My world of fantasy...

46. kapitola PČ - Vzpomínka na minulost

S příchodem Velikonoc se většina studentů chystala na týdenní prázdniny, které ředitel školy vyhlásil a které valná část studentů využila k tomu, aby alespoň na chvíli vypadla z Bradavic a unikla teroru, který musela dennodenně snášet při vyučování. Jen málokdo se rozhodl nejet domů, dokonce i většina Zmijozelu odjížděla, a to i přes to, že oni jediní si nemohli na školní režim stěžovat. Přesto však toužili vrátit se k rodině a užít si těch několik dní volna, který se jim nabízeli. Avšak přestože už do odjezdu spěšného vlaku do Londýna zbývaly jen necelé tři hodiny, zmijozelští studenti se neměli k balení a místo toho jen postávali ve společenské místnosti, popřípadě na schodištích k ní vedoucí, a pozorovali divadlo, které se jim zcela zdarma odehrávalo přímo mezi nimi.

„Už tě mám vážně plný zuby, Astorie!“ vřískal Christopher na mladší dívku. Vzhledem k faktu, že stála jen necelé dva metry od něj, byla tato hlasitost zcela irelevantní. „Celé měsíce neděláš nic jiného, než že se mi snažíš zničit život. Ale aby sis zasedla i na Naomi, to už je vážně dost.“

„Ty naděláš kvůli jednomu malýmu žertíku,“ opáčila dívka klidně.

„Malýmu žertíku? Mohlas ji zabít!“

„Nechtěla jsem, jasný?!“ zvýšila hlas i blondýna. „Nemůžu za to, že se tam objevila.“

„To tě neomlouvá. Kvůli tobě má zlomený dvě žebra a musí zůstat přes noc na ošetřovně místo toho, aby jela domů.“

„No to je fakt hrůza. Přežiješ ten jeden den bez ní?“ odvětila dívka ironicky a protočila oči. „Nebo snad potřebuješ maminku? Jaj, promiň, ty už vlastně žádnou nemáš, co? Moje chyba, úplně jsem na to zapomněla,“ ušklíbla se. „Možná bys mohl zkusit babičku s dědou? A jé, ti už to taky mají za sebou, co? Ccc… To má Naomi štěstí, že vůbec ještě žije. S rychlostí jakou kolem tebe umírají tví blízcí… Docela se divím, že ta tvá povedená sestřička je ještě v pořádku.“

„Ještě slovo o Cassidy a…“

„A co mi uděláš?“ zeptala se dívka vybízivě. „Zřídíš mě jako Draca?“

„Dej mi už konečně pokoj, Astorie. Přestaň si mě všímat, zapomeň, že vůbec existuji.“

„To je vzhledem k tomu, že trávíš polovinu svého času ve Zmijozelu krapet nereálné. Navíc vzdát se pokochání na výraz tvé tváře pokaždé, když se potkáme? Nemyslím si. Navíc se nemůžu dočkat, až tě dožene ta tvoje smůla a někdo další kolem tebe natáhne bačkory. Ráda bych byla při tom. Například přítel tvé sestry je skvělý kandidát. A nebo ona sama,“ dodala se širokým úšklebkem.

Na tuto provokaci Christopher zareagoval vytažením hůlky a postoupením o několik kroků dopředu. „Jestli se někomu, komukoliv koho znám, něco stane a zjistím, že to byla tvoje vina,“ zavrčel a mířil jí hůlkou přímo do obličeje, „budeš si přát, aby ses nikdy nenarodila. To mi věř.“

„Už se bojím,“ nenechala se blondýnka zastrašit a vytáhla svoji vlastní hůlku. „Neodvážil by ses mi ublížit.“

„Že ne? Chováš se tak odporně, že jsem ochotnej zapomenout na to, že jsi holka. I když vlastně promiň, ty jsi spíš mrcha a svině než cokoliv jiného. Obyčejná nula, co se mermomocí snaží zaujmout jistého staršího studenta a neuvědomuje si přitom, že ten by o ni neměl zájem, ani kdyby mu za to zaplatili.“

