My world of fantasy...

51. kapitola PČ - Bitva o Bradavice

Vůbec se mi nechtělo, komentářů bylo dost málo, ale nakonec teda vkládám i tuhle kapitolu. Předem upozorňuji, že se jedná o nejdelší z celé povídky, delší už se určitě nedočkáte. =) Snad se bude líbit, čekám nějaké pořádné reakce. :)

***

Cassidy trávila večer společně s bradavickými uprchlíky v Komnatě nejvyšší potřeby a přemýšlela o předchozí noci. Stále jí nešel z hlavy Theodorův polibek. Celý den se ho snažila někde najít a promluvit si s ním, ale měla dojem, že se po něm slehla zem. Nikdo, dokonce ani Tracy, nevěděl, kde je. Po vyučování se prostě sebral a někam odešel. Povzdechla si a rozhlédla se kolem sebe. Bylo už docela pozdě a ona se pomalu začínala chystat k návratu na kolej, když se najednou na stěně objevila postava mladé dívky. Neville okamžitě vyskočil na nohy, otevřel tajný průchod do Prasinek a beze slova vysvětlení zmizel. Zřejmě nepotřeboval nic slyšet a dovtípil se, kvůli čemu Ariana přišla do Bradavic. Cassidy bylo jasné, že ji k nim poslal Aberforth, se kterým už nějakou dobu spolupracovali, ale neměla sebemenší tušení, co mohl chtít a proč je shání takhle v noci. Nikdy dřív to neudělal. Chvíli zamyšleně hleděla na prázdné plátno, ale když na nic nepřišla, otočila se ke svým spolužačkám Vicky a Demelze a zapojila se do probíhajícího rozhovoru. Na to, že chtěla odejít, už úplně zapomněla. Nyní hodlala počkat na Nevillův návrat a zjistit, co se vlastně dělo. Trvalo mnoho minut, než se obraz opět odklopil a Longbottom opět vylezl ven.

„Hej, lidi! Podívejte, koho jsem přivedl. Neříkal jsem vám to?“ zvolal Neville nadšeně na celou místnost.

Vzápětí se v Komnatě objevil Harry Potter a jeho dva nejlepší kamarádi. Okamžitě se ozvalo nadšené volání jejich jmen a všichni se k nim opřekot nahrnuli, aby se ujistili, že jsou to doopravdy oni. Mnozí z nich už ani nečekali, že by se k nim mohli vrátit a pomalu začali ztrácet naději. Jejich příchod ji však znovu obnovil. Cassidy stejně jako ostatní vyskočila ze země, kde dosud seděla, ale na rozdíl od nich se k nim nenahrnula a všechno jen zpovzdálí sledovala. Při Harryho výrazu se musela pobaveně pousmát, opravdu vypadal, že vůbec nechápe, co se kolem něj děje.

„Kde to jsme?“ zeptal se vzápětí.

„V Komnatě nejvyšší potřeby přece!“ vyhrkl Neville a okamžitě začal vysvětlovat, jak se tam dostal a jak se tam začali shromažďovat i ostatní studenti. Okamžitě se rozpoutal rozhovor ohledně Nouzové místnosti a také dohady ohledně toho, co se chystají Harry, Hermiona a Ron udělat. Nadšení z jejich návratu však velmi rychle opadlo, když studenti zjistili, že jejich Vyvolený nemá v plánu v Bradavicích zůstat a ani je nechce zasvětit do toho, co tam pohledává. Neville začínal být pomalu rozčílený, ale než to mohlo přerůst v něco většího, prázdný obraz se opět odklopil a dovnitř vpadli dvě další postavy.

„Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville. Ahoj, vy tři, říkala jsem si, že vás tady asi najdu,“ usmála se Lenka Láskorádová, když se rozhlédla kolem sebe.

„Jo!“ vykřikl Seamus a rozběhl se obejmout Deana, který vešel hned po Lence.

„Lenko!“ vyhrkla v tu samou chvíli Cassidy, prorvala se mezi ostatními a šťastně skočila své kamarádce kolem krku. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím. Jsi v pořádku? Nestalo se ti u Malfoyových nic?“ zjišťovala okamžitě. I když se Lence podařilo poslat jim zprávu, že je v pořádku, a ona sama to koneckonců věděla od Draca, musela se ujistit.

„Jak víš…“ začal Harry.

„Mám svoje zdroje,“ odbyla ho rychle Cassidy, ale vzápětí se na něj omluvně usmála, když si uvědomila, jak to muselo vyznít.

Harry ji chvíli probodával pohledem, ale potom se rozhodl to nechat být a obrátil se zpět k Lence, aby zjistil, jak se tam dostala. Odpovědi se však dočkal od Nevilla. A než dostal možnost se opět začít dohadovat, průchod z Prasinek se znovu otevřel a dovnitř začali proudit další lidé.

Cassidy se mírně zamračila, když spatřila Ginny, ale ta si jí vůbec nevšímala, měla oči jen pro Harryho. Zato Fred a George se na ni přátelsky usmáli, což ji potěšilo. Neviděla ty dva docela dlouho a uvědomila si, že jí i chyběli.

„Aberforth začíná trochu bručet,“ oznámil Fred osazenstvu místnosti a dalšími slovy doplnil i důvod.

„Tak jaký máš vlastně plán, Harry?“ vyzvídal George.

„Žádný plán nemám.“

Cassidy podezřívavě přimhouřila oči a začala přemýšlet nad tím, proč se tam ti tři vlastně objevili. Bylo očividné, že Nevillovo tušení o chystající se bitvě nebylo správné, oni tam dorazili z jiného důvodu. Napjatě sledovala, jak se Potter dohaduje se svými přáteli, než se nakonec rozhodli, že přece jen využijí nabízenou pomoc. Netrvalo dlouho a všichni se dozvěděli o diadému Roweny z Havraspáru. A když Harry spolu s Lenkou opustil místnost, v Cassidy začala narůstat obava o tom, v co to nakonec přeroste.

 

***

 

„Jak dlouho myslíš, že tam ta sůva ještě bude?“ mračil se Anthony, zatímco spolu s Chrisem seděli na schodišti vedoucím k chlapeckým ložnicím a sledovali profesorku Carrowovou, která pochodovala po jejich společenské místnosti a očividně na něco čekala. Ona sama je vidět nemohla, tma na schodech je dostatečně kryla a ani tichý šepot je nemohl prozradit.

Alekta Carrowová dorazila do společenské místnosti Havraspáru dvě hodiny před večerkou a od té doby se odtamtud nehnula. Nikdo neměl z jejího příchodu radost, nikomu už nedovolila vyjít ven a bez mrknutí oka zahnala všechny studenty do ložnic.

„Mě by spíš zajímalo, co tím vlastně sleduje,“ nadhodil Christopher.

„Určitě nic důležitýho,“ odvětil Anthony netrpělivě. V devět hodin měl mít rande s Dafné, ale nyní již víc jak hodinu meškal.

„Já jen doufám, že nemá v plánu zavést hlídání v kolejích, to už by byl vrchol všeho. Tak jako tak nemají koho hlídat,“ ušklíbl se. „Ti mladší je nezajímají a ti, které by mohli chtít hlídat, už tu nejsou. Celá ta BA se před nimi už přes týden schovává. Snad si teda nemyslí, že je tu někde objeví,“ uchechtl se posměšně.

„Nechtěj po mně, abych chápal její myšlenkový pochody, Chrisi.“

Christopher na to už už chtěl něco odpovědět, ale než tak stihl udělat, ozvalo se tiché otevírání dveří do společenské místnosti. Překvapeně pohlédl na Tonyho a potichu se přesunuli níž, aby měli lepší přehled. Doufali, že tma panující na schodišti je bude nadále dostatečně dobře krýt a že si Alekta bude všímat nově příchozího a ne jich.        

Chvíli se v místnosti nic nedělo, dokonce to vypadalo, že de dveře otevřely samy od sebe, ale po chvíli se jakoby odnikud objevil Harry Potter a nahlas přečetl nápis na soše Roweny z Havraspáru. „Vědět, jak nejlépe na to, je nad všechno světa zlato.“

„Což z tebe dělá pěkného pitomečka, troubo,“ nedala na sebe dlouho čekat Carrowová.

Havraspárští sedmáci vzápětí uviděli, jak si vyhrnula rukáv na levé ruce a odhalila tak obludné znamení zla, které vzápětí stiskla prstem. Zničehonic se však odněkud vynořilo omračující kouzlo a srazilo nechápavou Alektu k zemi. Když se pak ozval hlas Lenky Láskorádové, oba mladíci na sebe udiveně pohlédli. Zdálo se, že překvapení toho večera nebrala konce. Než ale stihli jakkoliv zakročit, Potter opět zmizel neznámo kde. Vzápětí se kolem nich začali hrnout ostatní studenti, které vylákal hluk ze společenské místnosti, a běželi se podívat, co se vlastně stalo. Christopher s Anthonym se nenápadně připojili k vzrůstajícímu davu a sledovali mladší studenty, kteří zkoumali ležící profesorku. Chtě nechtě se museli pousmát, když viděli nadšení v jejich tváři. Alekta Carrowová zde opravdu nebyla oblíbená.

Netrvalo však dlouho a většina přítomných se opět rozprchla, když za obrazem zaslechli hlas profesora Amycuse Carrowa. Jen několik odvážných zůstalo v místnosti a naslouchali ne zrovna příjemnému rozhovoru Carrowa a profesorky McGonagallové, která dorazila nedlouho po něm. Definitivně se studenti rozprchli, když se obraz začal odklápět. Nikdo nehodlal čelit naštvanému Smrtijedovi, který byl schopen na ně bez přemýšlení seslat Cruciatus. Jen Christopher s Tonym opět zůstali na schodišti. Na rozdíl od ostatních viděli vše a nechtěli si nechat ujít i pokračování.

