My world of fantasy...

7. kapitola PČ - Nešťastný zápas

Takže kapitola je zas k PČ a zase pozdě, za což se omlouvám, ale nebyla jsem celý den doma. Další kapitola bude tradičně v sobotu, ale netuším, k čemu. Pokud se dokopu ke psaní, tak k Životu. A když ne, tak zas k tomuhle. Tady mám aspoň něco málo napsaného dopředu. :)
Jo a jinak jsem silně nespokojena s komentáři. :( tak doufám, že se tohle bude líbit. A i kdyby ne, bylo by fajn, kdybyste se k tomu vyjádřili.
Kaitlin
***

Od výletu do Prasinek uběhl týden a konečně nadešel dlouho očekávaný zápas Nebelvíru a Zmijozelu. Po více jak dvou týdnech studeného, deštivého počasí se najednou vyjasnilo a zdálo se, že na nebi není jediný mráček. Dokonce i vítr se umoudřil a místo prudkého nárazového vichru nyní foukal jen mírný vánek. Famfrpálový hráči si věru nemohli přát lepší počasí.

Pro Christophera byl nadcházející zápas zcela novou zkušeností. Vůbec poprvé mohl naplno spatřit prudkou nenávist Nebelvíru a Zmijozelu. Z Krásnohůlek nebyl na něco podobného zvyklý, tam soutěže probíhaly v mnohem přátelštějším prostředí než zde. Snad i proto byl šokován syčením a posměšky ze strany zmijozelského stolu, které se ozývaly pokaždé, když do Velké síně vstoupil některý z nebelvírských hráčů. Pouze při příchodu Pottera to bylo přehlušeno bouřlivým jásotem Nebelvíru. Chrise trochu zamrzelo, když spatřil Cassidin nejistý výraz při odchodu z místnosti, během kterého ji doprovázel posměšný sykot zmijozelských. Byl vážně rád za to, že v tu chvíli s ní byla Ginny Weasleyová, která si z toho patrně nic nedělala a naopak svou kamarádku ještě podporovala.

„Jsem zvědavý, co dneska Nebelvír předvede,“ prohodil Terry Boot, když sledoval odcházející Cassidy.

„Podle mě nemají moc šancí,“ odvětil Michael. „Weasley není zrovna žádný zázrak. Sice mají Pottera, ale jestli Ronald všechno pustí...“

„Třeba se vytáhne,“ otočila se k nim i Mandy, která do té doby cosi řešila s holkami. „Navíc jsem slyšela, že Malfoy vůbec nenastupuje. A Vaisey je ze včerejška zraněný, takže Zmijozel přišel o své dva nejlepší hráče.“

„Malfoy a vynechává zápas?“ podivil se Terry. „Co to s ním letos je?“

„Nevím, ale přijde mi lehce labilní. Aspoň podle toho, co jsem viděl,“ ušklíbl se Chris. „Na jakém hraje postu?“

„Chytač. Potter bude mít lehkou práci, když Malfoy nehraje. Popravdě ani netuším, kdo je jejich náhradní brankář.“

„To je fuk. Malfoy by stejně neměl šanci Pottera porazit. To by se stalo leda v případě, že by Harry spadl z koštěte,“ mínil Michael.

„A to už...“ začal Christopher.

„Párkrát už se to stalo. Z nějakého důvodu je Harry oblíbený terč všeho možného,“ usmála se Mandy. „Zmijozel ho opravdu nemá rád. Budou se ho snažit shodit z koštěte a vyřadit ze hry.“

„To je ale...“

„To je Zmijozel, kámo,“ pokrčil Michael Corner rameny. „Od nich nemůžeš čekat čistou hru. Nikdy.“

„Jinak by to ani nebyli oni,“ přitakal Terry. „No nic, pánové a dámo, musím ještě...“

„Popřát hodně štěstí Cassidy,“ dořekli za něj Chris a Michael unisono.

„No...jo,“ připustil Boot váhavě.

„Že jí to taky vzkazuji. Šel bych tam sám, ale myslím, že by to moc neuvítala, když už tam míříš ty,“ povzdechl si Christopher. „Jo a ať se pořádně snaží.“

„Vše vyřídím,“ mrknul na něj Terry a chvatně opustil velkou síň.

