My world of fantasy...

69. KAPITOLA - HLÍDKA U MUNGA

I když u předchozí kapitoly nebylo zrovna moc komentů, stejně sem tuhle kapitolku dám. Z časových důvodů, které vám prozradím někdy jindy..  =) Tak jen doufám, že se vám tohle bude líbit. Snažila jsem se, sice mi to připadá divný, ale uvidím, co na to vy.
Jinak chtěla bych to věnovat všem, co napsali u minulý kapitolky komentářík. A to jest: Weruška, Polgara, Greisy, Passia, Dornes, Zaza, KiVi, Ewelin a Sára. Pro vás holky je tahle kapitolka.
A samozřejmě ještě pro Arynku, která mi názor řekla osobně, a pro Albi, u který vím důvod, proč nenapsala koment a taktéž mi ke kapitolce něco řekla.
Tak snad se vám to bude líbit.
Kaitlin
____________________________________________

„Kde ten dědek zase vězí,“ nadával Draco.

Společně s Nataliou stál na ulici před svatým Mungem a vyhlížel Moodyho s Elizabeth. Zatím po nich nebylo ani vidu ani slechu. Byla to už čtvrtá noc, co se vydávali na hlídkování v nemocnici. Pokaždé to bylo to samé. Dostali jeden neviditelný plášť a celé ráno a dopoledne chodili sem tam po nemocnici a sledovali, zdali se někde něco neděje. Ale pokaždé byl klid. Až do sedmi do rána tam bylo naprosté ticho, teprve poté se vyrojili první pacienti, kteří chtěli něco ošetřit. Pak následoval typický shon, ve kterém se Nat s Dracem dokázali krásně ztratit.

Pravdou bylo, že oba byli také trochu maskovaní. Pod pláštěm se schovávali jen do oněch sedmi hodin, pak už by riskovali, že do nich někdo vrazí nebo tak něco. Poté už se museli chovat jako každý jiný návštěvník nemocnice. A protože tak byli každému na očích, upravili se tak, že by je na první pohled poznal jen někdo, kdy by je opravdu dobře znal. Natalia si většinou stáhla vlasy do ohonu, což dělala jen zřídkakdy, a na nos nasadila černé sluneční brýle, takové jako nosí celebrity, když se chtějí ukrýt před objektivy fotoaparátů. Měla štěstí, že ráno do nemocnice okny proudilo slunce ostošest, takže nebylo nic divného, že skrývala oči před příliš jasnými paprsky. Draco se na rozdíl od ní zamaskoval méně nápadně. Díky malému kouzlu si změnil barvu vlasů, která byla normálně blonďatá, na tmavě hnědou. Už jen kvůli tomu v něm nikdo nehledal příslušníka rodu Malfoyů.

Několikrát se stalo, že byli nuceni se rozdělit, aby na sebe nestrhávali moc velkou pozornost. Stávalo se tak, když zahlédli někoho, kdo jim byl povědomý. Nechtěli riskovat, že si zrovna jich dvou všimne, a tak šel raději každý svou cestou. Potkali se pak o několik, často i desítek, minut později, když už žádné nebezpečí nehrozilo. Několikrát taky dělali, že jsou zamilovaný páreček, který jde navštívit zraněného kamaráda. U toho se obvykle docela dobře pobavili, přestože se maximálně drželi za ruce a usmívali se na sebe. Nemohli se nevšimnout zvědavých či závistivých pohledů, které na ně někteří kouzelníci házeli. Předtím by je ani nenapadlo, že by plnění úkolu mohlo být až tak zábavné.

Přestože se v nemocnici dozvěděli docela dost zajímavých věcí, většinou samé pikantnosti na různé známé osobnosti, nic důležitého nezjistili. Ale na druhou stranu také v nemocnici nepotkali žádnou podezřelou osobu. Jednou, dvakrát měli dojem, že zahlédli jednoho ze Smrtijedů, ale pokaždé se ukázalo, že jde o planý poplach. Vždy to byl jen někdo, kdo se vzdáleně podobal jednomu z přívrženců Voldemorta. Ale nestěžovali si, že na nemocnici nikdo neútočí, byli rádi, že mají klid. Aspoň prozatím.

„Třeba se jen nekoukl na hodiny,“ nadhodila Natalia a zazívala. Moc toho předchozího dne nenaspala. Kromě toho, že hlídali u Munga, na ni ještě připadla služba na ústředí. Přes šestnáct hodin tak pracovala pro Řád a téměř nespala. Odhadovala to tak na tři, čtyři hodiny, což pro ni bylo dost málo.

