My world of fantasy...
Takže tady máte začátek..snad se bude líbit..ze začátku asi budou kratší kapitolky, ale časem se to snad rozjede
A prosím komentujte!!!
____________________________________

Bylo horké letní dopoledne. Nebe bylo bez jediného mráčku, dokonce ani vítr nefoukal, ani lístek na stromě se nepohnul. Ulice Londýna byly zaplněny mnoha lidmi, vesměs to byli hlavně žáci a studenti, kteří se vraceli domů nebo šli někam s kamarády slavit. Bylo totiž dvacátého devátého června a ten den mnohým končila škola a čekaly je dva měsíce vytoužených prázdnin.

Tak to bylo i u jedné skupinky lidí. Jim už se děti říct nedalo, vypadali minimálně na osmnáct. Tato partička se skládala ze sedmi lidí. Uprostřed si vykračovala jakási blondýna, dále dva chlapci, oba měli hnědé nagelované vlasy, ale jinak se sobě vůbec nepodobali. Dalším členem byla dívka s ohnivě rudou kšticí a také jedna docela výrazná hnědovláska. Jako poslední šel vysoký, černovlasý kluk, který se vedl za ruku s celkem pohlednou dívkou, taktéž černovlasou. Všichni byli oblečeni vyloženě letně. Kluci šortky a dívky minisukně a tílka.

Po nějaké době všech sedm zalezlo do malinkaté kavárny, která byla zastrčená úplně na konci ulice. Nikdo zde ještě nebyl, malý podnik na své zákazníky teprve čekal. Pohodlně se tedy usadili u stolku úplně v rohu, tašky hodili na zem a chopili se nápojových lístků.

„Dobrý den,“ přivítala je baculatá servírka a dobrosrdečně se na ně usmála. „Tak co to bude dneska? To jste tu poprvé v tuhle dobu legálně, co?“ 

„To víš, Liso, konečně máme volno,“ usmál se na ni jeden z hnědovlasých kluků. „A co že si to dáme?“ otočil se na ostatní.

„Jako obvykle, ne?“ otázala se dívka s rudou hlavou. Ostatní kývli na souhlas.

„Takže dvakrát latté, jedno capucino, tři kávy se zmrzlinou a jeden vanilkovej koktejl?“ ujišťovala se Lisa.

„Přesně.“

„Tak za chvilku to tu máte,“ prohlásila a odcupitala pryč.

„Konečně volno,“ rozvalila se blondýna na židli. „Už mě ty kecy, co tam kdákala ta Bovarová, nudily. Jako by to nebylo každej rok to samý. Větší nudu jsem v životě nezažila.“

„Prosím tě, Nancy, nepřeháněj. Tak příšerný to zas nebylo,“ oponovala jí rudovláska.

„Mluv za sebe, já jsem tam málem usnula,“ mínila Nancy.

„Jestli to třeba nebude tím, že tebe ve škole nebaví nikdy nic. Možná proto máš tak pěkný známky,“ rýpl si jeden z hnědovlasých kluků.

„Sklapni, Jacku. Na tvůj názor se tě nikdo neptal. A mimoto, vy tý škole taky zrovna moc nedáte. Ta dvojka z chování mluví za všechno.“

To byla pravda. Všichni z téhle skupinky dostali dvojky z chování za časté neomluvené hodiny. Bylo pravidlem, že aspoň jednou týdně přišli do školy o hodinu či dvě déle. Občas se totiž stavili v nějaké kavárně nebo něčem podobným, co bylo už v osm otevřené, a na nějakou dobu se tam zasekli. Taktéž neustále při hodinách vyrušovali. Nedokázali vydržet chvilku v klidu, tím byli pověstní. Rodiče o tomhle jejich chování nevěděli, a tak je dnes čekalo překvapení. Ale jinak známky měli docela dobré. Nepropadali, ale k premiantům třídy taky nepatřili. Jediná výjimka byla právě Nancy. Ta měla co dělat, aby vůbec prolezla.

„Jo, ale to máme všichni. Ale tolik čtyřek máš jenom ty,“ ušklíbl se druhý nagelovaný kluk.

„Vy jste se proti mně snad spikli. Copak já můžu za to, že mě to učení nebaví?“

„Tak proč si tam vůbec lezla, na tu školu?“ divil se Jack. „Mohlas jít někam na zemědělku a měla bys pokoj.“

„A můžeš mi říct, co bych tam asi tak dělala?“ ušklíbla se Nancy.

„To co tady. Spala,“ zapojila se hnědovláska.

„Moc vtipný.“

„A co, vždyť má pravdu,“ ozval se poprvé černovlasý kluk.

„No to teda nemá!“

„Ale má!“ přisadil se Jack.

