My world of fantasy...

44. kapitola PČ - Rodinná idyla

Pro všechny, kteří to stále čtou :)
K.

***

Bradavice po mnoha dnech opět navštívilo hezké počasí, které vyhnalo většinu studentů na školní pozemky, kde si krátili slunečný den různými zimními radovánkami jako například koulováním se, bruslením nebo stavěním sněhuláka. Jen málokdo zaváhal, zůstal zavřený vevnitř a riskoval, že se dalších několik dní nedostane z hradu ven. Tracy a Christopher však naopak uvítali, že krásné počasí vyhnalo většinu lidí ven a užívali si ticho a klid, který nastal ve společenské místnosti Zmijozelu. Jen málokdy měli možnost si tam pořádně promluvit bez toho, aniž by je někdo neposlouchal. A tentokrát se zdálo, že jsou jedinými studenty, kteří se tam zdržují.

„Nemluvilas v poslední době s Lydií nebo s Rebeccou?“

„Ne, nemluvila. A ani to nemám v plánu,“ zamračila se na bratrance Tracy. „Po tom, cos předvedl minule v Prasinkách, se stáhly do ústraní a truchlí. A čím déle jim to vydrží, tím líp. Aspoň je tu chvíli klid. Každopádně ke mně teď nechovají velké sympatie. A k Theodorovi taky ne. Zdá se, že do své nenávisti zahrnuly celou naši rodinu. Ne že bych si teda stěžovala, ale příště bys mohl být víc taktní. Kdo ví, kdo tě v budoucnu pozve na rande.“

„Dám si pozor na to, co komu říkám, to se neboj. Podruhé už se do podobné situace dohnat nenechám. Ale nakonec to nedopadlo tak špatně,“ rozvalil se v křesle. „Sice jsem naštval jak Lydii, tak Rebeccu, ale na druhou stranu od nich mám definitivně klid. Nikdo se za mnou neplíží, nikdo mě nepronásleduje, nechce po mně, abych za něj dělal domácí úkoly…“

„Jako by ti to předtím nějak vadilo. Byls rád, že je o tebe zájem.“

„Všeho moc škodí. To snad sama víš, Tracy, ne? Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Když o těch dvou nějakou dobu neuslyším, budu jen rád.“

„Takže doopravdy jsi chtěl mluvit o čem? Nebo spíš o kom?“ objevil se na Tracyině tváři úsměv, když se dovtípila, co bude tématem hovoru.

„Jen o jedné holce.“

„Víš, možná tě to překvapí, ale došlo mi, že to nebude kvůli nějakýmu klukovi,“ zakřenila se na něj. „Takže která je ta šťastná? Nebo spíš nešťastná.“

„Nech si ty srandičky, Tracy. Mluvím vážně a chci slyšet tvůj názor,“ zamračil se na ni Christopher.

„Já vím. Povídej.“

„Nakolik dobře znáš Naomi?“

„Naomi Boleovou?“ ujistila se Trac lehce ohromeně.

„Víš snad o nějaké jiné? Nevíš. Tak povídej.“

„Víceméně toho o ní moc nevím,“ pokrčila Tracy rameny. „Nikdy nebyla moc výrazná, ale na druhou stranu taky není šedá myš jako někteří další. Co ale vím, tak má většinu kamarádů v jiných kolejích, hlavně v Mrzimoru a Havraspáru. Tady se snad baví jen s některými páťačkami. I když při tom, co mají v ročníku, se není čemu divit,“ udělala lehkou narážku na Rebeccu a Lydii.

„To je všechno?“

„Klid, Chrisi, zbytečně pospícháš,“ klidnila ho dívka. „Naomi pochází z čistokrevné britské rodiny, i když ne nějak moc výrazné. Její bratr studoval taky ve Zmijozelu, myslím, že byl o dva roky starší jak já, pokud si správně pamatuju. Jo a myslím, že má mladší sestru u vás v Havraspáru. Asi tak ve třeťáku, přibližně.“

„Jo, když to říkáš, tak mám dojem, že tam nějaká Boleová je,“ uvědomil si Christopher. „Ale kdo se v těch špuntech má vyznat. Dál?“

„Dál toho moc nevím, Chrisi. Sám vidíš, jaká je. Blondýnka s vlasy do pasu a modrýma očima. Docela hezká.“

„A co si o ní myslíš?“

„Nikdy jsem se o ni nezajímala, abych pravdu řekla. Měl bys zkusit Theodora. Ten bude vědět mnohem víc než já, jak ho tam znám,“ pousmála se.