„Už tu měl pět minut být,“ zamračil se Draco. On byl na rozdíl od Nat svěží.

Natalia jen opět zívla a pohlédla ke vchodu do nemocnice. Výkladní skříň byla stále stejná, nevypadalo to, že by někdo vyšel ven. Chvíli jen mlčky hleděla tím směrem, než se zase otočila na Draca. Ten už nervózně podupoval nohou. Bylo vidět, že mu to dělá starosti.

„Bude to v pořádku,“ položila mu ruku na rameno. „Jen se někde zdrželi. Znáš to.“

„Měli bysme se tam jít podívat. Třeba mají nějaké problémy a…“ zarazil se a strnule koukal kamsi za dívčino rameno. Pak ji bez jakéhokoliv slova popadl za ruku a stáhl za roh.

„Co se děje?“ zašeptala.

„Někdo tam jde,“ sykl směrem k ní a vykoukl zpoza rohu. „Tohle se mi nelíbí, co by tu kdo chodil ve čtyři ráno.“

„Třeba jde jen z hospody,“ vypadlo z Nat, když se malátně opřela o zeď.

„V hábitu se do hospody nechodí.“

„Tak má ranní službu.“

„Jde přímo do nemocnice,“ zahlaholil Draco.

„Tak vidíš, jde do práce.“

„Měli bysme zjistit, co je zač.“

Než však stačila Natalia cokoliv namítnout, ozvaly se kousek od nich čísi kroky. Oba dva ztuhli a nejistě na sebe pohlédli. Pro jistotu v ruce sevřeli hůlky, kdyby se něco semlelo. V další chvíli už se zpoza rohu vynořila nějaké postava.

„Tak tady jste,“ zabručel Moody. „Bylo domluveno, že se setkáme před budovou.“

„To bylo. A mělo to být ve čtyři, ne ve čtvrt na pět,“ zamračil se Draco. „Krom toho do nemocnice někdo šel. Nebylo by dobré, kdyby nás viděl, jak postáváme venku.“

„To by jistě nebylo,“ souhlasil s ním Alastor. „V nemocnici se nic neděje, je tam klid. Ten, co vešel, byl jeden z lékařů. Normálně chodí dřív, dneska měl zpoždění.“

„Jako bych to neříkala,“ ušklíbla se Natalia.

„Užijte si hlídku,“ popřál jim Moody a nechal je tam stát.

Když se vrátili zpět před budovu, viděli, že vedle starého bystrozora jde další, drobnější postava. Došlo jim, že to je Elizabeth. Během jejich rozhovoru byla zřejmě celou dobu za rohem a čekala na Moodyho.

„Jdeme teda?“ zeptala se Nat a vykročila směrem k budově. Těsně před vchodem však počkala na Draca, který přes ně přetáhl neviditelný plášť, který mu Moody při odchodu vtiskl do ruky. Takto ukryti prošli výkladní skříní a ocitli se v prostorné hale, již po stranách lemovaly dřevěné, rozvrzané židle.

Aniž by se domluvili, vydali se nahoru do patra. Zvykli si už, že během těch tří hodin, kdy v budově nebyli skoro žádní lidé, procházeli celou nemocnici a kontrolovali, jestli nenarazí na něco divného. Mlčky chodili sem tam po chodbách, zdálo se, že se jako vždy nic neděje, že tento den bude stejně poklidný jako každý jiný. Chvíli před sedmou hodinou se přesunuli zpět ke vchodu, aby mohli kontrolovat, kdo do budovy vejde. Stále skryti pod neviditelným pláštěm seděli na zatím opuštěných židlích a čekali na první návštěvníky.

Ti na sebe nenechali dlouho čekat. Přišli chvíli poté, co se do nemocnice nahrnuli léčitelé, kteří měli přes dopoledne ošetřovat pacienty. Těm Nat s Dracem moc pozornosti nevěnovali, už si pamatovali některé tváře. Letmo tedy příchozí prohlédli, ale nezaznamenali nic divného. Opět to byli ti samí kouzelníci jako obvykle. Přesně v sedm se dostavila i čarohosteska a posadila se na své obvyklé místo. Na tváři měla znuděný výraz, který jí vydržel po celý den, jak už Draco s Nataliou zjistili. Chvíli po ní se do haly začali hrnout první návštěvníci.

Draco do své společnice jemně strčil. Zatímco seděli na židlích, Natalie se podařilo usnout. Trochu dezorientovaně na něj pohlédla, ale téměř okamžitě si uvědomila, kde se nachází.

