My world of fantasy...

3. kapitola PČ - Spřízněná duše

Jako obvykle mi to děsně trvalo, za což se omlouvám, ale zas tak často doma nejsem... ;) Kapitolka je kupodivu k Pavučině, i když k ní byla i minule, ale měla jsem na tuhle povídku náladu a hlavně byl i nápad. Tak snad se bude líbit, čekám nějaké ty komentáře, a příště (nezaručuji kdy, snad ještě v srpnu) se pokusím vložit k další z povídek.
K.
***

Christopher mlčky seděl u kolejního stolu a zamyšleně se šťoural v jídle. Celou noc prakticky nespal a přemýšlel nad tím, co se dozvěděl od Moudrého klobouku. Vždycky měl dojem, že na matčině vyprávění o jeho otci bylo cosi zvláštního, něco, co mu tam tak úplně nesedělo, ale nikdy ho nenapadlo rozebírat to dál. Myslel si, že mu matka nemá co zatajovat, že ji spíš bolí vzpomínky na něj. Nyní ale začínal přemýšlet o tom, jestli v tom přeci jen nebylo něco víc. Nevěděl sice, jestli jeho otec doopravdy studoval ve Zmijozelu, ale už jen to, že tam údajně byla celá jeho rodina, o ledasčem svědčilo. Děti většinou následovaly své rodiče, i když ani to nebylo vždy pravidlo. Jeho sestra toho byla živým důkazem.

„Chrisi?“ přerušila jeho myšlenky Mandy Brocklehurstová, jedna z jeho nových spolužaček, kterou poznal během včerejšího večera. „Děje se něco?“

„Ne, jen jsem se zamyslel,“ zavrtěl hlavou a rozhodl se hodit otce a jeho rodinu za hlavu, aspoň na několik následujících hodin.

„Vypadalo to, že jsi duchem úplně mimo,“ usmála se na něj.

Chris se musel při její poznámce pousmát. Nakonec byl rád, že ho Moudrý klobouk poslal do Havraspáru. Lidi i atmosféra na koleji mu víc než vyhovovali, připadal si, jako by do této koleje patřil odjakživa. Přijali ho mnohem lépe, než čekal. Nechovali se k němu jako k nováčkovi, čehož se zpočátku velmi obával, ale vzali ho jako rovnocenného spolužáka a snad i budoucího kamaráda. Nikdo z jeho ročníku mu nebyl nesympatický, spíše naopak, a to už bylo co říct. Většinou totiž našel aspoň jednoho dva lidi, které bytostně nesnášel.

„Na jaké hodiny jsi vlastně zapsaný?“ ozvala se Padma Patilová, jenž seděla naproti němu. „Včera jsi nám to neřekl.“

„Přeměňování, obrana, formule, lektvary, bylinkářství, runy a věštění z čísel,“ vychrlil ze sebe jedním dechem. Vzápětí se kolem něj ozval pobavený smích, který ho dokonale zmátl. „Řekl jsem něco špatně?“

„Ne, vůbec,“ šklebil se na něj Terry Boot. „Ty opravdu patříš do Havraspáru, chlape. Nikdo z jiné koleje by si tohle dobrovolně nenaložil.“

„Vždyť jsem si jen vzal to, co jsem studoval loni. A astronomii a dějiny už tu nemáte,“ nakrčil čelo a své spolužáky tím pobavil ještě víc.

„Ty se ještě musíš hodně naučit, Chrisi,“ smála se Mandy. „Tak poslouchej.  Na výběr teď máme z deseti předmětů. Nikdo z Mrzimoru si jich nevezme víc než pět.  A věř mi, že pět je tam maximum. Nebelvírští se taky zrovna dvakrát nepředřou...“

„Až na výjimky,“ skočil jí Terry do řeči.

„A Zmijozel,“ nenechala se dívka rozhodit, „ten si vezme jen to, co považuje za užitečné. Krom toho po loňských NKÚ se docela zúžil počat studentů některých hodin. A každý už si vybral to, co chce studovat. Někteří si berou dokonce jen tři předměty, co jsem slyšela,“ pohodila hlavou k mrzimorskému stolu.

