My world of fantasy...

13. kapitola PČ - Brumbálova pomoc

Další kapitola k Pavučině. Tentokrát je tam menší odhalení a doufám, že se vám bude líbit.
K.
****

„Tak co, jaký byly Vánoce, Chrisi?“ ušklíbl se Michael Corner a pohodlně se rozvalil v křesle u krbu. „Slyšel jsem, že u vás bylo docela narváno.“

„Koukám, že Terry zas žvanil, co?“ zamračil se Christopher.

„Co neví, nepoví,“ mrknul na něj Anthony. „Takže?“

„Takže co?“ nechápal Chris. „Nic zvláštního se nedělo. Pohodové svátky s kamarády.“

„Ale, nepovídej. Prej jsi pozval i Hermionu,“ usmíval se potutelně Michael. „A když Cassidy i Terry odjeli...“

„Hele, měl jsem tam ještě kamaráda z Francie,“ bránil se okamžitě Christopher, kterému konečně došlo, na co kluci celou dobu narážejí. „Není to tak, jak si myslíte. Mezi námi fakt nic není. Jsme jen kamarádi, nic víc.“

„To povídej holubům,“ nenechal se odradit Michael. „Trávíte spolu děsně moc času. Pozvala tě na Křiklanův večírek. A teď jsi ji ty vzal k vám na Vánoce. Tak mi nevykládej, že se nic neděje. Líbí se ti?“

„Není můj typ,“ ušklíbl se na něj Chris vítěžně. „Mia je sice chytrá a docela hezká holka, ale chodit s ní? To si fakt nedovedu představit. Jako kamarádka je fajn, ale to je asi tak všechno. A navíc je stejně...“ zarazil se, když si uvědomil, že by to jen tak prozradit.

„Je co?“ zajímalo Cornera.

„To je snad jasný, Michaeli, ne?“ pousmál se Anthony. „Hermiona má ráda Rona, že je to tak?“ otočil se na Christophera. „Padma říkala, že jí Parvati říkala, že Hermiona na Levanduli děsně žárlí, dokonce se s Ronem ani nebaví. A co jsem zaslechl, tak jí ten pitomec ani neposlal vánoční dárek. Viď, Chrisi.“

„Nechápu, jak můžeš být tak zatraceně dobře informavaný,“ mračil se Christopher. „Bradavice jsou fakt jedna velká drbárna.“

„Jako by Krásnohůlky byly o něco lepší,“ vrátil mu to hned Tony. „A náhodou to není úplná pravda. To jen, že se to týká našeho ročníku. A Padma s Parvati si řeknou úplně všechno. A protože je známo, že ty dvě, a samozřejmě i Levandule, jsou největší drbny na škole...“ pokrčil rameny. „Některé informace se holt šíří hrozně rychle.“

„Takže fakt s Hermionou nic nemáš?“ vrátil se k předchozímu tématu Michael, který nyní zněl docela zklamaně.

„Ne. Ale Lucasovi, tomu mýmu kamarádovi, se fakt líbila. Popravdě řečeno jí byl naprosto fascinovaný. Ještě nepotkal holku jako ona.“

„Jo, to se dělá těžko. Kolik chodících knihoven najdeš? Ta holka je fakt šílená, pamatuje si všechno, co kdy kde četla a slyšela. Neskutečně chytrá,“ podotkl uznale Anthony.

„Až děsivě. Ty bys s někým takovým chtěl chodit, Michaeli?“ otočil se Chris na kamaráda. „Já osobně bych se vedle ní cítil asi blbě, podřadně. Být její kamarád je fajn, ale přítel...asi hodně rychle bych se z toho zbláznil. Kdepak, to není holka pro mě.“

„Na tom něco je,“ připustil Michael. „Tak zkusíme něco jiného,“ objevil se na jeho tváři vychytralý úsměv. „Někde jsem zaslechl, že ses během vánočního večírku bavil s jednou nejmenovanou dívku ze Zmijozelu. A ty Zmijozel obvykle moc nemusíš, Chrisi. Ne po tom, co ti provedl Malfoy. Takže copak tě vedlo k tomu, abys s touto mladou dámou vedl konverzaci, hm?“ ušklíbl se a vyčkával na odpověď.