Po více jak čtvrt hodině se konečně zvedl i zbytek havraspárských šesťáků a zamířil na famfrpálové hřiště. Většina školy už byla na místě a nedočkavě čekala na začátek zápasu. Ani ne dvě minuty poté, co se Chris s přáteli usadil, na hřiště vešly oba týmy – rudozlatý Nebelvír a zelenostříbrný Zmijozel. Vzápětí se stadionem roznesl bouřlivý potlesk i posměšný pískot. Atmosféra tam rozhodně nechyběla.

Christopher si nemohl pomoct, ale veškerou jeho pozornost upoutala Cassidy stojící mezi zbylými nebelvírskými střelci. Už nyní na ni byl pyšný a věřil v to, že i zbytku školy ukáže, že místo střelkyně dostala zaslouženě. Avšak pobavil ho Terryho výraz, se kterým Cass sledoval. Nedivil se mu, dívce to v dresu opravdu slušelo, ale pořád si úplně nezvykl na fakt, že spolu ti dva chodí. Vždycky ho něco překvapilo, jako právě nyní.

„Kámo, já chápu, že je v tom Cass fakt kočka, ale nemusíš nám tu začít slintat,“ prohodil směrem ke svému kamarádovi.

„Ehm, cože? Říkal jsi něco?“ otočil se na něj nechápavě Boot.

„Vůbec nic,“ odvětil Chris, zatímco zbytek kolem sedících propukl v šílený smích.

Terry se chtěl zjevně na něco zeptat, ale než to stihl, madame Hoochová odpískala začátek zápasu a pozornost všech diváků se tak stočila na hřiště. Christopher při sledování zdejšího famfrpálu musel chtě nechtě přiznat, že tato hra je zde opravdu na úrovni, v Krásnohůlkách to tak rozhodně nebylo. Možná za to mohl i fakt, že proti sobě nastoupili školní rivalové. Hře nechyběla dravost, riskantní zásahy, tvrdost a taktika. Občas až zděšeně sledoval zmijozelské střelce, jak prudce nalétávají na nebelvírské střelce a zřejmě jim je úplně jedno, jestli se při tom někdo zraní. Jednou nebo dvakrát si dokonce myslel, že Cassidy shodí z koštěte, ale dívka se vždy dokázala protivníkovi vyhnout a pokračovat ve hře. Jediné, co mu na zápase vadilo, byl komentátor.

„Prosím tě, kdo je ten kluk u toho megafonu?“ naklonil se k Michaelovi, který byl nejblíže.

„Zachariáš Smith. Chodí do Mrzimoru o rok níž jak my a taky hraje famfrpál. Popravdě je to děsnej idiot a očividně Potterovi dost závidí, takže se ho snaží shodit. Ale řekl bych, že mu to asi nevyjde. Potter dal dohromady dost silný tým. A Weasley docela válí,“ poznamenal, když Ron vychytal další střelu a byl za to odměněn bouřlivým potleskem.

Netrvalo dlouho a stadionem se nesl chorál Weasley je náš král, který nebelvírského brankáře očividně dost potěšil. Chris si při této příležitosti opět nechal vysvětlit souvislosti, tentokrát však do Mandy Brocklehurstové, která se zdála nejochotnější k podobným věcem. Ostatní chlapci viseli očima na hřišti.

Netrvalo dlouho a zápas skončil vítězstvím Nebelvíru, když se Potterovi podařilo chytit zlatonku. Christopher dlouho neváhal a zamířil dolů na hřiště, aby poblahopřál své sestře, která právě zmizela v hloučku svých spoluhráčů. Než tam však stačil dojít, zaujala ho Ginny Weasleyová, která se prohnala hřištěm a napálila to přímo do komentátorské tribuny. Musel se rozesmát spolu s ostatními, kteří tento incident viděli. Zachariáš Smith si opravdu zasloužil skončit pod troskami dřevěné konstrukce.

„Chrisi!“ zaslechl v okamžiku, kdy došel na trávník.

