My world of fantasy...

25. kapitola PČ - Poslední den ve škole

Další kapitola k Pavučině :)
***

Po Brumbálově smrti byla veškerá výuka a zkoušky v Bradavicích zrušeny. Mnoho studentů hned na druhý den ráno odjelo, protože jejich rodiče již nepovažovali hrad za bezpečný. Přesto však většina lidí ze sedmých a šestých ročníků zůstala, aby šla na pohřeb a vzdala hold bradavickému řediteli. Jen ze Zmijozelu spoustu lidí odešlo, nepotřebovali se podobné akce zúčastnit. Jednalo se především o děti Smrtijedů nebo rodiny, které s Voldemortem sympatizovaly. Někteří však zůstali i přes to, že se za to na ně jejich přátelé dívali skrz prsty. Tracy neměla důvod odjíždět, koneckonců její rodina nebyla čistě ze Zmijozelu. A ani Cassidy s Christopherem neodešli. Pro Cass to bylo naprosto nemyslitelné vzhledem k tomu, kolik času trávila s Ginny a nebelvírským triem. A Christopher také zůstával, především z úcty k padlému.

„Ahoj,“ přisedla si k havraspárskému mladíkovi, který právě seděl na břehu a nepřítomným pohledem hleděl do dálky, zmijozelská studentka.

„Dafné,“ vzhlédl a pousmál se na ni. „Co tu děláš?“

„Hledám společnost,“ pokrčila rameny a posadila se vedle něj. „Skoro nikdo od nás tu nezůstal. A usoudila jsem, že kamarád mé nejlepší kamarádky by byl fajn.“

„Potřebuješ něco?“

„Vážně bys neměl trávit s Tracy tolik času,“ zamračila se na něj Dafné. „Ještě chvíli a bude z tebe napůl Zmijozel. Proč nemůžeš být Mrzimor nebo Nebelvír? Bylo by to jednodušší.“

„Neusměju se a nekývnu ti na všechno, co chceš, Dafné,“ povzdechl si Chris. „Myslím, že už jsi nejednou slyšela Tonyho teorii…“

„Že jsou si naše koleje až moc podobné, já vím,“ skočila mu do řeči. „A do určité míry s ním i souhlasím,“ pokračovala, aniž by nechala černovlasého mladíka cokoliv říct. „Teda částečně,“ opravila se hned. „Hlavně jsem potřebovala mluvit s někým, kdo by mi poradil. Tracyin názor už znám a jsi jediný, kdo mě napadl dál.“

„A co tvoji přátelé ze Zmijozelu…“

„Říkala jsem ti, že většina z nich odjela. A krom toho by to nechápali.“

„A tvůj přítel? Mark?“

„To je právě to. Rozešla jsem se s ním,“ spustila. „Vůbec nevím, co jsem si myslela. Je to idiot a zfanatizovaný pitomec k tomu.“

„Dafné, neříkej mi, že se nechal naverbovat…“ začínal chápat Chris a do jeho hlasu se vloudilo lehké odsouzení.

„Kdybys slyšel, jak mluví, Chrisi!“ vyhrkla zoufale. „Je to pořád jen Temný pán sem, Temný pán tam… Nic jiného už ho nezajímá, všechno ostatní je pod jeho úrovní. A všichni, kdo s ním nesympatizují, jsou póvl,“ zlomil se jí hlas. „Myslela jsem si, že ho znám. Nebyl takovýhle, miloval mě, záleželo mu na mně. Až v poslední době… Co jsem se před ním zmínila, že tak úplně nesouhlasím s tou jeho filozofií, to šlo s námi z kopce. Dokonce mu ani nevadilo, když jsem den po Brumbálově smrti zaječela, že je mezi námi konec a že ho nesnáším. Kdybys ho tak viděl! Vůbec ho to nemrzelo, on byl snad i rád, že se mě zbavil. Že prý může mít tucty holek jako jsem já. A že si najde takovou, která s ním bude souhlasit. Že já jsem stejně jen odpad…“

Christopher ji po celou dobu pozorně poslouchal a nevěřícně nad tím kroutil hlavou. Věděl, že následovníci Voldemorta jsou cvoci, ale tohle přesahovalo všechny meze. Nečekal, že by se věci mohly až tak vyhrotit. Dafné přeci jen patřila k čistokrevné rodině, každý jiný Zmijozel by bral její rodokmen oběma hrstmi, ale zdálo se, že situace začíná nabývat nového rozměru. Alespoň u některých jedinců.