Jestliže do té doby byla Astorie klidná, po tomto prohlášení ublíženě zamrkala a uhnula pohledem. Vzápětí se však ukázalo, že to měl být jen úhybný manévr, při kterém Christopher zaváhal a na okamžik ho napadlo, jestli tentokrát opravdu nepřestřelil. Možná že mu neustále lezla krkem a snažila se mu za každou cenu zničit život, ale pořád to byla jen mladší holka, která měla city jako každý jiný. A Chris byl odjakživa zvyklý brát na dívky ohledy, bez ohledu na to, co byly zač. A i když Astorii neměl zrovna v lásce, nikdy neplánoval jí doopravdy ublížit. Chtěl jen, aby mu dala konečně pokoj, nic víc.

„Everte stativ,“ křikla Astorie v okamžiku, kdy Chris spustil ruku, ve které držel hůlku. Kouzlo ho vzápětí odhodilo na nejbližší zeď, po které se jen bezmocně sesunul na podlahu.

„Jsi normální?!“ vřískla na ni Tracy, která celému divadlu do té doby jen tiše přihlížela, a rozeběhla se k Chrisovi. „Nestalo se ti nic?“

„Ne,“ odvětil mladík a namáhavě se postavil na nohy. V dalším okamžiku se na Astorii řítilo kouzlo, u kterého nebyla dívka schopna říct, co to je. Na rozdíl od ní ho totiž Christopher vykouzlil neverbálně. Protože však něco podobného čekala, uskočila a nechala kletbu narazit do zdi.

„Chrisi!“ ozvala se tentokrát Dafné a postavila se mezi soupeřící dvojici. „Nech ji na pokoji. Nestojí ti za to.“

„Kliď se odsud, Dafné, nikdo se o tvoji pomoc neprosil,“ štěkla na sestru Astorie a opět pozvedla ruku s hůlkou. K jejímu překvapení ji však za ni někdo uchopil a nedovolil jí dokončit, co začala. Vztekle pohlédla na viníka a byla připravena se dál hádat, ale dotyčný ji nenechal.

„Uklidni se a nech to být.“

„Ale on na mě zaútočil a…“

„Začala jsi to. Jak tu hádku, tak i souboj,“ nepustil ji Theodor ke slovu. „A krom toho jsi na něj zaútočila mnohem nebezpečnější kletbou než on. Zatímco ty jsi měla v úmyslu ho zranit, on tě chtěl jen spoutat. Což bys poznala, kdybys sis to kouzlo pořádně prohlédla a nedělala ukvapené závěry,“ dodal, když viděl její nechápavý výraz. „Seber se a běž si sbalit. A vy ostatní taky, show skončila,“ rozehnal okolo stojící dav. Pravomoce na to měl dostatečné, poté, co Draco ztratil odznak prefekta, přešla funkce automaticky na něj. A přestože se Malfoy do školy vrátil, zpátky už svoje postavení nezískal, Snape usoudil, že Nott je pro něj lepší volba. A protože velká část studentů se do školy nevrátila, včetně mnohých prefektů a prefektek, stal se z Theodora i primus. Koneckonců byl jediným, komu ředitel v podobných věcech věřil. Nebelvírské a mrzimorské vyloučil okamžitě a ani jeden z havraspárských mladíků se mu taky nezamlouval natolik, aby jim tuto funkci udělil. Svým Zmijozelům věřil daleko víc.

„Fajn,“ odsekla dívka naštvaně a odkráčela do své ložnice. Nedlouho po ní zmizeli, na primusův příkaz, i všichni přihlížející a v místnosti tak zbyl pouze Christopher a Theodor.

„Musel jsi to nechat zajít až tak daleko?“ otázal se Theo zamračeně.