„Jasně, on je přesně ten, kterého se na něco takového půjdu zeptat,“ ušklíbl se Christopher a chvíli se tou představou bavil, než ho napadlo něco jiného. „Proč je vlastně sám a nikoho nemá?“ uvědomil si najednou. „Za celou tu dobu, co jsem v Bradavicích, jsem ho s nikým neviděl. Pořád se jen drží svých přátel.“

Tracy ho chvíli provrtávala pohledem, než si povzdechla a sklopila zrak. Další půlminutu strávila hleděním do ohně a přemýšlením, jak má odpovědět, než konečně znova otevřela ústa. „S Theem to bylo vždycky těžký. Sám vidíš, jaký je. Moc přemýšlivý, moc vnímavý.“

„Ale podle toho, co jsem slyšel od otce o něm a Zabinim…“

„Jenže pokaždé, když se něco takového stane, tak je Theodor pod vlivem alkoholu a nepřemýšlí. Aspoň ne tak moc. Chová se pak mnohem uvolněněji a dělá věci, které si střízlivý nedovolí. Oproti Blaisovi, který ten alkohol většinou ani nepotřebuju. Ono stačí, jaký je normálně. Každopádně se Theo už jednou pěkně spálil a od té doby si dává dost pozor na to, aby si nikoho nepustil moc k tělu. Vždyť i od tebe si drží pořádný odstup. A stejně tak od Cassidy. Jen mně a Blaisovi věří natolik, aby nám řekl víc a důvěřoval nám.“

„Co se mu stalo?“

„Chrisi, to není moje věc, abych ti to říkala. Navíc se to stalo předtím, než jsi sem přišel, v našem pátém ročníku. Každopádně od té doby u něj žádná holka neměla pořádně šanci, všechny je odhání. Když teda nepočítám ty Blaisovy večírky, kde se pokaždé zřídí jak prasata,“ ušklíbla se. „Jenže takovýhle románky na jednu noc se nedají počítat. Pokud teda nejsi Zabini. Ten stejně s nikým dýl nevydrží.“

„Obdivoval bych holku, která by to zvládla.“

„I já. Ale zpátky k tobě a Naomi. Fakt se ti líbí?“ uculila se na svého bratránka a začala z něj tahat rozumy o jeho vysněné dívce.

 

***

 

Cassidy spolu s Nevillem seděli na břehu jezera, kolem sebe rozprostřeno kouzlo zabraňující chladu, a mlčky hleděli před sebe. Už to bylo nějakých deset minut, co spolu naposled promluvili a vyčerpali tak téma, o kterém se chtěli bavit. Ani jeden se však stále neměl k odchodu. Nakonec to byl Neville, kdo protrhl nastalé ticho.

„Přál bych si, aby to tu bylo jako loni. S Harrym, Hermionou, Ronem, Lenkou, Ginny, Deanem, Colinem… Jako dřív. Tyhle Bradavice se mi nelíbí. Tobě snad jo?“ otočil se na svou kamarádku.

„Nelíbí se mi tu. Popravdě ani nevím, co mě tu drží,“ zašeptala dívka. „Většina kamarádů je pryč, Chris je ode mě taky na míle vzdálen, aspoň co se našeho vztahu týče… Víš, v poslední době se mi začalo stýskat po Krásnohůlkách,“ přitáhla si kolena k sobě a dál pozorovala vodní hladinu. „Po té atmosféře, co tam panovala, po kamarádech, po všech těch večírcích a plesech,“ zasnila se, když vzpomínala. „Tenkrát bylo všechno v pořádku. Maminka byla naživu, já a Chris jsme před sebou neměli žádné tajnosti a ve všem jsme si věřili… Měla jsem kamarády, kterým jsem mohla bezmezně důvěřovat, dokonce jsem měla i slušnou řádku kluků, kteří o mě stáli,“ pousmála se. „Bylo to takový bezstarostný období, kdy jsem se nemusela o nic starat. Jenže co umřela máma a jsem tady… Připadá mi, že to jde od desíti k pěti. Nejdřív to s Chrisem, pak smrt babičky a dědy, Ginny… Nic se mi nedaří. Všechno, na co sáhnu, se bortí. Občas mám pocit, že jsem na všechno sama.“

„Naprosto ti rozumím,“ přikývl Neville chápavě.

