My world of fantasy...

16. kapitola PČ - Tracy Davisová

Opět úplně mimo termín přidávám kapitolu. A tentokrát se vymlouvám na to, že jsem byla mimo dosah počítače a mimo Čechy. Snad se bude líbit a příště se pokusím přidat k něčemu jinému, pravděpodobně ke Třem osudům, kterých se NĚKDO dožaduje :-P. Jinak bych ocenila nějaký komentáře a hlavně reakci. =) Ať vím, na čem jsem.
K.

***

„Nemůžu uvěřit tomu, žes vážně pozval Tracy Davisovou,“ omílal Michael Corner své oblíbené téma posledních dvou dní.

„Michaeli, to už mi říkáš nejméně po sté,“ protočil oči Christipher, zatímco postával před zrcadlem a chystal se na svoje rande. K pobavení jeho přátel se připravoval už déle jak dvě hodiny a nezdálo se, že by byl u konce.

„Je ze Zmijozelu,“ namítl.

„No a? Je to holka jako kterákoliv jiná. Navíc s ní mám jen schůzku, nechodím s ní,“ upozornil ho na skutečnost, kterou se mu stále snažil nacpat do hlavy, i když zatím marně. „Kromě toho jsi mě ještě před měsícem pobízel k tomu, abych šel do Dafné Greengrassové. Její nejlepší kamarádky. A co kdyby ses radši začal starat sám o sebe? Protože pokud si pamatuju, tak za hodinu máš svoje vlastní rande. A promiň, že to říkám, ale jestli tam nakráčíš takhle, tak se vůbec nebudu divit, když ti dá košem.“

„No dovol,“ zamračil se Michael. „Náhodou si myslím, že je to dost dobrý.“

„Když to říkáš,“ pokrčil Christopher rameny. „Co vlastně máte v plánu?“ zajímal se.

„Popravdě vůbec netuším,“ přiznal Corner. „Doufám, že ona něco vymyslela. Já jsem úplně bezradný.“

„To snad slyším poprvé. Michael Corner a bezradný. A ještě k tomu kvůli holce,“ zasmál se Chris. „Nečekal jsem, že se tohohle někdy dočkám.“

„Co budete dělat vy?“

„To záleží na ní, jestli bude chtít jít ven nebo zůstat vevnitř. V první variantě bych to viděl na procházku kolem jezera, už jsem si stačil všimnout, jak moc se to zdejším holkám líbí,“ mrknul na kamaráda. „A pokud ne... I vevnitř se dá dělat hodně zajímavých věcí,“ ušklíbl se. „Především ale nevím, jak se bude chovat ona. Stále mi vrtá hlavou, proč to pozvání vůbec přijala. Ne že bych si stěžoval, jsem rád, že to udělala, ale je to zvláštní.“

„Začínám mít dojem, že u tebe je možné všechno,“ zamračil se Michael. Na dalších několik minut zapadl do monologu, kdy přemítal o možnostech a nemožnostech ohledně Tracy Davisové.

„Hele, co kdybys už šel?“ pobídl ho Christopher, když už ho začínal mít plné zuby.

„Proč bych...“

„Třeba proto, že máš za deset minut rande?“ poznamenal Anthony Goldstein, který stál opřený o futra dveří. Soudě podle jeho výrazu a reakce už tam byl pěknou chvíli.

„Už? Sakra!“ vyřítil se z pokoje Corner, aniž by se na něco zeptal.

Chris hodil na Tonyho tázavý pohled, kterým se dožadoval vysvětlení. Rozhodně si nemyslel, že by bylo tak pozdě. Do Michaelova rande ještě zbývalo více jak půl hodiny. Anthony se však jen pousmál, vstoupil do pokoje a posadil se na postel.

„Ještě chvíli a vybuchl bys. Je fakt, že Michael je ohledně tohohle dost vlezlý a otravný,“ dodal, než Christopher stačil cokoliv namítnout. „Tak nějak jsem tušil, že tě bude otravovat a rozhodl jsem se, že vás raději zkontroluju. A zatímco jsem vás poslouchal, změnil jsem mu čas na hodinkách. Však ono ho nezabije, když si chvilku postojí a počká na svou vyvolenou,“ pokrčil rameny. „Jen doufám, že mu to vyjde. Ta Quinn Bobbinová mi přijde jako fajn holka. Sice je o dva roky mladší, ale pokud mu to nevadí... Tak jako tak bysme od něj měli na chvíli pokoj.  Především teda ty. Dopadl by stejně jako Terry,“ usmál se.

