My world of fantasy...

37. kapitola PČ - Důsledek činů

Slibovala jsem vám menší zvrat v ději, takže tady ho máte. Jsem docela zvědavá, jak na něj zareagujete. Líbit se vám asi zrovna dvakrát nebude, ale asi bych to nebyla já, kdyby se něco podobného nestalo. :) tak jsem zvědavá na vaše reakce. :)
Kaitlin
***

„Chrisi? Já...“ začala Tracy rozechvěle, když vešla do pokoje, kde byl mladík ubytovaný. „Musím ti něco říct, ale… posaď se, prosím.“

„Děje se něco?“

„Nechtěla jsem to být já, kdo ti to řekne. Jenže…“ podávala mu noviny, které držela v ruce.

Christopher je od ní rychle převzal a pohlédl na stránku, kterou tam měla nalistovanou. Okamžik na to ztuhnul a jen nevěřícně hleděl na článek, který se před ním objevil. Noviny mu vypadly z rukou a se zašustěním spadly na podlahu, kde zůstaly bez povšimnutí ležet.

„Chrisi, jsi v pořádku?“ zeptala se Tracy opatrně.

„Ne. Jdi pryč, Trac, chci být sám,“ odehnal ji od sebe hrubě. Když však nereagovala, zvedl se sám a vyběhl ze dveří. Nezajímalo ho, že na něj volá. Rychle se rozeběhl ven z budovy a jakmile se ocitl za vrátky, bez rozmýšlení se přemístil. Objevil se přímo před obrovským domem, do kterého následně vtrhnul jako velká voda.

„Co to sakra… Christophere,“ zamračil se Theodor, když spatřil svého bratra. „Co tu děláš?“

„Kde je otec?!“ vyštěkl na něj. „Chci s ním mluvit.“

„Nahoře v pracovně. Ale nemyslím si, že by chtěl, abys ho rušil.“

„To mě nezajímá,“ mávl rukou a vydal se nahoru po schodišti. Thea, který se za ním divně díval, už si dál nevšímal. Místo toho se vřítil do otcova pokoje, aniž by se namáhal klepat nebo něco takového.

„Christophere, co…“ začal Anthony Nott, když ho spatřil.

„Proč oni?“ rozkřikl se na něj Chris jako by neslyšel, že něco říká. „Jsem snad tvůj syn, ne? A za celou tu dobu jsem dělal všechno, co jste po mně chtěli! Ani jednou jsem se ničemu nevzepřel. Slíbil jsi, že ochráníš moji rodinu! Slíbils mi to!“

„Můžeš mi vysvětlit, o čem to mluvíš?“

„O babičce a dědovi! Věděls, že včera v noci k nám do domu vpadli Smrtijedi a zabili je?! A bez jakéhokoliv důvodu! Ani jeden z nich nebyl ve Fénixově řádě, nebojovali proti vám! A oba byli čistokrevní! Lhal jsi mi, když jsi tvrdil, že je dokážeš ochránit. Lhal jsi mi úplně ve všem!“ vřískal na něj Christopher. „Nenávidím tě! Nenávidím!“ křikl na něj. Na vteřinku se zarazil a hleděl do otcova obličeje, než se otočil, s dusotem seběhl schody a jakmile byl mimo ochranné pole domu, přemístil se na místo, které za poslední rok a půl považoval za svůj domov.

Anthony Nott po synově odchodu chvíli zaraženě hleděl na dveře, než se zvedl, vzal si z věšáku cestovní plášť a vyrazil do přízemí. Tam narazil na Theodora, který byl Christopherovou krátkou návštěvou stejně šokovaný jako jeho otec.

„O čem to bylo?“ zeptal se okamžitě Theo.

„Zdá se, že manželé Walkerovi byli včera zavražděni,“ vysvětlil mu Anthony. „Jdu zjistit, co se stalo. Ty ho zatím najdi a přiveď sem.  Myslím, že bude u nich doma.“

„Dobře,“ přikývl Theodor a šel se obléci. Nepotřeboval vysvětlení hned, věděl, že když splní to, co po něm otec požaduje, dočká se mnohem více informací.

