My world of fantasy...

1. kapitola PČ - Překvapivé setkání

Tak mě tu zas máte a se mnou i novou kapitolku. Doufám, že se bude líbit, očekávám aspoň nějaké ty komentáře ;)
***

„Christophere, Cassidy! Pojďte se dolů nasnídat,“ volala Alicia přes celý dům na svá vnoučata. Když se však ani po deseti minutách nedočkala reakce, povzdechla si a sama se vydala do horního patra. Před dveřmi do vnukova pokoje se na okamžik zastavila a pro jistotu zaklepala, během těch tří týdnů, co u nich spolu se sestrou bydlel, už znala jeho povahu a věděla, jak snadno dokáže vybuchnout. „Chrisi?“ nakoukla k němu do pokoje. Jak předpokládala, chlapec měl ještě půlnoc. „Christophere, vstávej,“ houkla na něj zvýšeným hlasem.

„Ještě pět minut, babi,“ ozvalo se zpod peřin.

„Žádných pět minut,“ prohlásila nekompromisně Alicia. „Děda už na vás čeká. Domluvili jsme se, že v deset půjdeme nakupovat. A je deset a ty pořád spíš.“

„Ta ulice nikam neuteče,“ nehodlal stále vstát Christopher.

„Fajn, jak chceš. Taky nemusíš chodit nikam,“ zabouchla za sebou dveře a vydala se do sousedního pokoje. Jak čekala, Cassidy už byla vzhůru.

„Ahoj, babi,“ pozdravila ji, aniž by se namáhala otáčet od zrcadla, před kterým se zkrášlovala. Na babiččin vkus až moc.

„Ocenila bych, kdybys na mě koukala, když se mnou mluvíš, Cassidy,“ zamračila se Alicia. Nechápala, po kom to ta holka má, Susan nikdy nebyla typ dívky, která by strávila půlku dne před zrcadlem. Musela to mít po otci.

„Promiň,“ otočila se na ni konečně Cass a široce se usmála. Alicia se jí pokusila úsměv opětovat, ale nedařilo se jí to. Vnučka jí tak moc připomínala její dceru. V určitých rysech se sice lišila, dokonce i chováním byla úplně jiná, ale i tak to bylo pro Alic těžké.

„Hrozně se své matce podobáš,“ hlesla potichu babička.

„Já vím,“ posmutněla i Cassidy a otočila se k zrcadlu. Mám její vlasy,“ zatahala za jeden z hnědých pramenů, které jí lemovaly obličej, „její úsměv a její oči. Zato nos a povahu mám po otci,“ vzdechla.

„Je mi to líto, zlato,“ přistoupila k ní Alicia a jemně ji pohladila po vlasech. „Takový osud jako ty si nikdy nezaslouží.“

„Skoro si už na tátu nepamatuju,“ zamumlala dívka a paní Walkerová překvapeně ztuhla. Na toto téma její vnučka ještě nikdy nemluvila. „Vím, že byl celkem hezký, měl hnědé vlasy a maminku opravdu miloval. A mě a Chrise taky, i když nebyl jeho. Ale nic víc. Byla jsem ještě moc malá, nebylo mi ani osm, když se stala ta nehoda,“ zamrkala, jak se snažila zahnat slzy. Nerada na ten den vzpomínala.

„Byl to úžasný muž,“ potvrdila Alicia, která se se svým zetěm několikrát setkala. „Pro Susan jsem si nemohla přát lepšího.“

„Kdo byl otec Chrise?“ zeptala se znenadání Cassidy a babičku tím tak zcela zarazila.

„Já nevím, broučku. Tvá matka nám to nikdy neprozradila. Bylo to její největší tajemství. Pochybuji, že to někomu řekla. Snad některému ze svých přátel, ale kdo ví, kde těm je konec. Polovina z nich ani nepřežila válku."

„Byl odsud, viď?“ vyzvídala dívka. „Angličan stejně jako máma.“

„Pravděpodobně,“ souhlasila s ní Alicia.

„Tak proto maminka chtěla, abychom jeli sem,“ prohlásila najednou. Alic na ni zůstala šokovaně hledět. „Vím, že vždycky chtěla, abychom se vrátili do Anglie. Pořád nám o ní vyprávěla. Hlavně o Bradavicích,“ otočila se Cass na babičku. „Doufala, že Chris přijde na to, kdo je jeho pravý otec, že jo?“

„Děda si to také myslí,“ odvětila opatrně Alicia.

