My world of fantasy...

70. KAPITOLA - ROZHODUJÍCÍ STŘET

Tak konečně jsem dopsala tuhle kapitolu. Omlouvám se, že je to tak pozdě, ale dřív to prostě nešlo. Hrozně špatně se to psalo a navíc jsem to taky musela všechno pořádně promyslet. Co se jak stane a podobně..Nechtěla jsem se do toho zamotat. Ale nakonec tam je všechno, co jsem tam chtěla mít. Nevím, co na to budete říkat, je to takové zvláštní, ale mělo to tak být. Ať už se tam stalo cokoliv, prostě takhle jsem to plánovala.
Vím, že s tím teď budu otravovat, ale prosila bych komentáře. Od všech, co to budou číst. Tahle kapitola je pro mě moc důležitá, je to vlastně poslední kapitola, ve které se děje něco podstatného. Pak už skoro nic nebude. tak bych ráda slyšela váš názor. Bylo by to možné? Aspoň pro tentokrát? =) Předem děkuji
A jinak - ani tady nezapomenu na věnování. Chtěla bych ji věnovat lidem, kteří pro mě moc a moc znamenají. A tím myslím Ary, Albi, Abi a Enny. Omlouvám se, pokud jsem na někoho zapomněla, kdyžtak to sem ještě dopíšu.
Ale to neznamená, že pro vás ostatní není...jen pro tyhle čtyři je nějak tak víc, chápete..
Takže já už nebudu otravovat s těmito kecy, prostě přeju příjemní čtení (pokud to půjde) a těším se na nějaké ty komentáře. A beru i negativní ;)
_______________________________________

„Tohle čekání mě ubíjí,“ povzdechla si Natalia. Přestože už byla v pořádku a hlava se jí netočila, stále seděla na posteli v pokoji, kam ji prve přenesli. Bylo to nejlepší místo, kam se teď mohla uchýlit. Venku už i tak běhalo moc členů Řádu, bylo by nápadný, kdyby se k nim přidala ještě ona.

„Už jen půl hodiny,“ pousmál se na ni Draco, jenž seděl vedle ní. Ale ani on nebyl moc klidný. Vědomí, že za třicet minut vypukne bitva, která může rozhodnou o všem, mu na klidu moc nepřidalo. Moc dobře si byl vědom toho, že tenhle den může být jeho poslední. Při té myšlence se otřásl.

„Závidím Harrymu, že může něco dělat,“ pokračovala Nat.

Potter je opustil jen chvíli poté, co se Natalia probrala. Napadlo ho totiž, že by jim ještě někdo mohl pomoci v následujícím střetu. Nechápal, jak na ně mohl zapomenout, vždyť je sám učil. Navíc většina lidí v Brumbálově armádě byli jeho přátelé, možná bylo jen správné, že s nimi budou bojovat bok po boku při tak důležité bitvě.

Vrátil se teprve deset minut před desátou hodinou. Vypadal poněkud uřícený, ale na tváři mu pohrával spokojený úsměv, když se svalil na prázdnou postel v pokoji.

„Tak co?“ vyzvídala hned Nat.

„Přijdou,“ vydechl. „Teda aspoň většina.“

„Kdo odmítl?“ zajímalo Draca.

„Zachariáš Smith a Cho Changová. Zachariáš nechce riskovat a Cho se musí starat o nemocnou babičku. No a pak jsem zakázal přijít Dennisovi Creeveyovi. Je na to moc malej.“

„S kolika lidmi teda můžeme počítat?“

„Asi s patnácti.“

„To docela jde,“ pokýval Draco hlavou. „Ale ty by ses měl hodit do použitelnějšího stavu. Takhle dlouho nevydržíš,“ ušklíbl se.

„Pár lektvarů to vyřeší,“ mávl nad tím rukou. „Už jsem si o ně řekl ošetřovatelce, každou chvíli mi je přinese. A tobě taky, Nat,“ pohlédl na Blackovou, která už zase měla černé vlasy. „A jo, potřebuješ je, i když se ti to nezdá.“

Natalia si pro sebe jen něco zamumlala. Nelíbilo se jí, že někdo rozhoduje za ni. Ale možná že ty lektvary nebyly až tak špatný nápad. Třeba jí nakonec pomohou.

„Jo a v kolik přijdou, ti členové vaší slavné BA?“ napadlo ještě Draca.

„Každou chvíli. Někteří už tu jsou, jako třeba Katie, Angelina a Alice. Ty přišly společně s Fredem a Georgem. Musím říct, že ti dva se fakt vyznaj. Polovinu lidí jsem našel jen díky nim. No a druhou polovinu díky Mel.“

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje,“ zabrblal si pro sebe Draco.

„Protože je to prostě Melanie,“ odvětila Nat a pohlédla z okna. Zbývalo už jen pár minut. „Kde je táta?“ napadlo ji.

„Někde tady. Ostatně už tu musí být všichni. Za chvíli to vypukne.“

V ten okamžik dovnitř vešla jedna z léčitelek. Harry se k ní okamžitě vrhnul a převzal od ní lektvary. Byly tři a jeden z nich podal Natalie. Zakřenila se, než ho do sebe kopla, tohle rozhodně nebyl její oblíbený nápoj. A podle Harryho výrazu usoudila, že on má k lektvarům stejné sympatie jako ona sama.

„Měli bysme jít,“ ozval se Draco. Na rozdíl od nich pořád seděl na posteli a nabíral poslední síly před nadcházející bitvou.

„Máš pravdu,“ souhlasil s ním Harry.

Na nic už nečekal a prošel otevřenými dveřmi ven. Natalia zaváhala a pohlédla na Draca, který se mezitím ocitl vedle ní. Usmál se na ni, jako by jí chtěl dodat odvahu, a objal ji kolem ramen.

„Nedělej si s tím starosti, sestřenko,“ prohodil téměř bezstarostně. „Dopadne to dobře, uvidíš.“

„Jen aby,“ pohlédla mu do očí. „Slib mi, že na sebe dáš pozor.“

„To dělám pořád,“ usmál se, ale vzápětí zvážněl. „Hlavně si dej pozor sama na sebe. Moc dobře víš, že stejně jako já a několik dalších budeš jedním z cílů. Ostatně - překvapuje mě, že si neděláš starosti taky o Harryho.“

„Dělám. Ale všichni víme, že on to bude muset nějak zvládnout. Jinak jsme ztraceni.“

„To s tebou bohužel musím souhlasit. A pojď už, ať ještě stihneme ostatní,“ chytl ji za ruku a rychlým krokem vyrazil do přízemí. Do hlavní haly však nedošel, zastavil se v chodbě, která tam vedla, a když se ujistil, že je nikdo nesleduje, zatáhl Nataliu do jedněch dveří, které tam byly. Nat už překvapeně otevírala ústa, ale když viděla, že kolik je v místnosti lidí, zarazila se.

