My world of fantasy...

53. kapitola PČ - Okamžiky po bitvě

Tak další kapitola. =) Jinak můžu slíbit, že do Vánoc tuhle povídku dokončím a po Novém roce se snad vrhnu na ty ostatní.
K.

***

„Walkere! Walkere! Sakra, Christophere!“ rozkřikl se na celou chodbu Blaise, když se pokoušel dohnat tmavovlasého mladíka, který spolu s Tracy právě opouštěl prostory hradu a chystal vyjít ven na pozemky, aby mohl pomoci ostatním. 

„Zabini?“ zaslechl ho konečně Chris a otočil se na něj. „Co potřebuješ?“

„Myslím, že bys měl vědět, že tvoje sestra a bratr leží na ošetřovně a nevypadá to s nimi zrovna dobře,“ vyprskl na něj, naštvaný, že se kvůli němu hnal přes polovinu hradu. Madame Pomfreyová už se stačila přesunout na svoji ošetřovnu i se svými pacienty a dokonce i zavolat na pomoc několik léčitelů od Svatého Munga. Bála se přemístit raněné do nemocnice, většina z nich byla v takovém stavu, že by jim přesun jen přitížil.

„Cože?“ zbledl Chris a pevně stiskl Tracyinu ruku. Ta na tom byla naprosto stejně jako on. Ve tváři naprosto bledá a v očích se jí objevil strach. Nepočkala na další vysvětlení, vytrhla se z bratrancova sevření a rozeběhla se přímo na ošetřovnu. Christopher jí byl hned v patách a Blaisovi nezbývalo nic jiného, než ty dva následovat. Tak jako tak měl v úmyslu se tam vrátit a počkat, co bude dál s jeho kamarádem.

Christopher s Tracy dorazili na ošetřovnu prakticky v ten samý okamžik. Chris hned za dveřmi ošetřovny vletěl do Ginny Weasleyové, která dobrovolně ošetřovatelce pomáhala, a měl co dělat, aby je oba dva udržel na nohou. Její přítomnost na tom místě ani moc nepřekvapovala, věděl, že měla v plánu dát se na dráhu léčitelky.

„Kde jsou?!“ vychrlil na ni okamžitě a duchapřítomně popadl za ruku Tracy, která se už už chystala letět za Pomfreyovou. Už při prvním pohledu na místnost mu bylo jasné, že ošetřovatelka má na starosti důležitější věci než odpovídání na dotazy.

„Úplně vzadu,“ nasměrovala je rusovláska.

Oba dva se okamžitě rozeběhli na druhou stranu místnosti, aniž by se ptali na něco dalšího. Ginny je smutně pozorovala a tak si ani nevšimla, že mezitím už stačil dorazit i Blaise. Místo toho, aby následoval ty dva, zůstal stát u Ginny a stejně jako ona je sledoval. Uvědomoval si, že v tu chvíli by tam byl navíc, přeci jen nepatřil do rodiny. Na druhou stranu si byl vědom faktu, že jakmile se trochu uklidní, bude tam muset jít a říct jim, co se stalo a jak na tom jsou. Oba dva je na ošetřovnu donesl a madame Pomfreyová mu řekla, co s nimi je a bude. Přesto však upřel zrak na svou mladší spolužačku.

 „Nějaká změna?“

„U něj ne,“ zavrtěla hlavou Ginny a pátravě mu hleděla do tváře. „Ošetřili mu všechna zranění, ale pořád nevědí, co s ním je. Udržují ho v umělém spánku.“

„A Cassidy?“

Ginny mu pátravě pohlédla do tváře. „Z toho nejhoršího je venku. Bude žít.“

„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“

„Jen že by se měla do zítřka probrat. Nic víc nevím, Zabini,“ odsekla. „Proč se vůbec staráš? Ona pro tebe nic neznamená.“

Po těchto slovech výraz Blaisovy tváře potemněl a v očích se mu cosi zalesklo. „Nic o mně nevíš, Weasleyová. A stejně tak o tom, co se tu poslední půl rok dělo. Bylas schovaná doma nebo u své tety.“

Zrzka několikrát zamrkala, než se přiměla k odpovědi: „Promiň, nemyslela jsem to tak. Síla zvyku. Už mi došlo, že Cassidy… To je jedno. Odpověz mi ale – proč se staráš o to, co s ní bude?“ zeptala se znova, ale tentokrát to byl upřímný zájem, ne útok.