„To by bylo fajn. Jo a díky, Tony,“ pohlédl kamarádovi do očí. „Vážně už bych to s ním déle nevydržel. Ty dva dny mi fakt stačily.“

„Jak se cítíš?“

„Ani nevím. Nelíbilo se mi, že jsem Michaelovi ohledně toho musel lhát, ale pravdu jsem mu taky říct nemohl. Nechci,“ opravil se. „Sám sobě se teď snažím namluvit, že to všechno bude dobré. Ale nemám takový pocit. Jediný důvod, proč jsem Davisovou pozval je, že se chci dostat blíž ke Zmijozelu. Chci zjistit, co má Malfoy za lubem. A co je zač ten Theodor Nott a proč najednou do všeho strká nos. A...“

„Něco o tvém otci,“ dořekl za něj Anthony. Bylo to jasné jako facka. „Prostě Tracy využiješ.“

„To je právě to. Přijde mi to tak...zmijozelské,“ povzdechl si. „To mě trápí. Nechci být jako oni. Nejsem takový.“

„Máš to v krvi,“ popíchl ho Goldstein s úsměvěm. „Sám moc dobře víš, že tyhle věci jsou čistě na tobě, Chrisi. Sám se musíš rozhodnout, jak dál postupovat. To, co se chystáš udělat, je sice čistě zmijozelské, ale na druhou stranu jsi taky v Havraspáru.“

„Kam tím míříš?“

„Chytrost od vychytralosti není zas tak daleko. Zmijozel a Nebelvír jsou přesně definované koleje. Podlost a čestnost. Vychytralost a odvaha. Černá a bílá,“ pokrčil rameny. „A my jsme mezi. Jsme nejchytřejší kolej a očekává se od nás, že si vždy dokážeme vybrat to nejlepší řešení. Ať už je z jakékoliv kategorie. Stačí si vybrat jen to, co se zdá nejlepší. A popravdě mi tvůj plán přijde nejrozumnější,“ podpořil svého přítele. „Chceš to zjistit. A co je lepší, než použít proti Zmijozelu jejich vlastní taktiku? S tou nebelvírskou bys nepochodil, to je samozřejmý. A mrzimorská čestnost už vůbec nepřichází v úvahu. Ty musíš být chytrý. A to znamená vybrat si to, co splní svůj účel.“

Na několik minut nastalo v pokoji ticho. Anthony nechával Chrise, aby se zamyslel nad tím, co mu právě řekl. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že má pravdu. Věřil tomu, co před chvílí tvrdil. Znal už Zmijozelské natolik dobře, aby věděl jak na ně. Roky tuto kolej pozoroval a stejně dlouho viděl, jak neúčinný je přístup nebelvírských k nim. Jestli byla nějaká kolej, kterou Zmijozel toleroval, tak to byl právě Havraspár. Stejně jako oni dokázali vymýšlet taktiky a strategie a nehnali se do všeho po hlavě, jak to obvykle dělal Nebelvír. Zmijozelští si cenili chytrosti. Jen dokázali zajít dál než jiní. Uměli podvádět, intrikovat a lhát. A to bylo to, co tyto dvě koleje odlišovalo. Havraspárští měli raději férovou hru, byli čestnější, až na výjimečné případy. Ale i tak si byly tyto koleje nejpodobnější, i když se to na první pohled nezdálo. Anthony na to však přišel už dávno.

„Asi máš pravdu,“ odvětil po několika minutách Chris. „Ale co když bude Tracy fajn holka? Neznám ji, ale možný je všechno. Nedokázal bych ji využívat v případě, že by...“

„Nikde není psáno, že se s ní nemůžeš úplně normálně bavit, Christophere. Co ty víš, třeba se ti zalíbí natolik, že to všechno hodíš za hlavu a začneš s ní chodit. Nebo se s ní aspoň kamarádit. Přesně tohle je důkaz toho, že nejsi Zmijozel. Ti by šli i přes mrtvoly, ale ty se zajímáš o to, abys jí neublížil. Tracy je docela v pohodě, ale na rovinu ti můžu říct, že nic nedělá bez důvodu. Není ve Zmijozelu jen tak pro nic za nic. Ale moc nad tím nepřemýšlej. Uvidíš, jak to bude vypadat dneska a pak se rozhodneš.“

„Víš o tom, že jsi fakt skvělý kámoš, Tony?“ uculil se Christopher. Myslel to však naprosto vážně. Anthonymu věřil ze všech lidí v Havraspáru úplně nejvíce. Za nejlepšího přítele sice stále považoval Lucase, na tom se nemohlo nic změnit, ne po tolika letech, co se znali, ale Tony od tohoto nebyl zas tak daleko.

