My world of fantasy...

67. KAPITOLA - BELATRIXINA POMSTA

Takže jsem tu zase s novou kapitolkou. :) A pro změnu k NZ. Nebudu se tu nějak moc dlouho rozepisovat, jen řeknu, že kapitola je kratší než obvykle, ale je tam všechno, co tam má být. A jsem s tím spokojená. :)
Jinak tahle kapitola je pro všechny tak trochu za vysvědčení, ale samozřejmě i pro ty ostatní (třeba pro ty, co dělali zkoušky na vejškách a podobně ;)). Prostě přeju hezké počteníčko a já zase letím pryč. Prostě dneska nechci být doma. Chci si užívat a popravdě už na tom pracuju.
A komenty, oki? :D
__________________________________

Ode dne, co se Natalia, Melanie, Draco a Sirius vrátili na ústředí se splněným úkolem, totiž zničením viteálu, uběhlo mnoho dní. Květen se už pomalu blížil ke konci, takže i počasí se čím dál tím víc lepšilo. Méně pršelo, spíš jen svítilo sluníčko. Skoro to vypadalo, že už je léto, přestože do tohoto období zbývalo ještě téměř třicet dní. Přesto si všichni toto období užívali. Ačkoliv se prve zdálo, že Voldemort opět začíná útočit, nakonec to byl jen planý poplach. Řád se tak trochu uvolnil, přestal být tak ostražitý a lidi se vraceli ke svým každodenním povinnostem a radovánkám.

Přesně to udělala i Natalia. Přestala se schovávat na ústředí a opět se chovala, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Vždyť to tak i vypadalo. Chtěla si užívat života, dokud to šlo. Moc dobře si totiž začala uvědomovat, že každou chvíli se to může zase pokazit a ona bude muset sedět zavřená na ústředí, bez možnosti jít ven, být s přáteli a se svým klukem.

Právě to v posledních dnech dělala. Trávila s nimi veškerý čas, který jen mohla. S Jackem a jeho partou. Každou chvíli utíkala z ústředí se slovy, že přijde večer, přestože se vracela až pozdě v noci. Netušila, jaký o ní ostatní mají strach. Pro ni bylo v tu chvíli hlavní, že je s těmi, které má ráda a které v poslední době děsně zanedbávala. Přestože se s Jackovými přáteli až tak nekamarádila, ale neznamenalo to, že s nimi netrávila svůj volný čas.

Jeden takový letní den ji Jack vyzvedl na ústředí. Chtěli se spolu jen tak projít, když bylo tak hezky, a pak navštívit jeho maminku. Ta si Nataliu oblíbila, ačkoliv to dívku velmi udivilo.

„Stejně nevím, co se tvojí mámě na mě líbí,“ mudrcovala Natalia cestou přes park.

„Já bych věděl,“ ušklíbl se Jack a hodil na ni pobavený pohled. „Možná to, že jsi milá, hodná, slušná…“

„Nech si toho,“ zarazila ho se smíchem. „Moc dobře víš, že taková nejsem.“

„Ale mamka si to myslí,“ mrknul na ni Jack. „Podle ní jsi pro mě ideální holka. Nehádáš se s ní, jsi na ní hodná, bez přemáhání si s ní povídáš…byla bys pro ni ideální snacha.

„To určitě,“ uchechtla se Nat. „A ona by byla ideální tchýně. To by měl ze mě tatínek radost, kdybych se teď rozhodla, že se vdám,“ fantazírovala. „Nejdřív by si myslel, že si z něj tropím legraci…“

„Protože to děláš tak často, že chudák ani neví, co myslíš vážně. Jako když jsi mu včera oznámila, že letíš na dovolenou na Bahamy. Ani nevíš, jaká pak byla práce, vysvětlit mu, že to byl jen žert,“ povzdechla si. „Ani nevíš, jak moc chci, aby tohle napětí skončilo. Aby už všechno bylo v pořádku a nebyl tu nikde žádný Voldemort, žádný problémy. Abych mohla žít jako normální člověk.“

„Ale ty nejsi normální člověk, Nat,“ otočil se na ni zase Jack. „Jsi výjimečná.“

„Jasně, výjimečný cvok,“ ušklíbla se.

