My world of fantasy...
Takže poslední kapitola k této povídce.
Nejdřív bych vám moc chtěla poděkovat za komentáře. Překvapilo mě, že se jich tam během tak krátké doby objevilo tolik. Ale jsem za ně vážně moc ráda. A vůbec by mi nevadilo, kdyby se objevily nějaké i tady. Pokud možno co nejvíc, samozřejmě.
Jinak bych ještě chtěla říct - u NZ původně měl být happyend, ale při psaní jsem tak nějak zjistila, že to prostě nepůjde a že to bude lepší tak, jak to je teďka...Prostě sem nepatří úplně šťastný konec, ale tragédie to snad taky není (tu si můžu nechat na někdy jindy).
Jo a tuto poslední kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří u této povídky vydrželi až do konce.
Takže to je asi všechno, co jsem chtěla říct.
vaše Kaitlin
_______________________________________________

Byl nádherný sluneční den.  Kdekdo se v ten čas radoval, především kouzelníci. Byl to už týden, co byl poražen největší černokněžník té doby a jeho věrní stoupenci byli buď mrtví, nebo zavřeni v Azkabanu. Konečně si mohli kouzelníci a čarodějky oddechnout a začít opět naplno žít, beze strachu z toho, že se nad jejich domovy objeví Znamení zla.

Ale i tak existovali lidé, pro které tento den nebyl znamením k radosti. Naopak. Konal se totiž pohřeb všech lidí, kteří nepřežili bitvu v nemocnici. Pozůstalí souhlasili s tím, že uspořádají společný pohřeb na největším z kouzelnických hřbitovů v Británii. Sešlo se tam překvapivě mnoho kouzelníků a čarodějek. Kromě členů Fénixova řádu a rodin obětí bitvy zde bylo mnoho dalších lidí, kteří s mrtvými neměli nic společného. Ale přesto jim přišli vzdát hold a vyprovodit je na jejich poslední cestě. Bylo až zarážející, kolik obyvatel čarodějného světa se tam ten den sešlo. Na hřbitově nebylo téměř k hnutí a muž z ministerstva, který byl pověřen, aby přednesl smuteční řeč, si musel dokonce zesílit hlas, aby ho slyšeli úplně všichni.

Natalia mlčky stála pod košatým stromem a nepřítomně hleděla na vysokého černovlasého muže, jenž právě přednášel svou řeč. Vlastně ho ani pořádně nevnímala, nic z toho, co povídal, jí nedávalo smysl. Pořád jen opakoval slova jako hrdinství a obětování se…Ale bylo tohle potřeba? Nedokázala se na jeho slova soustředit. Hlavou jí místo toho vířily jména těch, kteří v nedávném boji padli. Colin Creevey, Padma Patilová, Levandule Brownová, Ernie Macmillan, Hannah Abbotová a Susan Bonesová. Ti všichni jim dobrovolně přišli na pomoc a zaplatili za to životem. Přestože je neznala, věděla jen, že byli členy Brumbálovy armády, jejich smrt je zasáhla tak jako ostatní. Vždyť jim bylo stejně jako jí, celý život měli před sebou. Mrzelo ji, že zrovna oni museli zemřít. Ale nejhůře jejich ztrátu nesla Melanie. Většinu těch lidí znala déle jak šest let, považovala je za své přátele a najednou byli pryč.

Nat však mnohem více ranila smrt jiných lidí, především těch z Řádu. Bolestně zavřela oči, když si na to všechno vzpomněla. Sedm lidí, které po celý rok vídala a kteří jí za ten čas přirostli k srdci, bylo pryč. Shanon, Fleur, Augusta, Artur, Anna a Hestie. A samozřejmě Harry Potter. Právě jeho ztráta ji zasáhla ze všeho nejvíc. Přestože už spolu dávno nechodili, měla ho stále pořád ráda. Byl pro ni víc jak kamarád. Brala ho tak, jako brala Draca. Jako součást rodiny, jako svého bratra. Hořce litovala, že s ním mohla strávit tak málo času. Tolik si toho mohli říct, povyprávět si o těch měsících, kdy se neviděli. Prudce zamrkla, jak se snažila zahnat slzy, které se jí opět draly do očí. Stále nemohla uvěřit tomu, že je mrtvý. Připadalo jí to tak absurdní. Harry pro ni byl vždycky tím, kdo všechno zvládne, kdo všechno přežije. A najednou byl pryč. Vzdala svou snahu držet emoce na uzdě a nechala slzy, aby jí volně tekly po tváři. Vzápětí ucítila, jak ji někdo konejšivě objal, jako by jí chtěl dodat sílu.

