My world of fantasy...

14. kapitola PČ - Zmijozel na druhou

Následujících několik dní strávil Christopher v knihovně hledáním nejrůznějších informací o Smrtijedech a ministerském večírku, který jeho matka navštívila a kde se měla údajně setkat s jeho otcem. Zatím ještě nikomu neprozradil své nejnovější údaje, takže pracoval sám. První dva dny se jeho spolužáci divili, proč tráví v knihovně tolik času, ale když Chris stále zarputile mlčel, vzdali své snahy a nechali ho, ať si dělá, co chce. Pouze Hermiona, která sama trávila v knihovně mnoho času, ho stále nenechala na pokoji a snažila se zjistit, po čem pátrá. Chris si cenil jejího upřímného zájmu, jenže tentokrát ji do toho nechtěl zatahovat. Jak však zjistil, hnědovlasá dívka se nenechala jen tak odradit.

„Ahoj Chrisi,“ ozvalo se mu za zády v okamžiku, kdy se přehraboval ve starých výtiscích novin a snažil se objevit další vydání z července roku devatenácet sedmdesát devět.

„Hermiono,“ nenamáhal se ani otočit. „Předpokládám, žes šla jen tak náhodou kolem.“

„Popravdě jsem si sem přišla pro několik knih...“ přešla k němu.

„A včera a předevčírem a předpředevčírem taky, že?“ zvedl k ní konečně hlavu a probodl ji očima. „Proč rovnou nepřiznáš, že se snažíš zjistit, co to dělám?“

„Snažím,“ pokrčila po chvíli rameny.

„To je fajn, ale...“

„Chrisi, už v těch starých novinách hledáš víc jak týden a stále bez úspěchu. Proč mě nenecháš, abych ti pomohla?“ posadila se na volnou židli. „Očividně ti to moc nejde. A zanedbáváš přitom školu,“ vytkla mu vzápětí.

„Hermiono, co kdyby sis šla dělat starosti třeba o Harryho? Já to zvládám dost dobře,“ zamračil se na ni.

„Harry nepotřebuje...“

„Fajn, tak mi řekni, co to mají za tajnosti s Brumbálem?“ uhodil na ni.

„Prosím?“ hodila na něj nevěřícný pohled. „Jak víš o...“

„Náhodou jsem zavítal do ředitelny v době, kdy ti dva něco řešili. A než si Brumbál uvědomil mou přítomnost, něco málo jsem zaslechl,“ ušklíbl se. „Takže?“

„Do toho ti nic není, Christophere,“ zamračila se na něj dívka.

„A tobě zas do toho, co dělám já,“ oplatil jí to Chris. Opravdu si to chtěl udělat sám, bez jakékoliv pomoci.

„Fajn, jak chceš,“ odsekla mu Mia. „Ale nepočítej s tím, že až budeš něco potřebovat, tak se hned přiženu a udělám to,“ otočila se a vyběhla z knihovny.

Christopher několik vteřin mlčky hleděl na místo, kde zmizela. Věděl, že to přehnal. Neměl v plánu to říct a zachovat se takhle, ale stalo se. Bylo mu jasné, že teď už Hermionu nenajde. Bude se jí muset omluvit později. Nyní by ho stejně nenechala. Naštvala se na něj oprávněně. Věnovala tolik času tomu, že mu sháněla různé informace, a on ji pak jen tak odbije. Byl to ten nejhloupější tah, jaký mohl udělat a byl si toho velmi dobře vědom. Povzdechl si a vrátil se zpět ke své práci. Postupoval sice velmi pomalu, ale konečně už začínal mít nějaké výsledky. Už se mu podařilo sestavit seznam lidí, kteří navštívili ministerský ples, a stejně tak už našel mnoho jmen spojených se jménem Voldemorta. K jeho neskutečné smůle však zjistil, že to léto bylo na oné události víc jak pět set osob. Což znamenalo, že se tam jeho matka mohla potkat prakticky s kýmkoliv. Všechna jména Smrtijedů, která zatím našel, na listu pozvaných figurovala a jemu tak vůbec v ničem nepomohla. Mohl jen doufat, že ne všichni další budou mezi pozvanými.