„Blahopřeju, Cass,“ usmál se zářivě na sestru, která si to k němu zamířila. „Bylas báječná,“ vtáhl si ji do náruče.

„Na Ginny rozhodně nemám,“ kývla hlavou směrem ke své kamarádce, která se právě omlouvala profesorce McGonagallové.

„Jo, Ginny hrála fantasticky,“ musel přiznat. „Ale to ty taky.“

„Díky,“ usmála se. V dalším okamžiku se hřištěm roznesla informace o chystané oslavě v nebelvírské věži. „Půjdeš taky?“ obrátila se Cassidy na bratra.

„Nemyslím si, že bych měl. Je to vaše oslava, Cass. Nebelvíru.“

„To je mi fuk. Prosím, Chrisi,“ hodila na něj psí oči. „Moc by to pro mě znamenalo. Je to moje první vítězství a ještě k tomu proti Zmijozelu.“

„Ach jo, co mám s tebou dělat,“ povzdechl si, ale zároveň ho Cassidino naléhání potěšilo. Byl rád, že ho nechce vynechávat z pro ni tak důležitých událostí. „Ale nebudu tam dlouho, jo?“

„Jasně,“ rozzářila se.

V další chvíli už spolu s davem mířili nahoru do hradu, kde se oslava konala. Když tam dorazili, párty už se začínala pomalu rozjíždět. Cassidy se zpočátku držela u něj, ale netrvalo dlouho a byla vtažena mezi své přátele, kteří s ní hodlali oslavovat její první výhru v Bradavicích. Chris tak na okamžik osaměl. Ovšem na rozhodování, co bude dělat dál, neměl zrovna moc času. Do místnosti totiž vešel Harry Potter a věží se ozvala další vlna jásotu a blahopřání. Christophera však v ten samý moment zaujala jiná událost. Jak se tak zdálo, tak Ronald Weasley se nějak dal dohromady s Levandulí Brownovou. Znechuceně od nich odvrátil zrak, nedalo se na ně dívat. A z výrazu Ginny Weasleyové, která právě sešla ze schodů, usoudil, že si o tom myslí to samé.

„Nechutné, co?“ přešla k němu, jakmile si ho všimla.

„Přímo odporné. Upřímně tě lituji, že ho máš za bratra.“

„Hádám, že nějak se to naučit musí. Ale mohl by brát ohled na nás ostatní,“ odfrkla si. „Co tu vlastně děláš? Tohle je oslava...“

„To říkej Cassidy. Ona mě sem odtáhla, sám od sebe bych nešel, to mi věř.“

„Kde ta vlastně je?“ zajímala se.

„Naposled jsem ji viděl táhle v tom hloučku,“ mávl rukou k největšímu chumlu lidí. „Ale kde je teď, to netuším.“

„Pak si ji najdu. Chceš něco k pití?“

„Když budeš tak hodná.“

Na malý okamžik osaměl, když se dívka vydala k některému z přeplněných stolků. Všiml si, že se cestou zastavila na několik slov s Potterem, ale než se naděl, byla zpět i dvěma lahvemi máslového ležáku.

„Doufám, že to stačí,“ podala mu pití.

„Víc ani nežádám. Kde máš vlastně Deana?“ zajímal se. „Čekal bych, že...“

„Ale, užívá si své první vítězství. Myslím, že je někde se Seamusem. Však on se zas objeví. Ale...“ zarazila se a pohlédla havraspárskému mladíkovi do očí. „Chtěla jsem se tě na něco zeptat. To pokaždé takhle reaguješ, když si Cassidy najde přítele? Tak klidně?“

„Nemůžu jí zakazovat, s kým má a nemá chodit. Cass má svou vlastní hlavu a já vím, že je dost inteligentní na to, aby si nezačala s nějakým idiotem. Věřím jí v jejím výběru. Navíc proti Terrymu nemůžu protestovat, je to fajn kluk a můj kamarád. Jestli jim to fakt vyjde, tak to bude jen dobře.“

„Závidím jí bratra, jako jsi ty.“ Najednou se zdálo, že na něj hledí úplně jiným pohledem. Vlastně už od Prasinek měl Chris pocit, že u ní značně stoupl. Až nyní však pochopil, jak se to vlastně stalo.

