My world of fantasy...

19. kapitola PČ - Remus Lupin

Kvůli nefunkčnosti netu vkládám až dnes :)

Pomalu se blížil konec března a s tím i očekávané setkání s Remusem Lupinem. Během té doby konečně Chris obdržel téměř všechny odpovědi na dopisy, které před mnoha týdny poslal. K jeho zklamání mu však všichni odpověděli negativně. Nikdo z oslovených se s jeho matkou po škole už nestýkal a všichni ho odkazovali na Remuse Lupina a Leilu McKinnovou. Ta jediná se mu však neozvala a Christopher nevěděl, co si o tom má myslet. Zvažoval, zda jeho dopis vůbec dostala, přeci jenom ho posílal po školní sově a nevěděl, jak moc jsou tato stvoření spolehlivá, obzvláště když mají letět až za oceán. Bylo možné, že tam ani nedoletěla a cestou to vzdala, dopis někde odhodila a vrátila se do sovince. Možná sovy tak daleko ani nelétají. Teprve nyní si uvědomoval, jak moc nereálné bylo očekávat, že by sova mohla přeletět Atlantik. Když se o této maličkosti později zmínil Hermioně, dívka na něj několik vteřin zaraženě hleděla, než se do něj pustila a vychrlila na něj, jak moc je nezodpovědný a jak vůbec nepřemýšlí. Došla dokonce až tak daleko, že ho přirovnala k Ronaldu Weasleymu, což se Chrisovi ani v nejmenším nelíbilo, ale nechtěl si to s ní znovu rozházet, tak raději mlčel a vyslechl si její přednášku až do konce, aniž by se jakkoliv bránil. Věděl, že ve své podstatě má pravdu. Trvalo mnoho minut, než se Hermiona natolik uklidnila, aby se mohla zeptat na to, co ji zajímalo.

„Nikdo z nich opravdu nic neví?“

„Ani jeden. Poslouchej,“ vytáhl jeden s pergamenů, které mu přišly. „Milý Chrisi, rád bych ti nějak pomohl, ale se Susan jsem se od konce školy neviděl. Doporučoval bych ti napsat Leile McKinnové, ta by ti snad mohla pomoci. Podepsán Samuel King. Chápeš to?“ pohlédl zoufale na Miu. „On s ní dva roky chodil a nic neví.“

„Zřejmě se nerozešli v dobrém,“ pokrčila Hermiona rameny. „Co tam máš dál?“

„Nic zvláštního, všechno je to stejné.“

„Budeme teda muset zkusit Remuse. Snad něco bude vědět a třeba bude mít i kontakt na Leilu.“

„Nic jiného mi nezbývá,“ zamračil se Christopher a rozhlédl se kolem sebe.

Opět trávili sobotní odpoledne v knihovně a snažili se zjistit cokoliv, co by Chrisovi mohlo pomoci v pátrání. Mladík si s sebou obvykle nosil úkoly a stejně tak i Hermiona, aby to nevypadalo zas tak nápadně, ale oba dva se víc věnovali výzkumu, než škole. Na tu se Mia soustředila ostatní dny a Christopher na tom nebyl zas tak špatně, aby se musel tak moc věnovat učení. Ale vzhledem k faktu, jak často zde naráželi na Notta, raději dělali, že se společně učí. A dnes to ani nemuseli předvádět, kolem bylo tolik lidí, mezi nimi i Theodor Nott, kteří je čas od času pozorovali, že raději opravdu vytáhli učebnice a začali pracovat na svých úlohách.

„Stejně je tu nezvykle často,“ mumlal Chris s pohledem upřeným do mladíkových zad.