Trvalo mu však víc než další týden, než dal konečně dohromady seznam všech možných Smrtijedů a lidem s nimi spojenými. I zde figurovalo několik desítek lidí, kteří se účastnili plesu a mohli být jeho potencionálními otci. Stále byl na začátku a posunul se jen o nepatrný kus dál. Čekalo ho ověřování informací a shánění údajů ohledně nalezených osob. Věděl, že to bude ještě náročnější než jejich vyhledání a zabere to mnohem více času. Navíc do toho ještě čekal na odpovědi na dopisy, které pár dní po rozhovoru s Brumbálem odeslal a na které stále nedostal jedinou odpověď.

„Vypadáš příšerně, Chrisi,“ zamračila se na něj Mandy Brocklehurstová, když znaveně seděl v křesle u krbu, pozoroval plameny a přemýšlel.

„Moc děkuji. Jak milé,“ odvětil bez většího zájmu.

„Netuším, co poslední dobou děláš, ale měl bys toho nechat nebo z toho aspoň slevit,“ sedla si vedle něj a starostlivě ho sledovala. „Za chvíli se nám ztratíš z očí. A nebo odpadneš.“

„Budu v pořádku, Mandy,“ otočil se na ni. „Jen to musím dodělat.“

„Ne, ty si musíš odpočinout,“ nesouhlasila s ním dívka. „Je mi jedno, jak moc je to pro tebe důležité, ale nikam ti to neuteče. Nech to chvíli stranou. Jestli budeš pokračovat takhle, tak to brzy nebudeš zvládat, Chrisi. Už teď jsi pozadu ve škole. McGonagallová už je na tebe pořádně naštvaná. A stejně tak Snape.“

„Doženu to, neměl péči,“ odbyl ji.

„Chováš se jak pitomec, Christophere. Posloucháš se vůbec? Není divu, že se s tebou Hermiona nebaví.“

„Mandy, opravdu to nechci řešit. Umím se o sebe postarat sám!“

„Podle všeho ne,“ odsekla dívka.

„Hele, školu doženu a o zbytek si nemusíš dělat starosti. Hermioně se co nejdřív omluvím. Chtěl jsem to udělat dneska, ale po hodině hned zmizela. Vyhýbá se mi,“ přiznal.

„A ty se jí divíš?“

„Ne. Myslím, že půjdu a najdu ji. Když nejsem v knihovně já, bude tam ona,“ domyslel si a postavil se. „A Mandy? Promiň.“

„Nic se nestalo, Chrisi,“ usmála se na něj spolužačka. „Ale slib mi, že nebudeš tolik času trávit nad tím, co právě děláš. Opravdu tě to ničí. A jsi kvůli tomu podrážděný. Horšíš si to.“

„Já vím. Slibuji, Mandy,“ mrknul na ni.

O chvíli později již kráčel chodbou do knihovny, kde hodlal objevit svou kamarádku. Zklamaně však zjistil, že se tam Hermiona nenechází. Rozmrzele opustil místnost a pomalým krokem zamířil k nebelvírské věži. Dvakrát se mu do toho nechtělo, už jen proto, že to bylo poměrně vysoko a daleko, a také se nerad dožadoval vstupu do věže. S Cassidinou pomocí počítat nemohl, ta byla někde s Terrym. Netrvalo však dlouho a stanul před vchodem do společenské místnosti Nebelvíru. Jak očekával, Buclatá dáma ho odmítla pustit dovnitř a tak mu nezbývalo nic jiného než počkat, až se někdo uráčí vyjít ven. Teprve víc jak po deseti minutách se rám obrazu konečně pohnul a na chodbu vylezla osoba, kterou právě vidět nechtěl.

„Ginny,“ vydechl.

„Taky tě ráda vidím, Christophere,“ zamračila se na něj rudovláska. „Co tu děláš?“

„Čekal jsem, až někdo vyjde ven, abych mohl dovnitř. Je tam Hermiona?“ přešel přímo k věci.

„Ne. Před hodinou šla někam s Harrym. Myslím, že šli za Hagridem,“ odvědila. „Mám jí něco vyřídit?“

„Pochybuji, že by to mělo nějaký smysl,“ povzdechl si.

