My world of fantasy...

26. kapitola PČ - Milovaní příbuzní

Vkládám už dneska, jinak bych se dostala k počítači až v neděli večer. Kapitola je povídavá, víceméně o ničem, ale vynechat taky nejde. :)
K.
***

„Chrisi? Jdu s Ginny a s pár dalšími na Příčnou. Nechceš se k nám přidat?“ zeptala se Cassidy ráno u snídaně.

„Bude tam Hermiona?“ vzhlédl od talíře, ve kterém se až do té doby zamračeně nimral.

„Ne, je přece u rodičů, ale…“

„Tím pádem díky, ale mám něco na práci,“ odbyl ji Christopher.

Dívka si povzdechla, ale nechala to být a změnila téma. „Pokročil jsi nějak?“

„Ani o píď. Vyloučil jsem další čtyři kvůli podobě, ale to je všechno. Včera večer jsem psal Tracy, tak doufám, že se ozve co nejdřív.“

„Proč zas jí? Proč ne Hermioně?“ zamračila se Cassidy. Přestože jeho zmijozelskou kamarádku tolerovala, stále jí nepřirostla k srdci.

„Protože je z kouzelnické a především z čistokrevné rodiny. Měla by mít tyhle věci v malíčku. Nepotřebuji někoho, kdo bude ležet v knihách. Potřebuju někoho, kdo ty lidi zná a ví, kdo s kým kdy chodil. A Trac se vždycky může zeptat matky.“

„Chrisi!“ ozval se z vedlejšího pokoje hlas babičky. „Přiletěla ti sova.“

„Skvělý,“ vyskočil od stolu a rozeběhl se do vedlejšího pokoje. Nepochyboval o tom, že je to odpověď od Davisové. A nemýlil se.

 

Chrisi,

předpokládám, že je to důležité, když píšeš takhle stroze. Jestli chceš, buď dneska v jedenáct na Příčný. Zítra odjíždím s rodiči na pár dní do Evropy, takže jindy nemůžu. Těším se na tebe.

Tracy

 

„Cass, v kolik odcházíš?“ křikl na sestru.

„Asi za hodinu, proč?“ nakoukla do pokoje Cassidy.

„Půjdu s tebou,“ naškrábal rychlou odpověď a poslal sovu zpět. „S kým se tam vlastně máš sejít? Krom Ginny, samozřejmě,“ zajímal se nyní a na tváři se mu konečně objevil úsměv.

„Ron, Neville, Lenka, Colin…ani nevím, kdo všechno, ale to je fuk,“ pokrčila rameny.

„S Terrym jsi to teda definitivně skončila?“

„Jo,“ přikývla. „Už to prostě dál nešlo, úplně jsme si přestali rozumět. Mrzí mě to, hlavně kvůli němu. Terry je úžasný kluk, ale asi ne pro mě.“

„Však on to zvládne. Je fajn, že na to má celý prázdniny. A co ty, je někdo další na obzoru?“ ušklíbl se.

„Myslím, že si dám na nějaký čas pauzu. Ale ty… Ty by sis měl někoho najít,“ píchla ho prstem do hrudi. „To jsou pořád jen samý kamarádky… Hermiona, Tracy, Mandy, Dafné… A holka žádná. Všechny jsi je odpálkoval.“

„Žádná nebyla ta pravá. A krom toho – až zjistím, kdo je můj otec, začnu se poohlížet i po nějaké přítelkyni.“

„Proč ne třeba Tracy? Máš ji rád a vypadá to, že si rozumíte.“

„Řekněme, že mám pořád dost pudu sebezáchovy,“ zazubil se Christopher. „Navíc kdyby se cokoliv stalo, tak by mě zmijozelští zadupali do země. A to fakt nechci riskovat. Ale co ty víš, třeba teď o prázdninách někoho potkám… Řekl bych, že Fleuřina svatba bude ideální příležitost,“ rozvalil se spokojeně na sedačce. „I pro tebe, samozřejmě.“

„Na to zapomeň. Jediný, na co se zmůžeš, bude oblbování Fleuřiných kamarádek, které tě měly odjakživa rády. Nechápu, co jim ta Fleur o tobě napovídala.“

„Asi to, jak jsem úžasný,“ mrknul na ni.