„A vy?“ zeptal se opatrně Chris, aby ze sebe neudělal hlupáka.

„Já si beru to samé, co máš ty,“ mrkla na něj Mandy. „A Terry s Michaelem taky. Anthony má místo run studium mudlů. Padma, Lisa a Sophie si berou obranu, formule, přeměňování, studium mudlů, péči o kouzelné tvory a jasnovidectví. A Morag má to samé, co ony, jen má místo studia mudlů runy“ vychrlila na něj dívka a Christopher se snažil zapamatovat, kdo co má a přitom si připomenout, k jakému obličeji patří které jméno.

„Fajn,“ přikývl Chris. „Takže minimum předmětů u nás je šest,“ shrnul to.

„Tak nějak.“

„To si ti z jiných kolejí opravdu víc neberou?“ nešlo stále Chrisovi do hlavy. „To nebudou celý rok nic dělat?“

„Ach jo, Chrisi,“ zavrtěla hlavou Mandy. „Tak koukej. My jsme tu jako ta nejchytřejší kolej, to je všeobecně známo. Ale vezmi si třeba Nebelvír,“ otočila se k rudému stolu. „Například Harry Potter,“ vzala si na mušku zachránce kouzelnického světa, který seděl na dohled. „Všeobecně se ví, že chce studovat na bystrozora, takže si vezme jen ty předměty, co musí – což je těch pět základních. A jeho kamarád Ron Weasley ho bude jako vždy následovat.“

„To dělá posledních pět let,“ dodala Padma Patilová. „Jeho věrný ocásek.“

„A ta holka?“ zaujala Chrise poslední členka nebelvírského tria.

„To je Hermiona Grangerová,“ informoval ho Terry. „Věčně drží s těma dvěma a posledních pět let je tahá ze všech možných problémů. Popravdě, kdyby nebylo jí, tak už tu Potter ani Weasley nejsou. Buď by je vyhodili, nebo by se někde nechali zabít. Ale zpátky k Hermioně. Ta holka je pravděpodobně nejchytřejší student na škole za posledních několik let. Řekl bych, že teď bude mít už jen sedm předmětů jako my, ale ve třeťáku si vzala všechny, které se tady na škole dají studovat. Sice nechápu, jak to mohla zvládat, když některé z nich probíhali současně, ale všechny je udělala. Teda až na jasnovidectví, se kterým praštila v průběhu roku. Mám dojem, že prohlásila, že profesorka Trelawneyová je stará šarlatánka a že ten předmět je úplně o ničem. A pak tedy ještě nechala studia mudlů.“

„Vůbec nechápu, proč si ho vůbec brala, když sama pochází z mudlovské rodiny,“ podotkla Padma.

„Protože tvrdila, že bude zajímavé to studovat z pohledu kouzelníků,“ vysvětlil Anthony Goldstein, který s Hermionou na onen předmět chodil. „Kdyby bylo po jejím, tak by tam asi chodila do teď, ale McGonagallová jí to na konci roku rozmluvila.“

„Co teda dělá v Nebelvíru, když je takhle chytrá?“ nechápal Christopher.

„No, chytrost očividně není jediná její vlastnosti,“ pousmála se Mandy. „Tys tu posledních pět let nebyl, takže asi moc netušíš, co se dělo na škole, ale co sem nastoupil Harry Potter, tak se každý rok něco děje. Někdy škola v ohrožení, někdy Potter v ohrožení, pak Turnaj tří kouzelníků... Vždycky to má něco společného s Harrym a Hermiona s Ronem ho pokaždé věrně následují do každého nebezpečí. Ona je teda hodně krotí, ale vždycky je tam taky. A nebýt jí, ti dva by opravdu byli mrtví. Vezmi si třeba náš druhý ročník, kdy se na škole objevil bazilišek. Sice ho nakonec porazil Potter, ale Hermiona byla první, kdo si uvědomil, o co se tady jedná.“

„Nebo první ročník,“ navázal na dívku Terry Boot. „To se ti tři vydali zachránit Kámen mudrců ze spárů Ty-víš-koho. Nebýt Hermiony, v životě by neprošli přes ďáblovo osidlo a zkoušku profesora Snapea. Nejen, že ta holka si pamatuje prakticky všechno, co kde přečte nebo vyslechne, ale navíc má úžasný smysl pro dedukci a logiku.“

„Až ji poznáš, uvidíš, že je duší opravdu pravý Nebelvír,“ shrnul to Michael Corner.