„Co tady všichni…“ začala, ale někdo jí skočil do řeči.

„Nemůžeme čekat v hale, to by pak pro Smrtijedy nebylo překvapení. Přesuneme se tam až v okamžiku, kdy se tam objeví oni.“

Přestože neviděla na toho, kdo mluvil, podle hlasu okamžitě poznala Moodyho. Toho nemohla nepoznat, byl nezaměnitelný.

„Což nebude trvat dlouho,“ odtušil Draco a rozhlédl se po lidech v místnosti. Bylo jich tam asi deset. „Harry tu není?“

„Zřejmě šel někam jinam,“ odpověděl mu Sirius, který se mezitím přesunul ke své dceři. „Sám víš, že tohle není jediná místnost, kde se scházíme. Jak se cítíš?“ obrátil se na Nataliu.

Pokrčila rameny: „Nevím. Tak nějak…zvláštně.“

„To chápu,“ pousmál se. „Tenhle pocit moc dobře znám,“ přivinul ji k sobě. Natalia mu objetí opětovala víc jak ráda. „Dej na sebe pozor. Nechci tě ztratit.“

„Já tebe taky ne, tati,“ zamumlala téměř neslyšitelně.

Ještě chvíli zůstala v jeho náručí. Nemohla se zbavit dojmu, že to může být naposled. Nechtěla ho pustit, bála se, že o něj pak přijde úplně. Ale netrvalo dlouho a museli se od sebe odtrhnout. Do dveří totiž vpadl Fred Weasley.

„Jsou tady,“ vydechl.

„Kolik?“ zeptal se okamžitě Moody.

„Hodně, však sami uvidíte. Kingsley šel pro bystrozory, za chvíli jsou tady.“

„Tak…hodně štěstí,“ popřál všem Sirius, naposledy pohlédl na svoji dceru a na Draca a vyšel ze dveří.

Nat na nic dlouho nečekala a vyrazila za ostatními, kteří již vyšli z místnosti. Během okamžiku se ocitla u hlavní haly. Zarazila se na schodech a nebyla schopna jít dál. Před jejíma očima probíhala bitva, ve které měli jasně navrch kouzelníci v černých pláštích a bílých maskách, Smrtijedi. Namohla tomu uvěřit. Bylo jich tolik. Stovka minimálně. A pořád se tam přemisťovali další a další. Boj už dokonce zasahoval do postraních chodeb. I do té, ve které stála ona. A než se naděla, jedno kouzlo se řítilo i na ni.

Rychle se vzpamatovala a uskočila stranou. Neměla čas na to, aby vymyslela nějaký štít, byla ráda, že ji kouzlo minulo. Očima se snažila objevit toho, kdo na ni kletbu vyslal, ale než se jí to povedlo, proti ní už stál jiný Smrtijed. Ani na vteřinu nezaváhal a vyslal na dívku první světelný paprsek.

Teď už uskočit nemohla. Moc dobře si byla vědoma toho, že jen kousek od ní stojí jeden z členů Řádu. Kdyby uhnula, schytal by to on. V duchu si vybavila jeden ze štítů, který ji kdysi učil Draco s Narcisou. Doufala, že bude fungovat tak, jak má. Viděla, jak se kolem ní rozprostřel, ale očima pořád sledovala kletbu, jež se na ni řítila. Když narazila do štítu, který zároveň i zničila, úlevně si oddechla. Tohle zvládla.

Smrtijedovi se očividně moc nelíbilo, jak jednoduše si s jeho kouzlem poradila. Bez zaváhání na ni vyslal další tři kouzla. Nat se ušklíbla. Nějakým nedopatřením se dostali až na konec chodby, kde už nikdo kromě nich dvou nebojoval. Nemusela tak už vymýšlet složité štíty, stačilo se kletbám jen vyhýbat, i když to také nebylo nic lehkého. Litovala, že přes rok nějak netrénovala kondičku, dříve by tohle zvládla celkem snadno, ale takhle ji to začalo rychle zmáhat. Přesto se pokoušela Smrtijeda dostat svými vlastními kouzly. Nemohla dovolit, aby ji tak jednoduše porazil.

Po chvíli, když už si myslela, že ji její protivník dostane, najednou do jejich boje zasáhl někdo další. Nat ani nepostřehla, kdy se tam objevil, zcela se soustředila na přilétávající kouzla, a tak nesledovala, co se děje kolem ní. Když však spatřila toho, kdo se mezi ně přimíchal, úlevně se pousmála. Do boje se pustila už s větší vervou, nyní věřila, že toho Smrtijeda dostanou. Po ani ne minutě se jim to podařilo. Zakuklenec skončil svázaný na zemi, neschopný pohybu.

„Díky, Frede,“ oddechla si Natalia a přistoupila k ležícímu Smrtijedovi. Bez zaváhání mu strhla masku a chvíli hleděla do jeho obličeje.

„Nott,“ zavrčel Fred, jakmile Smrtijeda uviděl. „Šmejd jeden.“

Nat jen přikývla a rozhlédla se kolem sebe. Opravdu kolem nich nikdo nebyl, přestože všude kolem byly slyšet zvuky probíhající bitvy.

„Co s ním?“ zeptala se.

„Postarám se o něj,“ zamumlal Fred.

Natalia pokývala hlavou a vydala se zpět k boji. Během chvíle se do bitvy opět zapojila. Tentokrát po boku lidí, kteří byli přibližně ve stejném věku jako ona sama. Neznala je, ale měla za to, že jsou to někteří z bývalé Brumbálovy armády. Neměla však čas, aby si je mohla prohlédnout. V okamžiku, kdy ji spatřil první ze Smrtijedů, se na ni vyřítilo několik kouzel. Téměř všem se vyhnula, ale jedno ji přece zasáhlo. Neubránila se výkřiku, cítila, jak jí kouzlo natrhlo levou paži. Ale nehodlala se vdát. Byla si vědoma toho, že teď půjdou Smrtijedi po ní. Ostatní tak měli šanci na to, aby je dostali.

„Ty jsi Natalia, viď?“ křikl na ni jeden z kluků, který bojoval po jejím boku.

„Bohužel jo,“ odvětila. V tuhle chvíli by ráda byla někým jiným. Někým, ke komu mají Smrtijedi lepší vztah. Začínala litovat všech nadávek a urážek, které kdy proti Smrtijedům řekla. Vyhnula se kouzlu, které na ni letělo, a vyslala na Smrtijeda své vlastní.

„Hledal tě Harry,“ oznámil jí mladík, zatímco se vyhýbal jednomu z kouzel.