Christopher na něj zamračeně hleděl a v duchu Terryho proklínal. Nechápal, jak si mohl všinout tolika věcí, když měl celou dobu oči jen pro Cassidy. A nadával sám sobě, že si nedával trochu větší pozor. Mohl se pak vyhnout tomuto výslechu ze strany Cornera. Až se divil, že s tím začal až teď. Obvykle naléhal v okamžiku, kdy se podobnou událost dozvěděl. A to bývalo hodně rychlé. Ať už si Michael říkal, co chtěl, byl neuvěřitelně zvědavý a pletl se do věcí, do kterých mu nic nebylo. Obzvlášť, pokud se to týkalo holek. Na druhou stranu však Christopher musel uznat, že když bylo zapotřebí, byl i dobrým kamarádem a dokázal podržet. A když se někdo ptal jeho, ve většině případů byl upřímný. Občas až moc.

„Bavil jsem se s Dafné Greengrassovou, jasný? A asi tak minutu, než si pro ni přišel Zabini. Byla to náhoda. Prostě jsem stál u stolu, Hermiona se někam vypařila a ona se tam objevila. Nic víc v tom nebylo. A já se nudil,“ pokrčil rameny. „Ani jsem si nebyl pořádně jistý, jak se jmenuje. Ale zdála se docela v pohodě. Oproti Zabinimu určitě.“

„Dafné není úplně špatná,“ souhlasil s ním Anthony a obdržel tak dva překvapené pohledy od svých kamarádů. „No co se divíte? Narozdíl od vás jsem s ní i několikrát mluvil. O hodinách a tak. Za těch pět let a něco jsem měl opravdu hodně příležitostí. A když zrovna není s Pansy, tak je v pohodě. Na Zmijozela.“

„Ty mě nepřestaneš překvapovat, Tony,“ zakroutil hlavou Michael.

„Narozdíl od tebe Zmijozel zcela neignoruji, víš?“ pousmál se Goldstein. „Ne všichni tam jsou tak děsní jako Malfoy, Parkinsová, Zabini a jim podobní.“

„Ale pořád je to Zmijozel,“ nenechal si to vymluvit Corner. „Ale zpátky k tobě, Chrisi. Co ta Dafné? Zaujala tě?“

„Za minutu to těžko posoudím. A ocenil bych, kdybys přestal řešit můj milostný život a radši se zabýval tím svým. Protože pokud si správně pamatuju, tak naposled se ti líbila ta malá holka z Mrzimoru. A promiň, jestli se pletu, ale stále jsi neučinil nic, abys ji aspoň pozval na rande,“ zaksichtil se na něj Christopher.

„Dej mi pár dní a bude moje,“ odfrkl si Michael.

„Tak to chci vidět.“

„Taky že uvidíš,“ odsekl, zvedl se a s dupotem vyběhl po schodech do ložnice, kde za sebou práskl dveřmi.

Christopher jen pobaveně zakroutil hlavou. Věděl, že to, co udělal, byla podpásovka, ale zároveň to byl i jediný způsob, jak se kamaráda zbavit. Podobné incidenty se opakovaly často a během pár desítek minut se to vždy urovnalo. Michael byl jen citlivý na téma oné dívky a nesnášel, když si ho kvůli tomu někdo dobíral. Zajímavé bylo, že ohledně nikoho jiného podobně nereagoval. Zřejmě se mu ona slečna opravdu líbila.

„Že tě to baví, Chrisi. Takhle ho vytáčet,“ zakroutil hlavou Anthony.

„Koledoval si o to,“ pokrčil rameny Christopher. „Navíc jsem se ho potřeboval zbavit. Chci se ještě stavit u Brumbála a s ním za zadkem by to vážně nešlo. Nemusí vědět o každém mém kroku. Jen tak náhodou, neznáš heslo do ředitelny?“

„Jsem snad prefekt, ne? Samozřejmě, že znám,“ usmál se Goldstein. „Jsou to cukrové brky.“

„Jak originální,“ protočil oči Chris.

