My world of fantasy...

12. kapitola PČ - Dávno pohřbená minulost

A poslední dnešní přídavek.
A tento patří jen a jen Astince. Snad tě to nezklame. Užij si ji.
A u vás ostatních doufám, že se vám bude líbit a že budete i komentovat.
Jinak poznámka na konec - a týká se i všech ostatních povídek: Další přidávání kapitol bude záležet na vašich komentářích. Nastává mi zkouškové, takže i míň času a bez inspirace se moc snažit nebudu, to mi věřte :-P
K.

***

Uběhlo pouze pár dní od příjezdu Chrisových a Cassidiných přátel a v domě manželů Walkerových opět nastávaly velké změny. Cass se totiž rozhodla, že její nejlepší kamarádka Dominique musí poznat Ginny Weasleyovou a Harryho Pottera, a tak poslala Weasleyovým dopis s prosbou, zda by nemohla přijet i s ní. A protože paní Weasleyová s tím neměla sebemenší problémy, děvčata se ve velmi krátkém čase sbalila a připravila na cestu do Doupěte. Sourozencům Barsacqovým se nakonec podařilo přemluvit rodiče, aby s nimi nemuseli jet na plánovanou oslavu Nového roku a mohli zůstat u svých přátel.

Netrvalo dlouho a obě dívky již byly připravené k odjezdu. Terry Boot musel odejít už den předtím, a tak Cassidy doma nic nedrželo a co nejvíc spěchala, aby už byla u Weasleyových. Christopher to všechno jen znuděně sledoval. Popravdě se docela těšil, až budou pryč. I když měl sestru i její kamarádku rád, vydržet v jejich společnosti ho stálo dost přemáhání. Cass a Dominique byly naprosto sehraný tým a člověk proti nim neměl sebemenší šanci. Mimo jiné také toužil po větším klidu a možnosti promluvit si se svými přáteli, aniž by se kolem nemotala minimálně jedna z všetečných dívek.

„Pozdravuj Harryho, Cass,“ prohodil Chris, když se jeho sestra vydala ke krbu, aby odletaxovala k Weasleyovým.

„Nikoho jiného?“ zastavila se Cassidy v půlce cesty.

„Ode mě i všechny Weasleyovi,“ sešla do obýváku Hermiona. „Že jim moc děkuji za dárky.“

„Jo a kdybys byla tak hodná a vyřídila Fleur, že bych ji rád viděl.“

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje,“ odfrkla si Cassidy. „Tak fajn. Dom, pojď, půjdeme,“ zavelela.

Během dvou minut byly obě dívky pryč a dům zůstal podivně prázdný. William a Alicia Walkerovi byli zrovna u nějakých svých známých, takže jedinými obyvateli domu zůstali Christopher, Hermiona a Lucas. Chris si nestěžoval, naopak mu to velmi vyhovovalo. Na toto se těšil celé prázdniny.

„Kde je Lucas?“ otázala se Hermiona, jež seděla na pohovce a pro změnu měla v ruce jakousi objemnou bichli. Chris stále nepochopil, kam mohla všechny ty knihy, co si přivezla, nacpat. Do kufru se jí v životě nemohly vejít.

„V koupelně, kde jinde,“ odvětil Christopher.

„Ten tam tráví víc času než většina holek, co znám,“ zamumlala Hermiona. „Mimo Levandule a Parvati, samozřejmě. Jsem ráda, že ty to neděláš.“ Když však zachytila Chrisův pobavený úsměv, zarazila se. „Nebo jo?“

„Nejsem na tom tak zle jako on. Bradavice tě lecčemu odnaučí. Hlavně by mě kluci z pokoje nenechali. Ale ze začátku z toho byli hodně nervózní,“ uchechtl se. „Jenže čím dýl jsem s nimi byl, tím víc jsem to musel omezovat. Teď už tam jsem tak čtvrt hodiny, plus mínus.“

„Za celých pět dní jsem si toho nevšimla.“

„Vstávám dřív jak ty, Mio,“ mrkl na ni.

„Nevím, co vás to v té Francii učí, ale to je úchylný,“ zamumlala.

„Co je úchylný?“ sešel dolů Lucas, samozřejmě perfektně upravený jako vždy.

„Ale, Hermiona má problém s tím, kolik času trávíme v koupelně.“

„Ty by ses někdy měla zajet podívat do Krásnohůlek, Hermiono,“ ušklíbl se Francouz. „Uznala bys pak, že jsme na tom tady s Chrisem ještě velmi dobře. Znám kluka, co tam denně tráví víc jak dvě hodiny. A o holkách radši ani nemluvím. Naše maximální půlhodina je proti tomu úplné nic, věř mi,“ zazubil se a svalil se vedle ní na pohovku. „Co to vlastně zase čteš?“ nahlédl jí přes rameno.