„Co jste si vy dva udělali?“ zajímala se Ginevra. „Od minulého týdne je kvůli něčemu naštvaná a o tobě se úplně odmítá bavit. Teda ne že by to tobě někdy mluvila, ale když padne tvoje jméno, zmlkne nebo úplně změní téma.“

„Tak trochu jsme se pohádali,“ přiznal Christoper. „Celý prázdniny mi s něčím pomáhala a když v tom teď chtěla pokračovat, tak jsem na ni zbytečně vyjel,“ pokrčil rameny. „Už před týden se ji snažím odchytit a omluvit se jí, ale zcela zbytečně. Vyhývá se mi.“

Ginny si povdechla a pomalu vykročila od vchodu do věže. „Je toho na ni nějak moc,“ rozmluvila se. „S Ronem ani s tebou nemluví a navíc se s Harrym snaží na něco přijít. Netuším sice co, ale zřejmě je to nějak důležité.“

„Má to něco společného s tím, jak Harry navštěvuje Brumbála?“ napadlo Chrise.

„Ty o tom víš?“ otočila se na něj Ginny nevěřícně. „Myslela jsem, že Hermiona...“

„Nic mi neřekla. Potkal jsem ho tam, když jsem se šel Brumbála na něco zeptat,“ vysvětlil. „Pak jsem se ji na to přirozeně zeptal, i když to už bylo v rámci té hádky. Kam míříš?“ změnil náhle téma.

„Ve společenské místosti je Ron s Levandulí,“ zaksichtila se. „A na pokoji jsem se nudila. Myslela jsem, že si zaběhnu do knihovny, na středu mám napsat esej a ještě jsem se na to ani nepodívala.“

„Z čeho to máš?“

„Z formulí. Nemělo by to být těžké,“ pousmála se Ginny.

„Formule jsou jednoduché,“ souhlasil s ní Christopher.

„Tobě se to stejně lehce řekne. Co jsem ta postřehla, tak ti jdou všechny předměty,“ zadívala se na něj.

„Všechny ne,“ zavrtěl hlavou. „Lektvary a bylinkářství mě zas tak moc nebaví, takže podle toho to občas vypadá. A Dějiny čar a kouzel jsem vážně nesnášel,“ zazubil se. „O to víc mě potěšilo to, když jsem zjistil, že tady už od šestého ročníku nejsou. V Krásnohůlkách jsou povinné celých sedm let.“

„Taky se těším, až mi skončí,“ usmála se Ginn. „Nejhorší předmět v celých Bradavicích. A nejnudnější,“ dodala. „Myslím, že z celé školy byla Hermiona jediná, kdo při něm vydržel vzhůru.“

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje,“ podotkl Chris.

O chvíli později došli před knihovnu, kde se Christopher s Ginny rozloučil a zamířil zpět do útrob hradu. Zbytek odpoledne už neměl nic na práci a do večeře ještě zbývala víc jak hodina, a tak se rozhodl porozhlédnout se trochu po Bradavicích. Šance na to, že by si s Miou mohl promluvit, byly tak malé, že usoudil, že nemá smysl ji hledat. Sám už si všiml, že je v posledních dnech zaměstnaná něčím, co se pravděpodobně týkalo Harryho, se kterým nyní trávila veškerý svůj čas. Mrzelo ho to, ale dokud před ním bude utíkat, nic s tím neudělá.

Po deseti minutách bloumání po chodbách ho napadlo, že by se mohl uchýlit do klidu Komnaty nejvyšší potřeby. Měl o čem přemýšlet a tam měl jistotu, že ho nikdo nebude rušit. Jakmile by se totiž vrátil zpět do havraspárské věže, Mandy by mu vynadala za to, že Hermionu nesehnal a neomluvil se jí a následně by do něj další hodinu hučela, že to musí napravit a že se musí začít zase učit a tak podobně. A i když měl tu holku opravdu rád, za onen půlrok v Bradavicích se s ní sblížil tak, jako s žádnou jinou, kromě Hermiony, nepotřeboval další přednášku. Potřeboval klid a samotu, potřeboval přemýšlet. A to mu mohla poskytnout právě Komnata.

Netrvalo dlouho a konečně došel do třetího patra, kde se Nouzová místnost nacházela. Když se však přiblížil k soše, u které se nacházela, k jeho nechuti potkal osobu, se kterou opravdu nechtěl mít nic společného. Nechápal, jak zrovna on může mít takovou smůlu, že ze všech lidí v hradě musí narazit právě na něj. Navíc se zdálo, že dotyčný má na to úplně stejný názor.