Christopher přikývl a snažil se vstřebat všechny informace, které právě nabyl. Věděl, že to bude těžké, přestoupit na novou školu, ale netušil, že bude muset znát všechny studenty svého ročníku. Protože jak to tak vypadalo, zde se znal každý s každým. Přestože členové koleje většinou drželi pohromadě, vesele se přátelili i s lidmi z jiných kolejí. Havraspár se přátelil jak s Nebelvírem, tak s Mrzimorem. Jediná kolej, která se od ostatních třech trhala, byl jako obvykle Zmijozel.

Po zbytek snídaně už Chris víceméně mlčel a spíš poslouchal, co se děje kolem něj, než aby se sám zapojoval do rozhovoru. Měl pocit, že už se za jeden den ztrapnil dost. Navíc si ani nebyl jistý tím, jestli by měl do hovoru zasahovat. S většinou věcí, co zde havraspárští řešili, neměl nic společného. Nakonec ho ze snídaně vysvobodil profesor Kratiknot, který k nim přišel, aby jim vytvořil rozvrhy. Chris se s úsměvem nechal zapsat na sebou vybrané předměty a pak už se připojil k Terrymu, Michaelovi, Mandy a Morag, kteří zamířili na první hodinu studia starodávných run.

Za několik minut již stál v učebně a rozmýšlel se, kam se posadí. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho spolužáci již tvořili dvojice a usadili se na místa, usoudil, že zde platí jakýsi zasedací pořádek. Rozhodl se tedy počkat, až dorazí i ostatní studenti, a teprve poté se usadí. Mezitím sečkával u lavice, kde seděl Terry s Michaelem. Teprve o pár minut později dorazil zbytek osazenstva. Z Mrzimoru na studium run nechodil žádný student, ze Zmijozelu se ukázali dva studenti, chlapec s dívkou, a z Nebelvíru sem chodila jediná studentka – Hermiona Grangerová. Právě k té se Chris rozhodl posadit, jako jediná totiž seděla sama. A pokud měl volit mezi lavicí vzadu, kde by byl sám, a lavicí vpředu, kde dotyčná seděla, měl v tom okamžitě jasno.

„Ahoj,“ přistoupil k Hermioně, která se právě posadila. „Máš tu místo?“

„Jo, jasně,“ přikývla nepřítomně a začala se přehrabovat v tašce. Teprve po minutě vzhlédla a omluvně se na něj usmála. „Promiň, ani jsem se nepředstavila. Jsem Hermiona Grangerová.“

„Já vím, už jsem o tobě slyšel,“ pohodil hlavou k ostatním havraspárským. „Christopher Walker,“ natáhl k ní ruku.

„Ráda tě poznávám, Christophere,“ přikývla.

„Jen Chrisi, prosím,“ opravil ji okamžitě. Neměl rád, když ho někdo oslovoval plným jménem.

Usmála se na něj, ale v dalším okamžiku už začala věnovat svou pozornosti profesorce, která právě vešla do místnosti. Po zbytek hodiny už s ním nepromluvila jediné slovo, jen dychtivě naslouchala učitelce a horlivě odpovídala na všechny její otázky. Chris tak pochopil, čím ostatní mysleli to, že je nejchytřejší ze všech studentů. Ani v Krásnohůlkách nepotkal nikoho, kdo by měl odpověď na každou otázku, kterou vyučující položí. Po pár minutách už mu bylo jasné, že nemá cenu zkoušet odpovídat na dotazy. Hermionina ruka byla pokaždé rychlejší. Jestli se na začátku hodiny Christopher divil, proč se nikdo kromě Grangerové nehlásí, na konci už mu to bylo úplně jasné. Nemělo cenu snažit se s touto dívkou soupeřit. Nikdo neměl šanci na výhru.