„A nemá.“

„Do prdele, musíte se pořád hádat? Už je to s váma k nevydržení,“ prohlásila znuděně černovláska a zapálila si cigaretu. Podobné rozhovory zřejmě byly na denním pořádku.

„Já si nezačala,“ hájila se okamžitě Nancy. „To Kathryn.“

„No jasně, sveď to na mě,“ ušklíbla se rudovláska.

„Copak ona může za to, že seš tak líná?“ otázal se nevinně hnědovlasý chlapec.

„Sklapni, Charlesi,“ zasyčela blondýna.

„Ani mě nehne.“

„Fajn, já tu vlastně ani nemusím být,“ rozkřikla se Nancy, prudce vstala, až při tom převrátila židli, popadla své věci a odpochodovala pryč.

„Super, konečně klid,“ usmál se Charles.

„Nechápu, proč jí jednou nedáte pokoj,“ ušklíbla se černovláska, ale ve skutečnosti byla ráda, že je dívka pryč.

„Jestli to nebude proto, že je poslední dobou nesnesitelná. Od té doby, co se rozešla se Stevem, je taková pořád. A neříkej mi, Natalio, že sis toho nevšimla.“

„Já vím. Ale nepochopila jsem, proč je kvůli tomu furt nasraná,“ vypustila z úst cigaretový kouř. „Může si za to sama.“

„Jo, kdyby se netahala s tím debilem, Steve by se s ní nerozešel,“ mínila Katryn a taktéž si zapálila, stejně jako všichni ostatní.

„Prostě už je taková. Dík.“

To jim totiž servírka Lisa přinesla jejich objednané nápoje a rozmisťovala jednotlivé nápoje před jejich majitele. Všichni se na ně vrhli, jen jeden jediný zůstal ležet. Nancyna čokoláda.

„A zas to budu muset platit já,“ povzdechl si Jack.

„Jo, to už je osud, kamaráde,“ poplácal černovlasý kluk Jacka po ramenech.

„Ne, to není osud, to je Nancy, Larry,“ smál se Jack.

„To je taky fakt,“ rozesmál se i Larry.

„Hele a co vlastně podniknem odpoledne?“ změnila téma hnědovláska.

„Tak odpoledne nevím, ale večer určitě budem muset někam zajít,“ usmál se Charles a napil se.

„Tak to určitě, viď, Nat?“

„Se ví. Navrhovala bych nějaký dobrý disko. Jacku, mohl bys někde sehnat nějakou tu trávu? Dnešek bych si chtěla pořádně užít.“

„No že váháš.“

„Ty jo, konečně ti bude sedmnáct. Ale to nemění nic na tom, že budeš pořád ta nejmladší,“ ušklíbl se Charles.

„Hele, nech si toho, jo?“

„A to jako proč?“

„Víš, že tohle nesnáším.“

„Právě že vím.“

„Seš děsnej.“

„No dovol, já? Nikdy,“ ohradil se Charles.

„Hele, nechte už toho. A kdy ti vlastně bude těch sedmnáct?“ zeptala se hnědovláska.

„Dneska, ne?“ protočila Natalia oči v sloup.

„Já myslela čas.“

„Aha, no tak to sorry, Kris. No asi tak,“ koukla na hodiny na stěně, „za pět minut.“

„Tak to se musí zapít,“ rozhodl Larry, zavolal servírku a objednal šampaňské.

„Tak na zdraví,“ připíjeli všichni Natalie, když jim Lisa přinesla nápoje.

„Na zdraví,“ připojila se i Nat.

V tu chvíli se na nedalekém kostele rozezněl zvon, který odbíjel desátou hodinu. Natalia znenadání ztuhla. Začala se jí příšerně motat hlava. Bolest byla tak silná, že dokonce musela i zavřít oči, aby nezačala plakat. Takhle by se před přáteli nikdy neponížila. Po chvíli se jí začalo zdát, že bolest ustupuje, ale hned na to se rozetřásla po celém těle, jak se náhle ochladilo. Mermomocí se snažila otevřít oči, ale marně. Dokonce ani prsty pohnout nedokázala.

„Co se to tady děje?“ začala v duchu panikařit, ale nemohla dělat zhola nic. Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Byla úplně bezmocná.

Najednou však tlak a zima zmizely stejně rychle, jako přišly. Konečně cítila nohy, konečně mohla pohnout prsty. A konečně mohla otevřít oči. Jenže čekal ji další šok. Nebyla už mezi svými přáteli, dokonce ani nebyla v kavárně. Stála uprostřed nějakého obrovského pokoje nebo spíš haly. S otevřenou pusou sledovala vše kolem.

„A do prdele,“ vyklouzlo jí dost nahlas.

30.07.2007 17:50:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one