„Musíme jít,“ zašeptal jí Draco do ucha. „Za chvíli tu bude plno.“

Nat jen přikývla a pomalu se postavila. Ještě si nemohla dovolit, aby někdo zjistil, že tu jsou. Věděla, že během půl hodiny už bude hala plná a oni už si nebudou muset dávat takový pozor, ale teď to ještě bylo riskantní. S Dracem se potichu a opatrně, aby do nikoho nevrazili, vyplížili z nemocnice. Teprve v jedné z postranních uliček, kde nikdo nechodil, shodili plášť. Věděli, že v nemocnici je v posledních dnech vídali dost často, proto se rozhodli, že pro dnešek půjdou jinak. Nat si pomocí kouzel změnila barvu vlasů na světle hnědou, která k ní vůbec neseděla, ale účel plnila dokonale. Vypadala jako úplně obyčejná holka, spíše šedá myška, které si nikdo nevšimne. Dokonce se ani nenalíčila, aby nebudila moc pozornosti. Oproti tomu Draco měl dnes vlasy černé a na nich měl nasazenou mudlovskou kšiltovku, aby mu bylo co nejméně vidět do obličeje.

„Jak vypadám?“ zeptal se chvíli před tím, než vyrazili.

„Jako naprostej debil,“ ušklíbla se Natalia. „Takže jako obvykle.“

„Nemysli si, že ty vypadáš nějak úžasně,“ vrátil jí to. „Potkat tě na ulici, tak o tebe ani nezavadím pohledem.“

„Však to byl účel,“ ušklíbla se. „Tak běž první, za pět minut jsem tam. Sejdeme se v hale.“

Draco jen přikývl a odešel. Nat chvíli čekala, než se taky vydala na hlučnou ulici. Opět jako každý den tam bylo plno lidí, kteří spěchali do práce. Zahlédla ženu, o které už věděla, že pracuje přímo naproti nemocnici v drogerii. I tady to bylo jako vždycky, stejný chaos. Chvíli sledovala všechny ty lidi, jak se někam ženou. Tohle prostředí jí nebylo neznámé, bylo příjemné ocitnout se jen mezi mudly, kde jí nehrozilo žádné nebezpečí. Zběžně ještě přejela pohledem po všech těch mudlech, než opatrně přistoupila k výloze nefunkčního obchodního domu. Už už vcházela dovnitř, když v davu lidí uviděla někoho, kdo tam neseděl. Muže v dlouhém, černém hábitu. Překvapeně zamrkala, ale když se tam podívala znova, nikdo už tam nebyl. Muselo se jí to zdát.

Jakmile se ocitla v hale, cítila se už jistější. Pousmála se na postarší ženu, která za ruku držela malou holčičku, a pokračovala dál v chůzi. Nenápadně přitom otáčela hlavu a snažila se někde najít Draca. Nikdo ho však neviděla, což se jí dvakrát nezamlouvalo. Pokaždé se hned našli. Pohlédla tedy znova dopředu, že se po něm koukne jinde, když do někoho narazila. Překvapeně vzhlédla k dotyčnému a zamračila se. Svrchu se na ni šklebil Draco, potěšen, že se mu ji podařilo překvapit.

„Moc vtipný,“ zavrčela.

„Snad by ses kvůli tomu nezlobila,“ usmál se. „Jdeme? Nebo tady budeš okounět.“

„Předpokládám, že už ses tu porozhlédl,“ zamumlala.

„Nikdo tu není. Jako obvykle. Kouknu se do prvního, ty do druhýho… Znáš to. Sejdeme se u bufetu.“

„Jak jinak,“ přikývla. „A,“ vydala ze sebe ještě, když už odcházel, „někoho jsem venku zahlédla. Ale nevím, jestli se mi to jen nezdálo.“

Draco po ní hodil znepokojivý pohled, ale pokračoval dál v cestě. Nesměli vzbudit podezření, že se nějak znají. Celou dobu mluvili šeptem, tak, aby je nikdo jiný neslyšel. Mělo to vypadat, že se prostě jen omylem srazili, že se jinak vůbec neznají. Potřebovali jen vědět, že se zatím nic neděje.