„Víš, občas si říkám, jestli by si někdo vůbec všimnul, kdybych odsud odešla,“ zamumlala. „Kromě tebe, samozřejmě,“ dodala rychle. „S Chrisem jsem nemluvila už několik týdnů, s holkami ze třídy si nemám prakticky co říct a…“ zarazila se najednou, neschopna dopovědět větu. „Promiň, Neve, ale musím jít,“ zvedla se a beze slova vysvětlení zamířila do hradu. Nepotřebovala, aby ji zrovna on viděl brečet. Alespoň před ním chtěla být silná. Nedošla však ani do půlky cesty, když ji najednou někdo popadl za ruku a prudce otočil k sobě. „Co si to…“ začala zprudka, ale když spatřila, na koho vlastně mluví, zmlkla a jen mu hleděla do obličeje.

„Mohla bys mi říct, o čem to všechno bylo?“ zavrčel na ni Theodor.

„Nemám sebemenší ponětí, o čem to mluvíš,“ odsekla mu podrážděně. „A vůbec, pusť mě a nech mě jít.“

„Tak to je to poslední, co mám v plánu. Myslím, že my dva si musíme promluvit,“ nebral její slova na vědomí.

„Jenže já s tebou o ničem mluvit nechci, Theodore!“

„V tom případě to máš blbý,“ pokrčil mladík rameny a s rukou kolem jejího pasu ji táhl do hradu i přes její četné protesty. Znal ji už natolik dlouho, aby poznal, že ne všechno z toho, co říká, myslí doopravdy a právě tohle byla ta chvíle, kdy tomu tak bylo. Jasně na ní viděl, že by si s někým potřebovala promluvit, nejlépe s vlastním bratrem, ale že vlastní hrdost jí v tom brání. A i když to nerad přiznával, cítil jako svou povinnost starat se o to, aby byla v pořádku a nic se jí nestalo. Koneckonců byla téměř jeho sestra, i když pokrevně spolu neměli nic společného.

„Nech mě jít, Theo,“ zaprosila dívka znovu, jakmile se ocitli ve Vstupní síni.

„Přestaň se se mnou hádat, Cassidy,“ zamračil se na ni Theodor. „Nemám na to vážně náladu. Pojď,“ vzal ji už jemněji za paži a vedl směrem ke Zmijozelu. Kousek před ním však zabočil a zavedl dívku do tolik oblíbené místnosti všech pod zemí žijících studentů.

„Kde to jsme?“

„Jen jedna nepoužívaná místnost, kterou jsme si upravili podle sebe,“ vysvětlil Theodor a usadil svou svěřenkyni na sedačku před krbem. Vzápětí hůlkou rozdělal oheň a sám se posadil vedle Cassidy. „Není ti zima? Seděla jsi tam venku s Longbottomem docela dlouho.“

„Neville kolem nás seslal kouzlo,“ vysvětlila, ale přesto si stáhla rukavice a natáhla ruce směrem k ohni. „Proč jsi mě sem odvedl, Theo?“ vzhlédla po chvíli k mladíkovi, který ji stále sledoval.

„Tak nějak jsem slyšel to, o čem jsi s Longbottomem mluvila. A nemůžu říct, že by se mi to líbilo,“ zamračil se na ni. „Protože ať už se ti to líbí nebo ne, Cassidy, patříš teď do mojí rodiny. A já za tebe cítím určitou odpovědnost,“ dodal. V duchu si ještě pomyslel, že když to nedělá Christopher, musí někdo jiný. Nahlas už to však neřekl, nechtěl dívku rozrušit víc, než byla.

„Nepotřebuju, aby ses o mě staral. Nejsem malá!“

„To možná nejsi. Ale pořád někoho potřebuješ. Tak jako každý.“

„I jako ty?“

„Ano, i jako já. Možná sis toho nevšimla, ale když potřebuju, můžu si kdykoliv promluvit s Blaisem. A nebo s Tracy,“ dodal. „Zatímco ty ses v poslední době úplně uzavřela do sebe a nikomu nic neříkáš. Nehledě na to, co jsi začala vyvádět za blbosti,“ zamračil se na ni.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odvrátila se o něj.

„Ale víš. Moc dobře to víš, Cassidy,“ natáhl ruku, lehce ji chytl pod bradou a donutil ji, aby se na něj podívala. „Jsi sama a zoufale se snažíš získat něčí pozornost. Nejdřív to byl Harper, pak Blaise… Ale řekni mi, cos z toho všeho měla?“

„Já…“ pokusila se uhnout pohledem, ale Theodor jí to nedovolil. „Jen jsem chtěla, aby se o mě někdo konečně zajímal. Aby se někdo staral o to, co chci. Aby se někdo staral o mě. A aby si mě zase Christopher všímal a byl mi starším a starostlivým bratrem jako dřív. Vždycky byl. Vždycky se zajímal, s kým chodím a dbal na to, aby mi někdo neublížil,“ zavzlykala.