„Ron se taky umoudří, uvidíš. Pochopil jsem, že až do teď nikoho neměl, ale když teď má tu...ehm, Levanduli? Nebude mít tolik času sledovat, co děláš ty,“ usmál se. „A popravdě řečeno – raději by se měl starat o to, aby jeho nikdo na veřejnosti neviděl. Je to fakt hrozný.“

Ginny se pobaveně usmála. Pak si ale zřejmě na něco vzpomněla, protože výraz její tváře se prudce změnil. Nyní se v něm zračila vychytralost a zvědavost. „Mimochodem, viděla jsem Hermionu, jak odsud odchází. Očividně Rona taky viděla. Harry teda mířil za ní, ale...“ ušklíbla se.

„Proč mi to říkáš?“

„Měla jsem pocit, že by tě to mohlo zajímat. Kamarádíš se s ní, ne?“

„To Harry taky. Předpokládám, že jí bude víc užitečný než já.“

„Jo, tak s tím se dá souhlasit,“ odvětila.

Ani ne minutu poté se mu ztratila v davu a přidala se k Cassidy a dalším hráčům. Christopher ji chvíli mlčky sledoval, než se sebral a opustil nebelvírskou společenskou místnost. Už tam neměl co dělat. Svou povinnost jako bratr splnil a nyní již mohl jít po svých. Teď doufal, že se mu podaří někde narazit na Hermionu. Ať už předtím řekl Ginny cokoliv, Mia byla jeho kamarádka a on se staral. Než však dostal šanci ji najít, zaskočilo ho jiné setkání.

„Jejda!“ zaslechl vypísknutí a následně vycouvala na chodbu Levandule Brownová. „Jé, ahoj,“ zvolala, jakmile si ho všimla. „Co ty tady, Chrisi?“ usmála se na něj.

„Jen se vracím do Havraspáru, nic víc,“ pokrčil rameny. „Neměla bys náhodou slavit?“

„Jo, ale... Ron,“ zachichotala se. „Nevěděli jsme, že ta místnost bude obsazená. Zajímalo by mě, co tam Harry s Hermionou dělali.“

Naštěstí byl ušetřen odpovědi, protože v další chvíli se z místnosti ozval křik a na chodbu vyletěl Ronald Weasley s hejnem ptáků, kteří na něj zuřivě útočili. Levandule se okamžitě jala mu pomoci a tak si ani nevšimla, že učebnu opustil další člověk, který se rychlým krokem vydal co nejdál od oné dvojice. Christopher na okamžik zaváhal. Když si však všiml, že se Potter, který stále sedí v té místnosti, k ničemu nemá, sám se urychleně vydal za Hermionou, která mu už pomalu mizela z dohledu.

„Mio!“ křikl na ni, když doběhl do další chodby. „No tak, Hermiono!“

Dívka se poplašeně otočila, když však spatřila, že je to jen on, uvolnila se a spěšně si otřela oči. Christopherovi však neunikly slzy, které se marně snažila skrýt.

„Co tu děláš, Chrisi?“ zeptala se obezřetně.

„Cassidy mě...“

„Takže jsi to viděl,“ zamračila se.

„No, popravdě řečeno to nešlo přehlédnout,“ nasadil rozpačitý výraz. „Máš ho ráda, viď?“ Věděl odpověď na svou otázku, bylo mu to jasné už ode dne, kdy Hermionu poznal, ale nikdy se o tom spolu nebavili. Nebyl důvod a ona se tomu navíc vždycky vyhýbala.

„Samozřejmě, že ne. Jen...“

„Budeš mi lhát, Hermiono?“ přistoupil k ní a pohlédl jí do zarudlých očí. „Nejsem slepý, víš? Vidím, jak se na něj koukáš. Záleží ti na něm.“

„Stejně by to nefungovalo. Pořád se jen hádáme,“ odvrátila hlavu. „Ale...“

Chris si povzdechl a přitáhl si dívku do náruče. Měl pocit, že je to to nejlepší, co může v daný okamžik udělat. Slova by stejně nic nenapravila a ze zkušeností již věděl, že pouhé objetí a fakt, že v tom dotyčný není sám, je lepší než cokoliv jiného. Jak předpokládal, Hermionina maska se hodně rychle zhroutila a ona mu najednou brečela na rameni. Nevěděl, jak dlouho tam stáli. Teprve po neuvěřitelně dlouhé době se od něj Mia odtáhla a zahanbeně na něj pohlédla.