„Jsi leda tak úžasný lenoch a nafoukanec,“ plácla ho. „Jdu se připravit, za půl hodinky se tu potkáme,“ zvedla se a zamířila do patra. „A Chrisi?“ zastavila se ještě ve dveřích. „S tou návštěvou to babička myslela vážně? Fakt tu musíme být?“

„Jo. Celý týden.“

„Sakra.“

O půl hodiny později už se oba dva přesouvali letaxem na Příčnou ulici. Cassidy se od bratra okamžitě odpojila a vydala se na sraz se svými přáteli, zatímco Christopher vyrazil do cukrárny, kde hodlal na Tracy počkat. Měl ještě víc než půl hodiny a chtěl si užít sluníčko a dát si zmrzlinu. A hlavně být chvíli sám, což se mu v dalších dnech, kdy budou v jejich domě ubytovaní příbuzní, nepovede. Na tváři se mu však objevil úsměv, když do dveří konečně vešla ta, na niž čekal.

„Ahoj,“ přistoupila k němu tmavovláska s úsměvem. „Ráda tě zas vidím.“

„A já tebe, Trac,“ vstal, objal ji a vlepil letmý polibek na tvář. Vzápětí ji vyzval, aby se posadila a mávl na číšníka, aby je obsloužil. Jakmile ten odešel, otočil se zpět ke kamarádce. „Co se děje, že tak záříš?“ všiml si její dobré nálady.

„Chyběl jsi mi. A…“ udělala krátkou pauzu, „před chvílí jsem mluvila s Dafné. Tys věděl, že se dala s Tonym dohromady?“

„Napsal mi to hned druhý den po pohřbu. Nějak je to tam dalo dohromady. A to mi Dafné ještě ten den tvrdila, že spolu nic nemají,“ usmál se. „Že jim to trvalo, co? Čekal jsem to o dobrých čtrnáct dní dřív.“

„I já.“

„Cos celý týden dělala?“

„Jezdila po všech možných i nemožných příbuzných… Kdybys potřeboval, klidně ti přenechám jednu, dvě tety… Vážně jsem ráda, že už to skončilo a na chvíli od toho všeho vypadnu. Víš, že jsem na kontinentě ještě nikdy nebyla? Natož pak v Itálii. Řím a podobně. Nemůžu se toho dočkat.“

„Já bych se těšil hlavně na teplé moře,“ zakřenil se Christopher. „Tohle anglický je děsný. S mámou jsme vždycky vyráželi tak na čtrnáct dní někam na víc jih, abychom si užili léta.“

„A letos? Pojedeš do Francie?“

„Určitě. Domluvili jsme se s Lucasem, že on přijede na dva týdny sem a já pak naopak pojedu k nim. Navíc mi Fleur slíbila, že můžu využít jejich domek na pobřeží…“ usmál se. „Těším se, až odsud vypadnu. Jen ještě musím vymyslet, co budu dělat v červenci.“

„To už vymyslíš.“

„Kdy se vracíš z té Itálie?“

„Na začátku července. Co budeš dělat tenhle týden ty?“

„Teta si usmyslela, že přijede na návštěvu i se svým manželem a dětmi,“ zakřenil se. „A zdrží se celý týden. Babička je z toho nadšená a děda dělá, že je z toho nadšený taky. Dokud se babička dívá. Jakmile se otočí, protáčí oči a něco si pro sebe mumlá.“

„Vypadá to, že má tvou tetu hodně v lásce. Jak se vlastně jmenuje?“

„Marianne. Vzala si za muže nějakého Erica Forbese a mají spolu tři děti. Kristin, Damiena a Edmunda. Tetu jsem viděl naposled před pěti lety, strejdu snad před deseti a o těch dětech ani nemluvím! Chtěl jsem vzít roha a jet na pár dní třeba k Tonymu, ale babička mi to nedovolila. A ani Cassidy nemůže utéct, což je v tom všem asi jediná útěcha. Sám bych to nepřežil.“

„Myslím, že to moc dramatizuješ, Chrisi,“ bavila se na jeho účet Tracy. „Moje rodina je podstatně horší, věř mi. Theodor je snad nejlepší ze všech. A to myslím smrtelně vážně. I z tvého pohledu.“

„V tom případě bych si asi vážně neměl stěžovat,“ zamyslel se Chris. „Škoda, že odjíždíš. Seznámil bych tě s nimi,“ ušklíbl se.

„Díky bohu, že odjíždím.“

„Závidím ti, nejraději bych se sbalil a jel s tebou.“

„Nebude to tak hrozný, věř mi,“ zubila se na něj. „Ale k věci. Cos tak potřeboval, žes mě musel vidět ještě dneska?“

„To, co obvykle. Jde o mého otce.“

„Čekala jsem to. Co všechno ti Leila řekla?“

„Docela dost užitečných věcí,“ odvětil a zopakoval jí vše, co mu paní Northmanová řekla. „Vlastně bych od tebe potřeboval pomoct. Vyškrtal jsem všechny, které jsem mohl, ale docela dost jich tam ještě zůstalo. Myslíš, že by si tvoje mamka mohla pamatovat, kdo měl v sedmdesátém devátém vážnou známost a kdo ne?“ podával jí kopii svého seznamu.