„Co tu chceš, Walkere?!“ obořil se na něj.

„Nic, co by tě mělo zajímat, Malfoyi,“ odpověděl mu stejným tónem Chris. „Otázkou je, co tu pohledáváš ty? Je to docela daleko od Zmijozelu,“ ušklíbl se.

„To je moje věc. Vypadni!“

„Ani mě nehne. Nebudeš mi přikazovat, kam mám a nemám chodit,“ stál si za svým Christopher. Nelíbilo se mu, jak se k němu zmijozelský mladík chová. Neměl ho rád, vadila mu jeho povýšenost a to, jak se na lidi z jiných kolejí díval. Obvykle se mu snažil vyhývat, obzvlášť po jejich podzimní roztržce, ale nyní, když za sebou Malfoy neměl bandu svých kamarádů, neměl pocit, že by se měl bát. Bylo to jeden na jednoho.

„Fajn, sám sis o to řekl,“ zasyčel na něj blonďák.

Christopher ani nepotřehl, jak se to stalo, ale najednou se odněkud vynořili Crabbe a Goyle. Oba hromotluci se na něj nehezky šklebili a Chrisovi došlo, že se opět dostal do pěkné šlamastiky. Kdyby držel ústa a nechával si ty poznámky pro sebe, nic by se nestalo. Jenže on se zase nehlídal a spadl do dalšího problému. Zdálo se, že on a Zmijozel opravdu nebyla dobrá kombinace. Pokaždé, když se s nimi někde ocitl sám, skončilo to pro něj špatně.

„Nemusí to zacházet tak daleko, Malfoyi,“ oslovil zmijozelského prince. „Nic jsem ti neudělal. Jen jsem procházel stejnou chodbou jako ty.“

„O tom silně pochybuji, Walkere,“ mračil se na něj Draco. „Jak je možné, že ses tu objevil zrovna v době, kdy jsem tu já?“ uhodil na něj. „Špehoval jsi mě, co?“

Chris na něj překvapeně vykulil oči. Tohle to ani v nejmenším nenapadlo. Neměl sebemenší důvod ho sledovat, nikdy se o něj nezajímal a bylo mu jedno, co Malfoy kdy dělal. Když to však zmínil, zamyslel se nad tím. Nebyl slepý, aby si nevšiml, jak je Draco tajnůstkářský. A všichni kolem něj tvrdili, že se s ním něco děje, že je jiný než dřív. Potter se držel toho, k Hermionině nelibosti, že se stal Smrtijedem, ale Christopher o tom silně pochyboval. Z toho mála, co věděl o Pánovi zla, usoudil, že nemá důvod najímat nezletilé kouzelníky. A vůbec netušil, k čemu by mu zrovna Malfoy mohl být. Tak jako tak se ale choval záhadně. Chrisovi se vybavila scéna, kdy ho Filch dotáhl na Křiklanův večírek s tím, že se tam snaží vplížit. Ale až nyní mu došlo, že to nemusela být až tak úplně pravda. Profesorův kabinet nebyl zas tak daleko od místa, kde právě stáli. Od Komnaty nejvyšší potřeby. Proto Dracovi vadilo, že na Chrise narazil. Sám se do oné místnosti chystal. A nechtěl, aby o tom někdo věděl.

„Proč bych tě měl špehovat?“

Malfoy neodpověděl. Buď to sám netušil, nebo mu Christopher nestál za odpověď. Několik minut na něj mlčky hleděl, zatímco po bocích mu stáli jeho dvě gorily.

„Jsi jak osina v zadku, Walkere. Nevím, co tě přimělo k tomu, abys šel na tuhle školu, ale udělal bys líp, kdybys to neudělal. Neustále někde překážíš a pleteš se do věcí, do kterých ti nic není. A ještě k tomu se taháš s tou mudlovskou šmejdkou. Ale co bych taky čekal od někoho, jako jsi ty. Od špíny,“ odfrkl si. „Ale jaká rodina, takový potomci, co?“

„Sklapni, Malfoyi!“ křikl na něj Christopher. V posledních týdnech byl na podobná témata citlivý. Pátrání po otci znovu otevřelo staré rány a jemu opět začala chybět matka. Stýkalo se mu po ní mnohem víc než celé měsíce ve škole. Snad to bylo způsobeno i tím, že ho přes prázdniny navštívili přátelé z Francie. Byl zvyklý strávit svátky s nimi a s mámou a letos to najednou bylo úplně jiné. Bylo nevyhnutelné, aby na ni zas začal vzpomínat. A nepotřeboval, aby se Malfoy nyní jakkoli zmiňoval o jeho rodině.