„To je mi dávno známé,“ zazubil se Goldstein. „A ty už vypadni, ať to stihneš. Nemyslím si, že by Tracy Davisová ocenila, kdybys přišel pozdě. Rozhodně bych to nezkoušel.“

O deset minut později už Chris scházel do Vstupní síně, kde se měl se zmijozelskou dívkou sejít. Ještě tam nebyla, přeci jen měl docela náskok, a tak mohl vklidu přemýšlet nad tím, jak to bude celé probíhat. Čím víc se rande blížilo, tím méně si byl jistý. A v okamžiku, kdy se Tracy objevila, byla jeho jistota tatam.

„Ahoj,“ přistoupila k němu tmavovláska s nejistým úsměvem. Ani ona si nebyla jistá tím, co od toho má očekávat. Stále pořádně nevěděla, proč ji Christopher pozval. A ještě větší záhadou jí bylo, proč to vůbec přijala. Celé dva dny proklínala svého bratrance za to, že ji popíchl k tomu, aby souhlasila. Nechtěla však zrušit dané slovo, velmi nerada porušovala své sliby, a tak nakonec přišla, i když se jí do toho vůbec nechtělo.

„Ahoj,“ hlesl Chris. „Sluší ti to,“ pronesl větu, kterou říkal už nejméně po sté. Myslel to však zcela upřímně. Ať už si o Tracy myslel cokoliv, nemohl jí upřít to, že byla hezká. A že v daný okamžik vypadala opravdu dobře.

„To určitě,“ ušklíbla se Davisová. „Nestihla jsem se ani připravit,“ dodala na jeho nechápavý výraz. „Menší přestřelka s Theodorem.“ Hádala se se svým bratrancem až do okamžiku, kdy musela jít na schůzku. Ale ani tak nedokázala pochopit, proč ji Theo do toho tak tlačil. Odmítal jí cokoliv říct.

„Hádky v rodině, jo?“ ušklíbl se Christopher.

„Menší. Kam chceš jít?“ změnila téma a upřela na něj své hnědé oči.

„Myslel jsem, že bysme se mohli projít kolem jezera, pokud proti tomu nic nemáš,“ hodil na ni rychlý pohled. „Ale jestli chceš zůstat v hradě...“

„Nechci,“ skočila mu rychle do řeči.

„Fajn,“ přikývl a vykročil ven.

Několik dalšíh minut mezi nimi nastalo ticho. Teprve, když došli k zamrzlému jezeru, se Tracy rozhodla promluvit. To zvláštní, téměř až trapné napětí jí vadilo. Nemusela sice mluvit za každou cenu, narozdíl od své kamarádky Pansy Parkinsové, ale mlčení zrovna dvakrát nemilovala. Obzvlášť v takového situaci. Rychle pohlédla na svého společníka, aby zjistila, že je ponořen do svých vlastních úvah. Ze kterých se ho rozhodla probudit.

„Proč jsi mě vlastně pozval, Christophere?“ vyslovila otázku, která ji trápila nejvíc.

„Říkal jsem ti to už předevčírem,“ odpověděl vyhýbavě.

„To neberu.“

„Proč jsi to ty přijala?“ vpálil jí to zpátky. I on na to chtěl znát odpověď.

Trac se rychle zamyslela. Přemýšlela nad tím už několikrát, ale žádná odpověď nebyla uspokojivá. „Bylo by nezdvořilé odmítnout tě. A jak jsi ve středu říkal, kdo by chtěl být na Valentýna sám. Dafné a Pansy mají rande a s Millicent jsem opravdu zůstat nechtěla.“

„A co ostatní?“ namítl Christopher.