„A ty, babi?“

„Já nevím, Cassidy. Ale vím, že tvá matka chtěla, abyste chodili do Bradavic. Vždycky prohlašovala, že tam prožila nejlepší roky svého života. I když to ti řekne víc jak polovina bývalých bradavických studentů.“

„Proč? O Krásnohůlkách tohle nikdo netvrdí,“ zamračila se.

„Bradavice mají své kouzlo a většina lidí se tam cítí jako doma. Vlastně,“ zasmála se sama pro sebe, „Bradavice se stanou jejich domovem. Susan jsem odtamtud tahala skoro násilím. Nikdy se jí nechtělo přijet domů na Vánoce,“ vzpomínala. „A vím, že i já jsem to měla stejně. Vůbec se mi odtamtud nechtělo, když jsem ukončila školu.“

„Musí být úžasné.“

„Jsou. Ale ty jsi typická holka z Krásnohůlek,“ podotkla. „Samé malování, samé oblečení… Nevím nevím, jak zapadneš.“

„O to se neboj,“ ušklíbla se na ni vnučka. „Navíc nemůžu chodit jako strašidlo do zelí,“ pohlédla na sebe opět do zrcadla a zkontrolovala v něm svůj odraz. Byla spokojená.

„Jsi dokonalá, Cassidy. Popravdě řečeno by ses bez toho líčení krásně obešla. Je ti teprve patnáct a...“

„Babi!“ vyjekla dívka.

„Promiň, už mlčím. Běž zatím dolů za dědou, už se nemůže dočkat, až vás vezme na tu Příčnou ulici. Pokud teda dostanu tvého bratra z postele,“ vzdychla a vydala se do vedlejšího pokoje.

„Zkus studenou vodu,“ křičela na ni Cassidy. „Ta vždycky zabírala!“

„Sourozenci,“ zakroutila Alicia hlavou a vydala se vzbudit vnuka.

O půl hodinu později už byli všichni konečně připraveni k odchodu. Christopher sice pořád mírně nadával na to, že ho budí moc brzy, ale jeho sestra ho velmi rychle umlčela. Ona sama se na Příčnou ulici velmi těšila. Milovala nakupování a o této lokalitě toho slyšela už toho, že se nemohla dočkat, až tam bude i ona sama.

„Můžeme jít klidně sami,“ bručel Chris, když ho babička postrkovala ke krbu.

„Já vím, zlato, ale nejsi jediný, kdo si potřebuje nakoupit. Navíc jsem na Příčný nebyla už hodně dlouho. A neboj,“ všimla si jeho zamračeného výrazu. „Jakmile budeme tam, můžeš si jít, kam budeš chtít. Ale...“ zarazila se najednou a promlouvala nyní k oběma svým vnoučatům. „Uvědomte si, že tady už nejste ve Francii. Anglie je ve válce. Sice to ještě není na první pohled vidět, ale Vy-víte-kdo má lidi všude a nikdy nemůžete vědět, co se kde stane. Ale myslím, že jste to už sami zaregistrovali, aspoň z novin. Jen si dávejte pozor na to, kam jdete a s kým mluvíte.“

„Neboj, babi,“ objala ji Cassidy. „Nic se nám nestane, uvidíš. Navíc kolem bude tolik lidí. Smrtijedi by si netroufli zaútočit.“

„Na to nespoléhej, Cass,“ zarazil ji děda. „Posledně jim nedělalo problémy vyhodit do vzduchu celou ulici. Vždycky musíte být obezřetní...“

„Budeme,“ skočil mu do řeči Christopher. Ještě nedokázal přijmout fakt, že by to mohlo být tak zlé. Myslel si, že děda jen přehání.