„Můžu se nějak nenápadně zkusit zeptat. Páni… Už jich je jen dvanáct. Ta Leila ti byla vážně prospěšná, jak koukám.“

„Věděla dost věcí. Teď je to na tobě. Doufám, že minimálně polovina z nich zmizí.“

„Pokusím se o to,“ přikývla. „Jsme už opravdu hodně blízko.“

„To jsme. A těším se, až to bude za mnou. Je to docela vyčerpávající,“ vydechl. „Ale musím to vědět. Nedá mi to spát a vím, že kdybych to teď nechal být, pořád by mě to užíralo.“

„Zjistíme to,“ položila mu ruku na paži. „Hned, jak se vrátím, dám ti vědět a sejdeme se, jasný?“

„Děkuji, Tracy. Jsi vážně úžasná.“

Dívka se jen zazubila, ale nijak to nekomentovala. O deset minut později se s povzdechem zvedla a neochotně se vydala domů. Přestože se do Itálie opravdu těšila, ráda by s Christopherem strávila víc času. Takhle ho další týden neuvidí.

Chrisovi nezbývalo nic jiného, než se vrátit domů a psychicky se připravit na příjezd příbuzných. Hned po svém návratu však zalitoval, že v Příčné ulici nezůstal déle. Babička totiž využila toho, že je zpět a nemá co na práci, a poslala ho uklízet pokoj, kde měli být ubytováni manželé Forbesovi. Děkoval všem svatým, že už je plnoletý a může si pomoct hůlkou. Kdyby to měl dělat ručně, pravděpodobně by mu to zabralo mnohokrát víc času. Jakmile pokoj dodělal, nenápadně se vyplížil z domu na zahradu, kde se usadil ve stínu stromu tak, aby na něj babička s dědou neviděli a nezadali mu další úkol. Věděl, že kolem druhé by se měla vrátit Cassidy a kdyby potřebovali s něčím pomoct, určitě by ji zaměstnali.

Podařilo se mu na zahradě strávit polovinu odpoledne, než ho objevila sestra a vtáhla do zpět do domu. Naštěstí už bylo vše připraveno a už se čekalo jen na příjezd Marianne a její rodiny. Chris strávil poslední volné chvíle ve svém pokoji, kdy byla nyní ubytovaná i Cassidy, protože její pokoj měli obývat jejich bratranci a sestřenice. Chtěl si tak užít poslední minuty klidu, než budou po domě pobíhat malé děti.

O půl hodinu později ho babička zavolala dolů, aby se připravil na příchod příbuzných. S protočením očí a tichým mumláním sešel ze schodů a usadil se na pohovku vedle Cass, která mu věnovala jediný zúčastněný pohled a dál se mračila na dědu. Strávila polovinu odpoledne tím, že se snažila odjet k nějakým kamarádům, ale prarodiče jí to nepovolili a chtěli, aby i s bratrem poznala své nejbližší příbuzný. Dokonce ani argument, že bude pěstovat rodinné vazby a odjede do Francie za Delacourovými, se nesetkal s úspěchem, takže nyní jen otráveně čekala na lidi, které nechtěla ani v nejmenším poznat. Těšila se na ně dokonce ještě méně než Christopher, a to už bylo co říct.

„Už jsou tady, Williame!“ vyhrkla Alicia Walkerová.

„Konečně,“ vydechl děda a zvedl se, aby šel svou dceru s rodinou přivítat. Přestože se zpočátku netvářil dvakrát nadšeně nad jejich příjezdem, nyní se na ně přeci jen těšil.

„Peklo začíná,“ špitla Cass.

„Až bude nejhůř, prostě necháme babičce na stole vzkaz a utečeme,“ zamumlal Christopher.

„Beru tě za slovo, brácha.“

O okamžik později do domu vešla pětičlenná rodinka a po dlouhém vítání s Aliciou a Williamem se přesunula do obývacího pokoje, kde na ně čekali Chris a Cassidy. Ti se postavili, aby své příbuzné slušně pozdravili. Hodnotícím pohledem si přitom prohlíželi všechny nově příchozí.