„Vždycky sem chodil,“ protočila oči Hermiona. „Podle mě si to jen namlouváš. Možná že ho to chvíli zajímalo, ale řekla bych, že už to dávno hodil za hlavu. Jsi paranoidní, když se jedná o něj. Spíš by sis měl dělat starost o tu svou kamarádku,“ ušklíbla se posměšně. Nebylo to poprvé, kdy dávala najevo, co si o Tracy Davisové myslí. „Motá se kolem až moc často a…“

„Mio, o tomhle jsme už mluvili. S Tracy se prostě kamarádím a hotovo. A rozhodně si nemyslím, že by nějak čmuchala kolem nebo tak něco.“

„Jak myslíš, ale nelíbí se mi.“

„To mě se Ronald taky nelíbí a nic ti neříkám.“

„Jenže Ron je v Nebelvíru, zatímco…“

„Zase odsuzuješ ostatní koleje? Navíc nezapomínej, odkud můj otec má pocházet,“ mračil se na ni. „Víceméně urážíš kolej mé rodiny.“

„Jako bys o ní neměl to samé mínění. Respektuješ jen Tracy a tu její kamarádku. Nebo se snad hodláš zastávat Malfoye nebo Notta?“ ušklíbla se.

Christopher protočil oči a vrátil se zpět k úkolu, na kterém začal pracovat. Dlouho mu to však nevydrželo. Byl sotva v polovině zadané eseje, když se u jejich stolu objevila jakási blonďatá dívka a s úsměvem pohlédla na Chrise.

„Potřebuješ něco, Alice?“ vzhlédla k ní Hermiona od neskutečně tlusté knihy o runách. Chrise nepřekvapilo, že dívku znala, přece jenom jako prefektka by měla mít přehled o ostatních studentech.

„Chtěla jsem mluvit tady s Christopherem,“ odvětilo děvče, aniž by Mie věnovalo jediný pohled.

„A co bys potřebovala?“ zeptal se Chris s úsměvem. Popravdě mu bylo víceméně jasné, proč za ním přišla. Nebyla jediná, kdo ho od doby, kdy se pohádal s Tracy, vyhledal. A i když už se se zmijozelskou dívkou opět bavil, ostatní studentky to neodradilo od toho, aby ho vyhledaly a pokusily se ho pozvat na rande. Tahle ovšem měla víc odvahy než většina ostatních, oslovila ho na veřejném místě, kde ji každý mohl vidět. Většina na něj raději promluvila v okamžiku, kdy kolem nebylo moc lidí.

„Chtěla bych tě požádat o laskavost,“ začala Alice bez okolků.

„Laskavost?“ optal se Chris zaskočeně.

Dívka se rozhlédla kolem, naklonila se k němu a ztišila hlas tak, že ji mohl slyšet pouze on a Hermiona. „Budu k tobě upřímná, Christophere. S holkami z koleje jsme uzavřely menší sázku a já bych potřebovala, jestli bys pro mě něco neudělal.“

„A co přesně by to mělo být?“

„Vyjdi si se mnou. Zítra. Jen na hodinu nebo dvě. Nemuseli bychom spolu ani mluvit, stačilo by, kdybych byla v tvé společnosti.“

„Ty bys tím tu sázku vyhrála. Ale co bych z toho měl já?“ ušklíbl se Chris. Vzápětí ho Hermiona kopla do holeně tak prudce, že sebou bolestí trhnul.

„Dobrý pocit.“

„Promiň… Alice? Ale asi to nepůjde, na zítřek už něco mám…“

„Samozřejmě, že nemá,“ skočila mu do řeči Hermiona.

Christopher na ni zamračeně pohlédl. Netušil, co tímhle krokem sledovala. Jediné, co ho napadalo, bylo to, že se snaží, aby si našel holku z nějaké pro ni přijatelné koleje a zapomněl tak na Tracy, která jí nebyla po chuti. To se ale zas nelíbilo jemu.

„Prosím, je to pro mě moc důležitý,“ zaškemrala dívka.

„Proč?“

„To ti nemůžu říct, ne teď. Ale zítra bych třeba mohla,“ pousmála se. „Nejde mi o žádný vztah, z tvého postoje je mi úplně jasný, že nic takového nehledáš. Šlo by jen o pomoc spolužačce,“ dotírala na něj.

„Tvou sestru by to určitě potěšilo,“ vložila se do toho opět Mia.

„Cassidy to může být šumák, já jí taky nekecám do jejího vztahu s Terrym. Tak dobře,“ otočil se na blondýnku. „Zítra ve dvě ve vstupní hale. Ale víc jak hodinu ti nedám.“

„To mi bohatě stačí. Díky,“ usmála se na něj ze široka a otočila se k odchodu. Na poslední chvíli se však ještě obrátila a sníženým hlasem pronesla. „Jen tak mimochodem, ten kluk za vámi, Nott, vás celou dobu pozoruje,“ špitla a zmizela mezi regály.