Hádka Carrowa a McGonagallové pokračovala i v Havraspáru a přestože ani Chris, ani Anthony nepatřili do profesorčiny koleje, pociťovali k ní v tom okamžiku velké sympatie. Ve chvíli, kdy jí její kolega plivl do tváře, se v nich obou zvedl hněv, ale byl to opět Potter, kdo se rozhodl zasáhnout a bránit hlavu své koleje. Oba dva s očima na vrch hlavy sledovali, jak jejich Vyvolený použil na Smrtijeda nepromíjitelnou kletbu a nechal ho svíjet se v bolestech na zemi. Bez hnutí brvou pozorovali mužovu bolest bez nutkání mu nějak pomoci, zrovna on si to víc než zasloužil. Chvíli poslouchali probíhající rozhovor, než je opět upoutal pohyb na zemi.

„Mdloby na tebe!“ vyhrkl Christopher, když viděl, že se Amycus Carrow opět začíná hýbat.

„Pane Walkere… pane Golgsteine,“ všimla si teprve nyní profesorka McGonagallové jejich přítomnosti. „Výborně,“ pochválila je vzápětí. „Ale pokud vím, měli jste už být oba v postelích.“

„Při tom, jaký tu oni,“ kývl Anthony k nehybným tělům, „nadělali kraválu, to moc dobře nešlo.“

„Rozumím,“ přikývla profesorka a mávnutím hůlky spoutala obě ležící těla stříbrným provazem. Poté se znovu otočila k Potterovi a starostlivým hlasem pokračovala. „Jestli Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, doopravdy ví, že jste tady…“

Přesně v ten okamžik se Harry chytl za hlavu a obličej se mu zkřivil bolestí. Všichni přítomní na něj starostlivě hleděli, ale byla to opět McGonagallová, kdo se jako první chopil slova.

„Není vám nic, Pottere?“

„Utíká nám čas, Voldemort se blíží. Jednám na Brumbálův rozkaz, paní profesorko, musím najít tu věc, kterou chtěl, abych našel! Zatímco budu prohledávat hrad, musíme odsud ale dostat studenty…“ vysvětloval dál profesorce. Brzy na to se začal rodit plán na evakuaci a ochranu školy. Christopher a Anthony mlčky přihlíželi, stejně jako Lenka. Teprve na odchodu se k nim profesorka znovu otočila.

„Goldsteine, Walkere, probuďte celý Havraspár, ať se všichni seřadí podle ročníků, profesor Kratiknot si vás tu brzy vyzvedne a odvede vás do Velké síně,“ otočila se profesorka ke svým studentům. „Jako nejstarší studenti to tu máte na starosti,“ dodala a spolu s Potterem a Láskorádovou opustila prostory Havraspáru.

Christopher s Tonym na sebe krátce pohlédli a vzápětí začali dělat to, co jim bylo nařízeno. A protože byli prakticky všichni ještě vzhůru, nebyla to nijak těžká práce.

 

***

 

Cassidy netrpělivě podupávala nohou a čekala, co se bude dít dál. Od odchodu Harryho a Lenky uběhla více než půl hodina a od té doby se v Komnatě nejvyšší potřeby prakticky nic nezměnilo. Pouze počet lidí v místnosti rapidně vzrostl, když se ke studentům přidal i zbytek Brumbálovy armády a několik členů Fénixova řádu. Po celou dobu se snažila vyhýbat se pohledem Ginny, která ji po  odchodu Harryho nespustila z očí, ale jinak nedávala najevo žádné emoce a dál stála vedle svých bratrů. Cass se ulevilo, když dorazili i manželé Weasleyovi a donutili tak rudovlásku, aby se věnovala výhradně jim. Nenapadlo ji však, že se v místnosti přece jen objeví někdo, kdo o ni bude jevit zájem.

„Co tu děláš, Cassidy,“ ozvalo se vedle ní najednou francouzsky.

„Fleur,“ vydechla hnědovláska překvapeně, když vzhlédla ke své sestřenici, jež právě dorazila i se svým manželem. „Páni, vypadáš báječně,“ uvědomila si. „Koukám, že ti manželství opravdu sluší. Jak se máš?“

„Až na to kolem dobře,“ odvětila opatrně Fleur a pátravě pohlédla dívce do tváře. „Vůbec se nám neozýváš, Cassidy,“ vyčetla jí. „Měla jsem o tebe strach. Kdyby mi pravidelně nepsal Chris…“

Cass ohromeně zírala na ženu před sebou a snažila si vzpomenout, kdy o ni naposled měla Fleur starost. „Nevěděla jsem…“

„Po tom, co mi Bill říkal, co se dělo Ginny ve škole a když se u nás objevila ta Lenka Láskorádová a říkala mi, že jste kamarádky, jsem si o tebe začala dělat starosti,“ vysvětlovala Fleur. „Nevěděla jsem, že ses do všeho také angažovala. Neřekla bych to do tebe. Vyrostla jsi a změnila ses,“ přejela ji pohledem.

Cassidy se usmála, když jí došlo, že s ní Fleur poprvé jedná jako s dospělou a sobě rovnou. „Promiň.“

„Ať se dneska bude dít cokoliv, dávej na sebe pozor,“ pokračovala Fleur vážným hlasem. „A kdybys cokoliv potřebovala, obrať se na mě nebo na Billa, rozumíš? Mám pocit, že jsem ti to v létě zapomněla říct.“

„Děkuji, Fleur,“ hlesla Cassidy dojatě, když ji mladá Weasleyová objala a políbila na obě tváře. Do té doby si neuvědomovala, že by o ni mohla mít Fleur starost. Přemýšlela, co by mohla své sestřenici ještě říci, ale už nedostala možnost to udělat, protože se vrátil zpátky Harry spolu s Lenkou a získali si pozornost všech v místnosti.

„Co se děje, Harry?“ zeptal se jako první Remus Lupin.

„Voldemort je na cestě sem, zahrazují všechny přístupy do školy – Snape práskl do bot – A co vy tady děláte? Jak jste se to dozvěděli?“ zeptal se a prakticky vzápětí se mu dostalo náležité odpovědi od Freda. Jakmile jim pak Harry oznámil, že se bude bojovat, všichni najednou se rozeběhli do Velké síně. Jen pod schody se utvořil menší hlouček, který tvořili prakticky jen Weasleyovi.

„Ještě nejsi plnoletá!“ vřískala paní Weasleyová na svou dceru. „Nedovolím to. Kluci ano, ale ty půjdeš pěkně domů.“

„Nepůjdu!“ vytrhla se z matčina sevření Ginny. „Jsem v Brumbálově armádě…“

„Haranti, co si hrají na vojáky!“

„Ale haranti, co se mu chystají postavit, když se to neodvážil udělat nikdo jiný,“ připomněl jí Fred.

„Je jí šestnáct. Není na to dost stará!“

„A co ona?“ ohradila se okamžitě Ginny a ukázala na Cassidy, která stála vedle Fleur a celému rozhovoru tiše naslouchala. „Je stejně stará jako já a stejně tu je.“

„Mně to nemá kdo zakázat,“ pokrčila rameny Cassidy a vyhnula se Fleuřinu zamračenému pohledu. „Jedině Chris, a ten to neudělá. Rodiče a prarodiče mám totiž mrtvé, jak víš,“ probodla rusovlásku pohledem a ta jen zahanbeně odvrátila zrak.

„Ale taky bys měla jako Ginny odejít,“ začala se o ni okamžitě starat paní Weasleyová.

„Myslím, že je to moje rozhodnutí,“ ohradila se Cass. „Nenechám tu bratra samotného,“ pohodila hlavou a vrhla ještě poslední pohled na Fleur, která jí potichu popřála hodně štěstí. Nepokusila se jí to rozmluvit, věděla, jak je její sestřenice tvrdohlavá, když chce. A navíc věděla, že by to stejně nemělo žádný účinek, nemohla jí to poručit a nic jiného by na ni neplatilo. „I tobě, Fleur,“ pokusila se pousmát Cassidy. Byla pevně rozhodnutá zůstat v Bradavicích a neexistovalo nic, co by ji od toho mohlo ohradit. Rychlým krokem se vydala do Velké síně a i přes svou kolejní příslušnost se šla posadit k Christopherovi a Anthonymu.

„Kdes byla?“

„V Komnatě s ostatními,“ vysvětlila tiše. „Zdržela mě Fleur. Děje se tu něco důležitého?“

„Zatím ne,“ zavrtěl Chris hlavou a rozhlédl se kolem. „Jen sem dovedli všechny koleje, když Potter vpadl k nám.“

„Byls u toho?“ zajímala se. „Vím, že tam šel s Lenkou, ale netuším, jak to dopadlo.“

„Narazili na Carrowovi, ale ti už jsou bezpečně odklizeni. Jen teda Alekta ještě stačila zavolat Voldemorta.“

„To vím, Harry to říkal,“ přikývla krátce. K ničemu dalšímu už se nedostala, protože si všimla, že se profesorka McGonagallová chystala k proslovu.

„Klid, vážení!“ oslovila studenty, kteří se mezi sebou hlasitě bavili a dohadovali se, co se asi tak může dít. „Svolali jsme vás sem, protože Bradavice se chystá napadnout lord Voldemort a jeho Smrtijedi,“ pronesla nahlas. „To však není žádný důvod k panice, máme ještě mnoho času,“ pokračovala rychle, když studenti začali panikařit. „Celá škola bude neprodleně evakuována. Evakuaci budou řídit pan Filch a madame Pomfreyová. Prefekti na můj povel seřadí studenty svých kolejí a spořádaně je odvedou na evakuační místo.“

„Nikam nejdu,“ zavrtěla hlavou Cassidy rozhodně.

„Já vím,“ přikývl Christopher.

„A co když chceme zůstat a bojovat?“ vykřikl nahlas Ernie McMillan.

„Kdo je plnoletý, může zůstat,“ odpověděla mu profesorka.

„A co naše věci? Naše kufry a sovy?“ ozvalo se od havraspárského stolu.

„Kde je profesor Snape?“ padla další otázka od zmijozelského stolu. Na ni a i další profesorka McGonagallová odpověděla.

„Vím, že se připravujete k boji. Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit. Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netoužím po tom, aby byla prolévána kouzelnická krev. Vydejte mi Harryho Pottera a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci.“

Christopher jen omámeně poslouchal vysoký chladný hlas, který se rozléhal po místnosti a nabádal je k odevzdání jediné záchrany kouzelnického světa. Už od první věty se utvrdil v tom, že proti tomuto muži je nutné bojovat. Vydání Pottera bylo naprosto  nemyslitelné. A jak se zdálo, všichni kolem měli stejný názor. Ale i tak našel ty, kteří s Pánem zla souhlasili.