„Sladkosti, co jiného,“ přikývl Anthony. „Co mu potřebuješ?“

„Jen se chci zeptat na pár věcí ohledně matky, jestli by to náhodou nevěděl,“ vysvětlil Christopher. „Babička s dědou prakticky nic neví a mě napadlo, že on jako ředitel by mohl. Chci získat kontakt na některé její spolužáky.“

„Takže ses rozhodl pátrat po svém otci?“ pochopil Anthony. Jako jeden z mála o tom věděl. Podle Chrise byl natolik důvěryhodný, aby mu mohl podobnou věc říct. Kromě Cassidy, Hermiony a Lucase byl jediný, kdo znal pravdu.

„Proto jsem pozval Miu k nám. Hodně mi s tím pomohla. A navíc jsem ji nechtěl nechat samotnou přes Vánoce,“ přiznal kamarádovi. „Měla jet k Weasleyovým, ale vzhledem k tomu, že... Chápeš. A nechtěla být sama jen s rodiči.“

„To je jasný. Měl bys jít, aby ses stihl vrátit ještě před večerkou.“

„Já vím. Dík za to heslo, Tony,“ mrknul na kamaráda.

O chvíli později už kráčel bradavickými chodbami směrem k ředitelně. Pořádně ani netušil, co vlastně chce Brumbálovi říct, ale doufal, že mu rozhovor s ním pomůže v jeho hledání. Pokud měl někdo informace o bývalých studentech školy, musel to být on. Potřeboval se spojit aspoň s některými bývalými spolužáky své matky a toto byl jediný způsob, jak toho mohl dosáhnout. Čím víc nad svým otcem přemýšlel, tím zoufaleji ho chtěl najít. Musel ho objevit, musel objevit způsob, jak na to přijít. A Albus Brumbál patřil mezi největší čaroděje své doby. Chris nepochyboval o tom, že jako hlava Bradavic bude mít spoustu kontaktů na všemožné lidi.

Netrvalo dlouho a konečně stanul před chrličem, který střežil vchod do ředitelny. Několik vteřin na něj mlčky hleděl. Na okamžik zapochyboval o svém rozhodnutí, avšak pak hodil pochybnosti za hlavu a vyslovil heslo. Chrlič se dal do pohybu a Chris tak poprvé dostal možnost navšívit Brumbálovu pracovnu. Už už chtěl zaťukat a vejít dovnitř, když zaslechl jakési hlasy a uvědomil si, že ředitel má návštěvu. Téměř se otočil a odešel pryč, ale pak si uvědomil, že onen cizí hlas poznává. Slyšel ho už tolikrát, že se nemohl zmílit. Musel to být Potter. Váhavě učinil krok zpět a i když věděl, že je to neomalené, zůstal a poslouchal.

„Ale, pane profesore,“ slyšel Harryho hlas, „k tomu mě přece nepotřebujete... mohl byste použít nitrozpyt...nebo veritasérum...“

„Profesor Křiklan je neobyčejně schopný kouzelník, který bude na obě tyto možnosti připravený,“ odpověděl Brumbál. „V používání nitrobrany...“ Další slova však zazněla mnohem potišeji než ta předchozí, takže Chris už neslyšel, co si ti dva povídají. Další minutu stál na místě a napínal uši, jestli ještě něco nezaslechne. Když však Brumbál znova zvýšil hlas, rozhovor už se chýlil ke konci. „Přeji ti tedy hodně štěstí... a dobrou noc.“

Vzápětí se ozvalo vrzání židle a Christopher pochopil, že se Potter chystá odejít. Urychleně seběhl schodiště a teprve když si byl jistý, že už Harry vychází ze dveří, se sám vydal nahoru. Setkal se s Harrym v půlce cesty.

„Ahoj,“ zaznělo od zaskočeného Pottera. „Co tu...“

„Jen se jdu Brumbála na něco zeptat,“ odvětil bleskově Chris. „Ty?“

„Pár věcí ohledně školy, nic víc,“ pokrčil rameny. Přestože se snažil působit ležérně, na první pohled bylo vidět, že ho něco zaskočilo a navíc i trápilo. Ale než mohl Chris cokoliv zjistit, Potter se kvapně rozloučil a zmizel na chodbě. Walker zaskočeně zůstal stát na místě, ale ani to nemělo dlouhé trvání.

