My world of fantasy...

33. kapitola PČ - Nové Bradavice

Omlouvám se za zpoždění, nebyla jsem vůbec doma a než jsem odjela, tak jsem to samozřejmě zapomněla vložit. Kapitola je krátká (původně měla obsahovat ještě něco dalšího, ale nějak jsem nebyla schopna to zrealizovat) a dějově taky nic moc, ale aspoň vás to uvede do situace, ve které se Chris a ostatní nachází :)
Jinak další kapitolu čekejte cca v úterý. Teď přes prázdniny budu přidávat tak nějak různě, jak se mi to bude hodit. Ale pokusím se co nejčastěji. :)
K.

„Chrisi. Už zase jsi duchem mimo.“

„Promiň, Trac. Zamyslel jsem se,“ pohlédl na svou sestřenici Christopher omluvně. „Pořád na to musím myslet.“

„Děláš si to jen horší.“

„Já vím,“ pokrčil nedbale rameny. „Vlastně jsem se tě ani nezeptal, cos dělala poslední týden.“

„Tak různě,“ usmála se potutelně.

„Tracy,“ zaujal ho její tón hlasu.

„Tak trochu jsem… randila.“

„A kdopak je ten šťastný? Ne, počkej! Myslím, že to vím. Je to Charlie Weasley, že jo?“ zazubil se na ni s pocitem náhlého poznání. „Už na té svatbě mi připadalo, že po tobě pokukoval. A strávila jsi s ním docela dlouhou dobu, když jsi s ním tancovala… Takže jak dlouho to s ním táhneš?“

„Pár dní po tom mi poslal sovu a sešli jsme se,“ usmála se šťastně. „Nemýlila jsem se, když jsem ti říkala, že nejstarší dva Weasleyovi nejsou tak špatní jako zbytek rodiny.“

„Charlie vypadal v pohodě,“ přikývl Christopher. „Co s tím ale hodláš dělat dál?“

„To nevím,“ zmizel jí úsměv z tváře. „Je jasné, že se teď nebudeme moct vídat, když budu ve škole. Navíc je tu ten problém, že on prostě patří k Brumbálovým lidem a podle toho, co říkal, nehodlá stát stranou. Bude bojovat za to, v co věří. Občas bych si přála, abych to měla jednoduché jako on.“

„Nápodobně,“ zachmuřil se zas Christopher. „Rodiny dokáží být děsně svazující. Nemyslel jsem si, že je to možné, ale teď… Opravdu Weasleyovým závidím, jak k tomu přistupují. Jsou čistokrevní, samozřejmě. A kvůli své loajálnosti pravděpodobně i sledovaní. Jenže všichni do jednoho jsou ochotni položit své životy za svou víru. Nemusejí se ohlížet na to, co dělají. Vědí, že i zbytek jejich rodiny smýšlí stejně. Vlastně se nemají jak ohrozit, jsou v tom všichni spolu. A počítají s tím, že to pro ně nemusí dopadnout dobře. Zatímco my…“ hleděl nepřítomně z okna. „Na co je mi to, že mám takový a takový názor. Pokud mi záleží na mé rodině, nemůžu se jím řídit.“

„Já to chápu, Chrisi. Musel jsi to strejdovi slíbit, jiná možnost nebyla. Jsem na tom stejně. Nikdy jsem neměla nutkání se zapojovat do podobných věcí, vyhovovalo mi stát na okraji a jen to sledovat. Dřív se mi to líbilo a stejně jsem nemohla jinak. Ne se strejdou a jeho postavením. Nemůžu si dovolit chovat se jinak než do teď, i kdybych chtěla. I když popravdě si vůbec nejsem jistá, co chci. A stejně za to můžeš ty,“ obvinila Chrise najednou. „Kdybych se s tebou nezačala kamarádit, nikdy bych nezměnila své uvažování a nebyla teď tak nejistá. A kdybych nešla na tu svatbu, nebyla bych s Charliem. Bylo hrozné poslouchat, jak moc jasno má v tom, co bude dělat. Nebude váhat položit svůj život za ostatní. Za výhru dobra, jak tomu říká. A já s tím nebudu moct nic dělat, protože kdybych to udělala, ohrozím ty, které mám ráda. Občas bych si přála být jedináček a sirotek k tomu.“

