My world of fantasy...

32. kapitola PČ - Závazek

Další kapitola k Pavučině. Tentokrát taková, která ovlivní celé další dění. :)
***

Po tom, co se stalo u Weasleyových, se Christopher s Cassidy rozhodli, že není nejmoudřejší zůstávat v Británii a na tři týdny odjeli ke svým přátelům do Francie. Cassidy střídavě bydlela u svých kamarádek z Krásnohůlek, zatímco Christopher byl jen u Lucase. Ten musel s velkým sebezapřením odložit svůj plánovaný výlet do Británie. Existovala zde totiž možnost, že by se zpět už nemusel dostat tak snadno, jako by dojel tam. Walkerovi mu velmi důrazně rozmluvili jeho plány ohledně Anglie a jak to tak vypadalo, jejich argumenty dopadly na úrodnou půdu. Spokojil se tedy s variantou, že ti dva zůstanou ve Francii o týden déle, než bylo původně domluveno.

Na třetí týden se k nim přidala i Tracy, která nemohla odolat nabídce navštívit Francii. Fleur opravdu dodržela svůj slib a půjčila jim jejich letní domek u moře, čehož skupinka velmi nadšeně využila. Nakonec se v plážové vile sešlo mnohem víc lidí, než původně čekali. Christopher sebou vzal vedle Lucase a Tracy také Tonyho Goldsteina a Cassidy si kromě své nejlepší kamarádky přivedla ještě dvě spolužačky z původní školy a k Christopherově nelibosti i Ginny. Musel se s tím však smířit, protože ona mu také nemluvila do výběru jeho přátel. Ke konci pak musel sám uznat, že tato akce byla opravdu povedená. Přestože ne všichni účastníci si nerozuměli tak, jak by bylo vhodné, nehádali se mezi sebou a všem bylo líto, když se dovolená chýlila ke konci. Fleur však dala jasně najevo, že poslední týden v srpnu bude bydlet na pláži ona a nenechá si to nikým zkazit.

Po návratu domů čekalo Christophera nepříjemné překvapení. Z nějakého důvodu mu do Francie nechodila pošta, což ho sice vůbec nemrzelo, ale o to udivenější byl při příjezdu do Anglie. Otec očividně nelenil a poslal mu několik dopisů, které převzali jeho prarodiče. A nakonec se u nich stavil i osobně, když nedostal ani na jedno ze svých psaní odpověď.

„Prý s tebou o něčem potřebuje mluvit, Chrisi,“ informoval ho děda.

„Jenže já nechci mluvit s ním. Počítal jsem s tím, že ho minimálně do Vánoc neuvidím. Samozřejmě, Theodorovi se nevyhnu, ani kdybych chodil kanály, máme moc společných hodin. Ale aspoň on mi mohl dát pokoj.“

„S tímhle jsi měl počítat, když jsi ho začal hledat.“

„Já vím,“ povzdechl si. „Napíšu mu. Čím dřív to budu mít z krku, tím líp,“ posadil se za stůl a přitáhl si prázdný pergamen a brko s kalamářem. „Stejně by mě ale zajímalo, co mi chce.“

„To zjistíš velmi brzo.“

Druhý den odpoledne se Christopher přemístil k domu Nottových. Otec mu samozřejmě odepsal obratem a požadoval po něm, aby se dostavil hned druhý den po obědě. S nelibostí splnil jeho příkaz a zamračeně přicházel po hlavní cestě k domu. Ještě předtím však narazil na Theodora, který byl právě na odchodu.

„Byl bys tak laskav,“ oslovil ho bez jakéhokoliv pozdravu, „a neodjížděl příště bez varování? Nebo odjel rovnou natrvalo?“

„Máš nějaký problém?“

„Kromě tvojí nezodpovědnosti ne,“ odsekl. „Jen by sis taky mohl občas dávat pozor na pusu.“

„To budu, neboj,“ probodl bratra pohledem a pokračoval dál ve své cestě.

