My world of fantasy...

2. kapitola PČ - První dojem

S příšerným zpožděním (byla jsem líná přepsat to do počítače a pak zas to opravit), ale přece. Snad se bude líbit, není nijak světová, ale na konci přece jen něco málo odhaluje :)
A co se týče dalších kapitolek, pokusím se další přidat v neděli. Bude k Životu za zrcadlem. Už ji mám dokonce napsanou, ale není opravená. Tak třeba to do té doby stihnu.
Kaitlin
****

 „Chrisi! Christophere, koukej vstávat!“

„Dej mi pokoj, Cassidy,“ ohnal se po ní černovlasý mladík.

„Jestli nehneš zadkem, tak nám to ujede,“ vztekala se hnědovláska.

„Ujede? Co?“ probral se Chris a zmateně na sestru koukal.

„Ježiši, brácha, ty seš dneska fakt totálně mimo. Co by nám asi tak mohlo ujet? Spěšný vlak do Bradavic, ne? Za půl hodiny...“

„Cože?!“ vyskočil a začal hledat něco na sebe. „Co tu vlastně tak sedíš?“ otočil se po chvíli na sestru.

„Bavím se pohledem na tebe,“ ušklíbla se Cassidy a dál seděla na posteli.

„Koukej odsud vypadnout,“ popadl ji Christopher za paži a vláčel ke dveřím. „Děkuji za návštěvu, těšilo mě.“

„Blbečku,“ křikla na něj ještě dívka, než se vydala do spodního patra, kde se přidala k babičce a dědovi.

O deset minut později se tam ukázal i Chris, který už byl náležitě oblečen, s kufrem a se všemi potřebnými věcmi.

„To je doba,“ neodpustila si Cassidy.

„Dřív to nešlo,“ odsekl a otočil se k babičce. „Neviděla jsi někde moji sovu? Nahoře není.“

„S tím si nedělej starosti, Christophere,“ usmála se na něj Alicia. „Pokud je ještě venku, sama si tě najde. Sovy do Bradavic vždy automaticky trefily.“

„Super,“ přikývl a rozhlížel se kolem. „Půjdeme?“

„Jako by se nečekalo jen na tebe,“ protočila oči Cass, ale vstala a posbírala své věci. Chris ji přitom pozoroval tak okatě, že se na něj musela otočit s jednoznačnou otázkou v očích.

„No co,“ bránil se. „A abys věděla, ségra, tak ti to dneska fakt sluší,“ pochválil ji.

„Že jo,“ usmála se na něj a zatočila se kolem dokola, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Hnědé, lehce vlnité vlasy jí volně padaly do půli zad, hnědé oči měla jako vždy zvýrazněné řasenkou a linkami. Pro dnešek zvolila vyloženě letní oblečení, venku bylo kupodivu dost teplo, takže čistě bílé šaty se zdály být ideálním řešením.

„Kluci v Bradavicích z tebe nespustí oči,“ opětoval jí úsměv.

„A holky z tebe,“ mrkla na něj. „Pokud se teda nebudeš tvářit jak kakabus. A ne, že ode mě budeš všechny nápadníky odhánět, jak máš ve zvyku.“

„Udělal jsem to jen jednou a to jen proto, že ten kluk byl debil.“

„Já vím. A za to děkuji, bráško,“ přitančila k němu a vlepila mu letmý polibek na tvář. „Vezmeš mi to?“ vrazila mu do ruky svůj kufr, zatímco sama popadla klec s miniaturní sovičkou a cestovní tašku.

„A co mám s tebou asi tak dělat?“ povzdechl si Christopher a přidal zavazadlo ke svým věcem. „Kde máš tu svou růžovou kouli?“

„Myslíš trpaslenku? Docela se skamarádila s Belle, jsou obě v kleci. A jmenuje se Babsi.“

„Vždyť já vím,“ uchechtl se a otočil se k dědovi. „Jak se tam dostaneme?“

„Myslel jsem, že bychom se mohli přemístit,“ navrhl William. „Nechtěl se mi vymýšlet jiný způsob cestování,“ pokrčil rameny.

„Mně to vyhovuje,“ odvětil Chris a přistoupil k němu i se všemi věcmi, zatímco Cassidy se přesunula k babičce.