„Dobře. Alic?“ pohlédl William na svou ženu. „Až po tobě.“

Jakmile zmizela Alicia v krbu, už tam děda postrkoval svá vnoučata. Chris se tam nacpal co nejdříve, těšil se, až bude konečně moc opustit dům. Tři týdny bez jakékoliv změny na něj byly moc. Věděl, že je na prarodiče nepříjemný, že by se měl chovat líp a naopak být vděčný za to, že se jich po smrti matky ujali, ale nedokázal to. Z nějakého důvodu byl poslední dobou buď smutný, nebo podrážděný. Mrzelo ho to, snažil se s tím něco dělat, ale jeho nálada nad tím vším vždycky zvítězila. Byl vděčný za to, že sestra to zvládala mnohem lépe. Že aspoň ona jim byla dobrou vnučkou. Protože i když si to zpočátku nechtěl přiznat, viděl, jak Aliciu a Williama smrt jejich dcery rmoutí a jak těžko se z ní vzpamatovávají, i když se to snažili nedávat najevo a být oporou pro svá vnoučata.

„Ustup, Chrisi,“ táhla ho najednou babička za rukáv. A to bylo jeho jediné štěstí, o vteřinu později se z krbu vyřítila Cassidy.

„Uf, díky, babi,“ oddechl si. Představa, že by právě teď ležel na zemi zavalený vlastní sestrou, se mu moc nezamlouvala.

„Nemáš za co,“ usmála se na něj potěšeně Alicia a Chris jí úsměv opětoval.

„Můžeme tedy vyrazit?“ dorazil už i William a vedl svou rodinu ven z hostince. O okamžik později už se před nimi otevřela Příčná ulice se všemi jejími obchody.

„Páni,“ zašeptala Cassidy, zatímco bratr vedle ní jen obdivně zahvízdal.

„Poprvé je to vždycky takové,“ pronesla s úsměvem Alicia. „Myslím, že se tu už sami zorientujete, ne? Jen vás prosím, držte se u sebe a...“

„Babi, to nemyslíš vážně!“ otočil se na ni Chris s výrazem čiré hrůzy. „Cassidy se zas vrhne do prvního obchodu, co uvidí, a další hodinu ji z něj nedostanu.“

„Hádám, že tady by se dala udělat výjimka. Prostě se jen snažte, ať se od sebe moc neodloučíte, ať vždycky víte, kde je ten druhý. A až budete chtít domů, hostinský Tom vám bude plně k dispozici. Pojď, Alicio, necháme je, ať si to užijí po svém,“ nabídl William rámě své manželce a odváděl ji pryč.

„Teda, tak to jsem nečekal,“ okomentoval to Christopher.

„Křivdíš jim, brácha,“ mračila se na něj sestra. „Víš, co všechno pro nás dělají? A jak se jim odvděčuješ?“

„Já vím, Cass. Ale prostě si nemůžu pomoct,“ pokrčil rameny. „Leze to ze mě samo.“

„Jsi fakt pako.“

„A ty moje úžasná mladší sestra,“ zašklebil se na ni a objal ji kolem pasu. „Kam se teda vydáme?“

„Navrhovala bych nejprve sehnat to, co musíme,“ vytáhla z kapsy seznam věcí do školy. „I když teda nechápu, proč musíme mít černý hábity. Br,“ otřásla se.

„Mně to nevadí.“

„Ty seš kluk, samozřejmě, že ti to nevadí. Ale co já?“

„Ty si budeš muset zvyknout,“ posmíval se jí. „A pojď,“ táhl ji k prvnímu obchodu dřív, než mu stačila jednu vlepit, „nemáme na to celý den.“

Cassidy na něj hodila pohled, za který by se nemusela stydět ani bohyně hněvu, ale následovala ho. O hodinu a půl později už měli konečně všechno, co bradavický student potřeboval. Cass sice pořád nadávala na neoriginalitu britských stejnokrojů, ale zdálo se, že se s tím už pomalu smiřovala. A zapomněla na ně úplně v okamžiku, kdy došli před nejpestřejší obchod v celé ulici. Před Kouzelné kratochvilné kejkle.

„Téda,“ vydechl obdivně Christopher. „Tak to je teda něco.“

„Mohl bys to přestat obdivovat zvenku a jít dovnitř?“ šklebila se na něj dívka. „Vsadím se, že tam to bude stokrát úžasnější,“ nečekala na bratra a hnala se do dveří.