„Aspoň se budeš moct dál bavit s těmi, které považuješ za přátele. Já mám zakázáno se veřejně stýkat s nečistokrevnými a s krvezrádci. Bude fajn nemuset čelit Ginny Weasleyové. Jenže ostatní… Michael není čistokrevný a další dvě holky od nás zrovna tak. A to ani nemluvím o dalších lidech. Je jediné štěstí, že u nás v koleji je hodně čistokrevných nebo aspoň takových, kteří mají za rodiče aspoň jednoho kouzelníka.“

„O Grangerové stále žádné zprávy?“

„Podle všeho je někde s Potterem a Weasleym,“ pokrčil rameny. „Stejně je to jedno. Nechce mě už ani vidět.“

„Je mi to líto, Chrisi. Je to moje chyba.“

„Stalo by se to tak jako tak. S tím vším, co přijde… Slíbil jsem otci, že se nebudu do ničeho zapojovat a budu se chovat tak, jak ode mě očekává. Myslíš, že někdo jako ona by mi to odpustil? Že mi to kdokoliv z Nebelvíru odpustí? Dokonce ani Cassidy by to nepochopila…“

„Neřekls jí to?“

„Nebylo proč. Jen by to všechno ještě ztížilo. Důležité je, že bude v pořádku a nic se jí nestane. Jí a babičce s dědou. Měli bychom jít, Trac. Nebo nám ten vlak ujede.“

Po těchto slovech se oba zvedli z postele, na které seděli, a seběhli do obývacího pokoje, kde už na ně všichni čekali. Paní Davisová se svou dcerou i synovcem vřele rozloučila a svěřila jim do péče i svou Elenu, aby ji v bezpečí dovedli na nádraží a posadili do vlaku. Kvůli nim zůstala výjimečně doma a nešla do práce, jen aby se s nimi mohla rozloučit. Jakmile se všichni tři přemístili, smutnýma očima pohlédla na své poslední dítě, které jí ještě doma zbylo. Alespoň jeho měla stále na očích a nemusela se bát, co všechno se mu může stát. Doufala jen, že její rodina a postavení bude dostačující na to, aby se těm třem nic nestalo.

Na nástupišti devět a tři čtvrtě mezitím Christopher s Tracy našli Eleniny přátele z koleje a nechali dívku v jejich společnosti. Oni sami se vydali najít si volné kupé. Cestou se k nim přidali Tony Goldstein a Dafné Greengrassová, kteří byli stále spolu a nezdálo se, že by se měli v brzké době rozejít. V této sestavě se usadili ve vlaku a čekali na jeho odjezd. Potichu se přitom bavili o ostatních studentech z jejich ročníku a přemýšleli, koho všeho letos v Bradavicích neuvidí.

Netrvalo dlouho a vlak dorazil do Prasinek, odkud se studenti přepravili do Bradavic. Jakmile vešli do budovy školy, všem muselo být jasné, jak moc se škola změnila. Bylo to cítit již v červnu po smrti Brumbála, ale nyní to bylo vyloženě do očí bijící. Atmosféra se vůbec nedala srovnávat s tím, na co byli dřív zvyklí. Nikde se nerozléhalo veselé štěbetání, všichni zarytě mlčeli a čekali, co přijde dál. Jen zmijozelští se zde cítili dobře, i když ne všichni.