„Víš, že nemá pravdu, Dafné,“ konejšil dívku Chris. Ačkoliv mladá Zmijozelka nebrečela a nefňukala - to bylo pod její úroveň a nemohla si to na veřejnosti dovolit – bylo na ní vidět, jak moc ji to vzalo.

„Proč si to teda myslí?“ špitla. „Vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem ve Zmijozelu, Chrisi… Ale když oznámili Brumbálovu smrt a u nás se začalo oslavovat… Bylo mi z toho špatně. Vím, že ho naše kolej neměla zrovna v lásce, ale tohle bylo prostě moc. A hlavně mě překvapilo, kolik lidí vědělo o tom, co se stalo. Že to měl na svědomí Draco a Snape to dotáhl do konce… Jsou našimi novými hrdiny. A přitom jen zavraždili ředitele. A Mark… Byl jeden z nejhorších. On, jeho kamarádi a Pansy, Crabbe a Goyle. Musela jsem odtamtud odejít, nedalo se na to koukat, ani to poslouchat. A Tracy nikde nebyla… Strávila jsem zbytek noci touláním se po hradě. A jsem ráda, že se mi podařilo přemluvit rodiče, abych tu mohla zůstat na pohřeb.“

„Myslím, že každý, kdo tu zůstal, projevil svou úctu k Brumbálovi. A to i přes strach a kdo ví co ještě. Byl by rád, kdyby viděl, kdo všechno tam bude.“

„Babička a děda neměli problém s tím, že…“

„Naopak. Jsou pyšní na to, jak jsme se tu noc zachovali a že tu chceme být. Také přijedou. Vlastně už by tu měli být,“ uvědomil si, že pohřeb za hodinu začne. „Odjedeme až potom. Co budeš dělat o prázdninách?“

„Vůbec nevím. Měla jsem být s Markem…“

„Nestojí za to, aby ses kvůli němu trápila, Dafné. Máš na víc než je on.“

„Děkuji. Ale ono nejde jen o to. Moje sestra… Astoria… Souhlasí s ním, stála na jeho straně, když jsme se pohádali. Vždycky byla trochu jiná než já, ale tohle. Z nějakého důvodu s nimi sympatizuje. Pansy se nějak podařilo ji přetáhnout na svoji stranu. Ze začátku jsem tomu nevěnovala tolik pozornosti a když jsem si toho všimla, tak bylo pozdě. Oblbla většinu mladších ročníků. A jí je teprve patnáct, teď ukončila čtvrtý ročník…“

„Budeš s ní přes prázdniny, Dafné, a budeš mít hodně času jí ukázat, že se plete, že pravdu máš ty,“ řekl povzbudivě. „Zůstala tu?“

„Ne, hned druhý den se sbalila a odjela domů.“

„Uvidíš, že se ti jí povede přivést k rozumu. Neztrácej naději. Je ještě mladá a koneckonců jsi její sestra,“ usmál se. „Zapomeň na lidi jako je Mark a věnuj se jí, aby měla pocit, že ti na ní záleží a tak. Zvládneš to, v tomhle ti věřím.“

„Děkuji, Chrisi. Víš… ze začátku jsem Tracy rozmlouvala, aby s tebou trávila tolik času, ale teď už vím, že to byla blbost. Viděla jsem, jak je ona šťastná, když tráví čas s tebou a s tvými kamarády, zatímco já byla s Marcem nešťastnější a nešťastnější… Věřím, že teď jsem na správné cestě. A nesejdu z ní.“

Christopher se na ni usmál. „Co je vlastně mezi tebou a Tonym?“

„Jsme přátelé.“

„A víš to jistě?“ popíchl ji a na jeho tváři se objevil spokojený úšklebek.