„Vždyť je támhle. Potter he támhle!“ vyskočila od zmijozelského stolu Pansy Parkinsonová a ukazovala na Harryho. „Chyťte ho někdo!“

Vzápětí se celá Velká síň pohnula a všechny tři spřátelené koleje se jako jeden muž postavili čelem k Pansy a mířily na ni svými hůlkami. Bylo víc než jasné, že Pottera vydat nehodlají.

„Děkuji, slečno Parkinsonová,“ oslovila ji McGonagallová. „Opusťte první Velkou síň s panem Filchem. Ostatní studenti vaší koleje vás budou následovat.“

K Chrisovu překvapení se celý zmijozelský stůl zvedl a spořádaně opustil místnost, nezůstal tam sedět ani jediný student, který by chtěl pomoci bojovat. Chris na to zareagoval zklamaným obličejem, čekal od nich něco víc. Všiml si však, že nebyl jediný. I Cassidy a Anthony se tvářili rozladěně, odchod Dafné, Tracy a Theodora je všechny rozesmutnil.

„Nemůžu uvěřit tomu, že opravdu odešli,“ vydechla Cass.

„Ani já,“ přitakal Chris a Tony jen souhlasně přikývl.

Ani jeden z nich nereagoval na vyzvání profesorky McGonagallové, aby i Havraspár, Nebelvír a Mrzimor opustili Velkou síň. Všichni tři zůstali sedět a pozorovali odcházející studenty.

„Obávám se, že vy budete muset odejít také, slečno Walkerová,“ oslovila Cassidy profesorka McGonagallová, která procházela mezi stoly a vykazovala studenty, kteří tam neměli co pohledávat.

„A kam bych asi tak měla jít?“ zeptala se hořce dívka. „Do Nottova sídla snad?“

„Pokud dovolíte, paní profesorko,“ zasáhl Christopher dřív, než mohla Cassidina frustrace z odchodu Theodora a Cassidy nabýt větších rozměrů, „Cassidy by tu zůstala. Jsem teď jejím opatrovníkem a souhlasím s tím, aby tu byla.“

„Pokud je to vaše rozhodnutí, pane Walkere,“ pokrčila rameny profesorka.

„Je to lepší, než aby se vracela do otcova domu,“ odvětil a sledoval, jak se McGonagallová s přikývnutím otočila a vydala se k nebelvírskému stolu, kde zůstalo nejvíce studentů.

„Děkuji.“

„I kdybych s tím nesouhlasil, odtrhla by ses od ostatních a vrátila by ses. Takhle alespoň vím, že tu jsi. Ale chci, abys na sebe dávala pozor, Cass,“ pohlédl na ni vážně. „A aby ses někoho pořád držela. Ať už mě, Tonyho nebo kohokoliv jiného,“ padl mu pohled na Weasleyovi, kteří stáli u profesorského stolu spolu s dalšími členy Fénixova řádu. „Nehodlám ztratit ještě tebe.“

„Já vím,“ přikývla a natáhla se k němu, aby ho objala. „Mám tě ráda, Chrisi. Neopovažuj se mi umřít, jasný? Víš, že bych to bez tebe nezvládla.“

Anthony ty dva pozoroval se zvláštním výrazem ve tváři, pak si ale všiml opětovného otevření dveří. S nezaujatým výrazem se otočil, aby spatřil nově příchozí. Vzápětí se jeho tvář rozzářila a on vyskočil, aby mohl přivítat dvě dívky, které s rozpačitým výrazem stály u vchodu.

„Dafné, tak přece,“ objal svoji přítelkyni.

„Snad sis nemyslel, že bych tě tu nechala samotného,“ usmála se na něj blondýnka. „Celou dobu bych umírala strachem.“

„Chrisi! Podívej se, kdo se vrátil!“ vykřikl a oddělil tak od sebe sourozence, kteří spolu o něčem potichu diskutovali a nevšímali si okolí.

„Trac!“ vyhrkl Christopher. 

„Snad jsi nepochyboval,“ ušklíbla se černovlasá zmijozelská studentka. „Jen jsme musely vzbudit zdání, že opravdu odcházíme spolu s ostatními,“ vysvětlovala. „A taky dohlédnout na to, že Astorie opravdu odejde. Když jí došlo, že zůstáváš, chtěla se mermomocí vrátit zpátky. I když se bojím, že ji trefí šlak, až zjistí, že Dafné tu i přes její ujišťování, že také odchází, nakonec zůstala.“

„Děkuji,“ hlesl upřímně Christopher. „Jsem rád, že odešla.“

„Naomi, co ty tu děláš?“ postřehla najednou Cassidy přítomnost další osoby.

„To, co považuji za správné,“ mrkla na ni dívka a posadila se vedle ní. „Když jsem viděla, že tyhle dvě berou roha, šla jsem za nimi. No tak, netvař se tak překvapeně, Chrisi. Prostě jsem tady a hotovo.“

„Teď se budu bát pro změnu o tebe,“ zamračil se na ni Christopher, ale dlouho mu to nevydrželo. Místnost totiž opustil i poslední student, který tam nepatřil, a Fénixův řád se rozhodl zbývajícím studentům předestřít bojový plán. Přesto se však ještě Cassidy otočila k Tracy, aby se potichu zeptala na věc, která ji tížila.

„Theodor opravdu odešel?“

Tracy však zavrtěla hlavou. „To je něco, co netuším. Buď odešel mezi prvními a nebo neodešel vůbec. Jeho a Blaise jsem totiž nikde neviděla. A stejně tak Draca, Crabbea a Goyla,“ šeptla jí a zaposlouchala se do Kingsleyho řeči.

Poté, co Kingsley dohovořil a Fred s Georgem se nabídli jako další velitelé, se všichni studenti, členové BA a Fénixova řádu nahrnuli k pódiu, aby se mohli rozdělit do skupinek. Christopher mlčky poslouchal, jak si vedoucí rozdělovali lidi mezi sebou, ale když padlo Cassidino jméno s poznámkou, že půjde ven spolu s Remusem, prudce se ohradil.

„V žádném případě!“ vyhrkl a vysloužil si tak sestřin překvapený pohled. „Dovolil jsem ti zůstat, Cass, ale nechci, abys opustila hrad,“ pronesl tišeji a už přímo ke své sestře. Ta na něj zamračeně pohlédla, ale pak její výraz zjemněl a bez dalšího slova se naklonila k Remusovi, jestli by ji raději nemohl poslat s Fredem nebo s Georgem.

Vzápětí byl na její místo nasazen Christopher s Tracy. Nebyl nadšený z toho, že ho oddělili od Cassidy, ale věděl, že se velitelé snaží rozdělit lidi podle toho, kde koho budou potřebovat, takže se rozhodl jim to více nekomplikovat. Byl jen rád, že ona zůstala v hradě a ještě k tomu se dobrovolně přidala k jednomu z dvojčat, což považoval snad za nejbezpečnější pozici. Když pako o pět minut později opouštěl Velkou síň, vřele se rozloučil nejen s Cassidy, ale také s Tonym, Dafné a Naomi, kteří byli posláni s profesorkou McGonagallovou na nebelvírskou věž, odkud měli odstřelovat Smrtijedy a jiné přívržence Pána zla.

„Bude v pořádku, neboj se,“ položila mu Tracy ruku na rameno. „Víš, že se o sebe umí postarat.

„Prostě z toho nemám dobrý pocit,“ povzdechl si. „Jenže jsem jí nemohl přikázat, aby odešla. Neudělala by to.“

„To máš pravdu,“ souhlasila s ním Trac a povzbudivě mu stiskla ruku. „Není malá, Chrisi, a povede se líp než mnozí další. Dopadne to dobře, věř mi. Krom toho tam s ní bude i Lenka a George.“

„A to mě má uklidnit?“ zamračil se, zatímco dál kráčel za Remusem a jeho skupinkou. „Počkej… Kde je vůbec Charlie?“

„Byl přidělen ke Kingsleymu,“ protočila oči. „Náhodou jsem docela ráda, že je jinde než já. Pořád bych po něm pokukovala a nesoustředila bych se na sebe. Ale skoro jsme se ani nestihli pozdravit, natož pak rozloučit. Jsem ale ráda, že jsem ve skupině s tebou, Chrisi,“ usmála se najednou. „Myslím, že budeme dost dobrá dvojice, nemyslíš?“

„Tak o tom vůbec nepochybuji,“ usmál se i on.

V ten okamžik došli na místo, které jim bylo určeno, a zastavili se. Christopherovi neušel pobavený pohled, kterým ho počastoval Remus Lupin. Měl pocit, že je Remus rád za to, že se oba rozhodli k nim přidat a pomoci tak v obraně hradu. Zpětně si uvědomil, jak překvapeně se Lupin zatvářil, když ho tam s Cassidy, Tracy, Dafné, Tonym a Naomi uviděl. Zřejmě se mu donesly zprávy o tom, kdo je jeho otcem a jak se v posledních měsících choval.

„Jsem rád, že ses nakonec přidal k nám, Chrisi,“ prohodil k němu potichu.

„Slyšel jsi o mém otci, že?“

„Slyšel. Trochu jsem se bál, že se přidáš k druhé straně. Je hezké vidět, že se moje obavy ukázaly liché i přes to, co jsem z Bradavic slyšel. A že se ti podařilo získat na naši stranu i Zmijozel. To je něco, v co jsem ani nedoufal,“ pohlédl na Tracy.

„Přece bych v tom Chrise nenechala samotného, pane profesore,“ ušklíbla se dívka.

„Stačí Remusi,“ opravil ji Lupin. „Ten titul už mi nenáleží a krom toho je na oslovování v bitvě moc dlouhý, Tracy,“ odvětil vážně. Bylo zřejmé, že si na svou bývalou studentku pamatuje a její změna ho poměrně zaskočila.

 

***

 

„Co to děláš, Theodore?!“ zasyčel Blaise na kamaráda, když spatřil, jak se nenápadně snaží odpojit od skupinky zmijozelských studentů, kteří byli pod dozorem Filche odváděni pryč ze školy.