Tracy s Dafné se poté odpojili od havraspárských a připojili se ke své vlastní koleji. Christopher s Anthonym viděli, jak se na ně jejich spolužáci vrhli a něco jim naléhavě sdělovali. Brzy však jejich pohled přilákal profesorský stůl. Christophera nepřekvapil Snape sedící na místě ředitele, věděl o tom již několik dní předem. A stejně tak o nastoupení sourozenců Carrowových, Alekty a Amycuse. Přesto však tyto tři s nelibostí sledoval a přál si, aby se vše vrátilo do stavu, v jakém to bylo předchozí rok. Uklidňovalo ho jen vědomí, že alespoň ostatní profesoři zůstali stejní. Jinak už by to ani nebyly Bradavice.

„Nechápu, jak ti dva mohou být profesory,“ zamumlal Anthony vedle něj. Všechno už věděl od Tracy a Christophera.

„Co jsou zač?“ zeptala se okamžitě Mandy Brocklehurstová, která jen před chvílí dorazila se zbytkem jejich ročníku.

„Smrtijedi,“ šeptl Christopher tak, aby ho slyšeli jen jeho spolužáci. „Loni se účastnili útoku na Bradavice.“

„Skvělý, jako by nestačil Snape jako ředitel,“ odfrkl si Michael Corner. „Kdo má co učit? A jak se vlastně jmenují?“

„Ta žena je Alekta Carrowová a má převzít po profesorce Burbageové studium mudlů.“

„Slyšela jsem, že byla zavražděna Vy-víte-kým,“ zapojila se do rozhovoru tiše Padma Patilová, v jejímž hlase se odrážel smutek.

„A on?“ přešla toto téma rychle Mandy.

„Amycus Carrow.“

„Manželé?“ otázala se hned Lisa Turpinová.

„Hůř, sourozenci,“ ušklíbl se znechuceně Christopher. „Má nás učit obranu.“

„Což v jeho podání bude Černá magie,“ doplnil ho Anthony.

„Kde jsou vlastně Morag a Sophie?“ uvědomil si najednou Chris, že jim chybí dvě jejich spolužačky.

„Morag nemohla nastoupit, je přece z mudlovské rodiny,“ šeptala Mandy. „Slyšela jsem, že i s rodiči stačila utéct do zahraničí. A Sophie na tom je podobně. Sice její matka je čarodějka, ale nechtěla nic riskovat a raději i s ní odjela. Myslím, že jsou teď někde v Austrálii. Aspoň podle toho, co jsem slyšela.“

„Sedm, je nás jen sedm,“ uvědomil si Christopher.

„Jsme na tom líp jak jiní,“ odvětila okamžitě Mandy. „V Nebelvíru jsou pouze čtyři. A v Mrzimoru dokonce jen tři.  Zmijozel je samozřejmě v plné sestavě, stále jich je devět.“

„Je to ale šílený. Má nás být přibližně čtyřicet v ročníku. A kolik nás zbylo? Dvacet tři? A ostatní třídy jsou na tom podobně. Je nás jen trochu nad půlku,“ spočítal si to Terry Boot.

„Tiše!“

Do sálu právě vešla profesorka McGonagallová, která přiváděla dovnitř prvňáky. I jich bylo daleko méně než obvykle. Každý rok do Bradavic nastupovalo minimálně sedm studentů z mudlovských rodin, kteří letos chyběli, a některé rodiny stačily ještě před převratem utéct ze země, což se také projevilo na účasti studentů ve škole. Byl to ale smutný pohled. Místo štěbetajících dětí před profesorským stolem stál chumel vystrašených prvňáků s bílými tvářemi, kteří se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe a čekali, co nastane. Christopher si při pohledu na ně smutně povzdechl. Jestli začínal školní rok takhle vesele, nechtěl si ani domýšlet, jak to bude dál. Nepřítomnýma očima sledoval zařazování a poté i projev nového ředitele Bradavic a představení čerstvým profesorů Černé magie a Studia mudlů, zatímco sám přemýšlel nad tím, co ho v následujícím roce čeká.