„Ty znáš opravdu odpověď na každou otázku, viď?“ zeptal se jí, když vycházeli ze dveří.

Hermiona na něj na okamžik zaraženě pohlédla. „Profesorka se ptala jen na věci, které byli v učebnici,“ vysvětlila následně.

„Ne každý si ale zapamatuje každý detail,“ vysvětlil Chris.

„Jo tohle,“ zarděla se trochu.

„Náhodou je to úžasný. Ještě jsem nepotkal někoho, kdo by to takhle zvládal,“ vysekl jí mladík poklonu.

„Děkuji.“

„Ujišťuji tě, že je to jen počáteční šok,“ přidal se k nim Terry Boot. „Po chvíli už tě začne štvát, že takhle chytrá holka není v Havraspáru. Zahanbuje celou naši kolej,“ mrknul na Hermionu. „Co máš teď za hodinu?“

„Obranu,“ vychrlila ze sebe, aniž by se podívala na rozvrh. „Jsem na Snapea zvědavá.“

„To asi každý. I když nejsem nadšený z toho, že nás bude učit právě obranu. Jsem překvapený, že mu Brumbál ten předmět dal.“

„To nejsi sám. Čekala jsem, že zůstane u lektvarů. Ale řekla bych, že bude dobrý. Musí toho o tom předmětu vědět víc, než většina ostatních.“

Na nějakou chvíli se Terry zabral do rozhovoru s Hermionou, než došli před učebnu obrany. Tam se havraspárští s dívkou rozloučili a pokračovali na svou vlastní hodinu, na kouzelné formule, které měli s Mrzimorem. Za celou hodinu se však nic nového nedozvěděli, profesor Kratiknot se rozhodl, že si procvičí látku z loňského roku. Chris, který s tímto předmětem nikdy neměl problém, ačkoliv ho moc nebavil, většinu hodiny přemýšlel o svém prvním dni v Bradavicích. Zatím byl spokojen, rozhodně víc, než čekal, ale chyběli mu přátelé z Krásnohůlek. Věděl, že kdyby teď byli s ním, bylo by to všechno mnohem lepší.

Ani pořádně nepostřehl, kdy hodina skončila. Nepřítomně si sbalil věci a vydal se na další hodinu. Slepě přitom následoval Terryho s Michaelem, o kterých věděl, že mají stejné hodiny jako on. Vůbec však nevnímal, kam jde. Probral se až v okamžiku, kdy se zastavili před učebnou, kde zřejmě měli mít vyučování. Ani si neuvědomil, jak se to stalo, ale najednou opět seděl vedle Hermiony Grangerové.

„Ahoj. Koukám, že tenhle rok budu konečně mít stálého spolusedícího,“ konstatovala s úsměvem dívka.

„Jinak sedíš sama?“

„Kdepak. Ale předloni se moje spolusedící z run a z věštění odstěhovala do Ameriky. Možná jsi o ní už slyšel, taky chodila do Havraspáru. Sally-Anne Perklesová.“

„O tý ještě nic nevím,“ pokrčil Chris rameny.

„To se dalo čekat,“ přikývla Hermiona. „Tebe baví runy a věštění?“

„Věštění z čísel je zajímavý. A studium run máme tak trochu v rodině. Mamka dělala v tomhle oboru,“ vysvětlil. „Byla tím úplně fascinovaná, což jsem zřejmě zdědil po ní.“

„Ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by dělal něco v tomhle oboru. Na čem pracovala?“

„Většinou se věnovala překladům různých starodávných textů, obvykle starofrancouzských a staroanglických. Pro tamější obor ministerstva to byla velmi zajímavá práce.  Samozřejmě se to nemůže rovnat egyptským překladům, ale i tak se dozvěděli hodně věcí ze života starověkých kouzelníků. Jejich styl života, kouzla, která používali...“ vysvětloval Chris.