Jakmile Malfoy zmizel za rohem, Nat se na okamžik vrátila k vývěsní tabuli, kde jakoby hledala, kam má jít. Teprve potom se vydala do druhého patra, aby to tam zkontrolovala. Působila dojmem hodné dcerušky, která jde navštívit nemocnou maminku. Schválně se tvářila co možná nejvíc zkroušeně a pak s potěšením sledovala, jak na ni lidé soucitně hledí. Na chvíli zapadla do pokoje, o kterém věděla, že je prázdný, a posadila se na jednu ze židlí. Po chvíli jí to ale nedalo, vstala a pohlédla ven z okna. Nemohla pustit z hlavy toho muže v hábitu. Avšak na ulici se nic nedělo, lidé chodili sem tam, ale nikde mezi nimi neviděla nikoho podezřelého. Povzdechla si. Muselo se jí to zdát.

„Nat?“ ozvalo se najednou ze sluchátka, které měla v uchu.

„Co je?“

„Já jen kde jsi. Čekám na tebe.“

„Promiň, zapomněla jsem se,“ povzdechla si a ukončila spojení. Naposled pohlédla z okna a opustila pokoj. Neuvědomovala si, jak dlouho tam byla.

O deset minut později už vycházela do pátého patra, kde se měla setkat s Dracem. Uviděla ho, jakmile se přiblížila k bufetu. Seděl u stolku co nedál od ostatních a propaloval ji pohledem. Bleskově zjistila situaci. Nevěděla, čím to je, ale všechny ostatní stolky byly obsazené, v nemocnici bylo více lidí než obvykle. Nahrávalo jí to do karet, mohla si k Dracovi sednout, aniž by vyvolala nějaké podezření. Koupila si teda něco k pití a posadila se ke svému skorobratranci.

„Kde jsi byla?“ zeptal se jí šeptem.

„Říkala jsem ti, že jsem se zapomněla,“ odvětila.

„Co se děje?“ vyptával se dál Draco.

„Nic,“ odbyla ho. „Kolik je?“

„Bude osm,“ zamračil se. „Proč?“

„Jen jak dlouho tu ještě budeme muset být. Jdu si pro další kafe,“zvedla se. „Jinak tu dneska fakt někde usnu.“

Když se o chvilku později vrátila, Draco už u stolečku nebyl. Překvapilo ji to a pohledem se ho snažila někde najít. Když ho ale nikde neviděla, pokrčila nad tím rameny a posadila se. Věděla, že když bude chtít, ozve se jí nebo si ji najde. Když se o pět minut později vrátil zpět, pousmála se nad tím.

„Volali z ústředí,“ zamračil se a opřel se o stolek. „Moody si myslí, že dneska by se něco mohlo semlít. Říkal jsem mu o tom, že jsi možná někoho viděla a jen tvoji domněnku potvrdil. Taky měl ten dojem, že někoho cestou zpátky zahlédl. Sice ne v hábitu, ale když jsem mu o tom řekl, něco si uvědomil.“

„Jdeme teda dolů?“ pochopila Nat.

„Pro jistotu,“ přikývl. „Za pět minut dole. Těšilo mě,“ řekl už nahlas. „Snad brzy na shledanou.“ A byl pryč.

Natalia v klidu dopila kafe a teprve poté se vydala dolů za Dracem. Když byla dole v hale, postavila se stranou od všech lidí, stranou od hluku a pozorovala. Nic zvláštního ale neviděla. Jen spousta kouzelníků se všemožnými úrazy a chorobami, mnoho lidí, kteří proudili na návštěvy ke svým blízkým, a několik léčitelů.

„Nikdo tu není,“ ozvalo se jí za zády.

„Všimla jsem si,“ přikývla a dál pozorovala místnost.

Najednou cítila, jak Draco za ní ztuhnul. Překvapeně se na něj otočila, aby zjistila, co se děje, ale než se stihla na cokoliv zeptat, popadl ji za ruku a zatáhl víc do stínu.

„Co se…“

„Neptej se a hraj se mnou tuhle hru,“ zašeptal a naklonil se k ní.

Pak udělal něco, co by Nat ani ve snu nečekala. Políbil ji. Nechápavě se od něj odtrhla a zmateně mu pohlédla do očí.

„Nesmějí vidět naše tváře,“ zašeptal jí do ucha. „Nic víc v tom nehledej.“

Přikývla a zapojila se do té jeho „hry“. Po chvíli, kdy to považovala za rozumné, se od něj odtrhla a přes rameno se podívala, jestli je někdo sleduje. Pohledem se setkala s neznámým vysokým mužem. Několik minut si hleděli do očí, pak se onen neznámý otočil a zmizel jí z dohledu.

„Do háje,“ zaklela.

„S tím bych i souhlasil,“ ozval se čísi hlas napravo od nich.

Nat i Draco se tam zaraženě podívali, ale nikoho neviděli. Dotyčný si povzdechl a za okamžik se ve vzduchu objevila jeho hlava.

