My world of fantasy...

54. kapitola PČ - Kdo hledá, většinou i najde

Omlouvám se za to šílené zpoždění, prostě jsem si nebyla schopná najít čas a hlavně náladu na napsání kapitoly. Další už snad budou rychleji :)
K.

***

Christopher znechuceně odsunul knihu, kterou se zabýval poslední dvě hodiny, a složil si hlavu do dlaní. Za necelých čtrnáct dní měl skládat OVCE, Ministerstvo je na žádost studentů a jejich rodičů odsunulo o týden později, ale nedokázal se na učení soustředit. A hlavně na něj ani neměl čas. Každý den trávil několik hodin u Svatého Munga, kde nyní ležel jeho bratr, a také se musel zabývat otcovou společností. A do toho se ještě staral o sestru, která odmítla nabídku od Weasleyových a rozhodla se zůstat v domě s ním. Začínal mít dojem, že se z těch všech věcí co nevidět zblázní.

„Koukám, že jsi vážně pilný student,“ ozvalo se mu za zády.

„Co tu zase děláš, Blaisi?“ protočil Christopher oči. Od té doby, co se Cassidy probrala a donutila ho, aby nechal přestěhovat Thea do nemocnice a jeho odtáhla z Bradavic domů, měl bratrova kamaráda téměř neustále v domě. A nevypadalo to, že by měl v úmyslu někam odejít. „Neměl bys být se svou matkou nebo tak něco?“

„Je na dovolený v Itálii a ještě pár týdnů tam nepochybně zůstane,“ ušklíbl se Blaise a rozvalil se na pohovku.

„Malfoy by nepochybně ocenil tvoji společnost víc než já.“

„Cassidy nevadí, že tu jsem,“ pokrčil rameny a upil ze své sklenice. Christopher nepochyboval o tom, že se jedná víno z otcových zásob. Kdyby bylo po jeho, Blaise by ze svého domu vyhodil už na začátku, ale Tracy s Cassidy byly důrazně proti. U jeho sestřenice ho to nepřekvapovalo, byli kamarádi a spolužáci, ale s Cass od určité doby neměl dobré vztahy. Ovšem na druhou stranu jí zachránil život, o tom Christopher ani na okamžik nezapochyboval a byl mu za to vděčný. Ale i tak by byl raději, kdyby měl dům jen sám pro sebe, bez nechtěných hostů. Koneckonců, Zabini nebyl jediný, kdo k nim chodil jak do domů. „Mám ti vyřídit od Tracy, že se tu staví na večeři.“

„Kdys s ní mluvil?“

„Kolem oběda, potkali jsme se v nemocnici.“

„Tak to jsme se museli minout,“ přikývl Christopher, který strávil u lůžka svého bratra prakticky celé dopoledne.

„A měl by sis tam vyzvednout svou sestru.“

„Myslel jsem, že šla… Sakra,“ zaklel. „Říkala, že odpoledne půjde k Ginny,“ zvedl se z křesla a vydal se ke dveřím.  

„Mimochodem, Christophere,“ zastavil ho ještě Zabini. „Přijde i Draco.“

„Fajn,“ odsekl Walker. „Tak se o to postarej, když už ses sem nastěhoval.“

S těmito slovy vyšel z domu a s hlasitým prásknutím se přemístil pryč. Objevil se přímo v hlavní hale Svatého Munga a bez zaváhání zamířil ke schodišti. Dostat se do pokoje, kde ležel Theodor, mu zabralo překvapivě málo času. Dopřál bratrovi ten luxus a zaplatil mu samostatný pokoj, i když to bylo za peníze jejich otce. Upřímně doufal, že se Theo probere a převezme všechny otcovi záležitosti, protože v opačném případě by se mohl Anthony Nott jednoho dne vrátit a zjistit, že ho mladší syn přivedl do bankrotu. Christopher nebyl obchodník a neměl ani podnikatelského ducha. A měl v plánu jinou kariéru.