Neodpověděla, jen přikývla. Musela se opět soustředit na boj. Už tak měla co dělat, aby ji něco netrefilo. Byla si víc jak vědoma toho, že je jedním z těch slabých článků. To, že ji ještě nedostali, bylo spíše štěstí než její umění. Kdyby ji předtím nezachránil Fred, kdo ví, jak by to dopadlo.

Po nějaké chvíli, kdy se zdálo, že jejich skupinku dostanou, se k nim najednou přidali další členové Řádu. Natalia se vděčně podívala na Melanii a Draca, kteří se jim objevili po boku. Bez řečí se dali do boje a po chvíli se jim podařilo Smrtijedy udolat. Draco pak zatáhl Nataliu stranou od boje.

„Jsi v pořádku?“ staral se. Když však viděl její zraněnou ruku, zamračil se.

„Nic to není,“ odsekla. Nechtěla, aby si s ní teď dělal starosti.

Povzdechl si, ale pak jí podal povzbuzovací lektvar, který měl v kapse, se slovy, že jí to posílá Shanon. V mžiku ho do sebe kopla a v duchu bystrozorce poděkovala. Pak se společně s Dracem vrátila do bitvy, která stále naplno zuřila.

Draco se okamžitě ztratil mezi bojujícími, takže Nat se nakonec přidala k Melanii, jež zápasila se dvěma Smrtijedy najednou. Doufala, že své kamarádce aspoň trochu pomůže. Jakmile se objevila po jejím boku, jeden ze Smrtijedů jí okamžitě začal věnovat pozornost. Až moc zhurta na ni začal vrhat všemožné kletby. Nebyly zas až tak hrozné, některé se daly odvrátit lehčími štíty, ale Nat přesto překvapovalo, jak neuváženě je na ni sesílal. Vždyť mnohé z nich ji úplně minuly. Teprve ve chvíli, kdy se ke Smrtijedovi dostala blíže, poznala, s kým má tu čest. Zaslechla totiž jeho hlas. Zaraženě se na něj podívala. Jeho tu opravdu nečekala.

„Copak, překvapená?“ všiml si jejího zděšení.

„Jak…“ začala, ale otázku nedokončila. Zasáhlo ji jedno z kouzel, které na ni vyslal. Skončila tak na podlaze a bolestivě se chytla za břicho. Zděšeně sledovala, jak přistupuje blíž k ní. Až nyní si uvědomila, že jí kouzlo vyrazilo hůlku z ruky.

„Snad sis nemyslela, že se mě jen tak zbavíš,“ zachechtal se. „Ale už mě to s tebou nebaví. Myslím, že bysme to měli ukončit, co říkáš?“ pohlédl na ni a zvedl hůlku.

Nat v duchu zvažovala, jaké má možnosti. Mohla by se pokusit odkutálet dál, ale byl moc blízko. Zabil by ji dřív, než by se naděla. Odhodlaně mu tedy pohlédla do očí.

„Mdloby na tebe,“ ozvalo se najednou za Smrtijedem a ten se v bezvědomí sklátil na zem.

Natalia se vděčně podívala na Melanii, která se znenadání ocitla za Revengerovýmy zády. Pomalu se zvedla, stále se držíc za břicho.

„Díky.“

„Není za co,“ ušklíbla se Melanie a ještě zaklela Smrtijeda několika kouzly, aby se už nemohl vrátit do bitvy. „Už jsem ho stejně měla plný zuby.“

„A ten druhý?“

„Zabini? Skončil stejně jako on. Pojď, teď musíme…“

Zarazila se uprostřed věty, když se halou náhle roznesl jakýsi výkřik. Bleskově se otočila a vyděšeně hleděla na scénu před sebou.

„Proboha,“ vydala ze sebe, ale pak se rozeběhla k místu neštěstí, cestou už vysílala kouzla na lidi před sebou. Přestože nebyli zakuklení jako ostatní Smrtijedi, bylo úplně jasné, na jakou stranu patří.

Natalia zůstala na místě. Nebyla schopna se pohnout, tak jako několik dalších lidí. Stále nemohla odtrhnout oči od ženy, která ležela na zemi, zatímco nad ní se skláněl jakýsi muž. Několika mrknutími zahnala slzy, které se jí draly do očí. Jen silou vůle se odtrhla od stříbrných vlasů mladé ženy, než konečně pohlédla na ty, kteří toto způsobili. Nemusela přemýšlet nad tím, co byli zač. Vlkodlaci. Bojovně stiskla v rukou hůlku, připravena následovat Melanii. Než to však stihla udělat, někdo ji stáhl dozadu, zpět do chumlu lidí ze strany dobra.

„Pusť mě!“ křikla na dotyčného.

„Zabili by tě,“ zamumlal a dál ji pevně držel. „Nemůžeš se jen tak postavit několika vlkodlakům, pokud nevíš, jak je zneškodnit.

„Ale Melanie…“

„Poradí si. Ji jen tak něco nezaskočí,“ odvětil pevně. „Ty se soustřeď hlavně na Smrtijedy, vlkodlaky nech jiným.“

Přikývla, ale téměř ho nevnímala. Uvědomila si totiž další věc. „A Fleur?“

Odvrátil od ní hlavu. „Už je pozdě. Pojď, tohle ti někdo musí ošetřit,“ táhl ji pryč od boje. Jak se zdálo, s příchodem vlkodlaků se všechno změnilo. Obě strany přestaly na okamžik bojovat, než se několik odvážlivců vrhlo do boje s oněmi tvory.

Natalia ani nepostřehla, jak se to stalo, ale najednou byla v jakémsi hlídaném pokoji, kde bylo nahromaděno několik léčitelů. Bez řečí se nechala posadit na jednu ze židlí a dovolila jednomu z mužů v bílém, aby jí ošetřil zranění.

„Jak to vypadá?“ zeptala se toho, který ji sem přivedl.

„Co já vím, ztratili jsme zatím tři lidi. Fleur, Augustu Longbottomovou a pak to ještě schytal Colin Creevey.“

„Kdo je zabil, Charlie?“

„Šedohřbet, Snape a Rudolfus Lestrange.“

„Ten hajzl,“ zamumlala si pro sebe. Věděla, že Colin je o rok mladší než ona. Ještě nebyl ani dospělý. Byla rozhodnuta tohle nenechat jen tak. Možná z části proto, že stále věřila v to, že Rudolfus není tak špatný, jak se zdá.

 

**

 

Zatímco Natalia byla s Charliem v provizorní ošetřovně, v hlavní hale a okolních chodbách se opět naplno rozproudil boj. Tentokrát snad ještě s větší intenzitou než předtím. Smrtijedi jako by s příchodem vlkodlaků dostali příval nové energie, zatímco Řád, Brumbálova armáda, bystrozoři a další dobrovolníci, mezi nimi i léčitelé a ošetřovatelky, dostali strach z toho, co bude dál.