„Draco zas někam vypadl, ostatně jako poslední dobou pořád. A Crabbe a Goyle se mu přirozeně drží v patách,“ odfrkla si. Ani ona neříkala těmto klukům jménem. „A Theodor s Blaisem taky něco mají.“

„Takže jsi to přijala jen proto, aby ses nenudila,“ shrnul to Chris.

„A tys mě snad pozval z jiného důvodu? Krom toho, že to po tobě chtěla tvá sestra.“

„Pozval jsem tebe, ne? Mohl jsem říct kterékoliv jiné holce, ale oslovil jsem tebe,“ zamračil se. „Věř mi, že jen cestou z Nebelvíru jsem narazil na tucty holek. Jenže žádná mě nezaujala, jen ty. Zaprvé tě skoro neznám, i když jsem s tebou v ročníku. A za druhé jsi zajímavá,“ ušklíbl se. Vzápětí si však uvědomil, že mluví pravdu. Tracy opravdu nebyla obyčejná.

„Stejně to nedává smysl,“ namítla chabě Davisová.

„A to musí? Spoustu věcí nedává.“

Po této odpovědi se oba ponořili zpět do své mlčenlivost. Tentokrát jim to ale vydrželo mnohem déle. Stačili obejít téměř polovinu jezera a nepromluvili na sebe ani jediné slovo. Nebylo co říkat. Nebylo žádné téma, o kterém by se mohli bavit. Nakonec to však zase byla Tracy, kdo narušil onen klid.

„Proč jsi vlastně v Bradavicích? A jak to, že umíš tak perfektně anglicky?“

K jejímu údivu se Christopher usmál. „Na tuhle otázku už ses mě jednou ptala, pamatuješ? Myslím, že to bylo poprvé, co jsem zaregistroval, že existuješ. I když jsem si všímal hlavně Malfoye, Parkinsové a Zabiniho.“

„Draco ti to pěkně natřel,“ řekla s úšklebkem.

„Neměl jsem sebemenší ponětí, co mám čekat od lidí jako jste vy. Od Zmijozelu,“ pousmál se.

„A teď už máš?“

„Určitě. Nikdy jim nevěř ani nos mezi očima. Jsou schopni všeho,“ provokoval ji.

„Děkuji za lichotivou charakteristiku,“ odvrátila hlavu.

„To je to, co si myslí většina lidí v Bradavicích. Kromě vás, samozřejmě. Ale ptala ses na něco jiného,“ vrátil se k její původní otázce. „Anglicky umím proto, že máma odsud pocházela. Do Francie se přestěhovala, až když vyšla Bradavice. A vždycky na nás mluvila svým rodným jazykem. A... otec zas tím svým, francouzštinou,“ zalhal lehce. Nepotřeboval jí vysvětlovat vše do podrobností. Jen se snažil o zdvořilou konverzaci. „Takže já i sestra perfektně umíme oba jazyky. Jsou pro nás přirozené. Prostě bilingvismus.“

„Který jazyk máš radši?“ zajímala se Tracy.

„Angličtinu. Mám k ní mnohem blíž. Ale u sestry je to naopak, ta zbožňuje francouzštinu.“

„Proč blíž?“

Christopher se na chvíli zarazil a vymýšlel vhodnou odpověď. „Zřejmě proto, že já jsem spíš Angličan než Francouz. Ale Cass se narodila už ve Francii. Je na ni vázána víc než já,“ usmál se. „Krásnohůlky byly škola přesně pro ni. Mně se víc líbí tady.“ Nemusel lhát, stačilo jen říkat pravdu a určité věci vynechávat.

„Tak proč ona nezůstala tam? Proč jste vůbec tady?“ nechápala Tracy.

„Nebyla jiná možnost. Museli jsme,“ pokrčil Christopher rameny. Tohle už nebyla věc, kterou by chtěl řešit s téměř cizí dívkou. Jenže předpokládal, že Davisová bude ve svých otázkách pokračovat. Když už to nakousla, těžko to nechá jen tak být.

„Proč?“ přišla hned otázka, kterou předpokládal.

„Tohle nejsou věci, které bych s tebou chtěl probírat. Je to čistě moje věc,“ zamračil se. „Ale když to musíš vědět,“ pokračoval dál, aniž by ji nechal cokoliv říct, „tak jsme se s Cassidy museli přestěhovat k prarodičům. Matka v létě zemřela. A otec je mrtvý už několik let.“ Cassidin otec, dodal pro sebe v duchu.

