?“ zasténala. „Mohla jsem se ušetřit takový bolesti a trápení a hádek a...“

„Mio, zamilovala ses. To člověk neovlivní,“ usmíval se Chris.

„Jenže mohla bych ho znát a vědět, co chce od života. Samozřejmě, že pro Rona nejsem ta pravá. Třeba by nám to pár let vydrželo, ale až bysme vyšli školu a začali uvažovat o rodině... Jsem si jistá tím, že v tu chvíli by se naše názory úplně rozešly. On by chtěl ženu, která by se o ně a o děti starala. Jenže to bych já nedokázala.“

„Ne, ty bys nemohla být doma s dětmi a nechat ho, aby se o tebe staral.“

„Bude chtít holku, která by byla jako jeho máma. A to nemyslím zle. Paní Weasleyová je úžasná. Hrozně hodná, vždycky se ke mně a Harrymu chová jako ke vlastním. Rodina je pro ni vším a dělá pro ni první poslední. Jenže to je to jediný, co ji zajímá. Oproti tomu já... Chci mít kariéru, stát na svých vlastních nohách, být svou vlastní paní.“

„Nic jiného bych od tebe ani nečekal.“

„Myslíš, že je to špatně?“

„Ne. Myslím, že to přesně vystihuje tebe. Kdyby sis zvolila cokoliv jiného, nebyla bys to ty. Ne všichni si můžou vybrat to, co Ronova máma. Mnoho žen na to nemá povahu. Opravdu bych chtěl vidět třeba takovou Cassidy, jak by tohle dokázala. Zbláznila by se po dvou týdnech. A stejně tak ty. Myslím, že si tě dovedu představit jako nějakou vysoce postavenou zaměstnankyni ministerstva. Vedoucí oddělení nebo něco takového. Nebo třeba majitelku Denního věštce. Ale jako ženu v domácnosti? To by bylo velkou zklamání. Zahodila bys sama sebe.“

Hermiona se v tom okamžiku zvonivě rozesmála a Christopher ji při tom jen omámeně sledoval. Nikdy předtím se před ním tak moc neuvolnila. Vlastně celý tenhle rozhovor byl jeden z nejdůvěrnějších, jaký kdy vedli. Uvědomoval si, že byl sice velmi jednostranný, víceméně řešily jen její problémy, ale nevadilo mu to. Na jeho starosti bude čas později.

„Jsem ráda, že jsi sem přestoupil, Chrisi,“ pronesla Mia. „Nevím, co bych si bez tebe počala. Kamarád jako ty mi opravdu chyběl. Kluci jsou sice fajn, ale že bych s nimi řešila vztahy? To ani omylem. A s Ginny to taky nemá moc cenu. Jednoznačně fandí mně a Ronovi. A navíc co je tu Cassidy, tak na sebe stejně nemáme moc času. Ale ty... Opravdu závidím tvé sestře, že tě má. Protože pokud jste si spolu vždycky mohli takhle povídat, tak jste vždy byli v obrovské výhodě.“

„Kdyby sis našla přítele, mohla by sis takhle povídat s ním,“ popíchl ji Christopher.

„V tuhle chvíli mi stačíš ty,“ ušklíbla se.

„Nezamlouvej to. A neříkej mi, že v celých Bradavicích není kluk, který by tě zaujal.“

„Není.“

„Víš, kdo by pro tebe byl ideální?“ objevil se na Chrisově tváři potutelný úsměšek. „Někdo ze Zmiozelu. Lidi tam jsou hodně impulzivní a ambiciózní. Pro tebe by byli vhodní partneři. Sice nevím, jak dlouho byste přežili, jeden z vás by toho druhého pravděpodobně zabil, ale nějakou dobu by to bylo rovnocenné partnerství.“

„Vtipný. Takovej Malfoy jistě prahne po tom, aby mě dostal. Jsem ji jista, že věci typu krev by jistě pustil z hlavy.“

„Nepatrná překážka.“

„Jasně. A vůbec, co kdybys mi přestal někoho předhazovat a sám si někoho našel?“

„Vyloučeno, slečno. Slíbil jsem ti, že s tebou půjdu k tomu Křiklanovi, ne? To znamená, že si do té doby nemůžu nikoho najít, protože té dotyčné by se určitě nelíbilo, že tam jdu s tebou. Takže tenhle úkol se odkládá až na další rok,“ mrknul na svou kamarádku a spolu s ní se rozesmál. Nakonec ten rozhovor nedopadl tak špatně, jako začal. Spíše utvrdil jejich vtah víc než cokoliv jiného.

 

<< 8. kapitola <<                                   >> 10. kapitola >>

28.11.2010 15:21:13
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one