„Co asi tak myslíš?“ odsekl Theo.

„Ty ses musel úplně zbláznit! Víš, vůbec, co to znamená?“

„Nejsem blbej, Blaisi.“

„Zrovna teď mi to tak nepřijde. Děláš to kvůli ní, co?“ zamračil se Zabini a donutil ho, aby se zastavil. Zbylí žáci kolem nich bez povšimnutí procházeli a snažili se co nejdříve dostat do Komnaty nejvyšší potřeby, odkud měli být vyvedeni ven z hradu. „Jsi si jistý, že za to stojí? Budeš se muset postavit vlastnímu otci.“

„Ona za to stojí,“ hlesl Theo potichu.

Blaise jen s povzdechem zakroutil hlavou: „Jsi beznadějnej případ. Jestli to ale nevyjde, tak si mě nepřej!“ pohrozil mu zamračeně.

„Chceš snad říct…“

„Samozřejmě, že jdu s tebou. Když už se chceš nechat zabít, tak ať to stojí za to,“ ušklíbl se Blaise.

„Fajn, tak pojď, ty obdivovateli Pottera,“ oplatil mu úšklebek Theodor a chystal se vrátit do Velké síně. Ovšem na to měl Zabini také jiný názor, trhnutím ruky ho zastavil a ukázal mu na nedaleký výklenek, kde se schovávali Draco, Crabbe a Goyle a čekali, až zbytek koleje projde.

„Zajímalo by mě, co mají ti tři za lubem.“

„Ať je to cokoliv, nebude to nic dobrého.“

„Myslím, že bysme se jich měli držet,“ uculil se Blaise a zatáhl kamaráda do nejbližších dveří. Brzy na to přešli i poslední Zmijozelští, ale vzápětí se na chodbě objevili studenti Mrzimoru následování Havraspárskými a Nebelvírskými, kterých bylo i na jejich obvyklý počet velmi málo. Když však už chtěli vyjít ze své skrýše, objevili se další žáci, převážně páťáci a šesťáci z Nebelvíru. Teprve po jejich průchodu se stala chodba opět opuštěnou.

„Radši bych…“

„Myslíš si snad, že budou ve Velké síni čekat, až se uráčíme dostavit? V tuhle chvíli už se budou někde na hradě připravovat k boji. Mají tu s sebou dost bystrozorů, kteří jim to celé zorganizují,“ shrnul Zabini. „Jdeme za Dracem a těma dvěma,“ kývl na Draca a jeho dva kumpány, kteří se právě vynořili ze svého výklenku. Zdálo se, že se Malfoy se svými bývalými poskoky o něčem dohaduje, ale nakonec vytáhl hůlku a poklepal si jí na hlavu. V dalším okamžiku jim zmizel z dohledu.

„Zastírací kouzlo,“ kývl uznale Theodor a na tváři se mu opět objevil úšklebek. Na Draca sice už neviděl, ale uměl si domyslet, že v tu chvíli něco netrpělivě rozkazuje Crabbeovi a Goylovi a nevěnuje se moc svému okolí. Chvíli na to zmizel i Vincent, ale než tak stihl udělat i Gregory, Theo vrhl jeho směrem sledovací kouzlo, které bylo schopno sesílateli stále ukazovat, kde se dotyčný nachází.

„Chytré,“ poznamenal Blaise, když zmizel i Goyle a jemu došlo, co Theodor udělal. „Jestli tohle Draco zjistí, zabije tě.“

„Jsem Zmijozel,“ pokrčil Nott rameny. „Nemůže ode mě čekat fér hru. Ale šel na to dobře,“ dodal, napodobil svého spolužáka a skryl se pod zastírací kouzlo. A jakmile to udělal i Zabini, opustili svou skrýš a vydali se za svými spolužáky. Chvíli se jim zdálo, že se jen tak bezcílně pohybují hradem, než zaslechli někde pod nimi jakýsi rozruch.

„Podívej!“ vyhrkl najednou Blaise, když se na nedalekém schodišti objevilo pět studentů v čele s profesorkou McGonagallovou a mířili směrem k Nebelvírské věži.

„To snad není možné!“ upíral Theo oči na Dafné a Naomi, které spolu s Anthonym, Parvati a Levandulí klusali za profesorkou.

„Vypadá to, že nejsme jediní přeběhlíci.“

„Jestli je tu Dafné, tak to znamená, že se Tracy vrátila taky,“ uvedl pravý důvod svého zamračení Theodor. „To nemůže jednou zůstat stranou?!“

„Zřejmě to máte v rodině,“ zamumlal Blaise. „Jen doufej, že bude mít dost rozumu a neukáže se někomu přímo na očích.“

„Snad,“ přikývl Theo a pospíšil si, aby dohnal Draca a spol., kteří se jim pomalu začínali vzdalovat.

 

***

 

Cassidy rychle kráčela spolu s Georgem, Angelinou Jonesovou a Lenkou Láskorádovou chodbami hradu. Pomalu už se blížili k první tajné chodbě vedoucí ven z Bradavic. Zatímco oni měli na starost pouze tři ze sedmi chodeb, Fredova skupinka dostala na starosti zbytek. Cílem bylo zabezpečit chodby, u kterých bylo nejmenší riziko, že by z nich mohli vyjít Smrtijedi, a vytipovat si dvě, u kterých naopak bylo to riziko největší. Zatímco na Fredovu skupinu připadla chodba u jednohrbé čarodějnice, která vedla do Prasinek, George si vybral chodbu mířící na bradavické pozemky. O své další dvě chodby se téměř starat nemuseli. Jedna z nich byla kompletně zasypána, zatímco druhá vedla pod jezero. Přesto se však rozhodli se pojistit a nastražit tam několik pastí, kdyby se tamtudy náhodou povedlo někomu projít. Bylo životně důležité, aby se k nim z těch směrů nikdo nedostal.

„Hotovo,“ mnul si spokojeně ruce George, když zabezpečili i poslední chodbu, kterou měli zároveň i hlídat.

Cassidy se pousmála, byla ráda, že už alespoň tohle mají hotové.  Opravdu by nechtěla být na místě toho, kdo by se pokusil touto chodbou projít. Nad věcmi, které George dokázal vymyslet, jí občas zůstával rozum stát, ale musela uznat, že má velmi dobré nápady a srší originalitou. Kingsley Pastorek opravdu věděl, proč tento úkol svěřit dvojčatům, nikdo jiný by se toho nezhostil lépe.

Najednou hradem otřásl mohutný výbuch a studenti se po sobě vystrašeně podívali.

„Co to bylo?“ vyhrkla Angelina.

„Myslím, že Smrtijedi právě zaútočili,“ vyjádřil svůj názor George.

„Je půlnoc,“ oznámila jim Cassidy. „Lhůta právě vypršela.“

„Podívejte!“ křikla Lenka a vrhla se k nejbližšímu oknu. Přímo pod nimi se rozpoutala bitva, jak se do sebe pustili přívrženci Pána zla a Fénixův řád. V nastalé tmě byly vidět jen létající kletby a sem tam zahlédli také siluetu čísi postavy, ale víc ne. „Musíme jim pomoct!“

„Ne, Lenko,“ zarazila ji Angelina. „Jakmile bysme zaútočili, oplatili by nám to. A jsme dost nízko na to, aby nás mohli trefit. A krom toho bychom mohli zranit někoho z našich. Uděláme to, kvůli čemu nás sem Pastorek poslal.“

„Ale oni naši pomoc potřebují víc,“ přidala se na Lenčinu stranu Cassidy.

„Řekl bych, že nebude dlouho trvat a Smrtijedi si probojují cestu do hradu,“ zapojil se do rozhovoru George. „Mají pravdu, Angelino. I když jsme jen tři, můžeme jim pomoct. Navíc chodba není daleko, kdykoliv se k ní můžeme vrátit. Ale pro jistotu – Lenko, Angie, mohly byste se tam vrátit? My se je odsud s Cassidy pokusíme zdržet,“ mluvil k nim jako opravdový vůdce.

„Ale Georgi…“ namítla Angelina.

„Pokud se nemýlím, tak kousek pod námi by měla být Remusova skupinka. A když jim nikdo nepomůže, nedostanou se zpátky do hradu. Šla jsi sem dobrovolně, tak mě teď jako vedoucího poslechni a udělej, co ti říkám,“ probodl ji pohledem.

Tmavovláska na něj chvíli zamračeně hleděla, ale pak se otočila a beze slova se vydala chodbou zpět. Lenka se na George usmála, zřejmě s jeho plánem souhlasila, a také se vydala splnit rozkaz. George s Cassidy tak u oken osaměli. Cass na něj tázavě pohlédla a čekala, co bude dál. I když jim chtěla pomoct, neměla sebemenší tušení, jak to udělají. Doufala, že on nějaký ten plán má, když se rozhodl bojovat.

„Pojď,“ vzal ji za ruku a táhl ji ke vzdálenějším oknům. „Podrž to!“ vrazil jí do ruky jakýsi váček, který vytáhl zpod hábitu a začal z něj tahat všemožné věci. „Pro všechny případy s sebou s Fredem nosíme různé výrobky z naší prodejny,“ vysvětlil, zatímco skládal věci na parapet. „Vem si ty červené a pokus se je dostat za bitevní linii.“

Cass váhavě přikývla a vzala do ruky červené kuličky. Opatrně otevřela okno, které bylo zatím v pořádku, dokořán a pomocí kouzla poslala výrobky dvojčat na místo, kde tušila, že stojí poslední Smrtijedi. George vedle ní udělal to samé s dalšími výrobky. Okamžik na to se ozval hlasitý výbuch, který nic netušící Smrtijedy překvapil.

„Paráda,“ pochválil si George, když sledoval zmatené Smrtijedy. Cass si ani nevšimla, kdy se mu to povedlo, ale na několik minut ozářil celé bojiště. Konečně tak měli možnost spatřit plnou sílu Voldemortovy armády, která byla doopravdy děsivá. Z nějakého důvodu to však neodhalilo téměř nikoho z Fénixova řádu.