„Já to myslím vážně,“ zastavil se uprostřed nějakého náměstí. „Pro mě jsi výjimečná.“

„Jacku…“ začala mírně Nat, ale větu nedokončila. Skočil jí do toho někdo, koho by tam ani při nejmenším neočekávala.

„Ale, ale…Není to naše stará známá Natalia?“ ozval se za nimi čísi hlas.

Natalia i Jack se prudce otočili a zůstali jen němě zírat na skupinku lidí, kteří stáli asi jen dvacet metrů od nich. Obzvlášť Nat vypadala velmi vyděšeně, když spatřila Belatrix, jak se na ni ne moc pěkně šklebí. A nejen ona. Stejně tak se pošklebovali i další Smrtijedi, kteří postávali kolem ní. Nat jen nenávistně hleděla na známé tváře. Byl tam Malcom Revenger, Blaise Zabini a několik dalších lidí, které neznala.

„Belatrix,“ zavrčela Nat a probodávala Smrtijedku pohledem. „Co tu chceš?!“

„Tebe,“ odvětila Bella.

„Naty, pojďme,“ promluvil Jack. Moc dobře věděl, s kým má tu čest. Natalia mu kolikrát o své povedené příbuzné vyprávěla a neměl moc dobrý pocit z toho, že na ni právě teď narazili. Naopak se začínal obávat toho, jak se tohle vyvine.

„To je tvůj kluk?“ zaujalo Bellu. „Vždyť je to mudla,“ rozesmála se. „Nemyslela jsem si, že máš až tak špatný vkus.“

„Do toho ti nic není,“ procedila nat skrz pevně sevřené zuby.

Belatrix se jen pousmála a otočila se na své společníky. Na tváři se jí rýsoval prapodivný úsměv, který si Natalia neuměla vyložit. Pak se ale Smrtijedka otočila zpět k Natalie.

„Že nám do toho nic není? To si nemyslím. Naopak. Pán se po tobě ptá, zřejmě jsi na něj udělala dojem.“

„Zato on na mě ne,“ odsekla Nat. „Ať si ten svůj hadí ksicht strčí do prdele, já o něj nestojím. A ani o vás.“

Bella v tu chvíli neskutečně zbělala a dívka si uvědomila, že přestřelila. Ale stála na náměstí, kterým procházelo mnoho lidí a nebála se tak, že by se Belatrix odvážila na ni zaútočit.

„Těhle slov budeš litovat,“ vydala ze sebe Bella.

„O tom silně pochybuju,“ zasyčela na ni Natalia a chtěla i s Jackem odejít pryč.

„Nevěděl jsem, že můžeš být ještě hrdější, než na tom plese,“ ozval se poprvé za celou dobu Revenger. „A překvapuje mě, že ses dala dohromady s takovým ubožákem, jako je tenhle. Tam jsi vypadala, že naopak těmihle lidmi pohrdáš a naopak sympatizuješ s náma. Rozhodně ti nedělalo problémy mě tam líbat a nejen to,“ přisadil si a sledoval, jak Jack vedle Nat strnul a nevěřícně se na svoji přítelkyni podíval. Nikdy mu neřekla, že se zapletla s takovými lidmi.

„Tam mi šlo jen o to, abych se dostala pryč,“ probodla ho pohledem dívka.

„Nevypadalas tak,“ vyvracel jí to Revenger. „přiznej, líbilo se ti, když jsme se líbali.“

Natalia otevřela pusu, aby ho něčím odpálkovala, ale věděla, že její slova budou lež. Sama moc dobře věděla, že se jí líbání s ním líbilo. Že ji Malcom přitahoval. Nemohla mu upřít to, že byl hezký, až moc hezký na nějakého Smrtijeda.

„Jen si to všechno namlouváš,“ ušklíbla se sebejistě. „Štve tě, že jsi mě nedokázal dostat do postele.“

„Myslíš, že by se mi to nepovedlo?“ ušklíbl se sebejistě. „Nebýt toho, že jste utekly, dávno bys byla moje.“

Natalia ho nyní přímo provrtávala pohledem a vůbec si nevšímala Jacka, který na ni nejistě hleděl. Štvalo ji, že to, co říkal, by mohla být pravda. Kdyby tehdy neutekla, kdo ví, jak by to všechno dopadlo.