„Protože ať chci nebo nechci, ona je součástí mého života. A pokud se Theodor probere, ona musí být v pořádku,“ odvětil po chvíli přemýšlení. „Myslím, že se po tobě shánějí,“ kývl hlavou k lékouzelníkovi, který na ně divoce gestikuloval a dožadoval se Ginniny přítomnosti. Rusovláska naposled na Blaise pohlédla s otázkou v očích, zřejmě jí jeho vysvětlení nestačilo, ale pak se otočila a odběhla pryč. On sám se vydal za Tracy a Christopherem, kteří seděli u postelí Thea a Cass a očividně nevěděli, o koho si mají dělat větší starosti.

„Blaisi,“ vzhlédla k němu Tracy a ve tváři se jí zračilo čisté zoufalství. „Víš o nich něco?“

„Ona by měla být pořádku,“ pohlédl na bledou dívku na posteli a posadil se vedle své kamarádky. „Do zítřka se snad probere.“

„A Theo?“ zeptal se tentokrát Christopher a Blaise až překvapilo, kolik starostí a obav v jeho hlase zaslechl.

„Nejsou si jistí. I když mu všechna zranění uzdravili, stále neví, co se mu stalo. Budeme muset počkat a doufat, že se probere a bude v pohodě.“

Chris jen přikývl a upřel pohled na svého bratra. Uvědomoval si, jak moc ho nechce ztratit. I když věděl, že Theodor to necítí stejně jako on, naučil se ho mít rád a považoval ho za stálou součást své rodiny, stejně jako Cassidy a Tracy. Nedovedl si představit, že by ho po tom všem měl ztratit, když ho teprve nedávno našel. Stačilo, že je opustil otec, který dal přednost životu na útěku před Azkabanem. Ne, že by se mu divil, sám nechtěl, aby tam skončil a věděl, že je téměř stoprocentní šance, že by ho tam soud poslal. Přesto mu však vyčítal to, že ho tam nechal, když Theodor a Cassidy jsou v bezvědomí a on pořádně neví, co s nimi bude. Došlo mu, že Blaise nemluví tak úplně pravdu o jejich stavu, především o jejím. Jen netušil, co přesně mu zatajil.

„Christophere,“ oslovil ho po velmi dlouhé době Zabini.

„Ano?“

„Měl bys jít dolů. Každou chvíli by měli do Bradavic dorazit různí kouzelníci a čarodějky a nepochybuji o tom, že mezi nimi bude i Astorie se svými rodiči. Bude tě potřebovat.“

„Ale…“

„Oni tu pořád budou,“ přelétl pohledem Theodora a Cassidy. „Ale Astorie nepřijme zprávu o smrti své sestry zrovna nejlépe.“

„Tracy…“

„Postarám se o ni,“ slíbil mu Blaise a donutil Christophera, aby odešel z ošetřovny. Teprve poté mu padl pohled na Tracy, která vyčerpaně usnula s hlavou na Theově posteli. Po chvíli zaváhání přeměnil nepotřebnou židli v pohodlně vypadající postel a spící dívku do ní přesunul. Ačkoliv se snažil být maximálně opatrný, přece jen se probrala a upřela na něj hnědé oči. „Pak mi musíš říct, jak se to stalo, Blaisi,“ zašeptala, zatímco se jí zavíraly oči. „Musím… Musím to vědět,“ mumlala, než opět propadla do vytouženého spánku. Blaise jí ještě vykouzlil přikrývku, než se sebral a zamířil za madame Pomfreyovou, která právě vypadala, že má chvíli času. Potřeboval zjistit podrobnosti.

 

***

 

Christopher unaveně sešel do Velké síně, kde měl v plánu počkat na příchod Greengrassových. Ani nepostřehl, kdy se to stalo, ale venku už bylo světlo. Noc konečně skončila a venku byl krásný jasný den, který věštil příchod nových a především lepších věcí. Přesto to na Chrisově tváři nedokázalo vyvolat úsměv, jen hluboký povzdech. Měl toho už plný zuby a sotva se držel na nohou, ale pro něj to ještě pořád neskončilo. Musel počkat na Astorii a poté se opět vrátit na ošetřovnu.

„Měl by sis jít lehnout, vypadáš, že se každou chvíli zhroutíš,“ oslovil ho Charlie Weasley, který stejně jako většina členů Řádu a učitelů zůstával v Bradavicích a pomáhal s následky bitvy. Už předtím si Chris všiml, že profesorka McGonagallová a ostatní ředitelé kolejí jsou ve Velké síni, zřejmě se prozatím stala hlavním místem všeho.

