My world of fantasy...

35. kapitola PČ - Nebelvírská odvaha

Další kapitola k pavučině, další očekávejte v neděli nebo v pondělí.

***

Pomalu už se stávalo zvykem, že se každé odpoledne po škole scházela všem dobře známá čtveřice ve složení Neville Longbottom, Ginny Weasleyová, Lenka Láskorádová a Cassidy Walkerová. Po odchodu nebelvírského tria byli právě tito čtyři ti, kteří zosobňovali naději Bradavické školy čar a kouzel. Některým profesorům byla tato jejich setkání trnem v oku, ale nemohli udělat nic proti tomu, aby jim zabránili se scházet. Studenti se totiž nikdy nesešli na stejném místě a ve stejný čas. Navíc je ostatní vyučující, kteří nebyli nakloněni novému režimu, kryli a nikdy neprozradili, že své svěřence někde viděli. A stejně na tom byli i studenti. Pouze zmijozelští měli tendence je prozrazovat, ale těm se naštěstí jen málokdy povedlo na ně narazit. Čtveřice se totiž obvykle scházela v místech, kam se obyčejným smrtelníkům chodit nechtělo – nejvzdálenější učebny v hradě, nejvyšší věže hradu, nikým neužívané místnosti ve sklepení… Míst byla spousta a Carrowovi, kteří se snažili udržovat chod školy podle svých představ, byli moc málo kreativní na to, aby je dokázali vypátrat.

Díky neschopnosti svých nových profesorů se tito studenti, kteří se postupem času stali trnem v oku všem přívržencům Voldemorta  na hradě, byli schopni sejít i jednoho pošmurného listopadového dne. Tentokrát si pro svou základnu zvolili místo, o kterém byli skálopevně přesvědčeni, že ho nikdo neobjeví – Komnatu nejvyšší potřeby. Potřebovali ke své schůzi maximální soukromí, které jim byly Bradavice schopny poskytnout.

„Neville, jsi si naprosto jistý, že tam je?“ ujišťovala se už po několikáté Ginny Weasleyová.

„Viděl jsem ho na vlastní oči, Ginn. Leží tam všem na očích. Naposled jsem měl dost možností si ho prohlédnout. Nemůžeme ho tam nechat.“

„Ne, to určitě ne,“ přikývla zrzka a pohlédla na své přátele. „Nepatří mu.“

„My víme, Ginny,“ souhlasila s ní Cassidy. „Získáme ho zpět. Ten plán je dobrý, vyjde.“

„Musí, jinak budeme v děsném maléru. Lenko, získala jsi to heslo?“ otočila se Weasleyová na blonďatou dívku.

„Dopoledne jsem zaslechla Kratiknota, když šel do ředitelny. Snape není zrovna kreativní,“ ušklíbla se.

„A není šance, že by ho v dohledné době změnil,“ navázala na ni Cassidy. „Podle profesorky McGonagallové ho Snape mění vždy po týdnu a tohle je tam teprve dva dny. Dostaneme se tam bez větších potíží. Jen budeme muset počkat, až Snape někam zmizí  a rychle ten meč odtamtud dostat.“

„A víme, že Snape se má dneska kolem páté setkat s Alektou a Amycusem na pozemcích ohledně nějakého Hagridova prohřešku,“ pokračovala Ginny. „Snape samozřejmě chtěl, aby se to konalo u něj v ředitelně, ale Carrowová trvala na tom, že musí přijít ven. Zřejmě mu musí něco ukázat. To by nám mohlo dát minimálně půl hodinu na to, abychom se vkradli do ředitelny a ten meč odnesli.“

„Stejně si myslím, že bychom měli někoho požádat o pomoc,“ hlesla Cassidy. „Hodil by se nám někdo, kdo by nám kryl záda.“

„A víš o někom, kdo by to byl ochotný udělat?“ otočila se na ni Ginny. „Po tom, co minule udělali Terrymu, když šel pomoct tomu prvákovi, se většina školy bojí. Nemůžeme do toho zatahovat nikoho dalšího, Cass.“

