My world of fantasy...

29. kapitola PČ - V domě svých předků

Omlouvám se za zpoždění, ale dřív to bohužel nešlo... Jinak kapitolu jsem po sobě nečetla, nemám na to čas, takže případné překlepy a jiné perličky mi kdyžtak hlašte. Děkuji.
K.

***

Christopher zamračeně seděl na schodech ve vstupní hale u Davisových a pozoroval Anthonyho Notta, který se o něčem bavil se svou sestrou. Stále se ještě nesmířil s ním, že toto je opravdu jeho otec. Uznával, že je mu podobný, obzvlášť když Tracyina matka, když se o tom dozvěděla, odněkud vyštrachala staré fotky a ukázala je svému nově nalezenému synovci a dceři. Přijala tu zprávu velmi dobře a zdálo se, že i zbytek rodiny nemá nic proti. Chris tak brzy dostal přikázáno, že musí oběma Tracyiným rodičům - jak Nikol, tak i Ethanovi – tykat a říkat jménem. Nikol se mu dokonce i svěřila s tím, že by byla mnohem raději, kdyby byl její bratr od začátku s jeho matkou a ne tou harpyjí jménem Gisella Rosierová. To už sice věděl od Tracy, ale potěšilo ho, že to slyšel. Navíc si Nikol pochvalovala, že získala právě jeho jako dalšího člena rodiny, protože malému Samovi se nový bratranec opravdu zamlouval a stal se jeho nejlepším kamarádem, jak prohlašoval.

Potřásl hlavou, zanechal úvah o svých nových příbuzných a opět soustředil svou pozornost na otce. Opravdu měli mnoho rysů společných, do té doby si toho nevšiml. Anthony Nott byl poměrně vysoký, přibližně stejně jako Christopher, a ostatně i Theodor. Tmavé vlasy zdědil Chris zřejmě po něm, stejně jako oči. Jen rysy v obličeji měl o něco jemnější, pravděpodobně díky matce. Tak jako tak nyní nemohl přehlédnout nápadnou podobu s Nottem. Povzdechl si a stočil svou pozornost na svůj zabalený kufr. Několik dalších minut ho zamyšleně pozoroval a přemýšlel, jak se vyhnou tomu, co bude následovat. Litoval, že tam nemá Tracy, ale matka ji poslala spolu se sourozenci na Příčnou, aby jí něco koupili.

„Christophere,“ oslovil ho najednou Nott. „Můžeme jít?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, vydal se ke dveřím.

„Samozřejmě,“ zamumlal si pro sebe Chris.

„Bude to v pořádku, uvidíš,“ položila mu cestou ruku na rameno Nicol Davisová. Věděla o jeho starostech, po té sobotní večeři se o něj hodně zajímala.

„Taky v to doufám,“ přikývl a vyrazil za otcem. „Kam se budeme přemisťovat?“ zeptal se venku.

„Nebudu ti to vysvětlovat. Chyť se mě.“

Christopher se musel zhluboka nadechnout, než udělal dva kroky směrem k otci a chytl se ho za paži. Pár vteřin na to byl vtažen do jemu natolik dobře známého víru. Ani se nenadál a objevil se před masivní kovanou bránou. Zamračeně, ale i trochu zvědavě si prohlížel zahradu, kterou ho Nott vedl k domu. Jako každá stará kouzelnická rodina měli i Nottovi obrovský dům, téměř sídlo, které bylo k dle Christopherova názoru zcela zbytečné. Babiččin a dědův rodinný domek byl oproti tomuto monstru malinký, ale na druhou stranu pohodlný a příjemný. Zdejší budova vypadala už z vnějšku velmi studeně a neútulně. Otřásl se při představě, že by zde od malička bydlel. Nepochyboval o tom, že matka by to jistě zvelebila k obrazu svému, ale ani tak si nedovedl představit, že by toto mohl někdy považovat za svůj domov.

„Okázalé, že?“ všiml si Nott jeho ne příliš nadšeného pohledu.

„Je to až moc…velké,“ odvětil opatrně Christopher.

„Také jsem to dřív otci tvrdil. Nyní v tom však spatřuju výhody.“

„Smím se zeptat jaké?“

„Možná později,“ odbyl ho muž a otevřel dveře od domu. „Namby!“ křikl do prostoru a v sále se objevil domácí skřítek. Christopher si ho zvědavě prohlížel, neměl ještě moc možností nějaké vidět. Ve Francii nikdy na žádného nenarazil a v Británii jich pár jen letmo zahlédl v Bradavicích, když zůstával dlouho do noci ve společenské místnosti. „Tohle je můj syn Christopher. Budeš ho poslouchat stejně jako mě a Theodora, rozumíš? Teď ho odveď do jeho pokoje,“ mávl rukou a otočil se na svého mladšího syna. „V sedm je večeře, do té doby se vybal. Namby tě poté zavede do jídelny, stačí ho zavolat. Je ti plně k dispozici,“ dal Christopherovi instrukce a zamířil do jedněch dveří sousedících se vstupní síní.