„Ne,“ zvedla se. „Uvidí se časem. A dík, Chrisi. Myslím, že už v tom mám jasno,“ mrkla na něj a vydala se zpět do hradu na snídani, kterou už měl Christopher dávno za sebou. Vstal na jeho poměry neobvykle brzy a nasnídal se dobré dvě hodiny před ostatními.

O hodinu později se zvedl ze svého místa a připojil se k zástupu, který mířil podél jezera dál na bradavické pozemky. Tam byly v pravidelných řadách rozestaveny stovky židlí, jejichž středem se táhla ulička. Rozhlédl se, zda nezahlédne někoho známého, ke komu by se mohl připojit. Všiml si Remuse s nyní již růžovovlasou Tonksovou, se kterou pravděpodobně chodil, manželů Weasleyových s dětmi, Fleur a také babičky s dědou, ke kterým zamířil.

„Christophere,“ natáhla se hned k němu Alicia Walkerová, když uviděla svého vnuka, a objala ho. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Když jsem slyšela o té noci…“

„Nic se mi nestalo, babi. Cassidy byla lehce zraněná, ale teď už je v pořádku,“ mírnil ji Chris. „Jsem rád, že vás oba vidím,“ přivítal se i s dědou.

„Kde máš sestru?“

„Myslím, že bude s Ginny Weasleyovou, s Potterem a tak. Poslední dobou je s nimi pořád,“ pokrčil rameny.

„Až to skončí, sejdeme se za branou. Kdyžtak jí to vyřiď. Přemístíme se pak domů. Nemyslím, že by cesta vlakem byla nutná.“

„Není,“ přikývl Chris a rozhlédl se kolem. „Tony!“ křikl na kamaráda, který šel nedaleko nich spolu s Dafné, Tracy a několika spolužáky z Havraspáru. „Chci vám někoho představit,“ otočil se zpět na prarodiče a počkal, až k němu trojice dojde. „Tohle je Anthony Goldstein,“ představil svého nejlepšího kamaráda z Bradavic, „Tracy Davisová a Dafné Greengrassová. Moje babička a děda.“

„Ráda vás poznávám, pane a paní Walkerovi,“ usmála se Tracy a zbylí dva ji hned následovali.

„Uvidíme se potom. Mimochodem, támhle jde Cassidy, pošlu ji za vámi,“ všiml si své sestry.

Po chvíli se i s přáteli posadil do jedné z mnoha uliček tvořených židlemi a čekal na začátek obřadu. Mezitím si prohlížel nové příchozí a překvapovalo ho, kolik je mezi nimi známých lidí. Tony a obě dívky ho průběžně informovali o totožnosti těch, které neznal, takže než samotný pohřeb nastal, měl přehled o většině důležitých osobnostech britského kouzelnického světa. Když konečně ceremonie začala, obrátil svůj pohled k řečníkovi. Nyní, na rozdíl od loňského pohřbu své matky, věnoval pozornost tomu, co muž říká, ale ani tak mu to nedávalo moc smysl. Všechno to byla jen planá slova někoho, kdo mrtvého pořádně neznal. Jeho pozornost mnohem víc zaujaly podivné tóny přicházející od jezera. Poprvé měl možnost spatřit jezerní lidi žijící v harmonii s Bradavicemi. O pár okamžiků později zahlédl i kentaury, kteří stáli na okraji zapovězeného lesa a mlčky sledovali pohřeb. A nakonec si všiml i obra, který seděl úplně vzadu a dělal společnost Hagridovi. Prvně na něj s plnou tíhou dopadlo, co byl vlastně Brumbál zač. Nebyl velkým člověkem jen pro kouzelníky a čarodějky, ale také pro všechny kouzelné tvory a jiné myslící bytosti. V okamžiku, kdy kolem Brumbálova těla vytryskly bílé prameny a kentauři vystřelili svou čestnou salvu na počest mrtvého ředitele, si Christopher uvědomil, že tito tvorové jsou zde z mnohem ušlechtilejších důvodů než většina přítomných kouzelníků a čarodějek. Přišli, protože si Brumbála vážili. A ne jen protože to byla slušnost nebo povinnost. Pohlédl na Tracy sedící vedle něj, ale ta mu nevěnovala pozornost a skelným pohledem sledovala bílou hrobku, která se objevila tam, kde prve leželo tělo. Neplakala jako mnoho jiných kolem, ale i na ní bylo vidět, jak moc emotivní to pro ni bylo.  Což se nedalo říct o několika lidech z ministerstva, kteří seděli opodál.