„Ani nevíš, jak bych rád,“ hlesl a natáhl se pro konvici s kávou a pro něco k jídlu. I po tak tragické události skřítci dokázali připravit snídani, i když se stejně jako všichni ostatní účastnili boje. Obdivoval je za to a byl jim neskutečně vděčný, co pro ně dělají. „Jenže brzo by měla dorazit moje přítelkyně s rodiči. Její sestra to nepřežila,“ vysvětlil.

„Dafné,“ domyslel si Charlie. „Jak to nese Tracy?“ otázal se s obavou v hlase.

„Jak asi tak myslíš? Teď má ale největší strach o Theodora, je v bezvědomí a stále se neprobral. Nikdo neví, co s ním je. Když jsem odcházel, tak vyčerpáním usnula.“

Weasley přikývl a několik minut mlčel, než si vzpomněl na další věc. „Slyšel jsem, že Cassidy je také na ošetřovně. Bude v pořádku?“

„Snad ano,“ přikývl znaveně Chris a složil hlavu do dlaní. „Bude muset, protože jestli ne, tak nevím, co budu dělat. Ona v bezvědomí, Theodor možná nepřežije a otec vzal nohy na ramena a zmizel z bitvy ještě dřív, než skončila. Do toho Dafné a Tony a…“ zarazil se a snažil se potlačit slzy a zoufalství. Nevěděl, proč to všechno Charliemu vykládá, koneckonců on sám měl svých problémů dost, před několika hodinami přišel o bratra. Cítil ale, že se někomu musí svěřit. „Netuším, co mám dělat, Charlie,“ pohlédl mu do očí. „Je toho tolik a já… Vůbec netuším, co otec dělal. Když odcházel, tak mi řekl, že Theo bude vědět. Jenže ten se možná ani neprobere!“

„Neztrácel bych naději, Chrisi.“

„Kdybych tak věděl, jak to udělat. Mohl bych tě o něco požádat, Charlie? Vzal bys Tracy domů? Myslím, že by to pro ni bylo to nejlepší. A…“ zaváhal, ale nakonec dořekl svou myšlenku, „zůstaň tam s ní, bude tě potřebovat. Protože pokud… Řekni jí, že se o svého bratra postarám, že si nemusí dělat starosti.“

„Bereš toho na sebe moc, Christophere,“ položil mu ruku na rameno zrzavý mladík a vstal.

„Nějak to zvládnu, ale díky za starost. Fleur a Bill už tu nejsou?“ vzpomněl si najednou.

„Odešli asi před hodinou. Fleur byla zraněná a když ji madame Pomfreyová ošetřovala, zjistila přitom, že je těhotná. Je v druhém měsíci,“ objevil se na jeho tváři jemný úsměv.

„Cože?“ vyhrkl Chris a na tváři se mu objevil ohromený výraz. „Páni, tak to jim přeju. Alespoň nějaká dobrá zpráva.“

„A přišla v pravý čas,“ přikývl s úsměvem Charlie. „Hlavně pro mamku, už jsem si o ní začal dělat docela starosti. Smrt Freda ji hodně sebrala, ale tohle ji znova postavilo na nohy. Nemohla se to dozvědět v lepší chvíli. Odešla spolu s nimi a Georgem do Doupěte. Ginny a Percy tu pořád ještě jsou.“

„A Ronald?“

„Někde s Harrym a Hermionou,“ pokrčil rameny. „Musím ještě něco zařídit, ale… Drž se, Chrisi. A o Tracy si nedělej starosti, postarám se o ni,“ slíbil mu a rázným krokem zamířil pryč z Velké síně. Ještě ve dveřích se však otočil a věnoval Christopherovi starostlivý pohled. To už však Chris neviděl, znovu totiž složil hlavu do dlaní a snažil se nemyslet na nedávné události. Zcela tak prošvihl moment, kdy do sálu začaly proudit rodiny těch, kteří zůstali v Bradavicích bojovat. Teprve nezvyklý hluk ho donutil zvednout hlavu a vidět, jak se profesorka McGonagallová ujala nově příchozích a začala jim vysvětlovat nastalou situaci. Brzo se k ní připojili i další profesoři a rozebrali si jednotlivé rodiny. Teprve po několika minutách se Christopherovi podařilo zahlédnout Greengrassovi. Jakmile je uviděl vcházet do dveří, postavil se na nohy a vydal se jejich směrem. Ještě než k nim však stačil dojít, paní Greengrassová si ho všimla a upřela na něj pohled. Nemohl si pomoci, ale musel odvrátit zrak. Nechtěl být tím, kdo jí řekne o smrti její starší dcery. Přesně však poznal okamžik, kdy si ho všimla i Astorie. Vzhlédl k ní přesně ve chvíli, kdy vyhrkla jeho jméno a pohnula se jeho směrem.