„Super,“ zahudroval tmavovlasý mladík a vlekl se za skřítkem, který se vydal nahoru po schodišti a bázlivě se na svého nového pána přitom ohlížel. V tichosti došli do prvního patra, kde Namby zabočil vpravo a vedl ho chodbou dál. Teprve po pár metrech se zastavil před dveřmi a otevřel je. Christopher bez sebemenšího nadšení vkročil do pokoje a kriticky se rozhlédl kolem. Místnost byla sice krásná, rozhlehlá a vkusně zařízená, ale byla moc studená a neosobní. Odlevitoval kufr k posteli a otočil se na skřítka, který stál u dveří a zřejmě čekal na další pokyny. „Děkuji ti, Namby.“

„Namby dělal jen to, co mu pán Anthony nařídil. Přeje si pán Christopher něco dalšího?“

„Ne, děkuji ti. Vlastně počkej,“ vzpomněl si ještě. „Jsi jediný skřítek v domě?“

„Kdepak, pane Christophere. Jsou tu ještě tři další,“ informoval ho Namby okamžitě. „Abby a Nibby jsou v kuchyni a Mobby slouží hlavně pánovi Anthonymu.“

„A ty?“

„Pánu Theodorovi,“ prozradil mu skřítek.

„No skvělý,“ protočil Christopher oči. „Můžeš jít, Namby,“ propustil ho a svalil se na postel. „Takže teď se budu s Nottem sdílet ještě domácího skřítka. Co víc si přát!“

Ani se nenamáhal vybalit si věci, jen zakopl kufr pod postel a zbytek času strávil v posteli. V té jediné viděl nějakou výhodu. Byla pohodlnější než ta jeho u prarodičů a dokonce i než ta v Bradavicích. Neochotně se z ní zvedal, když zjistil, že má být za pět minut dole. Rychle si zavolal skřítka a nechal se jím odvést do jídelny. S něčím jako je převlékání se ani neobtěžoval, šel pouze na večeři a ne na ples.

„Dobrý večer,“ pozdravil ve dveřích a rozhlédl se po místnosti. Okamžik na to mu otec pokynul, aby se posadil nalevo od něj. Neochotně se dovlekl na místo a sedl si. Pohledem přitom zabloudil k Theodorovi, který na něj hleděl se značnou nelibostí. Zřejmě nebyl jeho přítomností v domě o nic víc nadšen než sám Christopher. Celá večeře proběhla až v děsivém tichu, teprve když odnesli poslední chod a na stole zůstaly pouze číše vína, ozval se Anthony Nott.

„Pověz mi něco o sobě, Christophere,“ vyzval mladíka, zatímco si naléval víno. Chris nepochyboval o tom, že se jedná o opravdu drahé pití, už jen podle lahve se to dalo poznat. Na tváři mu přeběhl rychlý úsměv, když si všiml, že se jedná o francouzské víno, které mu navíc bylo známé. „Rád bych o tobě něco věděl.“

„A co by to přesně mělo být?“

„Něco málo už jsem slyšel u Davisových na večeři. Prý jsi předtím chodil do Krásnohůlek,“ navedl ho a zcela přehlédl Theodorův úšklebek.

„Byla to jediná volba, když jsme bydleli ve Francii.“

„Ty ale umíš velmi dobře anglicky. Popravdě bych nepoznal, že nejsi odsud.“

„Matka na nás doma vždycky mluvila svým rodným jazykem. Díky ní mluvíme já i sestra plynule oběma jazyky. Moc je ani nerozlišuji, jsou pro mě přirozené,“ vysvětlil.

„Který užíváš častěji?“

„Ani nevím, záleží na tom, s kým jsem. S Brity mluvím anglicky a s Francouzi zase automaticky francouzsky,“ pokrčil rameny.

„Jak ti šla škola v Krásnohůlkách?“

„Jak asi, otče,“ vmísil se do rozhovoru najednou Theodor. „Není to snad jasné z toho, že je teď v Havraspáru?“

„To stačilo, Theo. Jaké předměty studuješ?“ otočil se zpět na Chrise.

„Lektvary, Obranu, Formule, Přeměňování, Bylinkářství, Runy a Věštění z čísel,“ informoval ho Christopher.