„Pojďte dál, pane Walkere,“ zazněl Brumbálův hlas. Ředitel nemohl slyšet jeho krátký rozhovor s Harrym, takže Chrisovi došlo, že celou dobu věděl o jeho přítomnosti. Zastyděl se za to, co udělal, ale změnit už to nemohl. Pokusil se to tedy hodit za hlavu a vešel do ředitelny. Měl na starosti jiné věci než onen prazvláštní rozhovor Pottera a Brumbála.

„Dobrý večer, pane řediteli. Omlouvám se, že vás ruším takhle pozdě...“

„To je v pořádku. Posaďte se,“ vyzval ho ředitel, který byl sám pohodlně usazený ve svém křesle. „Co vás ke mně přivádí?“ pohlédl na něj očima schovanýma za půlměsícovými brýlemi, ve kterých se zračil upřímný zájem. Pravděpodobně podobnou návštěvu neočekával.

„Jedná se o moji matku. Vím, že studovala tady v Bradavicích a myslel jsem, že byste mi mohl pomoci s pár věcmi,“ začal Christopher.

„Ach ano,“ usmál se Albus Brumbál. „Susan Walkerová, že? Velmi dobře si na ni pamatuji. Havraspárská prefektka a brankářka. Velice mě mrzelo, když jsem se doslechl o její smrti,“ zvážněl a zahleděl se mladíkovi do očí. „Co vás zajímá, pane Walkere?“

„Potřeboval bych kontakt na její bývalé spolužáky,“ přešel Chris rovnou k věci. „Něco málo jsem o nich zjistil, ale potřeboval bych se s nimi spojit. A myslel jsem, že vy byste mohl vědět, kde nyní žijí.“

„To bych zřejmě mohl,“ připustil ředitel. „Máte nějaký důvod, proč se s nimi chcete setkat?“ probodl ho očima.

Chris se na okamžik zarazil, ale poté usoudil, že nejlepší by bylo říct rovnou pravdu. Jinak by také nemusel zjistit vůbec nic. Slyšel už, že Brumbál dovedl pomoci skoro každému. A Hermiona tvrdila, že se nemusí bát říct mu své tajemství. Popravdě to byl její nápad, aby k němu zašel. „Kvůli mému otci,“ přiznal upřímně. „Když matka opustila Británii, byla už těhotná. Nikdy mi ale neprozradila otcovo jméno. Vím jen, že byl Brit a Moudrý klobouk mi prozradil, že jeho rodina pocházela ze Zmijozelu. Máma sice říkala, že zahynul běhel války, ale nevěřím tomu. A děda taky ne. Kdyby to tak bylo, prozradila by mi, jak se jmenuje. A myslel jsem, že kdybych se spojil s jejími bývalými spolužáky, mohl bych zjistit něco víc.“

Brumbál na něj pár vteřin zkoumavě hleděl, než se rozhodl mu odpověděť. „Mluvil jste o tom se svými prarodiči?“

„Snažil jsem se. Ale jediný, co jsem zjistit, jsou právě ta jména jejích přátel. Nic víc nevědí.“

Ředitel přikývl, než pokrčoval dál. „Pak byste měl vědět několik věcí, které se vaší matky týkají, pane Walkere. To léto, co opustila školu, byla téměř dva týdny nezvěstná. Pátrali po ní bystrozorové i Fénixův řád, ale nenašli ani jedinou stopu. Vaši prarodiče už téměř ztráceli naději, že se s ní ještě shledají. Nebyla by první ani poslední, kdo takto zmizel a o několik týdnů později se našlo jeho tělo. Ale vaše matka se po víc jak deseti dnech vrátila. Nikdo nevěděl, kde byla, odmítala o tom mluvit. Jen říkala, že je v pořádku. A měsíc na to nadobro opustila Británii.“

Christopher na něj jen nevěřícně hleděl a snažil se zpracovat, co právě slyšel. Na tohle nebyl ani v nejmenším připravený. Myslel, že mu Brumbál jen dá informace o několika lidech, ale nečekal, že se dozví i další věci. A ještě k tomu takto šokující. Tohle mu měli říct babička s dědou, ne bradavický ředitel. Několikrát se pokusil promluvit, ale ani jednou nenašel slova dost vhodná k tomu, aby je vyslovil nahlas.