„Harry,“ vydechla Natalia a chtěla se vymanit z Dracova objetí. „Kde se tu…“

„Tady ne,“ zarazil ji Harry a opět si přes hlavu natáhl neviditelný plášť.

„Nahoře ve druhém patře je volný pokoj,“ vzpomněla si Nat. „Nikdo tam nechodí.“

„Za pět minut tam,“ ozval se ještě slabý šepot a vzdalující se kroky.

Natalia se s úsměvem podívala na Draca. Překvapil ji však jeho zachmuřelý výraz. Hodila na něj tázavý pohled, on však jen zakroutil hlavou.

„Potom. Běž za ním, já zůstanu tady.“

„Draco,“ zašeptala a naléhavě se na něj podívala. Nějak si ani neuvědomovala, že je pořád v jeho objetí. Připadal jí to přirozené. „Co se děje?“

„To právě nevím,“ odvětil vážně a odstoupil od ní. „Nebuď tam dlouho,“ řekl ještě.

Pak už Natalia jen sledovala jeho vzdalující se postavu, která vzápětí zmizela ve dveřích na toalety. Nějakou dobu tam jen tak stála a čekala, kdy vyjde ven, ale pak jí došlo, že toho se asi nedočká. Draco už mohl být dávno někde jinde, schovaný pod neviditelným pláštěm. Ušklíbla se nad tím, něco takového mohla očekávat. Na nic už nečekala a rychlým krokem vyrazila nahoru do druhého patra, kde se měla setkat s Harrym. Celou dobu kontrolovala, jestli ji někdo nesleduje, ale nikoho neviděla. Když konečně dorazila ke dveřím, oddechla si a s úsměvem na rtech vstoupila dovnitř. Pokoj byl však prázdný. Než se ale neděla, dveře se za ní potichu zavřely.

„Harry?“ zkusila.

„Ještě počkej,“ odvětil jeho hlas. Pořád ho neviděla, ale slyšela, jak pomocí kouzel začarovává pokoj tak, aby je nikdo neslyšel. Ještě zatáhl závěsy a taktéž je zabezpečil kouzlem, než konečně sundal plášť. „Promiň, ale bylo to nutný.“

„Vím,“ pokývala Nat hlavou a vrhla se mu do náručí. Překvapeně ji objal, tak bouřlivou reakci nečekal. Ne po tom, jak od ní odešel. „Chyběl jsi mi.“

„To ty mě taky,“ přiznal pravdivě a konečně ji pustil, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. „Změnila ses.“

„ Ne tak jako ty, tohle je jen maskování,“ zakroutila hlavou. Nemohla si nevšimnout změny v držení jeho těla ani jizvy, která zdobila jeho tvář. Navíc i jeho vlasy byly o něco delší, než si pamatovala.

Zašklebil se na ní, ale neodpověděl. Místo toho se posadil na jednu z prázdných postelí.

Napodobila ho a sedla si naproti němu. „Co tu vlastně děláš?“

„Původně jsem šel na ústředí, ale když jsem zaslechl, že vy dva jste tady, šel jsem nejdřív sem. A to, co jste tu sehráli s Dracem, to bylo moc pěkné divadélko. Kdybych vás dva neznal, uvěřil bych tomu,“ ušklíbl se a v jeho hlase bylo slyšet pobavení.

„Děláme jen to, co musíme,“ pokrčila Natalia rameny. „Proč jsi nešel za Mel?“

„Je jednodušší jít za někým, o kom vím, kde je,“ odvětil. „Myslíš, že to byl Smrtijed?“ vrátil se k muži, který je prve na chodbě sledoval.

„Nevím. Dokonce ani nevím, jestli mě poznal,“ povzdechla si Nat. „Nikdy jsem toho chlapa neviděla, ale to, jak se na mě díval… Přišlo mi to tak povědomý, jako by se na mě už takhle někdo díval. Celý je to divný. Tenhleten, předtím ten chlap na ulici…“

 „Slyšel jsem Moodyho, jak o tom nějak mluvil s Dracem. Oba měli obavy ohledně toho, cos viděla venku. Popravdě jsem sem šel hlavně kvůli tomu,“ přiznal.

„A já si říkala, že bys nás až tak chtěl vidět,“ odvětila Nat bez znánky úsměvu. „Měla bych jít za Dracem, kdyby se něco semlelo.“

Harry však zakroutil hlavou. „Ještě je čas. Pokud to jsou opravdu Smrtijedi, a já si myslím, že jsou, tak zatím jen obhlíží situaci. Hned tak nezaútočí.“

„Jak si můžeš být tak jistej?“ nechápala.