Krámek je opravdu nezklamal. Omámeně si prohlíželi všechno, co tam bylo, a nepřestávali vycházet z úžasu. Nic podobného ještě neviděli. Samozřejmě, i ve Francii měli podobné obchody, ale tomuhle sahaly jen po kolena.

„Neuvěřitelné,“ zamumlal vedle ní Chris, který si právě prohlížel nebezpečně vypadající cukroví.

„Být vámi, tak bych to nejedl,“ ozval se za nimi najednou čísi hlas. Poplašeně se otočili za sebe a stanuli tváří v tvář jakémusi zrzavému mladíkovi. „Fred Weasley, majitel obchodu,“ představil se jim a bavil se jejich užaslými tvářemi. „Vidím, že jste tu úplně poprvé.“ Očividně neměl co na práci, obchod na své zákazníky teprve čekal.

„To ano,“ přikývl Christopher. V další chvíli se však zarazil a nevěřícně hleděl na ženu kousek od sebe. „Fleur?“ vykřikl.

„Christophere,“ všimla si ho i ona a přihnala se k němu. „Cassidy,“ pozdravila jeho sestru. „Co tu proboha děláte?“ spustila na ně rychle francouzsky. „Myslela jsem, že...“

„Bydlíme teď u babičky a dědy,“ vysvětlil jí Chris ve stejné řeči. „Po smrti...“

„Chrisi, je mi to hrozně líto,“ začala Fleur a na jejím krásném obličeji se objevil výraz plný bolesti.

„Já vím,“ zašeptal sotva slyšitelně mladík. „Fleur... myslíš...myslíš, že bys měla chvíli čas?“ vysoukal ze sebe po chvíli. „Potřeboval bych...“

„Samozřejmě!“ nenechala ho dokončit větu. Znala ho natolik dobře, že věděla, na co myslí. „Jen moment počkej. Řeknu Billovi, že se vrátím později,“ zamumlala rychle a zmizela mezi regály.

„Vy se znáte?“ zeptal se Fred, který až do té doby mlčel, stejně jako Cassidy.

„Odjakživa. Bydleli jsme jen kousek od sebe,“ vysvětlila Cass pohotově. „Navíc jsme stejně jako ona chodili do Krásnohůlek. A taky jsme příbuzní. Fleur je moje sestřenice,“ zašklebila se. Chrisi,“ otočila se na bratra. „Co...“

„Zvládneš to chvíli sama?“ nenechal ji domluvit Christopher. „Vím, že babička s dědou nechtěli, abychom se rozdělili, ale...“

„Já to chápu. Počkám na tebe tady. Stejně jsem si to chtěla pořádně prohlídnout a tak,“ pokrčila dívka rameny. „Tady Fred bude za chvíli stejně patřit do rodiny, takže mu určitě nebude vadit, že tu zůstanu,“ usmála se na majitele obchodu, který nestačil vycházet z údivu.

Než stačil kdokoliv z nich něco namítnout, Fleur se vrátila a připojila se k Chrisovi. O chvíli později už oba dva vycházeli na ulici, zatímco Cassidy zmizela mezi regály spolu s Fredem, který se jí rozhodl ukázat zbytek svého království a také ji představit svému dvojčeti. Nebylo pochyb o tom, že si ho dívka dokázala během několika málo vteřin podmanit.

Christopher s Fleur mezitím mlčky kráčeli po Příčné ulici. Na Fleur bylo vidět, že by ráda něco řekla, ale tušila, že k tomu není nejvhodnější chvíle. Navíc na svém příteli viděla, že je tak zamyšlen, že sotva vnímá, kam jde. Přestože Chris nebyl její pokrevní příbuzný, na rozdíl od Cassidy, odjakživa ho měla radši než jeho sestru. Byli si věkově bližší a navíc měli na mnoho věcí stejné názory. Od malička ho brala jako mladšího bratra, jejich rodiny se často stýkaly, a nyní ji velmi bolelo to, jak se trápí. Ani ona se ještě ze smrti Susan nevzpamatovala, ale věděla, že jeho to trápí stokrát více. Teprve v okamžiku, kdy za nimi zapadly dveře cukrárny a oni se posadili k jednomu z volných stolů, se odvážila promluvit.

„Jsi v pořádku, Chrisi?“ spustila na něj opět francouzsky.

„Pochybuji o tom, že ještě někdy budu,“ odvětil s povzdechem.