„Christophere, Cassidy,“ promluvila na ně teta s jasně americkým přízvukem. Vůbec se nezměnila a vypadala přesně tak, jak si ji oba sourozenci pamatovali. Světle hnědé, lehce kudrnaté vlasy jí padaly až na ramena a lemovaly tak oválný obličej, ze kterého na ně koukaly dvě hnědé oči. Jediným znakem, že o pár let zestárla, byly menší vrásky kolem očí. „Tak dlouho jsem vás neviděla. Hrozně jste vyrostli,“ vzhlédla k Chrisovi, který ji se svými sto osmdesáti třemi centimetry téměř o hlavu převyšoval, a poté i k Cassidy – i ona byla o víc jak deset centimetrů vyšší než teta. „Pojďte ke mně, ať vás můžu obejmout.“

Christopher i Cass ji váhavě uposlechli a nechali se sevřít v objetí. Za ty roky, co ji neviděli, zapomněli, jak moc byla Marianne upovídaná a vstřícná. V mnohém se od jejich matky lišila. Ta na rozdíl od ní nebyla nikdy tolik hlučná a nepožadovala pozornost za každou cenu. Okamžitě si uvědomili, že ten týden bude mnohem horší, než očekávali. Stále bude požadovat jejich přítomnost a bude se neustále na něco vyptávat. Zoufale na sebe pohlédli, ale to už se teta opět chopila slova.

„Na mého manžela Erica si určitě nepamatujete. Koneckonců jsme vás naposled navštívili asi tak před devíti lety, ne? A loni v létě jsme se ani neviděli…“ mluvila dál. „Hrozně jsme se na vás těšili, viď, Ericu?“ otočila se na muže po svém boku.

„Samozřejmě,“ přikývl vysoký blonďák. Eric Forbes se od své manželky v ledasčem lišil. Nosil nakrátko střižené blonďaté vlasy a měl modré oči. Navíc se zdálo, že nebude tolik upovídaný jako Marianne.

„A na naše děti si asi nepamatujete, že? Jak byste taky mohli, že! No tak, pojďte sem a nestyďte se,“ pobídla své ratolesti, které stály na kraji pokoje a nesměle si prohlížely své příbuzné. „Tohle je Kristin,“ představila své nejstarší dítě a jedinou dceru. Dívka, která byla o rok mladší než Cassidy, nesměle pozdravila a okamžitě tak dala najevo, že si je v tomto mnohem podobnější s otcem než s matkou. „A tohle jsou Damien a Edmund. Nemohli se dočkat, až vás uvidí,“ pokračovala teta nadšeně, ale sourozenci Walkerovi při vší snaze nenašli v dětských tvářích jakékoliv nadšení. „A – babička s dědou vám to určitě ještě neřekli, že? Jak by taky mohli, sdělila jsem jim to teprve před chvílí. Čekáme s Ericem ještě jedno dítě. Podle doktora by to měla být holčička…“

Christopher s Cassidy automaticky pohlédli na tetino břicho a až nyní jim došlo, že má pravdu. Předtím tomu nevěnovali moc pozornosti, byli plně zaujati její tváří a lidmi, které jim představovala. Bylo však již vidět, že je těhotná.

„Měla by se narodit přibližně za čtvrt roku a už jsme se dohodli, že jí dáme jméno Valerie. Je to krásné jméno, ne? Podle Ericovy babičky.“

„Ano, je velmi hezké,“ přikývla prkenně Cass.

„Takže to bychom měli za sebou,“ pochválila si Marianne a otočila se ke své matce, aby s ní začala řešit další rodinné události. Eric se naopak přidal k Williamovi a vypadal, že je rád, že má od své manželky na chvíli klid. Očividně neměl z návštěvy takovou radost jako ona. Zdálo se, že by se nejraději sebral a vrátil domů.

Když si Chris s Cassidy uvědomili, že se od nich pravděpodobně čeká, že zabaví své mladší bratrance a sestřenici, hodili po sobě značně vyděšené pohledy. Christopher už už udělal několik kroků ke dveřím, aby se nenápadně vytratil, když ho Cassidy popadla za rukáv a odmítala ho kamkoliv pustit. Nechtěla s těmi neznámými zůstat sama.

„Ani na to nemysli,“ zasyčela na něj. „Já tu s těmi mrňaty nebudu!“

„Určitě to zvládneš,“ dal jí svou důvěru bratr. „Myslím, že jsem už dlouho neviděl Tonyho. Určitě bude rád, že mě vidí…“

„Na to zapomeň!“ nehodlala ho pustit a donutila ho, aby se posadil na pohovku. Sama ho pak napodobila a s hraným úsměvem se otočila na dívku a chlapce. „Jak jste sem přijeli?“ zeptala se na první blbost, která ji napadla.

„Letadlem,“ odvětil starší chlapec, Damien. „A z letiště jsme se přemístili sem.“

„To je hezké,“ přikývl Christopher. „To jste po tak dlouhé cestě určitě unavení, ne? Co kdybychom vám ukázali, kde budete spát… Určitě si chcete nahoru odnést věci.“

„Děda už to udělal,“ sdělila mu blonďatá Kristin.

„Jo tak,“ přikývl zklamaně mladík a zase se odmlčel.