„Nějakou dobu jsem je sledoval. A nezapomeň, že Voldemorta už trochu znám. Nezaútočí jen tak. Pokud opravdu plánuje útok na Munga, bude to přesně načasováno. V určitou hodinu, ne zničehonic.“

„Na tom něco je,“ přiznala, ale pořád si nebyla jistá. „Actio germana,“ zašeptala a nevšímala si Harryho překvapeného pohledu. „Draco?“

„Nat,“ ozvalo se jí ze sluchátka potichu.

„Jsi v pořádku?“ zajímala se.

„Jo. Ale je to divný,“ pokračoval šeptem. „Najednou se tu pohybuje víc lidí jako byl ten chlápek, co nás sledoval. Nelíbí se mi to.“

„Zaútočí,“ došlo Nat. Najednou věděla, že je to pravda. „Harry si myslí, že tihle jen prozkoumávají terén. A zaútočí až v určitou hodinu.“

„Vždycky v celou,“ potvrdil jí to Draco.

„Dej na sebe pozor,“ prosila ho. „Dám to vědět na ústředí, pak se k tobě vrátíme. Nelíbí se mi, že jsi tam sám. Kdyby tě objevili…“

„Mám plášť,“ přerušil ji a v jeho hlase bylo znát pobavení. „Nemusíš se bát. Musím končit.“

Zaslechla ještě, jak zašeptal ukončující formuli, ale pak už bylo ticho. Nečitelným výrazem pohlédla na Harryho, který ji stále ostražitě sledoval, a spojila se s ústředím. Podle hlasu poznala Rona. Na okamžik ji to zmátlo, ale věděla, že teď nesmí dát na osobní pocity. Vylíčila mu, co se u nich děje a snažila se na nic nezapomenout.

„Jsi si jistá?“ zeptal se a v jeho hlase byl znát výsměch. Byla si téměř jistá, že se přitom ušklíbl.

„Jsem,“ zamračila se. „Sežeň někde Moodyho, už i on měl podezření. Kolik je hodin?“

„Půl devátý. Proč?“

„Myslíme si, že zaútočí v celou. Zatím jen sledují situaci, obhlíží si to tady. Nevím, jestli už teď, v devět, ale jestli zaútočí…“

„Tak to bude přesně načasovaný,“ doplnil ji Ron. Zdálo se, že uvěřil. „Dám vědět Řádu. Aspoň těm, co teď nejsou v akci. Kdyby se něco dělo, dej vědět.“ A ukončil spojení.

Povzdechla si. Ale dopadlo to lépe, než čekala. Nakonec jí uvěřil, i když se mu nechtělo. Kdyby se nejednalo o akci Řádu, určitě by to dopadlo jinak, ale takhle moc dobře věděl, že musí zahodit všechny nesympatie, které k ní choval a musel se zachovat tak, jak se od něj čekalo. Musel být zodpovědný.

„S kým jsi mluvila?“ zajímal se Harry.

„S Ronaldem,“ zakoulela očima. „Nechápu, že tam musel sedět zrovna on.“

„Ale domluvili jste se, ne?“

„Nakonec jo, ale že to dalo práce. Ale teď… Budu muset jít za Dracem, nemůžu ho tam nechat samotnýho,“ vstala.

„Já vím,“ pokýval Harry hlavou a taktéž se zvedl z postele. Pak přistoupil k Nat a objal ji. „Jsem rád, že jsi v pořádku, že se ti za tu dobu nic nestalo,“ zašeptal jí do vlasů. „Dej na sebe pozor.“

„To dělám pořád,“ ušklíbla se a vyvlékla se z jeho náručí. „Uvidíme se potom,“ usmála se ještě a vyklouzla ze dveří. Neviděla tak už, jak přes sebe harry přehodil neviditelný plášť, s úmyslem sledovat ji i Draca.

Natalia mezitím vyrazila zpět do přízemí, aby zase objevila Draca. Jakmile tak došla, začala se rozhlížet kolem dokola. Věděla, že ho pod pláštěm neuvidí, ale doufala, že si aspoň on všimne jí. Při tom rozhlížení se si uvědomila, co Draco myslel tím, že se tam pohybují podivní lidí. Všimla si chlapíčka v černém, jak sedí na židli mezi ostatními a čte si noviny. Stačilo ale, aby ho pozorovala o chvíli déle a viděla, že jeho oči vůbec nehledí do novin, ale nepozorovaně se rozhlíží kolem sebe. Zpozorovala i dalšího muže, jenž se jí moc nezdál. U něj si ale nebyla jistá. Choval se jako každý jiný, ale něco jí na něm nesedělo.