O okamžik později se čtveřice objevila v jakémsi tmavém koutě nádraží King´s Cross. Vzápětí už je Alicia popoháněla víc mezi lidi, až se najednou zastavili před přepážkou devět a deset. Cass s Chrisem na sebe překvapeně pohlédli, ale v další chvíli už Alic prošla zdánlivě pevnou stěnou a její muž ji následoval. Pokrčili rameny a vydali se za svými prarodiči. Překvapeně se zastavili a rozhlíželi kolem. Už jen nástupiště devět a tři čtvrtě je dokázalo okouzlit, stejně jako předtím Příčná ulice. Nemohli říct, že by to bylo vyloženě krásné, na to byly mistři Krásnohůlky, ale bylo v tom jakési kouzlo, něco, co nedokázali popsat.

„Úchvatné, že?“ přistoupil k nim William a také se rozhlížel kolem sebe. „Už je to hodně dlouho, co jsem tu byl naposledy.“

„Kolik se tam vejde lidí?“ zajímalo Chrise, který si prohlížel vlak, zatímco jeho sestru zaujali spíše ostatní studenti.

„Jo, tak to jsem nikdy nepočítal. Ale celé Bradavice, to mi věř, synu,“ poplácal ho po zádech. „Měli byste nastoupit a najít si místo, dokud je čas. Pak už to bude problém.“

„Dík za radu, dědo,“ poděkoval a objal ho. „Vlastně děkuji za všechno.“

„Nemáš za co, Chrisi,“ odvětil překvapený William. „Tak už běž,“ popohnal ho a nechal se obejmout i vnučkou.

Když se mladí rozloučili i s Aliciou, konečně vykročili k vlaku. Zatímco Christopher vláčel oba kufry, Cass nesla klece a svou cestovní tašku. Do odjezdu vlaku zbývalo ještě deset minut, takže jim nedělalo problémy najít si volné kupé. Většina studentů ještě postávala na nádraží a bavila se s přáteli a rodiči.

„Je to zvláštní,“ zamumlala Cass a nahrnula se k oknu, aby ještě zamávala babičce a dědovi.

„Mi povídej,“ pokoušel se Christopher uklidit jejich kufry. „Další poprvé, které jsem nikdy nechtěl absolvovat.“

„Chrisi,“ napomenula ho sestra, ale bylo na ní vidět, že si myslí to samé co on. Ani jí se nechtělo opouštět známé prostředí Krásnohůlek.  Brala to ale mnohem lépe než její bratr.

Sourozenci se odmlčeli a na nějakou dobu zavládlo v kupé ticho. Christopher si vytáhl knihu, kterou mu před dvěma dny darovala Fleur, která se za nimi stavila, než se musela vrátit do Francie, zatímco Cassidy vyndala z klece trpaslenku Babsi a zároveň pozorovala lidi na nádraží. Babičku s dědou už nikde neviděla, zřejmě museli odejít. Na nástupišti avšak bylo stále mnoho studentů, přestože vlak měl každým okamžikem vyjet. Nakonec jí zrak utkvěl na rudovlasé ženě, která se loučila se svými dětmi. V srdci jí přitom bodlo při tom pohledu. Tak moc jim záviděla. I ona by si přála, aby s ní dnes mohla být její matka s otcem. Jenže oba už byli po smrti. Povzdechla si a odvrátila od nádraží pohled, bylo toho na ni moc.

„Cass, jsi v pořádku?“ zeptal se Christopher, který ji starostlivě sledoval.

„Já jen... hrozně mi chybí,“ přiznala šeptem. „Tak moc bych si přála...“ zalykala se.

„Já vím, sestřičko,“ zvedl se mladík ze sedačky, posadil se vedle sestry a konejšivě ji objal. Věděl, že i když se poslední dobou snažila dělat statečnou, ve skrytu duše se trápila. A možná i víc než on, uvědomil si. Ona už přišla o oba své rodiče, pamatovala si to, zatímco on svého otce nikdy nepoznal. Podle toho, co mu matka řekla, zemřel při první válce s Voldemortem.

„Chtěla bych umět vrátit čas. Chtěla bych jí pomoct,“ vzlykala dívka.    

„To já taky, Cass, ani nevíš jak,“ hladil ji po vlasech. „Ale neplač. Budeš mít rozmazané oči,“ prohodil. Věděl, že tohle na ni zabere. Cassidy nesnášela, když nebyla perfektně upravená.