„Podívej,“ ukázala Cassidy na skupinku osob, které nejednou zahlédla krčit se u zdí. „To jsou naši!“

„Ještě pořád se nedostali dovnitř,“ uvědomil se George. „Na,“ podal jí jakýsi podivně vyhlížející předmět, zatímco sám se chopil hůlky. „Hoď to tam, kam předtím a pak mi pomoz!“

Cass ho beze slova poslechla, odhodila věc podobnou bombě do skupiny Smrtijedů a vzápětí pomáhala Georgovi chránit ustupující skupinu Fénixů. Několik minut se jim dařilo kouzelníky chránit, ale pak si jich Smrtijedi všimli a Cassidy s Georgem se tak tak vyhnuli několika kouzlům, která na ně mířila. Vzápětí se hradem otřásl další výbuch, když na ně některý ze zakuklenců seslal kletbu, která doslova roztříštila hradební zdi a odhodila je několik metrů dozadu.

„Jsi v pořádku?“ staral se George, když se mu podařilo posadit se. Na čele měl velkou tržnou ránu způsobenou některým letícím kamenem a levou ruku držel v prapodivném úhlu.

„Já… snad,“ hlesla Cassidy. Že něco není tak, jak by mělo, si uvědomila, když se pokusila postavit. Musela si vykloubit kotník pravé nohy a podle toho, jak se jí motala hlava, se do ní musela docela dost udeřit.

„Měli bysme odsud vypadnout,“ prohlásil George.

„Ne dřív, než tohle dáme do pořádku,“ nahmatala Cass svoji hůlku a snažila si vzpomenout alespoň na základní léčitelská kouzla. O několik minut později už byli oba relativně v pořádku. George už nekrvácel a jak jeho ruka, tak její noha byly zpevněny tak, aby je při každém pohybu nebolely. Pak už se stáhli zpět k tajné chodbě, kde měli čekat na případné útočníky.

 

***

 

„Tohle nevypadá dobře,“ zamumlal si Christopher sám pro sebe, když spatřil přibližující se armádu. Vzápětí ucítil, jak mu Tracy pevně stiskla ruku, zatímco upírala oči na skupinu černooděnců, ze kterých byly vidět jen bílé masky lesknoucí se ve světle hradu.

Spolu s Remusem, Billem, Fleur, Sturgisem Tobolkou a Alicí Spinnetovou stáli nedaleko hradu a chystali se na nečekaný výpad proti Smrtijedům. Nedaleko nich byly další dvě skupinky vedené Kingsleym Pastorkem a Arturem Weasleym, které měly stejný cíl jako oni. Překvapit, oslabit a co nejvíce zdržet postupující armádu, přičemž jim měli pomáhat i další lidé z věží. Smyslem této akce bylo zneškodnění co největšího počtu Smrtijedů a poté rychlý ústup d bezpečí hradu, kde měli pokračovat v obraně.

„Zvládneme to,“ zašeptala Tracy tiše, ale i na ní bylo znát, že je vyděšená. Něco jiného bylo bojovat proti pár Smrtijedům v hradě a proti obrovské armádě, která byla připravena zabít vše, co se jí dostane pod ruku. Očima přejížděla přibližující se dav a zdálo se, že někoho hledá. „Prosím, ať není mezi nimi,“ mumlala si sama pro sebe. Christopherovi bylo jasné, že myslí na jeho otce. I on sám se modlil za to, aby nebyl mezi nimi, ale věděl, že to je jen marné přání. S největší pravděpodobností právě mířil k nim, aniž by tušil, že jeho syn a neteř jsou mezi jeho protivníky.

„Připravte se!“ zavelel tichým, ale rozhodným hlasem Remus, když se útočníci přiblížili do dostatečné vzdálenosti.

Celá skupina se rázem pohnula. Bill s Fleur od sebe s neochotou odstoupili a upřeli pohled před sebe a stejně se zachovali i Christopher s Cassidy. Přesto se však na sebe rychle podívali. V jejich pohledu se zračilo odhodlání, ale zároveň i strach a nejistota.

„Teď!“ vyhrkl Lupin, když obdržel signál od Kingsleyho, který celé akci velel.

Vzduch rázem proťalo nezměrné množství kleteb, které měly jediný účel – zneškodnit protivníka. Současně zaútočili i bojové skupiny z věží a Smrtijedi se zdáli být na chvíli ochromeni. Brzy se však již vzpamatovali a obrátili se směrem, kde tušili pozemní jednotky. Věží si prozatím nevšímali, na ně ještě nemohli. S neuvěřitelnou organizací se jim brzy povedlo přesně určit polohu tří skupin Fénixova řádu, na které bez slitování zaútočili. Fénixové se v poslední chvíli dali na útěk, ale po chvíli se začalo zdát, že už bylo přeci jen moc pozdě. Remusova skupina se ocitla v pasti, když je útočníci zahnali až k hradním zdem, odkud se neměli kam pohnout.

Christopher s hrůzou v očích sledoval blížící se konec. Přesto si však stihl ještě všimnout, že Arturova jednotka se stačila stáhnout do bezpečí, když jim na pomoc přispěchala Astronomická věž, ze které se na Smrtijedy sesypalo nezměrné množství kouzelných rostlin, které nic netušící útočníky naprosto paralyzovaly. Fénixové a ostatní na nic dalšího nečekali a vklouzli zpět do hradu. Ovšem netušil, jak si vede Kingsley a spol., ale doufal, že lépe než oni. On sám už neviděl žádné východisko, kterým by se z toho mohli dostat.

„To bylo rychlý,“ šeptl směrem k Tracy, zatímco dál ustupoval podél zdi a snažil se chránit jak ji, tak i sebe, zatímco ona stále sesílala kletby na blízké přívržence Pána zla.

„Ještě není konec, Chrisi!“ křikla na něj vztekle a poslala jednoho Smrtijeda k zemi.

„Doufám,“ přikývl a dál ji táhl za sebou. „Tohle nezvládenem, Trac. Poběž!“ popadl ji prudce za ruku a rozběhl se podél zdi, přičemž se stále snažil udržovat štít kolem nic aktivní. Tracy už na nic nečekala a držela s tím tempo. Pomalu už se dostávali k oknům, které byly dostatečně nízko, aby se jimi mohli prosoukat do hradu. Už předtím jim bylo řečeno, která mají použít k návratu zpět, ostatní byla zapečetěna, a oni si byli jistí, že tohle jsou ta správná.

„Kde zůstali ostatní?“ vyhrkl Chris.

„Fleur s Billem byli hned za námi,“ ohlédla se Tracy. Podařilo se jim setřást své pronásledovatele, ale za cenu toho, že ztratili ostatní ze své skupiny. „Ne, Chrisi!“ zadržela svého bratrance, když vykročil zpět k bitvě.

„Je tam Fleur!“

„Oni si poradí. Pamatuj si, že tohle není jediný vchod. Mohli to vzít jinudy.“

„A nebo taky nemuseli. Jestli tam zemřou, nikdy si to neodpustím,“ vytrhl se z jejího sevření a rozeběhl se zpátky.

Tracy několik vteřin stála na místě, kde ji nechal, a rozhodovala se, co udělá. Rozum jí velel stáhnout se do hradu a přidat se k některé ze skupinek, které se tam pohybovaly, ale svědomí ji nutilo vydat se za Chrisem. Věděla, že on se tam vrací nejen kvůli Fleur, ale také za Remusem.

„Tracy!“ ozval se najednou hlasitý výkřik, který přerušil její přemýšlení. Bez zaváhání se rozeběhla za zvukem svého jména a doběhla k rohu hradu právě v okamžiku, kdy se tam objevil Christopher s Billem, kteří mezi sebou podpírali bezvládného Remuse.

„Kde je zbytek?!“ vyhrkla.

„Fleur…“ hlesl Bill, v mžiku se otočil a zmizel tam, odkud přišel. Chris tak tak stihl zachytit Remuse, než se zřítil k zemi.

„Bille, ne!“ vřískla Tracy a rozeběhla se za Weasleym. „Dostaň ho do hradu!“ křikla ještě na Christophera a byla pryč.

Chris ani nestihl nic odpovědět, zmizela mu z dohledu moc rychle. Nemohl se však za ní vydat, ne když na tom byl Lupin špatně. Bleskově vyčaroval nosítka a zraněného muže na ně položil. Chvíli na to už prolézal vyskleným oknem do jedné z chodeb hradu a s nosítky před sebou běžel do patra, kde věděl, že má být madame Pomfreyová. Na ošetřovně být nemohla, ta byla moc na ráně a Smrtijedi by se k ní snadno dostali. Proto se přestěhovala na druhou stranu hradu, kde hrozilo jen malé nebezpečí, že by se tam některý z přívrženců Pána zla v nejbližší době dostal.

 

***

 

„Kam sakra zmizeli?“ zavrčel Blaise, když se jim Draco s Crabbem a Goylem ztratili z dohledu. V jednu chvíli narazili na Pottera a jeho dva kamarády a v další chvíli všichni byli pryč.

„Do tý jejich Komnaty nejvyšší potřeby,“ vysvětlil Theodor. „Jenže tam se nedostaneme. Ne, když nevíme, kam to chceme jít. Myslím, že tady jsme skončili, Blaisi.“

„To to hodláš vzdát tak brzy?“

„Tady jo, jdu jinam.“

„Tak to ani omylem, Theodore. Jednou už jsme tady, tak tu taky počkáme. Oni se zase objeví.“

„A to ti vůbec nevadí, že kolem se bojuje? Nedivil bych se, kdyby za chvíli vtrhli Smrtijedi i dovnitř. Viděl jsi tu spoušť venku. Nemůžeš teda po mně chtít, abych tu čekal, až se laskavě uráčí vyjít ven!“ vyjel na kamaráda a otočil se, aby vyrazil do vedlejší chodby, odkud se ozýval nějaký zvuk. 

„Dej mi pět minut, Theo. Pokud se do tý doby neukážou, půjdeme jinam.“

„Dobře, ale ani o minutu dýl,“ souhlasil nakonec Theodor.