„Moc dobře víš, že jsem nechtěl. Zavinila to ona. Kdyby nezaútočila na Naomi…“

„Christophere, víš stejně dobře jako já, že to byla jen nehoda. Neměla v plánu jí ublížit.“

„Jo, terčem jsem totiž měl být já,“ odsekl Chris. „Tak jako tak už překračuje všechny meze. Dokud mě jen provokovala a urážela, bylo to v pohodě. Ale sám vidíš, kam je až schopna zajít.“

„Dám na ni pozor, aby se už nic takového nestalo. Ale ty by ses jí měl začít vyhýbat.“

„Jako bych měl z její společnosti nějakou radost.“

„Prostě se snaž nebýt tam, kde je ona. Ono by ti taky neuškodilo, kdybys trávil víc času v Havraspáru. Koneckonců je to tvoje kolej a jak jsem si všiml, se všemi svými spolužáky už zase vycházíš velmi dobře. Tak taky trav nějaký čas s nimi.“

„Nebudeš mi říkat, co mám a nemám dělat, Theodore. Dokážu si poradit sám.“

„To vidím. Sliboval jsi otci, že nebudeš dělat žádné problémy. A místo toho sis znepřátelil Draca a Astorii. Vlastně máš jediný štěstí, že tu Draco a Pansy nebyli. Nevyvázl bys z toho tak lehce. I když menší návštěva ošetřovny by ti neuškodila,“ pohlédl na zátylek jeho hlavy. „Krvácíš. Pro změnu. Madame Pomfreyová z tebe bude mít vážně radost.“

„To nic není.“

„Tvoje věc. Ale aspoň bys mohl ještě vidět Naomi. Třeba už se probrala,“ změnil Theodor taktiku a s pobaveným výrazem sledoval, jak tato vidina jeho bratra zaujala. S pocitem vítězství se tak mohl otočit a vydat se do své ložnice sbalit si poslední věci, zatímco Christopher mířil na ošetřovnu.

O pár hodin později většina již většina studentů seděla ve vlaku do Londýna a těšila se na nadcházející dny volna. A stejně tak i Christopher, Cassidy a Theodor. Ale zatímco Christopher se po ranním sporu rozhodl vyhýbat všem zmijozelským a usadil se v kupé se svými spolužáky z Havraspáru, Cassidy se naopak rozhodla pro pravý opak. Nechtělo se jí trávit čas s holkami ze své třídy, se kterými si stejně neměla co říct, a místo toho se přidružila k Tracy a Dafné, kterým se nějakým zázrakem podařila ukořistit volné kupé jen pro ně. Greengrassová sice nevypadala nijak nadšeně ze společnosti mladší dívky, ale neřekla proti Cass jediné slovo a místo toho jen sledovala, jak se její kamarádka a její nevlastní sestřenice pokoušejí najít společnou řeč. Docela se tou jejich snahou bavila, bylo zajímavé, co všechno byly ochotny podstoupit kvůli jednomu klukovi. Přesto však byla docela ráda, když vlak konečně zastavil.

„Tracy, nevíš, kde je Christopher?“ zeptala se Cassidy na odchodu. „Předtím jsem ho nepotkala…“

„Je s Tonym a zbytkem jejich třídy,“ informovala ji Dafné. „Seděli na druhém konci vlaku.“

„Děkuji,“ usmála se na ni hnědovláska, rozloučila se a i s kufrem vystoupila z vlaku na nástupiště, kde se začala shánět po svém bratrovi. Nakonec se ale tento úkol ukázal daleko těžší, než si představovala. Všichni totiž jako obvykle vystoupili najednou a když se k tomu ještě přidaly rodiny dětí, vznikl na zastávce devět a tři čtvrtě jeden obrovský zmatek.

„Cassidy,“ zaslechla najednou za sebou mužský hlas. Ani na okamžik nezaváhala a otočila se, aby s úsměvem pohlédla do tváře svého bratra. „Tebe najít, to je fakt umění.“

„Mohla bych říct to samé,“ zakřenila se na něj dívka.