„Ale…“

„Má pravdu,“ podpořil zrzku Neville. „Když se něco pokazí, bude lepší, když to odneseme jen my čtyři. Nedovolí si na nás vztáhnout ruku. Ne tak, aby nám nějak víc ublížili. Aspoň na něco ta čistokrevnost je,“ povzdechl si. „Nebudeme do toho zaplétat další lidi. Stačí, že nás kryjí a potichu nám pomáhají. Nemůžeme po nich chtít, aby veřejně vystoupili.“

„Fajn, dobře,“ pokrčila hnědovláska rameny.

„Podle mě to, co Cassidy řekla, je rozumné,“ zapojila se najednou Lenka.

„Jenže nebezpečné,“ oponovala jí Ginny. „Nikdo by do toho nešel, všichni jsou po tom incidentu, který se stal minulý týden, vyplašení.“

„Což nám dává určitou výhodu,“ navázal na ni okamžitě Neville. „Snape nebude čekat, že bychom se o něco pokusili tak brzo. A až zjistí, co se stalo, nic nám nedokáže. Bradavické portréty nás neprozradí.“

„Phineas by mohl.“

„Počítám s tím, že ho Brumbál přemluví, aby mlčel.“

O chvíli později uzavřeli tuto nikam nevedoucí diskuzi a začali dopodrobna plánovat ukradení Nebelvírova meče. Většinu věcí už měli promyšlenou, ale stále se potřebovali domluvit na detailech. S úderem tři čtvrtě na pět však opustili Komnatu a vydali se k ředitelně. Více jak čtvrt hodiny potom stáli za rohem a čekali, až Snape opustí svou pracovnu. Až ve čtvrt se chrlič konečně pohnul a Severus Snape opustil své komnaty. Jakmile si byla čtveřice jistá, že je z dohledu a jen tak se nevrátí, rozeběhli se ke dveřím.

„Čistá krev,“ vychrlil Neville, jakmile doběhli na místo.

„Nemohu vás tam vpustit bez přítomnosti ředitele,“ odvětil jim okamžitě chrlič.

Na to vytáhla Lenka hůlku a seslala na kamennou sochu jakési kouzlo. S touto variantou počítali a po několika dnech strávených v knihovně se jim podařilo najít kletbu, která dokázala chrliče zmást natolik, že je po vyřknutí správného hesla vpustí dovnitř i bez souhlasu majitele ředitelny. Byla to právě Láskorádová, kdo s tímto nápadem přišel, a protože byla z Havraspáru, nikoho nenapadlo ji podezírat z toho, že by mezi knihami trávila až moc času. Proto taky byla jediná, kdo toho kouzlo uměl použít.

„Čistá krev,“ zopakoval znovu Neville, když chrlič modře zazářil.

Okamžik na to se aktivovalo kouzelné schodiště vedoucí do Snapeovy pracovny. Tři Nebelvíři a jedna Havraspárka už na nic nečekali a rychle vyběhli do kabinetu. Hned při vstupu spatřili meč Godrika Nebelvíra, který se vyjímal v jedné z mnoha vitrín. Bez zaváhání k němu vykročili, ale byla to opět Lenka, která Ginny zadržela dřív, než se stihla skla dotknout.

„Pochybuji, že by to tu Snape nechal bez ochrany,“ vysvětlila svou ruku na té její. „Sleduj,“ vytáhla opět hůlku a provedla několik složitých smyček nad skleněnou ochranou artefaktu. Ta se vzápětí rozzářila hned několika barvami, které signalizovaly počet a druh kouzel, která byla na zabezpečení meče použita.