„Jsi v pořádku,“ došla rychlým krokem až k němu a objala ho. „Slyšela jsem, že hodně studentů to nepřežilo a bála jsem se…“

„Nic se mi nestalo,“ přerušil jí Christopher jemně a zabořil tvář do jejích vlasů. Několik minut tak bez hlesu stáli, než se Astorie nakonec pohnula a vymanila se z jeho sevření.

„A ostatní?“ zeptala se s obavami v hlase.

Bez odpovědi na ni zůstal hledět a z obličeje mu zmizela veškerá barva. Nechtěl být tím, kdo jí to sdělí, ale zdálo se, že tomu už neunikne.

„Chrisi! Co se stalo?!“ uvědomila si tíhu jeho mlčení.

Musel se zhluboka nadechnout, aby jí sdělil pravdu, kterou sám ještě nebyl schopný přijmout a smířit se s ní. Stále mu to přišlo tak nereálné, i když věděl, že je to skutečnost. „Dafné… Dafné to nezvládla,“ vypadlo z něj nakonec. „Zabili ji.“

Několik dlouhých vteřin na něj beze slova hleděla, než jí došel skutečný význam jeho slov. Teprve poté se v jejích očích objevily slzy a podlomily se jí kolena. Nebýt Christopherovy pohotové reakce, skončila by na zemi, ale takhle mu jen ležela v náručí a máčela mu hábit slzami, zatímco téměř neslyšně mumlala slova, která měla popřít realitu. Chris se nezmohl na nic jiného než na tichou podporu. Sám už poznal, že slova v té chvíli nic neznamenají, nic nemohlo změnit to, co se stalo, nic nemohlo zmírnit smrt někoho tak blízkého. Až po několika minutách postřehl, že profesor Křiklan už sdělil jejím rodičům, co se stalo s jejich druhou dcerou. Viděl, že paní Greengrassová je stejně zlomená jako Astorie a její manžel se jí i přes to, že sám na tom byl podobně, snažil utěšit, i když se to v ten okamžik zdálo marné. Přestože ona i Astorie byly po většinu času hrdé ženy, nyní se ničím nelišily od ostatních matek a sester, které přišly o někoho blízkého. Na malý okamžik si Chris uvědomil, že úplně poprvé vidí Astorii ve stavu, kdy ani trochu neovládá své chování a nechává se strhnout pouze emocemi. I s ním a rodinou byla vždy tak trochu obezřetná ohledně toho, jak se chovala.

„Jak se to stalo?“ zamumlala zničehonic Astorie a upřela na něj uslzené oči.

„Já nevím, Tori,“ dostal ze sebe potichu. Nechtěl jí říct, co se stalo, ne v tomhle okamžiku.

„Potřebuju to vědět, Chrisi,“ naléhala na něj. „Prosím.“

„Podle toho, co říkala Naomi… Chytili je ve sklepeních do pasti. Ona… zasáhla ji kletba Cruciatus. Tony se ji pokusil zachránit, ale…“ odmlčel se. I pro něj to bylo těžké, ztratil nejlepšího přítele. A tohle bylo úplně poprvé, co o tom mluvil. Až nyní mu naplno došlo, co se doopravdy stalo. Několikrát zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu draly do očí. Nemohl si dovolit se sesypat, ne, když ona ho potřebovala. „Zabili ho. A potom i ji.“

„Kde…“

„Teď ne, Tori. Nenuť mě tam jít znovu,“ ohradil se, když mu došlo, o co žádá. Nemohl znovu vejít do místnosti, kde ležela těla těch, kteří bitvu nepřežili. Zdálo se, že Astorie pochopila, že tohle už je nad jeho síly, a opět se opřela o jeho hruď a mlčky plakala. Po víc jak půl hodině k nim dorazil pan Greengrass a donutil Astorii, aby se od svého přítele odtrhla. Potom, i přes jeho protesty, ho poslal pryč. Bylo na něm vidět, že prožil opravdu hroznou noc a je na pokraji zhroucení. Chris ani nevěděl, jak se mu podařilo dostat se zpět na ošetřovnu. Jediné, co si pamatoval bylo, že do něj madame Pomfreyová nalila nějaký lektvar a dovedla ho k jedné z prázdných postelí. Dál už o sobě nevěděl.

 

***

 

 „Ahoj,“ ozvalo se najednou nad ním.