Zastavil se ve dveřích pokoje a bez hlesu hleděl na svou sestru. Jako obvykle seděla v křesle u postele a oči měla upřené na jeho bratra, který se stále ještě neprobral. Všiml si, že Cassidy téměř neznatelně pohybuje ústy a došlo mu, že na Thea musí mluvit. Dělala to pokaždé, když si myslela, že je v pokoji sama. A vždy, když někdo vešel dovnitř, tak s tím přestala. Nebylo pro něj těžké domyslet si, co mu asi tak povídá. Měl dost jasně v paměti rozhovor, který spolu vedli krátce poté, co se probrala.

„Nech ho přemístit k Mungovi, Chrisi. Třeba na něco přijdou…“ pohlédla Cassidy prosebně na svého bratra.

Christopher na ni chvíli mlčky hleděl, než si povzdechl a potichu odpověděl: „I tak už jsem to měl v plánu. Madame Pomfreyová nemá sebemenší tušení, jak mu pomoct. Ale nechtěl jsem to udělat, dokud se neprobereš,“ odmlčel se zase. Teprve po několika minutách, kdy v tichosti seděli nad Theodorovou postelí, se znovu rozmluvil. „Máš ho ráda, viď?“

Cassidy odtrhla oči od nehybného Theodora a pohlédla na svého bratra. Několik vteřin mu hleděla do očí, než se odvrátila a znovu upřela zrak na mladíka na sousední posteli. „Mám. Jen jsem si jistá, jak přesně,“ špitla. „Nikdy jsem u něj nevěděla, na čem jsem.“

„A teď to víš?“

„Řekla bych, že jo,“ přikývla při vzpomínce na noc před bitvou a usmála se.

„Neříkej, že ti Theodor něco řekl,“ pousmál se při té představě.

„Činy mluví jasněji než slova,“ otočila se na něj. Musel by být slepý, aby si nevšiml jiskřiček v jejích očích.

„Takže tě políbil,“ konstatoval Chris s úšklebkem. „Kdo by si to byl pomyslel, že po tom všem se do tebe zamiluje.“

„Nikdy nic takového neřekl.“

„Samozřejmě, že ne,“ souhlasil s ní. „Je to přece Theodor. Ale podle toho, co o něm vím a co jsem se dozvěděl od jiných… Řekl bych, že jsi za poslední dva roky první holka, kterou políbil, aniž by byl pod vlivem alkoholu. Takže to asi něco znamenat bude.“

„Uvidíme.“

„Probere se, Cass. Prostě musí. Počkej pár dní a budete si o tom všem moct promluvit.“

„Chtěla bych mít tvoji jistotu.“

 

Do reality ho probral až příchod ošetřovatelky, která přišla zkontrolovat stav jeho bratra. Teprve tehdy si Cassidy uvědomila jeho přítomnost a unaveně se na něj usmála. Christopher jí ho oplatil, ale pak se otočil a vydal se hledat léčitele, který měl Theodora na starosti. Když už tam byl, musel se poptat na jeho stav. Nedozvěděl se však nic nového. Léčitel stále jen opakoval to samé dokola. Jeho bratrovi se věnovalo několik specialistů, dokonce i zahraničních, a všichni se snažili přijít na to, co za kletbu ho zasáhlo. Shodli se pouze na tom, že ho něco udržuje v bezvědomí a nikdo si nedovolil ho probrat násilím, protože se báli, že by to mohlo spustit nějakou další reakci. A tak ho jen nechávali ve spánku a vymýšleli nové a nové teorie.

„Měla bys jít domů, Cass. Jsi tu celé dny…“

„Stejně jako ty, Tracy…“

„Madame Pomfreyová ti říkala, že se máš šetřit. A ne sedět od rána do noci u jeho postele a čekat, jestli se náhodou něco nezmění. Může to trvat ještě hodně dlouho, než se jim povede na něco přijít. Ještě nejsi úplně v pořádku a až se probere, nebude nadšený z toho, že jsi riskovala svoje zdraví,“ mračil se na ni.

„Když…“

„On tu bude i zítra, Cass. Říkali, že není v ohrožení života a jeho stav je stabilní. Tak pojď,“ natáhl k ní ruku. „Blaise, Tracy a Malfoy se k nám pozvali na večeři, tak bysme se tam asi měli dostavit,“ ušklíbl se a pomohl své sestře na nohy.