„Jen jednu knihu do školy.“

„Mio, nechci ti nic říkat,“ ozval se Chris z druhé strany pokoje, kde právě cosi dělal, „ale tohle rozhodně není v našich osnovách.“ Již prve si všiml, co to drží v ruce. „Vsadím se, že je to jen tvoje další dobrovolná četba. Ostatně jako většina tvých knih.“

„McGonagallová na začátku roku říkala, že by bylo dobré, kdybychom si to přečetli,“ hájila se dívka.

„To ano. A spolu s tím i dalších dvacet stejně tlustých bichlí.“

„Každý by si to měl přečíst.“

„Tak to asi těžko, když ty si pro ty knihy naklušeš hned ten den a nikdo je až do konce školního roku nevidí.“

Hermiona na něj chvíli jen vzdorně hleděla, avšak k odpovědi se neměla. Místo toho se opět začetla do své knížky a hodlala Chrise ignorovat. Lucas ji po celou dobu jen pobaveně sledoval a přemýšlel, co přijde příště. Tato dívka ho bavila, byla zcela jiná, než většina holek z Krásnohůlek. V okamžiku, kdy Christopher zmizel z pokoje, zapředl s Miou rozhovor a snažil se ji odtrhnout od četby. Nakonec se mu to i částečně podařilo, jenže po velmi krátké chvíli, aspoň tak to Lucasovi připadalo, se opět objevil Chris. Ten měl v plánu spoustu věcí a čekal několik dní, než odjedou Terry, Cassidy a Dominique. Proto nyní nehodlal ztrácet čas, vytrhl Hermioně knihu z ruky a odložil ji na vzdálený stolek.

„Fajn, co potřebuješ?“ založila si ruce na prsou.

„Tvou pomoc. A tvou samozřejmě taky, Luku,“ věnoval krátký pohled kamarádovi, než se zas soustředil na Miu. „Ale té bych se nedočkal, když bys měla zabořený nos v přeměňování.“

„Že by ses konečně dostal k tomu, co celou tu dobu, co tu jsem, jen naznačuješ?“ zpozorněl Lucas. „Tak ven s tím, kamaráde.“

„Čekal jsem, až odsud vypadnou Terry a Dominique. Ne, že bych je neměl rád, ale taky nemusí vědět úplně všechno.“

„Neokecávej to a vybal to.“

„Buď trochu trpělivější, Luku,“ zamračil se Christopher. „Jde o mého otce.“

„Neříkej, že víš...“

„Ne. A to je právě ten problém.“

Koutkem oka zaznamenal, jak se Hermiona napřímila a zlostně na něj hleděla. „Takže ty ses najednou rozhodl, že ho chceš najít, jo? A nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě s tím před měsícem odpálkoval a prohlásil, že ho to naprosto nezajímá?“

„Promiň,“ zatvářil se kajícně. „Ale tenkrát jsem na to fakt neměl náladu. Pomůžeš mi s tím, že jo?“ hodil na ni psí oči.

„Co mám s tebou dělat,“ povzdechla si po minutě, kdy snášela jeho prosící pohled. „Kde chceš začít?“

„Tady,“ posunul směrem k nim poměrně velkou krabici, kterou před několika minutami snesl ze svého pokoje. „Než jste přijeli, měl jsem menší rozhovor s babičkou a dědou. Samozřejmě o mém otci nic nevědí, ale děda si pak vzpomněl, že mají na půdě tohle. Jsou to všechny věci, co tu máma nechala, když utekla do Francie, a nikdy se pro ně nevrátila. Je to vlastně to jediný, co mám z doby, než se přestěhovala. U nás doma... nic tam nebylo. Vyklízel jsem s dědou dům a nic. Musela se všeho ostatního zbavit. Dokonce ani neudržovala kontakty se svými přáteli z Bradavic. Zbylo jen tohle,“ poklepal na víko papírové bedny.

„Už jsi koukal, co je uvnitř?“ optal se Lucas.