Nakonec ale nedodržel ani ten pětiminutový limit. Když se nedaleko nich ozval mohutný výbuch, vyměnili si s Blaisem rychlý pohled a bez dalších slov se rozeběhli k ohnisku zvuku. Okamžitě pochopili, že Smrtijedům se opravdu podařilo vtrhnout dovnitř. Před sebou viděli jedno z Weasleyových dvojčat, Percyho Weasleyho, Lee Jordana a Hannah Abbotovou, jak se brání šesti Smrtijedům, kteří museli být příčinou výbuchu.

„Fajn, ale jestli se to nějak zvrhne, do konce života ti to budu vyčítat, je ti to jasný?“ prohodil ještě Blaise směrem k Theovi, než vytáhl hůlku a vypálil první kouzlo na nejbližšího zakuklence. Netrvalo dlouho a útočníci si všimli, že se tam pohybuje někdo neviditelný. A než se Theodor s Blaisem nadáli, zrušili jejich krytí.

„Notte, Zabini, co vy tu…“ křikl po nich Jordan, který právě ustoupil až k nim.

„Zeptej se na to později,“ odsekl mu Zabini a vyhnul se zelenému paprsku, který na něj mířil. „Za tohle tě zabiju, Theo!“

„Šel jsi se mnou dobrovolně,“ vrátil mu to Theodor, který sám měl dost práce s tím, aby si nepustil žádné kouzlo k tělu. „Jak se sem proboha dostali? Myslel jsem, že se bojuje teprve venku.“

„Tajnou chodbou,“ informoval je Lee. „Nepodařilo se nám ji ubránit, bylo jich na nás moc,“ skryl se za kamennou sochu, stejně jako oba Zmijozelští.

„Je jich šest!“

„Další tři už leží vzadu. Sakra, rozdělili jsme se,“ uvědomil si, když nikde neviděl Freda, Percyho a Hannah. Ještě pár vteřin počkal, než na chodbě nastal klid, a potom vyšel ven. Vypadalo to, že se Smrtijedi vydali za ostatními a je nechali na pokoji. Vzápětí však poznali, že to nebyla tak úplně pravda.

„Hannah!“ hlesl Lee Jordan a rozeběhl se k dívce ležící na podlaze. Brzy mu však bylo jasné, že je pozdě. Bezpochyby ji zasáhla avada kedavra.

„Už jí nepomůžeš,“ položil mu Blaise ruku na rameno. „Postarej se o tělo, my půjdeme za nimi,“ kývl hlavou směrem, kde tušil Weasleyovi a Smrtijedy.

Jordan beze slova přikývl a zvedl si bezvládné tělo do náručí. Za chvíli už s ním zmizel v další chodbě. Zabini s Nottem se mezitím vydali za největším hlukem. Brzy se dostali šestici Smrtijedů za záda a bez smilování se do nich pustili. Podařilo se jim tak odpoutat pozornost od Freda a Percyho. Zatímco tři zakuklenci se stále hnali za rusovlasými mladíky, zbylí se obrátili na nově příchozí.

„Ale, ale… Kohopak to tu máme?“ utrousil jeden z nich. „Tatínek z tebe nebude mít radost, Notte.“

„To není tvoje věc,“ odtušil Theodor a seslal na mluvčího první kouzlo, které ho napadlo. Vzápětí se zase museli s Blaisem otočit a dát se na útěk. Poznali, že proti této trojici nemají šanci. Bezhlavě se proto rozeběhli chodbou vpřed a doufali, že budou rychlejší než jejich protivníci.

 

***

 

 

„Někdo nám pomohl,“ vysvětlila Tracy zraněným spolubojovníkům. „Tam, ze třetího patra, nám někdo pomáhal je zdržet. Mám dojem, že to byl jeden z tvých bratrů,“ pohlédla na Billa. „To, co Smrtijedy zastavilo, vypadalo jako některé z jejich výrobků.“

„Zajímalo by mě, co tam dělali. Měli hlídat chodby.“

„Buď rád, že tam byli. Nebýt jich, byli bysme všichni mrtví.“

Bill na ni vážně pohlédl a přitáhl si Fleur blíž k sobě. Ta měla stále rudé oči od pláče a po tvářích jí neustále tekly proudy slz. Ztráta Alice a Sturgise ji bolestivě zasáhla, především když oba dva zemřeli přímo před ní. A nechybělo mnoho, aby se k nim přidala i ona sama.

„Děkuji ti, Tracy,“ zamumlal vděčně Weasley.

„Rádo se stalo,“ hlesla potichu dívka a znaveně se opřela o zeď. Nakonec se jim podařilo dostat se zpět do hradu a ani jeden z nich nebyl nijak vážně zraněný. Nyní všichni tři odpočívali v opuštěné chodbě a snažili se nabrat síly, aby mohli pokračovat dál. Věděli, že se Smrtijedům za chvíli podaří vtrhnout do hradu a obráncům se bude hodit každá pomocná ruka.

 

***

 

„Georgi, tohle nemáme šanci zvládnout!“ vykřikla Angelina, když viděla počet Smrtijedů, kteří se k nim snažili dostat skrz chodbu vedoucí z Bradavic.

„Nemůžeme je nechat projít,“ hádal se s ní Weasley a zatvrzele útočil na zakuklence, kteří pomalu, ale jistě likvidovali jeho pasti a nástrahy.

„A taky se nemůžeme nechat zabít,“ odsekla Angelina.

„Měla bych jeden nápad,“ zasáhla jim do toho Lenka klidným hlasem a pranic si nevšímala naštvaného pohledu, který na ni George hodil. Místo toho jim předestřela svůj plán a protože to bylo to nejlepší, co dokázali v danou chvíli vymyslet, rozhodli se ho i zrealizovat.

„Bombardo!“ ozvalo se čtyřhlasně.

Proti všem očekávání však nemířili na Smrtijedy, ale na strop nad nimi. Ten se okamžitě zřítil a zasypal tak nejbližší přívržence Pána zla. A po druhém a třetím zopakování kouzla jim definitivně zahradil cestu do hradu. Přesto na to všechno George hleděl s pochmurným výrazem. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo právě zastavil víc než deset blížících se Smrtijedů.

„Měl jsem tu chodbu rád,“ povzdechl si.

„Pokud to dobře dopadne, opraví ji,“ položila mu Cassidy ruku na rameno a povzbudivě se usmála. „Tady jsme skončili, nemyslíte?“

„Přesuneme se jinam,“ souhlasila s ní Lenka a vykročila směrem do tmavé chodby.

Ostatní ji bez zaváhání následovali, stejně jako ona zaslechli zvuk boje a rozhodli se vydat dotyčným na pomoc. Zanedlouho dorazili na místo, kde probíhal boj mezi několika členy BA vedenými Aberfortem a Voldemortovými následníky. Bez vyzvání se zapojili do boje po boku svých přátel. Bylo víc než jasné, že jejich pomoc přišla právě včas, nesnažili se ani domýšlet si, co by se stalo, kdyby se jen o několik minut zdrželi. Už takhle bylo jasné, že nebýt přítomnosti Brumbála, která na sebe vázal hned tři Smrtijedy, celá skupinka by byla už dávno po smrti.

„Pozor!“ vřískla Cassidy, když viděla kletbu, která se řítila na Ginny. Na poslední chvíli se jí podařilo stáhnout rusovlásku stranou a paprsek kouzla tak jen neškodně narazil do stěny, ve které také zmizel.

„Díky,“ hlesla Ginn otřeseně a opět se vyškrábala na nohy, aby mohla pokračovat.

Cassidy jen bez hlasu přikývla a opět se začala soustředit na bitvu. Ta nakonec neměla dlouhého trvání. Do hradu totiž vniklo několik akromantulí, které se okamžitě vyřítily směrem k bojující skupině a bez ohledu na jakoukoliv příslušnost k té nebo té straně se vrhly na jednotlivé lidi.

„Ústup!“ zavelel bleskově Aberforth, zatímco se snažil ochránit studenty před obřími pavouky. Na Smrtijedy v tu chvíli všichni zapomněli, ti měli svých starostí víc než dost. Cassidy ho bleskově poslechla a spolu s ostatními začala pomalu ustupovat, zatímco se snažila udržet si pavouky od těla. Přesto se jedné obrovské nestvůře povedlo dostat se až k nim. Cass jen se zděšeným výsknutím uskočila dozadu, přičemž se jí podařilo zakopnout o jakýsi předmět a pozpátku sletět na zem. K jejímu štěstí si jí Akromantule nevšímala, víc ji totiž zaujala Vicky Frobisherová, která byla blíž jak ona. Dívka jen bezmocně sledovala, jak se na ni nestvůra vrhla, ale nemohla jí nijak pomoci. Hůlka jí vypadla z ruky a ona se teď marně rozhlížela, jestli ji někde nenajde. A když se jí to konečně podařilo, bylo už pozdě. Vicky ležela bezvládně na podlaze bez jakékoliv známky života.

„Aranio exumai!“ vřískla nahlas. K jejímu překvapení mělo kouzlo daleko větší účinek, než čekala, a odhodila pavouka daleko od nehybného těla. Až potom si uvědomila, že nebyla jediná, kdo toto kouzlo použil. Ginny a Demelza Robinsonová jí stály po boku a patrně dostaly stejný nápad jako ona. Ginny už na nic nečekala a vrhla se k jejich spolužačce, ale vzápětí poznala, že bylo pozdě. Vicky útok pavouka neměla šanci přežít.

„Ne… to nemůže být pravda,“ vypravila ze sebe těžce rusovláska a svezla se na podlahu.

„Ginny… teď není čas na truchlení,“ došla k ní Cassidy. Přestože jí samotné tekly po tváři slzy, uvědomovala si, co se kolem nich děje. Boj nebyl ani zdaleka u konce a od oken se k nim začaly blížit další Akromantule.

„Locomotor,“ mávla Demelza hůlkou k Vickyinu tělu a rychle ho dopravila do nejbližších dveří, které vzápětí zapečetila tak, aby se do nich nikdo nedostal. „Potom se pro ni vrátíme,“ vysvětlila svým dvěma kamarádkám, které ji nechápavě sledovaly.