Přesto bylo několik jedinců, kteří jim pořád dodávali sílu a naději. Stále se drželi v předních řadách, a jestliže byli unaveni, nedávali to na sobě znát. Vypadalo to dokonce, že někteří z nich jsou dokonale sehraní a skvěle se doplňují.

„Remusi, za tebou!“ křikl Sirius, když viděl, jak se na jeho dlouholetého kamaráda řítí nějaké kletba.

Lupin se okamžitě otočil a pomocí štítu zničil kletbu, jež se na něj řítila. Nemusel Siriusovi děkovat, oba si byli vědomi toho, že si tady prostě musí pomáhat, jinak by dlouho nepřežili.

Jen kousek od nich se Shanon a Tonksová potýkaly s dalšími Smrtijedy. Ani pro jednu stranu to nebylo lehké. Bystrozorky proti cvičeným Smrtijedům, jen těžko mohl někdo říct, kdo z nich byl lepší. Po nějaké době ale začaly být obě strany unavené. Reflexy byly pomalejší a občas někdo i udělal chybu. Když se nakonec Shanon s Tonks podařilo Smrtijedy udolat, bylo na nich vidět, že jsou z boje dost unavené a potřebovaly by si odpočinout. Ale to nebylo možné, na rozdíl od jiných byly přímo v epicentru boje, odkud nemohly jen tak odejít. Musely bojovat dál, jinak by je čekala jistá smrt.

Přesto však existovala dvojice, která na sebe přitahovala nejvíce pozornosti. Byli jako den a noc, ale přesto dobrými přáteli. A čím víc na ně útočilo Smrtijedů, tím víc byli sehranější. Draco byl zvyklý na kletby, které na ně mohou jejich protivníci vyslat, a také se jim uměl bránit. A Harry na tom nebyl jinak. Nemilosrdně vysílal na Smrtijedy jedno kouzlo za druhým. Už dávno nepoužíval jen expelliarmus. Věděl, že tím by si tady moc nepomohl. Vyhýbal se sice nepromíjitelným kletbám, ale za to používal jakýkoliv způsob, kterým by Smrtijeda zneškodnil. Dokonce se uchýlil i ke kouzlům Prince dvojí krve. Pokud to mělo zajistit vítězství, udělat to musel. Oproti němu Draco věděl, že i když použije kletbu smrti, nic se nestane. Jen bude o jednoho protivníka míň. Zatím ji sice ještě na nikoho neseslal, ale věděl, že pokud půjde jemu nebo některému z jeho přátel o život, nebude se dlouho rozmýšlet, jestli ji použít nebo ne.

Harrymu se konečně podařilo zneškodnit jednoho svého protivníka, když postřehl, že Draco vedle něj strnul. Nemusel dlouho hledat příčinu toho, proč se tak stalo. Smrtijed, který se jim nyní postavil, na sobě již neměl masku.

„Tak se zase setkáváme, Draco,“ promluvil na něj.

„Bohužel, otče,“ procedil mladý Malfoy skrz zuby a pevně sevřel v ruce hůlku.

Harry se na něj s obavami podíval, ale nemohl mu nijak pomoci. I on měl už nového protivníka. Přestože mu neviděl do tváře, bylo mu více jak jasné, že proti němu stojí jeden z Voldemortových věrných Smrtijedů, těch, kteří patřili k těm nejlepším.

Draco si mezitím pohledem měřil svého otce a čekal, co udělá. Nakonec to však byl on, kdo vyslal první kletbu. Nebyla sice smrtelná, ale patřila do černé magie. Bylo to jednou z kouzel, které ho kdysi naučil právě Lucius.

Byla však chyba, používat proti otci kouzla, která ho sám naučil. Ten kouzlo zlikvidoval ještě v letu a zuřivě se na svého syna podíval. V dalším okamžiku na něj vyslal hned několik kleteb. Draco je jen s námahou zlikvidoval, nemohl si dovolit, aby letěly někam do davu za ním. Byla sice šance, že by zasáhly některého ze Smrtijedů, ale stejně tak dobře se mohlo stát, že by zranili někoho z Řádu nebo bystrozorů. Lucius zřejmě odhadl tento synův záměr, a tak se rozhodl přitvrdit. Vzduchem teď létaly kletby, které se jen těžko ničily. Štíty byly moc náročné a vyčerpávající na to, aby je Draco mohl použít. A tak chtě nechtě musel kouzlům uhýbat, i za cenu toho, že zraní někoho dalšího. Zrovna se vyhnul jedné opravdu zákeřné kletbě, když na něj otec vyslal smrtící kletbu. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se kouzlo řítí přímo na něj, neschopen jakéhokoliv pohybu. Najednou ale cítil, jak ho někdo skokem povalil na zem. Nemusel dlouho zjišťovat, kdo byl jeho zachránce. Ty černé rozcuchané vlasy se nedaly přehlédnout.

„Ne!“ zaslechli za sebou náhle bolestivý výkřik. Okamžitě vyskočili na nohy, aby zjistili, co se stalo.

Jen kousek od nich klečel Sirius, v náruči svírající tělo světlovlasé ženy. Až nyní si oba dva uvědomili, že Luciusovo kouzlo našlo cíl, i když jiný, než bylo zamýšleno. Místo Draca zaplatila životem Shanon.

„Za tohle tě zabiju,“ zavrčel Black a pohledem propichoval Malfoye staršího, jenž se na to všechno spokojeně díval.

Než se kdokoliv nadál, Sirius už stál na nohou a vysílal na Luciuse jedno kouzlo za druhým. Bylo až obdivuhodné, kolik toho ze sebe dokázal vydat. Jako by ho pohánělo něco, o čem nikdo další nevěděl. I Harry na to hleděl dosti překvapeně, nemohl pochopit, kde se v jeho kmotrovi bere tolik síly. Přece jenom už boj trval poměrně dlouho a každý byl aspoň trochu unaven. Ale jak to tak vypadalo, Sirius byl najednou svěží a plný energie. A odhodlaný Malfoye nadobro zlikvidovat.

Zápas, který mezi sebou tito dva protivníci svedli, zdaleka přesahoval všechno, co se zatím na tomto bojišti událo. Vzduchem najednou létaly kletby a kouzla tak mocná, že je mnozí z přítomných ani neznali. Draco jen překvapeně hleděl na Blacka a v duchu se mu obdivoval. Přestože jeho kouzla byla dost nebezpečná, ani jednou nesklouzl k černé magii, přestože ji dozajista ovládal. Nakonec ale jedno kouzlo z tohoto oboru použil. Z jeho úst to znělo mnohem tvrději, než když to pronesl jakýkoliv služebník Pána zla. Zelený paprsek se řítil vzduchem a nakonec se zabořil do těla překvapeného Smrtijeda. Draco jen strnule sledoval, jak tělo jeho otce znehybnělo a vzápětí se sesunulo na zem. Necítil však žádný smutek, jen úlevu.