Čtveřice se na sebe zoufale podívala. Tentokrát to byla Cassidy, kdo vytáhl svou hůlku. A zatímco zbylí tři studenti ustoupili o několik kroků dozadu, ona sama přistoupila až k samotné vitríně a pár vteřin na ni zkoumavě hleděla. Teprve poté pronesla první kouzlo. A jak se zdálo, tak úspěšně. Rudá barva pokrývající sklo zmizela a nechala tam už jen dalších šest ochranných kleteb. Nad zlomením dalšího strávila Cassidy víc jak pět minut. Znala tato kouzla již od dětství. Přestože její matka především překládala a zkoumala runy a staré texty, občas se neobešla ani bez odklínacích zaklínadel. A ona si je už tehdy dokázala zapamatovat. A během svého pobytu u Weasleyových v přítomnosti Billa Weasleyho se v nich zdokonalila a pochopila, k čemu slouží. Přestože to nebylo něco, čím by se v budoucnosti chtěla zabývat, uměla to lépe než všichni její kamarádi dohromady.

„Pospěš si, Cass,“ popohnala ji Ginny.

„Nemůžu poznat, co je to zelené,“ zamumlala v odpověď Cassidy. „Překrývá to ty ostatní, a dokud ho neodstraním, nemůžu pokračovat dál. Lenko, vyznáš se v tom trochu?“ otočila se na havraspárskou studentku zoufale.

Blondýnka se jí postavila po boku a stejně jako ona se snažila rozluštit ochranné kouzlo. Trvalo dalších deset minut, než přišly na jeho původ a odstranily ho. I tak jim však zbývaly další čtyři. Zanedlouho tak stáli všichni čtyři nad sklem a společnými silami se snažili rozluštit tuto záhadu. Nakonec se jim podařilo zrušit i další kletbu a víc jak polovinu měli za sebou. Strávili však v ředitelně mnohem víc času, než měli v plánu.

„Ale, kohopak to tu máme,“ ozvalo se jim náhle za zády tichým hlasem.

Čtveřice studentů se vylekaně otočila a zůstala stát tváří tvář bradavickému řediteli. V tu chvíli by se v nich nikdo ani krve nedořezal. A zatímco je Snape propaloval pohledem, oni jen těkali očima z místa na místo, jen aby se na svého bývalého profesora nemuseli podívat nebo mu dokonce pohlédnout do tváře. Nakonec to byl on, kdo jako první prolomil hrobové ticho, které po jeho příchodu nastalo v ředitelně.

„Zdá se, že Nebelvír přijde o sto bodů. Za každého z vás. A stejně tak Havraspár,“ dodal při pohledu na Lenku Láskorádovou. „Od vás dvou bych něco podobně stupidního čekal,“ přejel pohledem Ginny a Nevilla. „Od slečny Láskorádové bych čekal více rozumu. Ale vy,“ nechal si Cassidy jako poslední. „Nott nebude nadšený, až se dozví, co sestra jeho syna provádí ve škole.“

„Je mi úplně jedno, co si Nott bude myslet,“ odsekla mu drze Cass.

„Právě jste připravila Nebelvír o dalších dvacet bodů, slečno Walkerová. A teď odsud všichni vypadněte. Ještě dneska se budete hlásit u Hagrida a odpykáte si s ním svůj školní trest. Další dny se hlaste u pana Filche. Ano, slečno Weasleyová. Když jsem řekl další dny, tak jsem to myslel tak, že váš trest nebude jen jednodenní. Až do začátku vánočních prázdnin se budete každý večer hlásit u pana Filche,“ zopakoval pro srozuměnou. Čtveřice se okamžitě otočila k odchodu, aby co nejrychleji unikla ze Snapeovi pracovny a náhodou nedostala další trest, ale u východu je ještě zastavil ředitelův hlas. „A pokud vás ještě někdy nachytám při něčem podobném, jako je pokus o krádež Nebelvírova meče z mé pracovny, můžete počítat s okamžitým vyhozením ze školy.“

 

***

 