„Chytáš se stébel, jen aby sis dokázal, jak seš dobrej,“ pronesla posměšně. „Ale to nejsi, Revengere. Nejsi. Tady Jack mě do postele dostávat ani nemusel, šla jsem s ním sama.“

„V tom případě musíš být úplně slepá, když jdeš s takovým ubožákem,“ postavil se na stranu přítele Zabini.

„Dost!“ zarazila do Belatrix. „Natalia si očividně myslí, jak není dobrá. Ale nezapomeň, že my jsme v převaze, zatímco ty jsi sama. Ten tvůj mudlovský kamarádíček ti nepomůže. Nepřišla jsem sem, abych se tu s tebou vybavovala. Přišla jsem si pro tebe.“

„Neříkej,“ přerušila ji Nat. „Jako bych to už někde slyšela.“

„Sklapni, ty malá, hloupá holka!“ vyjela na ni už Bella, která očividně ztrácela nervy. „Chci, abys pykala za to, že jsi společně s Melanií utekla z mého domu. Ale ano, moc dobře vím, že to byl tvůj nápad. Moje dcera by to nikdy neudělala, je na to až moc zbabělá. Ale ty se nebojíš ničeho. Ale budeš trpět, má milá. Za to, cos všechno způsobila. Původně jsem tě sice měla přivést k Pánovi, ale myslím, že jsem přišla na něco lepšího,“ ušklíbla se zle.

Nat na ni jen vyděšeně hleděla. Přestávala si být jistá tím, že Smrtijedi nezaútočí. Vypadalo to, že je jim jedno, že stojí na ulici plných lidí a strhávají na sebe pozornost. Nějaká žena se dokonce zastavila a sledovala je. A nebyla sama.

„Jak moc ti na něm záleží?“ ušklíbla se.

Nat se poplašeně podívala na Jacka a potom zpět na Bellu. „Co tím myslíš?“

„Tohle,“ odvětil místo Belatrix Malcom a vyslal na Jacka nějaké kouzlo.

Natalia ani na okamžik nezaváhala, vytáhla z kapsy hůlku a pomocí štítu kletbu odklonila. Tvrdě na Revengera pohlédla, kdyby v tu chvíli mohla zabíjet pohledem, mladík už by byl dávno mrtvý. V dalším okamžiku se na něj řítila jakási kletba přímo od Nat, jež se odvážila k tomu, že začala kouzlit na veřejnosti. Netrvalo tak dlouho a ti dva se plně ponořili do souboje a téměř přestali věnovat pozornost okolí.

Zbytek Smrtijedů jen stál a přihlížel, stejně jako Jack. Bella se nestačila divit, kolik kouzel Natalia ovládá. Nevěděla, že Nat po nocích občas cvičila magii, aby se zlepšila. Sice nebyla tak dobrá jako její vrstevníci, ale byla pohotová a rychlá, takže se vystačila i s obyčejnějšími kouzly.

Po chvíli už to ale Smrtijedku přestalo bavit a rozhodla se přejít k dalšímu bodu programu.

„Hej, Natalio!“ křikla na svoji příbuznou, čímž na sebe upoutala pozornost a ukončila boj mezi ní a Revengerem. „Avada kedavra,“ pronesla vzápětí a na Jacka se vyřítila smrtící kletba.

Nat jen jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se na jejího přítele řítí paprsek smrti. Nemohla nic udělat, nemohla se ani pohnout. V dalším okamžiku už kouzlo Jacka zasáhlo. Na jeho tváři se objevil překvapený a zároveň zděšený výraz. Pak už z něj život nadobro vyprchal a jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi.

„Né!“ vykřikla Natalia a vrhla se k němu. Teprve nyní se vzpamatovala. „Proč?“ otočila se se slzami na Bellu, ale tam už nikdo nebyl.

Vzápětí se k ní přihrnulo několik lidí, včetně ženy, která to celé sledovala.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

Ale Nat nereagovala. Neměla na to sílu. Mlčky seděla na zemi, držela svého prvého přítele za ruku a hleděla mu do prázdného obličeje. Po tvářích jí přitom stékaly slzy. Pořád měl na tváři ten zděšený výraz. Moc dobře věděla, že za jeho smrt může ona. Kdyby si s Bellou nezahrávala, kdyby ji pořád neprovokovala, mohl by Jack žít. Vše způsobila ona a ta její zatracená hrdost.