„Sakra,“ popotáhla, vymanila se z jeho objetí a začala hledat zrcátko, aby se ujistila, že je vše tak, jak má být.

Po této události se sourozenci opět vrátili ke své předchozí činnosti, ale Cass to dlouho nevydržela. Očividně chtěla s bratrem o něčem mluvit a výmluvně na něj upírala oči. Chris věděl, o co jí jde, odhodlávala se k tomuto rozhovoru už poslední dva týdny a on jen čekal, kdy nakonec podlehne a zeptá se ho.

„Chrisi?“

„Hm.“

„Kam... kam myslíš, že se dostaneme?“ vypadlo z ní konečně.

Bratr k ní zvednul zrak a několik minut na ni mlčky hleděl, než konečně našel ta správná slova. „Já nevím, Cassidy. Podle rodiny bychom mohli jít do Havraspáru, stejně jako maminka, babička a děda. Pochybuji o tom, že by nás ten klobouk, nebo co to tam zařazuje do těch kolejí,“ nakrčil nos, „poslal do Zmijozelu. Na Mrzimor bych to také neviděl. Co jsem o něm slyšel, tak to není nic dobrého. Fleur tvrdila, že tam chodili ti největší...“ hledal chvíli správné slovo. „Prostě tam prý jsou ti největší troubové. I když tady se píše,“ poklepal na knihu od Fleur, „že jsou čestní a pracovití, zatímco jinde tvrdí, že se tam dostanou ti, kteří se nehodí do žádné jiné koleje. Oproti tomu Zmijozel...  lidé schopní všeho, ctižádostiví a čistokrevní.“

„Moc hezká sebranka,“ ušklíbla se Cassidy pohrdlivě.

„Taky si myslím. Pak je tam samozřejmě Nebelvír. Lidé s chrabrým srdcem, odvahou, klidem a rytířskostí,“ četl z knihy, „ a silní. A nakonec Havraspár,“ vzhlédl k sestře. „Kolej pro chytré, důvtipné, chápavé a bystré.“

„Jsem zvědavá, kam se dostanu,“ mudrcovala Cassidy. „Pokud vybírá i podle rodiny... Nemyslím, že táta by byl typ pro Havraspár. Spíš by se mi hodil do Nebelvíru.“

„Ty aspoň víš, kam by se mohl hodit,“ zakabonil se Chris. „S mým štěstím byl z Mrzimoru nebo Zmijozelu.“

„Chrisi, neviď to tak černě. Pochybuji o tom, že by se maminka mohla zamilovat do někoho takového.“

„Co ty víš,“ mračil se dál. „Jestli ho potkala až po škole, třeba ani nevěděla, z jaké byl koleje,“ mudrcoval.

„Tak si tvrď, co chceš,“ pokrčila Cassidy rameny.

Christopher jen přikývl a několik dalších minut mlčky hleděl na sestru, než ho vyrušilo rychlé zaklepání a následné otevření dveří.

„Ach, promiňte, myslela jsem, že je tu někdo jiný,“ zamumlala jakási dívka.

„V pořádku,“ odvětila Cass a zvědavě si dotyčnou prohlížela.

„Jste tu noví?“ zeptala se neznámá zaujatě. „Nikdy jsem vás tu neviděla.“

„Museli jsme přestoupit do Bradavic. Rodinné problémy,“ vysvětlila Cassidy.

„Tak vítejte v Bradavicích,“ zašklebila se rudovláska a vešla do kupé. „Teda spíš v jejich vlaku,“ opravila se okamžitě. „Jsem Ginny Weasleyová,“ představila se.

„Cassidy Walkerová,“ usmála se Cass. „Jo a tenhle nevychovanec je můj bratr Christopher,“ probodla Chrise pohledem, ale ten se očividně k ničemu neměl a dál dělal, že si čte. „Předtím jsem tě viděla na nádraží. Jsi nějak příbuzná s Fredem a Georgem...“ začala.

„Samozřejmě,“ skočila jí Ginny do řeči. „Jsou to moji bratři, loni vyšli školu... Znáš je?“ zarazila se okamžitě.