„Můžeme jít?“ přešel to raději Chris.

„A co Theo…“

„Ten už odešel. Potkal jsem ho asi před pěti minutami a nechtělo se mu na nás čekat. Tak pojď, budu rád, když odsud konečně zmizíme,“ natáhl k sestře ruku a v další chvíli je oba přemístil na místo, které oba dva dočasně považovali za domov.

 

***

 

Theodor mezitím rozpačitě postával před dveřmi do otcovy pracovny a rozhodoval se, jestli je nebo není dobrý nápad vejít. Ostatně to byl důvod, proč z nástupiště odešel tak brzy. Chtěl se vyhnout Christopherovi i Cassidy a v klidu si promluvit se svým otcem. Pořád si ale nebyl jistý, zda mu to opravdu stojí za to a zda to vážně chce vědět. Nakonec ale zkousl svoji hrdost a zaklepal.

„Chtěl bych s tebou mluvit,“ oznámil otci hned ve dveřích. „Pokud teda nemáš moc práce.“

„Ne, před chvílí jsem dokončil jeden obchod. Posaď se a povídej. Týká se to něčeho ve škole?“

„Vůbec ne. Chci, abys mi konečně řekl úplnou pravdu o sobě a Susan Walkerové. V létě jsi mě odbyl a musel mi to převyprávět Christopher. Řekl jsi ale, že mi to někdy všechno povíš.“

„A co tě vede k tomu, že to chceš vědět právě teď?“

„To je moje věc.“

„Nedozvíš se nic nového, Theodore. Není moc o čem povídat.“

„To je jedno. Chci to slyšet od tebe.“

„Jak chceš,“ pokrčil Anthony rameny a pohodlněji se usadil ve svém pracovním křesle. „Kde chceš začít?“

„Jak jste se poznali. Kde a kdy. A kdy sis jí poprvé všiml.“

„O tom, že existuje, jsem věděl už na škole. Byla o čtyři ročníky níž než já, samozřejmě v Havraspáru jako Christopher. Susan byla hodně talentovaná na famfrpál, takže už od druháku hrála za svou kolej jako brankářka. Byla docela trnem v oku většině Zmijozelu, stejně tak jako James Potter v Nebelvíru. Jen těžko jsme se mohli nějak dobře umístit, když Susan byla prakticky neprůstřelná a Potter zas vždycky chytil zlatonku během okamžiku. Musím ale přiznat, že když jsem ukončil školu, úplně jsem na ni zapomněl. Byla jen malou holkou, která byla ve škole dobrá ve famfrpálu, nic víc.“

„Takže pak jsi ji potkal až na tom ministerským večírku?“

„Ne tak docela,“ ušklíbl se Anthony. „Potkal jsem se s ní už několikrát předtím, ale nikdy jsme spolu pořádně nemluvili. Dá se ale říct, že jsem se s ní seznámil díky tvý mámě. Nebo spíš díky jejím kamarádkám. Jak už víš, Gisellu mi vybral za manželku můj otec, ale já svatbu stále odkládal. Není žádným tajemstvím, že jsme si nepadli do oka, ale naši rodiče měli na náš sňatek docela jasný názor. Tvá matka sice byla krásná žena z bohaté a důležité rodiny, ale byla také nevyzpytatelná a popravdě i dost pyšná a sebestředná. Vždycky muselo být všechno po jejím a když se jí něco nelíbilo, dokázala to dát pořádně najevo. Proto jsem se ani dvakrát nehrnul do manželství s ní. Otec mě do toho dotlačil, ale nedalo se říct, že by se něco změnilo k lepšímu. Ona o mě nestála a já o ni také ne.“