„Proto jsi začala chodit s Harperem a Blaisem?“ zeptal se nevěřícně Theo.

„Se Zabinim ano,“ přikývla Cassidy. „Eric… Prostě byl ve správnou dobu na správném místě,“ pokrčila rameny.

„A stálo ti to za to?“

„Ne,“ zašeptala a rychlým mrkáním se snažila zahnat slzy. „Myslela jsem si, že když budu s Ericem, zapomenu na všechno kolem sebe a nebudu se muset o nic starat. Nepřemýšlela jsem, nepočítala jsem s tím, že mě prostě jen využije a… a… No a Blaise…“ rozbrečela se už naplno a nechala tak volný průchod svým emocím, poprvé za posledních několik desítek dnů. „Měla jsem tě poslechnout, když jsi mě před ním varoval,“ pronesla skrz slzy. „Jenže on na mě byl hodný, staral se o mě, poslouchal mě, byl chápavý…“

„To Blaise bývá, když něco chce. Jenže když to dostane…“

Nemusel nic dalšího dodávat, oba věděli pravdu o jejím vztahu s Blaisem, který trval ani ne týden. Cassidy si ho sama prožila a on to měl samozřejmě z první ruky, jako vždy, i když o to ani v sebemenším nestál, obzvlášť v tomto případě.

„Totálně jsem to zvorala, Theo… Všechno, na co sáhnu, se pokazí,“ vzlykala. „Nikdo se nezajímá o to, co bych chtěla, jak se cítím, co mi je… Jsem na to všechno úplně sama. A je toho na mě prostě moc. Nezvládám to.“

„Neměla bys to tak rychle vzdávat.

„Rychle? Je to už přes dva měsíce… Dva měsíce, co babička s dědou umřeli, Chris se se mnou přestal bavit, Ginny se ukázala jako podrazák, Lenku unesli Smrtijedi a…“ rozbrečela se už naplno.

Theodor na ni pár vteřin nerozhodně hleděl, než se k ní posunul o něco blíž a jemně ji k sobě přivinul. Cassidy se nenechala dvakrát pobízet a okamžitě se stulila do jeho náručí, kde se dál otřásala vzlykotem. Theodor se až podivil, jak je tato situace podobná té, ve které se ocitl o Vánocích. Jen s tím rozdílem, že tentokrát ji vyhledal dobrovolně a sám se nabídl jako vrba. A z nějakého důvodu se díku tomu cítil líp. Věděl, že udělal správnou věc. Koneckonců, Cassidy patřila do rodiny, ať chtěl nebo nechtěl, a bylo i v jeho zájmu, aby byla v pořádku. Cítil za ni stejnou zodpovědnost jako za Tracy a její sourozence. Přece jen byl ten starší, který si měl se vším vědět a pomáhat ostatním, samozřejmě jen v rámci své rodině. A každý ze Zmijozelu věděl, jak moc je rodina důležitá. Víc než cokoliv dalšího.

 

***

 

„Takže to s ní opravdu myslíš vážně, Chrisi? A co když tě odmítne?“ nadhodila Tracy jednu z možností.

„Tak z toho holt nic nebude,“ pokrčil Christopher rameny. „Ale stejně bych…“ Větu už však nedokončil, místo toho pohlédl ke vstupu do místnosti a zamračil se. „Bezva, kazič pohody a klidu je tady,“ prohlásil při pohledu na Malfoyovy platinové vlasy.

„Neměl bys na něj reagovat takhle,“ protočila Tracy oči. „Víš, bylo by mnohem lepší, kdybyste se k sobě začali chovat normálně.“

„Tracy, to je zhola nemožné.“

„Já vím. Ale bylo by to fajn. Aspoň bych nemusela mít strach, že se zas někde nečekaně potkáte a pokusíte se jeden druhého zabít,“ zabodla mu ukazováček do hrudi.

„Nemám v plánu se s ním dostat do další hádky. Takže v zájmu zachování mého zdraví navrhuji, abychom odsud zmizeli,“ vyskočil na nohy a podal dívce ruku, aby jí pomohl ze sedačky. Ta jeho pomoc po rezignovaným zavrtěním hlavy přijala a spolu s ním opustila zmijozelskou společenskou místnost. „Co vůbec ty a Charlie?“

„Stejně jako naposled, když ses ptal,“ ušklíbla se Trac. „Možná tomu nebudeš věřit, ale od těch Prasinek se nic nezměnilo. Mám ho ráda, ale to, že se skoro nevídáme, je dost na nic. Psát dopisy mi nestačí. Docela už se těším na Velikonoce, to bysme se mohli vidět, aspoň na chvíli. Kdo ví, kdy zas bude další výlet do Prasinek. Snape je dává ještě méně často než Brumbál. Každopádně…“ otevřela dveře do své oblíbené místnosti a zůstala stát na prahu.