Po chvíli pohřeb skončil a Chris sledoval, jak kouzelníci a čarodějky začínají pomalu odcházet, ale sám se neměl k tomu, aby se pohnul z místa. Jen upřeně hleděl před sebe a hlavou se mu vířilo neskutečně mnoho myšlenek. Anthony a Dafné se mezitím rozloučili a zamířili do hradu, aby si vyzvedli kufry a přesunuli se na nástupiště. Z přemýšlení ho vytrhl až Tracyin dotek, když mu sevřela paži a naklonila se k němu.

„Myslím, že by s tebou chtěl někdo mluvit.“

„Co?“ zeptal se zmateně.

„Támhleta žena už tě nějakou dobu pozoruje,“ kývla hlavou k hnědovlasé ženě, jež stála asi dvacet metrů od nich. „Znáš ji?“

„Nikdy jsem ji neviděl,“ zavrtěl hlavou.

Mlčky pozorovali, jak dotyčná cosi prohodila k muži a dvěma dětem vedle sebe. Ti se po krátkém rozhovoru otočili a přidali se k ostatním, kteří opouštěli Bradavice. Ona sama se vydala vstříc Christopherovi a Tracy, kteří z ní stále nespustili oči.

„Ty musíš být Christopher,“ řekla, jakmile k nim došla.

„Ano, ale jak….“

„Jsem Leila Northmanová. Za svobodna McKinnová,“ představila se a sledovala, jak se v očích obou mladých lidí objevilo poznání.

„Moc mě těší, paní Northmanová. Tohle je moje kamarádka Tracy Davisová,“ představil hned dívku stojící vedle sebe.

Leila se usmála a pokývala hlavou. „Remus říkal, že ses po mně sháněl. Nevadilo by ti tedy, kdybychom si promluvili teď? Zítra se opět vracím do Ameriky, jsem tu jen kvůli pohřbu,“ vysvětlila svou přítomnost.

„Ne, to není problém. Tracy…“

„To je v pořádku, Chrisi,“ usmála se tmavovláska. „Stejně už budu muset jít, najít Elenu a přesunout se do Prasinek na vlak. Naši chtějí, abychom byly doma co nejdřív. Už takhle se jim nelíbilo, že jsme se rozhodly tu zůstat na pohřeb.“

„Brzy ti napíšu,“ slíbil, objal ji a lehce políbil na tvář.

„O to se vůbec nebojím,“ mrkla na něj a otočila se k odchodu.

„Je mi jasné, na co se chceš zeptat, Christophere, a proč jsi se mnou chtěl mluvit. Říkala jsem tvé matce snad stokrát, že by ti to měla říct, ale podle toho, co říkal Remus, to neudělala.  Hned ze začátku ti ale musím říct, Chrisi, že Susan jeho jméno nikdy neřekla. Jsou to jen moje domněnky a odhady,“ začala Leila, jakmile byli dostatečně daleko od ostatních lidí, kteří se nacházeli na bradavických pozemcích.

„I to mi bohatě stačí, paní Northmanová.“

„Jenom Leila prosím,“ usmála se. „Remus říkal, že máš určitou představu o tom, kdo by to mohl být.“

„Zas tak bych to neřekl,“ vyvrátil jí to. „Vím jen, že jeho rodina pocházela ze Zmijozelu a on sám se zúčastnil jistého ministerského večírku. Předpokládám tedy, že chodil do Bradavic a je mi podobný. Aspoň mi všichni tvrdí, že se na matku moc nepodobám,“ pokrčil rameny, zatímco spolu s Leilou Northmanovou kráčel podél jezera.

