My world of fantasy...

68. KAPITOLA - ÚSTŘEDÍ V POHYBU

Světe div se, přidávám další kapitolu...
Vím, říkala jsem, že teď nic nebude, ale to byste nevěřili, jak se doma nudím...Připadám si, že už jsem skoro v pořádku, jen mi pořád šumí v uchu a tak. A přesto ještě musím tvrdnout dva týdny doma a cpát se prášky. No a protože je mi celkem dobře, vrhla jsem se na psaní kapitoly (chápete, najednou mě napadlo, jak začít a už to šlo samo...ale je fakt, že kdybych se tak zoufale nenudila, asi bych to nenapsala :D).
V nejbližší době se pokusím přidat další kapitolu, když mi to vyjde, dneska jí začnu psát. =) A omlouvám se, ale do konce července asi nepřidám MSM. Možná v posledním týdnu, když se k tomu dokopu, ale dřív ne. NZ už se totiž rychle chýlí ke konci, chybí mi už jen dvě, tři kapitoly a epilog. Sice je to o trošku víc, než jsem původně chtěla, ale co nadělám. Odfláknout to nechci. A prodlužovat taky ne. Ale uvidím jak mi to při tom psaní vyjde. Každopádně až skončím s NZ, dokončím MSM a uvidím, co dál.
Tak teď už jen popřeju příjemné čtení, snad se vám kapitola bude líbit, psala jsem jí do dvou do noci, jen aby už byla hotová (a navíc se mi nechtělo přestávat se psaním, když už jsem se na to tak vrhla ;)).
A prosím prosím, komenty, oki? Ať mám nějakej důvod ke psaní. Aspoň malinkej. Jinak jsem fakt schopná se zavrtat do postele a buď čumět na filmy nebo hrát hry. =)

Jo a ještě jsem zapomněla napsat věnování. Trochu opožděně, ale přece (když tohle je první kapitola tenhle měsíc, takže to ani dřív nešlo) Enny k narozeninám. Dodatečně =) Tak si tu kapitolku užij. =)

Kaitlin
_______________________________________________

„Natalio!“ zabušil kdosi na dveře dívčina pokoje.

„Dej mi pokoj, Draco!“ křikla v odpověď Nat a ani se nenamáhala vstát z postele. Už si zvykla na to, že ji Draco takto otravuje každý den. Chtěl, aby vyšla ven a začala zase žít. Ale to ona nedokázala.

Bylo to už víc jak týden, co Belatrix zabila Jacka přímo před jejíma očima. Týden, během kterého ani nevystrčila nos ze svého pokoje a nebýt Siriuse, který se k ní jako jediný dostal a nosil jí jídlo, pravděpodobně by zemřela hlady. Sirius byl rád za to, že ho pokoj vpustil, Nat totiž opět spustila ochranu, přes niž se nedostal nikdo, koho tam ona sama nechtěla. A ona nechtěla nikoho. Ale pokoj svého původního majitele pustit musel. Přestože pokoj nyní patřil Natalie, byl to Sirius, kdo tam nakladl všechna ta kouzla a kdo pokoj obýval mnoho let.

Většina obyvatel ústředí už vzdala své pokusy Nat rozptýlit a dostat ji ven mezi lidi. Všichni moc dobře věděli, jaké to je, ztratit někoho tak blízkého. Přestože je poněkud zaskočilo, jak se k tomu postavila Nat, nechali to tak být. Každý se s tím musel nějak vypořádat a každý si zvolil způsob, jak to udělat.

Jediný, kdo nevzdal své pokusy dostat Nataliu ven, byl Draco. Dokonce i Melanie už pochopila, že tady je veškerá snaha marná, že jejich kamarádka ztratila chuť k životu, ale Malfoy o tom nechtěl ani slyšet. Pevně věřil v to, že musí existovat nějaký způsob, jak Nat rozptýlit. Dennodenně se proto snažil dostat k ní do pokoje. Ale marně. Pokaždé ho odbyla stejným způsobem.

„Ani omylem,“ zakřičel v odpověď. „Čeho chceš tímhle dosáhnout?“ dotíral. „Tímhle sebetrápením a odtrháváním se od okolního světa.“

„Nechci nic. Jen to, abys mi konečně dal pokoj.“

„Jasně, dám ti pokoj a za chvíli už nebudeš ani mluvit. To tam chceš snad zemřít nebo co?“

„Ne.“

„Tak co teda?“

„Vypadni.“

Draco protočil oči v sloup. Takhle většinou končily všechny jejich rozhovory. Tentokrát však byl odhodlán, že ji ven dostane. Nebo se aspoň dostane dovnitř, když nic jiného.

„Víš, nejsi sama, komu je líto, že zemřel,“ zkusil to z jiné strany. „Taky tím trpíme.“

„Jasně!“ vřískala na něj hystericky. „Vy všichni jste s ním vlastně chodili.“

„To jsem neřekl,“ zamračil se sám pro sebe, naštvaný, že to vzala takhle. „Trpíme kvůli tomu, že se trápíš. Myslíš, že nám na tobě snad nezáleží? Že nám je to příjemný, vědět, že jsi celý den někde zavřená a trpíš? Trápíš se něčím, za co ty nemůžeš? Nám všem už zemřel někdo, koho jsme měli rádi, koho jsme milovali. Ale nikdo z nás se neschoval před celým světem, nesnažil se dělat, že všechno ostatní je nedůležité. Možná sis toho nevšimla, drahá Natalio, ale válka pořád trvá,“ začal rozčileně chodit sem a tam. „A když se všichni zahrabeme pod zem, jako jsi to udělala ty, tak nikdy neskončí. Nebo skončí tím, že se Voldemort dostane k moci. Tohle chceš?!“

Tentokrát se odpovědi nedočkal. To mu však nezabránilo v tom, aby pokračoval ve své plamenné mluvě.