Ta však netrvala dlouho. Vzduch kolem nich se najednou prudce ochladil a vzápětí se ozvalo prásknutí, jak se někdo další přemístil na bojiště. Všem přítomným se naskytl pohled na postavu v černém plášti s holou hlavou. Teprve poté si všimli rudých očí, jež se zabořili do černovlasého chlapce. Bylo jasné, co v další chvíli přijde. Teprve nyní se mělo o všem rozhodnout.

 

**

 

Zatímco Draco bojoval se svým otcem, na druhé straně bojiště probíhal další souboj. Alastor Moody konečně objevil protivníka, který mu byl víc jak roven. Avšak stáří se na něm začínalo projevovat a bývalý bystrozor tak začínal dělat chyby. Kvůli jedné z nich přišla o život jeho dlouholetá přítelkyně, Augusta Longbottomová. Její tělo stále leželo na místě, kam dopadlo, přestože už to bylo několik minut, ne-li více. A Moody už začínal být unavený. Vzdát se však nechtěl. Slíbil Augustě, že kdyby se jí něco stalo, postará se o jejího vnuka.

Neville zrovna bojoval kousek od nich, společně s Ronem Weasleym, Lenkou Láskorádovou a Elizabeth Heavenlovou. Přestože Smrtijedů bylo o jednoho více jak jich, nebyli v nevýhodě. Schytali zřejmě nějaké nováčky, kteří si mysleli, jak jednoduše tuhle skupinu Fénixů porazí. Narazili však, Neville, Ron i obě holky se prali ze všech sil. Nevilla navíc poháněla i touha po pomstě. Byl si vědom toho, že Smrtijeda, jenž zabil jeho babičku, nikdy nemůže porazit, ale zároveň si byl jist tím, že tyhle nováčky zvládnout může. Vkládat tak do toho souboje všechno, co v sobě měl. Nesměl, nechtěl prohrát. Už jen kvůli babičce, která mu tak věřila.

Moodymu se mezitím podařilo svého protivníka trochu zmást. Jednoduchým, avšak duchaplným kouzlem mu odstranil masku z obličeje a konečně tak poznal, s kým že to má čest. Tušil to po celou dobu, ale jistý si nebyl. Smrtijed celou dobu kouzlil pouze neverbálně, jen jednou jedinkrát vyslovil své kouzlo nahlas. Ono osudné smrtící kouzlo.

„Snape,“ vyplivl Moody, když spatřil tvář svého soka. Řekl to však tak potichu, že ho nikdo jiný kromě něj slyšet nemohl.

Snapeovi očividně bylo jedno, že ho nyní každý může poznat. Bez slitování sesílal na bystrozora jedno kouzlo za druhým, čekaje, kdy ho nějaké konečně zasáhne. Nemusel čekat moc dlouho, ve slabé chvíli se mu Moodyho podařilo zasáhnout. Jediné, čeho litoval, bylo to, že zrovna ono kouzlo nebylo tak zničující. I když patřilo mezi černou magii, život ohrožující nebylo. Chystal se svoji chybu napravit a konečně Pošuka dorazit, když se mezi ně postavil další člověk.

Severus si odfrkl, když ho viděl, a nijak se nesnažil skrývat své opovržení vůči tomu muži. Považoval ho za neschopného idiota, stejně jako ostatní Smrtijedi.

„Arture,“ zachroptěl Moody ze země. Dostal strach, aby se jeho příteli něco nestalo. Přeci jen Snape nebyl lehký protivník.

Artur se chystal na bývalého spojence poslat první kouzlo, když se kolem nich najednou prudce ochladilo. Snape se ušklíbl, moc dobře věděl, co tohle znamená. Nezaváhal ani na chviličku a vyslal na překvapeného Weasleyho svou vlastní kletbu, kouzlo Prince dvojí krve. Sectumsempru.

„Né!“ křikl Ron, když si všiml kouzla, jež se řítilo na jeho otce.

Artur už nestihl nijak zareagovat. Kouzlo se do něj v dalším okamžiku vpilo a na krku a břiše se mu objevily hrozivé rány. Ron se k otci okamžitě vrhl a snažil se mu zranění zacelit, ale marně. Na Snapeově tváři se objevil spokojený úšklebek. Věděl, že Weasleymu zbývá maximálně minuta života.

Nemohl se však dál kochat touto podívanou. Zničehonic se proti němu zase objevil Alastor Moody, připraven pomstít svého přítele. Už udělal dvě chyby, které stály životy jeho blízkých. Nemohl dopustit, aby Snape zabil někoho dalšího. Jediný pohled na Rona a na Nevilla mu dodal sílu bojovat dál. Než však stihl na svého protivníka vyslat jakoukoliv kletbu, Snape se najednou s hlasitým prásknutím přemístil pryč.

„Zbabělec,“ zaklel bystrozor.

Po chvíli mu však došlo, proč tak Severus učinil. Kolem nich se najednou shluklo několik desítek mozkomorů. Prve si toho nevšiml, vnímal sice náhlý chlad, ale soustředil se pouze na svého protivníka.

„Okamžitě vyšlete své patrony!“ křikl na Nevilla, Lenku a Elizabeth. Ron je nevnímal, stále klečel u svého otce, který tou dobou byl již mrtvý.

Sám na nic nečekal a zamumlal příslušné kouzlo. Z jeho hůlky vystřelil obrovský lev a vrhl se na plachtící mozkomory. Slyšel, jak se kousek za ním ostatní pokoušejí o totéž. Z Lenčiny a z Elizabethiny hůlky patron vystřelil, ale Neville se snažil marně. Nedokázal si vybavit žádnou šťastnou vzpomínku, před očima měl stále babiččinu smrt.

Najednou se k nim ale přidali další dva patronové, navlas stejní. Moody se otočil a spatřil dvojčata Weasleyova, jak se postavili vedle Lenky a její sestřenice. Přestože se jim v očích leskly slzy, tělo svého otce nemohli nevidět, vypadalo to, že jsou odhodláni bít se až do posledního dechu.

Alastor jen přikývl, byl rád, že se zachovali takhle. Nic lepšího v této situaci udělat nemohli. Společně s nimi pozoroval patrony, kteří se úspěšně pouštěli do boje s mozkomory. Po chvíli sice Elizabethin patron zablikal a zhasl, ale o chvíli později se objevil znova. Dívka měla v ten okamžik jediné štěstí, že ještě nevěděla o smrti své matky.