Nott starší se mezitím přemístil k sídlu Malfoyových, které nyní sloužilo jako Voldemortovo útočiště. Bez ohlášení se vydal do domu a okamžitě tam narazil na Narcisu Malfoyovou, která právě procházela kolem. Bez sebemenšího zájmu na něj pohlédla nepřítomnýma očima a pokračovala dál v cestě, aniž by dala cokoliv najevo. Anthony se jí také nezabýval a pokračoval do sálu, kde většinou pobýval jeho pán. K jeho štěstí tam opravdu byl, ale zdálo se, že cosi řeší s Malfoyem a Lestrangeovou. Trvalo však jen vteřinku, než si uvědomil přítomnost svého dalšího Smrtijeda.

„Ale, Anthony,“ věnoval mu svou plnou pozornost Voldemort a mávnutím ruky umlčel Bellu, která mu zrovna cosi říkala. „Co tě ke mně přivádí?“

„Rád bych se zeptal na jednu věc,“ uklonil se Nott, „pokud mi to dovolíte, Pane.“

„Sklapni, Bello!“ umlčel Pán zla Smrtijedku, která začala cosi mumlat. „Co máš na srdci, můj věrný příteli?“

„Slyšel jsem, že v noci zemřeli prarodiče mého syna. Mohl bych vědět, co udělali?“ zeptal se přímo. Už dávno poznal, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.

„Walkerovi, že? No tak, Bello, bylas tak horlivá mluvit. Pověz tady našemu příteli, co ti dva provedli?“ otočil se na tmavovlasou ženu, která se nyní tvářila potěšeně.

„Chceš vědět, co udělali prarodiče tvého milovaného, teprve nedávno nalezeného syna, Notte?“ ušklíbla se. „Schovávali u sebe mudláky. Už týdny jsme měli podezření, že nejsou tak úplně neškodní, jak jsi nám tvrdil. A včera v noci se nám to potvrdilo. Hlídka nám dala avízo. A hádej, koho jsme v tom domě našli?“ usmála se. „Dva bývalé studenty bradavické školy – Katii Bellovou a Colina Creeveye. Bohužel se stihli přemístit dřív, než se nám je podařilo chytit. Ale ty víš, Anthony, jaký je trest za schovávání trestanců, že ano?“ přimhouřila oči.

Nottovi bylo jasné, že to byla ona, kdo poslal manžele Walkerovi do věčného spánku. A že to rozhodně nebylo rychlé. Tohle ale nebyla informace, kterou by potřeboval zjistit. Místo toho se uklonil a poděkoval Voldemortovi za jeho vstřícnost. K jeho překvapení mu dokonce dovolil odejít bez jakéhokoliv trestu, pravděpodobně měl díky něčemu velmi dobrou náladu. S úlevou, že to dopadlo takhle, se přemístil zpět na svůj pozemek. K jeho potěšení už byl Theodor zpět a přivedl s sebou i svého bratra, i když ne zrovna po dobrém. Christopher seděl na židli a zřejmě na něm bylo umístěné znehybňovací a umlčovací kouzlo.

„Byl trochu vzpurný,“ pokrčil Theo rameny na otcův tázavý výraz.

„To je očividné,“ přikývl Anthony a mávnutím hůlky zrušil obě kouzla.

„Jak se…“ začal okamžitě Christopher a vyskočil ze židle.

„Sedni si a sklapni,“ usadil ho Nott hlasem, který nepřipouštěl sebemenší námitky. „Slíbil jsem ti, že tvoji rodinu ochráním, Christophere. A také bych to udělal, kdyby se přestali vzpouzet proti Pánovi. Říkal jsi mi, že jsou naprosto nestranní. A přitom u sebe několik týdnů ukrývali dvě hledané osoby. Věděl jsi o tom?“

„Ne,“ hlesl potichu Chris a veškerá bojovnost ho okamžitě přešla. O tomhle opravdu neměl sebemenší zdání.

„A navíc i tvoje sestra dělá neustálé problémy. Věčně na ni slýchám nějaké stížnosti. Spolu s Longbottomem, Weasleyovou a Láskorádovou vedou ve škole nějaký odboj. Jestli chceš někoho vinit ze smrti svých prarodičů, tak můžeš jedině ji. Protože to byli její spolužáci, kteří se tam skrývali. Jistě jsou ti jména Katie Bellová a Colin Creevey známé, ne? Oba z Nebelvíru, samozřejmě. Kdo myslíš, že mohl navrhnout, aby se tam schovali?“

„Cassidy,“ šeptl a snažil se zahnat slzy, které se mu draly do očí. Bodlo ho u srdce, když mu došlo, že to tak opravdu musí být, že ona je odpovědná za smrt babičky a dědy.