„Ale, šlápl jsem snad někomu na kuří oko?“ přimhouřil Draco oči a potěšeně se havraspárského mladíka prohlížel.

„Už minule jsem ti říkal, že víš o mé rodině hovno. Tak je nech na pokoji.“

„Nechce se mi. I když proč bych se měl zajímat o nějaký odpad, že? Mudlovští šmejdi,“ odplivl si.

„Lepší jak zdegenerovaná čistokrevná rodina,“ odsekl Christopher.

To, že tentokrát vážně přestřelil, si uvědomil až v okamžiku, kdy na něj mířilo nějaké kouzlo. Malfoyovi opět ruply nervy a rozhodl se to vyřešit pomocí magie. Duchapřítomně uskočil stranou, vytáhl vlastní hůlku a začal se bránit. Nehodlal se nechat ponížit tak, jako minule. Po pár minutách mu ale došlo, že nemá sebemenší šanci na výhru. I když Crabbe a Goyle nijak zvlášť ve škole nevynikali, odněkud vzali znalosti tolika útočných kouzel, až to Chrise překvapovalo. A o Malfoyovi ani nemluvil. Když po chvíli skončil na podlaze, nemohl se tomu divit. Jeho zkušenosti s černou magií byly prakticky nulové a Zmijozelé na něj užívali zásadně tu.

„Varoval jsem tě, Walkere,“ tyčil se nad ním teď Draco, zatímco jeho dvě opice se pochechtávaly za ním. „Se mnou si zahrávat nebudeš.“

„A co mi uděláš?“ odsekl Chris. „Zabiješ mě?“

„Myslíš si, že bych to snad nedokázal?“ nadzvedl obočí blonďák. „Je vidět, že opravdu nejsi odsud. A nevíš, kdo je můj otec. Tohle by ti to mohlo trochu přiblížit. Crucio!“

V dalším okamžiku se Christopher ocitl ve stavu naprosté agónie. Nikdy v životě ještě nezažil horší bolest. Pár vteřin se ji mlčky snažil zdolávat, ale poté to už nevydržel a rozkřičel se na celou chodbu. Ani ne po vteřině však jen naprázdno otevíral ústa. Někdo, pravděpodobně Crabbe nebo Goyle, na něj použil silencio. Pomalu už si začínal myslet, že od bolesti omdlí, když se na chodbě objevil další člověk. Christopher si jeho přítomnosti ani nevšiml, ovšem Malfoy ano. V setině vteřiny ukončil kletbu a s kamennou tváří se otočil na vyrušitele.

„Theo, to seš jen ty,“ oddechl si.

„Můžeš mi říct, co tě to sakra popadlo, Draco?!“ obořil se Nott na Malfoye. „Uvědomuješ si, že sem mohl kdokoliv přijít a vidět to? Kdyby ho někdo zaslechl, a že to bylo dost nahlas, slyšel jsem to tři chodby odsud, tak bys byl v neuvěřitelném maléru. Což jsi i teď,“ dodal, když pohlédl na bolestí zničeného Christophera.

„Však on to nikomu nepoví,“ ušklíbl se Draco. „Že, Walkere?“ zrušil mávnutím hůlky silencio a vyzívavě se na mladíka podíval.

Chris se ale nezmohl ani na slovo, jen vyčerpaně ležel na zemi a snažil se popadnout dech. Navíc ani nevěděl, co by mu řekl. Měl by to nahlásit a udat ho, jenže zároveň si nebyl jistý, jestli by to něčemu pomohl. Malfoy se byl očividně jistý sám sebou a jak už zmínil, neměl sebemenší tušení, kdo byl jeho otec. Jediné, co o něm věděl, bylo, že je Smrtijed. Ale něco dalšího mu muselo unikat. Něco důležitého.