„Zatímco ty si tam sedíš zavřená a nesmyslně se trápíš, svět kolem se pořád točí a pořád se dějí nové a nové věci. Smrtijedi začali zase útočit, Řád má skoro denně pohotovost a věř mi, že každá pomoc by se hodila. Myslíš, že Jackovi pomůžeš, když budeš pořád někde sedět a trápit se? Nebyl by radši, kdyby ses zase dala dohromady a byla ta stará dobrá Natalia, která se vždycky do všeho hrnula po hlavě a ne vždy koukala na následky? Která žila svůj život naplno a zbytečně se vším netrápila? Která neúnavně bojovala a vrhala se i do věcí, které se ostatním zdály neuskutečnitelné? Jsem si jistej, že on by to tak chtěl. Ano, moc jsem ho neznal, ale rozhodně by nechtěl, aby se z holky, kterou miloval, stala troska, která by jen seděla v pokoji a uzavírala se sama do sebe. Měl rád tu energickou Nataliu, která se pokoušela zbavit svět Voldemorta, přestože ze začátku skoro ani nevěděla, do čeho se to hrne. Která ani ne před rokem vpadla do víru událostí a ani nevím jak, ale zvykla si tady a všem připadá, že bez ní by to tady nebylo ono.“

Na chvíli se odmlčel, aby se pořádně nadechl. Slyšel, že se Natalia v pokoji pohnula, že pravděpodobně slezla z postele. Dalo mu to naději, že by ji přece jenom mohl přesvědčit, aby vyšla ven.

„Svět tě potřebuje, Nat,“ vzal to z jiné strany. „I když si třeba myslíš, že jsi jen bezvýznamná figurka v tomhle dění, není to tak. Sama víš, že po tobě pase celá strana zla, s Voldemortem v čele. A to asi nebude bez důvodu, ne? Uděláš jim to potěšení, že se sama vzdáš a necháš kouzelnickej svět, aby si poradil sám? Patříš sem, ať už se ti to líbí nebo ne. Když budeš bojovat, máme šanci vyhrát. Ty to nevidíš, ale většinou s sebou nosíš tolik dobré nálady a bojovnosti, že tím nakazíš i ostatní.“

„Jenže ve skutečném boji stojím za prd,“ přerušila ho Natalia a konečně otevřela dveře.

Draco trochu překvapeně pohlédl na dívku, která před ním teď stála. Nebylo to tím, že by vypadala tak hrozně, popravdě vypadala lépe, než očekával. Zarazil ho výraz její tváře.  Ta tam byly ty jiskřičky, které vždy mívala v očích. Nyní byly její oči prázdné a jako by bez života.

„Děje se něco?“ zeptala se Nat.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Draco. „A mimochodem, v boji nestojíš za prd. Náhodou jsi docela dobrá,“ pousmál se.

„Docela,“ smutně se pousmála. „Kdybych za něco stála, Jack by nezemřel.“

„Nat,“ přistoupil k ní blíž a objal ji. Cítil, že takhle je to dobře. „Tohle není příklad, jak je kdo dobrý v boji. I sebelepší kouzelník v tomhle selže,“ šeptal a hladil ji přitom po vlasech. „Přestaň si to vyčítat a vrať se k nám. Ať nakopeme Voldymu a jeho Smrtijedům prdel za to, co nám udělali.“

Zdálo se, že tahle slova Nat doslova nakopla. Vymanila se z Malfoyova objetí a pevně mu pohlédla do očí.

„Co se teda celou tu dobu dělo?“ zeptala se. Draco nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo ne, ale v jejích očích se mihl záblesk zvědavosti.

„Chceš to řešit tady? Na chodbě?“ nadzvedl obočí.

„U mě,“ odvětila bez známky úsměvu a vracela se k sobě do pokoje.

Draco si povzdechl. Chyběl mu ten její věčný rozpustilý úsměv. Tak trochu doufal, že po jeho poznámce se malinko pousměje. Ale byl rád za to, že aspoň vylezla z pokoje a začala s ním komunikovat, zajímat se o okolní svět. Vešel tedy za ní do pokoje a posadil se na postel, kde už ona byla.

„Co chceš slyšet?“

„Všechno,“ projevila více zájmu. „Co se dělo, kdo kde s kým bojoval, co Smrtijedi, jestli se ozval Harry…“ vychrlila na něj tak rychle, až ho to zaskočilo.

„No,“ vypadlo z něj inteligentně a chvilku přemýšlel. „Hned den na to, co Bella zaútočila na tebe, se uskutečnilo několik dalších útoků. Všechny byly v menších rozsazích, ale skoro pokaždé při nich někdo zemřel. Od nás nikdo,“ řekl rychle, když viděl, jak se Nat zatvářila. „Většinou to byli jen svědkové, nevinní mudlové, kteří se jim připletli do cesty. Tohle je zřejmě nový způsob, kterým chce dát Voldemort najevo svoji sílu. A není jediný. Během pár dní z ministerstva zmizelo hned několik důležitých zaměstnanců. Takových, kteří měli přístup k důležitým věcem a dokumentem. Jako bysme ministra nevarovali, že se tohle může stát,“ zavrčel. „Každopádně to docela zhoršilo naši pozici. Lidi se zase začínají bát, je to horší a horší. Ale jednu výhodu to má,“ dodal.