„Jestli chceš, aby se jí nic nestalo, odvedeš ji od těch krvezrádců, jasné? Jinak skončí jako Láskorádová. Ta už se do školy nevrátí, co jsem slyšel, je vězněm u Malfoyových. Její otec se až moc bouří proti nám a ona není o nic lepší. Budu nad tvou sestrou dál držet ochrannou ruku, ale jen pod podmínkou, že ji budu mít po zbytek prázdnin na očích. A stejně tak tebe, Christophere. Rozumíme si?“

„Ano, otče,“ přikývl Chris.

„Skvělé. Tak běž a přiveď ji sem,“ přikázal mu a otočil se k odchodu.

„Kdo je zabil?“ křikl ještě Walker.

„Pravděpodobně Belatrix. Byla z toho až nechutně nadšená,“ odpověděl mu otec a opustil místnost.

Christopher chvíli jen seděl na židli a nepřítomně hleděl před sebe. Nevěděl, co ho ranilo víc. Jestli smrt prarodičů nebo to, že za to v podstatě mohla jeho vlastní sestra. Nepochyboval o tom, že ona se snažila pomáhat utečencům a vzbouřencům. Na jednu stranu ji chápal, ani on sám nebyl nadšený z toho, jak se věci v kouzelnickém světě vyvíjí, ale na druhou stranu si byl až moc dobře vědom rizika, které plynulo z pomáhání špatným osobám. Ona to měla podstatně jednodušší než on. Tím, že nedokázala přijmout jeho novou rodinu za vlastní a že se začala stranit i jeho, ne snad kvůli Nottovým, ale kvůli tomu, co dělal, měla víceméně volnou cestu. Navíc měla i určitou imunitu, kterou získala právě díky Chrisovu otci, ačkoliv si to pravděpodobně ani neuvědomovala.

„Mám tam jít s tebou?“ zeptal se po dlouhé chvíli Theodor.

Christopher překvapeně vzhlédl, neuvědomil si, že jeho bratr neodešel. Zavrtěl však hlavou. Nemělo cenu, aby ho doprovázel. Cassidy bude už i tak nesnesitelná a jen těžko ji bude přemlouvat. A kdyby s sebou vzal navíc Thea, dopadlo by to ještě hůř.

„Tím pádem by sis měl ale pospíšit. Otec bude chtít, aby tu co nejdřív byla.“

„Já vím,“ přikývl Chris a zvedl se.

Pár minut na to už se nacházel na cestě vedoucí k Doupěti. Neochotně a pomalu se blížil ke vstupní brance a stále přemýšlel nad tím, co jí řekne. Přál si, aby tam šel kvůli jiné záležitosti. Aby nebyl tolik rozrušený a naštvaný.

„Co tu chceš?“ vytrhl ho z přemýšlení nepříjemný hlas a on okamžitě vzhlédl k nepřístupné tváři Ginny Weasleyové.

„Mluvit se svojí sestrou.“

„Pochybuji, že by o to stála,“ ušklíbla se Ginn.

„Tak to má ale špatný. Protože oficiálně jsem teď její poručník, než bude plnoletá,“ štěkl po ní Christopher. Byl si této věci vědom už v okamžiku, když po něm otec chtěl, aby ji přivedl do jejich domu. „Přiveď ji, Ginevro.“

„Stejně nebude chtít,“ trhla rusovlasá dívka rameny a odkráčela do domu.

Po několika minutách ze dveří konečně vyšla Cassidy. Na tváři měla ještě víc nepřístupný výraz než její kamarádka, která ji doprovázela pohledem. Navíc si Christopher všiml, že v jejích zarudlých očích se jasně zračí nedůvěra a obvinění. Jak čekal, svalovala veškerou vinu na něj. To ho naštvalo ještě víc než všechno předtím. On dělal vše proto, aby svou rodinu ochránil. Vzepřel se svým ideálům a poslouchal i otce, jen aby všechny ochránil. A ona se k němu bude chovat takhle. Po tom všem, co udělala.

„Dávám ti pět minut, Christophere, a pak vypadni,“ uvítala ho mile sestra.

„Půjdeš se mnou, Cassidy. Nepřeji si, abys dál zůstávala u nich,“ informoval ji beze špetky soucitu nebo lítosti. Poprvé za celý život na ni byl opravdu naštvaný, poprvé necítil potřebu ji chránit a starat se o to, co cítí.