„Stejné předměty jako Theodor,“ pokýval Anthony Nott hlavou.

„Ano, to vím,“ souhlasil s ním Chris. Theo a Tracy měli ze všech Zmijozelů nejvíc předmětů a všechny byly totožné s těmi jeho.

„Co plánuješ v budoucnu dělat?“ vrátil se otec ke svým otázkám.

„Přemýšlel jsem o stejném povolání jako máma. Překládala staré francouzské a anglické texty psané runami,“ vysvětlil. „Nebo bych mohl zkusit zaklínačství a odeklínačství. Oboje to k sobě má velmi blízko, jedni se druhými často spolupracují.“

„Už jsi o tom hodně přemýšlel, koukám. Z něj by sis měl vzít příklad, Theodore. Pořád mi jen říkáš, že je na to spousta času. A stejně tak i Tracy. Nicol říkala, že ani ona ještě neví.“

„Chce dělat něco s lektvary a bylinkářstvím,“ hlesl Chris. „A pokud možno i s přeměňováním. Jen se ještě nerozhodla, co přesně by to mělo být.“

„Koukám, že jsi opravdu dobře informovaný. Jak dlouho se s mou neteří přátelíš?“ změnil Nott téma.

„Od února.“

„Jste si hodně blízcí?“

„Tracy věřím,“ odvětil Christopher a dále to nechtěl rozebírat.

„Tím jsem si jistý. Slyšel jsem, že jsi pomáhal s jistým úkolem, kterým byl pověřen tady Theo,“ ušklíbl se najednou Anthony. „Že je to popravdě hlavně tvoje práce. Měl jsem dojem, že nejsi spokojen s tím, co jsem,“ poklepal si na ruku, kde měl vytetované Znamení zla. „Nečekal jsem, že by ses zapojil do něčeho podobného.“

Poprvé za celou dobu měl Christopher pocit, že otec projevil opravdový zájem. A jak se zdálo, stejně na tom byl i Theodor. Ten seděl opřen o opěradlo židle, v ruce sklenici s vínem, a přimhouřenýma očima sledoval svého bratra a čekal na jeho odpověď.

„Jen jsem pomáhal Tracy.“

„Ale věděl jsi pro koho to je.“

„Samozřejmě, že ano,“ odsekl Chris prudčeji, než měl v úmyslu. „Nejsem zas tak nechápavý, jak si myslíte. Jsem si naprosto vědom toho, jaké to může mít dopad a co se s podobnými informacemi dá dělat. Ale také vím, že by se tato data dala sehnat i jinde a jinak. Bylo by jen otázkou času, než by to udělal někdo jiný. Nejsou to nijak tajné informace a kdyby si někdo dal tu práci, během pár dní by to všechno věděl. Takhle to bylo jen jednodušší, když to hodil na jiné,“ vychrlil ze sebe. „Kdybych s tím Tracy nepomohl já, udělala by to jinak. I kdybys ji o to nepožádal,“ otočil se nyní přímo na Theodora, „zjistil bys to. Na škole je dost lidí, kteří se dají zastrašit nebo jinak ovlivnit. Stačilo by používat stejné metody jako Malfoy a měl bys vyhráno.“

„Nejsem jako on,“ ušklíbl se Theo povýšeně.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Anthony.

„Tady Christopher měl po Vánocích takovou menší potyčku s Dracem. Nějak mi ušlo, jak to začalo. Přišel jsem až ve chvíli, kdy si na něm pocvičoval jednu ze zakázaných kleteb.“

„Koukám, že Lucius ve výchově syna nijak nezahálí. Nebo že by zapracovala Bella? Přeci jen to je její oblíbená kletba, Lucius dává přednost Imperiu,“ pokýval hlavou Nott starší. „Co se tehdy seběhlo?“

„Byl jsem ve špatný čas na špatném místě. A urazil jsem špatnou rodinu,“ pokrčil mladík rameny. „Malfoy je očividně duševně labilní.“

K jeho naprostému překvapení se jeho otec pobaveně zasmál. Promluvil teprve až po chvíli. „Každopádně rád vidím, Christophere, že tak trochu pracuješ na naší věci. Zřejmě nebudeš tak ztracený případ, jak jsem si myslel ze začátku. Mohlo mi napovědět už to, že ses dal do kupy s Tracy. To mluví samo o sobě.“

Christopher mohl být v daném okamžiku jen rád, že Nottovi neví o jeho zjištění ohledně Snapea a jeho přezdívky. Už tak si vyčítal, že to nikomu neřekl. Dlouhé dny sám sebe přesvědčoval, že by to ničemu nepomohlo. Ale stačilo jen málo, aby mu někdo tento jeho závěr rozmetal na cucky. Mohl by být obviněn z pomáhání Smrtijedům ještě víc, než byl nyní.