Pozdě večer toho dne se Christopher sebral a nepozorovaně opustil prostory havraspárské věže. Zvěst o tom, že se proslulá bradavická čtveřice, která neustále vzdorovala novému vedení školy, pokusila ukrást meč Godrika Nebelvíra přímo z ředitelny, obletěla během krátké doby všechny koleje. Většina studentů, kromě zmijozelských, dotyčné obdivovala za to, co se pokusili udělat. Jen několik nechápavě kroutilo hlavami nad tak pošetilým činem. Bylo až neskutečné, že po něčem tak troufalém vyvázli s pouhým školním trestem, který ani nezahrnoval kletbu Cruciatus, a s obrovskou ztrátou bodů. Přesto se však celý incident neskončil bez zranění. Trestná výprava do lesa ve společnosti Hagrida se neobešla bez následků. Les byl v posledních týdnech mnohem nebezpečnější než kdykoliv dřív a studenti ani nepotřebovali zákazy k tomu, aby do něj nelezli. Proslýchalo se, že po smrti Brumbála a nastěhování se Voldemortových přívrženců do Bradavic se do Zakázaného lesa stáhla všemožná zvířata, která tam nikdy nebyla. Každý měsíc bylo z lesa slyšet vytí vlkodlaků a ti nebyli tím, co bylo v lese nejnebezpečnější. Akromantule se přestěhovaly blíž k pozemkům školy a právě ony způsobily zranění všech účastníků večerní výpravy. Ginny s Lenkou z toho vyvázly poměrně dobře a měly pouze pár povrchních zranění, zatímco Cassidy utrpěla mnoho zlomenin a otřes mozku. Nejhůře ze všech na tom však byl Neville. Jeho zranění byla podobná s Cassidinými, avšak zahrnovala navíc i různá vnitřní poranění. Jediný Hagrid byl relativně v pořádku.

Právě Cassidina zranění a její pobyt na ošetřovně byl důvod Christopherova odchodu z Havraspáru. Věděl, že by k ní mohl zajít až ráno, ale potřeboval se ujistit, že je v pořádku a nic jí nehrozí. Navíc mu bylo jasné, že by sestra jeho návštěvu neuvítala. Od jejich hádky, která proběhla více než před měsícem, spolu nepromluvili ani jediné slovo a zdálo se, že Cass je rozhodnuta bratra ignorovat tak dlouho, dokud nezmění své chování. Což on rozhodně neměl v úmyslu. Nemohl to udělat, i kdyby dvakrát chtěl. Už takhle měl špatný pocit z toho, že opustil bez dovolení kolej a volně se pohyboval po večerce. Touha vidět sestru však byla silnější než cokoliv dalšího.

Několik minut strávil pozorováním Cassidy. Zdálo se, že už jí nic není a vrchní ošetřovatelka se postarala o vše. Dívka spala neklidným spánkem, který dozajista způsoboval kostirost, který jí musel být podán. Jinak ale nebyla vidět žádná další zranění, která by ji mohla ohrozit. Přesto se ale Christopher nedokázal jen tak otočit a odejít. Pouze pozoroval sestřinu tvář a uvědomoval si, jak málo stačilo k tomu, aby ji ztratil.

„Neměl bys tu být,“ ozval se mu za zády najednou tichý hlas.

Poplašeně se otočil, aby zjistil, s kým má tu čest. Jakmile si však uvědomil, že se jedná jen o jeho bratra, s výdechem se uvolnil a obrátil svou pozornost zpět k sestře. Několik minut ji mlčky pozoroval, než ho najednou Nott popadl za rameno a bez jediného slova ho zatáhl za jedny z mnoha závěsů. V další chvíli se na ošetřovně objevila madame Pomfreyová, která šla zkontrolovat svou pacientku. Teprve, když zas odešla, ho Theodor pustil.

„Měli bychom odsud vypadnout.“

Christopher jen souhlasně přikývl a následoval ho. Svoji misi už splnil. Přesvědčil se, že je sestra v pořádku a nic akutního jí nehrozí. Proto ani bratrovi neodporoval, když ho odtamtud vyvedl.

„Cos tam vlastně dělal ty?“ zeptal se, jakmile byli na chodbě.