Překvapeně vzhlédl, ani si nevšiml, že by někdo přicházel. A když spatřil obličej dívky, která stála ani ne metr od něj, nemohl si pomoci, aby udiveně nepootevřel ústa. Ona rozhodně nebyla z těch, které očekával.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se opatrně, jako by si nebyla jista jeho odpovědí.

„Klidně,“ přikývl a dál ji upřeně pozoroval. „Co tu…“

„Nech mě mluvit, Chrisi,“ skočila mu do řeči. „Přišla jsem se ti omluvit. Vím, že jak jsem se zachovala v létě, bylo špatné. Mýlila jsem se a moc mě to mrzí. Znala jsem tě a neměla jsem tě tak odsoudit, měla jsem vědět, že bys to neudělal. Ne bez dobrého důvodu a už vůbec ne úmyslně. Promiň.“

„To je v pořádku, Hermiono. Vím, jak to muselo vypadat.“

„Slyšela jsem, co po tobě otec chtěl, když jsi byl v Bradavicích,“ sklopila hlavu. „Jsem ráda, že i přes to všechno jsi zůstal na naší straně. Ne, prosím, nepřerušuj mě,“ vyhrkla, když viděla, že se chystá něco namítnout. „Dělal jsi všechno, abys zachránil svou rodinu. A nakonec se ti ji dokonce povedlo přetáhnout na naši stranu. Kdo by si to byl pomyslel, že se k nám nakonec přidá šest lidí ze Zmijozelu. A to jen díky tobě,“ usmála se. „Myslím, že tohle by nikdo jiný nedokázal. Já určitě ne a jsem si jistá, že kvůli Harrymu by to taky neudělali.“

„Přeháníš, Mio,“ zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si. Chrisi, myslíš, že bysme mohli být zase kamarádi?“ pohlédla na něj s obavami.

„A my jsme někdy přestali?“ objevil se mu na tváři jemný úsměv. Už během dne si uvědomil, jak moc mu její přítomnost chyběla. A koneckonců to nebyla jen její chyba, že se přestali bavit. Kdyby býval rozumnější, o všem by jí řekl a nic by se nestalo. Navíc si byl jist tím, že kdyby se někdy během té doby viděli, vysvětlilo by se to.

Potěšeně se na něj usmála, ale vzápětí její výraz opět zvážněl. „Jak na tom jsou?“

„Cassidy snad dobře. Už jsem se ptal madame Pomfreyové a ta tvrdila, že by se někdy zítra měla probrat. Jestli jsou nějaké komplikace se dozvíme až pak,“ upíral zrak na sestru. „Ale s největší pravděpodobností by neměla mít žádné následky.“

„A on?“

„To nikdo neví. Nemají tušení, co za kouzlo ho trefilo. Vyléčili všechno, na co přišli, ale on se neprobírá. Jsou z toho už docela zoufalí, takže ho teď pro jistotu drží v umělém spánku a snaží se zjistit, co mu je.“

„Je mi to líto, Chrisi. Kdybych byla rychlejší, nestalo by se to. Bojovali s Belatrix jen chvíli přede mnou.“

„Není to tvoje chyba, Mio. Kdybys byla rychlejší, mohlo se něco stát tobě, mohla jsi být mrtvá. Vlastně jsem ti vděčný za to, že ses jí pak postavila a umožnila Blaisovi, aby je dopravil sem,“ pohlédl jí vážně do očí. Ani si přitom neuvědomil, že úplně poprvé mluvil o Zabinim jako o Blaisovi. „Kdyby tam zůstali ležet, nepřežili by to. Tobě se nic nestalo?“ změnil vzápětí téma.

„Měla jsem štěstí.“

„Stejně jako já,“ přikývl.

„Slyšela jsem, žes zachránil Remusovi život.“

„Jen jsem byl ve správný čas na správném místě,“ pokrčil mladík rameny. „Jak na tom je?“

„Ne moc dobře,“ povzdechla si hnědovláska. „Ze začátku vypadal, že to zvládá docela dobře, ale pak se totálně sesypal. Harry ho odvedl k Andromedě, jeho tchýni, a slíbil, že s ním nějakou dobu zůstane. Minimálně do té doby, než se dá alespoň trochu dohromady.“

„Nejsem si úplně jistý, jestli je rád, že zůstal naživu,“ hlesl potichu Christopher.

„Zvládne to. Už jen kvůli Teddymu musí.“

Christopher přikývl a víc už se k tomu tématu nevyjadřoval. Místo toho se od dívky odvrátil a svou pozornost zaměřil na své sourozence.