 

**

 

„Charlie, nech mě jít!“ rozčilovala se právě Natalia.

Připadala si už v pořádku, ale mladý Weasley ji stále nechtěl pustit zpět do boje. Už jí to připadalo směšné, mohli by přece Řádu pomoct a místo toho se dohadovali na ošetřovně. Nakonec se prostě sebrala a rychlým krokem vyšla ze dveří, nevšímajíc si Charlieho námitek. Po chvíli se dokonce objevil vedle ní, zřejmě smířen s tím, že už ji od toho neodradí.

„Proboha,“ vydechla, když došli k hlavní hale.

Stále se tam ještě bojovalo, ale nyní se ke Smrtijedům přidali ještě mozkomorové, kteří se nyní volně vznášeli nad hlavami bojujících. Sem tam zahlédla nějakého toho patrona, který se snažil mozkomory zahnat, ale většinou to nemělo dlouhé trvání. Nakonec však její pozornost upoutalo cosi uprostřed rozlehlé haly. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, co se tam děje. Došlo jí to okamžitě. Závěrečný a nejdůležitější souboj toho dne už začal.

Charlieho zřejmě upoutala ta samá věc. Stejně jako Nat hleděl na bojující dvojici, neschopen odtamtud odtrhnout oči. Kolem Harryho a Voldemorta se utvořil jakýsi kruh, kde nikdo nebyl. Další bojující byli nejméně deset metrů od nich. Zdálo se, že už si těch dvou téměř nikdo nevšímá, každý se zase staral sám o sebe.

„Jak dlouho myslíš…“ začal Charlie.

Nat ho však neposlouchala. Rozeběhla se po krátkých schodech někam k bojujícím lidem. Weasley na nic nečekal a vydal se za ní. Nemohl ji teď nechat samotnou, bál se, aby nevyvedla nějakou hloupost.

Natalia mezitím dorazila na místo, kam se prve rozeběhla. Viděla, že se Charlie vydal za ní, ale už cestou se zamotal do souboje, kde bojoval i jeho nejstarší bratr. Byla tomu ráda, nechtěla, aby ji pořád někdo ochraňoval. Navíc by se bála, že by to mohl schytat místo ní. To, co teď hodlala udělat, bylo riskantní. Věděla, že na toho Smrtijeda nemá, už od pohledu bylo vidět, jak je dobrý, ale nemohla udělat nic jiného. Nešlo to. Odvrátila hlavu od mladého Weasleyho a soustředila se jen na souboj probíhající před ní.

„Pozor!“ křikla najednou a strhla svoji kamarádku k zemi. Nad hlavami jim prolétl rudý paprsek a zabořil se do blízké zdi.

„Díky,“ zamumlala Melanie a opět se postavila svému protivníkovi. Vypadala už věru žalostně. Vlasy měla pocuchané a oblečení na mnoha místech roztrhnuté. Dokonce se zdálo, že má něco s pravou nohou. Podivně na ni kulhala.

Nat se postavila kamarádce po boku, ale ta jen zavrtěla hlavou. „Pomož paní Weasleyové,“ řekla jen a vyslala na svého protivníka nějaké kouzlo.

Nat se okamžitě přesunula o kousek dál, ale v dalším okamžiku zaváhala. Protivníkem Molly Weasleyové nebyl nikdo jiný než Rudolfus Lestrange. Vzápětí však zahnala myšlenky na tohoto muže daleko do mysli a připravila se na boj. Tušila, že se jí to asi stane osudným. Už jednou ji Rudolfus docela snadno porazil a nepochybovala o tom, že se mu to povede i tentokrát. Jen s tím rozdílem, že už ji neušetří jako naposledy.

Než se však rozhoupala k činu, všimla si, jak do Molly narazilo nějaké kouzlo a odhodilo ji dva metry dozadu. Sice stále žila, ale už to nemělo trvat moc dlouho. Stačilo jediné kouzlo a její život by skončil. Teď už Nat nezaváhala a postavila se na její místo. Vzdorně pohlédla do Smrtijedovy odhalené tváře a švihla hůlkou.

Rudolfus se zasmál. Nevěřil tomu, že by mu Natalia byla schopna ublížit. Její kouzlo zlikvidoval ještě v letu a čekal, co udělá dál. Viděl na ní, jak váhá.

„Tak co, Nat, co bude dál?“ posmíval se jí. „To nic lepšího neumíš?“

„Kdybych nemusela, nebojovala bych s tebou,“ prskla. I když věděla, že Rudolfus bez zaváhání kohokoliv zabije, pořád to byl její příbuzný. Pořád ji zachránil před jistou smrtí, i když ne z dobroty srdce.

„Neříkej, že to děláš kvůli ní,“ rozesmál se při pohledu na paní Weasleyovou, která stále ležela na zemi a namáhavě dýchala. „Vždyť ona tě nesnáší.“

Zarazila se. Jak tohle mohl vědět? Pak si ale uvědomila, že když ještě byla u nich v domě, několikrát se na to téma bavila s Melanií. Musel je zaslechnout.

„To však není důvod k tomu, abych tě nechala, abys ji zabil. To, že ona nemá ráda mě neznamená, že to je vzájemné!“ zavrčela a konečně na něj vyslala nějaké kouzlo. Když i to zničil bez sebemenší námahy, došlo jí, že tady s obyčejnými kouzly nic nezmůže.

Sectumsempra,“ vydechla. Podruhé tak vyřkla toto kouzlo.

Rudolfusovi se rozšířily zorničky, když si uvědomil, co se na něj řítí. Nakonec se kouzlu vyhnul a to narazilo do někoho za ním. Nat strhnula a doufala, že to byl Smrtijed a ne nikdo od nich.

„Jaký to je pocit, někoho zabít?“ ušklíbl se Rudolfus a pohodil hlavou dozadu. Natino kouzlo trefilo dotyčného tak nešikovně, že mu téměř uřízlo hlavu. „I když…tu mladou holku na Příčný jsi tady tentokrát zabila ty, viď? A teď ještě mladý Goyle…“

V ten okamžik si Nat oddechla. Byl to Smrtijed. Ale pořád se nemohla zbavit pocitu, že zabila dalšího člověka. Přesto se však odhodlala k dalšímu kroku. I když se jí to příčilo, musela to udělat. Ať už měla k Rudolfusovi jakoukoliv vazbu, kdyby ho nechala jít, zabil by další lidi.

„Avada…“

„Ne!“ zarazil ji čísi hlas.

Zmateně se ohlédla. Paní Weasleyová už byla na nohou a došla až k ní.

„K něčemu takovému se nesmíš snížit.“

Nat na ni překvapeně pohlédla. Co záleželo na tom, jestli to udělá nebo ne? Vždyť Molly už si o ní i tak myslela to nejhorší.