„Mimochodem – je hodně špatně naladěný. A je nahoře v pracovně,“ informoval ho ještě Theo, než s úšklebkem odešel.

„Díky za varování,“ zabručel si pro sebe Christopher.

Jen velmi neochotně po Theodorově zprávě vešel do domu a vyšel do patra po honosném schodišti. V dané chvíli by dal cokoliv za to, aby měl za otce někoho jiného. Nebo aby žádného otce neměl a měl od podobných věcí klid. Smířil se však už s tím, že skutečnost nezmění. A koneckonců, byl to jeho nápad najít vlastního otce, ničí jiný. Za všechno, co se stane dál, si bude moct jen on sám. Odhodlaně proto zaklepal na dveře a čekal na reakci.

„Pojď dál, Christophere,“ ozval se vzápětí otcův hlas.

Nelenil a vešel dovnitř. Ani se nenamáhal rozhlédnout po pracovně, nebyl tam poprvé, vedl zde s otcem několik rozhovorů během jeho pobytu zde v červenci.

„Chtěl jsi se mnou mluvit.“

„Ano, to jsem chtěl. Posaď se,“ vybídl svého syna. „Nelíbí se mi tvé chování, Christophere.“

„To jsem očekával. Nikdy nebudu jako Theodor, nemám na to to správné vychování.“

„Dost! Připadá ti rozumný nechat se nachytat na svatbě u Weasleyových, uvést mě jaké svého otce a pak na tři týdny zmizet?!“ vyjel na něj Nott vztekle. „Máš vůbec ponětí, do jakých jsi mě dostal potíží?“

„Nemohl jsem jen tak odejít z Fleuřiny svatby…“

„Samozřejmě, že mohl. Kdybys měl jen trochu rozumu, udělal bys to. Měl jsi sebrat Tracy a svou sestru a okamžitě vypadnout!“

„To jsem nemohl.“

„Proč jsi Averymu nelhal?“

„Vadí ti snad, že jsem řekl pravdu?“

„Vadí mi způsob, jakým jsi to udělal!“

„Neměl jsem na vybranou.“

„Vždycky je na vybranou. Jsi v Havraspáru, očekával bych od tebe aspoň trochu inteligence. A ne že se zachováš jako obyčejný Nebelvír nebo Mrzimor, a budeš pomáhat lidem kolem sebe! A ještě se nechat tak hloupě nachytat.“

„Překvapil mě.“

„Co ta Francie?“

„Ta byla v plánu po celou dobu,“ ohradil se Chris.

„Zmizet hned po tom, co se stalo na tý svatbě? Na cos sakra myslel? Nenapadlo tě, že budou prověřovat vaše výpovědi a znovu vás zkontaktují?“

„Právě proto jsme odešli.“

„Větší blbost váš už napadnout nemohla, že? Týden jsem řešil tuhle vaši nerozvážnost, Christophere. Prověřovali celou vaši rodinu. Máš jediný štěstí, že vás dva nakonec uznali za čistokrevné. Nemáš ponětí, co by se stalo, kdybyste byli označeni za míšence a nebo dokonce za mudlorozené.“

„Babička s dědou…“

„Vaše matka je po smrti, uvědomuješ si to? A nikdo v Británii si tu na ni nepamatuje. Klidně se mohlo stát, že by nařkli vaše prarodiče ze lži. Hodně lidí mělo za to, že Susan zemřela už dávno, snad ve válce, stejně jako Potterovi a další. Moc dobře víš o tom, že byla hlášena jako pohřešovaná. A…“ odmlčel se. „V novinách se nikdy neobjevilo, že by se našla. Během měsíce stačila odejít pryč, ne?“

„Co by se stalo, kdybychom byli prohlášeni za mudlorozené?“ zeptal se potichu Christopher. Neměl sebemenší ponětí, co se v poslední době dělo v Británii, ještě si nestačil zjistit poslední novinky.