„Měla bych jít,“ zvedla se Hermiona po několika tichých minutách. „Neboj se o ně, Chrisi,“ položila mu ruku na rameno. „Oba budou v pořádku. Madame a ostatní lékouzelníci se o to postarají. Ona je silná a jestli říkají, že bude v pořádku, tak to tak i bude, uvidíš. A on taky,“ pousmála se. Poznala na něm, že má o bratra velký strach, větší než o Cassidy, kde měl alespoň nějakou naději, i když se to snažil nedat najevo. Bylo jí jasné, že si k němu během roku musel najít cestu a nyní ho považuje za rovnoprávného člena rodiny, i když dřív měla dojem, že něco takového se jen tak nestane. „Seženu Zabiniho a poprosím Harryho, jestli bych si nemohla na chvíli půjčit Brumbálovu myslánku. Jsem si jistá, že přijdeme na to, co na něj Lestrangeová použila.“

„Děkuji, Mio.“

„Nemáš zač. Udělám to pro tebe ráda, Chrisi. Alespoň něčím můžu odčinit to, co jsem ti udělala,“ povzdechla si a aniž by počkala na jeho odpověď, otočila se a rychlým krokem zmizela z ošetřovny. Christopher mezitím stočil svůj zrak na Theodora a ve tváři se mu objevilo cosi nového. Hermiona mu vrátila naději, ve kterou ani nedoufal.

 

***

 

„Rodiče chtějí, abych odsud odešla.“

„A půjdeš?“

„Ne,“ zavrtěla Naomi hlavou. „Sice už tady nejsem nic platná, ale přijde mi divný se prostě jen tak sebrat a jít domů jako by se nic nestalo. Navíc chci počkat…“ zadrhla se, ale větu nakonec už nedokončila.  

„Proberou se,“ odvětil s neochvějnou jistotou její společník. Před pár hodinami vedl jistý rozhovor s Hermionou Grangerovou a ten mu dával mnohem větší naději na úspěch.

„Chtěla bych mít tvoji jistotu, Blaisi,“ povzdechla si dívka a unaveně zavřela oči. Byl již večer a ona se stále ještě pořádně nevyspala. Na pár hodin sice upadla do neklidného spánku, ale když se probrala, necítila se o mnoho lépe než předtím. „Mluvila jsem s McGonagallovou,“ změnila náhle téma.

„A?“

„Někteří z těch, kteří bitvu nepřežili, budou mít pohřeb tady. Za týden. Včetně Snapea.“

„A škola?“

„Zůstane až do září zavřená. Pak by měla normálně pokračovat a McGonagallová se stane pravděpodobně ředitelkou.“

„A zkoušky?“

„Ročníkové zkoušky jsou zrušený, stejně jako před pěti lety. Učitelé nechtějí, aby se studenti do školy vraceli. Navíc ji musejí opravit, sám vidíš, v jakém je stavu.“

„A OVCE a NKÚ?“

„Budou se konat na Ministerstvu v normálním termínu. Ptala jsem se, protože jsem si myslela, že byste to chtěli vědět. Prý to někdy během týdne rozpošle v dopisech.“

„Fajn, to mi vyhovuje.“

„Nevypadáš, že by tě to nějak vzrušovalo.“

„Nemá proč. To, co potřebuji, umím. Víc nepotřebuju. Na rozdíl od některých si sem naprosto jistý svými schopnostmi a i tím, co s nimi udělám dál. Třeba Theo v tom pořád nemá jasno, i když pochybuji, že to bude muset řešit. Až se probere, bude mít dost problémů s otcovými záležitostmi. Anthony má vlastní soukromý podnik,“ vysvětlil, když viděl dívčin nechápavý pohled. „Jak sám říkal, má jen menší mezinárodní firmu, která jeho rodinu bez problémů uživí. Ve skutečnosti je to dost velký podnik, ale proč by se tím chlubil, že,“ ušklíbl se. „Theodor má jediný štěstí, že ho otec už před lety zasvětil do svých obchodů, takže by pro něj neměl být nějaký větší problém je převzít. Na rozdíl od Christophera trhu a věcem kolem toho rozumí.“

„Chris nemá ani ponětí, co jeho otec dělá. Dělal,“ uvedla to na pravou míru Naomi. „A co vlastně Draco?“

„Plánoval, že půjde na bystrozora,“ pokrčil Blaise rameny. „Ale počítám, že stejně jako Theodor bude mít dost práce s otcovými záležitostmi. Luciuse včera po bitvě sebrali bystrozorové, stejně jako ostatní Smrtijedy. Na rozdíl od nich má ale to štěstí, že včera nebojoval a místo toho hledal svou rodinu,“ protočil oči. „A nechal se zajmout zcela dobrovolně.“