„Jo a jakou?“ otázala se Nat ironicky.

„K Řádu se přidává víc a víc lidí. Sice je nevodíme sem na ústředí, to by bylo docela nebezpečné, ale už je nás mnohem víc.“

„Kolik?“ zeptala se jednoduše Natalia.

„Asi třicet nových lidí,“ usmál se Draco. „A hlásí se jich víc. Lidi chtějí, aby tohle peklo skončilo. Aby už byl konec.“

„Můžeme jim věřit?“

„Řekl bych, že jo. Ostatně se můžeš zeptat Remuse, Siriuse, Kingsleye nebo mojí mámy. Ti to maj na starosti.“

„A Harry se ozval?“ zajímala se.

„Jo, jednou,“ přikývl Draco.

„A?“

„Psal, že je na stopě poslednímu viteálu. Máme mu dát nanejvýš dva týdny a bude zpět. Samozřejmě to napsal tak, že by tomu nezúčastněný nerozuměl. Ale zpráva je to dobrá. Konec se blíží.“

„Otázkou je, čí konec,“ pronesla Nat pochmurně.

„Pesimisto,“ ušklíbl se.

„Jen to vidím tak, jak to je,“ pokrčila rameny.

„Před týdnem bys řekla něco jiného.“

„Ale to bylo před týdnem. Některé věci teď vidím jinak.“

Draco si povzdechl. Tenhle rozhovor se začal vyvíjet směrem, který se mu vůbec nelíbil. Pokud by ještě chvilku v tomhle pokračovali, zase by se dostali ke smrti Jacka, a to nechtěl. Proto rapidně změnil téma.

„Dneska je schůze Řádu. Přijdeš?“

Natalia se na něj překvapeně podívala a odpověděla mu otázkou: „Kolik schůzek už mezitím bylo?“

„Tři, proč?“ podivil se Draco.

„Že mi o nich nikdo neřekl,“ zamračila se.

„Snažil jsem se, ale pokaždé jsi mě poslala do háje,“ ušklíbl se a potěšeně sledoval, jak uhnula pohledem. „Přijdeš teda?“

„Jo,“ přikývla a složila hlavu do dlaní. „Máš pravdu, nemůžu se schovat před světem a dělat, že žádnej Voldemort neexistuje. V kolik to začíná?“ zvedla hlavu a pousmála se, za celou tu dobu poprvé opravdově.

„Asi za…“ protáhl Draco a pohlédl na hodiny. „Deset minut?“

„Cože? A to tu se mnou jako sedíš a vykecáváš se, jo?“

Malfoy se na ni zašklebil. „Nevykecávám se, nýbrž tě přivádím zpět k životu. A vtom je rozdíl, ne?“ usmál se, vstal a podal jí ruku, aby jí pomohl. „A možná by ti neuškodilo, kdyby ses převlékla a učesala,“ přejel ji pohledem. „Vypadáš jak…“

Prudce se na něj otočila a tvářila se jako bohyně hněvu. „Jak co?“

„Jak smrtka, sestřenko,“ ušklíbl se a vyhnul se polštáři, který na něj letěl. „A mimochodem – ta černá ti nesluší,“ popíchl ji ještě a bleskově zmizel z pokoje. Nechtěl vědět, co dalšího by po něm hodila. Přesto se mu na tváři usadil spokojený výraz. To, že takhle zareagovala, ho potěšilo. Čekal, že to jen tak přejde, ale její reakce se mu líbila. Takhle se chovala pravá Natalia Blacková. Sám pro sebe se usmál a opřel o stěnu, s úmyslem počkat na ni.

O pět minut později Nat vyšla z pokoje. Vlasy měla sice stále rozpuštěné, ale už ne zacuchané, ale hladce učesané, tak jako obvykle. Na sobě měla džíny a červené triko. Když zahlédla Draca, ušklíbla se. „Spokojenej?“

„Docela i jo,“ přikývl. „Ale mohlo by to být i lepší.“

„Nějakej náročnej, ne?“

„Znáš mě,“ pokrčil rameny a jako pravý gentleman jí nabídl rámě. „Můžeme, slečno?“

Nat se do něj zavěsila a vyloudila na tváři úsměv. Nevěděla, jak to dělal, ale náladu jí dokázal zlepšit skoro vždycky. S neutrální tváří sešla po Dracově boku dolů do haly. Než vešli do kuchyně, na okamžik zaváhala a po tváři jí přelétl vyplašený výraz, který však okamžitě zmizel. Přesto si ho Draco všiml.

„Jsi v pořádku?“ otočil se na ni se starostlivým výrazem.

„Jo. Ne. Já nevím,“ povzdechla si. „Je to těžký.“

„Já vím, ale zvládneš to,“ stiskl jí povzbudivě ruku. „Prostě tam vraž jako vždycky.“

Nat se uchechtla. Dovedla si představit, jak by se ostatní tvářili, kdyby tam zničehonic, po týdnu, vtrhla. „To by dostali mrtvici.“ V další chvíli si však něco uvědomila. „Budou tam všichni?“

„Jo,“ šlehl po ní Draco pohledem.

„No bezva,“ povzdechla si. „To mi vážně chybělo.“

„Můžeš to vzdát.“

„Patřím snad mezi ty, kteří se tak snadno vzdávaj?“

„Až do nedávna jsi mezi ně nepatřila. Budu jen rád, když budeš jako dřív,“ usmál se na ni. „Jdeme teda?“

Neodpověděla, jen se na něj usmála. Pochopil, stiskl kliku a jako první vešel do dveří. Nat postávala za ním a čekala, kdy bude i ona moct vejít.