„Zabavili by vám hůlku a pravděpodobně by vás poslali do vězení za to, že jste ukradli některému kouzelníkovi jeho schopnosti.“

„Ale to…“

„Nechci slyšet ani slovo, Christophere. Oba dva jste vedeni jako čistokrevní, jakže se nemusíš ničeho obávat. Navíc se stalo všeobecně známým, díky tvé iniciativě, že jsi můj syn. Můžeš teda počítat v Bradavicích s jistou protekcí.“

„McGonagallová by nikdy…“

„McGonagallová do toho nebude mít co mluvit. Ředitelem se stane Snape, za pár dní to bude oficiálně oznámeno.“

Ohromeně na něj zíral, než se zmohl k další otázce. „A kdo bude učit místo něj?“

Anthony Nott se nehezky ušklíbl. „Můžeš být potěšen, Christophere, nebude to nikdo jiný než tobě dobře známý Amycus Carrow. A jeho sestra Alekta bude vyučovat studium mudlů.“

„To nemyslíš vážně!“

„Samozřejmě, že myslím. A zas se posaď, nemám náladu na nějaké scény,“ zchladil ho Nott. „Ostatně jsem tě volal kvůli úplně něčemu jinému.“

„A co to má být?“

„Uděláme dohodu, Christophere. Velmi mi záleží na to, jak se budeš v následujícím roce chovat. A jak jsem si všiml, tobě zas velmi záleží na tvé rodině, nemám pravdu?“

„To ano, ale…“

„Nech mě domluvit. Slíbím ti, že těm třem se nic nestane a nikdo na ně nevztáhne ruku, pokud se vyloženě nepustí do otevřeného odboje a nezahynou při nějaké potyčce. Což by v případě tvých prarodičů nemělo hrozit. Nikdy neměli pověst Brumbálových přívrženců, vždycky se drželi stranou. A tvá sestra je zatím příliš mladá. Dokud bude ve škole, bude v bezpečí. Je ti doufám jasné, že někteří studenti budou mít letos jisté výhody. Především ti čistokrevní a ze správných rodin,“ pohlédl na syna významně. „Rovněž tam bude panovat i jiná morálka a co jsem slyšel, Snape se zrovna dvakrát neštítí fyzických trestů. A o tom školníkovi, kterého škola vydržuje, ani nemluvím. Samozřejmě nebudou chtít prolévat krev těch čistokrevných, ale… Otevřenému vzdoru budou učitelé čelit po svém.“

„Chápu,“ přikývl.

„Neznám tvou sestru moc dobře, ale z toho mála, co vím, jsem usoudil, že ona bude odporovat. Spřáhla se s nesprávnými lidmi a očekávám, že bude vzdorovat. Dokážu ti teda zajistit, že i když to bude dělat, v určité míře samozřejmě, nic se jí nestane. Neodvlečou ji ze školy, nezavřou do žádné kopky nebo vězení. A vyhnou se i krutým trestům.“

„Co po mně za to chceš?“

„Nebudeš se do ničeho zapojovat a budeš se chovat tak, jak se sluší a patří na někoho z mé rodiny. Je mi jedno, jestli nesouhlasíš s tím, co se děje. To je jen tvoje věc. Ale nebudeš se do toho míchat. Žádný vzdor, budeš poslouchat Snapea a ostatní. A nebudeš se paktovat s nikým nevhodným. Vlastně bych byl nejraději, kdyby ses držel Theodora a Tracy.“

„Jsem z Havraspáru. Nemůžu být stále jen…“

„Nezajímají mě tvoje výmluvy. Nechci slyšet, že by ses spolčoval s krvezrádci, odpůrci našeho režimu nebo s nečistokrevnými. Střež se toho, aby si na tebe někdo stěžoval.“