„Chápu, ale nevím, jak to souvisí se Susan.“

„Jsi netrpělivý, Theodore,“ pokáral ho Anthony. „Tvoje matka měla ve zvyku pravidelně si zvát kamarády a kamarádky k nám domů. Dá se říct, že prakticky ob den tu bylo několik lidí, kterými se Gisella ráda obklopovala. Nikdy mě nepřestávalo překvapovat, kolik různých lidí zná. Týdně jsem potkával někoho, o kom jsem ani neměl zdání, kdo je. Takhle jsem se vlastně potkal i se Susan. U nás v domě o vánočních prázdninách. To už byla v sedmém ročníku.“

„A poznal jsi, že je to ta malá brankářka z Havraspáru?“ zašklebil se na něj Theodor.

„Nepoznal. Ale hodně rychle mi to bylo připomenuto,“ pousmál se Anthony. „Jedna z Giselliných kamarádek se zřejmě přátelila i se Susan, takže ji tam jednou přivedla na návštěvu. Jak už jsem říkal, téměř jsme spolu nemluvili, ale nemohl jsem si jí nevšimnout. Gisella sice byla krásná, ale v Susan bylo daleko víc. Nejen, že to byla jedna z nejhezčích holek, co jsem kdy potkal, ale vyzařovalo z ní něco, co mě okouzlilo. Možná to ale bylo jen tím, že na rozdíl od ostatních se nechovala jako pravá čistokrevná čarodějka. Nedodržovala tolik dekórum, víc se bavila a smála… Působila na mě úplně jiným dojmem a asi to mě na ní upoutalo. Musíš si totiž uvědomit, že už tehdy jsem byl ve službách Pána zla a většinu času trávil s lidmi jako jsou Lestrangeovi, Malfoyovi a podobně. A najednou se v mém domě objeví dívka, která je pravým opakem všeho kolem. Navzdory tomu, že byla válka, byla pořád plná optimismu a nadějí.“

„Rozumím. Kdys ji viděl potom?“

„Jednou při návštěvě Bradavic, kam jsem šel služebně. Potkal jsem ji na chodbě. Poznala mě, ale nijak se ke mně nehlásila. Potom o velikonočních prázdninách jsme na sebe narazili v Příčný, ale to se jen zastavila na kus zdvořilé řeči s Gisellou. Na hodně malou chvíli, nezdálo se mi totiž, že by si ty dvě padly do oka. Potom ještě jednou na začátku prázdnin, to jsme se poprvé dali do řeči. A pak jsme se potkali na tom ministerstvu.“

„Co ji vedlo k tomu, že se s tebou začala bavit? Chápu, že tobě se líbila,“ poznamenal, ale hned si všiml, že nezvolil správné slovo. Líbit se byl moc slabý termín, Anthony už ji tehdy musel mít rád. „Ale nezdálo se mi, že by ona k tobě chovala nějaké sympatie. Spíš naopak.“

„To nebyla až tak úplně pravda. Později mi řekla, že si ode mě jen udržovala odstup. Přece jenom jsem byl ženatý s kamarádkou její kamarádky. Ale zpátky k tomu plesu. Tehdejší doba už byla velmi nejistá, takže bylo docela riziko pořádat takovou slavnost. Navíc tvoje matka byla znechucena účastí některých lidí, takže velmi brzo se omluvila a vrátila se domů v doprovodu svých kamarádek, zatímco já jsem tam zůstal.“

„Pro jedny krásný oči jedné hnědovlásky,“ zašklebil se Theo.

„Jak víš...“

„Není těžký si to domyslet, když všichni tvrdí, že Cassidy vypadá přesně jako ona.“

„Ne úplně. Je jí hodně podobná, ale v něčem se přece liší. Susan byla víc nespoutaná a živelná, zatímco na Cassidy je vidět, že má něco společného s Francouzi. Je taková jemnější. A i povahově je jiná, i když je na ní hodně vidět, že ji vychovávala převážně matka. Navíc má jiný odstín vlasů, než měla Susan. Světlejší. Koneckonců se můžeš podívat,“ otevřel jeden z mnoha šuplíků na stole a vytáhl jakousi starou fotku.