„Draco,“ zvedl hlavu od stolu Remus. „Neviděl jsi někde Narcisu? Slíbila, že přijde dřív…“

„Myslím, že říkala, že jde někam s Tonksovou,“ prohodil ležérně Sirius, který se pohupoval na židli a koukal do stropu.

„Tos mi to nemohl říct?“ otočil se na něj Lupin.

„Neptal ses,“ pokrčil rameny a pohlédl na Draca. „Nat?“ všiml si až nyní svojí dcery, která postávala za Malfoyem a na tváři jí hrál mírný úšklebek.

„Ahoj, tati, Remusi,“ vešla dovnitř a posadila se vedle Siriuse. „Kde jsou ostatní?“

„Ještě nedorazili,“ pokrčil Sirius rameny. „Co ty tady?“ podivil se a hodil rychlý úsměv na Draca. Věděl, že je to jeho práce.

„Ani nevím. Zeptej se Draca.“

„Každopádně tě vítám zpátky,“ zapojil se Remus a dál něco zuřivě škrábal na pergamen. „Pomalu jsme si začínali myslet, že už z toho svého kutlochu nevylezeš.“

„Já taky,“ přiznala Natalia.

Dál už se nedostala, do kuchyně se začali trousit další členi Řádu. Postupně zaplňovali všechny židle a Nat jen sledovala, kdo všechno tam je. Byla tam celá rodina Weasleyových. Artur, Molly, Fred a George, kteří se na ni přátelsky zašklebili, Bill se svojí ženou Fleur, Ron, jenž ji propálil nenávistným pohledem, a Charlie. Nat na něj na okamžik pohlédla, ale opravdu jen na malinký okamžik, než si začala všímat dalších příchozích. Společně s Weasleyovými totiž dorazila i Lenka Láskorádová a Elizabeth Heavenlová. Chvíli po ní dorazila i její matka Shanon v doprovodu Tonksové, Narcisy a Hestie Jonesové. Ani si nevšimla, kdy se k nim přidal Kingsley se svojí ženou. Možná v okamžiku, kdy se dovnitř vbelhal Moody a Augustou Longbottomovou a jejím vnukem Nevillem. Vypadalo to, že už jsou všichni. Chyběl jen Hagrid a…

„Omlouvám se,“ vběhla dovnitř Melanie. „Ještě jsem si něco musela zařídit a…“ zmlkla, když si všimla Natalii, jež seděla mezi Siriusem a Dracem. „Prostě jsem to dřív nestihla,“ dodala a posadila se na poslední prázdné místo vedle svého bratrance. Už už chtěla k Dracovi něco prohodit, ale někdo jí v tom zabránil.

„A samozřejmě to jako omluva stačí,“ ozval se Ron kousavě.

„Nikdo se tě na nic neptal,“ zasyčela na něj Mel. „Tak se do toho laskavě nepleť, Ronalde.“

„Proč…“

„Rone,“ okřikla ho i jeho matka. „Nech si to na potom.“

Ronald si pro sebe něco zamumlal, ale zmlknul. Jen Melanii probodával nenávistným pohledem, stejným, který si většinou vyhrazoval jen pro Nataliu.

„Když jsme tu teda všichni,“ začal Remus a Nat si uvědomila, jak unaveně zní jeho hlas, „můžeme přejít k tomu, co chceme dneska řešit. Jak jste si všimli, lord Voldemort o sobě zase dává vědět, a ne zrovna tak, jak bychom si přáli. Denně umírají lidé jen proto, aby se Smrtijedi pobavili a aby Voldemort ukázal, jakou má sílu. Někdy se nám povede jejich řádění zastavit, ale ne vždy jsme o tom dost rychle informování. Chybí nám někdo, kdo by nám podával informace, někdo, kdy by pronikl až k samotnému Voldemortovi. Dřív to byl Snape, ale od tý doby, co zradil, nikoho takového nemáme,“ odmlčel se a rozhlédl po všech přítomných.

Nat se zakabonila. Nevěděla proč, ale měla z Remusovy řeči pocit, jako by po nich chtěl, aby se jeden z nich stal špehem. Bylo to tak absurdní, ale přesto ten nápad nemohla pustit z hlavy. Věděla, že ona sama by někým takovým být nemohla. Možná předtím, než Belatrix zabila Jacka, ale nyní měla až moc důvodů pro to, aby nenáviděla Voldemorta a jeho bandu budižkničemů. Zahrávala si však s představou, jaké by to bylo, zrazovat samotného Pána zla, a přece mít na paži jeho Znamení zla. Otřásla se nad tím. Nechtěla, neměla by na to vůbec myslet.

Vzhlédla, aby zjistila, kam se debata mezitím ubírá, ale viděla, že všichni jsou zamyšleni tak jako ona. Možná, že přemýšleli o tom samém. Než to ale stačila zjistit, Remus pokračoval ve svém proslovu.

„Samozřejmě tím nechci říct, že by se někdo z nás měl stát tím špehem, to by byla jistá sebevražda,“ dodal, ale pohledem šlehnul po Nat a Mel. „Je prakticky nemožné získat takto špeha. Dokud ho u nás nebude mít On, budou šance vyrovnané.“

„Tak to by mě zajímalo, proč o tom vůbec mluví,“ zabručel si pro sebe Draco.

Natalia se přes to všechno pobaveně ušklíbla.