 

Druhý den ráno se sedmáci jen neochotně ploužili na hodiny Černé magie, jak se jim nyní říkalo. Vzhledem k nízkému počtu studentů už nebylo třeba rozdělovat výuku mezi jednotlivé koleje, ročník měl vždy vše společné. Na výuce bývalé obrany proti černé magii se tak poprvé za celé studium sešly všechny koleje dohromady. Zmijozelští se až s neskutečnou horlivostí nahrnuli do prvních lavic, zatímco Nebelvír a Mrzimor se držel vpovzdálí.

„Jmenuji se Amycus Carrow,“ objevil se náhle ve třídě jejich nový profesor. „Budete mě oslovovat pane profesore nebo jen pane…“ rozhlédl se po třídě a na tváři se mu objevil nehezký úsměv, který nevěštil nic dobrého.

„Co budeme letos probírat, pane profesore?“ ozval se bez zvednutí ruky Draco Malfoy. Jak se zdálo, oproti loňskému roku mu otrnulo a byl opět tím, kým po celých předchozích pěti letech.

„Velmi dobrá otázka, Draco,“ přikývl spokojeně Carrow. „Deset bodů pro Zmijozel!“

Na Malfoyově tváři se objevil spokojený úšklebek, zatímco zbytkem třídy se rozlehlo nespokojené mumlání. Studenti sice byli zvyklí, že je Zmijozel dost často upřednostňován a dostává body za úplné maličkosti, ale toto již přesahovalo veškeré meze. Christopher zaslechl Nevilla Longbottoma a Seamuse Finnigana si velmi nahlas stěžovat, ale sám raději mlčel. Byl si velmi dobře vědom toho, že v tuto chvíli je lepší se neprojevovat. Aspoň ne tímhle způsobem.

„Ticho!“ rozkřikl se profesor. „Nejsem zvědavý na žádné vaše projevy. Vy dva!“ ukázal na zadní lavici, „stoupněte si a řekněte mi, co jste zač.“

„Neville Longbottom,“ uposlechl ho nebelvírský mladík a vzpurně zvedl hlavu. Bylo až překvapující, kolik vzdoru se v tom jediném pohledu dalo najít.

„Seamus Finnigan,“ představil se i druhý vzbouřenec.

„Longbottom a Finnigan,“ zamumlal si pro sebe Amycus Carrow a chvíli si své studenty prohlížel. Christopher začínal mít dojem, že jejich nový profesor nepatří zrovna mezi rychle chápající lidi. Zato si však byl jist tím, že je to Smrtijed každým coulem. Což v dalším okamžiku potvrdil. „Oba dva dopředu!“ přikázal jim a oni ho neochotně poslechli. „Letos budeme brát především různé typy kleteb. Začneme jednou mou oblíbenou. Co třeba pan Crabbe?“ vybral si z davu zmijozelských. Nebylo pochyb o tom, že vylovil z paměti první jméno, které ho napadlo.

„Ano, pane profesore?“ zabručel kolohnát.

„Pojďte sem dopředu, Vincente. Dneska se naučíme kletbu Cruciatus,“ ušklíbl se a třídou přejelo ohromení a zděšení nad tím, co právě řekl. „Pane Finnigane, byl jsem informovaný, že jen jeden z vašich rodičů může čarovat, že?“

„Ano, ale…“

„V tom případě určitě souhlasíte s tím, že trest za vaše vyrušování v mojí hodině bude víc jak přiměřený. Pane Crabbe, můžete nám to kouzlo předvést? Jsem si jistej, že ho zvládáte dokonale,“ pobídl svého studenta. „Pan Finnigan nám ochotně poslouží jako cvičný terč.“

Na Crabbeově tváři se objevil potěšený výraz, než seslal samotnou kletbu. Opravdu už ji uměl, jak se ukázalo v další chvíli, kdy se Seamus složil na zem v nekontrolovatelných křečích. Bylo na něm vidět, že se snaží nevydat ze sebe ani hlásku, ale stálo ho to téměř všechny síly. Naštěstí Carrow zarazil Vincenta dřív, než se Finnigan rozkřičel na celou třídu.