„Myslím ale, že za pomáhání Fénixovu řádu už ze mě takovou radost mít nebudeš,“ přešel Christopher na jinou notu.

Viděl, jak Anthony Nott lehce ztuhl a probodl svého nově nalezeného syna pohledem. Vypadalo to, že se v něm cosi mele. Každopádně nijak nereagoval, čehož okamžitě využil Theodor.

„Nemusíš si dělat starosti, otče. Neudělal to záměrně,“ ušklíbl se a pohlédl na svého bratra. Zřejmě už o tom incidentu slyšel od jejich sestřenice. „Tracy říkala, že měl… divný pocit ohledně své sestry? Tak nějak to bylo. Byla jen náhoda, že cestou za ní narazili na ostatní Smrtijedy. Carrowovi to od nich pěkně schytali.“

„Říkalo se, že je našli v nějakém přístěnku. Teď nepochybuji o tom, že v tom má prsty moje neteř. Že, Christophere?“

„Jak…“

Nyní pro změnu Christopher viděl, jak v Theodorovi hrklo a výhružně hleděl na otce, aby nic neříkal. Ten se však nastalou situací zřejmě docela dobře bavil.

„Dříve tam ráda Thea zavírala, když ji něčím naštval. Jen málokdo má rád prach, pavučiny a pavouky.“

Christopher na bratra udiveně pohlédl a v další chvíli se proti své vůli rozesmál. Jeho rozmrzelý výraz nad tím, že na něj vlastní otec prozradil něco takového, byl naprosto k nezaplacení.

„Každopádně by mě zajímalo, jak se vám je podařilo tak zřídit. Alekta na ty neznámé útočníky docela dlouho nadávala. Samozřejmě si nepamatuje, kdo to byl, což je vaše jediné štěstí. Můžeme být rádi, že aspoň pro jednou odvedli bystrozoři dobrou práci.“

„Tu ženskou vyřídila Tracy.“

„To jsem mohl předpokládat,“ usmál se spokojeně Nott. Zřejmě byl s výkonem své neteře spokojený. „Takže za tu prasklou lebku jejího bratra můžeš ty.“

„Pravděpodobně.“

„Velmi dobře.“

„Mohl bych už odejít? Jsem poněkud unavený,“ vyhrkl Chris hned, když vycítil vhodnou chvíli k odchodu. Jakmile dostal povolení, vyklouzl ze dveří a ukončil tak jejich rodinou sešlost. Anthony a Theodor však v jídelně ještě zůstali, přestože ani jeden z nich už nemluvil.

„Chci slyšet pravdu, otče!“ ozval se po dlouhém mlčení Theodor. „Od soboty jsem se nedozvěděl nic, jen že on je mým bratrem,“ zatvářil se znechuceně. „Odmítal jsi mi cokoliv prozradit.“

„A nemám v úmyslu udělat to ani teď.“

„On to ví, že? Všechno. Pak se tedy zeptám jeho,“ vydal se naštvaně ke dveřím.

„Okamžitě se vrať, Theodore!“

„Abys mi mohl zase lhát? Sedmnáct let jsem nevěděl, že mám bratra. Tvrdil jsi, žes kromě mámy nikoho neměl. A najednou se objeví on. Zničehonic!“

„Jeho matka mi to nikdy neřekla. Kdyby ho Tracy nevzala k nim, nikdy bych to ani nezjistil. Ostatně on našel mě, toho sis snad všiml, ne?“

„Jak jsi o tom mohl nevědět?“

„To není tvoje věc, Theodore!“

„Potřebuji to vědět.“

„Ne dnes.“

„Fajn,“ vyštěkl na otce a s prásknutím dveří opustil místnost. Nejdříve měl namířeno k sobě do pokoje, ale děsně před dveřmi si to rozmyslel a vykročil k těm protějším, kde byl nyní ubytovaný Christopher. Ačkoliv již bylo po půlnoci, nerozpakoval se zaklepat. Nemusel čekat dlouho a dveře se otevřely. „Chci s tebou mluvit,“ oznámil překvapenému Chrisovi Theo a nakráčel do pokoje. „Jak dlouho už to víš?“

„Že jsme bratři?“ pochopil okamžitě Christopher, zavřel za ním dveře a posadil se na posteli, zatímco Theodor zůstal stát u okna. „Najisto až od soboty. Tracy si byla jistá už o týden a půl dřív. Předtím by mě ani nenapadlo, že by to mohl být on.“

„Takže po tom jsi celý rok pátral. Po svém otci,“ odfrkl si Theodor. „Jsi spokojený?“

 „A vypadám tak snad?“ odsekl mu Christopher. „Věř mi, že kdyby to šlo, vrátím čas a nikdy ho  nebudu hledat.“

„Škoda, že to nejde. Jak jste k tomu došli? Jak víš, že je to skutečně on?“

„Potvrdil mi to po té večeři u Davisových. Trac trousila až moc nápadné poznámky,“ pokrčil rameny.