Christopher se okamžitě otočil a střetl se pohledem s Theodorem, který je po celou dobu pozoroval. Nějakou dobu se propalovali pohledem, než mu Nott věnoval jediný pohrdlivý úsměšek a vrátil se ke své práci. Chris na něj ještě několik vteřin zlostně hleděl, než se otočil k Hermioně, které měl také co říct.

„Tolik k tomu, že mě nepozoruje. A můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ mračil se na ni.

„Alice je milá a hodná dívka a přišlo mi nefér ji připravit o šanci.“

„Jasně jsi slyšela, že jí nejde…“

„To jsi vážně tak naivní, Chrisi?“ zahihňala se Mia. „Každá holka tady na škole musí vidět, že normální pozvání na tebe nefunguje. Ona jen byla vynalézavá a zkusila něco jiného. A úspěšně, domluvila si s tebou rande,“ bavila se na jeho účet. „Přišlo mi škoda jí v tom nepomoct. Navíc ji mám i ráda,“ pokrčila rameny.

„Co je vlastně zač?“ vzdychl si Christopher.

„Chodí s tvou sestrou do ročníku, jen je z Mrzimoru. Letos se stala prefektkou. Jmenuje se Alice Burkeová,“ vysvětlovala Hermiona stále s úsměvem.

„Zajímavý, že jsem si jí ještě nevšiml.“

„Protože chodíš s klapkami na očích,“ ušklíbla se Hermiona a začala si balit věci. „Pro dnešek toho mám dost. Uvidíme se později, Chrisi,“ mrkla na něj, hodila jediný znepokojený pohled na Notta, který jim právě nevěnoval pozornost, a opustila knihovnu.

Christopher si jen povzdechl, opět se zamračil na opodál sedícího Notta a vrátil se ke svému rozdělanému úkolu. Když už na něm jednou začal pracovat, hodlal ho i dokončit. Strávil tak další hodinu vyhledáváním informací v různých knihách, které nechala Hermiona ležet na stole, a snažil se co nejlépe zpracovat zadané téma na Starodávné runy. Vzhledem k faktu, že měl tento předmět rád, mu zas tak nevadilo trávit nad tím tolik času. U jiných předmětů by byl už dávno otrávený, ale tady to hodlal dodělat ještě dnes. Pomalu začínal uvažovat o tom, že by si v budoucnosti mohl vybrat stejné povolání jako jeho matka. Věděl, že jeho sestra by se tímto směrem nikdy nevydala, přece jenom měla jiné záliby a jinou představu o budoucnosti, ale jemu se to jevilo jako velmi pěkná vyhlídka. Navíc by mu v tom i pomohly matčiny spisy a různé zápisky, které mu po ní zbyly. Nebylo to poprvé, co se zaobíral touto myšlenkou, ale nyní začínala dostávat čím dál tím jasnější podobu. Koneckonců už by si měl pomalu vybrat své budoucí povolání, do ukončení školy mu zbýval jen rok a kousek, a pokud by opravdu chtěl dělat tuto práci, musel by u OVCÍ získat co nejlepší výsledky.

Druhý den se Chris opravdu setkal s Alicí a z plánované hodiny se nakonec vyklubalo hodin několik. Vzhledem k faktu, že venku už bylo docela hezky, přeci jenom už byl konec března a teplota už se vyšplhala na patnáct stupňů, takže nebyl problém strávit tam poměrně dlouhou dobu. Ukázalo se, že Hermiona měla pravdu a dívka je opravdu velmi milá a hodná, ale ani tak si Christopher nemyslel, že by to mohlo vést někam dál. Strávili spolu sice hezké odpoledne, ale tím to končilo. Když se pak společně vydávali na večeři, poděkoval jí za hezky strávený den s nadějí, že jí to snad pomohlo k vyhrání její sázky. Chtěl si tak ověřit, že jí šlo doopravdy jen o to a že se Hermiona pletla ohledně jejích úmyslů. K jeho potěšení s úsměvem přikývla a prozradila mu, že právě získala od každé své kamarádky po galeonu a příští Prasinky si neměla nic platit sama. Od svého stolu pak ještě viděl ohromení jejích kamarádek i to, jak peníze mění svého majitele. Sice se mu moc nelíbil fakt, že to vše bylo jen kvůli penězům a posezení v hospodě zadarmo, ale na druhou stranu byl spokojený s tím, že pomohl vyhrát právě jí. Všiml si totiž, že mezi jejími kamarádkami je i holka, kterou před pár dny odmítl a která ho dost nevybíravě poslala do nejmenovaných míst. Spokojeně se tedy usmál a pustil se do oběda, zatímco odpovídal na zvědavé otázky svých přátel, především Michaela Cornera, který jako obvykle musel znát každý detail.