„Všichni jste si ale vědomi toho, že musíme začít proti Voldemortovi a Smrtijedům bojovat. Tentokrát v tom však nebudeme sami, lidé si přejí to samé. Přidává se k nám čím dál tím víc lidí, a přestože je nevpustíme sem, do hlavního střediska Fénixova řádu, patří k nám. Spolu s nimi už nás téměř šedesát. Co ale nevíme je, kolik přívrženců má druhá strana. Víme jen o těch, se kterými se denně vídáme….“

„A přátelsky si s nimi povídáme,“ dodala šeptem Nat tak, aby ji slyšeli jen její sousedi. Nemohla si pomoct, tuhle poznámku si nemohla odpustit. Pokaždé, když se setkala se Smrtijedy, toho víc namluvila, než nabojovala.

Remus, který Nataliu neslyšel, však pokračoval v jiném duchu než ona. „Ale o těch ostatních nemáme ani potuchy. Nevíme, kolik nových lidí si Voldemort naverboval. Kolik se k němu dobrovolně přidalo nebo je pod imperiem. To pravděpodobně zjistíme až při střetech a potyčkách.“

„Nevíte někdo,“ naklonila se k nim Melanie, „co je smyslem tý jeho řeči?“

„Vůbec netuším,“ odpověděl jí Sirius. „Myslel jsem, že se budeme bavit o jednotlivých úkolech a ne že si Remus bude zkouše proslovy.

Mel, Draco a Nat proti své vůli vyprskli smíchy a upoutali tak na sebe veškerou pozornost.

„Řekl jsem snad něco vtipného?“ zeptal se Remus udiveně.

„Ty ne,“ ubezpečil ho Draco a šlehnul pohledem po Siriusovi, který zadržoval smích.

Remus na ně zkoumavě pohlédl a pak pokračoval ve své řeči. Ale ani jeden ze čtveřice, kteří vyrušili jeho přednášku, už ho nevnímali. Tušili, že už neřekne nic podstatného, když do té doby mlel samé nesmysly, žádná důležitá věc následovat nebude. Potichu se mezi sebou bavili o možnostech Voldemortovy armády a nevnímali pohledy, kterými je z druhé strany probodával Ron.

„A tak, když jsme si sdělili to základní, přejdeme k dalším, možná už ne tak důležitým, věcem.“

Při těchto slovech Natalia, Mel, Draco a Sirius vzhlédli, aby zjistili, co se děje. Remus jen protočil oči v sloup. Moc dobře si byl vědom toho, že ho neposlouchají a podobnou reakci očekával. Nechtěl však k tomu nic říkat, vyčítat jim to může až později.

„Jak jsme řešili minule, je potřeba, abychom stále hlídkovali na některých místech. To, že se ze svatého Munga a z ministerstva ztrácejí lidé, není dobrá zpráva. Je možné, že se Voldemort rozhodne tyto hlavní budovy dobít, aby dokázal svou moc. A dalším ohroženým místem je Příčná. Dříve bych jmenoval i Bradavice, ale ty už stihl nepřítel obsadit.“

„Vsadím se, že bysme je dokázali získat zpátky,“ ozval se nahlas Neville.

„To zřejmě ano,“ přikývl Remus, „ale nemůžeme si dovolit ztrácet čas něčím takovým. Kdybychom narazili na odpor, mohlo by nás to stát drahocenné síly, které budeme potřebovat později. Pokud vyhrajeme tuto válku, Bradavice budou opět naše. Ale teď se jimi nebudeme zabývat,“ odmlčel se.

„Teď je potřeba,“ vzala si slovo Shanon, „abychom se rozdělili do skupin. Někteří z nás budou hlídkovat na Příčný, u Munga nebo na ministerstvu. Jiní se pověsí na paty známým Smrtijedům. Protože nemáme špeha, tohle je jediná možnost, jak můžeme získat nové informace o útocích a dalších tazích Voldemorta.“

„Co budou dělat ti noví, co se k nám přidali?“ zeptala se najednou Natalia.

„Hlavně se musí naučit bojovat,“ odpověděl jí Kingsley. „Prověřili jsme je, jestli nejsou špehové a poté, co jsme zjistili, že nejsou…“

Nat se zatvářila nechápavě. Věděla, že je jen málo způsobů, kterými toto lze zjistit.

„Podstrčili jsme jim veritasérum,“ odpověděla na její nechápavý výraz Tonksová. „Sice je to nelegální, ale je to jediná cesta, jak to udělat.“

„Začali jsme je učit, jak se mají bránit a jak útočit,“ pokračoval Kingsley. „Pokud dojde ke střetu, budou nám schopní pomoci. Bez toho, aby jich polovinu zabili. Někteří z nich jsou opravdu skvělí kouzelníci. A přidají se k nám další, tím jsem si jistý.“

„Pokud to chápu, tak tihle se teda do úkolů počítat nebudou. Jen pokud dojde k přímému střetu s nepřítelem, přijdou nám na pomoc.“

„Přesně tak,“ přikývla Tonks.

„Funguje to tu stejně jako u Voldemorta,“ ušklíbl se Draco. „Přesné informace mají jen ti nejvěrnější, ostatní chodí jen bojovat nebo plní ne tak důležité úkoly.“

„Ty abys o tom něco nevěděl,“ ozval se zase Ron.

„Mlč,“ otočila se na něj Natalia. Opět v ráži. „Jako by tohle nevěděl každý. Tak se do něj laskavě přestaň navážet, ty tupá hlavo!“

„Jak se opovažuješ mě takhle urážet?“ zahřměl Ronald a postavil se na nohy.