„Páni,“ vydechla Hermiona. „Před pár lety jsem ve Francii byla a musím říct, že tamní historie kouzelnictví je úžasná. Musí být skvělý v tom pracovat.“

Christopher mlčky přikývl, ale dál se k tomuto tématu nevyjadřoval. Ani nevěděl, co ho to popadlo, začít mluvit o mámě, ale najednou se jím prohnala vlna smutku a melancholie. Pořád mu hrozně chyběla. Občas na svou bolest zapomněl, ale vždycky se zas nějakým způsobem vrátila zpět. Jako právě nyní.

„Co chceš dělat, až vyjdeš školu?“ zaskočila ho Hermiona další otázkou.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ pokrčil Chris rameny. „Je toho spousta, co se dá dělat. Myslím, že je ještě brzo na to, abych to přesně určil.“

„Máš to aspoň snadnější v tom, že pocházíš z rodiny kouzelníků,“ mudrcovala Grangerová. „Můžeš se  někde inspirovat, poptat... Naši jsou zubaři,“ vysvětlila.

„Není to lehčí,“ odporoval jí Chris, kterého překvapilo, že jeho spolusedící tak lehce přiznala k tomu , že pochází z mudlovské rodiny. Nečekal to, ne v době války, která probíhala v Anglii. „Každý ti vnucuje svoje povolání, to co ho baví... Aspoň se můžeš rozhodnout bez toho, aby na tebe někdo vyvíjel tlak nebo tak něco. Nemusíš jít ve stopách svých příbuzných, můžeš se rozhodnout sama za sebe.“

Hermiona na něj upřela svůj pohled a kupodivu nic neříkala, za což byl Christopher nesmírně rád. Měl pocit, že snad nikdy nezavře ústa. Jindy by mu to nevadilo, ale nyní byl rád za trochu ticha. Dalšího povídání byl naštěstí ušetřen příchodem profesorky a následným výkladem. Nečekal však, že se k němu dívka připijí hned po vyučování, pravděpodobně připravena pokračovat tam, kde skončila.

„Co se stalo s tvou mámou?“ zeptala se tiše, zatímco odcházeli z učebny.

„Jak...“ otočil se na ni.

„Všimla jsem si, že jsi zesmutněl, jakmile ses o ní zmínil,“ vysvětlila.

Chris na ni několik vteřin mlčky hleděl a rozhodoval se, co říct. Nezdálo se mi správné bavit se o mamince s lidmi, které téměř nezná, ale na druhou stranu cítil, že s Hermionou mluvit může. Něčím mu byla sympatická a věřil jí. Zároveň také doufal, že mu pomůže, když o ní bude mluvit s někým jiným, než s vlastní sestrou.

„Letos v létě zemřela,“ zašeptal.

Hermiona na něj soucitně pohlédla. „To je mi líto. Co...“

„Měla rakovinu,“ nenechal ji Chris dokončit větu. „Přišlo se na ni pozdě, už byla v pokročilém stádiu. Věděla to od prosince, ale za celý rok nám to neřekla. Zjistili jsme to až v červnu, kdy jsme se vrátili ze školy. To už prakticky umírala,“ zamrkal a snažil se zahnat slzy. „Ani jsme se na to nestihli připravit. Bylo to tak najednou...“

„Se smrtí je vždycky těžké se vypořádat,“ mínila Hermiona. „Ať už je rychlá nebo pomalá.“

„Já vím. Ale byl bych radši, kdybych to věděl dřív,“ povzdechl si Christopher.

„Nechtěj, je to jen horší,“ zavrtěla dívka hlavou. „U babičky jsme věděli víc jak rok, že je nemocná, ale když pak zemřela, bylo to hrozné. Na smrt se nedá připravit. Pospícháš někam?“ zeptala se najednou.