„Potkala jsem je u nich v obchodě,“ vysvětlila Cassidy. „Fajn kluci. Jo a byl tam i tvůj nejstarší bratr, Bill,“ usmála se. „Fleur o něm v jednom kuse mluví.“

„Ty znáš Fleur?“ ztvrdl Ginnin obličej.

„Samozřejmě,“ přikývla hnědovláska. „Fleur je moje sestřenice. I když jsme si nikdy moc nerozuměly, vždycky se bavila spíš s Chrisem. Mám dojem, že mě pořád považuje za malou holku a podle toho se mnou jedná.“

„Tak to mi něco říká,“ souhlasila Ginny a společně s Cassidy se rozesmála. „Do jakého jdeš ročníku?“

„Pátý.“

„Stejně jako já. Doufám, že se dostaneš do Nebelvíru.“

„Uvidí se,“ usmála se Cass. „Matka byla z Havraspáru, ale otec by se hodil spíš na ten Nebelvír. Tak snad...“

„U mě a mých sourozenců to bylo víceméně jasný. Po celé generace jsme jen v Nebelvíru.“

„Nemohly byste se vy dvě ztišit? Snažím se číst,“ skočil jim do rozhovoru Chris.

Ginny překvapeně vzhlédla a zaraženě na Christophera hleděla, očividně ji svým chováním zaskočil. Zato Cass mu věnovala jeden kyselý, nesouhlasný pohled.

„Co ti to zas přeletělo přes nos? Opět se chováš jak totální debil, Chrisi. Celý léto jsem ti to trpěla, ale nemyslíš, že je na čase, abys toho nechal? Nic tím nezměníš, jen to zhoršíš. Copak to nevidíš?“ zjihla a vzala ho za ruce. „Tím jí život nevrátíš,“ ztlumila hlas. „Je pryč a my musíme jít dál. Nechtěla by, abychom se trápili.“

„Těžko můžeme vědět, co by chtěla. Je mrtvá, Cassidy,“ vyštěkl na sestru, sebral se a vyšel z kupé. 

Zaslechl ještě, jak Cass cosi své nové kamarádce vysvětluje, ale pak už byl dost daleko na to, aby mohl cokoliv slyšet. Neměl náladu opět poslouchat sestřiny přednášky. Věděl, že se snaží, že mu chce jen pomoct, ale zároveň si byl jistý tím, že mu to nepomáhá. Naopak. Špatně snášel jakékoliv rozhovory o matce a krom toho mu vadilo, jak se ty dvě vyjadřovaly o Fleur. Chápal, že pro ně možná není nijak úžasná, ale pro něj to byla ta nejlepší kamarádka a důvěrnice, jakou kdy měl. Pokaždé, když potřeboval s někým mluvit, byla tam pro něj a snažila se mu pomoct. Ginevra ani Cassidy ji neznaly tak, jako on. Cass se o to ani nikdy nesnažila a pochyboval, že by se Ginn nějak namáhala.

S povzdechem se opřel o stěnu vlaku a sledoval, jak se krajina za oknem neustále mění. Všechno to bylo tak rozdílné. Opět litoval toho, že není zpět ve Francii, zpět v Krásnohůlkách. Tam měl aspoň něco. Měl tam přátele a lidi, se kterými se pět let vídal. A najednou to má všechno ztratit, jen kvůli tomu, že matka chtěla, aby po její smrti šli do Bradavic. Zlostně zatnul pěst a vyčítal si, že se víc nesnažil, že se nechal ovlivnit a poslat do školy, která pro něj byla jedna velká neznámá. Do školy, do které ani jít nechtěl.

Ani nevěděl, jak dlouho na chodbě byl, jak dlouho se nechával unášet svými vlastními představami a myšlenkami. Když ale opět začal vnímat věci kolem sebe, všiml si, že příroda za okny už je úplně jiná. Zřejmě už dávno přejeli hranice Anglie a Skotska. Povzdechl si a rozhodl se vrátit zpět do kupé. Nyní si uvědomoval, jak hloupě se předtím zachoval. Neměl žádné právo na sestru vyjet. Snažila se mu pomáhat a on místo toho, aby za to byl vděčný, jí to všechno jen zhoršoval. Styděl se sám za sebe, za svou prchlivost a svou povahu. Za poslední dva měsíce toho zkazil víc, než za několik let.