Byla to Cassidy, kdo se po chvíli rozhodl prolomit trapné ticho. „Kam chodíte na školu? Jestli si pamatuji, tak bydlíte v New Yorku…“

„Ano,“ přikývla Kristin. „Já jsem na New Yorské škole čar a kouzel, kam letos nastoupí i Damien, a Edmund zatím chodí do Přípravné akademie pro kouzelníky a čarodějky. Vy oba jste z Bradavic, ne? Slyšela jsem, že je to jediná kouzelnická škola v Británii. Máma říkala, že jste tam přestoupili z Krásnohůlek.“

„Taky říkala,“ vzal si slovo Damien, „že nikdy nepochopila, proč vás teta neposlala do Bradavic rovnou. Krásnohůlky nejsou dobrá škola…“

„A jak to asi tak můžeš vědět, když jsi tam nikdy nebyl?“ probodl ho Chris pohledem. Nelíbilo se mu, že zpochybňoval úsudek jeho mámy.

„Máma říkala…“

„Tvoje matka tam taky nechodila.“

„Chrisi,“ položila mu Cassidy ruku na rameno.

Mezi mládeží a dětmi nastalo ticho, které nikdo z nich neměl v plánu přerušit. Po chvíli si tohoto zvláštního napětí mezi svými vnuky a vnučkami všimla i Alicia a poslala Cassidy, aby ukázala návštěvě pokoje, kde budou bydlet. Christopher využil příležitosti, kdy si ho nikdo nevšímal, a vypařil se do svého pokoje. Po pár minutách se k němu připojila i Cassidy, která byla ráda, že se příbuzných konečně zbavila. Hodila na Chrise jediný zoufalý pohled, než se zhroutila do postele. Po chvíli už bylo jasné, že i přes zákaz prarodičů zmizí na celý den ke kamarádům, jen aby nemusela snášet přítomnost tety Marianne a malého Damiena, který jí byl až nebezpečně podobný.

Na druhý den ráno Cassidy utekla z domu dřív, než se kdokoliv jiný stačil probudit. Christopher už tolik štěstí neměl, jako obvykle si totiž přispal, a musel absolvovat se svou rodinou cestu do Londýna a především do Příčné ulice, kam se Marianne chtěla hrozně moc podívat. Chris se za nimi jen otráveně vláčel a doufal, že potká někoho známého, aby měl záminku se od ostatních odpoutat. K jeho obrovskému zklamání se to však nestalo a on tak musel protrpět celý den chozením po památkách a významných místech hlavního města Británie. Byl jen rád, že babička je ze svých vnuků nadšená a snaží se je mít pořád u sebe. Kdyby je dostal na starosti on, pravděpodobně by se sebral a přemístil se pryč. Uvědomoval si ale, že když už to udělala Cassidy, nebylo by od něj správné ji napodobit. Další den se vystřídají, i kdyby se sestra měla postavit na hlavu. Jakmile se však dostali domů, s nezřetelně zamumlanou omluvou, že je unaven, se odebral do svého pokoje, kde hodlal strávit zbytek večera. Jeden den s jeho všetečnou tetou a otravnými bratranci mu stačil. K další podobné akci ho už nikdo nedonutí a rozhodně po něm nemůžou chtít, aby v jejich společnosti ještě trávil večer.

Nakonec se však ukázalo, že jeho plány na opuštění domu jsou nereálné. Cassidy totiž poslala sovu s dopisem, že zůstane několik dní u kamarádky, protože s ní byla domluvená už předtím, než jim prarodiče oznámili příjezd dalších členů rodiny. Christopher moc dobře věděl, že je to lež. Nic domluveného neměla, ale bylo mu jasné, že Ginny ji nechala u sebe. Koneckonců ona sama měla velkou rodinu a předpokládal, že bude mít pro podobné věci pochopení. Tak jako tak ale na sestru byl naštvaný. Kvůli její absenci musel zůstat v domě s babičkou a dědou, neodvažoval se je nechat samotné na pospas té sani, která se tam momentálně usídlila. Naprosto pochopil, proč nebyl děda nadšený příjezdem Marianne a její rodiny. Teta se stala po prvním dni ještě víc nesnesitelnou a začala se míchat do všeho, co se kolem ní dělo. Do velkých událostí v Británii i do chodu domácnosti. Neustále měla k něčemu výhrady a byla přesvědčena o tom, že to ví a umí ze všech nejlépe. Záviděl dědovi, že si vzal na starosti jejího manžela a se záminkou, že ho nikdy neměl možnost pořádně poznat, ho brával na celé dny pryč a seznamoval ho s Británií z jiného pohledu, než to dělala jeho žena. Koneckonců to vypadalo, že Ericovi to nevadí. Naopak ho Christopher podezříval z toho, že je za toto rozptýlení rád. Nedivil se mu, on sám by s někým jako byla jeho teta dobrovolně nežil. Natož s ní měl tři děti. Zazlíval však těm dvěma, že ho pokaždé nechali doma a on se tak musel věnovat klukům a své sestřenici. A dokonce i tetě, která našla velkou zálibu v tom, že se ho vyptávala na různé osobní věci a zážitky a probírala, co kdy udělal špatně a kde udělala její sestra chybu ve výchově.