O několik dní později Hermioně konečně přišel dopis od Remuse, kde jí sděloval, kdy se bude moci stavit v Bradavicích. K Chrisově spokojenosti to vycházelo na sobotu, kterou měl prakticky celou volnou, takže se nebál, že by se musel na něco učit nebo psát úkoly. Měl tak celý den na to, aby od Lupina získal informace, po kterých toužil. A přestože se měli sejít až po obědě, celé dopoledne byl Chris jako na drátkách a nemohl se dočkat, až bude konečně jedna a setká se s ním. Při obědě prakticky ani nejedl, jen se šťoural v jídle a sledoval hodiny. Ve tři čtvrtě to už nevydržel a zamířil k nebelvírskému stolu, kde se Hermiona právě o něčem dohadovala s Harrym a Ronem.

„Mio?“

„Moment, Chrisi,“ odbyla ho a otočila se zpět na zrzka, se kterým právě debatovala. „Už několikrát jsem ti říkala, Rone, že ti může být úplně jedno, co a kde a s kým dělám. Je to jen moje věc.“

„Ale Hermiono,“ zasáhl do toho i Harry. „Nemůžeš se potulovat kolem sama, co když Malfoy…“

„Budu s Chrisem, stačí?“ obořila se na něj a zvedla se. „Nic se mi nestane. Pojď,“ popadla Christophera za rukáv a vláčela ho ze síně.

„O čem to celé bylo, Mio?“

„Ti dva si umanuli, že Malfoy něco chystá, a aby se mi nic nestalo, budou mě všude doprovázet,“ zavrčela, jak byla na své kamarády stále naštvaná. „Jsem schopna se o sebe postarat i bez nich. Spíš to budou oni, kdo se dostanou do nějakých problémů. Jak je znám, zase vyvedou nějakou hloupost a já je z toho budu vytahovat,“ mračila se, zatímco mířila na pozemky, kde se měli s Remusem setkat.

„Mají tě rádi a nechtějí, aby se ti něco stalo,“ zastal se jich Chris. „Na tom není nic špatného.“

„Jenže já o to nestojím. Mám i jiné přátele než je. A nechci trávit čas jen s nimi. Já vím, že to myslí dobře,“ povzdechla si, „ale už to začínají přehánět. Podívej!“ vyhrkla a celá se rozzářila, když spatřila muže, který se k nim blížil.

„To je…“

„Jo, to je on. Remusi, ráda tě vidím,“ usmála se, když došel až k nim.

„Ahoj Hermiono,“ pozdravil ji kouzelník s úsměvem a hned na to přejel pohledem na Chrise. Na okamžik mu zmizel úsměv z tváře, ale ten byl během několika vteřin zpět. Těsně před tím, než znovu promluvil, mu v očích blýsklo pochopení. „Už chápu, proč ses tolik vyptávala na Susan. Dlouho jsme se neviděli, Chrisi. Až…“

„Na pohřbu,“ dořekl za něj Christopher.

Remus přikývl, ale zdálo se, že dobře pochopil, že nebýt dopisu, který Hermioně poslal, Chris by ani netušil, že tam byl. Shovívavě se proto na něj usmál. „Předpokládám, že si na mě nevzpomínáš. Naposledy jsem tě viděl, když ti bylo asi sedm. Ale to si nemůžeš pamatovat.“

„Než jste Hermioně napsal, ani jsem nevěděl, že jste maminku znal,“ pokrčil Chris rameny a omluvně se usmál.