„Cassidy?“ vrátil se do kupé, ale ke svému překvapení a své lítosti zjistil, že tu nikdo není. Cass se musela někam přesunout, pravděpodobně se svou novou kamarádkou. „Super.“

Zachmuřeně opět sebral knihu, kterou prve odhodil, a pokračoval ve čtení tam, kde skončil. Víc než knize se však oddával svým vlastním myšlenkám. K nějaké další činnosti se odhodlal až v okamžiku, kdy se úplně zešeřelo a vlak se skřípěním zastavil na nádraží v Prasinkách. Přesně v tu samou chvíli vlétla do kupé Cassidy. Očividně se vracela pro své věci.

„A hele, koukám, že už ses rozhodl vrátit,“ ucedila.

„Promiň, Cass, nevím, co to do mě vjelo, nechtěl jsem na tebe křičet.“

„Omluva se přijímá,“ vykouzlila dívka na tváři úsměv a bratra objala. „Ale dej si pozor, Chrisi. Jestli se budeš pořád chovat takhle, všechno si jen zhoršíš. Tady nikoho nezajímá, že naše maminka zemřela. Utvoří si o nás svůj vlastní obrázek.“

„To já všechno vím, Cass. A děkuji ti,“ políbil ji zlehka na tvář. „Jsi moje úžasná, mladší sestřička. Nevím, co bych bez tebe dělal.“

Cassidy se jen kouzelně usmála, ale Christopherovi to jako odpověď stačilo. Byl vděčný za to, že se jim podařilo tak rychle překonat jejich při. A na ničem jiném nezáleželo.

„Kdes vlastně byla celou cestu?“ zeptal se, zatímco vycházeli z vlaku.

„S Ginny a jejími kamarády,“ odvětila Cass pohotově. „Opravdu doufám, že se dostanu do Nebelvíru. Ta kolej se mi fakt zamlouvá a lidi tam jsou vážně super. Navíc jsem slyšela, že tam chodí i ten Potter. Víš, který...“

„Cassidy, celé léto se o něm psalo v Denním věštci. Samozřejmě, že vím, o koho se jedná.  Ale nepřipadá mi to jako důvod chtít jít do tý koleje.“

„Bylo by zajímavé znát se se zdejší celebritou,“ pokrčila dívka rameny a rozhlédla se po zešeřelém nástupišti. „Krom toho je to blízký přítel Weasleyových, i Fleur s ním letos trávila prázdniny u nich doma. A co jsem slyšela...“ hodlala pokračovat dál, když byla najednou přerušena.

„Christopher a Cassidy Walkerovi?“

Sourozenci se překvapeně ohlédli a pohlédli do tváře jakési čarodějky, která si je očividně přišla vyzvednout. Vzápětí se jim žena představila jako madame Červotočková, profesorka Péče o kouzelné tvory, a oznámila jim, že cestu na hrad absolvují loďkou přes jezero společně s prvními ročníky. Chris přijal tuto informaci s mírně nesouhlasným výrazem, na rozdíl od Cassidy, kterou tato vyhlídka očividně nadchla. Mladík si nemyslel, že by s nimi měli zacházet jako s prvňáky, mnohem raději by se do hradu dostal stejně jako ostatní studenti a pak se nechal v klidu zařadit do své nové koleje. Podle něj nebylo zapotřebí dělat kolem toho takový humbuk. Už i tak se cítil dost nepříjemně.

O nějakých deset minut později konečně stanuli před hradní branou, kde je Červotočková opustila a předala jiné, přísně vyhlížející dámě.

„Vítám vás v Bradavicích,“ spustila žena a zavedla je do jakési místnosti. „Jmenuju se Minerva McGonagallová a jsem profesorkou přeměňování a ředitelkou nebelvírské koleje,“ začala svou řeč, kterou opakovala již po mnoho let.

Christopher prakticky neposlouchal, co jim profesorka vykládá o bradavických kolejích, byl duchem úplně mimo. Proti své vůli byl zasažen majestátností hradu a poprvé od smrti své matky ho napadlo, že by se mu v Bradavicích mohlo i líbit. Slyšel toho o nich sice hodně, ale skutečnost byla stokrát lepší. Nyní už dokázal pochopit, proč se sem většina studentů tak ráda vrací. I když se hrad zdál temný a studený, byl natolik prosycen historií, tajemstvím a kouzly, že Chrise dočista omámil. Konečně chápal, proč matka chtěla, aby zde studovali. Toto prostředí mu už během pár minut učarovalo daleko víc, než Krásnohůlky za celých pět let. Cítil, jako by měl od začátku chodit sem, do školy svých předků. Do školy, kterou jeho maminka tak milovala a tak často na ni s láskou vzpomínala.