„Čekal jsem, že se tam objevíš,“ odvětil Theo. „A nemohl jsem tě nechat udělat nějakou hloupost. Jako třeba že se necháš chytit.“

„Otec tě pověřil, abys mě hlídal?“

„To taky. Ale z větší části to byla moje iniciativa. Chci si s tebou promluvit,“ otočil se k Chrisovi přímo. „Pojď za mnou,“ vyrazil vpřed, aniž by počkal na odpověď.

Po chvíli se objevili v Christopherovi dobře známé místnosti poblíž zmijozelské koleje. Mlčky sledoval, jak Nott pokoj zabezpečuje všemožnými kouzly, ale nijak mu do toho nezasahoval. Jen seděl v křesle u hořícího krbu a vyčkával, až bude hotov.

„Co mi tedy chceš?“

„Vedeš si dobře, Christophere,“ spustil Theodor. „Nečekal jsem, že by to bylo možné. Myslel jsem, že otce jen balamutíš a budeš se i nadále chovat tak, jak loni… Předpokládal jsem, že budeš podobný své sestře, ale ty nic. Děláš přesně to, co jsi slíbil a do ničeho se nepleteš. Ani jsem tě neviděl bavit se s někým nevhodným. Udělal jsi na mě dojem,“ opřel se pohodlně v křesle a pozoroval svého bratra.

„Pokud jim to zaručí bezpečí, budu v tom pokračovat dál.“

„A nevadí ti, že se s tebou ani tvoje vlastní sestra nebaví? Že se na tebe vykašlali tví přátelé?“ vyzvídal Theodor.

„Oni… Nevědí, jak je to doopravdy. Kdybych jim to vysvětlil, bylo by to v pořádku. Možná by to nepochopili jako třeba Tony nebo Tracy, ale rozuměli by tomu. A Cassidy…“ zachmuřil se. „Nezáleží na tom, co si o mně myslí. Hlavně když se jí nic nestane.“

„Pokud bude pokračovat takhle, udělá si něco sama.“

„Budu na ni dávat větší pozor. K tomuhle už nedojde. Nesmí.“

„Jsi vážně ochotný tohle pro ně udělat? Vzdát se všeho, na čem ti záleží, jen aby se jim třem nic nestalo?“

 

„Jsem,“ přikývl Christopher vážně. „Dokážu se vzdát svých ideálů, Theodore. Vím, co je dobré a co je špatné, ale v současné situaci je to stejně jedno. Co na tom, že se mi tenhle režim nelíbí. I kdybych podnikal otevřenou vzpouru jako nebelvírští, ničeho bych nedosáhl. Jen bych si zajistil tresty a podobně. Mají odvahu, především Longbottom,“ vzpomněl si na tmavovlasého chlapce a jeho každotýdenní představení na hodinách obrany a studiu mudlů. „A koneckonců i Weasleyová, Lenka a moje sestra. Čekáš ode mě, že se budu chovat jako ona. Jenže i kdybych měl volnou ruku, nikdy bych nezašel tak daleko. Moudrý klobouk mě do Havraspáru nezařadil jen tak pro nic za nic. Nikdy bych na to nešel takhle otevřeně. Nemám tendence k tomu být hrdinou.“

„Tvoje sestra má.“

„Cassidy… Vždycky byla zapálenější pro věc než já. Má ráda trochu akce a nebezpečí. Stačí se na ni kouknout při famfrpálu. Občas mi při těch jejích zákrocích tuhne krev v žilách,“ pousmál se pro sebe Chris. „Ale to, co dělá teď… Nikdy se neměla dát dohromady s Ginny a ostatními. Nebelvír má na své studenty hrozný vliv, obzvlášť když tam byl Potter. Všichni jsou až moc hrdinští, vrhají se do všeho po hlavě a nepřemýšlí nad svými činy. Nezajímají je důsledky.“

„Překvapuješ mě. Odsuzuješ tedy jejich jednání?“

„Napůl. Závidím jim tu jejich spontánnost. To, jak se umí čelem postavit hrozbě a nespravedlnosti. Ale často to dělají zbytečně a spíš jen ze zvyku. Nemá to žádný větší efekt.“