„Podívej se na sebe, Christophere. Takový pěkný kluk a nemá žádnou přítelkyni. Nemyslíš, že už je pomalu na čase, aby ses po nějaké porozhlédl? Přeci jen za rok ukončíš školu, budeš si chtít založit rodinu… Je jasné, že tě život ve Francii musel poznamenat, koneckonců Francouzi nemyslí na nic jiného než na románky a na to, jak obluzovat ženy, ale teď jsi v Anglii a měl by ses podle toho chovat. Navíc pocházíš z opravdu dobré rodiny, nedivila bych se, kdyby se dívky v Bradavicích praly,“ spustila na něj další ze svých monologů o jeho zvycích a morálce. „Susan neudělala dobře, když se tenkrát přestěhovala. Jen se podívej na sebe a svou sestru. Viděla jsem ji sotva den a už odsud utekla…nemá vůbec žádné vychování, tahle Cassidy. Příbuzní jsou nade vše, Christophere, to si pamatuj. A jí bys to měl taky říct. Ráda bych jí to sdělila osobně, ale matka tvrdila, že se vrátí až příští týden a to my už tu asi nebudeme… Musíš jí vyřídit, že by měla víc času trávit s rodinou a ne poletovat po kamarádkách a mládencích…“

„Babička se asi zapomněla o něčem zmínit,“ skočil jí do řeči Christopher. Udělal by to i dřív, ale zaujala a vyděsila ho věta, že by se jejich návštěva mohla protáhnout. „Cassidy je u své kamarádky, kde je momentálně i její sestřenice. Bude se brzo vdávat a požádala Cassidy, aby jí se svatbou pomohla. Navíc je i jedna z družiček, takže tam musí být.“

„Ach…“ vydechla Marianne, kterou tato zpráva očividně překvapila.

„A myslím, že i ty, teto, uznáš, že by od mé sestry bylo špatné, kdyby své sestřenici odmítla pomoci, když jí to slíbila už před mnoha měsíci a ona na to spoléhá. Ví totiž, že Cass má opravdu dobrý vkus. Koneckonců vyrostla ve Francii a jako každá správná Francouzka se vyzná v módě a nejnovějších světových trendech,“ ušklíbl se a byl spokojen s tím, jak moc vyvedl tetičku z míry.

„Hm… svatba je samozřejmě důležitá,“ uznala Marianne. „Kolik že je té vaší sestřenici?“

„Dvacet.“

„Tak mladá a žene se do vdávání,“ zakroutila nad tím hlavou.

Christopher jen protočil oči, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Už dříve dospěl k názoru, že teta pořádně ani neví, co by chtěla. V jednu chvíli se snaží do ženění nahnat jeho, přestože mu bylo sotva sedmnáct, a v další chvíli je pohoršena tím, že se Fleur bude vdávat ve dvaceti. Ještě několik dalších minut snášel její přítomnost, než využil toho, že se do domu vrátila babička a teta se k ní okamžitě otočila. V ten moment se sebral a zadními dveřmi utekl na zahradu, kde nehrozilo, že by ho mohla otravovat. Jak si totiž všiml, neměla ráda, když musela chodit jinde než po chodnících a upravených cestičkách. A shodou okolností se na zadní část parcely dalo dostat pouze po trávníku. Jen doufal, že ji nenapadne za ním poslat kluky. Jejich přítomnost by totiž už pravděpodobně nevydýchal. Nakonec ho překvapil někdo úplně jiný.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptala se Kristin nesměle, jako by si nebyla jistá, jestli mu to nebude vadit.

„Pokud sebou nevedeš své bratry nebo matku, tak klidně,“ pokrčil Christopher rameny. Ona a její otec mu nevadili, z celé té povedené rodiny byli nejnormálnější. Jen s nimi neměl moc možností mluvit. Eric Forbes byl stále pryč s dědou a Kristininu společnost neustále vyžadovala Marianne a dokonce i babička. Což byla kombinace, které se snažil vyhýbat.