 

***

 

Draco seděl rozvalený na pohovce v Nottově domě a pobaveně sledoval, jak se Christopher snaží pochopit obsah papírů před ním. Přestože jeho minulost s Walkerem nebyla úplně růžová, v poslední době spolu vycházeli překvapivě dobře. Už nějakou dobu se byli schopni vzájemně tolerovat, především kvůli Theodorovi, ale po bitvě bylo oběma jasné, že jejich vztah se chtě nechtě změnil. Podstatnou část boje strávili ve společnosti toho druhého a byli tak nuceni si navzájem začít důvěřovat a krýt si záda ve chvílích, kdy jim šlo o život. Pro Draca bylo víc než obtížné svěřit svoje zdraví do rukou někoho, koho téměř neznal, ale nepochyboval o tom, že pro Christophera to bylo stejně tak těžké. Tak jako tak je tato zkušenost sblížila a dalo se říct, že se mezi nimi rodí něco, co by se s trochou nadsázky dalo považovat za přátelství.  

„Nemohl bys mi s tím laskavě pomoct?“

„Ne, dokud si to celý znova nepřečteš,“ ušklíbl se na Chrise Draco.

Christopher jen protočil oči a zamračeně se sklonil k práci. Dva dny po tom, co se Cassidy probrala z bezvědomí a co Theodora přestěhovali ke Svatému Mungovi, Chris zjistil, čím se jeho otec doopravdy zabýval. A došlo mu, že nemá sebemenší šanci udržet chod společnosti, aniž by někoho požádal o pomoc. Nerozuměl podobným věcem a ani jim rozumět nechtěl, měla to být Theodorova práce, ne jeho. Přesto to ale padlo na něj a jemu nezbývalo nic jiného, než se o to alespoň pokusit. A také požádat někoho o pomoc, někoho jako Draco, na kterého stejně jako na něj spadla veškerá tíha otcových záležitostí, ale na rozdíl od něj si s tím dokázal poradit s lehkostí a elegancí sobě vlastní, jako by byl přesně pro takový život narozený.

„Hromada nesmyslů,“ zamumlal si Chris sám pro sebe.

Na Dracově tváři se objevil pobavený úšklebek. Už jen kvůli takovým momentům mu to pomáhání stálo za to. Christopher byl v poslední době pod velkým tlakem, s ničím neměl trpělivost a dokázala ho vytočit sebemenší maličkost, čímž se Malfoy velmi dobře bavil. Od pozorování tmavovlasého mladíka ho vytrhlo až otevření dveří a příchod Cassidy. Sledoval, jak se překvapeně zastavila ve dveřích a pohlédla na ně.

„Co tu vy dva proboha děláte?“

„Pomáhám tvému bratrovi s vedením společnosti,“ vysvětlil jí Draco ochotně a ani v nejmenším si nevšímal Christopherova naštvaného pohledu. „Očividně to není schopný zvládnout sám.“

„Nechtěj po mně, abych toho litovat. Mohl jsem si říct o pomoc komukoliv jinému, ale…“

„Zjistil jsi, že jsem tvojí nejlepší volbou,“ usmál se sebevědomě blonďák a otočil se zase ke Cassidy, která se mezitím posadila vedle něj. „Co to, že nejsi v nemocnici?“

„Zase zkoušejí něco nového, tak zakázali návštěvní hodiny,“ povzdechla si Cass. „Ani nevím, kolikátý odborník už to je.“

„Na něco přijdou,“ pokusil se o úsměv Draco, ale oba věděli, že je tam jen velmi malá šance. Nikomu se nepodařilo přijít na to, co Nottovi je, už týden, takže je pomalu začala opouštět naděje.

„Musejí,“ povzdechla si Cassidy.

Draco jí věnoval dlouhý pohled do očí a poté rychle změnil téma. Ani jeden z nich o tom už víc mluvit nechtěl, pouze to otevíralo rány, které nebyly ani zdaleka zavřené. Oproti tomu Christopher jejich rozhovor ani nevnímal a snažil se vyřešit svoji obchodní situaci.

„Fajn, tak co mám podle tebe dělat?!“ vyhrkl, když si prostudoval všechny materiály.