„Ne,“ odvětila hned. „Weasleyovi jsou moje rodina.“

„Řekl jsem ti, že půjdeš se mnou. Už jsi způsobila dost problémů!“

„Já? To ty seš ten špatný, Christophere. Kdyby ses ne…“

„Neobviňuj mě z toho, co se stalo, Cassidy. Je to jen tvoje chyba, rozumíš?!“ vyjel na ni naštvaně. „Kdyby ses tak aktivně nezapojovala do odboje, babička s dědou by ještě byli naživu. Myslíš si, že snad nevím, že jste celou dobu z Bradavic pomáhali těm vyvrhelům? Kdo jim asi tak poradil, aby se schovali u našich?“ řval na ni. „Někdo musel ty vaše zprávy zachytit. Týdny je sledovali a včera večer tam vpadli. A koho si myslíš, že tam našli? Katii Bellovou a Colina Creeveyho. Tvoje spolužáky!“

„Chrisi, co…“ hlesla vystrašeně Cass a ve tváři úplně zbledla.

„Kdo jiný než ty jim mohl říct, aby se tam schovali, co?! Víš, že by tam jinak nešli! Tak se ani nesnaž mě z toho obviňovat. Celý měsíce se snažím, aby se nikomu z vás nic nestalo. Byl jsem ochoten zahodit všechny svoje ideály a předsevzetí, dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem byl schopen vzdát se tě, jen aby se ti nic nestalo! A ty potom uděláš tohle! Zahodil jsem kvůli vám všechno, na čem mi kdy záleželo, abys to ty pak mohla takhle kolosálně podělat!“

„Chrisi…“ špitla dívka, které se nyní po tváři koulely slzy.

„Nemluv na mě, Cassidy! Máš pět minut na to, aby ses sbalila a odešla odsud. A nebo si tu zůstaň, ale v tom případě jsme spolu my dva skončili!“

Nikdy si nemyslel, že by tohle byl schopen říct, ale byl na sestru natolik rozlícený, že by mu nedělalo problémy to udělat. Později by toho samozřejmě litoval, ale v daném okamžiku byl připraven se sebrat a odejít. Zamračeně sledoval, jak na něj dívka chvíli šokovaně hleděla, než jí došel význam jeho slov. V další chvíli se otočila a rozeběhla se do starého domu. Christopher nebyl schopen odhadnout, kterou z těch variant si vybrala. Jen se opřel o plot a čekal. Za chvíli zaslechl v domě jakési zvýšené hlasy, ve kterých po chvíli poznal Ginny a paní Weasleyovou. Proto ho překvapilo, když se po ani ne třech minutách otevřely dveře a v nich se objevila Cassidy se svým kufrem. I přes to, jak moc na ni byl naštvaný, se musel lehce pousmát. Přece jenom u ní zvítězila rodina nad vším ostatním. Nechal ji dojít až k vrátkům a aniž by si všímal křiku Ginny, která dusala za ní, popadl její kufr a nabídl jí rámě. Jakmile se ho chytla, beze slova se přemístil s ní zpět do otcova domu.

„Chrisi?“

„Pojď,“ pobídl ji a vykročil k domu. Uvědomoval si, jak hrozně se teď musí cítit, ale sám neměl na to, aby ji utěšoval. V současné situaci to nedokázal.

„Byl jsi rychlý,“ okomentoval jeho příchod Theodor, který je sledoval už od chvíle, kdy se přemístili k domu.

„Otec ti jistě řekl, kde se má ubytovat. Vezmi ji tam a postarej se o ni,“ hodil po bratrovi sestřin kufr a sám s dusotem vyběhl schodiště. Vzápětí bylo slyšet prudké prásknutí dveřmi, jak zapadl do svého pokoje.

Theodor jen protočil oči nad jeho chováním a otočil se ke Cassidy. Nelíbilo se mu, že se o ni má starat právě on, koneckonců k ní neměl žádné závazky, ale bylo mu jasné, že otec by byl velmi naštvaný, kdyby ji nechali stát ve vstupní síni. A samozřejmě by to schytal jako ten starší a se správným vychováním. Bez zájmu spočinul očima na dívčině obličeji a překvapilo ji, že se jí v očích lesknou slzy, když hleděla na místo, kde zmizel Christopher. Už tak je měla zarudlé a na tváři bylo ještě jasně znát, že před chvílí plakala. Jeho do té doby bezvýrazná tvář zjemněla, když si uvědomil, jak hrozně se musí dívka cítit.

„Odvedu tě nahoru,“ pronesl tiše.