Vzápětí už se všechny tři vydaly na útěk, když jim došlo, že zůstaly na chodbě jen ony tři a představují tak pro pavouky lákavý cíl. Bezhlavě doběhly k nejbližšímu schodišti a vydaly se do nižších pater. Nebylo těžké si domyslet, že nejtěžší boj probíhá právě tam. Rychle sbíhaly schod za schodem, než se konečně objevily v prázdné chodbě. Než však stačily jít dál, zaslechly odněkud příšerný hluk. V dalším okamžiku je dva páry rukou rychle vtáhly do nevelkého výklenku. A než se nadály, chodbou se prohnalo na pětadvacet Smrtijedů, kteří pravděpodobně mířili do vyšších pater.

„Děkujeme,“ hlesla Cassidy a otočila se na jejich zachránce. Vzápětí šokovaně vykulila oči. „Draco? Chrisi?“

 

***

 

„Musíme odsud vypadnout,“ hlesla Naomi, když viděla tu spoušť před sebou.

Poté, co Smrtijedi vtrhli do hradu, byla jejich úloha na věži už bezpředmětná. Společně s profesorkou McGonagallovou a celou skupinkou se tedy přesunuli do nižších pater, až nakonec nějakým podivným řízením osudu skončili v přízemí. Mezitím se stačili navzájem poztrácet, ale alespoň jí, Tonymu a Dafné se dařilo držet pohromadě. Navíc velmi brzy narazili na skupinku profesora Kratiknota, který se stejně jako jeho kolegyně rozhodl pro boj zblízka. V celkovém počtu asi dvaceti lidí se tak bránili Smrtijedům, kteří se mermocí snažili dostat až k nim. Ani si nechtěli představovat, jak to muselo vypadat na pozemcích, kde stále byla větší část Voldemortovy armády. A podle zvuků, které k nim z venku doléhaly, to tam muselo být daleko horší než u nich.

„To nemá cenu,“ zamítl její návrh Anthony. „Musíme bojovat.“

„Zabijí nás,“ hlesla dívka, ale poslušně dál bojovala. Koneckonců si to vybrala sama, byla to jen její volba zůstat v Bradavicích a nejít domů, kde by byla v naprostém bezpečí. Věděla, že kdyby se teď otočila a utekla, bylo by to od ní zbabělé, nechat přátele a spolužáky na holičkách, ale nějaká část jejího já jí říkala, že by to bylo to nejrozumnější, co by mohla udělat. Koneckonců byla Zmijozel a byla zvyklá na to, že chránit si vlastní kůži je jedna z nejdůležitějších věcí v životě.

„To je Potter!“ vyhrkla najednou Dafné, když zahlédla tmavovlasého mladíka, který se zničehonic objevil na schodišti a bez rozhlédnutí se řítil ven, kde právě zmizel Hagrid, který se vydal na pomoc svým milovaným akromantulím.

„Dafné, pozor!“ strhl Anthony svoji přítelkyni stranou, když na okamžik přestala dávat pozor a nevšimla si letící kletby.

„Naomi!“ vřískla Dafné, když viděla, jak se kamarádce dostali za záda hned tři přívrženci Pána zla. Než ale stačila cokoliv udělat, odněkud se zničehonic vyřítilo pět členů Brumbálovy armády a bez zaváhání se pustili do nejbližších Smrtijedů. Vzápětí se celá skupinka chtě nechtě začala stahovat do postranních chodeb, kam je nepřátelé neúprosně tlačili. Několik minut před nimi klopýtavě ustupovali, než jim došlo, do jak špatné situace se dostali. Nejen, že byli v menšině, ale ještě k tomu byli tlačeni dál a dál do sklepení, odkud v případě nouze nebyl žádný nouzový východ. Lehce se mohlo stát, že pokud si nedají opravdu pozor, Smrtijedi je zaženou do slepé uličky, odkud už nebude úniku. Nakonec se jim přece jen podařilo setřást své pronásledovatele.

„Tamtudy ne!“ křikl George na Angelinu a Michaela Cornera, když zabočili do jedné z chodeb. „Je slepá!“

Víc už toho říct nestihl, za rohem se objevil první Smrtijed a s vítězným výkřikem zavolal na své kumpány. Osmičlenná skupinka se bez zaváhání otočila a v čele s Georgem, který přece jen znal hrad ze všech nejlépe, se rozeběhli co nejrychleji pryč. Potřebovali se dostat ze sklepení ven, uvědomovali si, že zde nemají žádnou šanci na úspěch. Tmavé a úzké chodby neposkytovaly žádnou ochranu ani nijakou možnost protiútoku. Přesto se však u každého rohu zastavovali a na blížící se Smrtijedy útočili alespoň ve chvílích, kdy měli možnost se okamžitě ukrýt za rohem a vzít nohy na ramena. Přesto se zdálo, že na protivníky to nemá žádný efekt, stále se k nim víc a víc přibližovali.

„Běžte rovně!“ dirigoval George celou skupinu. „Na třetím rozcestí zahněte doprava, pak doleva a dostanete se ke schodišti, které vás vyhodí ve druhém patře. Já se je pokusím zdržet.“

„To je sebevražda, Georgi!“ vřískla na něj Angelina.

„Vypadni! Hned!“ křikl na ni a rozeběhl se chodbou zpátky.

Zbytek skupinky se na sebe nerozhodně podíval, ale nakonec přece jen udělali to, co po nich chtěl. Po několika desítkách kroků jim však bylo jasné, že Weasleyho plán měl mezeru. Smrtijedi se museli v podzemí rozdělit, protože přímo proti nim se zničehonic objevilo na deset protivníků.

„Máme je!“ zajásal jeden z nich.

Vzápětí se mezi členy bradavickými studenty a přívrženci Pána zla rozpoutala nelítostná přestřelka. Sedmice žáků byla nelítostně tlačena zpátky, odkud přišli. Zanedlouho se u nich objevil i George, který se zdál velmi překvapený vývojem událostí. Okamžitě se však aklimatizoval a pustil se do nevyrovnaného souboje.

„Confundo!“ mrskla Naomi po zakuklenci první kletbu, na kterou si vzpomněla.

„Furnunculus!“ přidala se k ní Dafné.

„Impedimenta!“

„Crucio,“ splynulo z úst jednoho Smrtijeda téměř neslyšně. Kletba proletěla chabou obranou studentů a okamžitě si našla svůj cíl. Zasažená studentka se s bolestivým výkřikem zřítila na zem, kde sebou nekontrolovatelně cukala a vřískala přitom bolestí.

„Expeliarmus,“ vykročil Anthony dopředu a zaútočil přímo na Smrtijeda, který seslal nepromíjitelnou kletbu.

„Tony, ne!“

„Avada kedavra.“

Zelený paprsek se zabořil do hrudi osmnáctiletého mladíka a ten bezvládně sesunul na zem jen necelé dva metry od své přítelkyně, která stále byla pod kletbou Cruciatus. Smrtijedi se na chvíli bláznivě rozchechtali a přestali dokonce i útočit, jen se kochali pohledem na nevěřící obličeje studentů. Dafné se konečně dostala zpod kletby a po čtyřech se pokusila doplazit ke svému příteli. Než tak však stihla udělat, kletba ji zasáhla na podruhé a ona se opět bezmocně sesunula k zemi v dalším záchvatu bolesti. To její spolužáky opět probralo k životu, ale stejný účinek to mělo i na Smrtijedy. I přes svůj odpor museli obránci hradu začít ustupovat dál do tmy, aby je nepotkal stejný osud jako Anthonyho. Nebohou Dafné tak museli nechat na pospas Smrtijedům, pokud si chtěli zachránit život i oni. Jen tak tak se jim podařilo uskočit do postranní chodby, když se k nim zezadu přikradli další protivníci. Terry, Michael, Angelina a Mandy se bezhlavě rozeběhli chodbou dál a pranic si nevšímali Georgova křiku, aby tamtudy nechodili. On sám na okamžik zaváhal a nakonec popadl Naomi, která nerozhodně stála na chodbě, za ruku a stáhl ji do do té doby neexistujících dveří. Vzápětí se tam objevili Smrtijedi a bez rozhlížení se vydali za prchající čtveřicí. Jakmile zmizeli, dívka se vytrhla z mladíkova sevření a rozeběhla se zpátky.

„Počkej!“

„Nech mě na pokoji, Weasley!“ setřásla ze sebe jeho ruku a dál pokračovala na místo, kde naposledy spatřila své přátele. Na posledním rozcestí se zarazila a s bolestným výrazem hleděla na dvě osaměle ležící těla. Minutu na to se k nim rozeběhla, padla na kolena a pokusila se aspoň u Dafné nahmatat tep. Marně.

„Oni ji zabili,“ hlesla.

„Avada kedavra,“ konstatoval George, když došel až k ní. „Alespoň, že ji neumučili. Pojď, musíme jít,“ vzal ji za paži a donutil ji, aby se zase postavila. „Jestli odsud rychle nezmizíme, dopadneme jako oni.“

„Nenechám je tu takhle…“

„Pak se pro ně vrátíme. Slibuji,“ pohlédl jí do očí. „Pojď,“ vzal ji za ruku a spolu s ní se rozeběhl ven z podzemí. Musel ji k běhu doslova nutit, stále se totiž ohlížela za sebe a jen nerada nechávala své mrtvé přátele napospas Smrtijedům.

 

***

 

„Chrisi, co tu děláte?“ zašeptala Cassidy, zatímco sledovala mizející záda Smrtijedů.

„To je snad očividné, ne?“

„Myslela jsem vy dva spolu,“ zamračila se na něj a vyšla zpět na chodbu, která už se zdála být bezpečnou.

„Náhodou jsme se potkali,“ odpověděl jí místo bratra Draco, který napodobil jejího příkladu a také vylezl z úkrytu.

„A to ti máme věřit, Malfoyi?“ prskla na něj Ginny.

„Dej mu pokoj!“ vyjela na ni Cassidy. „Pokud sis toho nevšimla, tak je Draco tady a vzhledem k tomu, že stále žijeme, je i na naší straně,“ mračila se na svou bývalou kamarádkou. „A jestli se ti to nelíbí, tak se seber a běž. Nikdo tě nenutí být tu s nimi.“

„Taky že půjdu,“ chtěla se rusovláska otočit a opustit seskupení, ale Demelza byla rychlejší, prudce ji popadla za ruku a donutila ji, aby se na ni podívala.