„Vidím, že jste tím šokovaný, pane Walkere. Ale nezlobte se na své prarodiče. Nesli to tehdy velmi špatně a věřím, že ani dnes s tím nejsou zcela srovnáni. Stále nevědí, co se tentkrát stalo.“

„A vy to víte, pane profesore?“ dostal ze sebe přiškrceně Chris.

„Mohu se jen domnívat, jak to mohlo být,“ odvětil Brumbál. „Ale jak již vám Moudrý klobouk sdělil, váš otec má zmijozelské kořeny.“

„A nemohl by mi prozradit, kdo...“ skočil mu do řeči Christopher.

„Obávám se, že to není možné,“ zklamal ho ředitel. „Pokud vám to neprozradil tehdy, neřekne vám to ani nyní. Moudrý klobouk neprozrazuje víc, než je nutné. Tohle máš zjistit sám, Christophere,“ přešel náhle Brumbál do tykání. „Sám musíš vypátrat, kdo to je. Navíc si nejsem jistý, jestli Klobouk opravdu zná totožnost tvého otce.“

„Ale tehdy mi řekl, že ví, kdo to je.“

„To dozajisté udělal,“ usmál se ředitel. „Dokáže zjistit, kam patříš, jaké máš kořeny. Ale sám od sebe nezjistí, kdo jsou tvoji rodiče. To si přečte až v tvé hlavě. Bezpochyby tě chtěl jen podnítit k tomu, abys ho vypátral,“ vysvětlil.

„Takže neexistuje žádná zkratka,“ pochopil Christopher.

„Bohužel. Navíc pro tebe bude lepší, když na to přijdeš sám. Je to velmi osobní věc a ty bys tomu měl věnovat dostatečnou pozornost, Christophere. Zasloužíš si vědět, kdo to je, ale také si to zasloužíš vypátrat. Bude to pak pro tebe skutečnější, vytvoříš si k němu určité pouto a nebude to pro tebe jen jméno, jen další člověk, kterého znáš.“

„A nemáte aspoň nějakou představu, kde bych měl začít?“

„Myslím, že sám tušíš, jaká je pravda. Kam se máš obrátit.“

„Takže i vy si myslíte, že to je nebo byl Smrtijed,“ vydechl Chris. „Všechno tomu napovídá. To, že pocházel ze Zmijozelu. Že o něm matka nemluvila a dokonce kvůli tomu utekla z Británie. A teď jsem se dozvěděl, že byla tak dlouhou dobu nezvěstná...“ odmlčel se, když si uvědomil, že začíná být hysterický. Několik minut seděl a upřeně hleděl do zdi. Brumbál ho po celou dobu jen mlčky sledoval, ale nijak nezasahoval. Věděl, že toto si mladík v sobě musí srovnat sám. Teprve když Christopher vzhlédl, rozhodl se bradavický ředitel znovu promluvit.

„Nemám sebemenší zdání, kdo by to mohl být, Christophere, ale měl bys vědět ještě toto. Několik dní předtím, než tvá matka zmizela, se konala ministerská slavnost, na kterou bylo pozváno mnoho důležitých lidí. A mezi nimi i tvý prarodiče a matka. Je velmi pravděpodobné, že ho potkala právě tam. Tehdy ještě nebylo veřejně známé, kdo je a není Smrtijedem. Až do pádu Voldemorta se o většině jeho přívrženců jen spekulovalo, ale nikdo to nevěděl jistě. Tehdy tam bylo Smrtijedů plno. Kdyby se ti podařilo zjistit, kdo tam tehdy byl a nebyl, mohlo by ti to pomoct ve tvém pátrání.“

Christ vděčně přikývl. „Dá se někde zjistit, kdo byl v tu dobu...“

„Smrtijedem? V knihovně jistě objevíš noviny z roku, kdy byl Voldemort poražen. Psalo se tam o většině lidí, kteří byli tehdy usvědčeni ze spolupráce s Voldemortem nebo Smrtijedy. Jsem si jist, že slečna Grangerová ti ve tvém pátrání jistě pomůže,“ objevil se na Brumbálově tváři úsměv. „Pokud si ale správně vzpomínám, původně jsi přišel kvůli kontaktům na Susaniny přátele a spolužáky, že?“ změnil téma. K možnému smrtijedství jeho otce už neměl dál co říct.