„Chrisi?“ přerušila mladíkovy úvahy Cassidy a upozornila ho tak na skutečnost, že profesorka McGonagallová ukončila svou řeč k prvnímu ročníku a obrátila svou pozornost na ně.

„Vy dva půjdete až poslední,“ oznámila jim příkře. „Nestává se tak často, že bychom zde vítali studenty jiných ročníků. A nechceme narušovat zařazování prváků. Předpokládám, že vám to nevadí,“ obdarovala je pohledem, který nepřipouštěl jinou odpověď než souhlasnou.

„Samozřejmě, že ne, paní profesorko,“ odvětila Cassidy s mírným úsměvem.

„V tom případě je vše v pořádku,“ přikývla McGonagallová a zmizela jim z dohledu.

O několik minut později již sourozenci sledovali zařazování svých mladších spolužáků a vyčkávali, až i na ně přijde řada. Ono čekání se jim zdálo nekonečné, ale brzy byl již i poslední student umístěn do své nové koleje a ředitel Bradavic povstal.

„A nyní přistoupíme k zařazování dvou studentů, kteří k nám přistoupili z Krásnohůlek a rozhodli se dokončit studium na naší škole.“

Zraky všech přítomných se stočily ke dveřím, kde dva noví žáci postávali, a zaujatě si prohlížely cizince, které až do té doby nezaregistrovaly.

„Slečna Cassidy Walkerová, která zde bude studovat v pátém ročníku,“ vyzval Brumbál hnědovlásku. Cassidy přešla dopředu, usadila se na stoličku a nechala si na hlavu nasadit Moudrý klobouk. Rozhodování trvalo jen několik vteřin, než starý předmět zahlásil jméno koleje.

„Nebelvír.“

Christopher viděl, jak se Cassidy rozzářila, když zamířila k Ginny a jejím kamarádům. Byl za sestru rád, ale zároveň cítil jisté zklamání. Byl si víc jak jistý tím, že ji následovat nebude. Nebelvír nebyla kolej pro něj.

„Pan Christopher Walker, student šestého ročníku.“

Chris jen s těžkým srdcem přistoupil k profesorce McGonagallové, která netrpělivě postávala u zařazovací stoličky. Nechtěl tam být. Ne, když ho sledovala celá škola a čekala, kam půjde. Nakonec se však přeci jen přemohl a posadil se. V dalším okamžiku už cítil, jak mu cosi tmavého přepadlo přes oči.

„Ale, ale, další člen rodiny Walkerů. Jsem rád, že jsi konečně tady, i když jsem tě čekal už před lety,“ promlouval k němu Klobouk. „Kam tě ale poslat? Podobáš se oběma svým rodičům, avšak v jistých ohledech jsi velmi po svém otci,“ vykládal zaraženému Christopherovi. „Ano, ano, vím, kdo to je, ale prozradit ti to nemůžu. Na to budeš muset přijít sám. Nejsi první, ani poslední, kdo se ocitl v takového situaci...“ odmlčel se na okamžik Moudrý klobouk. „Kam tedy s tebou? Do Havraspáru, kam chodila celá rodina tvé matky? Nebo snad do Zmijozelu, kde naopak pobývala rodina tvého otce? Složitá volba, opravdu složitá. Máš vlastnosti, které se hodí do obou kolejí.“

„A co takhle Nebelvír?“ navrhl bláhově Chris, který byl právě zaskočen faktem, že jeho otec navštěvoval Zmijozel.

„V žádném případě! Myslím, že nejlepší kolejí pro tebe bude Havraspár!“ vykřikl již na celý sál.

O chvíli později už Chris usedal mezi své nové spolužáky, ale v hlavě mu pořád zněla slova Moudrého klobouku. Poprvé se dozvěděl něco o svém otci, ale nebyl z té noviny právě nadšený. Naopak. Začínaly se vyplňovat jeho nejhorší obavy.


<< 1. kapitola <<                                  >> 3. kapitola >>
04.08.2010 22:03:57
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one