„Promiň, nechtěla jsem...“

„To je v pořádku. Je ti líp?“

Odpovědí mu bylo pouhé pokrčení ramen, ale pořád to bylo lepší než obyčejné ne. Chvíli na sebe mlčky a rozpačitě hleděli, než se Christopher odvážil protrhnout nastalé ticho.

„Víš, popravdě si myslím, že máš na víc, než je Ron Weasley.“

„Neznáš ho,“ sklopila oči.

„A co kdybys mi o něm řekla?“ navrhnul. Nečekal ani na odpověď a odtáhl ji do první prázdné místnosti, kterou našel. Několika mávnutími hůlkou odlevitoval pár lavic a židlí stranou a na zem vyčaroval koberec, kam se následně posadil a vyčkávavě na dívku hleděl. Když se ale k ničemu neměla a jen zarputile stála dva metry od něj, povzdechl si a začal sám. „Už ti někdo řekl, že jsi hrozně tvrdohlavá?“

„Jo.“

„A víš, že je to někdy i hrozně otravný?“ pousmál se.

„Jo, to taky,“ odsekla.

„Přestaň se chovat jak malá, Hermiono, a posaď se,“ zvážněl Chris. Kupodivu to na ni mělo účinek a po několika vteřinách váhání se posadila vedle něj. „Mluvila jsi o tom s někým? S Harrym, s Ginny...“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Ani s mámou?“ podivil se.

„Ne. V poslední době jí toho moc neříkám. Nerozumí...“

„Mio, v tomhle není nic kouzelného nebo ne. Děje se to všem, vztahy holek a kluků. Já s Cassidy jsme mámě říkali úplně o všem. Bože, dokonce i my dva si mezi sebou prakticky všechno říkáme. Je jednodušší nebýt na to sám. A krom toho je dobrý znát i jiný úhel pohledu. Občas tak zjistíš zajímavý informace.“

„Jako?“ zeptala se skepticky.

„Řeknu ti to takhle. Vždycky, když se mi líbila nějaká holka, Cass o tom věděla. A mohla mi říct i věci, které jsem já nevěděl. Jak se chová, když ji nevidím. Jestli o mě taky stojí, jestli na mě někdy kouká, jestli ví o tom, že ji občas sleduju. A taky mi pomohla soudit to objektivně a ne zaslepeně. Což jsem občas měl, dobře mám, ve zvyku. A stejně to bylo i naopak. Jediný případy, kdy to takhle nebylo, se stalo v okamžiku, kdy jeden začal chodit s kamarádem toho druhého.“

„Proč tehdy ne? Vždyť...“

„Popravdě je to trochu blbý,“ ošil se lehce Chris. „Stalo se nám to teprve třikrát. Ale vždycky jsme to tajili a čekali, kdy to tomu druhému dojde. A nikdy to nebylo dlouho. Den dva maximálně,“ usmál se.

„Když vy to máte jednodušší. Znáte se od malička a máte na sebe hrozně úzkou vazbu,“ povzdechla si. „Popravdě k sobě máte až neuvěřitelně blízko. To, co máte vy, jsem zatím viděla jen u dvojčat. Ale třeba u Rona...“

„Mio, tvůj kamarád pochází z velké rodiny, to je něco jiného. Já měl vždycky jen Cassidy. A mámu, samozřejmě. Ale protože jsme od sebe s Cass jen o rok a kousek, vždycky jsme si rozuměli a drželi po sobě. A když zemřel sestřin táta, tak nás to ještě sblížilo. A i v Krásnohůlkách jsme byli často spolu, měli stejné přátele... Bylo to pro nás jednoduché vytvořit si takovýhle vztah. Přirozené.“

„Závidím ti to. Taky bych si přála mít někoho, ke komu bych měla takhle blízko,“ povzdechla si.