„Moc často jsem k vám nejezdil, jen párkrát do roka. Většinou to byla Susan, kdo mě navštěvoval. Ve Francii jsem byl sice hodněkrát, ale málokdy jsem měl šanci tebe nebo dvou sestru vidět. Bude vám vadit, když se přesuneme nahoru? Brumbál je někde pryč a říkal, že mu nebude vadit, když využiju jeho pracovnu.“

 O několik minut později už byli všichni tři pohodlně usazeni v ředitelně. Ticho, které mezi nimi nastalo poté, co Hermiona vyčerpala své otázky ohledně jednotlivých členech Řádu, se nakonec rozhodl přerušit sám Remus.

„Předpokládám, že jste chtěli mluvit o Susan,“ konstatoval a přejel pohledem z jednoho na druhého. „Je to ohledně něčeho konkrétního?“

„Znal jste maminku dobře? Opravdu si nepamatuju…“

„Tykej mi, prosím,“ přerušil ho Lupin. „Vždycky jsi to tak dělal a bylo by blbé, kdyby mi syn mé kamarádky vykal.“

„Dobře.“

„Se Susan jsme se začali bavit, když nastoupila do pátého ročníku. Tehdy se stala prefektkou, a protože jsem i já byl prefektem, přirozeně jsme spolu museli občas pracovat. Ona se už tehdy kamarádila s Lily, která byla moje hodně dobrá kamarádka, takže jsem se s ní přirozeně začal bavit i já. Sirius na mě tehdy hodně žárlil,“ pohlédl směrem k Hermioně. „Susan patřila mezi opravdu hezké holky a on ji samozřejmě chtěl získat. Nemusím ti říkat, že ho odmítla. Tehdy totiž chodila s jistým Samem Kingem a navíc od Lily moc dobře věděla, co je Sirius zač. Myslím, že on nikdy nepochopil, proč jsem o ni neusiloval já,“ usmál se. „Každopádně teprve tehdy zaznamenal, že existuje, nikdy dřív jí nevěnoval moc pozornosti. Oproti tomu James velmi dobře věděl, co je zač. Určitě víš, že hrála za svou kolej famfrpál.“

„Byla brankářka,“ přikývl Chris.

„A zatraceně dobrá brankářka. James na ni v jednom kuse nadával. Tehdy byl kapitánem nebelvírského družstva, samozřejmě jako chytač, a jediná kolej, která jim dělala problémy, byl právě Havraspár. Susan dokázala chytit prakticky každý míč,“ usmíval se. „A docela jí to šlo i ve škole. Starodávné runy a věštění z čísel opravdu milovala. Není divu, že se tomu začala věnovat i po škole. Byla v tom zatraceně dobrá, i když teda na zbytek předmětů ve škole docela kašlala. Takový lektvary z hloubi duše nesnášela.“

„Tomu naprosto rozumím,“ přikývl Chris, „taky je nemám rád. A stejně jako ji mě baví runy a věštění z čísel. Přemýšlel jsem, že bych mohl zkusit pracovat ve stejném oboru jako ona.“

„To jako vážně, Chrisi?“ pohlédla na něj Hermiona s nadšením. „Já o tom taky začala uvažovat. To, cos mi vyprávěl, znělo hrozně zajímavě, tak jsem si o tom našla nějaké informace…“ rozjela se a na dalších deset minut jim s nadšením vykládala, co se dozvěděla. Zřejmě potřebovala posluchače, jako byli oni, protože Rona a Harryho podobné věci nezajímali. „Kluci si samozřejmě myslí, že po ukončení školy s nimi půjdu na bystrozora, ale abych pravdu řekla, tak mě tohle povolání vůbec neláká. To spíš něco s runami, čísly, přeměňováním… A nebo mě napadlo, že bych mohla zkusit dělat zaklínače nebo odeklínače, jako Bill Weasley. Možná bych ho v létě mohla poprosit, aby mi o tom něco řekl. Jak to chodí a tak. Myslíš, že je možné, že se někdy při svý práci setkal s tvou mámou?“ otočila se na Chrise.

„Nevím, ale pochybuji o tom. Fleur říkala, že Bill je hlavně v Egyptě, zatímco ona se zaměřovala především na Francii a okolní státy, tuším že Španělsko a Itálii. Můžeš se ho na to ale zeptat,“ pokrčil rameny.