Christopher nevýrazně přikývl. Moc dobře chápal, co po něm otec chce. Měl se vzdát všech svých ideálů a všeho, čemu věřil. A místo toho se chovat jako opravdový syn Smrtijeda, jako student ze staré a vznešené kouzelnické rodiny sympatizující s Pánem zla. Bolestivě si zkousl ret, když si uvědomil, že někteří jeho kamarádi z Havraspáru nepocházejí z čistokrevných rodin. Znamenalo to, že by se musel vzdát i jich. Připadalo mu to jako přemrštěný požadavek, ale na druhou stranu…

„Slíbíš mi, že se jim nic nestane? Babičce, dědovi a Cassidy. Že budou moci žít tak, jak doposud?“

„Ano, zaručím ti, že budou v perfektním bezpečí.“

Christopher s těžkým srdcem přikývl. Jen s obrovským sebezapřením vyslovoval svá další slova. „Udělám teda to, co po mně chceš. Budu se chovat tak, jak si přeješ.“

„Jsem rád, že si rozumíme, Christophere.“

Na několik minut nastalo v pracovně ticho, které se však Chris po té, co zpracoval všechno to, co právě slíbil, rozhodl narušit svou otázkou.

„Oni… vzali dobře, že jsem tvůj syn?“ zeptal se potichu.

„Ano, obzvlášť po tom, co vyšlo najevo, žes spolu s Tracy pomáhal Theodorovi s jeho úkolem.“

Chris se otřásl. Nepřál si, aby se někdy někdo dozvěděl o jeho účasti na této věci. Myslel si, že to bude zcela neškodné a nevinné, ale najednou to tak nebylo. Už jen kvůli tomu byl přijat jako syn Smrtijeda. A navíc se zdálo, že právě tyto informace pomáhají přívržencům režimu zjistit, koho si mají proklepnout a koho ne. Nabralo to moc velkých rozměrů a on se za svůj podíl na tom všem cítil velmi vinen.

„Theodor… patří k vám?“ položil váhavě další otázku, na kterou potřeboval znát odpověď. Věděl, že ještě na konci roku nebyl Smrtijedem, ale zároveň si pamatoval na Tracyinu obavu, že se jím brzy stane.

„Zatím ne. Nikdo z Bradavických studentů, kromě Draca, nemá Znamení zla.“

„Malfoy se vrací…“

„Samozřejmě, co sis myslel? Není důvod, proč by neměl jít do školy, bude tam přijat s otevřenou náručí. Navíc – myslíš, že by Snape nepřijal svého kmotřence na svou vlastní školu?“

„Doufal jsem, že se ho zbavím,“ zamumlal otráveně Christopher. „Ostatní tedy dostanou Znamení po dokončení studia?“

„Pravděpodobně,“ přikývl Nott. „Proč tě to zajímá?“

„Jen tak,“ pokrčil Chris rameny. „Co z toho plyne pro mě?“

„Zatím nic. A zřejmě to tak i zůstane. Nemám sebemenší zájem na tom, aby ses stal Smrtijedem, Christophere.“

„A proč Theodor ano?“

„Theo k tomu byl veden od malička. Ví, co je jeho povinností. Tebe připravit na něco takového by bylo takřka nemožné. Vidím, jak se k tomu stavíš. A jsem si jist tím, že Temný pán by o někoho jako jsi ty neměl zájem. Navíc teď už nebude potřebovat další spojence. Má moci víc než dost.“

„Považuješ teda Theodora za schopnějšího,“ zamračil se Chris.