„A Narcisa?“

„Co jsem slyšel, tak ji jen vyslechli a pustili domů. Nemá Znamení zla a navíc se za ni zaručil samotný Potter. Takže ta by z toho měla být venku. Takže pokud se Draco opravdu rozhodne vydat se na dráhu bystrozora, možná převezme rodinný byznys ona.“

„A Draco je teda…“

„Je volný, nic mu nedokázali. Stejně jako Snapea ho úplně zprostili veškeré vinny. Opět díky Potterovi. A koneckonců bojoval na naší straně a ti bystrozorové, kteří to přežili, to dost dobře věděli,“ vysvětlil a zvedl se. „Jdu se podívat na ošetřovnu, jdeš se mnou? Proč se vlastně ptám,“ ušklíbl se vzápětí. „Sama tu sedět nebudeš,“ otevřel dveře a vyšel na chodbu, přičemž jeho společnice ho okamžitě následovala. „Stejně je zajímavý, že zrovna naše kolej zůstala úplně nedotčená,“ prohodil. „Nebelvírská věž je dost poničená, Havraspárská na tom není o nic líp a Mrzimor je úplně zdecimovaný, ten jsem viděl na vlastní oči. Žádná škoda, stejně to tam vypadalo děsně.“

„Kdybys tam žil, tak by ti to nepřišlo.“

„Vyměnila bys snad Zmijozel za některou jinou kolej?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ zakřenila se na něj.

„Tak vidíš.“

Bez dalšího mluvení došli až na ošetřovnu. Oproti ránu to tam vypadalo o poznání lépe, mnoho pacientů už ji opustilo a několik jich bylo dokonce přemístěno ke Svatému Mungovi. A co slyšeli, jeden nebo dva z nich nakonec podlehli následkům svých zranění. Přesto všechno se však na tom místě cítili daleko lépe než před půl dnem.

„Pořád tu je.“

„A cos čekala, Naomi? Že se jen tak sebere a půjde domů?“ protočil oči Blaise a vydal se k nejvzdálenějším lůžkům. „Nějaká změna?“

„Vůbec nic,“ povzdechl si Christopher zničeně. „Pomfreyová sice tvrdí, že by se Cass měla co nevidět probrat, ale zatím to tak nevypadá.“

„Vypadáš hrozně,“ pohlédla na něj Naomi a posadila se na volnou židli vedle něj. „Spal jsi vůbec?“

„Hodinu dvě…“

„Tím pádem se seber a běž se vyspat,“ zamračila se na něj. „Nebo si snad myslíš, že až se proberou, ocení to, že se sotva držíš na nohou?“

„Naomi…“

„Žádný Naomi. Běž spát, Christophere. Oni odsud neutečou a pochybuju, že něco prošvihneš. Je skoro noc. Ideální čas na spánek. Jestli se budeš takhle přepínat, tak tě Pomfreyová nažene do jedné z těch prázdných postelí a sám víš, že to nebude zrovna výhra.“

„Fajn, už jdu,“ protočil oči a namáhavě se postavil na nohy. „Blaisi, Hermiona…“

„Mluvil jsem s ní, zítra máme sraz s Potterem.“

„Dobře,“ přikývl a vydal se k východu.

Naomi ho s obavami pozorovala a když už byl mimo doslech, otočila se na Zabiniho: „Mohl bys jít prosím s ním? Vypadá, že se v půlce chodby zhroutí.“

„Nebudu…“

„Prosím, Blaisi,“ upřela na něj oči.

„Fajn,“ zavrčel a otočil se k odchodu. „Ale počítej s tím, že si tuhle laskavost vyberu, Naomi,“ oznámil jí ještě a odpochodoval za ploužícím se Christopherem.

Naomi je vyprovodila pohledem a pak už svou pozornost zaměřila na Theodora a Cassidy. Přestože ona sama byla nevyspalá, rozhodně na tom nebyla tak špatně jako Chris, i když oproti Blaisovi vypadala jako troska. Jenže na rozdíl od něj si nevyžádala od ošetřovatelky lektvar na spaní a místo toho strávila polovinu odpoledne tím, že se hádala se svými rodiči. Několik hodin spánku se jí podařilo najít jen dopoledne a to nebylo ani omylem dostatečné. Unaveně si povzdechla. Věděla, že v případě nouze nebude problém, když si lehne na některé z volných lůžek, ale ze zkušenosti už věděla, že na ošetřovně se nespí zdaleka tak dobře jako ve vlastní posteli na koleji. Zazívala a rozhlédla se kolem sebe. Byla jediný návštěvník na ošetřovně, nikdo kromě spících pacientů tam nebyl. Dokonce ani madame Pomfreyová někam zmizela.