„Koukej se uklidnit, Ginn. Věci se změnily, cos tu nebyla. A pokud je nám Malfoy ochotný pomoct, tak bys ho měla vítat s otevřenou náručí,“ hleděla své spolužačce do očí.

„Co kdybyste toho nechaly?“ zasáhl mezi dívky Christopher. „Nevím, odkud se vy tři řítíte, ale tam dole potřebují pomoct. S Malfoyem se nám podařilo odlákat tu skupinu Smrtijedů, která tudy před chvílí proběhla, ale pořád je jich dole dost na to, aby se obraně hodila každá volná ruka,“ oznámil jim a bez dalšího vysvětlování se vydal chodbou ke schodišti, které vedlo do spodních pater. Draco ho bez zaváhání napodobil a stejně udělaly i Cassidy s Demelzou. Pouze Ginny na okamžik zaváhala, ale nakonec musela i ona uznat, že mají pravdu. Samotná by nikde nic nezmohla, ale ve skupině několika lidí měla šanci alespoň něco změnit a přispět tak k výsledku bitvy. Urychleně tak doběhla vzdalující se záda spolubojovníků a mlčky s nimi držela krok.

Cassidy se nenápadně přitočila ke svému bratrovi a zatímco mířili po hlavním schodišti, které bylo k jejich překvapení prázdné, dolů, položila mu otázku, na kterou nutně potřebovala odpověď. „Jak jste se setkali s Dracem?“

„Náhodou,“ odvětil rychle a šeptem. „Já se vracel z ošetřovny, kam jsem táhl Remuse, a on mířil někam dolů. Narazili jsme na sebe v okamžiku, kdy se na chodbě objevili Smrtijedi. Tak nějak to prostě vyplynulo. Místo toho, abychom se pokusili navzájem se zabít, jsme si najednou kryli záda a probojovávali si cestu ven. Pak jsme potkali Nevilla, chvíli jsme byli s ním, následovala ta skupina Smrtijedů, kterou jsme měli za úkol odlákat…“ pokrčil rameny. „Kupodivu se chytli. Jenže pak jste se objevily vy tři a celé to málem zkazily.“

„A jak víte, že dole…“

„Přišli jsme odtamtud,“ odpověděl okamžitě. „A vím, jak to tam vypadalo.“

„A nevíš, jak jsou na tom ostatní?“

„Od začátku jsem skoro nikoho neviděl,“ zavrtěl hlavou.

„Přestaňte se vykecávat, vy dva,“ okřikl je Malfoy, když se přibližovali k prvnímu patru. „Jestli nás kvůli vám uslyší, tak si mě nepřejte.“

„Nemusíš se hned tak čertit, Malfoyi,“ zamračil se na něj Christopher. V dalším okamžiku se však prudce zastavil. Přímo před nimi se odehrávalo další střetnutí mezi Fénixovým řádem a Smrtijedy. Poprvé od začátku boje tak měli Christopher s Cassidy příležitost vidět Kingsleyho Pastorka, Charlieho Weasleyho, Dedaluse Kopála a další členy z řad Fénixů. Ginny se už už chtěla rozeběhnout bratrovi na pomoc, ale Draco ji včas zachytil a strhnul zpátky.

„Poradí si. Ale oni ne,“ postrčil ji k zábradlí.

Ginny tak měla možnost vidět naživo plnou sílu zuřící bitvy. Nerozhodně pohlédla na bratrovu skupinu, ale pak i ona uznala, že tam nejsou potřeba. Řád měl nad Smrtijedy jednoznačně navrch, ale tam dole už to tak nadějně nevypadalo. Rusovláska na poslední chvíli zahlédla mizející hlouček v čele s Georgem, za kterým se rozeběhla víc než desítka bojujících, ale ani tak přívrženců Pána zla neubylo, naopak se zdálo, že stále přibývají.

„Mám tu další!“ přihnala se najednou k zábradlí profesorka Trelawneyová s několika lidmi a začala házet na zakuklence své křišťálové koule.

„Jdeme,“ rozhodl Christopher, popadl sestru za ruku a rozeběhl se dolů. Cestou už sesílal na protivníky všemožná kouzla, na která si vzpomenul, a Cassidy nezůstávala o nic pozadu. Po chvíli už se celá pětice dostala do samého nitra bitvy. Než se ale stačili pořádně rozkoukat, hradem se roznesl ohromný otřes. K hradu se konečně dostali i Voldemortovi obři a nyní se pokoušeli dostat se dovnitř. Chris bezděčně sevřel sestřinu ruku. Začínalo to pro ně vypadat opravdu bledě.

 

***

 

„Až budeš mít příště podobně debilní nápad, varuj mě předem,“ hulákal Blaise na Theodora, zatímco se řítili bradavickými chodbami. Stále se jim nepodařilo setřást své pronásledovatele. Několikrát už měli dojem, že se jim podařilo utéct, ale pokaždé se přesvědčili o tom, že to byl jen mylný dojem. Z nějakého důvodu je zakuklenci nechtěli nechat na pokoji. Ze sedmého patra se tak přesunuli až do druhého, kde tvrdě narazili. Smrtijedi nebyli jediní na straně Voldemorta, kterým se už podařilo vniknout do hradu. Kromě nich se tam objevily už i Akromantule, které právě pronásledovaly svou kořist.

„Fuj, a to jsem si myslel, že už na nic hnusnějšího nenarazím,“ odfrkl si Blaise.

„Sklapni a radši vymysli, jak se odsud dostaneme,“ otočil se napjatě Theodor a snažil se vypátrat jejich pronásledovatele. Když je o pár vteřin později zahlédl na konci chodby, zoufale se otočil na svého kamaráda. Vypadalo to s nimi opravdu bledě. „Jak to, že jich je pořád víc?! Ze začátku byli tři, teď jich je aspoň osm.“

„Zřejmě jsme oblíbené osoby,“ pokrčil Zabini rameny. „Nějaký nápad.“

„Jeden by byl, ale líbit se ti nebude,“ přistoupil Nott k díře ve zdi, která kdysi bývala oknem.

„Na to zapomeň, Theodore!“

„A vidíš jinou možnost? Zpátky nemůžeme, tady jsme v pasti,“ vylezl na okenní římsu a pohlédl dolů. „Krom toho se tam můžeme bez problémů vmísit mezi ostatní. Pokud se nepletu, támhleto,“ ukazoval přímo pod ně, „je Fénixův řád spolu s tou jejich Brumbálovou armádou.“ S těmito slovy se ušklíbl na přítele a s hůlkou v ruce skočil dolů. Blaise se naposledy ohlédl, aby spatřil, že Smrtijedi už jsou jen nějakých dvacet metrů od něj, a stejně jako Theo prolezl oknem a s nadávkami skočil dolů.

K jeho překvapení se mu podařilo dopadnout docela hladce, kouzla byla při podobných situacích úžasná věc. Netrvalo mu ani dlouho a našel Theodora, který se krčil nedaleko něj u zdi a čekal, až se k němu připojí.

„Nějaký plán?“

„Našel jsem Tracy, támhle,“ ukázal na hlouček bojujících. V další chvíli vzhlédl k oknu, odkud vyskočili, a s potěšením zjistil, že jejich pronásledovatelé to vzdali a vydali se jinam.

„Jsi hrozný klikař, Theo. Tohle je jediné místo, kde se snad nebojuje,“ okomentoval Blaise jejich současnou pozici.

„Štěstí,“ pokrčil Nott rameny a rozhlédl se kolem. „Zdá se, že budou potřebovat naši pomoc,“ hlesl vzápětí a aniž by na cokoliv čekal, vyskočil na nohy a rozeběhl se k Fénixovu řádu, který byl jen necelých třicet metrů od něj. Blaise ho okamžitě následoval, nehodlal zůstat u hradních stěn déle, než považoval za nutné. Navíc když spatřil, že se k nim začínají blížit obři, kteří pravděpodobně měli za úkol je definitivně rozbořit.

Řád byl poněkud překvapen, když se k nim najednou přidali dva zmijozelští studenti. Jako první je zahlédl Bill Weasley a chystal se je odzbrojit, aby jim nemohli vpadnout do zad, ale to už si jich všimla i Tracy, něco na mladíka po svém boku vřískla a dál se věnovala boji. Když se Theo zařadil vedle ní, počastovala ho jediným rychlým úsměvem, ale jinak nedávala nic najevo. Měla svých starostí víc než dost. Mnoho dalších minut setrvali v únavném boji se Smrtijedy a pomalu, ale jistě byli zaháněni blíž a blíž k hradu. Paradoxně je nakonec zachránil jejich nepřítel. Vzduchem se zničehonic roznesl vysoký hlas Lorda Voldemorta a bojující na obou stranách rázem ustali v boji. 

„Bojujete statečně. Lord Voldemort umí statečnost ocenit. Přesto jste už utrpěli těžké ztráty. Budete-li mi i nadále klást odpor, všichni zemřete, jeden po druhém. To si ovšem nepřeji. Každá kapka prolité kouzelnické krve je marnotratnou ztrátou. Lord Voldemort je milosrdný. Nařizuji své armádě, aby se okamžitě stáhla. Máte na to hodinu. Naložte důstojně se svými mrtvými. Ošetřete zraněné.“

Tracy jen překvapeně sledovala, jak se Smrtijedi začali okamžitě stahovat. Slova jejich Pána pro ně byl zákon a oni by si nedovolili vzepřít se mu a udělat něco, co by si nepřál. Další slova Voldemorta už pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jí už se to netýkalo, nyní mluvil přímo na Harryho Pottera. Netrvalo dlouho a všichni služebníci Pána zla opustili Bradavice, jak jim jejich pán nařídil.

„Oni vážně odcházejí,“ hlesla překvapeně.

„Brzo se vrátí,“ pozoroval to zamračeně Theodor. „Za hodinu jsou zpět.“ Po tomto jeho prohlášení nastalo na chodbě chvíli ticho.

„Co teď?“ promluvil nakonec Blaise.

„Vrátíme se do Velké síně,“ rozhodl za všechny Bill Weasley. „Nepochybuji o tom, že i ostatní budou mít ten samý nápad.“

<< 50. kapitola <<                                                    >> 52. kapitola >>

19.11.2011 23:50:22
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one