„Už jsem ti to řekl nejmíň dvakrát,“ protočil oči jeho společník a znovu mu začal vysvětlovat pro něj tak jednoduchou věc, kterou už se mu snažil ten den dvakrát vysvětlit. Neustále přitom přehazoval papíry na stole sem tam a názorně se mu snažil ukázat, jak co myslí. „Teď už ti to je jasný?“

„Kdybys to tak řekl hned ze začátku…“

„Jsi snad Havraspár, ne? Jeden by čekal, že budeš inteligentní,“ rýpl si do něj Malfoy.

„Draco,“ ozvala se pobaveně Cassidy, která právě psala dopisy několika svým kamarádům z Francie. „Víš přece, že na rozdíl od tebe nebyl od malička vedený k tomu, aby vedl rodinný podnik. Je jasný, že tobě nedělá sebemenší problém převzít práci po otci, koneckonců ses v tom angažoval už dřív. Jenže Anthony k tomu vedl Thea, zatímco nás mamka učila jiným věcem,“ usmála se.

 „Nejraději bych se na to vykašlal! Nechápu, co si otec myslel, když se prostě jen tak sebral a zmizel.“

„Vyhnul se Azkabanu,“ pokrčil Draco rameny.

„Měl bych se učit na OVCE a ne tu dělat nějaký papírování…“

„Jako bys to potřeboval, Chrisi,“ zapojila se opět Cass. „Zvládneš je levou zadní. Třeba Blaise…“

„Je flákač a počítá s tím, že to prostě nějak dá,“ dořekl za ni Malfoy. „Na to, aby dostal práci na Ministerstvu, nepotřebuje být nijak hvězdný. Stačí prostě projít.“

Pobaveně se na něj ušklíbla a vrátila se ke svým dopisům. Za několik málo minut je měla dopsaný, ale rozhodla se je poslat až později. Chvíli pozorovala svého bratra a Draca, jak se sklání nad prací, ale poté se sebrala a zmizela z pokoje. Ještě předtím však stačila poslat provokativní úsměv k Dracovi. Opravdu mu nezáviděla zůstat v Christopherově společnosti, její bratr byl v posledních dnech opravdu na zabití.

 

***

 

S potěšeným úsměvem odhodila poslední učebnici na postel a vstala ze židle. Konečně se jí podařilo dohnat skluz v učení, který kvůli bitvě a všem věcem kolem nabrala. Neustálé pendlování mezi domovem, nemocnicí, Doupětem a také několika pohřby, které chtě nechtě musela absolvovat, jí zabralo mnohem více času, než by se jí líbilo. Navíc velmi často ani neměla náladu na to, aby otevřela knihu a učila se. Víc času strávila v posteli a snažila se zahnat slzy, které se jí neustále draly do očí. I když byla vychována jako Zmijozel a na veřejnosti dávala své city málokdy znát, v soukromí svého pokoje mohla truchlit do sytosti a nikdo ji za to neodsoudil. Pouze matka za ní několikrát přišla a snažila se jí nějak pomoct, ale Tracy ji většinou jen odehnala pryč. Potřebovala být sama a vzpamatovat se ze smrti Dafné, Tonyho a dalších lidí. A také donutit samu sebe věřit v to, že se její bratranec probere a bude v pořádku.

„Někam jdeš, Tracy?“ vykoukla matka z obývacího pokoje, když zaslechla dceřiny kroky.

„Jenom do Doupěte.“

„A neměla by ses raději učit?“ zeptala se starostlivým hlasem.

„To není potřeba, mami. Všechno, co potřebuji, už jsem se naučila. V příštích dnech si to budu jen opakovat. Zvládnu to bez problémů, uvidíš,“ pousmála se. Přesto se ale její úsměv nedostal až do očí, tam se zračit pouze stále přítomný smutek.

„Tak tam pozdravuj,“ přikývla paní Davisová a vrátila se zpátky k manželovi, který se jí vzápětí na něco potichu zeptal. Oba si dělali o svou dceru starosti, ale ona je nenechala, aby jí mohli nějak pomoct. Jako obvykle se rozhodla poprat se se vším sama. 