Během několika následujících minut se Christopher dozvěděl to, pro co si do ředitelny původně přišel. Bylo až překvapivé, kolik věcí si Brumbál pamatuje a kolik toho ví o bývalých studentech. Když se konečně vypotácel na chodbu, v ruce svíral objemný svitek pergamenu hustě popsaný jmény, adresami a informacemi, které by se mu mohli hodit při korespondenci a domluvě s matčinými přáteli. Netušil, kolik z toho mu bude užitečných, ale byl za to neskutečně rád. Měl dojem, že s těmito údaji se posune o kus dál.

Zároveň však byl silně znepokojen tím, co se dozvěděl o matčině zmizení. Trápilo ho, že mu o tom nikdy nikdo neřekl, že se to musel dozvědět od téměř cizího člověka. Chápal, že to mohlo prarodiče tížit, ale byla to věc, která by mu mohla velmi pomoci a oni mu ji odmítli sdělit. Cítil se tak trochu zrazen, ošizen. A byl vděčný za to, že babičku a dědu nějakou dobu neuvidí. Neřekne jim tak věci, kterých by později mohl litovat.

Když konečně dorazil do havraspárské věže, cítil se neskutečně unaven. Chtěl zamířit hned do postele, ale ani to mu nebylo dopřáno. Anthony se totiž rozhodl na něj počkat a zjistit, na co nového přišel.

„Tak co? Řekl ti něco?“ zeptal se, jakmile se Chris zhroutil na pohovku vedle něj.

„Víc věcí, než jsem čekal,“ vzdechl. „Možná bych byl i šťastnější, kdybych to nevěděl. Nechci o tom teď mluvit,“ zarazil Tonyho dřív, než mohl cokoliv říct.

„A ty kontakty?“

„Všechno mám,“ nadzvedl ruku s pergamenem. „Brumbál byl až neuvěřitelně ochotný mi vše sdělit. Dokonce mi i začal tykat,“ pousmál se. V okamžiku, kdy toto řekl, si uvědomil další věc. „Nevíš, co tam mohl dělat Harry Potter? Narazil jsem na něj, když odtamtud odcházel. A z toho mála, co jsem zaslechl, než si Brumbál uvědomil, že tam jsem, bych řekl, že je to něco vážného.“

„To mě ani nepřekvapuje,“ pokrčil Anthony rameny. „Harry je jeho oblíbenec a jestli je pravda to, co se povídá, že je Vyvolený, nedivil bych se, kdyby ho Brumbál připravoval na střet s Ty-víš-kým.“

„Třeba máš pravdu,“ přikývl Christopher.

„Zkus se na to zeptat Hermiony. Sice pochybuju, že ti odpoví, na to je k němu až moc loajální, ale za pokus nic nedáš. Podle mě ho ale učí nějaká kouzla a podobně.“

Christopher opět souhlasně pokýval hlavou, ale čím víc o tom přemýšlel, tím nepravděpodobnější se mu to zdálo. Harry a Brumbál řešili něco úplně jiného, tím si byl jistý. Zaslechl přeci Křiklanovo jméno v kombinace s nitrozpytem a veritasérem. Muselo v tom být víc než jen učení kouzel a triků proti Voldemortovi. Ti dva mezi sebou měli mnohem větší tajnosti, než většina lidí tušila. Po chvíli nad tím ale Chris přestal přemýšlet. Ať už se tam dělo cokoliv, nebyla to jeho věc. A i kdyby to bylo sebezajímavější, v daný moment měl na mysli mnohem palčivější věci, než co za pikle kují Potter s ředitelem. Jeho prioritou bylo zjistit, co se s jeho matkou dělo v létě roku devatenácet sedmdesát devět. Kam zmizela, co se s ní dělo a s kým byla. Tušil, že s jeho otcem, ale stále neměl sebemenší ponětí o tom, kdo by to mohl být. Na následujcí dny, ne-li týdny měl před sebou nový úkol. Krom napsání dopisů všem tehdějším matčiným spolužákům potřeboval sehnat seznam hostů z ministerské slavnosti a dopátrat se toho, kdo byl a nebyl Smrtijedem před víc než šestnácti lety.

<< 12. kapitola <<                                       >> 14. kapitola >>

22.01.2011 22:46:57
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one