„Jak k tomu došla ona?“

„Měli jsme seznam lidí, kteří by to mohli být. On byl na něm, i když jsme ho už předtím vyloučili. A Tracy se ptala matky na určité věci. Víceméně jí to řekla ona.“

„Jaké věci?“

„Musíš se na to ptát teď? Měl jsem docela dlouhý den a rád bych si šel lehnout,“ zavrčel na něj nevrle Christopher. „Celé měsíce jsem po tom pátral a nemám v úmyslu ti to všechno teď vyklopit. Ocenil bych, kdybys opustil můj pokoj.“

„Tohle je můj domov, Walkere.“

„Řekl bych, že náš otec by si přál, aby byl nás obou. Ale neboj, nemám v úmyslu tu být déle než slibovaný týden. A s trochou štěstí už se tu nikdy neobjevím. K tvojí i mojí spokojenosti,“ ušklíbl se. „Až budu mít zájem o nějaké příbuzné, navštívím Tracy a její rodinu. Ti jsou z toho podstatně nadšenější než ty.“

„I otec je tebou nadšený, i když to nepřizná,“ zamumlal Theodor neochotně a zdálo se, že nějak vnitřně rezignoval. Najednou byl mnohem méně útočný, smířenější se situací. „Vždycky si přál dalšího syna nebo dceru. A najednou se objevíš ty,“ posadil se na židli u okna a dal tak Chrisovi najevo, že nemá v plánu odejít.

„Nemusíš na mě žárlit. Můžu tě ujistit, že pro něj budu jen zklamáním. Na rozdíl od tebe,“ poukázal na zjevnou skutečnost Christopher.

„Nebudeš. Ať uděláš cokoliv, on na tebe bude pyšný. Tys tu nežil posledních čtrnáct let. Vždycky jsem věděl, že moji matku nemiloval. Nikdy o ní nemluvil, jen s tetou Nicol. Slyšel jsem je, jak se o ní baví. A také jsem si všiml, jak reagoval v sobotu na zmínku o tvé matce. Susan, že? Nevím, jestli sis toho všiml, ale jakmile si řekl, že je mrtvá, ztuhl. A když jsi navíc zmínil, že neznáš svého otce… Viděl jsem ten úžas a nadšení v jeho očích. Ona byla tou, kterou miloval, že?“

„Ne dost. Nechal ji odejít kvůli tobě,“ poznal Christopher, jakým směrem se ubírají bratrovy myšlenky. „Tys byl pro něj důležitější.“

„Mluvil s tebou o tom.“

„Jen trochu. Ve své podstatě mi neřekl nic, co bych už předtím nevěděl,“ pokrčil Chris rameny.

„Ale víš, jak to tehdy bylo.“

„Víceméně. Chodili spolu do školy, samozřejmě, i když on byl o několik let výš. Když máma vystudovala, znovu se setkali na nějakém ministerském plese. Pár týdnů potom se vídali, pak zjistil, že čeká syna a nechal ji. Měsíc na to se roznesla zpráva, že je Smrtijed a máma utekla do Francie. Věděla už, že je těhotná a nechtěla nijak riskovat. Rok na to si vzala Pierra Delacoura. Konec příběhu.“

„Neřekl jsi mi vše.“

„Tohle jsou věci, co mi řekl a co už jsem věděl od jiných lidí. On říkal, že se ji po smrti tvé matky pokusil najít, ale než to stihl udělat, zavřeli ho do Azkabanu. Víc opravdu nevím.“

„Dobře,“ přikývl.

„Vážně ti tolik vadím?“ zeptal se Chris, když už byl Nott na odchodu.

„Mohlo by to být i horší,“ pronesl zamyšleně Theodor. „Myslím, že někoho typu Potter nebo Weasley bych nevydýchal,“ ušklíbl se a zavřel za sebou dveře. Dal tak Christopherovi naději, že by to v budoucnu nemuselo být zas tak úplně strašné.

 

<< 28. kapitola <<                                             >> 30. kapitola >>

06.06.2011 21:27:02
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one