Náhle si uvědomila, že kdyby se cokoliv stalo, byla by jediná, kdo by mohl nějak zasáhnout. Možná, že poslat Blaise pryč nebyl tak dobrý nápad, jak si původně myslela. Znepokojeně potřásla hlavou a snažila se z ní podobné myšlenky vyhnat. Ještě jednou se rozhlédla kolem, ale ošetřovatelku nikde neviděla. Pohledem nakonec skončila na Cassidy. Přestože Christopher tvrdil, že u ní nenastala žádná změna, ona měla pocit, že něco je přeci jen jinak. Naposled ji viděla brzo dopoledne a byla si naprosto jistá tím, že předtím byla daleko bledší a nepravidelněji dýchala. Nyní už měla ve tvářích aspoň trochu barvy a celkově vypadala, že jen spí. Při tomto zjištění se jí na tváři objevil jemný úsměv. Možná bylo načase, aby uvěřila Blaisovu tvrzení, že budou nakonec v pořádku.

Pomalu začínala na židli usínat. Od odchodu Chrise a Blaise uběhla minimálně čtvrt hodina a na ni konečně začala padat únava. A zdálo se, že tentokrát opravdu přijde tvrdý spánek. Silou vůle se donutila zvednout se a zamířila k nejbližší prázdné posteli. Než tam ale stačila dojít, zaslechla blížící se kroky. Přesto však došla až k lůžku, posadila se a teprve tehdy pohlédla ke dveřím.

„Georgi?“ podivila se, když uviděla nově příchozího.

„Nazdar, Naomi,“ odvětil mladík bez energie a došel až k ní. „Hledám Christophera. Nevíš, kde je?“

„Poslala jsem ho spát, téměř tu omdlel vyčerpáním. Mám mu něco vyřídit?“

„Jen, ať se pak ozve Fleur, Billovi nebo komukoliv z naší rodiny.“

„Dobře,“ přikývla.

George chvíli nerozhodně postával před postelí, ale nakonec si sedl na postel vedle ní. „U Cassidy žádná změna?“

„Chris tvrdí, že ne,“ pokrčila Naomi rameny. „Jak to zvládáš?“

Místo odpovědi odvrátil hlavu a mlčky hleděl z okna. Teprve po chvíli promluvil. „Percy mě celý den posílá sem tam, abych byl někde užitečný. Přitom se snaží jen o to, abych na to nemyslel. Jako by to šlo. Proč tu vlastně pořád jsi?“

„Já nevím,“ odpověděla mu po pravdě. „Ještě se necítím na to, abych šla domů. Blaise tu taky zůstává a čeká, co bude s Theodorem. Prý budeš strejda.“

„Za sedm měsíců.“

„Závidím. Můj bratr rozhodně nevypadá na to, že by měl v budoucnu mít nějaké děti. Zatím si nebyl schopná ani najít přítelkyni a místo toho se fláká někde v Americe. Co udělal OVCE jsem ho neviděla. A vzhledem k tomu, že sestra je teprve ve třetím ročníku…“ pokrčila rameny a odhrnula si zbloudilé vlasy z čela.

„No, abych pravdu řekl, tak si ani nepamatuju, že by tvůj bratr měl nějakou přítelkyni,“ zamyslel se George, který chodil do stejného ročníku jako on.

„Vím o jedné,“ usmála se Naomi. Pak se ale zarazila. „Myslím, že se Cassidy pohnula,“ vyhrkla. George se okamžitě odtrhl svůj pohled od bradavických pozemků a soustředil svou pozornost na Cass. Vzápětí i on zaznamenal drobný pohyb. „Sežeň někde Pomfreyovou,“ prohodila k němu Naomi a sama se přesunula k její posteli. „Cass… slyšíš mě?“

Několik dalších minut se nic nedělo, ale pak hnědovláska pomalu otevřela oči a upřela je na blondýnku před sebou. „Naomi...“ hlesla skoro neslyšně. „Kde to…“ začala zmateně, ale pak se jí začaly vybavovat poslední události. „Co je s Theem?“ zeptala se naléhavě.

<< 52. kapitola <<                                                      >> 54. kapitola >>

03.12.2011 21:40:30
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one