Nevěděla, jak dlouho tam seděla a plakala, nevnímala nic kolem sebe. Ani to, že se kolem ní hromadí lidé a zvědavě se ptají, co se stalo. Nevnímala ani to, že mezitím přijela policie a sanitka, že se vyšetřuje, co se vlastně stalo a žena, jež tomu všemu přihlížela, ochotně popisuje policii nastalou situaci. Nevnímala vůbec nic.

Po nějaké době k ní přistoupil nějaký mladý záchranář a očividně se jí snažil nějak pomoct, ale Natalia na něj nereagovala. Jen se nechala odvést do sanitky, ale to bylo všechno. Stále tam seděla a utápěla se v slzách. Před očima stále měla ten okamžik, kdy Bella vyslala na Jacka smrtící kouzlo. Viděla, jak se na něj řítí, jak ona sama bezmocně stojí a sleduje to, neschopná se pohnout. A jak kouzlo naráží do jejího přítele, který se bezvládně sesouvá k zemi.

„Nikdy jsem od ní neměla odcházet,“ zašeptala a myslela přitom na Belatrix. „Kdybych tam zůstala, nic by se nestalo.“

„Říkala jste něco?“ otázal se starostlivě mladý záchranář.

Nat jen zakroutila hlavou a opět se ponořila sama do sebe. Nevěděla, jak dlouho tam proseděla, zdálo se jí to jako věčnost. Před sanitkou se mezitím sbíhali další lidé, dokonce přijelo několik dalších vozů, zřejmě detektivové, aby objasnili tuto vraždu, ale dívka si toho nevšímala. Všechno jí to bylo jedno. Co to mohlo změnit. Jack už byl mrtvý a nic na světě mu život vrátit nemohlo. Jediné, co vnímala, byl zelený paprsek, který neustále viděla pře očima. Nemohla se toho obrazu zbavit. 

Z tohoto stavu ji vytrhl teprve jakýsi muž v policejní uniformě. Zřejmě od ní chtěl zjistit nějaké informace.

„Slečno? Potřeboval bych se vás zeptat na pár věcí,“ pronesl. V jeho hlase však bylo slyšet, že s dívkou opravdu soucítí.

„Dejte mi pokoj,“ zavrčela Natalia. Co sešlo na nějakých informacích. Stejně věděla, kdo a jak Jacka zabil. Policie nic nevyřeší, nepřijdou na to, že to byla kletba avada kedavra. A nemají sebemenší šanci najít jednoho z nejhledanějších Smrtijedů.

„Potřeboval bych vědět, co se tady seběhlo,“ naléhal muž.

„Nemám vám co říct,“ odsekla zase Nat. „Ona,“ kývla na ženu, která to všechno viděla, „už vám to stejně všechno řekla.“

„Ona je mudla,“ naklonil se k ní muž. „A oběma nám je jasné, že jeho smrt způsobila smrtící kletba. Já chci jen vědět, kdo ho zabil. Prý jste ji znala.“

Natalia na něj jen překvapeně pohlédla. Až nyní zjistila, že před ní stojí ten samý muž, jakého potkala před tím, než skočila do Oblouku smrti. Ne ten, kterého před nedávnem potkala na ministerstvu, když kradla přísady do lektvarů, ten druhý.

„Oh, zapomněl jsem se představit,“ uvědomil si muž. „Kevin O´Neill. Jsem…“

„Bystrozor,“ doplnila za něj dívka pochmurně. „Už jsme se viděli, pamatujete?“

„Ovšem,“ přikývl. „Znáte tedy vraha svého přítele?“ zeptal se znova.

„Belatrix Lestrangeová,“ vydechla a setřela si slzy z tváře.

„Myslel jsem si to,“ přikývl. „Víc od vás slyšet nepotřebuji. Ona nám vše řekla. Podle mě slyšela všechno, co jste si říkali. Nebyli jste moc tiší,“ dodal, když se na něj zamračila. „Samozřejmě jí a dalším vymažeme paměť.“

Nat přikývla. Asi to tak mělo být, ale jí to bylo jedno.

„Měla byste jít domů, slečno Blacková,“ pronesl jemně, když na ni pohlédl. „jen bych ještě potřeboval znát jeho jméno,“ pohlédl do davu.