„To taky udělám. Hned, jak ho uvidím!“

Po této rozmluvě nastalo v ředitelně krátké ticho. Zdálo se, že Remus vyčkává, co přijde dál, zatímco Christopher přemýšlel, jak se zeptat na to, co ho trápilo nejvíc. Hermiona mezitím přejížděla pohledem z jednoho na druhého, ale nevměšovala se do toho. Tohle bylo na nich, ne na ni. Ve své podstatě tam byla jen jako podpora a dohazovač, nic víc.

„Proč jsi se mnou chtěl doopravdy mluvit, Chrisi?“ zeptal se nakonec Remus.  

„Jsi jediný z Anglie, kdo se s maminkou vídal po tom, co odešla ze školy,“ vysvětloval Chris. „Samozřejmě ještě ta Leila, jenže tu nemůžu nikde sehnat. Chtěl bych se tě zeptat…“

„Na svého otce,“ dořekl za něj Remus.

„Ano. Mluvila s tebou matka někdy o tom, proč opustila Anglii?“ přešel Chris přímo k věci.

Nezdálo se, že by Remuse tato otázka zaskočila, ale také se neměl k okamžité odpovědi. Pár minut mlčky na Christophera hleděla a zřejmě zvažoval, jak mu má odpovědět. Ale ani poté mu nedal přímou odpověď.

„Nikdy s tebou o tom nemluvila?“

„Popravdě ani moc ne.“

„Co ti prozradila?“

„Že to bylo kvůli mému otci. Říkala o něm, že je mrtvý. Ale já si to nemyslím.“

Remus si povzdechl. „Mnohokrát jsem jí říkal, že bys měl vědět pravdu.“

„Ty tedy víš, kdo to je?“ ….

„Ne. Nikdy mi to neprozradila. A ani Leila to neví. Jediný, komu se s tím kdy svěřila, byla Maryanne, ale tu brzy na to zabili Smrtijedi, a Lily,“ odmlčel se na okamžik. „Co všechno jsi zjistil?“

„Moudrý klobouk mi řekl, že chodil do Bradavic a že jeho rodina je ze Zmijozelu. Brumbál si myslí, že ho potkala na nějaké ministerské slavnosti. A vím, že poté byla asi dva týdny nezvěstná,“ vychrlil ze sebe Chris jedním dechem. „Podařilo se mi dát dohromady seznam lidí, kteří tam tehdy byli, a vytipoval jsem si ty, kteří by to teoreticky mohli být.

Remus na něj váhavě hleděl, jako by se rozmýšlel, co všechno mu může říct a jak to má poddat. Christopher už pomalu začínal být netrpělivý, když znovu promluvil.

„Susan mi odmítala říct, kdo je tvým otcem. Osobně si myslím, že na něj nechtěla vůbec myslet a snažila se dělat, že ten dotyčný ani neexistuje. Nikdy jsem po tom nepátral, nechtěl jsem to dělat proti její vůli. Jediné, co mi kdy řekla, bylo, že ho opravdu potkala na té akci, o které jsi mluvil. A vyčítala si, že se tam s ním začala bavit. Už tehdy ho ale musela znát, takže usuzuji, že to bylo ze školy… O týden později zmizela a znovu jsme ji viděli až po čtrnácti dnech, kdy se naprosto zničená objevila u Lily doma, kde jsem byl zrovna na návštěvě. Několik dní tam zůstala a odmítala vyjít z pokoje, bavila se jen s Lil a ostatní od sebe odstrkovala. Když pak odešla a opustila Británii, Lily mi řekla, že ji ten muž nechal kvůli jiné ženě. Odmítala mi ale prozradit jeho totožnost a už se na to téma nechtěla bavit. O několik měsíců později se Lily prořekla, že ani nestál na úplně správné straně. Zřejmě to byl ten impuls, proč opustila zemi. Zjistila o něm něco, co se jí nelíbilo nebo čeho se děsila. Ale je to jen můj předpoklad.“

„Takže je Smrtijed,“ vydechl Chris zničeně.