„Jedno je jasné,“ povzdechl si Remus. „Tihle dva spolupracovat nebudou,“ a dál přihlížel narůstající hádce. Věděl, že kdyby je přerušil, zbytek schůze by jen naštvaně seděli a byli nepříjemní na všechny okolo. Doufal, že když si to mezi sebou vyřídí, budou mít od nich pak pokoj.

„Kdybys neměl plnou hubu keců, tak bych mlčela,“ utrhla se na něj Nat a rovněž si stoupla. „Ale ne, pán si asi myslí, že je tu ten nejchytřejší a prostě se musí ozvat. Co kdybys příště nejdřív přemýšlel, než něco řekneš?! Všem by se jen ulevilo.“

„No ovšem, slečna Dokonalá si myslí, že má ve všem pravdu. Že vždycky všechno ví nejlíp. A že je bezchybná, co? Ale kdyby to tak bylo, nezabili by ti kluka přímo před nosem!“ vypadlo z něj.

Do Natalii jako by uhodil. Němě na něj hleděla a vstřebávala to, co právě slyšela. Beze slova se posadila na židli, s pohledem zarytým do země.

„Tak tohle jsi přehnal,“ zavrčel Draco, několika kroky obešel stůl a popadl Rona za triko. „Teď poslouchej, ty debile. Pěkně se Nat omluvíš za to, co jsi právě řekl a v životě už to nevypustíš z huby, je ti to jasný?!“ přirazil ho na zeď. „To, že Jacka zabili, není její chyba. Můžeme být rádi, že vůbec přežila, že se rozhodli ji ušetřit. Všichni tady víme, že Bella tam šla s jediným záměrem. A to aby toho kluka zabili. A ty víš, že pokud Smrtijedi něco opravdu chtějí, tak jim to většinou vyjde. Nebo si snad myslíš, že kdybys tam byl ty, že by ses ubránil více jak šesti Smrtijedům v čele s Belatrix, která je považována za jednoho z nejlepších Smrtijedů?!“ dorážel na něj.

Melanie se mezitím postavila, přešla na druhou stranu místnosti a postavila se po boku svého bratrance. Znechuceně na Ronalda hleděla a nechápala, jak mohla někoho jako je on milovat. Vlastně ani nechápala, jak s ním mohla tolik let kamarádit. Takovýhle přece nikdy nebýval. Nebo snad ano?

„Je to její chyba, že je mrtvej,“ stál si za svým Ron a snažil se dostat z Malfoyova sevření. „Kdyby se nepromenádovala venku, nic se nemuselo stát.“

„Moc dobře víš, že do té doby jsme všichni chodili ven. I ty. No nedělej, že ne, viděl jsem tě s Elizabeth na Příčný. A ne jednou. A vůbec bych se nedivil, kdybys chodil i někam jinam.“

Z tváře Molly Weasleyové se dalo vyčíst, že o těchto synových pochůzkách nemá ani ponětí. Z očí jí lítaly blesky, když hleděla na svého syna, který jen vzpurně hleděl na Draca. Bylo jasné, že si to s ním doma vyřídí.

„Možná by jen stačilo,“ nevzdával se, „kdyby se naučila bojovat. Ale to někdo, jako je ona, nedokáže. Jen má vždycky plnou hubu keců, ale to je tak všechno. Jinak je úplně k niče…“

Tuhle větu už nedořekl. Melanie odstrčila Draca pryč, takže musel Rona pustit, a postavila se na jeho místo. Draco jen založil ruce na prsou a sledoval, co bude dál. Moc dobře věděl, jak dokáže být Mel nepříjemná, když chce. A teď byla víc než naštvaná. To poznal i Ron, který se přitiskl ke stěně a vyděšeně na dívku hleděl.

„Už nikdy o ní takhle nemluv,“ zasyčela Melanie na svého dávného přítele. A než se kdokoliv nadál, vrazila mu takovou facku, že se až zakymácel.

Pravou rukou si okamžitě sáhl na místo, kam ho udeřila a bolestně zasténal. Otisk její ruky byl více jak viditelný a Draco si při tom všem vzpomněl, jak kdysi ve třetím ročníku vlepila facku i jemu. Už tehdy měla páru, nechtěl by si to vyzkoušet teď, když je o několik let starší a silnější. Ron se na Melanii vyčítavě podíval, ale ta se stále tvářila jako bohyně pomsty. Nebylo radno si s ní ještě víc zahrávat.

„Za tohle…“ začal.

„A dost!“ rozkřikla se Molly Weasleyová. „Už od tebe nechci slyšet ani slovo. Stydím se za to, co všechno si tady řekl. Teď hned se Natalie omluvíš za tu nehoráznou lež, kterou jsi řekl, posadíš a už ani nepromluvíš, pokud se tě někde nebude na něco ptát. Je ti to jasný? Zbytek si vyřídíme doma.“

„Nechtěl bych být na jeho místě,“ prohodil Draco k Melanii tak, aby je slyšel i Ron, který k nim byl nejblíže.

Ronald mlčky hleděl na svoji matku. Potom pohledem přejel všechny přítomné, jako by doufal, že v někom nalezne oporu, avšak zdálo se, že všichni s názorem Molly souhlasí. Na tvářích dvojčat se dokonce objevil výraz plný opovrhování a Sirius na něj hleděl s neskrývaným vztekem a nenávistí. Jen Natalia se na něj nepodívala. Seděla na svém místě a hleděla do země. Litovala toho, že na schůzi vůbec šla. Sice ji potěšila reakce ostatních, nejvíce Draca a Mel, a překvapilo ji, že se jí paní Weasleyová zastala, ale to bylo tak všechno. Ronova slova v ní opět vzbudily výčitky a také stesk po Jackovi. Jedinou oporou jí byl nyní Sirius, který ji povzbudivě držel za ruku. Víc pro ni nyní udělat nemohl.