„Ještě jsem neměl odvahu,“ přiznal Christopher. „Říkal jsem si, že s přáteli to půjde líp.“

„Počkej minutku,“ vstala rychle Hermiona a zmizela na schodišti. Ani ne za tři minuty byla zpět s jakýmisi deskami narvanými papíry. „Možná se to bude hodit,“ vysvětlila na jejich tázavé pohledy. „Pak vám to vysvětlím. Ale teď to otevři.“

Chris trochu křečovitě přikývl, ale pak udělal to, co říkala. Opatrně otevřel víko krabice a nahlédl dovnitř. Předem očekával, že narazí jen na staré oblečení a věci ze školy, a o to byl překvapenější, když se to nestalo. Bedna byla plná různých papírů, fotek a alb a vůbec všemožných věcí, které ani v nejmenším nečekal. Myslel si, že se toho matka přednostně zbavila, ale zdálo se, že na mnoho věcí úplně zapomněla. Okouzleně se prohrabával věcmi a postupně je vyndával ven. Babička s dědou všechno před uschováním srovnali a urovnali. Všechny dopisy byly srovnané v menší krabičce, fotky rozdělené na hromádkách nebo v albech a knihy poskládané úplně na dně.

„Páni,“ vydechla Hermiona. Zřejmě ani ona toto nečekala.

Christopher jen omámeně přikývl a vzal si do ruky první album, které mu padlo do ruky. Ani nevěděl, co dělají jeho přátelé, soustředil se jen na fotografie uvnitř. Na většině z nich byla jeho matka s přáteli, popřípadě jen její kamarádi. Odhadoval to tak na čtvrtý, pátý ročník. Víc ne. Víc jak deset minut tím listoval a prohlížel si to, než ho zacvakl a vzal si další. To bylo o poznání starší, všichni vypadali na jedenáct, dvanáct let. Během hodiny se prolistoval všemi fotkami, které našel. Už při druhém albu zjistil, že to matka měla seřazený podle ročníků, vždy po dvou letech. Naposled se dostal k šestému a sedmému roku v Bradavicích, který mu přišel úplně nejzajímavější. Když ho konečně zavřel a rozhlédl se kolem, zjistil, že jeho dva kamarádi dělají prakticky to samé, co on. Zatímco Lucas si stejně jako on prohlížel fotky, Hermiona už ležela zabořená v knihách.

„Hermiono. Člověk ti sebere jednu knihu a ty si hned najdeš další,“ vyčetl jí.

„Náhodou je to dost zajímavé,“ hájila se. „A krom toho – vy dva jste byli tak ponořeni do pozorování těch lidí a já se nudila.“

„A nechceš nám trochu pomoct?“ zvedl hlavu i Lucas. „Na většině fotek jsou pořád ti jedni a samí lidé. Možná by nebylo od věci zjistit, kdo je kdo.“

„To už jsem zkoušel,“ vytáhl Christopher z kapsy papír s jakýmisi jmény. „Děda s babičkou je sice moc neznali, ale pamatovali si jména. Co jsem pochopil, máma si moc kamarádů domů nevodila. Spíš jezdila k nim. Asi proto, že tady vždycky někoho měla teta. Každopádně mezi její spolužáky patřili Petr McDougal, Jack Brown, Lucas Compton, Jason Bennet, Samuel King a Elizabeth Roseová. A samozřejmě její dvě nejlepší kamarádky, Maryanne Forbesová a Leila McKinnová. Jenže když maminka odjela, prarodiče o nich ztratili přehled. Jo a počkat, ještě tu mám pár jmen lidí, se kterými se prý stýkala. Nějaká Alice Stimsonová, Lily Evansová, Remus Lupin... a to je všechno. Nic víc nevím.“

„Tak to máš štěstí, že tu máš mě,“ pousmála se Hermiona. „Tak trochu jsem pátrala v knihovně a našla hodně věcí, co tě bude zajímat. Každopádně,“ povzdechla si, „s Lily Evansovou už se nesetkáš. To byla Harryho matka,“ vysvětlila na jeho překvapený výraz.

„Potterova?“ reagoval hned Lucas.

„Která jiná. Ona a její manžel, James Potter, byli zabiti přímo Voldemortem. A co se týče Alice, tak ta je taky ze hry venku. To je pro změnu matka Nevilla Longbottoma. Belatrix Lestrangeová ji mučila tak dlouho, dokud nepřišla naprosto o rozum. Teď je u Svatého Munga.“

„To je příšerné,“ zamumlal Luk. „Číst ty věci v knize je jedna věc, ale takhle zblízka. Víc než kdykoliv jindy jsem rád za to, že jsem Francouz a tam se nic takového neděje.“

Hermiona přikývla, ale pak pokračovala dál. „Jediný, s kým z těch tří bys mohl mluvit, je Remus Lupin. Je o rok starší než tvá matka, takže předpokládám, že se znali hlavně proto, že byli oba prefekti.“ Když Chris už už otevíral ústa, aby se opět na něco zeptal, rychle odpověděla. „Remus ve třeťáku vyučoval Obranu proti černé magii. A byl přítel Harryho otce. V posledních letech jsme se s ním docela vídali. Jestli chceš, tak se ho můžu na tvou mámu zeptat. Třeba by se tu mohl stavit. A nebo někdy jindy.“

„To by bylo fantastické, Mio,“ rozzářil se Christopher.