Tracy se mezitím přemístila k Doupěti a zamyšleně zamířila přímo ke dveřím. Byla zde tak častým hostem, že už její přítomnost na tomto místě nikoho nezarážela. Hned za dveřmi se potkala s paní Weasleyovou, která ji jako obvykle uvítala s úsměvem na rtech, i když i na ní bylo vidět, že stále ještě nepřekonala smrt svého syna. Přesto se však snažila dělat, že se nic neděje a co nejvíce času trávila s Billem a Fleur a těšila se na své první vnouče.

„Už seš tu zas, Tracy?“ objevila se v místnosti Ginny.

K jejímu velkému překvapení se k ní rusovláska chovala jako ke své kamarádce. Netušila, čím to bylo zapříčiněno, nikdy předtím se spolu víc nebavily a rozhodně k sobě nechovaly žádné vřelé vztahy, spíš naopak, ale najednou Ginn přehodila výhybku a byla na ni milá. Jen se dohadovala, že to dělá proto, že se snažila urovnat si přátelství s Cassidy nebo už jen kvůli Charliemu, se kterým už téměř rok chodila. Přesto byla jejím chováním překvapená pokaždé, když se potkaly.

„Je tu někde Charlie?“

„Něco zařizuje s Billem a Georgem, ale můžeš tu na ně počkat,“ pokrčila zrzka rameny. „Koneckonců, Naomi tu na ně taky čeká,“ kývla hlavou k vedlejší místnosti a vyšla ven na zahradu.

Tracy se ani nenamáhala za ní otočit a zamířila do pokoje. Naomi seděla osamocená na pohovce a listovala nějakým časopisem. Vypadalo to, že než sem Trac přišla, dělala jí Ginny společnost, i když zřejmě ne dobrovolnou. Ke své spolužačce se rozhodně nechovala tak mile jako k ní, vynakládala tam o poznání menší snahu se spřátelit. Tracy to považovala za zvláštní a hlavně dost nedomyšlené, když vzala v úvahu fakt, že i Naomi byla Cassidina kamarádka, alespoň poslední měsíce, a navíc se během posledních několika dní velmi sblížila s Georgem. Sice spolu nechodili, ale Trac předpokládala, že to je jen otázka času, než se dají dohromady. Už si stačila vyslechnout, co spolu prožili v bitvě o Bradavice, a na vlastní oči viděla, jak moc se mu Naomi snaží pomoct s tím, aby překonal smrt svého dvojčete. Byla tam pro něj prakticky pořád a nezdálo se, že by někomu její přítomnost vyloženě vadila. Někteří se sice netvářili zrovna dvakrát nadšeně, ale pamatovala si, že podobně koukali na ni, když se dozvěděli, že chodí s Charliem. Ona naopak jejich vztahu fandila, líbilo se jí, že tak veskrze Nebelvírská rodina je najednou narušena dvěma Zmijozely. Jednou či dvakrát ji napadlo, že by si Ginny ještě mohla začít s Blaisem a bylo by to dokonalé.

„Už seš zase tady?“ zamířila k mladší dívce a posadila se vedle ní.

„Doma je to k nevydržení,“ pokrčila Naomi rameny. „Táta má pocit, že když nemám školu, měla bych dělat něco užitečného. Takže mě stále něčím zaměstnává, posílá mě sem tam po celém příbuzenstvu… Další návštěvy u tetiček a strýčků už vážně absolvovat nebudu. Pro jednou jsem oslavovaná jako hrdinka, podruhé dostanu vynadáno za to, že jsem stála na špatné straně…“ protočila oči. „Unavuje mě to. Co ty tady?“

„Čekám na Charlieho,“ pronesla nahlas, když si všimla, že kolem dveří prochází paní Weasleyová. Pak ale ztišila hlas a naklonila se k Naomi. „Ve skutečnosti sháním Hermionu, jenže netuším, kde bydlí a tak. Christopher je teď zaměstnaný nějakými záležitostmi ve strýcově firmě, tak mě napadlo, že bych se zeptala, jak pokračuje ve svém hledání.“

„Nijak slavně,“ odvětila Naomi. „Včera jsem tu na ni narazila, tak jsem se zeptala. Má v úmyslu se pozítří vydat do Austrálie pro své rodiče. Věřila bys tomu, že jim v létě změnila paměť a poslala je na druhý konec světa, aby je ochránila před Voldemortem?“