Zdálo se však, že Rudolfusovi se ženin názor vůbec nelíbil. Vztekle máchl hůlkou a na Molly se řítilo další zaklínadlo. Tentokrát ji však nezasáhlo, paní Weasleyová ho šikovně zničila a sama se na Smrtijeda vrhla. Nat už teď neváhala ani okamžik a přidala se k ní. Kouzla, která na Rudolfuse vysílala, nebyla těžká, ale ublížit mohla. To bylo přesně to, co chtěla. Ublížit mu, ale ne ho zabít.

 

**

 

Kousek od nich právě sváděla svůj boj i Melanie. Po té, co ji Natalia zachránila od jednoho kouzla, se opět vrhla na svého protivníka. Jako jeden z mála měl na obličeji stále masku, ale i tak tušila, kdo by to mohl být. Nešetřila ho však, vysílala na něj všechna kouzla, které znala a zároveň se ho pokoušela odmaskovat. Naopak se zdálo, že Smrtijed na ni není tak tvrdý, jak by měl být. Spíš to vypadalo, že se jí chce zbavit, aniž by ji zabil, a najít si nového protivníka.

Po několika dalších minutách už však začínala být moc unavená. Bojovala už dlouho a přecenila své síly. Stěží se vyhýbala letícím zaklínadlům, o štíty už se ani nesnažila. Zoufale pohlédla na Smrtijeda a vyslala další kouzlo. Opět ho zneškodnil, jako vždy.

„Neporazíš mě,“ promluvil na ni. Úplně poprvé. A přesto ho okamžitě poznala. „Sama víš, že na to nemáš.“

„Tak mě zabij,“ prskla na něj.

„Zabít? Nemyslím, že to je nejlepší řešení,“ vyslal na ni kouzlo a odhodil ji skoro až ke zdi. Pomalým krokem došel skoro až k ní.

„To nedokážeš zabít osmnáctiletou holku?“ pošklebovala se mu. Nějak si byla jistá tím, že to přežije. Kdyby ji chtěl zabít, udělal by to už dávno. Celou dobu si s ní jen hrál a snažil se jí zbavit. Ne ji zabít.

„I když stojíš na druhé straně…Pořád nás k sobě něco váže,“ pokračoval dál posměšným tónem. „Nemyslím si, že by mi pak bratr s Belatrix poděkovali, kdybych tě zabil.“

„Stejně to nepřežijou, milý strejdo,“ vydala ze sebe namáhavě.

Nevěřícně zakroutil hlavou nad tím, jak je pošetilá a neverbálně na ni vyslal poslední kouzlo. Pozoroval, jak jí hlava bezvládně padla na zem, a teprve poté odešel.

 

**

 

Jen kousek od Voldemorta a Harryho právě probíhal jeden z větších soubojů. Tady to nebyla jen hra, tady to byl souboj na život a na smrti. Remus, Narcisa, Tonksová, Hestie Jonesová a Anna Pastorková se postavili hned proti několika protivníkům. Bylo jich pět, tak jako jich, ale jen u tří z nich věděli totožnost. Masku se jim podařilo shodit Belatrix Lestrangeové, Antonínu Dolohovovi a Averymu. Zbylí dva se zatím skrývali v anonymitě. Ale ani to pětici přátel nebránilo v tom, aby se jich pokoušeli zbavit.

Stejně tak tomu bylo i u Smrtijedů. Ti na ně vysílali jednu kletbu za druhou. Dost často od některého z nich vylétl zelený paprsek smrti, ale ještě ani jednou se jim nepodařilo zasáhnout cíl. O to víc byli podráždění a nevrlí, což je činilo značně nebezpečnými. Hlavně Belatrix zuřila. Byla odhodlána kohokoliv z té pětice zabít, jen aby od nich už měla klid. Co na nich záleželo. Lupin byl jen prašivý vlkodlak, na těch dvou neznámých ženách nezáleželo. Nymfadora byla jen dcera té krvezrádkyně, co si říkala její sestra. A Narcisa? Ano, tam by možná na okamžik zaváhala, ale nakonec by přece jen udělala to, co se od ní čekalo.

Naštvaně pohlédla na své protivníky a zničila další kouzlo, které na ni někdo vyslal. Koutkem oka přitom pohlédla na svého pána, který stále bojoval s Potterem. Ačkoliv si předtím byla jista vítězstvím, nelíbilo se jí, že jejich souboj trvá tak dlouho. Už dávno ho měl Pán zla porazit. V čem tedy byl problém?

Z přemýšlení ji vytrhl až rudý paprsek, který ji zasáhl do ruky. Uvědomila si, že se až moc nechala unést myšlenkami. Nenávistně pohlédla na tu, která byla vinna za její zranění a okamžitě na ni vyslala kletbu smrti. Počítala však už s tím, že se jí vyhne tak, jako vždy předtím. Rychle tedy zamumlala kouzlo podruhé. Pak už jen s potěšením sledovala, jak si kletba našla svůj cíl. Žena padla mrtvá k zemi.

Lupin strhnul, když ucítil, jak se Hestie vedle něj zřítila k zemi. A když spatřil Belatrixin vítězný úsměv, bylo mu jasné, co se stalo. S nenávistí na ni pohlédl, ale dál se věnoval Smrtijedovi, se kterým právě sváděl souboj. Byl to jeden z těch zakuklených.

Bella se jen ušklíbla, když viděla, jak Fénixe smrt jedné z nich zaskočila. Teď byli v oslabení, což znamenalo, že nemůžou hlídat všechny své soupeře. Přemístila se proto o kousek dál, za záda jednoho svého společníka, a opět zamumlala jednu z kleteb, které se nepromíjejí. Tentokrát její oblíbenou. Kouzlo si okamžitě našlo svůj cíl a světlovlasá žena padla v bolestech na zem. Belatrix se jen rozesmála, když viděla, jak jsou jejich protivníci bezmocní. Ostatní Smrtijedi je zaměstnávali natolik, že své přítelkyni nemohli pomoct. Vyžívala se v křiku oné neznámé, která se prve nechránila tak, jak měla. Kletbu ukončila až po docela dlouhé chvíli, kdy už se jí zdálo, že se z toho dotyčná jen tak nevzpamatuje. Překvapilo ji však, když se setkala s ledovým pohledem své sestry, která následně udělala něco, co by od ní nikdy nečekala. Udiveně hleděla na zelený paprsek, který vyšel z její hůlky a zabořil se do těla jednoho ze Smrtijedů. Avery padl mrtev k zemi.

Po tomto incidentu se Smrtijedka zapojila do boje opět naplno. Nyní se postavila své vlastní sestře, připravena poměřit s ní své síly. Pořád nemohla uvěřit tomu, že Cissa jen tak zabila člověka. Vždycky jí připadalo, že na tohle nemá. Až teď si uvědomila, jak moc se v ní mýlila.