Otočila se a vděčně se na něj usmála. Poslední týden pro ni byl až moc těžký. Sotva se stačila smířit se smrtí Jacka, opět zemřel další člověk, kterého měla ráda. A ne jediný. Každý teď v téhle době někoho potřeboval, musel se o někoho opřít. A pro Nataliu to byl po celou dobu Charlie. Přestože on sám ztratil otce, držel Nataliu nad vodou od té doby, co Voldemort zabil Harryho. Nebýt jeho, ani by se z nemocnice nedostala. Ještě teď cítila to zděšení, když spatřila Harryho bezvládně ležet na zemi. Bylo to chvíli poté, co se dobojovala s Rudolfusem, který se zničehonic přemístil pryč. Až v další minutě zjistila, proč poslední boje schopní Smrtijedi opustili bojiště. Jejich pán padl a vzal s sebou i svého soka.

„Tito lidé statečně bojovali za lepší svět…“

Nat tato slova pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Jaký mělo smysl vykládat taky něco takového? Vždyť to všichni stejně věděli. Mužův projev narušil hlasitý vzlyk jedné z žen, které stály blíže k mluvčímu. Nat se automaticky podívala tím směrem.

Jen kousek od ní postávala Narcisa společně se Siriusem, Remusem a Tonksovou. Právě ta byla onou narušitelkou. Stejně jako Natalie jí po tvářích stékaly slzy a když muž začal mluvit o Shanon Heavenlové, rozbrečela se naplno. Remus ji jen bezmocně svíral v náručí, ale sám na tom nebyl o moc lépe. Ani on se neubránil pláči, stejně tak jako Sirius a Narcisa. Natalia se na otce smutně podívala. Už déle tušila, že má ke Shanon velmi vřelý vztah, který balancoval na hranici přátelství a lásky. Jestliže ona trpěla Harryho smrtí, nedokázala si představit, jak to snášel Sirius. V jediném dni přišel o dlouholetou kamarádku a snad i ženu, kterou miloval, a o svého kmotřence, poslední hmatatelnou vzpomínku na svého nejlepšího kamaráda. Jako by si toho už v životě nevytrpěl dost. Smrt Jamese a Lily, dvanáctiletý pobyt ve vězení za něco, co neudělal, a teď tohle. Jestli mohl mít aspoň díky něčemu klid v duši, tak to bylo jen tím, že konečně pomstil Jamese s Lily a konečně zabil Červíčka, který měl tu smůlu a na ministerstvu se mu připletl do cesty.

Necelých deset metrů od Natalii mlčky stál Draco s Melanií. Draco zřejmě pro tentokrát usoudil, že ho jeho sestřenice potřebuje víc než Natalia, a tak trávil veškerý svůj čas s ní. Pravdou bylo, že Mel to brala téměř ze všech nejhůř. V tomto boji ztratila tolik lidí, které měla ráda. Spolužáky, přátele a hlavně nejlepšího přítele, který jí byl oporou po dlouhých sedm let. Nikdy se k ní neotočil zády, v každé situaci si pomáhali a nejednou tu nebyl. Vždycky věřila v to, že se Harry se všeho dostane, že to všechno zvládne. Dokonce i když se dozvěděla pravdu o věštbě, pořád věřila v to, že to dopadne dobře. A když najednou nebyl… Částečně litovala toho, že tam nezahynula také. Vždyť měla tolikrát namále. Stále si říkala, že by pro ni bylo lepší, kdyby tam zahynula. Vždyť co ji zde drželo. Lidi, které sedmnáct let považovala za své rodiče, byli mrtví. A její praví rodiče byli společně s jejím strýcem a se Snapeem na útěku před spravedlností. Její nejlepší přítel byl mrtvý a druhý se k ní otočil zády. Tak co jí na tom světě ještě zbývalo.

Když si však uvědomila, komu se po celou dobu pohřbu choulí v náručí a máčí jeho hábit slzami, uvědomila si, že přece jen má důvod, proč by měla žít. Stále měla několik žijících příbuzných, kteří za každé situace stáli vedle ní a podporovali ji. Draco a Narcisa dělali všechno možné, aby jí nějak ulehčili od bolesti, kterou cítila. Dokonce i Tonksová několikrát letmo naznačila, že když bude chtít, může za ní přijít. A pak tu taky byla Natalia. V současné době asi její nejlepší kamarádka. Bylo by od ní sobecké, kdyby všem těm lidem chtěla způsobit další bolest.

Zatímco se Mel zaobírala takovýmito myšlenkami, Draco nenápadně pozoroval blonďatou dívku postávající vedle Rona. V jeho očích se zračil smutek. Byla to jeho chyba, že její matka zemřela. Kletba, která Shanon zabila, patřila původně jemu. To on měl být teď mrtvý, ne ona. Ještě chvíli Elizabeth zkroušeně sledoval, než se konečně donutil k tomu, aby opět stočil pohled k mluvícímu muži. Ještě pevněji přitom k sobě přitiskl Melanii, která se stále otřásala silnými, neutichajícími vzlyky.