Tracy na něj zaraženě hleděla, než se zmohla na tiché promiň. Ani v nejmenším netušila, že by se mohla dozvědět něco takového. Sice jí hlavou vrtalo, proč se dva Francouzi tak najednou rozhodli studovat v Bradavicích, ale očekávala malichernější důvody. Ne smrt rodičů. Kdyby nad tím bývala víc přemýšlela, mohla být aspoň víc taktní. Jenže na to už bylo pozdě.

„Předpokládám, že ty pocházíš z čistokrevné rodiny, že?“ narážel na odpověď, kterou mu dala před dvěma dny. Moc odbře si pamatoval, že mluvila o spodině a horších lidech. A kdo jiný než lidi z takto perfektních rodin by to vyslovili.

„Samozřejmě,“ nafoukla se. „Už jen to, že jsem ve Zmijozelu o mnohém vypovídá, ne?“

„Moje sestra je taky čistokrevná a je v Nebelvíru. Kolej není určující,“ namítl.

„Ta naše jo. Žádný student v ní není z mudlovského prostředí. Většina lidí má zajímavý rodokmen. Ne všichni jsou samozřejmě čistokrevní, ale velká část ano. Styděla bych se, kdybych nebyla...“

„Ty si vážně myslíš, že krev je všechno?“ přerušil ji hrubě Christopher. „Podle mě je to totální pitomost. Ani bych nevěděl, z jaké rodiny pocházím, kdybych si to všechno sám nezjistil. Máma o sobě nikdy nemluvila jako o čistokrevné, i když byla. Nikdy jsme to neřešili, nebylo proč. Teprve když jsem přišel sem do Anglie tak jsem zaznamenal ten rozruch kolem toho všeho. Kterej je naprosto pitomej. A na nic.“

Tracy se na něj podívala s jakousi směsicí pohrdavosti a závisti. „Kdybys vyrůstal tady, neříkal bys to,“ řekla po chvíli tiše. „Sám jsi musel zaznamenat, jak moc vyhrocený to tu je. Žiješ tak, jak tě naučili.“

Po tomto jejím prohlášení zase nastalo ticho. Bylo však mnohem kratší než to předchodí. „Co kdybysme nechali těhle řečí?“ navrhl Chris. „Má to být rande, ne? A zatím...“ nechal větu nedořečenou a okamžitě navázal další myšlenkou. „Pověz mi něco o sobě. Co máš ráda, co tě baví...“ rozpovídal se, chtěl zahnat to, co začali řešit před chvilkou. „Je mi fuk, z jaký jsi rodiny, kdo jsou tvoji předci. Zajímáš mě ty,“ usmál se.

Tracy na něj ohromeně hleděla a nechápala, jak mohl tak lehce přehodit. A ještě víc nerozumněla tomu, proč to chce vědět. Proč ho to zajímá po tom, co mu před malým okamžikem řekla. Nesouhlasil s ní, viděla na něm, jak je proti všemu, co řekla. A přesto se o ni stále zajímal. Na poslední chvíli si ale rozmyslela svou odpověď, když ji najednou něco napadlo, a ušklíbla se. „Kolika holkám už jsi tohle řekl, Christophere?“

„Popravdě? Docela hodně,“ přiznal bez zapírání. „Ale opravdu mě to zajímá, Tracy. Nikdy jsem na rande nepozval holku jako ty. V Krásnohůlkách nejsou koleje tak striktně rozděleny jako tady, mezi studenty nejsou takové rozdíly. Ale většina holek, co jsem tam bral na rande, by spíš patřila do Nebelvíru nebo Havraspáru. Pro mě bylo důležitý, aby ta holka nějak vypadala a měla něco v hlavě. Ty tupé blondýny jsem nesnášel,“ přiznal na rovinu.

„A dovedu si představit, že zrovna těm ses líbil,“ neudržela se Davisová a usmála se na něj.

„To taky,“ souhlasil s ní a úsměv jí opětoval. „Ale tady v Bradavicích je to tak... hrozně rozdílný, hlavně ty koleje. Ve Francii by mě ani nenapadlo to, že bych tu a tu holku neměl zvát, protože je právě v té koleji. Tam to bylo fuk. Ale tady... Mělas vidět mé kamarády, když se dozvěděli, že jsem pozval na rande holku ze Zmijozelu.“

„Dovedu si to představit,“ zamračila se.