„Já vím, že je to těžké,“ chytla ho za ruku a odmítala ji pustit, „ale musíš to překonat. Nemůžeš se pro ni věčně trápit, Chrisi. Už je to víc jak měsíc, co odešla, a ty jsi na tom pořád stejně, ne-li hůř než předtím. Vždyť ty ani nežiješ, jen přežíváš. Kde je ten veselý kluk, kterého jsem znala?“

„Zemřel spolu s ní,“ odvětil a zarytě hleděl do kamenné desky stolu.

„Ona by nechtěla, abys...“

„Těžko se dozvím, co by chtěla nebo nechtěla,“ vyjel na ni. „Je mrtvá, Fleur, mrtvá! Mrtvá,“ zašeptal nakonec.

„Ale ty ne. A ať už se ti to líbí nebo ne, musíš pokračovat ve svém životě. Já ji taky měla ráda, Chrisi, byla pro mě jako druhá matka, sám to víš líp než kdokoliv jiný. A ty jsi jako můj bratr,“ hovořila k němu nyní něžným hlasem. „Záleží mi na tobě, Chrisi, a nesnesu, jak se trápíš. Smutni pro ni, ale nezapomínej žít svůj život.“

„Kdybych tak věděl jak.“

„Dokážeš to, uvidíš,“ pousmála se.

„Co mám dělat, Fleur? Máma je mrtvá, museli jsme se přestěhovat, do toho ještě změnit školu... ztratil jsem všechno, na čem mi kdy záleželo. Domov, přátele, rodinu...“

„Pořád máš ještě Cassidy. A mě, Gabrielu, prarodiče. Nikdy nebudeš sám, na to nezapomínej. A v Bradavicích se ti bude líbit. Sice to nejsou Krásnohůlky, ale taky to má něco do sebe. Pokud máš teda rád staré hrady,“ nakrčila nakonec nos.

„Snažíš se mě přesvědčit o něčem, čemu sama nevěříš,“ objevil se mu na tváři jemný úsměv. Moc dobře si pamatoval, že Fleur z britské kouzelnické školy nebyla zrovna dvakrát nadšená.

„Snaha se cení,“ usmála se. „A to, že se tam nelíbilo mně, neznamená, že se tam nebude líbit tobě. Uznávám, že Cassidy s tím asi bude mít problém, stejně jako já, ale jak tě znám, nadchne tě to. Obrovský tajemný hrad plný pohyblivých schodišť, spousta tajných chodeb a místností...“

„Jo, je mi to úplně jasný. Ale mně nejde o prostředí, Fleur. V Krásnohůlkách mám přátele. A tady? Vůbec nic. Nikoho tam neznám.“

„Myslím, že nový začátek ti jen prospěje,“ dumala Francouzka. „Tam by ti ji všechno jen připomínalo. Takhle budeš natolik zaneprázdněn, že na myšlení a truchlení nebudeš mít ani čas. Navíc tam jdou i Billovi sourozenci, Ronald a Ginevra.“

„Co vlastně ty a Bill?“ změnil bleskově téma Christopher.

„On je prostě úžasný,“ rozplývala se mladá žena. „Už jsem ti říkala, že jsme se zasnoubili?“ natáhla k němu ruku s prstenem.

„Ne, ale gratuluji,“ objevil se na jeho tváři první šťastný úsměv. „Doufám, že mě pozveš na svatbu, takovou slávu si nesmím nechat ujít.“

„O to se neboj. Ale budeš si muset počkat až na příští léto. Letos je ještě moc brzy. Navíc jeho rodina to nechce uspěchat,“ nafoukla se.

„Ale ale, Fleur, neříkej mi, že se jim nelíbíš,“ pochopil Chris její grimasu. „Čímpak sis je znepřátelila?“

„Já? Ničím. Nemůžu za to, že se jeho matce a sestře nelíbím. Ostatní se mnou nemají žádný problém.“

Christopher se sám pro sebe zasmál. Moc dobře věděl, v čem tohle všechno spočívá, znal Fleur opravdu dobře a za ty roky už si stačil všimnout, jak se chová a jak působí na ostatní lidi. Kluci před ní okamžitě padali na kolena, zatímco většina žen na ni pohlížela se závistí. Na něj z nějakého důvodu její krása nezabírala tak, jako na ostatní, ale přisuzoval to tomu, že ji zná opravdu roky a navíc ji bere jako vlastní sestru. Avšak toho, že je hezčí než většina normálních smrtelníků si samozřejmě všimnul. I teď v cukrárně viděl muže, kteří ji doslova hltali pohledem a na něj shlíželi s neskrývanou závistí.