„Myslím, že u ní věřím úplně všemu. Takže ohledně vzpomínky…“

„Zatím na nic nepřišla. Co jsem tak ale postřehla, tak tráví většinu času v Bradavicích v knihovně a snaží se něco objevit. Proto taky nejela pro své rodiče dřív. A všimla jsem si, že se kvůli tomu dost pohádala s Ronem, kterému se nelíbí, že tam tráví skoro všechen čas… Řekla bych, že žárlí na to, že to dělá pro Chrise.“

„Nikdo ho neměl rád,“ přikývla Tracy. „A co si budeme povídat, když ty dva srovnáš…“

„Trac!“

„A neříkej mi, že nemám pravdu,“ ušklíbla se tmavovláska a potichu se zasmála. „I když netuším, proč mu to vadí zrovna teď, když Chris chodí s Astorií. Předtím nikoho neměl, tomu jsem rozuměla. Ale teď je to dost padlý na hlavu. Navíc ona ho má očividně ráda. A krom toho – přece jenom jsou teď téměř příbuzní, když tu mají Fleur. Minimálně přes Cassidy.“

„Dá se to tak říct.“

„Abych pravdu řekla, tak pořád nechápu, co na něm všichni mají. Bill, Charlie, George… Všichni jsou daleko zajímavější než on.“

„I Percy?“

„Ten je výjimka.“

Naomi se pobaveně zasmála, než její tvář opět zvážněla. „Blaise taky nic neobjevil?“

„Ne,“ zavrtěla Tracy hlavou a najednou se cítila hrozně unaveně. „Stejně jako Grangerová nad tím tráví hrozně času, dokonce se téměř nastěhoval k Nottovým a skoro spřátelil s Hermionou, ale taky nemá žádný výsledek.“

Naomi se už už nadechovala k odpovědi, když najednou zaslechla blížící se kroky. Okamžitě zavřela pusu a pohlédla ke dveřím. Ke svému překvapení tam uviděla stát Rona s Harrym, kteří vypadali jejich přítomností stejně překvapeni jako ony dvě. Několik vteřin na sebe mlčky zírali, ale nikdo se neměl k tomu, aby protrhl nastalé ticho. Ron se při pohledu na ně okamžitě zamračil, zatímco na Harryho tváři se objevil nesouhlasný výraz. Přestože všichni čtyři bojovali na stejné straně, stále k sobě chovali stejnou averzi jako před tím. Na rozdíl od Ginny neměl ani jeden z mladíků snahu vzít dívky na milost. Zmijozel byl holt jednou Zmijozel.

„Nebyla tu Hermiona?“ zeptal se nakonec Ronald.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Naomi. Na kratičký moment pohlédla na Tracy s v očích se jí přitom objevil jakýsi šibalský záblesk. Tracy okamžitě došlo, co má mladší dívka v plánu a za každou cenu se snažila skrýt úsměv, který se jí dral na rty. „Ale mám dojem, že šla s Blaisem do Bradavic. Do knihovny,“ odpověděla tak nevině, jak to jen šlo.

Odpověď měla očekávaný efekt a na Ronově tváři se okamžitě objevil naštvaný výraz. Harry se ho pokusil uklidnit, ale Ronald ho jen se zavrčením odstrčil a rychlým krokem zamířil na zahradu. Potter obdaroval obě dívky nesouhlasným pohledem, než vyběhl za kamarádem. Jakmile dívky zaslechly dvojité prásknutí, pobaveně se rozesmály.

„Za tohle tě zabijí, Naomi!“

„Nezabijí. Já mám totiž vážně dojem, že je to pravda,“ ušklíbla se Naomi.

„V tom případě… Doufám, že má u sebe Blaise hůlku,“ uculila se Tracy. Měla mnohem lepší náladu, než když tam přicházela, a říkala si, že už jen kvůli tomu stála za to vylézt z domu. Teď jen musela počkat na to, jak to celé dopadne.

 

***

 

„Blaisi… Já myslím, že…“ zamumlala Hermiona se zrakem upřeným do objemně vypadající bichle.

„No?“ vzhlédl k ní od podobně tlustého svazku Zabini.