„Považuji ho za někoho, kdo by toto břímě byl schopen unést a žít s tím. Ty smýšlíš stejně jako tvá matka před lety,“ ušklíbl se. „Vychovala tě ve stejném duchu. A přestože jsem ji znal jen velmi krátce, moc dobře si pamatuji, jak dokázala stát za tím, v co věřila. Její tvrdohlavost byla obdivuhodná a nepochybuji o tom, že by za to, v co věřila, zemřela. Koneckonců co jiného bych mohl čekat od někoho, kdo měl polovinu svých přátel v Nebelvíru.“

„Nejsem jako ona,“ zamumlal neochotně Christopher. Všiml si otcova tázavého výrazu a tak pokračoval. „Nelíbí se mi, jak se Nebelvírští chovají. Vůbec nepřemýšlí nad tím, co dělají. Bez jakéhokoliv rozmyslu se vrhají do nebezpečí a neuvědomují si, co všechno se jim může stát. Jsou schopni nasadit život kvůli maličkosti.“

„Teď zřejmě narážíš na červnové události.“

„Cassidy s nimi šla hlídkovat na chodbu a ani na chvíli přitom nezaváhala.“

„Ale tys tam byl také,“ podotkl Nott.

„Ano, ale jen proto, že jsem věděl, že je v nebezpečí. Ležela omráčená u zdi! Ale kdyby se ti Carrowovi nevyřítili přímo proti nám, vůbec bych se do té bitvy nezapojil. Neměl jsem to v plánu ani pak, to Tracy. Já bych nešel někam jen proto, že měl Potter takový pocit. Prověřil bych si to a rozhodně bych nestál na chodbě přímo před místem, odkud měl Malfoy vyjít. Byla to čirá hloupost.“

„Co bys teda dělal?“ zeptal se otec a v jeho hlase zazněl jakýsi zájem. Zřejmě potřeboval pochopit logiku svého syna.

„Především bych na sebe použil nějaké zastírací kouzlo a nestál všem na očích. Pak by je Malfoy neobjevil a neznemožnil jim pokračovat dál. Kdyby jen trochu přemýšleli nad tím, co dělají, mohli je dostat mnohem dřív. Byla tam šance tomu všemu zabránit. Jenže to by tomu nesměli velet Weasleyovi a Longbottom.“

„A co tvoje sestra?“

„Cassidy… Bývá v tomhle lehkomyslná. A bohužel se nechala strhnout tou jejich nesmyslnou odvahou.“

„Odsuzuješ je teda?“

„Jen říkám, že nepřemýšlí nad tím, co dělají. Vrhají se přímo po hlavě do všeho. Jediný, kdo z nich má rozum, je Hermiona Grangerová. A ta tam samozřejmě jako na potvoru nebyla.“

„Škoda, že nejsi ve Zmijozelu. S tímhle myšlením by ses tam hodil.“

„Myslím, že jsem v Havraspáru spokojen. Nechtěl bych být jinde.“

„No, koneckonců… je to lepší než Mrzimor nebo Nebelvír.“

„Kdybych byl z některé z těch kolejí, také bys mě přijal jako svého syna?“ zeptal se okamžitě Christopher.

„Ano. I když bych vůbec nevěřil tvému úsudku. Takhle mám jistotu v tom, že nad svými činy a chováním budeš přemýšlet. Myslím, že už bys měl jít. Alicia a William se po tobě budou jistě shánět, když nedorazíš do večeře,“ prohodil náhle a ukončil tak celý jejich rozhovor.

„Dobře. Zatím na shledanou,“ vstal ze svého místa a zamířil ke dveřím.

„Počítej s tím, že se ti ozvu, Christophere.“

Mladík přikývl a odešel z místnosti. Cestou z domu přemýšlel nad tím, že toto byl ten nejupřímnější rozhovor, který kdy s otcem vedl. Vždy se bavili pouze o banálních věcech a nikdy ten druhý neprojevil opravdový zájem o to, co kdo říká. Až nyní. Došlo mu, že až dnes mluvil z vlastní vůle a od srdce, nikdy dřív neměl nutkání to udělat. Teď ale chtěl, aby otec opravdu pochopil, jaký je. A zdálo se, že se to i povedlo. K jeho velkému překvapení a kupodivu i radosti.

<< 31. kapitola <<                                                 >> 33. kapitola >>

25.06.2011 13:57:49
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one