Theodor se pro obrázek bez váhání natáhl a chvíli tiše zkoumal jeho obsah. Netušil, že by otec mohl mít i společnou fotografii sebe a Susan. Musel uznat, že oběma to tam slušelo. Otec vypadal ve třiadvaceti velmi dobře a Theo byl schopen rozpoznat některé rysy, které po něm zdědil on nebo Christopher. Tak jako tak se mu oba podobali, i když každý jiným způsobem. A co se týkalo Susan, opravdu se jí Cassidy velmi podobala, ale na druhou stranu měl Anthony pravdu i v tom, že se v mnohém lišily. Na první pohled byl schopen najít rozdíly, ve kterých se matka s dcerou lišily.

„Měl jsi s ní tehdy zůstat,“ hlesl, když si uvědomil pravdu. „Vypadáš tu šťastnější než za celé ty roky, co tě znám.“

„Nemohl jsem. Ne, když mi Gisella řekla, že čeká tebe.“

„A kdyby ti Susan řekla, že je těhotná? Kdyby neutekla do Francie a zůstala by tady?“ 

„Jsem rád, že jsem tohle nemusel řešit.“

„Ale kdybys musel?“ nedal mu s tím Theodor pokoj.

„Tak bych pravděpodobně zůstal s ní,“ přiznal neochotně Nott starší. „I když Gisellina rodina byla významná, naše na tom byla mnohem lépe, takže bych pravděpodobně bez problémů dosáhl toho, abys žil v mé péči. Dostal bych tak ženu, kterou jsem miloval, i tebe.“

„Možná je škoda, že se to nestalo. Proč sis vlastně za celý ty roky nikoho nenašel?“

„Protože jsem nechtěl, Theodore. Po tom, co mě propustili z Azkabanu bych si jen těžko hledal ženu, která by se mnou dobrovolně byla. A pak jsem ztratil zájem.“

„Jasně… Můžeš se teda vrátit k tomu plesu?“ přehodil Theodor výhybku, když viděl, že ohledně této věci z otce nic nedostane. „Jak jste se tam začali bavit?“

„Popravdě?“ zeptal se pobaveně Anthony. „Byl jsem docela opilý, stačily mi dvě hodiny v přítomnosti Luciuse a Rudolfuse a vypil jsem toho víc, než za celý měsíc předtím. Ti dva pak ale šli hledat Rabastana a já své přátele. Nemusím ti říkat, že jsem k nim nikdy nedošel. Cestou jsem totiž zahlédl Susan, která právě tancovala…“ zamyslel se na okamžiku, než se mu na tváři objevil výraz poznání a hned na to i znechucení, „se Siriusem Blackem. Ten idiot se ji samozřejmě snažil sbalit, ale zřejmě docela neúspěšně, protože ona jeho snahy permanentně kazila a bavila tím tak Pottera, který je celou dobu sledoval. Pak si samozřejmě ještě zatancovala s ním. Pak si zřejmě všimla, že ji pozoruju a využila to k tomu, aby se zbavila Blacka, který za ní stále lezl jako ocásek. Netuším, jak se jí to tehdy povedlo, ale dotáhla mě na parket, kde jsme strávili další hodinu.“

„Tys dobrovolně tancoval? Nevěděl jsem, že to vůbec umíš,“ bavil se na jeho účet Theo.