Dívka se usmála, ale pak si přitáhla své desky a pokračovala dál. „Hledala jsem nějaké zmínky o spolužácích tvé matky. Maryanne Forbesová byla očividně zabita hned ten rok, co vyšla Bradavice. A ta Leila McKinnová – rok před koncem války se přestěhovala do Ameriky. Její rodina byla celá vyvražděna. Sice se nikde nepíše proč, ale co vím, tak její sestra Marlene byla členkou Fénixova řádu. Podívej, to jsou ony,“ ukázala mu jakousi starou fotku, pravděpodobně ročenku z Bradavic. „Ta světlovlasá by měla být Marlene a tohle je Leila. Nedivila bych se, kdyby do té Ameriky utekla dřív, než jí tvá máma cokoliv řekla. Jestli si totiž správně pamatuji, tak Marlene byla zavražděná v osmdesátém roce.“

V místnosti po této větě nastalo hromové ticho. Zatímco Hermiona dál listovala papíry, které si přinesla, Chris s Lucasem na sebe hleděli a očividně se dorozumívali jen zrakem a gesty. Nakonec to Christopher nevydržel a zeptal se.

„Jak toho můžeš vědět tolik, Mio? Všechno to o těch lidech. Chápu to s Lily a Remusem. Ale ohledně tý Marlene...“

„To je čistě moje osobní věc, Chrisi,“ zamračila se. Rozhodně neměla v plánu mu prozradit, že strávila mnoho času na ústředí Fénixova řádu a z různých rozhovorů si zapamatovala hodně užitečných věcí. Jako například tu o úmrtí Marlene McKinnové. Doopravdy si pamatovala informace o všech členech Řádu, toho přítomného i toho minulého.

„Dobře, jak chceš,“ pokrčil mladík rameny. „Jen mě to prostě překvapuje.“

„Nepleť se do věcí, které se tě netýkají, Chrisi,“ pohlédla na něj vážně. „Věř mi, že je pro tebe lepší, když budeš vědět míň než víc. Už jen z toho, že se se mnou přátelíš, že mě vídáš, bys mohl mít časem problémy. Já mám až moc blízko k Harrymu a když vypukne nějaký konflikt, budu v první linii. To doufám chápeš. Harry je terč, jenže my kolem něj taky, především já a Ron. Pokud mu budou chtít ublížit, bude to přes nás. Voldemort už moc dobře ví, jak Harrymu záleží na přátelích, že jsou pro něj to nejdůležitější na světě a že za ně položí život. A půjde na něj přes kamarády. O mně už ví, že patřím k němu. A že vím hodně věcí. Proto po tobě chci, aby ses mě na podobné věci neptal. Nikdo nesmí získat dojem, že něco víš, jasný?“

„Ale...“

„Chrisi, jsi tu přes půl roku a pořád to nechápeš? Možná, že to navenek vypadá dobře, ale všichni vědí, že co nevidět ta válka vypukne. Tobě ještě nikdy nešlo o život, viď? Já v tom lítám od té doby, co jsem se skamarádila s Ronem a Harrym. Ten už v prvním ročníku stál tváří v tvář Voldemortovi, i když ještě ne ve ztělesněné podobě. A my jsme ho celou dobu doprovázeli. Před ďáblovo osidlo, obří šachy, vražedné lektvary... Půlku druháku jsem strávila zkamenělá a měla jsem jediný štěstí, že mi došlo, že se po hradě pohybuje bazilišek a za rohy jsem nahlížela přes zrcátko. Jinak bych byla mrtvá. A víš co? Harry proti němu musel bojovat, stát tváří tvář. A znova se setkat s Voldemortem, který vyšel ze starého deníku.“

Christopher o tom všem už slyšel od svých přátel z Havraspáru, ale přesto to na něj působilo daleko víc, když to nyní vyprávěla Hermiona. Bylo to tak osobní. Oproti tomu Lucas nemohl z hnědovlasé dívky spustit oči a div že na ni nehleděl s otevřenou pusou. Ani o jedné věci neměl sebemenší tušení a až nyní, po několika dnech strávených v její společnosti, mu začínalo docházet, s kým že to má tu čest. Teď už se nedivil, proč mu přišla o tolik dospělejší než dívky, se kterými se setkával v Krásnohůlkách. Nikdo z nich nemusel projít takovými věcmi v tak útlém věku. Jestliže ho už předtím Hermiona zaujala, tak nyní k ní pomalu začínal vzhlížet. Pokud si ale myslel, že už skončila, šeredně se mýlil.