„Kde proboha můžeš být,“ zašeptala si sama pro sebe.

Chtěla se otočit a jít ho hledat jinam, když ji najednou někdo chytl pod krkem a z kapsy jí vytáhl hůlku. Ztuhla, věděla, že tohle je špatný.

„Ani se nehneš,“ zavrčel jí kdosi do ucha. „Teď tě pustím, ty se otočíš a budeš se chovat jako by se nic nedělo. Rozumíme si?“

„Co když to neudělám?“ zeptala se provokativně Nat. Spoléhala na to, že jí na veřejnosti nic neudělá.

„Zabiju tě,“ řekl tvrdě. Nat sklaplo, podle tónu jeho hlasu to myslel vážně. Ale už aspoň věděla, s kým má tu čest.

„Šmejde,“ procedila skrz pevně sevřené zuby. „Nesnáším tě.“

Smrtijed se rozchechtal. „Tak pojď.“

Nat se na něj zuřivě otočila, ale pak poslušně dělala to, co jí řekl. Mrtvá ještě být nechtěla. „Tak kam teď, milostpane,“ zavrčela, když byli dál od lidí.

„Ještě kousek,“ odvětil a zabodl jí hůlku do zad. „A opovaž se udělat nějakou hloupost.“

Odfrkla si, ale víc neudělala. Pomalu začínala mít strach, co s ní chce provést. Sice by to do něj nikdy dřív neřekla, ale před téměř čtrnácti dny nabyla dojmu, že je schopen jí ublížit, ne-li ji zabít. Ale ani to jí nezabránilo v tom, aby se otočila a vzdorně mu pohlédla do obličeje. V její tváři se v tom okamžiku zračilo tolik emocí, tolik nenávisti a opovrhování, až to i Smrtijeda zarazilo.

„Nemysli si, že ti to jen tak projde!“ prskla na něj a rychlým pohledem zjišťovala, kde to jsou. Musel ji vést někam do podzemí. Někam, kde nebyli žádní lidé.

„Copak, myslíš, že tě ti tvoji dokonalí přátelé zachrání?“ ušklíbl se a zatlačil ji k nějakým dveřím. Ty vzápětí otevřel a donutil Nataliu, aby tam vešla. „Pochybuju o tom, že si všimnou, že jsi zmizela. Za chvíli budou mít dost práce sami se sebou.“

„Tohle je ti jen tak neprojde,“ usekávala slova, zatímco před ním ustupovala dál do místnosti. Když však narazila na stěnu, došlo jí, že je v pasti.

„To si nemyslím,“ usmál se zle Smrtijed a udělal několik posledních kroků, které ho dělily od jeho oběti. „Sice mám za úkol přivést tě k Pánovi,“ zašeptal jí do ucha, „ale proč si předtím neužít. Proč nedostat to, co už chci celé měsíce.“

„Nikdy to nedostaneš,“ vzpouzela se Nat a pokoušela se dostat z jeho sevření. Ale marně. Smrtijed ani nemusel vynakládat moc úsilí, aby chytl její ruce a uvěznil je ve svém ocelovém sevření. Tělem se na ni tiskl tak, že nebyla schopna jakéhokoliv pohybu. „Nesnáším tě, Revengere!“ prskla předtím, než ji surově políbil.

Nevěděla, jak dlouho tam stáli, jak dlouho ji bezcitně líbal a ohmatával ji. Za začátku se stále snažila vzdorovat, ale pak poznala, že nemá žádnou šanci. Když však přesunul své rty z jejích na její krk, dostala spásný nápad, jak se dostat z téhle šlamastiky. Věděla, že je to riskantní, ale zkusit to musela.

„Actio germana,“ zašeptala nejtišeji, jak dokázala, a doufala, že si toho Revenger nevšimne. Ale měla smůlu.

„Co to bylo?!“ zahřměl Smrtijed v dalším okamžiku.

„Nic,“ prohlásila bojovně Natalia a vzdorně mu pohlédla do obličeje. Věděla, že ji Draco slyší. Že tohle všechno slyší.

Revenger ji chytl pod krkem: „Slyšel jsem, jak jsi něco zamumlala. A nejsem tak blbej, abych nevěděl, že to bylo kouzlo. Cos to udělala?!“ udeřil na ni.