Cassidy jen nepřítomně přikývla a vydala se za ním po schodech. Odvedl ji do pokoje, který pro ni dal otec připravit, a postavil kufr vedle postele. Dívka na jeho počínání nijak nereagovala, jen stála u okna a hleděla ven, kde stále padal sníh. Po tvářích se jí opět koulely slzy a Theodor se přistihl, že jen těžce od ní odvrací tvář. Připadala mu v té chvíli tak bezbranná a nevinná. Nikdy dřív ji neměl moc v oblibě, přišla mu stejná jako ostatní z Nebelvíru, které neměl rád, ale když ji viděl takhle, nemohl si pomoci, aby k ní necítil aspoň lehké sympatie.

„Potřebuješ něco?“ slyšel sám sebe říkat.

„Ne, děkuji.“

„Abby!“ řekl tiše a přivolal si tak k sobě jednu z rodinných skřítek. „Postarej se tady o slečnu, kdyby cokoliv potřebovala. Abby ti bude plně k dispozici, Cassidy,“ oslovil hnědovlásku.

Nepřítomně přikývla, ale neodvrátila se od okna. Theodor se tedy otočil k odchodu, neměl pocit, že by měl v pokoji déle setrvávat, ale ve dveřích ho zastavil tichý dívčin hlásek.

„Zůstaň, prosím. Nechci být teď sama,“ zaprosila a otočila se na něj.

„Nemyslím si, že jsem ten pravý společník pro takovouhle chvíli.“

„Zlobí se na mě Chris hodně?“ nereagovala na jeho poznámku a visela na něm uplakanýma očima.

„Podle mě ano,“ pokrčil rameny. „Ale odpustí ti to. Na to tě má moc rád,“ řekl jen velmi neochotně. „Dej mu nějaký čas.“

„Neudělala jsem to schválně,“ hlesla téměř neslyšně. „Neposlala jsem je tam. Jen jsem to jednou nadhodila, jen jako nápad, nic víc. Ginny to musela udělat bez mého vědomí. Celou dobu jsem se chovala hloupě a neviděla jsem, co všechno pro mě dělá. Pro mě a babičku s dědou. Chránil nás a já přitom…“ zadrhla se a nebyla schopna dokončit větu. „Snažila jsem se chovat tak, jak je to podle mě správné. Neohlížela jsem se po možných následcích. Bojovala jsem za to, v co jsem věřila. Ale jaký to má teď smysl? Zabila jsem je. Kvůli mně jsou mrtví. A Chris…“ podlomily se jí kolena a bezmocně se svezla na podlahu.

Theodor na ni jen mlčky hleděl a přemýšlel, co by měl dělat. Nejraději by se sebral a utekl odsud, ale nedokázal to. Věděl, že by to nebylo správné. Jen nebyl zvyklý na to, aby se před ním dívky takto sesypaly. Žádná Zmijozelka by to neudělala, ne před někým dalším. A Cassidy projevovala emoce tak opravdově.

„Není to jen tvoje chyba,“ přistoupil k ní nakonec blíž a klekl si. „Kdyby nechtěli, nikdy by je u sebe nenechali.“

„Jenže kdybych… nikdy k nim nemuseli přijít. Nikdy by to nemuseli udělat,“ pohlédla na něj ztraceně. „Já…“

Theo nepostřehl, jak se to stalo, ale najednou mu dívka ležela v náručí a máčela mu svetr svými slzami. Neohrabaně ji pohladil po vlasech a snažil se najít slova, kterými by ji ukonejšil. Zdálo se však, že taková neexistují. Po nekonečně dlouhé době Cassidin pláč ustal a ona na něm vyčerpaně usnula. Opatrně, aby ji neprobudil, ji odnesl do postele. Poručil skřítce, která stále postávala v pokoji, aby na ni dávala pozor a sám se rozhodl opustit místnost. Neodpustil si však ještě poslední pohled na spící dívku. Ani ve spánku neměla pokojný výraz, stále byla napjatá a když sebou trhla, napadlo ho, že by nebylo divné, kdyby měla noční můry. S povzdechem odešel a za pět minut se vrátil s dvěma lektvary. Poté, co ji probudil, ji donutil, aby je oba vypila. Po chvíli znovu upadla do spánku, ale zdálo se, že je nyní mnohem pokojnější než prve. Teprve tehdy Theo definitivně opustil její pokoj.

<< 36. kapitola <<                                           >> 38. kapitola >>

15.08.2011 15:54:13
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one