Narcisa vrhla na sestru jediný opovržlivý pohled, než na ni vyslala první kouzlo. Za chvíli už vzduchem létaly všemožné kletby a Bella se nestačila divit, kde se to v Ciss bere. Měla za to, že černou magií vždy opovrhovala a nechtěla se ji učit. Ale kouzla, která nyní Narcisa používala, se do bílé magie rozhodně řadit nedala. Přestože nebyla v této oblasti kouzel tak zběhlá jako Belatrix, přesto dokázala své sestře pořádně zavařit. Kouzla se každou chvíli střetávala, jak na sebe útočily až moc podobným způsobem. Bella měla v jednu chvíli pocit, že její sectumsempra nějakým způsobem zabila Rookwooda vedle ní. Rozhodně její společník ležel mrtvý na zemi. Stejně tak jako Dolohov. Toho pro změnu zabil Draco, který se k nim nějakým způsobem dostal. Zbyla už jen ona a zakuklený Jugson. Došlo jí, že se jim to nějak začíná vymykat z rukou. Ale jednu pozitivní věc také objevila. Ona žena, kterou prve mučila, už také nebyla mezi živými. Někdo ji za ni dodělal.

 

**

 

V okamžiku, kdy se v místnosti objevil samotný lord Voldemort, Harry věděl, co ho čeká. Buď zabije, nebo bude zabit. Jiná možnost neexistovala. On byl jediný, kdo se Pánovi zla mohl postavit. Nejen kvůli věštbě. Nedovolil by, aby s Voldemortem bojoval kdokoliv jiný. Byl to jeho osud.

Vyšel Voldemortovi vstříc dřív, než kdokoliv stihl něco namítnout. Pevně pohlédl do červených očí svého protivníka a okamžitě přitom zapojil nitrobranu. Cítil, jak se mu Pán zla snaží dostat do hlavy, ale tentokrát mu to nedovolil. Věděl, že oční kontakt k jejich spojení není potřeba, a tak pohled nesklonil. Pouze pevněji sevřel hůlku, připraven začít bojovat. Cítil, jak ho ostatní sledují, ale nikdo se neodvážil zasáhnout. Po nějaké době už se boj kolem nich opět rozpoutal naplno a právě tehdy Harry poprvé promluvil.

„Tak se opět setkáváme.“

„Tentokrát je to naposled, Pottere,“ zasyčel Voldemort. Až teď si Harry všiml Naginiho, který se mu plazil u nohou. „Nemáš sebemenší šanci mě porazit.“

„Myslíš?“ nadzvedl obočí a koutkem oka si všiml Draca, který se nenápadně snažil dostat ven z bitvy.

 Harryho sebejistota Voldemorta poněkud zmátla. Nemohl se zbavit dojmu, že Potter ví víc, než on sám. Jako by měl v rukávu nějaký triumf, jenž mu byl utajen.

„Zemřeš!“ zahřměl a vyslal na svého soka kletbu smrti.

Harry ani na okamžik neváhal a kouzlu se vyhnul. Byl sice oproti Voldemortovi v nevýhodě, že už nějakou tu dobu bojoval, ale zato měl pořádný motiv, proč vyhrát. Nemohl nechat Voldemorta, aby ovládl svět. Ne po tom, co už několik měsíců pracoval na jeho zničení. Viteály už byly pryč, poslední zničil ani ne před týdnem. Doteď si jasně pamatoval, jak byl rád, když našel pohár Helgy z Mrzimoru. Už skoro ani nedoufal, že by se mu mohlo povést ho najít. Ale stihl to a teď už bylo vše jen na něm.

Propaloval Voldemorta pohledem a pak konečně vyslal svoje první kouzlo. Jako vždy zahájil souboj Expelliarmem. Voldemort se jen zachechtal, když likvidoval tohle jednoduché kouzlo. Přesto to tím však Harry rozptýlil, což byl jeho záměr. Viděl, jak se Dracovi konečně podařilo nenápadně zmizet z bitvy a nyní byl dostatečně daleko na to, aby mohl splnit svůj úkol. Trvalo jen okamžik, kdy se z Malfoyovi hůlky vyřítil zelený paprsek, který se zabořil do těla hada, jenž se stále pohyboval poblíž Voldemorta. V dalším okamžiku už Draco zmizel v bitvě, aby na sebe nestrhl moc pozornosti.

„Jak…“ vydal ze sebe Pán zla a nevěřícně hleděl na mrtvého hada.

„Jak o tom vím? Brumbál mi to řekl,“ prozradil Harry a pomalu začal chodit z místa na místo. Aniž by si to uvědomil, začali kolem sebe s Voldemortem kroužit jako dva supi. „Deník jsem zničil už v druhém ročníku. Prsten zničil Brumbál. Draco zlikvidoval medailon a diadém s pohárem já. Zbýval už jen Nagini.“

„Za tohle mi zaplatíš,“ přimhouřil oči Voldemort.

V tom okamžiku nastal jejich souboj. Oba si uvědomovali, že tentokrát z něj vyjde jen jeden živ. Zatímco Pán zla používal nejčernější magii, co znal, vysílal na Harryho všechna nebezpečná kouzla, včetně smrtícího, Harry mu to oplácel bílou magií. Nechtěl se uchýlit k něčemu tak odpornému, jako byla černá magie. Přesto věděl, že minimálně jedno kouzlo z tohoto oboru bude muset použít. To nejhorší ze všech.

Nevěděli, jak dlouho jejich zápas probíhal, zcela zapomněli na čas i na to, kde se nacházejí. Pro tu chvíli existoval jen jediný člověk, který toho druhého zajímal. Jeho protivník. Nevšímali si tak hluku bitvy, pro ně neexistovala. Byli jen oni dva. To však nemělo trvat moc dlouho.

Harry opět pohlédl svému sokovi do tváře. V tu vteřinu jako by se zastavil čas. Slyšel sám sebe, jak vyřkl smrtící kletbu. V tu samou chvíli se zelený paprsek vyřítil i z Voldemortovy hůlky. Jako ve snu pozoroval, jak se na něj řítí kletba avada kedavra, neschopen se pohnout. Zdáli slyšel, jak někdo v hrůze vykřikl jeho jméno, ale v tu chvíli si neuvědomil, co to znamená. Soustředil se jen a jen na letící kouzlo. To ho v dalším okamžiku zasáhlo a on se stejně jako Voldemort sesunul k zemi. Byl mrtvý. Ještě v ten samý okamžik se sálem ozvalo čtvero přemístění. Pak už nic, bitva skončila.

22.07.2008 02:56:52
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one