„Myslíš, že ti to řeknu?!“ zachroptěla. „Odtáhneš mě sem do sklepení, nebo co to je a chceš…“

V dalším okamžiku ji Smrtijed pustil a vrazil jí facku. Hlavou narazila do zdi a před očima se jí zatmělo. Přesto však zůstala stát na nohou. Tak hrozná rána to nebyla, i když cítila, jak jí po hlavě stéká krev.

„Ať už jsi udělala cokoliv, nezabrání mi to v tom, abych si vzal to, co chci,“ pohlédl na ni zle Revenger a už byl zase u ní.

Než však stihl cokoliv udělat, dveře, které prve zavřel, se otevřely dokořán. Nat i Smrtijed pohlédli na nově příchozího. Revenger už vytahoval hůlku, ale než stihl cokoliv udělat, narazila do něj nějaká kletba a odhodila ho pryč od Blackové. Ta se jen úlevně opřela o zeď, šťastná, že to dopadlo takhle.

„Jsi v pořádku?“ vrhnul se k ní okamžitě Draco.

„Díky tobě jo,“ usmála se na něj vděčně a zavřela oči. Hlava ji začínala bolet čím dál tím víc.

„Nat!“ zaslechla ještě, než ztratila vědomí.

Probrala se až o několik minut později, v jakési bílé místnosti. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, nechápajíc co tam dělá. Pokusila se zvednout, ale někdo ji jemně zatlačil zpět do postele.

„Musíte být v klidu, slečno. Měla jste dost nepěkný otřes mozku,“ usmála se na ni nějaká postarší žena v bílém.

„Šmejd jeden,“ ulevila si Natalia, když si vzpomněla na Revengera. „Jak dlouho budu muset ležet?“ zeptala se hned.

„Tak deset minut, mezitím vám podám lektvar. Pokud se vám poté nebude motat hlava, nezbude mi nic jiného, než vás pustit.“

„Chci s někým mluvit,“ začala zase Nat. „Kam šel Draco?“

„Nikam,“ ozvalo se z druhé strany.

Nat se pomalu otočila, věděla, že prudkými pohyby by si moc nepomohla. Viděla, jak tam stojí, už opět s blond vlasy, tak, jak ho znala. A nebyl sám. Vedle něj stál i Harry.

„Co tady…“ začala.

„Čekáme, až se laskavě probereš a řekneš nám, cos to proboha vyváděla,“ ušklíbl se blonďák. Ošetřovatelka mezitím odešla z pokoje, zřejmě pro onen lektvar.

„Hledala jsem tě,“ ucedila. „Ale on mě našel dřív.“

„Mělas štěstí, že tě napadlo se se mnou spojit. Jinak bys teď už byla u Voldemorta,“ zamračil se Malfoy.

„Vím, říkal to. Jak se vám podařilo mě tak rychle najít?“ vyptávala se dál.

„Už jsme tě hledali. A krom toho jste nebyli zas tak potichu,“ ušklíbl se Harry. „Ten Smrtijed na tebe dost řval.“

„Jo, to jo,“ objevil se i na Natině tváři úšklebek. „Co s ním je teď? S Revengerem?“

„Leží tam pořád svázanej a v bezvědomí,“ informoval ji Draco. „Ale podařilo se nám z něj vyrazit pár docela důležitých informací. Než jsme ho zase uspali.“

Nat přikývla a zadívala se z okna. Pak si ale uvědomila jednu věc. Nechápala, že jí to nedošlo dřív.

„Jak to, že tu se mnou oba sedíte? Vždyť teď přece nikdo nehlídá…“

Harry s Dracem se na sebe podívali, než jí odpověděli.

„Víš,“ začal Harry. „Po tom, co se ti stalo a co jsme dostali z Revengera… Dali jsme vědět Řádu a po nemocnici už pobíhá několik dalších lidí. A,“ pohlédl zase na Draca.

„V deset to vypukne,“ povzdechl si Malfoy. „Tentokrát to nebude jen tak nějaká potyčka. Víme o tom. My i bystrozorové. Kingsley si je jistý, že mezi nimi není zrádce, takže se to nedostane ven. Smrtijedi budou mít pěkný překvapení, až sem přijdou. Pokud sem přijdou jenom oni.“

Nebylo nutné, aby říkal cokoliv více. Natalia přikývla a pohlédla na hodiny na stěně. Bylo devět. Za hodinu vše vypukne. Za hodinu se rozhodne, zda to bude rozhodující bitva. A pokud bude, rozhodne se o dalším osudu Británie.

16.07.2008 18:24:48
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one