„Tak co bude?“ probodla Molly svého syna pohledem.

„Já…“ začal Ron a snažil se nevšímat si posměšných tváří několika přítomných. „Omlouvám se ti, Natalio, za to, co jsem ti řekl,“ vypadlo z něj a bylo vidět, jak těžké je pro něj říct tahle slova. „Nemyslel jsem to tak,“ dodal.

Nat vzhlédla. „Beru na vědomí. Ale neodpustím ti,“ dodala tvrdě. „Teprve až to budeš myslet upřímně. Věř, že do té doby tebou budu jen opovrhovat.“

Ronald přikývl a vrátil se na svoje místo vedle otce a Charlieho. Nedokázal se jim podívat do tváře, uvědomoval si, jak je všechny zklamal svojí reakcí. Melanie a Draco se mezitím také posadili na svá místa.

„Jsi v pořádku?“ staral se Draco, jakmile seděl.

Natalia jen mlčky přikývla. Oba dobře věděli, že v pořádku není. Zoufale pohlédl na Siriuse, ale ten se nyní o něčem dohadoval se Shanon po svém boku a nevěnoval jim pozornost. Povzdechl si a přisunul si židli blíž k Nat. Zničil tak i tu malinkou mezeru, která je od sebe dělila. Dívka se mu zlehka opřela o rameno a on ji jednou rukou objal, zatímco v té druhé svíral její dlaň. Věděl, že teď potřebuju podporu. Byla natolik hrdá, že odsud nedokázala odejít, ale sama by to jen těžko zvládla. Potřebovala vědět, že vedle sebe má někoho, kdo ji vždycky podpoří a nenechá ji ve štychu. Někoho, komu věřila a věděla, že se na něj může spolehnout. Někoho, koho brala jako vlastního bratra.

„Můžeme teda pokračovat?“ ozval se po dlouhé době Remus a pohledem přejížděl všechny přítomné. „Jen si rozdělíme úkoly a dohodneme na několika věcech. Pak to radši rozpustíme,“ pohlédl na Nat a poté na Rona.

„Jak se rozdělíme?“ zeptal se Bill.

Moody se po jeho slovech rozhlédl po místnosti a rychle je spočítal. „Je nás čtyřiadvacet. To znamená, že osmnáct z nás bude držet po dvojicích hlídky, zatímco zbývajících šest lidí se pověsí na paty některým Smrtijedům. Tři dvojice z těch devíti budou u Munga, tři na ministerstvu a tři na Příčný. Je jen na vás, jak se domluvíte, s kým budete a kde budete. Myslím ale, že u některých je jasný, kde budou,“ loupl pohledem po určitých lidech v místnosti. „Nemusím snad říkat, že Shanon, Kingsley, Tonksová, Sirius, Narcisa a Remus půjdou po Smrtijedech. Z nás všech mají nejvíc zkušeností s utajením.“

„Zapomněl jsi na sebe,“ připomněla mu s úsměvem Tonksová.

„Na tohle už jsem starej, abych se hodiny plahočil za nějakým šílencem. Raději budu v klidu na lavičce u Munga,“ hodil po ní pokřiveným úsměvem a ona pochopila.

„A opravdu sse můžeme rozdělit tak, jak chceme?“ projevila se poprvé Fleur.

„Dvojice by měly být vyvážené, aby některá nebyla podstatně slabší, ale ve své podstatě máš pravdu, můžete se rozdělit podle vlastního uvážení,“ přikývl Sirius.

Natalia se po těchto slovech podívala na Draca, který jen lehce přikývl. Bylo mu jasné, že bude chtít být s ním. A nevadilo mu to. Měl její přítomnost rád a věřil jí. Vlastně ani nevěděl, s kým jiným by měl být. Napadala ho ještě Melanie, ale to bylo všechno. Ostatní neznal natolik dobře, aby s nimi chtěl trávit několik hodin bez přestávky. Protože on už svou dvojici měl, pozoroval, jak se rozdělují ostatní. S potěšením sledoval, jak paní Weasleyová zatrhla Ronovi, aby byl s Elizabeth. Tu si pod svoje ochranná křídla vzal Moody, zatímco Ron skončil s Nevillovou babičkou. Fleur a Bill byli spolu, stejně jako Fred a George. Melanie se na dvojici domluvila s Charliem dřív, než se stihla vytvořit většina ostatních dvojic, pravděpodobně nechtěla riskovat, že by skončila s Ronem. Pan Weasley si k sobě vzal Lenku, Anna Pastorková Nevilla a na paní Weasleyovou zbyla Hestie Jonesová.

„Rozděleni?“ podivila se Narcisa, když si všimla, že šum v místnosti utichl. Až do té doby se spolu s ostatními, kteří měli sledovat Smrtijedy, o něčem tiše dohadovala. Proto ji překvapilo, jak rychle se dokázali ostatní rozdělit, bez jakékoliv hádky.

„Bezvadný,“ pochválil si Sirius. „Tak teď už jen stačí, abyste se domluvili kdo, kam půjde a je to vyřešeno. Na každý to místo připadají tři dvojice, jak už řekl Alastor a…“

„Můžeme si teda vybrat, kam chceme jít?“ přerušil ho Ron.