„Výborně, pane Crabbe. Dvacet bodů pro Zmijozel.“

Tentokrát už se ve třídě neozval jediný hlásek odporu, po tomto malém představení už si nikdo netroufl cokoliv říct. Pouze Neville si odfrkl, ale k jeho štěstí ho profesor neslyšel. Místo toho procházel mezi studenty a nadšeně jim vykládal o neodpustitelných kletbách a o tom, jak se je všechny naučí používat. Během té doby se Seamusovi s Nevillovou pomocí povedlo postavit na nohy. To už je zaznamenal i Carrow. Zdálo se, že až nyní si uvědomil, že si k sobě pozval také Longbottoma.

„Zajisté prahnete po tom, abyste si to malé kouzlo také vyzkoušel, Longbottome,“ poznamenal, když k mladíkovi přistoupil.

„Ne, to opravdu neprahnu,“ odvětil mu Neville vzdorovitě.

Bylo ohromující pozorovat vysokou postavu Nevilla Longbottoma, ze které přímo vyzařovalo znechucení z toho, co se ve třídě dělo, oproti menšímu a obtloustlému tělu Amycuse Carrowa. Nebylo pochyb o tom, kdy by měl větší sympatie, kdyby se ti dva proti sobě postavili. Nyní ale byl nebelvírský mladík v roli pouhého studenta a neměl moc možností.

„Přejete si tedy skončit jako váš kamarád?“

„Raději než abych tu kletbu použil.“

„Goyle. Předveďte tady našemu příteli, jak chutná kletba Cruciatus. Garantuji vám, že po té zkušenosti už nebudete tak horlivý, pane Longbottome.“

V dalším momentě Nevilla zasáhla kletba Cruciatus. Longbottom pod náporem kouzla klesl na kolena a křečovitě se zapíral rukama o podlahu, avšak nevydal ze sebe ani hlásku a jak se zdálo, neměl ani v úmyslu se svalit na podlahu jako Seamus. Vytrvale snášel nápor kletby a čekal, až to skončí. Když se tak konečně stalo, opět se postavil na nohy, i když ho to stálo mnoho sil.

„Zdá se, že vám je dobře, Longbottome,“ okomentoval to Carrow nevěřícným hlasem.

„Už jsem měl tu čest setkat se s touto kletbou v podání Belatrix Lestrangeové. Tohle bylo oproti tomu procházka růžovou zahradou,“ odvětil mladík drze.

„Sednout!“ křikl na něj profesor.

Po zbytek hodiny vykládal studentům o kouzle Cruciatus a jak ho správně provést, k praktickým ukázkám se už ale nedostal, k úlevě valné většiny posluchačů. Po ukončení vyučování se většina nezmijozelských vrhla k Nevillovi. Zdálo se, že když tu není Potter, zvolí si za svého vůdce právě Longbottoma. Christopher jen smutně pozoroval své přátele, jak se přidávají k nebelvírským a mrzimorským. Mezi těmito třemi fakultami vždy vládlo přátelství a zdálo se, že události poslední doby je ještě více stmelily. Závistivě sledoval Terryho s Michaelem a Mandy s Lisou a Padmou, jak se přidali k ostatním a nad něčím horlivě diskutují. On sám se vydal na druhou stranu chodby, dobře si vědom pohledu, kterým ho Carrow doprovázel. Mimo kolej se opravdu nebude moci bavit s těmi, kteří budou trnem v oku zdejšímu vedení. Jediné, co ho těšilo, byla společnost Tonyho, který velmi dobře věděl o Christopherově situaci a nehodlal ho v tom nechat samotného.

<< 32. kapitola <<                                              >> 34. kapitola >>

07.07.2011 00:15:11
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one