„Ve třetím ročníku jsme museli čelit vlkodlakovi, ale po tom všem to byla procházka růžovou zahradou,“ pokračovala dál. „Následoval Turnaj tří kouzelníků, všechny ty úkoly. A na konci se Harry tváří v tvář setkal s Voldemortem, kterýmu se znova podařilo získat své tělo. A pátý ročník? Krom příšerné profesorky, která nám zakazovala učit se obranu, a vedení ilegálního kroužku... Harry, já a další čtyři jsme vpadli na ministerstvo s tím, že se pokusíme někoho zachránit. Jenže z toho nakonec vznikla menší potyčka se Smrtijedy, jak jinak. Všem nám šlo o život. Nesměli zabít jen Harryho, na nás ostatních nezáleželo. Každý z nás si z toho něco odnesl. Větší sebevědomí, že jsme to zvládli, ale také respekt. Velký respekt ze Smrtijedů a Voldemorta, který se tam nakonec také ukázal. A to byl jen začátek, Chrisi,“ mluvila nyní Mia přímo k němu. „Všechno může být stokrát horší. Co jsem slyšela, tak naposled to byl děs. A i když se mi to nelíbí, tak si myslím, že tentokrát to bude to samé. Ne-li horší. Vybral sis špatný čas na návrat domů,“ povzdechla si a zakončila tím svou řeč.

V místnosti se opět rozprostřelo ticho. Oba mladíci vydechovali, co právě slyšeli. Ani jeden z nich se neměl k odpovědi. Vlastně na to ani neměli odpověď. Dalších pár minut strávili v mlčení a přemýšleli o tom, co právě slyšeli. Ani si neuvědomovali, jak dlouho tam sedí. Nakonec je z toho vyrušila Hermiona, která mezitím zase na něco přišla.

„Poslouchejte. Elizabeth Roseová, spolužačka tvé matky, se provdala za Kevina Quirka a měla dceru Orlu. Ta chodí do Bradavic. Myslím, že do Havraspáru.“

„Jenže podle toho, co říkala babička s dědou, se zrovna tahle holka s nimi nekamarádila,“ povzdechl si Chris.

„To ne. Ani na jedné fotce s ní není,“ souhlasila s ním Hermiona. Christopher vůbec nepostřehl, kdy to stihla, ale Mia mezitím prošla alba s fotkami. „Zato Petr McDougal tu je. A podle mých informací je to strýc jedné nebelvírské studentky. A Natálie říkala, že oba její rodiče žijí. Takže ten by přicházel v úvahu. Pak,“ pokračovala dál, aniž by někomu dalšímu nechala prostor k vyjádření se, „ je Jack Brown. O tom se mi nepodařilo nic zjistit. Nikde není datum jeho úmrtí, ale od osmdesátých let o něm není ani zmínka. Další...Lucas Compton, to je ten blonďák tady, zemřel během války. Jason Bennett stále žije. Mrkni, tady je,“ podstrkovala jim další fotku. „Žije snad někde v okolí Londýna a pracuje na Ministerstvu. A poslední je Samuel King...“

„S tím máma chodila,“ skočil jí do řeči Christopher, který si prohlížel nějakou fotku. Usoudil, že vzhledem k tomu, že je to poslední z těch, které Hermiona nejmenovala, musí to být on.

„K tomu jsem taky dospěla. A ten by se taky měl vyskytovat někde v Británii. Nic moc se o něm nedalo zjistit, pravděpodobně nebude pro kouzelnický svět zrovna dvakrát důležitý, ale žije a to se taky počítá. A to je asi tak všechno,“ zaklapla desky a podala je Chrisovi. „U některých se mi podařilo zjistit adresu a i několik dalších údajů. Máš to tam spolu se vším ostatním.“

„Moc děkuji, Mio,“ usmál se na ni Christopher. „Jsi fakt anděl, nevím, co bych si bez tebe počal.“

„Časem bys na to přišel sám,“ mínila dívka. „Nebylo těžké to všechno najít.“

„Stejně děkuji,“ nezmizel mu ani tak úsměv na tváři. Zdálo se, že je k odhalení pravdy mnohem blíž, než kdykoliv jindy.

 

<< 11. kapitola <<                                          >> 13. kapitola >>

01.01.2011 18:41:29
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one