„S tím se dá souhlasit,“ přikývl Theodor a na několik minut se odmlčel. Teprve po více než deseti minutách se zeptal na otázku, který ho už delší dobu trápila a potřeboval na ni znát odpověď. Dokázal na svém bratrovi pochopit hodně věcí, ale tuhle ne, ta mu stále vrtala hlavou a nutila ho přemýšlet nad tím, proč to Chris všechno dělá.  „Christophere… Má cenu ji chránit, když tě ona sama od sebe odkopla?“

„Má. I kdyby mě už nikdy nechtěla vidět, udělám pro ni cokoliv. Ona je jediná, pro koho bych byl schopen obětovat i svůj život.“

„Proč?“

„Nemůžeš tomu rozumět, Theodore. I když my dva jsme oficiálně bratři, nedokážeš pochopit pouto mezi sourozenci. Vždycky jsme si byli blízcí. Víc než je obvyklé,“ odvrátil se od Notta a mluvil spíš k plamenům než k čemukoliv jinému. „Cassidy a já… Věděli jsme o sobě všechno, svěřovali jsme se navzájem. Nebylo nic, co by jeden o tom druhém nevěděl. Vždy to bylo já a ona. Dělí nás od sebe jen rok. Často jsme slyšeli, že ani dvojčata k sobě nemají tak blízko jako my dva.“

„Když jste sem loni přišli, vypadalo to tak. Ze začátku,“ nadhodil Theodor. Zdálo se, že ho toto téma zaujalo.

„Co jsme v Británii, tak jsme se hrozně odcizili,“ odtušil Chris. „Tenhle kolejní systém tady, ta atmosféra v celé zemi… Objevily se mezi námi rozdíly, které nikdy dřív neexistovaly. Přestali jsme se svěřovat, přestali jsme se dokonce bavit i o normálních věcech. Měli jsme a máme před sebou tajemství. Občas bych si přál vrátit čas a nikdy sem nejezdit. Kdybychom byli ve Francii, nic z toho by se nikdy nestalo. To, jak je to mezi námi teď… Je to jen další stupeň našeho odcizení.“

„Třeba se stane něco, co to zlomí.“

„To by se musel stát zázrak. Cassidy si bude stát za svým tak dlouho, dokud ji něco nepřesvědčí o opaku. A já jí o tom slibu nebudu říkat. Má vlastní život, ať si ho žije. A já si budu žít ten svůj.“

Po tomto Christopherově prohlášení nastalo v místnosti ticho. Chris už o tom tématu nechtěl dál mluvit, bylo pro něj příliš bolestivé. Ani nevěděl, proč to Theodorovi řekl. Snad proto, že byl jeden z mála, který věděl o tom, co a proč dělá. Snad proto, že je nyní cosi spojovalo. Sám nevěděl, proč byl k bratrovi najednou tak upřímný. Mohl klidně mlčet a nic by se nestalo. A on se mu místo toho svěřil se vším.

Oproti tomu Theodor přemýšlel nad bratrovými slovy. Začínal mít dojem, že po tomto rozhovoru už chápe Christophera lépe, než kdykoliv předtím. A k jeho vlastnímu zděšení si začínal uvědomovat, že nakonec nebude tak hrozné mít ho v rodině. Ne, když byl pro ni schopen udělat prakticky cokoliv. Obětoval se pro Cassidy a prarodiče a i pro Tracy by byl schopen skočit do ohně. Nebylo pochyb o tom, že kdyby se sblížili a začali se chovat jako opravdoví sourozenci, bral by stejně i jeho. Vyplašil ho fakt, že toto byl první krok k dalšímu vývoji událostí. Chris mu totiž věřil natolik, že se mu svěřil se svými názory a starostmi. A on hlupák ho ještě sám vyhledal.

 

<< 34. kapitola <<                                        >> 36. kapitola >>

26.07.2011 19:37:53
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one