„Vlastně ani ne. Další hodinu mám až...“ vytáhl z kapsy rozvrh. „Lektvary.“

„Stejně jako já. A ty jsou až za dvě hodiny. Nechceš se jít projít?“ navrhla nesměle. Očividně si nebyla úplně jistá svým chováním.

Chris přimhouřil oči a podezíravě se na ni podíval. „Neměla by ses vrátit ke svým přátelům?“

„To počká. Když se teď vrátím do Nebelvíru, Ron a Harry po mně budou chtít, abych jim pomohla s úkolem na obranu. Nevěřil bys, kolik nám toho Snape naložil.“

„Pomáháš svým přátelům s úkoly?“ podivil se mladík.

„Jediný způsob, jak je donutit k tomu, aby to nedělali na poslední chvíli,“ vysvětlila. „Nevěřil bys, čeho všeho jsou schopní. Naposled dělali pět pojednání během jedné noci. Samozřejmě ze všeho dostali H.“

Christopher se pobaveně usmál. Přesně takový přístup k učení měl jeden z jeho přátel v Krásnohůlkách. Pokaždé vše nechal na poslední chvíli a pak žadonil, aby mu to někdo nechal opsat. Ne vždy však uspěl. Lidi po pěti letech omrzel jeho přístup.

„Víš, přemýšlela jsem,“ začala znova Hermiona, když vycházeli z hradu, „jak to, že umíš tak dobře anglicky. Když tu minule byli lidi z Krásnohůlek, jejich angličtina nebyla zrovna perfektní. Ale tvoje...“

„Matka pocházela z Anglie,“ vysvětlil Chris. „A i když žila ve Francii, vždycky na nás mluvila svým rodným jazykem. Proto já i Cassidy mluvíme plynule jak francouzsky, tak anglicky.“

„Takže nyní bydlíte u babičky a dědy,“ odvodila si Mia, zatímco ho vedla na své oblíbené místo ke stromu u jezera.

„Přesně.“

„A tvůj otec?“

„Nikdy jsem ho nepoznal. Mamka mi nikdy neprozradila jeho jméno. Vím jen, že byl Angličan a kouzelník.“

„A nikdy ses ho nesnažil vypátrat?“ podivila se Hermiona, když se posadila.

„Dokud jsem byl ve Francii, tak mě to moc nezajímalo,“ přiznal. „Nebyl způsob, jak to zjistit.“

„A teď?“

„Teď si nejsem jistý, jestli to chci zjistit,“ povzdechl si a opřel se zády o strom. „Jsi pokaždé tak zvědavá?“

Hermiona se zarazila a šokovaně na něj pohlédla, než si všimla pobaveného úsměvu na jeho rtech. Ušklíbla se a zakroutila nad tím hlavou, ale na okamžik se odmlčela a tiše hleděla na jezero. Za pár minut už jí to ale nedalo, musela se zeptat. „Proč si nejsi jistý?“

„Bojím se toho, kdo by to mohl být,“ přiznal Chris. „Máma odešla z Anglie krátce poté, co zjistila, že je těhotná. V tu dobu byla v Anglii válka. Mamka sice tvrdila, že během ní otec zemřel, ale nejsem si jistý, jestli je to pravda, vždycky mi na tom něco nesedělo. Kdyby byl mrtvý, prozradila by mi, kdo to je.“

„A ty si myslíš?“

„Že pořád žije, ale něco se mezi ním a matkou stalo. Netuším, kdo to je, ale... Moudrý klobouk mi říkal, že celá otcova rodina chodila do Zmijozelu. Nevím, jestli i on, ale předpokládám, že ano.“

„Bojíš se, že byl nebo je na špatné straně,“ došlo Hermioně.