„Na jak dlouho tu jsi?“ zeptal se Chris po chvíli.

„Jen do konce prázdnin, pak se vracím do Francie. Slíbila jsem Gabriele, že ji vyprovodím do školy. Navíc naši chtějí pořádně poznat Billa,“ usmála se a na tváři se jí opět objevil zamilovaný výraz. „A nemůžu se dočkat toho, až ho uvidí moje kamarádky,“ smála se. „Jessica pukne závistí.“

„Ostatně jako vždycky,“ mručel Christopher. Neměl tuhle její kamarádku rád a ona neměla ráda jeho, čehož si byla Fleur velmi dobře vědoma.

„Podívej, támhle jde,“ pohlédla najednou ke dveřím. Okamžik na to dovnitř vešel její vyvolený a ona se mu nadšeně vydala vstříc. Chris, který se taktéž postavil, tak mezitím získal šanci si prohlédnout jejího snoubence. Musel uznat, že tentokrát se jeho kamarádka trefila, obvykle si vybírala kluky jen podle vzhledu, tady však na první pohled spatřil, že tentokrát v tom bylo něco víc. Bill možná byl hezký, ale bylo v něm mnohem víc. Na první pohled z něj vyzařovala jakási aura, která nikoho nenechala na pochybách, že se jedná o charismatického kouzelníka. A podle vzhledu Chris tušil, že Bill Weasley má rád výzvy a dobrodružství. Jak věděl, tak byl odeklínačem zdejší kouzelnické banky a několik let pro ně pracoval v Egyptě.

„Chrisi, tohle je Bill,“ přerušila jeho myšlenky Fleur, když ke stolu přivedla svého přítele. Christopher si všiml, že přesedlala z francouzštiny na angličtinu. „Bille, o Chrisovi jsem ti vyprávěla,“ usmívala se.

„Rád tě poznávám,“ natáhl Bill ke Chrisovi ruku a ten ji s radostí přijal.

„Nápodobně. Pokaždé, když ji vidím, neslyším o ničem jiném než o tobě, tak jsem byl zvědavý, koho si to naše Fleur vybrala. A vidím, že poprvé vybírala i hlavou,“ zašklebil se a pro vlastní bezpečí ustoupil o kus dál.

„Jsi hrozsný,“ odvětila dívka, ale dál se usmívala. „Promiň, Chrisi, ale uš budu muset jít. Musíme ještě...“

„Utíkej,“ nenechal ji domluvit Chris. „A co nejdřív mi napiš, ne že na mě zase zapomeneš.“

„Neboj. Doufám, že se brzy uvidíme,“ přistoupila k němu, lehce ho políbila na tvář a spolu s Billem opustila podnik.

O několik minut později Christopher vyzvedl svou sestru v Kratochvilných kouzelných kejklích a společně se vydali do Děravého kotle. Cassidy si během doby strávené s Fredem a Georgem stačila s dvojčaty vytvořit jakési přátelství, kterému její bratr zcela nerozuměl a ani se o to nechtěl pokoušet. Každopádně dívka o nich neustále s nadšením mluvila a ještě s větším zanícením se mu chlubila svým novým mazlíčkem, miniaturní kluběnkou nazývanou trpaslenka, kterou od dvojčat dostala. Tvoreček měl sytě růžovou barvu a po chvíli váhání dostal jméno Babsi, které se sice Chrisovi zdálo směšné, ale Cass si ho zamilovala a odmítala ho změnit. A Christopher nakonec také raději prohlásil, že to zní rozkošně. Neměl náladu na hádky, obzvlášť s Cassidy, a navíc měl jiné věci na přemýšlení. Věci, které se mu zdály důležitější než jméno oné trpaslenky.

<< Úvod <<                                               >> 2. kapitola >>

12.06.2010 17:38:26
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one