„Dík. Víš, mohl by ses aspoň snažit dělat, že ti tolik nevadíme,“ prohodila, když se posadila na vedlejší lehátko. „Abys věděl, všichni jsme se do Anglie těšili. Poprvé jsme se dostali mimo Ameriku. Myslela jsem, že budete mít radost, když nás uvidíte. Ale zatím to vypadá, že jsme tu jen na obtíž.“

„Babička je z vás nadšená. A děda ve své podstatě taky.“

„Ale ty ne. A tvoje sestra jakbysmet.“

„Možná by neuškodilo, kdyby přišlo nějaké varování, že přijedete. Dřív jak den předem. Oba bychom stihli odjet a nemuseli bychom teď tohle řešit.“

„Jasně,“ přikývla poněkud zklamaně.

„Asi jsi vážně čekala větší nadšení,“ pochopil Christopher.

„Pochopila jsem, že nejsme zrovna ti příbuzní, o které byste stáli,“ pokrčila rameny. „Jak bychom mohli konkurovat vaší úžasné sestřenici Fleur, která je Francouzka a poloviční víla k tomu? A její sestra zrovna tak?“ prohodila. Po jeho odchodu se její matka musela na Delacourovi vyptávat. „Předpokládám, že její rodina bude perfektní. Ne jako ta naše.“

„Nejste špatní,“ zachraňoval situaci Chris. Nelíbilo se mu, jak špatným směrem se to vyvíjelo. „Jen… nic proti, ale teta a Damien… a koneckonců i Edmund jsou nesnesitelní. Na můj vkus moc všeteční a vlezlí. Ty a strejda jste v pohodě.“

„Neměl jsi ji rád už od začátku,“ vyslovila svou domněnku ohledně Marianne dívka.

„Neměl. Měla tu být loni, když zemřela moje matka. Měla k ní mít aspoň tolik úcty a přijít jí na pohřeb. Měla tu být, když ji babička s dědou potřebovali, když ztratili svou druhou dceru. A ne přijet rok po tom a dělat, že se nic neděje. A jen mámu kritizovat, co udělala špatně a co neudělala vůbec. Kdyby loni bývala přijela, odpustil bych jí i tu její nesnesitelnou povahu. Ale ona se nestarala. Dokonce ani neposlala zprávu, nic. Nechápu, jak jí to babička mohla odpustit. Děda to neudělal. A já taky ne.“

„Nevěděla jsem to. Promiň,“ špitla Kristin.

„Tvoje vina to není,“ odvětil.

„Ostatní na pohřbu byli, viď? Ostatní z vašeho příbuzenstva.“

„Ano. I když její manžel byl několik let mrtvý, stále ji brali jako součást rodiny. Nenechali nás v tom samotné a se vším nám pomohli. S přestěhováním, s věcmi… nabízeli nám, že můžeme zůstat u nich, že se o nás postarají. Ale babička s dědou byli proti. A koneckonců, nemají ke mně žádné závazky, jen k Cassidy.“

„Jak to?“

„On ti to nikdo neřekl?“ ušklíbl se hořce Chris, když vytáhl na světlo záležitost, která ho posledních několik měsíců zaměstnávala. „Nemáme se sestrou stejného otce. Proto bych nemohl přijmout pohostinnost Delacourových, i když beru Fleur jako vlastní sestru. Tvoje matka nám nikdy ani…“

„Není to moje máma,“ skočila mu do řeči Kristin a odhalila tak vlastní rodinné tajemství, které bylo dosud skryté. „Papírově tedy ano, přijala mě za svou a já ji tak taky beru, nikdy jsem jinou mámu nepoznala. Ale neporodila mě. Moje pravá máma zemřela dva roky po mém narození. To už s tátou nežili spolu, on byl už víc jak rok ženatý s Marianne. Po její smrti si mě vzali k sobě. Ve své podstatě tedy nejsme ani příbuzní, stejně jako ty a Fleur. Ale i tak tě beru jako bratrance. Jiného nemám,“ pokrčila rameny.

„Ani z otcovy strany? Nebo z matčiny?“

„Ne. Táta je jedináček a jeho rodiče zemřeli před pár lety při autonehodě. A o mámině rodině toho moc nevím. Myslím, že její otec bojoval ve válce a nikdy se z Evropy nevrátil. Prý se tam zamiloval do nějaké sestřičky a zůstal tam, i když měl v Americe ženu a dítě. A babička zemřela stejně jako máma na tu samou nemoc. Prý to bylo dědičné. Táta mě ještě jako malou poslal na testy, ale prý se mi to vyhne. Stačilo několik lektvarů a pár měsíční prevenční léčba… Maminka byla mudla, víš?“ vysvětlila. „Na rozdíl od svých bratrů tak nejsem čistokrevná. I když u nás to nic neznamená.“

„Byl bych rád, kdyby to nic neznamenalo i tady. Ve Francii se to taky vůbec nehrotilo. Ale co jsem v Británii… Hrozně věcí se točí kolem čisté krve.“