Christopher mlčky přikývl a prudce hodil kamínek do klidného jezera. „Myslím, že to je přesně ten důvod, proč mi vždycky tajila jeho jméno. Protože to byl Smrtijed.“

„Ne všichni v tu dobu pracovali pro Voldemorta,“ mínila Grangerová. Chrise na okamžik zaskočila tím, že bez zaváhání vyslovila jméno Temného pána. „Mnoho lidí bylo v tu dobu pod vlivem kletby Imperius, mnoho bylo vydíráno tím, že budou zmasakrovány jejich rodiny...“

„Ale pocházel ze Zmijozelu, Hermiono,“ namítl Chris. „A kdo z čistokrevné zmijozelské rodiny není Smrtijed?“

„Jsou i lidé, kteří pochází z takovýchto rodin a bojovali na straně Fénixova řádu. Slyšel jsi někdy o Siriusi Blackovi?“

„Letos o něm byly plný noviny,“ přikývl Chris.

„Sirius pocházel z rodiny skrz na skrz prolezlé černou magií. Ale dostal se do Nebelvíru a pak se přidal k Řádu. Sice ho pak nařkli z toho, že zradil Potterovi a kdesi cosi, ale nic z toho nebyla pravda. Pořád bojoval za stranu dobra. Než ho teď v červnu zabila jeho vlastní sestřenice, Belatrix Lestrangeová,“ povzdechla si.

„Znalas ho?“ zaujal Chrise její tón a její ohnivá obhajoba.

„Sirius byl Harryho kmotrem, loni jsem u něj strávila léto. A Belatrix ho zabila přímo před našima očima.“

„To mě mrzí.“

„I mě. Sirius byl dobrý člověk, i když byl hrozně zničený z pobytu v Azkabanu...“ zmlkla na chvíli a pak se vrátila k původnímu tématu. „Ale to je jedno. Jen jsem ti tím chtěla říct, že ne všichni, co pocházejí z takových rodin, musejí jít automaticky v jejich stopách. Sirius je toho živým důkazem. A jeho sestřenice Andromeda taky. Ta si dokonce vzala kouzelníka z mudlovské rodiny.“

„Chápu,“ přikývl Chris.

„Je dost možné, že tvůj otec na tom bude stejně. Hodně lidí se během války separovalo od svých rodin, když měli jiný názor než oni. Pocházíš z čistě kouzelnické rodiny?“ zeptala se zvědavě.

„Z matčiny strany určitě,“ přikývl. „Děda je z Ameriky, ale jeho rodina tam patří mezi jednu z nejčistších a nejváženějších. A babička se původně jmenovala Prewettová.“

„Stejně jako Ronova mamka,“ uvědomila si Hermiona.

„Většina kouzelnických rodin v Anglii je příbuzná,“ pokrčil Christopher rameny. „Není na tom nic zvláštního.“

„To máš pravdu,“ přikývla dívka a vzápětí změnila téma. „Řekni mi něco o Krásnohůlkách. Slyšela jsem, že mají úžasnou historii, ale tady v Anglii se mi nepodařilo sehnat žádnou knihu...“

„Jestli chceš, můžu ti jednu půjčit. Je to něco na způsob Bradavických dějin. A je anglicky,“ ušklíbl se.

„To bys vážně mohl?“ rozzářila se dívka.

„Samozřejmě. Napíšu babičce, aby mi ji poslala.“

Hermiona potěšeně přikývla, ale v dalším okamžiku ho zahrnula dotazy ohledně vyučování v Krásnohůlkách. Následující hodinu strávili porovnáváním obou škol. Christopher ani nepostřehl, jak rychle jim jejich volno uplynulo. S Hermionou se mu velmi dobře povídalo. Když pak dorazili na lektvary, automaticky se přidal k ní a jejím přátelům, když měli utvořit čtveřice. Nevšiml si ani, že tím tak vyautoval jistého mrzimorského studenta, který počítal s tím, že bude pracovat s nimi. Ostatně to vypadalo, že ani Hermioně to nevadí. V Chrisovi poznala někoho, s kým se mohla otevřeně a s nadšením bavit o škole, protože i jeho bavila. Jediné, co jim jejich nově nabyté přátelství mohlo kazit, byl fakt, že Ronaldu Weasleymu se nový student zrovna dvakrát nezamlouval.

 

<< 2. kapitola <<                      >> 4. kapitola >>                                             .

23.08.2010 19:35:31
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one