„Asi jsem to našla,“ vydechla a strčila mu knihu přímo pod nos. „Podívej, čti!“ vybídla ho a prstem mu ukazovala, co má na mysli.

Blaise se okamžitě začetl do textu, který mu ukázala a několik minut to pročítal. Teprve tehdy se mu na tváři objevil ohromený výraz. „Tys to vážně našla,“ vydechl.

„Nejsem si jistá…“

„Hermiono…“ dal důraz na její jméno. Zpočátku si oba dva říkali jen příjmením, jak byli zvyklí ze školy, ale po dvou dnech se oba shodli na tom, že pokud spolu mají takhle pracovat, oslovování křestním jménem je mnohem pohodlnějším. „Vždyť to naprosto odpovídá. A navíc to i sedí na Lestrangeovou. Použít něco tak zákeřného je přesně její styl. Jsem vážně rád, že léčitele ještě nenapadlo Thea násilně probrat. Kdyby to udělali…“

„Buďme rádi, že to zavrhli,“ skočila mu Mia rychle do řeči. Pak se ale na její tváři objevil šťastný úsměv. „My to vážně dokázali, viď?“

„My? Snad ty, ne?“

„Nebýt tebe, nenašla bych to. Pomohl jsi mi projít polovinu knih. A pokud si pamatuju, tak tuhle jsi navrhoval ty.“

Blaise se jen ušklíbl, ale rozhodně neměl v plánu jí to vymlouvat. Docela mu i vyhovovalo, že mu přiznala takové zásluhy. Hermiona se mezitím opět začetla do oné knihy a potichu si pro sebe mumlala všechna pro a proti. Až o pár minut později došla k názoru, že se opravdu nepletou a že je to přesně to, co po celou dobu hledali. A absolutně Blaise překvapila, když ho zničehonic popadla za ruku a vláčela ho ven z knihovny, s knihou v druhé ruce. Ani nepostřehl, jak se jim podařilo dostat se ven z hradu, ale najednou byli na školních pozemcích a mířili ven z areálu, aby se mohli přemístit pryč.

„Kam vlastně…“ začala těsně před bránou.

„Nejdřív za Christopherem. Zabil by nás, kdybychom ho vynechali.“

„Fajn, v tom případě nás ale budeš muset přemístit. Nikdy jsem tam nebyla.“

„Beze všeho,“ přikývl Blaise a s úšklebkem si ji přitáhl k sobě. Na toto gesto zareagovala protočením očí, ale nic na to neřekla, pomalu už si začala na jeho chování zvykat, zpočátku ji tím ale přiváděl do šílenství. Těsně před tím, než se přemístili, se okolím rozneslo dvojité prásknutí a následný nevěřícný výkřik. Než ale stačil kdokoliv nějak zareagovat, Blaise se rychle přemístil pryč. Nebyl si jistý, jestli Hermiona postřehla, kdo to byl, ale on si velmi dobře všiml vzteklého Weasleyho a zmateného Pottera.

„Co to…“

„Nevím,“ zalhal, „ale počká to, nemyslíš?“

„Samozřejmě,“ přikývla okamžitě a vydala se přímo k domu.

Zabini na nic nečekal a zamířil za ní. Galantně jí otevřel a podržel dveře, aby mohla vejít, což na její tváři vyvolalo jemný úsměv. Už na začátku mu došlo, že není zvyklá na to, aby se k ní kluci chovali podobným způsobem a od té doby nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby se neblýskl svými skvělými způsoby. Bavilo ho vyvádět ji z míry a poté i obdržovat díky a nesmělé úsměvy. Vsadil by se, že Weasley se k ní takto nikdy nechoval a z hloubi duše si přál, aby to Weasley někdy viděl na vlastní oči. Byl totiž přesvědčený o tom, že oproti němu je Ronald naprostý barbar.

V domě se Mia na okamžik zastavila a překvapeně rozhlédla kolem, ale Blaise jí nedal příležitost k obdivování interiéru a suverénně zamířil k obývacímu pokoji, kde Chris trávil většinu času. Překvapilo ho, že ho tam nenašel a dokonce ani nikde nenarazil na jeho sestru. Zkusmo na ně ještě zavolal, ale místo nich se dostavil pouze domácí skřítek, který jim oznámil, že pán a paní odešli do nemocnice. Aniž by se namáhal jakkoliv reagovat, zamířil k východu a teprve u dveří si všiml, že ho Hermiona nenásleduje.