„Trac, co se…“ začal Christopher, ale když spatřil, na co se dívá, zmlknul a šokovaně zíral na svého bratra a sestru. Chvíli nedokázal pochopit, co tam ti dva spolu jen tak dělají, navíc v tak důvěrné pozici, ale během minutou dvou si uvědomil, že vše je jinak, než se na první pohled zdálo. Nedbal proto na Tracyino zavrčení a pomalu vykročil dopředu. Theodor si ho všiml prakticky ihned, co vešel dovnitř, ale dívka v jeho náručí jeho přítomnost nezaregistrovala. „Cassidy?“

Oslovená sebou vylekaně trhla, když uslyšela cizí hlas. A ještě víc se zděsila, když poznala, kdo na ni mluví. „Chrisi, co tu…“

„Co se děje?“ nepustil ji Christopher ke slovu, přičemž pečlivě studoval její tvář.

„Nic,“ setřela si slzy z tváře.

„Cass, vidím, že se…“

„Řekla jsem ti, že se nic neděje!“ vyjela na něj, vyskočila na nohy a vyběhla z místnosti.

Christopher za ní nevěřícně zíral a snažil se pochopit, o co se tam jedná. Neměl však čas si to všechno promyslet. Jeho bratr totiž dospěl k názoru, že utřídit si myšlenky může později. „Můžeš mi vysvětlit, na co čekáš?“ zamračil se na něj Theo, který najednou stál vedle něj. „Padej za ní.“

„Ale…“

„Teď,“ pronesl hlasem, který nepřipouštěl žádný námitky. „Jinak to poděláš už definitivně. Ale tvoje volba,“ pokrčil nakonec rameny a vyrazil na chodbu, kde se k němu okamžitě připojila Tracy, která toužila zjistit, o čem to celé bylo.

Christopher je hned následoval, ale na rozdíl od nich se rozeběhl na druhou stranu a pokusil se dohnat svoji sestru. K jeho štěstí zrovna tato chodba byla dost dlouhá a nekřižovala žádné další, takže si mohl být jist, že Cassidy nezahne do nějaké postranní uličky. Nakonec ji však dohnal až kousek od Vstupní síně.

„Cassidy, počkej!“

„Dej mi pokoj, Christophere,“ zpomalila konečně.

„Cass,“ došel až k ní a vzal ji za ruku.

„Nesahej…“

„Co se stalo?“ nepustil ji ke slovu a s pocitem obrovské viny jí pohlédl do tváře.

„Nic.“

„Vidím přece, že se něco děje. Proč…“

„Tak ty vidíš? A to sis toho všiml až teď?“ objevily se v jejích očích opět slzy. „Po takové době? Ale nemusíš se starat, nestojím o to,“ vytrhla se z jeho sevření.

„Ale já jo. Počkej, Cass, neodcházej. Prosím,“ dodal, když se zdálo, že jeho slova nemají žádný účinek. A jakmile se dívka zastavila, pokračoval dál. „Je mi to líto, Cass. Vím, že jsem se celou dobu choval jak idiot. Bez nějakého většího důvodu. A udělám cokoliv, aby to mezi námi bylo zase takové jako dřív. Dlouho už se na tebe nezlobím, vím, žes za nic z toho nemohla.“

„Tak proč jsi se celou tu dobu choval, jako by ti na mě nezáleželo?“ otočila se a ublíženě mu pohlédla do tváře.

„Protože jsem se bál, jak budeš reagovat. Myslel jsem si, že na mě budeš naštvaná a nebudeš se mnou chtít mluvit,“ přiznal Chris.

Odpovědi už se nedočkal, protože Cassidy se mu v dalším okamžiku vrhla do náručí a pevně se k němu přitiskla, jako by se bála, že kdyby ho pustila, znova by ho ztratila. Trochu ho touto reakcí zaskočila, ale mnohokrát víc potěšila. Znamenalo to totiž, že mají šanci to mezi sebou vše urovnat.  A s trochou štěstí vrátit jejich vztah tam, kde byl dřív.

<< 43. kapitola <<                                               >> 45. kapitola >>

02.10.2011 17:29:02
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one