„Nevadí mi, že jsi ze Zmijozelu,“ řekl rychle, když viděl její výraz. „Naopak o to je to zajímavější. A co na tom, že nabourávám bradavické nepsané pravidla,“ mrknul na ni. „Přijde mi divný rozlišovat lidi podle toho, kam chodí.“ Přesto sám moc dobře věděl, že už si stihnul zafixovat, jak se která kolej chová. A že se podle toho k nim chová. Každým dnem se víc a víc stával pravým studentem Bradavic, pravým Havraspárem. Ještě před několika hodinami měl jasnou představu o tom, co znamená být Zmijozelem. Ale nyní o tom začínal pochybovat. Tracy se mu zdála jako fajn holka. Snad to byla ta chvíle, kdy si uvědomil, jak hloupé je třídit lidi podle toho, kam je Klobouk zařadil. Každý má v sobě něco víc. Každý může patřit do víc kolejí. Jde jen o volbu. Znenadání už ho tolik netrápilo, že jeho rodina z otcovy strany chodila do Zmijozelu. Nezáleželo na tom. Jediné, co bylo podstatné, bylo to, jak se s tím dál rozhodli naložit. Jestli byl jeho otec jen Zmijozel a nebo i Smrtijed. To bylo rozhodující. Nemohl ho odsoudit jen proto, že navštěvoval tu nebo onu kolej. Věděl, že kdyby se na začátku roku rozhodl nejít do Havraspáru, ale nechat to pouze na předcích, byl by i tak pořád stejný. Jeho charakter, osobnost by to nezměnilo.

„Máš to štěstí, že tu nejsi od začátku. Pak bys tohle vůbec neviděl. Všichni nás odsuzují jen proto, že jsme ve Zmijozelu. Není to fér,“ postěžovala si Tracy. „Neříkám, že tam nejsem ráda, zbožňuju to, ale bylo by fajn mít přátele i v jiných kolejích. Jenže to tu nejde. Každý si udělá jasný obrázek podle toho, jak se chovají nejvýraznější členové koleje. Jako například Draco. Každý ví, jak moc nesnáší Pottera a jeho kamarády. A ono se to přeneslo na všechny.“

„To není pravda, Tracy,“ zasáhl rychle Chris. „Takovej Anthony Goldstein si to nemyslí. O tobě a tvý kamarádce Dafné prohlásil, že jste fajn holky.“

„Anthony je výjimka,“ pohodila Davisová hlavou. „Nikdy neměl problém se s námi bavit. Už od třetího ročníku...“ začala, ale zarazila se, když viděla Christopherův překvapený pohled. „On ti o tom neřekl? Jednu dobu se mu líbila Dafné. Hodně se spolu bavili, loni si spolu dokonce vyšli, ale zjistili, že to nefunguje. Ale kamarádí se spolu pořád. Nechápu, že sis toho nevšiml. I já se s ním bavím.“

„Asi mě to moc nezajímalo. Zpočátku jsem se rozkoukával a pak...“

„Ses dal dohromady s Hermionou Grangerovou.“

„Je jen kamarádka, nic víc. A teď se se mnou stejně nebaví. Dokud nepřestane být naštvaná, tak to tak asi zůstane. Já se jí omluval už několikrát. Ale tys mi pořád ještě neodpověděla na moje otázky, Tracy.“

„Říkej mi Trac,“ nabídla mu a natáhla k němu ruku.

„Fajn. Ale v tom případě ty mně Chrisi,“ přijal nabídku se širokým úsměvem. Netušil, jak se to s touto dívkou dál vyvine, ale líbila se mu. Bylo mu už jasné, že od svého původního plánu musí upustit. Doopravdy už pro něj neexistoval po několika minutách. Nedokázal by ji jen tak využít, na to byl moc čestný. Spíš čekal, že by se mohli stát kamarády, jevilo se mu to mnohem pravděpodobnější než cokoliv jiného. Nelitoval toho, že pozval na rande právě ji.

<< 15. kapitola <<                                             >> 17. kapitola >>

07.03.2011 23:25:49
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one