„Děje se něco?“ otočil se na ni.

„Oni mají skřítky!“

„Mají. A ať tě ani nenapadne zkoušet je přemluvit k tomu, aby byli volní. Věř mi, že tihle jsou tady víc než spokojení,“ zamračil se na ni.

„Ale…“

„Strávil jsem tu víc jako polovinu prázdnin za celý Bradavice a můžeš mi věřit, že těmhle skřítkům rozhodně nic nechybí. A teď pojď,“ natáhl k ní ruku. „Čím dřív tam budeme, tím líp pro nás pro všechny. Ty se budeš moct vydat pro rodiče do Austrálie a já se nebudu muset bát, že se někde objeví Weasley a bude mi chtít rozbít hubu kvůli tomu, že se mnou trávíš víc času než s ním.“

Hermiona nad jeho důvody protočila oči, ale poslušně k němu došla a společně se přemístili k Svatému Mungovi. Blaise ji pak bez dalšího slova zavedl k pokoji, kde ležel Theo a se spokojeným úsměvem na rtech otevřel dveře a nakráčel dovnitř.

„Blaise, co… Hermiono,“ vzhlédla k nim Cassidy.

„Kde je Chris?“

„O něčem se dohaduje s léčitelem,“ vysvětlila. „Co tu ale děláte?“ zvedla se a zamířila k nim. „Myslela jsem, že…“

„Našli jsme to,“ ukončil její blábolení Blaise.

Několik vteřin na něj šokovaně hleděla, než se pohnula a se šťastným úsměvem na tváři mu skočila kolem krku. Vzápětí objala i Hermionu a pak už se rozeběhla za bratrem, aby mu to oznámila.

 

***

 

Christopher netrpělivě pochodoval po chodbě sem tam a na všechny kolem se mračil. Už to bylo víc než dvě hodiny, co Blaise s Hermionou dorazili do nemocnice, oznámili jim výsledky svého pátrání a celý tým lékouzelníků se seběhl v Theodorově pokoji. Jakmile jim došlo, že Zabini s Miou mají pravdu, všechny návštěvníky vyhodili na chodbu a pustili se do léčení. Ke čtveřici mezitím přibyla ještě Tracy s Dracem a Naomi a dokonce se tam objevili i Charlie a George Weasleyovi, kteří způsobili menší výměnu názorů mezi Hermionou a Blaisem, protože jim oznámili, co Ron viděl a jak doma kvůli tomu vyvádí. Nakonec je od sebe odtrhl Charlie s tím, že už je nechce dál poslouchat a nařídil jim, aby se posadili co nejdál od sebe. Mia se tak mohla mračit leda tak na zeď, zatímco Blaise si o ní potichu povídal s Dracem, který po ní neustále házel důležité pohledy, které jí ještě víc vytáčely. Příchod lékouzelníka byl pro všechny vysvobozením.

„Takže?!“ vybafl na něj okamžitě Chris.

„Váš bratr bude v pořádku,“ oznámil mu s úsměvem na rtech postarší muž. „Provedli jsme několik diagnostických kouzel, abychom potvrdili vaši teorii a poté jsme zavolali specialistu na podobné věci přímo z ministerstva. Z pana Notta byla sejmuta ona nešťastná kletba a dokonce se i na chvíli probral, než jsme ho opět uspali.“

„Takže mu nic není?“ zeptala se Cassidy.

„Víme, že bude žít. Nemůžeme vyloučit nějaké drobné trvalé následky, ale nemělo by to být nic, s čím by bylo obtížné žít. Pro dnešek ho chceme nechat v umělém spánku, aby mělo tělo čas se se vším vypořádat, ale zítra ráno by se měl probrat. Bylo by nejlepší, kdybyste šli prozatím domů, kdyby se cokoliv změnilo, dám vám vědět. Ale já osobně jsem přesvědčený o tom, že pan Nott bude v naprostém pořádku,“ usmál se.

<< 53. kapitola <<                                                       >> 55. kapitola >>

19.12.2011 21:42:09
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one