„Tím si nejsem tak úplně jistý. V tu dobu sympatizovalo s Voldemortem hodně lidí, ale ne všichni přijali Znamení zla. Můžu ti ale říct, že ještě na konci války žil. Ale je to to jediné, co vím. Zkoušel jsem o tom pak se Susan mluvit, přesvědčit ji, že bys to měl vědět, ale odmítala to. Řekl bych, že jí tenkrát hodně ublížil a že ho ona měla vážně ráda, i když ho znala jen krátce. Navíc už byla s Pierrem a zdálo se, že nechce, aby on o její minulosti něco věděl.“

„Myslíš, že se za to styděla?“ zeptala se Mia, která do té doby mlčela a jen poslouchala Remusovo vyprávění.

„To netuším, Hermiono. Jak jsem říkal, nechtěla o tom mluvit.“

„Bylo by to logické,“ uvažovala Hermiona. „Pokud ho milovala a on ji nechal kvůli jiné… vadilo by mi, kdyby byla nějaká další. Nebo možná nebyla jeho jediná. Třeba byl děvkař a měl současně víc holek…“ rozváděla dál svou teorii.

„Nech toho, Mio,“ zarazil ji Christopher. Tohle nepotřeboval poslouchat. „Proč jsi k nám přestal jezdit?“ otočil se zpět na Remuse.

„Nepřestal jsem, jen jsem nevídal tebe a Cassidy. Ze začátku se Susan chtěla setkávat spíš na veřejných místech, kdo ví proč. Přímo k vám jsem chodil až později. Často jsem tam byl po smrti Pierra. Poté jezdila spíš ona za mnou. Otočilo se to teprve ve chvíli, kdy jste začali chodit do školy, to jsem k vám pak jezdil častěji, ale už jsem vás neměl možnost vidět. Naposled jsem Susan viděl před začátkem tvého pátého ročníku, to ještě nevěděla, že je nemocná. Potom jsem začal mít hodně práce pro Řád. Chtěl jsem ji navštívit ještě na jaře, ale to nějak nemohla a pak… Přijel jsem pak až na pohřeb. Dozvěděl jsem se to od tvé tety, jinak bych vůbec nic netušil.“

„Znáš se s ní?“

„Jen letmo. Párkrát jsme se potkali, samozřejmě jsme chodili do stejné školy, ale žádný větší kontakt jsme nikdy nenavázali. Vždycky mi přišla trochu zvláštní,“ pousmál se Remus.

„To taky je,“ přikývl Christopher a odmlčel se.

„Mrzí mě, že jsem ti nemohl víc pomoci, Chrisi. Susie se mnou o tom nikdy nemluvila. Ale jestli si myslíš, že ti to pomůže, zkus Leilu. Třeba by tě mohla aspoň navést nějakým směrem. Koneckonců je to holka a i když jí to Susan nikdy neřekla, leccos mohla odvodit a domyslet si.“

„Psal jsem jí, ale ten dopis jí asi nedošel.“

„Jo, to tak u těch zaoceánských korespondencí bývá,“ pousmál se Remus. „Spojím se s ní a dám ti vědět, Chrisi. Nebo se ti pak ozve přímo ona. Před půl rokem jsem s ní mluvil, tak by neměl být problém ji kontaktovat znovu. S trochou štěstí se od ní dozvíš i něco víc.“

„Díky,“ přikývl Chris.

Na dalších mnoho desítek minut pak zabředli do rozhovoru, který se převážně týkal Remusových a Susaniných školních let. To bylo něco, o čem Chris moc nevěděl. Maminku znal poměrně dobře, ale jen to, co se týkalo jejího života ve Francii. O Británii nikdy moc nemluvila a on se tak teprve nyní dozvídal mnoho historek a příběhů, které se podle něj měl dozvědět už dávno. Rozhodně by ho připravili na to, co má třeba od Bradavic čekat. Takhle jen s úsměvem poslouchal Lupina, který vzpomínal na staré časy s přáteli, z nichž mnozí již ani nebyli naživu. Měl však z toho setkání dobrý pocit. I když se nedozvěděl nic o svém otci, zjistil plno zajímavých věcí o mámě a navíc poznal muže, který jí byl dlouhá léta přítele. A který byl sympatický i jemu samotnému.

<< 18. kapitola <<                                        >> 20. kapitola >>

27.03.2011 22:12:09
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one