„Najisto ti můžu říct, že byl tmavovlasý,“ usmála se Leila. „Susan po tom večírku nadšeně vykládala o muži, kterého tam potkala, ale nechtěla mi říct, jak se jmenuje. Jen ho popsala. Černé vlasy, tmavé oči,“ vzpomínala. „A z čistokrevné rodiny, ale to ti asi musí být jasné. Byl starší než ona. Nevím, jestli jen o rok nebo o deset let, ale rozhodně to nebyl nikdo z našich spolužáků.“

„Remus říkal, že ji nechal kvůli někomu jinému,“ podotkl Christopher.

„Tímhle si nejsem vůbec jistá, Chrisi,“ pronesla vážně. „Popravdě řečeno jsem z toho nabyla dojmu, že když si s tvou mámou začal, už déle s někým byl. Jen si myslím, že ona to nevěděla a nebo si myslela, že si nakonec vybere ji. Když ji pak odmítl, hodně ji to sebralo.“

„Takže byl ženatý?“

„Ženatý, zasnoubený nebo jen v déletrvajícím vztahu… Netuším a jak říkám, jsou to jen dohady. Ale zřejmě mu na té ženě moc nezáleželo, když ji klidně podváděl s jinou. Můžeš tedy vyloučit ty šťastně zadané. Podle mě ten původní vztah musel být docela problémový. “

„A když pak utekla? Proč tomu tak bylo? Opravdu o něm zjistila něco tak hrozného?“ zeptal se Chris na další otázku, která ho trápila.

„Řekla bych, že jsi došel ke stejnému výsledku jako já a Remus, Christophere.“

„Takže to je Smrtijed,“ přikývl.

„Nevadí ti to?“ zaujal ji jeho postoj.

„Dá se říct, že už jsem se s tou myšlenkou smířil. Samozřejmě bych byl rád, kdyby tomu tak nebylo, kdyby to byl kdokoliv jiný… Víte, chvíli jsme přemýšleli o Siriusovi Blackovi.“

„Ano, Sirius by krásně seděl, že?“ usmála se Leila smutně. „Ale on to není, Chrisi, to ti můžu říct na sto procent. V tu dobu jsem s ním totiž chodila a věř mi, že bych si všimla, kdyby na čtrnáct dní zmizel. Naopak byl jedním z těch, kteří po Susan ve dne v noci pátrali. On, James a Remus. Já a Lily jsme byly opravdu na dně a oni dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby nám Susie přivedli zpět. A ona se nakonec objevila sama.“

„Proč vám to s Blackem nevydrželo? Remus říkal, že jste do Ameriky odešla už se svým manželem.“

„Rozešli jsme se ještě na konci léta, krátce po odchodu tvé mámy. Pořád jsme se hádali a jiné východisko z toho nebylo. Tehdy jsem měla dost prudkou povahu a Sirius na tom byl úplně stejně. Byli jsme se schopni navzájem pozabíjet. Krátce na to jsem pak potkala mého současného manžela…“ usmála se. „Měla jsem Siriuse ráda, ale nemohlo to mezi námi fungovat. Ale to tě určitě nezajímá. Je ještě něco, co bys o Susan chtěl vědět?“

„Čistě teoreticky…“ začal Chris váhavě. „Mému otci by teď mohlo být klidně šedesát, ne? Jestli byl starší…“

„Ne, počkej, tos mě špatně pochopil. Ten muž, do kterého se zamilovala, nebyl zas o tolik starší. Ne víc jak deset let od ní. Spíš si myslím, že míň. Z jednoho rozhovoru jsem měla dojem, že ho znala už ze školy, i když jen od vidění. Navíc Susan měla docela dobrý vkus na muže, takže předpokládám, že byl i celkem fešák a byl také inteligentní. Myslím, že v tomhle vztahu se přepočítala a myslela si, že ji má rád stejně jako ona jeho. Ale že o ni měl zájem, o tom vůbec nepochybuji. Jen nebyl dostatečný. Neuvažuj proto o variantě, že by ji byl zneužil nebo omámil. V tom byla láska, o tom jsem skálopevně přesvědčena.“

„Chápu,“ přikývl Christopher. „A víc teda nevíte?“

„Bohužel. Ráda bych ti pomohla, ale nevím jak. Budeš na to asi muset přijít sám. Ale doufám, že jsem ti aspoň trochu pomohla.“