„Otec by nestrpěl tu ostudu, kdyby jeho syn neuměl tančit,“ vysvětlil to jednoduše Anthony. „Navíc jsem to tehdy viděl jako jedinou možnost, jak se k Susan dostat. Nemohl jsem ji dost dobře odmítnout.“

„A navíc jsi byl nalitý.“

„Krom toho,“ přisvědčil otec. „Tak jako tak jsem s ní strávil celý zbytek večera a noci a teprve ráno se vrátil domů.“

„Christopher ale říkal…“

„Nech mě domluvit, Theodore. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že pro mě Susan něco znamená. Vlastně víc než to. Ještě ten den jsem jí poslal sovu, jestli bysme se nemohli sejít. A ona souhlasila. A zbytek už víceméně znáš. Zatímco já jsem tvé matce řekl, že mě Pán zla poslal na nějakou misi, která mi zabere několik týdnů, strávil jsem se Susan veškerý ten čas v našem letním sídle. Myslím, že to byl nejhezčí čas v mým životě, ty dva týdny s ní. Vrátil jsem se domů teprve tehdy, když mi Gisella poslala zprávu, že se mnou musí o něčem naléhavě mluvit. To už věděla, že je těhotná. Se Susan jsem se pak rozešel, cítil jsem povinnost vrátit se ke své manželce, když čekala mého syna. Pak už jsme se nikdy neviděli. Ona utekla do Francie, když zjistila, co jsem zač, seznámila se tam s tím Delacourem, porodila Chrise, vdala se a pak se jí narodila ještě Cassidy. Já zatím žil s tvou matkou, nedlouho poté ses narodil ty, Gisella zemřela, já byl zavřený v Azkabanu…“

„Ale Susan jsi pak hledal, ne?“

„Když zemřela Gisella, tak ano. Pořád jsem ji miloval. Jenže než jsem se stihl někam dostat, zavřeli mě.“

„A když tě pustili?“

„Tak jsem se dozvěděl, že je Susan vdaná. A tím to pro mě skončilo. Ona už o mě očividně nestála, když si vzala jiného.“

„Vážně tě nikdy nenapadlo, že byste vy dva mohli mít spolu dítě?“

„Chodili jsme spolu sotva tři týdny, Theo. Samozřejmě, že tam ta možnost byla, ale nikdy mě to nenapadlo, dokud se tu neobjevil Christopher. Byl jsem rád za to, že mám aspoň tebe a nic víc jsem si nepřál. A najednou se objeví on.“

„Syn ženy, kterou jsi jako jedinou miloval,“ zamumlal Theodor. „A navíc její dcera, která vypadá téměř jako ona. Je to hodně vzpomínek najednou, viď?“

„Za tu dobu jsem na ni téměř zapomněl, než se tu ti dva objevili,“ přiznal opatrně Nott. „Tak jako tak je Susan mrtvá, takže na tom už není co řešit. Je to všechno, co jsi chtěl vědět, Theodore?“ zeptal se pak, očividně už toužil tuto debatu ukončit.

„Ještě poslední věc. Kdyby byla naživu, chtěl bys ji vědět?“

„To není něco, o čem je třeba diskutovat. Je mrtvá, takže tato možnost nikdy nebyla a nebude.“

„Takže ano,“ našel si svoji vlastní pravdu Theo.

„Skončil jsi už?“

„Pro tuto chvíli ano. Díky za upřímnost, tati,“ zvedl se ze židle a vykročil ke dveřím. Tam se však ještě otočil, aby otci sdělil věc, kterou si z toho všeho vyvodil. „Myslím, žes tenkrát před těmi sedmnácti lety udělal největší chybu svého života. S ní jsi mohl být šťastný,“ řekl otci svůj názor a zmizel z jeho pracovny.

Anthony Nott ještě chvíli hleděl na zavřené dveře a přemýšlel, o čem vlastně ten rozhovor měl být. Theodor k němu měl jistě nějaký důvod, o tom ani v nejmenším nepochyboval, ale nemohl přijít na to, co to bylo. Nakonec se však jeho myšlenky zatoulaly ke slovům, která jeho syn pronesl naposledy. „Ano,“ zamumlal si sám pro sebe, „to jsem mohl,“ a vrátil se zpět k práci, aby zaměstnal své rozlítané myšlenky něčím užitečným.

<< 45. kapitola <<                                                   >> 47. kapitola >>

16.10.2011 00:28:15
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one