Po nějaké chvíli však zjistil, že už opět neposlouchá smuteční řeč a místo toho bloudí očima po všech přítomných, a myšlenkami se přitom zaobírá úplně jinými věcmi. V jednom okamžiku se střetl s Natiným pohledem, než černovlasá dívka uhnula očima někam stranou. Byl rád za to, že není sama, že tam s ní stojí Charlie. Přestože ho moc nemusel, možná i proto, že ho téměř neznal, viděl na něm, jak mu na Natalie záleží. Každopádně mu byl vděčný za to, jak se o ni celou dobu stará, přestože se sám mohl sesypat ze smrti otce. Moc dobře věděl, že kdyby Nat nechali samotnou, složí se stejně jako po smrti Jacka. Takhle aspoň nějak fungovala. V rámci možností.

Po více jak hodině se konečně dav lidí začal rozcházet. Mrtví byli konečně pochováni, nebyl tedy již žádný důvod, proč nadále zůstávat na onom ponurém místě. Lidé ještě přicházeli, aby na čerstvé hroby položili květiny, které s sebou přinesli, ale poté opustili hřbitov a vydali se domů. Jako poslední tam zůstali členové Řádu. Bylo pro ně těžké odejít. Vždyť právě oni ztratili nejvíc svých přátel, svých spolupracovníků. Všem bylo jasné, že po tomto dni se Fénixův řád rozpadne nadobro. Už ho nebylo potřeba, vznikl kvůli Voldemortovi a když ten byl nyní navždy pryč... Přesto to bylo zvláštní. Někteří z nich byli v Řádu okolo dvaceti let, bylo těžké najednou to všechno opustit. Ještě naposledy pohlédli na hroby svých přátel a poté se rozešli. Zpět do svých domovů, tam, kam patřili. Až se příště potkají, už to nebudou kolegové a spolupracovníci, jen známí nebo přátelé.

Jeden po druhém se sbírali a odcházeli směrem k východu. Někteří, třeba jako Sirius a Elizabeth, stále postávali u bílých náhrobních kamenů a zdálo se, že odtamtud jen tak neodejdou, ale několik lidí už se rozhodlo, že na tomto místě dále setrvávat nebudou. Mezi nimi byla i Natalia s Charliem. Společně odcházeli ze hřbitova.

„Natalio!“ ozvalo se najednou za jejich zády.

Dívka se prudce otočila a zůstala hledět do pihovaté tváře Ronalda Weasleyho. Překvapilo ji, že ji zastavil právě on. Měla za to, že nebude vyhledávat její společnost, že se jen tak bez rozloučení rozejdou.

„Chtěl bych se ti omluvit,“ začal Ron váhavě a hleděl přitom někam za ni. „Nejen za to v tý kuchyni, ale tak celkově za své chování.“ Až nyní jí pevně pohlédl do očí a čekal, jak se zachová.

Nat na něj nevěřícně hleděla, než jí došel význam jeho slov. Omlouval se jí. Nikdy nečekala, že by se zrovna on mohl stydět ta své chování a dobrovolně se omluvit. Když však nad tím tak přemýšlela, nebyl to jen on, kdo někomu dlužil omluvu. Ani ona se k němu nikdy nechovala moc pěkně. Byla na tom stejně jako on.

„Taky bych se ti měla omluvit,“ vypadlo z ní těžce. Po chvíli váhání k němu natáhla ruku. „Takže všechno dobrý?“

Přikývl a ruku jí stiskl. Naposledy na ni pohlédl a s tichým sbohem odešel pryč. Nat mlčky sledovala jeho mizející záda, ale přesto tušila, kam se ubírají jeho kroky. K Harrymu hrobu, kde v tu chvíli byla Melanie s Dracem. Bylo jasné, co bude následovat. Usmíření.

„Co se to s ním stalo?“ odtrhla zrak od Rona a tázavě se podívala na Charlieho, který celou dobu stál vedle ní. Doufala, že on by jí mohl podivné chování svého bratra vysvětlit.

„Odjíždí odsud, společně s Billem. Prý si uvědomil, že tady ho nic dobrého nečeká a chce někde začít úplně od začátku. Mamka mu v tom dokonce ani nebrání, naopak ho podporuje. Chce, aby byl konečně šťastný.“

„Možná, že to není až tak špatný nápad,“ pokývala Nat hlavou. „Snad se mu to podaří.“

Ale sama věděla, že ona by z Anglie odjet nedokázala. Stále tu měla rodinu, kterou milovala, a přátele, bez kterých už si svůj život nedokázala vybavit. A když společně s Charliem opouštěla hřbitov, na tváři se jí dokonce objevil mírný úsměv. Vždyť budoucnost ještě nebyla ztracena. Třeba ji nakonec čekalo něco dobrého, co by jinak nikdy nezískala. Zkoumavě se podívala na Charlieho, jenž jí byl stále po boku, a pak se společně s ním přemístila domů. Připravena čelit všemu, co ji ještě v životě potká.

 

KONEC

23.07.2008 20:20:26
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one