„To ano. Myslím, že jste vyřadila tak polovinu mužů, o kterých jsem si myslel, že by ti mohli být.“

„To jsem ráda. Vadilo by ti, kdybychom se přesunuli do Prasinek? Manžel s dcerou a synem na mě čekají a myslím, že i tebe bude někdo shánět. Předpokládám, že tvoje sestra také teď chodí do Bradavic, ne?“ pousmála se. „Pamatuji si vás dva jen jako malé děti. Co jste začali chodit do Krásnohůlek jsem vás neviděla. I když je pravda, že jsem Susan pak už moc často nevídala. Přeci jen jsme to k sobě měly daleko a navíc já měla malé dítě…“

„Kolik je vašim dětem?“ zeptal se hned Christopher.

„Katherine bude brzy patnáct a Denisovi je devět. Ještě mám malého Nicolase, ale toho jsme nechali u babičky v Americe,“ dodala. „Nechtělo se mi ho sem brát, když tu opět není bezpečno. Na druhou stranu jsem se zas nemohla nezúčastnit Brumbálova pohřbu a můj manžel chtěl jet mermomocí se mnou. A ty dva nešlo nechat doma, trvali na tom, že pojedou také.“

„Tomu rozumím,“ usmál se Chris, zatímco kráčel do Prasinek. „Asi bych v takové situaci také chtěl jet za každou cenu.“

„To každý,“ přikývla, když se přiblížili k bráně, kde na ni čekala její rodina. „Budeme se tedy muset rozloučit,“ pohlédla na svého manžela.

„Zřejmě ano. Moc rád jsem vás poznal, Leilo.“

„A já tě znova ráda viděla. Byla bych ráda, kdybychom si mohli víc popovídat  a i lépe se poznat, ale bohužel… Za této situace to nejde. Manžel tu nechce zůstávat déle, než je nutné. Oba se o děti bojíme. Já sama bych se tu asi i zůstala a zapojila se do dění, ale musím myslet na ně. Proto bude lepší, když se všichni vrátíme do Ameriky… Uvažoval jsi někdy o tom, že bys odešel zpět do Francie?“ napadlo Leilu najednou.

„Jdu tam chvíli na prázdniny, ale ne. Doma jsem teď tady,“ pronesl pevně. „Bradavice nejde nemilovat.“

„Úplně ti rozumím. Nejde na ty roky zapomenout. No nic, Chrisi, už na mě čekají. Opatruj se. A kdyby sis na cokoliv vzpomněl, zavolej mi. Tady je moje číslo,“ podala mu vizitku. „Nic se nevyrovná osobnímu kontaktu, ale je to lepší než nic. Vím, že Susan měla mudlovskou elektroniku v oblibě, takže nepochybuji o tom, že se v ní vyznáš,“ usmála se. „Nebo mi můžeš napsat e-mail, možná by to bylo jistější. Pochybuji, že něco takového by kouzelníci mohli zachytit,“ mrkla na něj.

„Děkuji. A určitě se vám ozvu.“

„O tom nepochybuji. Tak tedy hodně štěstí.“

„I vám. Na shledanou,“ rozloučil se se ženou.

„Snad na brzkou shledanou,“ přikývla Leila a otočila se k odchodu.

Christopher se za ní chvíli díval, než se otočil a vydal se k nádraží, kde se měl sejít s prarodiči a s Cassidy. Přemýšlel přitom o věcech, které mu Leila Northmanová prozradila. Pokud se nepletla, vyloučila tak většinu mužů z jeho seznamu. Nemohlo mu zůstat víc jak patnáct jmen, což považoval za úspěch. Ještě před měsícem jich měl padesát a na začátku školního roku neměl sebemenší tušení, koho by měl hledat. Teď mu zbývalo jediné. Zjistit, kdo z jeho vytipovaných Smrtijedů měl v létě roku devatenáct set sedmdesát devět vážnou známost.

<< 24. kapitola <<                                         >> 26. kapitola >>

07.05.2011 21:15:15
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one