„Slyšela jsem,“ přikývla. „Děda o tom mluvil s tátou. Přišlo mi to hrozně absurdní.“

„To mně taky. Vlastně do teď si myslím, že je to blbost. Jenže lidé tady tomu věří. Čistokrevné rodiny na sebe nenechají sáhnout a myslí si, že jsou víc než ostatní,“ vzpomněl si na Malfoye a jemu podobné. „Když si o tobě myslí, že jsi z mudlovské rodiny, chovají se k tobě jak ke špíně. Vlastně tě za tu špínu považují. Ale o tom mluvit nebudeme, toho si užiju ve škole až až…“

„Proč teda chceš jít zase do Bradavic? Mohl by ses vrátit do Krásnohůlek.“

„Mohl, ale neudělám to. I když je to tu takhle vyostřené, líbí se mi tu, mám Bradavice rád. Víc než Krásnohůlky,“ vysvětlil. „Navíc se snažím přijít na to, kdo je můj otec,“ svěřil se jí se svým pátráním. Ona mu koneckonců také řekla o své matce a o jejím původu. A vzhledem k faktu, že se měla vrátit zpět do Ameriky, to nemohla nikomu říct. „Máma to nikdy nikomu neřekla… Pokud se nepočítají lidé, kteří už jsou roky mrtví. Ve Francii bych neměl šanci to zjistit, tady už jsem tomu na stopě. S trochou štěstí bych to mohl do konce prázdnin vědět.“

Chvíli na něj mlčky hleděla a zpracovávala jeho slova. „Je pro tebe hodně důležité znát jméno někoho, kdo ve tvém životě nesehrál téměř žádnou roli?“

„Potřebuji vědět, kdo jsem. A kdo je on. A nemůžu toho nechat, když už jsem tak blízko. Vím, že toho pak budu litovat,“ přiznal. „Podle toho, co vím, nebude patřit zrovna k těm hodným. Spíš naopak. Jen chci vědět, kvůli komu máma opustila Anglii. A koho tak milovala a kdo ji tolik zklamal. Ty bys nechtěla vědět všechno o své mámě?“ zeptal se.

„Otec mi řekl vše, co věděl. Mám její fotky.“

„Proč se rozešli?“

„Jejich světy byly moc rozdílné, přestali si rozumět… Důvodů asi bylo víc, ale jsou teď už nepodstatné. Je to minulost, ona je mrtvá. Mám teď tuhle rodinu a i když není zrovna dokonalá, miluju ji,“ uzavřela to. „On ale žije, viď?“ uvědomila si najednou. „Proto ho hledáš.“

„Předpokládám, že žije. Všechno jsou to jen dohady a několik fakt od máminých přátel ze školy.“

Přikývla a zamyšleně si ho prohlížela. Christopherovi kupodivu nebyl její pohled nepříjemný, naopak se s ní cítil velmi dobře. Nevěděl, čím to bylo. Jestli tím, že měli podobné osudy. Nebo proto, že si navzájem sdělili věci, které obvykle lidem neříkali. Či to bylo jen jí samotnou. Tím, jak brala věci takové, jakými byli. Rozhodně se nepodobala své nevlastní matce a bratrům. Byla spíš klidnější povahy, přemýšlivější. Nepochyboval o tom, že kdyby chodila do Bradavic, skončila by stejně jako on v Havraspáru.

„Asi bych měla jít. Určitě chceš být sám…“ začala se zvedat.

„Nechoď,“ chytl ji za ruku. „Jsi jediná, s kým se tu v poslední době dá mluvit. Co kdybychom někam šli? Třeba na Příčnou nebo kamkoliv jinam,“ navrhl jí. „Kam bys chtěla jít?“

„Já… nevím, jestli je to dobrý nápad. Mamka mě bude potřebovat a babička…“

„Babi bude jen ráda, když se budu věnovat svým příbuzným tak, jak si to představuje. Nebude mít žádné námitky, uvidíš. Naopak bude z té vyhlídky nadšená. Celou dobu mi nadává, že se vám vyhýbám… Pojď,“ zvedl se. „Užijeme si to, slibuju ti skvělý den.“

„Tak dobře,“ přikývla nakonec váhavě.

Christopher se jen spokojeně usmál a zamířil do domu, aby ostatním oznámil svůj úmysl. Když se pak s Kristin přemisťoval na Příčnou ulici, pomyslel si, že to nakonec nebude tak špatný týden. Ještě pořád zbývali čtyři dny, než se vrátí do Ameriky, pokud tedy teta neprodlouží svůj pobyt. A za tu dobu se dalo dělat spoustu věcí.

<< 25. kapitola <<                                                  >> 27. kapitola >>

14.05.2011 00:03:44
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one