„Pochybuji, že je ve stavu, kdy by ti mohl odpovědět,“ uvědomil si Nott. „Ale jestli jen něco málo řekne, vyloučí tě. Nebo rovnou pošlou do Azkabanu. Stejně jako tvého otce.“

„Jako bych tam zůstal dlouho,“ odfrkl si Draco. „Navíc komu záleží na téhle pitomé škole.“

„Mně třeba ano. Vím, co si o ní myslíš, ale já bych ji rád dokončil. A nejsem sám, chce to většina naší koleje. Mohl bys teda myslet aspoň na nás a nepřidělávat nám problémy. Kdyby se tohle někdo dozvěděl, Zmijozel by přišel o stovky bodů. Dokonce ani Snape by s tím nic nedokázal udělat. Přestaň být sobecký.“

„To, co mám za úkol, je daleko důležitější než nějaká škola, Theodore! Zrovna ty bys to mohl vědět ze všech nejlíp. Ale jestli tě to tak trápí, tak si tady toho chudáka seber a postarej se o něj,“ otočil se k Nottovi zády. „Mně je úplně ukradený.“

„Jsi idiot, Draco,“ odvětil Nott. „Ale také můj přítel, takže tě budu krýt. Kdyby se to tom ale dozvěděl, nebyl by z toho moc nadšený.“

„Starej se o sebe, jo?“ okřikl ho Malfoy. „A odveď ho někam. Mám ještě práci.“

Theodor cosi polohlasně mumlal, ale pomohl Christopherovi zpět na nohy a bez toho, aniž by se na Draca ještě podíval, s ním opustil chodbu. Dovedl ho téměř až ke vchodu do havraspárské věže. Teprve dvě chodby před ním přirazil Chrise ke zdi a výhružně na něj pohlédl.

„O tom, co se dneska stalo, nikomu neřekneš ani slovo, jasný?!“ zavrčel.

„A proč bych to asi tak dělal?“ zmohl se na odpověď Christopher. Ještě pořád se vzpamatovávalz účinků kletby, ale i tak vzdoroval.

„Pro své vlastní bezpečí,“ pohlédl na něj vážně Nott. „Není to jen Dracův otec, koho by sesměl bát. O Belatrix Lestrangeové už jsi jistě slyšel, že?“ Když Chris přikývl, pokračoval. „Je to Dracova teta. Takže by se přirozeně naštvala, kdyby jejího synovce vyhodili ze školy. Nechtěl bych být pak na tvém místě. To, cos dneska zažil, by oproti tomu byla jen procházka růžovou zahradou. Ale to sis jistě domyslel, že?“

„Proč se vůbec staráš?“

„Protože Draco je můj přítel. A nechci, aby to nějak ohrozilo Zmijozel. Nemysli si, že to dělám pro tebe. Je mi fuk, co se s tebou stane. Jsi jen špína, ale kvůli tomu nemusíš všechno zničit,“ otočil se a chystal se vrátit do své koleje.

„Moje rodina je stejně čistokrevná jakou jsou ty vaše,“ hlesl potichu Chris, ale Nott ho stejně slyšel. Zastavil se v půlce kroku a otočil se zpět. „Můj rodokmen není o nic horší než tvůj.“

„Žádní Walkerovi nepatří mezi britské kouzelnické rodiny.“

„Ale mezi americké ano,“ zašeptal znaveně Christopher a sesunul se na podlahu. „A Prewettovi zase mezi ty anglické.“

Netušil, proč to zmijozelskému mladíkovi sděluje. Snad proto, že už měl plné zuby toho, jak ho někdo pořád urážel kvůli jeho původu, ačkoliv o něm nic nevěděl. Během prádznin si zjistil, jak čistokrevná je jeho rodina. Nikdy se o to zas tak moc nezajímal, ale nyní to potřeboval znát. Zachytil ještě Nottův užaslý výraz, než mu před očima vše zčernalo a on upadl do bezvědomí. Neměl pak už sebemenší zdání o tom, že ho Theodor dopravil na ošetřovnu a napovídal madame Pomfreyové, že ho našel zhrouceného na chodbě. Nevěděl už vůbec o ničem.

 

<< 13. kapitola <<                                                   >> 15. kapitola >>

06.02.2011 13:17:38
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one