„Vždyť ty máš, Hermiono! Koukni na sebe, Rona a Harryho. Copak nevíš, co se o vás třech po škole říká? Jste prakticky neoddělitelný, víte o sobě první poslední. Pro všechny jste Nebelvírské trio. Nerozluční. Prošli jste si neuvěřitelnými věcmi a to vás ještě víc sblížilo. Máš přátele, kteří by za tebe dali ruku do ohně. Zemřeli za tebe. To je víc, než může kdokoliv jiný říct.“

„Já vím,“ sklopila oči. „Ale... Najednou je to všechno na prd. Ron má Levanduli a...“

„Kašli na to, jo? Zkus se přes to přenést a neničit si tím aspoň kamarádství. Weasley není jediný kluk na světě, jasný? Navíc kdo říká, že jim to vydrží? Za měsíc, za dva se rozejdou a uvidíš, jak se to bude vyvíjet dál.“

„Jasně,“ hlesla.

„Zkus se nesoustředit jen na něj, ale i na ostatní. Třeba se najde někdo, kdo tě zaujme a zjistíš, že to,  co cítíš k Ronovi, pramení jen z dlouholetého přátelství.“

Na tohle už mu dívka neodpověděla. Místo toho se od něj odvrátila a několik minut mlčky hleděla do zdi. Pravděpodobně s jeho výrokem nesouhlasila. Christopherovi bylo jasné, že je do Weasleyho zamilovaná, ale nějak pochyboval o tom, že by se ti dva mohli kdy dát dohromady. Hermiona mu přišla pro Ronalda až moc dobrá, zatímco o něm neměl zrovna nejlepší mínění. Ať se snažil jakkoliv, nebelvírský brankář mu nepřirostl k srdci. Naopak čím víc ho poznával, tím míň ho měl rád. Což se nedalo říct o druhém Hermionině kamarádovi Harrym. O tom naopak začal uvažovat mnohem lépe než zpočátku. Popravdě mu byl Chlapec, který přežil docela sympatický, i když ho ještě téměř neznal.

„Chrisi?“ ozvala se po téměř čtvrt hodině mlčení Hermiona.

„Ano?“

„Mohla bych se tě na něco zeptat?“ řekla váhavě.

„Povídej.“

„Ty... líbí se ti teď někdo?“

Christopher se musel nad tou otázkou pousmát. Pár vteřin nechal dívku čekat na odpověď, než se nad ní smiloval. „Záleží na tom, jak definuješ líbí. Hezkých holek je tu celkem dost. Ale skoro žádnou ještě pořádně neznám na to, abych o ní nějak víc uvažoval. Třeba holky od nás jsou fajn, ale asi bych nechtěl chodit se spolužačkou. Po rozchodu je to pak pěkně na prd,“ protočil oči. „Každý den se vídat v učebnách, společenské místnosti, u stolu... Takže ne, zatím mě žádná neuchvátila natolik, abych s ní chtěl chodit.“

„Fajn,“ přikývla Mia. „Takže nebude blbý, když se tě zeptám, jestli bys se mnou šel na Křiklanův vánoční večírek? Původně jsem myslela, že bych pozvala Rona, ale to teď nepřichází v úvahu... A nevím, koho jiného bych mohla zvolit. Samozřejmě bych mohla jít s Cormacem McLagenem nebo zachariášem Smithem, abych naštvala Ronalda,“ začala uvažovat.

„Stop. Půjdu s tebou,“ zarazil ji Christopher. „To by ses vážně takhle snížila, abys šla s některým tím pitomcem? Jen aby Weasley žárlil?“

„Je to blbost, co?“ uvědomila si.

„Hrozná,“ přikývl. „Budeš se muset smířit s tím, že budeš mít jen kamarádský doprovod, ale zato aspoň trochu na úrovni,“ mrknul na ni.

„Nadutče,“ ohnala se po něm se smíchem. Na Chrisově tváři se vzápětí objevil úsměv. Nakonec dosáhl toho, co chtěl. Hermiona na okamžik zapomněla na Rona a přestala se trápit.

 

<< 6. kapitola <<                                  >> 8. kapitola >>

24.10.2010 01:06:11
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one