„Není třeba,“ zamumlal Moody. „Já s Elizabeth, ty s Augustou a Draco, předpokládám, že s Nataliou, jdeme k Mungovi.“ Ron už otevíral ústa, aby začal nějak protestovat, ale Pošukův varovný pohled ho donutil nechat pusu zavřenou. „Molly, dvojčata a Bill jdou na Příčnou. Artur, Charlie a Anna na ministerstvo. Takhle nebude nikomu nic nápadné, nebude se na nic ptát, kdyby vás náhodou odhalili.“

„Budete se střídat po osmi hodinách,“ doplnil ho Remus. „Poté se vždy přesvědčíte, že vás nikdo nesledoval, a vrátíte se zpět sem na ústředí, kde napíšete zprávu, co se kde dělo. Teprve potom máte rozchod, ale je nutné, abyste zůstali v pohotovosti a nikam nechodili. Je dost pravděpodobné, že bude potřeba, abyste byli někde jinde. Proto musíme pořád vědět, kde jste. Jasný?“

„A kdyby se na místech, kde budete, cokoliv dělo,“ dodala ještě Shanon, „musíte to dát okamžitě vědět. Kromě toho, že se budete střídat tam, budete se střídat i tady, aby měl někdo stále službu. Je jen na vás, jak se domluvíte, ale předem upozorňuju, že s námi,“ mávla kolem sebe, ale všem bylo jasné, že myslí ty, kteří budou sledovat Smrtijedy, „počítat nemůžete. Tím, že byste se nás snažili kontaktovat, bysme nás taky mohli prozradit a to by bylo dost velkej malér.“

„Jak mezi sebou budeme komunikovat?“ zajímalo Melanii.

„Fred a George kvůli tomuhle vyrobili speciální přístroje. Je to něco jako mudlovské vysílačky, jen mnohem menší. Frede, rozdejte nám to,“ kývl na ně Remus.

Fred vytáhl z kapsy jakýsi neidentifikovatelný sáček a vyňal z něj čtyřiadvacet malinkatých přístrojů.

„Popravdě jsme se dost inspirovali těmi vysílačkami,“ vysvětloval George, zatímco Fred chodil kolem stolu a každé dvojici dával dvě vysílačky. „Vždycky k sobě patří dvě mikrovysy, jak jsme je pracovně pojmenovali. Každá dvojice má jinou barvu, podle toho si je poznáte, kdybyste si je pomíchali,“ ušklíbl se. „V podstatě fungují na jednoduchém systému. Zandáte si je do ucha tak, jak vám za chvíli ukážeme. Prakticky vzato je skoro nikdo nenajde. Každá mikrovysa se může spojit jen s tou sesterskou a pak tady s tou hlavní vysílačkou,“ vytáhl na stůl zařízení o velikosti cukřenky. „S kým se budete chtít spojit, to záleží jen na vás. Vysílačku zaktivujete slovy actio. Tím se vysílačka spustí, spojí vás s ústřednou a vy můžete mluvit. Pokud se chcete spojit se svým parťákem, musíte za slovo actio ještě dodat germana. Takže formule zní actio germana. A když chcete hovor ukončit, jednoduše řeknete completio. Jednoduchý, ne?“ pohlédl na ostatní.

„Pokud ty slova nezapomenu,“ zamračil se Neville a s nedůvěrou hleděl na přístrojek, který ležel na stole před ním.

„Takže teď už jen to, jak to upevnit do ucha,“ navázal na něj Fred a začal vysvětlovat, a vzápětí i ukazovat, jak vysílačku upevnit do ucha tak, aby na ni nikdo nepřišel. Po několikaminutovém přednesu se mu to povedlo a všichni to uměli.

„Takže to je všechno?“ zeptala se Nat a nadějně pohlédla na otce.

„Myslím, že jo,“ přikývl Sirius a podíval se na Remuse.

„Takže můžeme jít,“ pochopil Draco. „Jo a kdy začínáme s těma úkolama?“ zeptal se ještě.

„První skupina začne za dvě hodiny, v osm večer. Myslím, že bude nejrozumnější, když začnu já, Bill s Fleur a Artur. Dvojice se vždy při střídání sejdou na určitém místě a předají si informace. U Munga se sejdeme před vchodem u ulice, na Příčný je to jedno, to se domluvte. A na ministerstvu bude lepší, když se sejdete přímo tam, v hale. Střídat se budete v hodiny, kdy to nikomu nebude moc nápadný. Jen při nočním střídání si dejte pozor,“ varoval je.

„A než dvojice vyrazí, měla by být chvíli na ústředí, aby předem zjistila, jestli se nehrne do nebezpečí,“ dodala Tonksová. „Domluvte si pořadí dvojic, ať se pak nehádáte. A nezapomeňte na utajení. Aspoň trochu se zamaskujte, nemáme tolik neviditelných plášťů, abychom se pod ně všichni schovali,“ a zase se otočila k Narcise, s níž právě něco řešila.

„Draco, Natalio,“ křikl Moody přes místnost. „Vy dva jdete po nás, ve čtyři hodiny ráno buďte před nemocnicí. V poledne vás vystřídá Augusta s Ronem.“

„Budeme tam,“ přikývl Draco a společně s Nat vyšel z místnosti. Oběma jim bylo jasné, že se musí pořádně vyspat, aby vydrželi osm hodin v kuse hlídat v nemocnici a být stále ve střehu.

Neslyšeli tak už, jak se domluvily zbylé skupiny. Tato informace pro ně byla nepodstatná.

12.07.2008 17:27:12
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one