„Jack, Jack Warren,“ hlesla. „Bydlí kousek odsud, o dvě ulice dál,“ a nadiktovala jim Jackovu adresu. „Prosím, vyřiďte,“ zajíkla se, „vyřiďte jeho mámě, že mě to moc mrzí, že jsem nemohla nic dělat.“ Po tvářích se jí opět začaly koulet slzy.

„Můžete být ráda, že žijete aspoň vy,“ pronesl bystrozor.

Nat však jen zavrtěla hlavou.

„Nechcete doprovodit?“ zeptal se asi po pěti minutách, kdy očividně nevěděl, co má dělat a Natalia stále seděla na místě, kam ji posadili, a hleděla do prázdna.

„Ne.“

„Ani si o tom promluvit?“

„Není o čem,“ zavrtěla hlavou. „Bella,“ pronesla toto jméno s hořkostí a uvědomila si, že tato žena ji připravila již o dva lidi, které měla ráda, „se mi jen chtěla pomstít. A povedlo se jí to. A já….radši už půjdu,“ zvedla se.

„Počkejte,“ zadržel ji muž. „Tohle leželo na zemi, zřejmě to patří vám.“

Natalia od něj převzala jakýsi papírek a rychle si ho přečetla.

 

Tímhle jsme spolu neskončily. B.

 

„To není moje,“ zavrtěla hlavou a než stačil O´Neill jakkoliv zareagovat, zmizela mu z dohledu. Povzdechl si, ale nechal ji být. Věděl, že potřebuje být sama.

Natalia mezitím běžela ulicí kamsi pryč. Věděla, že by měla jít domů, ale nechtělo se jí tam. Nešla tam. Místo toho zapadla do prvního podniku, na který cestou narazila. Zničeně se posadila na bar a požádala barmana o panáka. V očích se jí opět zaleskly slzy, které si postupně nacházely cestičku ven, až se nakonec koulely po jejích tvářích jako velké hrachy. Nechala to tak být, neměla sebemenší potřebu to zastavit. Bylo jí úplně jedno, kdo si o ní co myslí. Místo toho si objednala dalšího panáka a dokonce i krabičku cigaret. Bylo to tak dávno, co naposled kouřila, ale nyní si nemohla pomoct. Cigarety jí pomáhali odreagovat se a zapomenout na chvíli na to, co se stalo. Stejně tak dobře jí v tom napomáhal alkohol. Přestala počítat, kolik toho vypila. Ani nevěděla, jak dlouho tam sedí. Nebyla však úplně opilá. Pořád až moc jasně vnímala svůj žal a zármutek.

Nevěděla, kolik bylo hodin, když se vyplahočila ven. Cítila, jak se motá sem a tam, jak je její krok nejistý. Uvědomila si, že to přehnala, že neměla tolik pít. Cítila se ještě hůř než předtím. Alkohol jen znásobil její smutek, nezahnal ho, jak by si přála. Nedošla daleko a opět se s pláčem sesunula na zem. Trvalo hodnou dobu, než se zvedla a pokračovala v cestě na Grimmauldovo náměstí. Dostala se tam až v pozdních večerních hodinách. Cestou nevybíravým způsobem odpálkovala několik lidí, kteří se jí snažili pomoct. Nestála o jejich soucit. Nikdo z nich nemohl vědět, co se jí přihodilo.

Když došla až ke dveřím do domu, na okamžik se zarazila. Bylo jí jasný, že otec nebude moc nadšený, až ji uvidí v tomhle stavu. Zhluboka se nadechla, setřela zbloudilé slzy a otevřela dveře do domu. Ocitla se v tmavé předsíni. Doufala, že by se jí mohlo povést se nepozorovaně dostat nahoru do svého pokoje. Pokusila se potichu přejít halu, ale kvůli alkoholu měla zhoršené reakce, a tak zakopla a schod, když se snažila potichu vyjít nahoru. Ani ne za pět vteřin se otevřely dveře do kuchyně a vykoukla z nich Siriusova hlava. Zřejmě chtěl zkontrolovat, co se děje. Když však spatřil Nataliu, zaraženě na ni hleděl.

„Kde jsi byla?!“ vypadlo z něj nakonec.

Nat na něj zdrceně pohlédla, ale jen zavrtěla hlavou. Neodpověděla. Místo toho se složila na schody a dala se znova do pláče. Siriuse tím naprosto vyděsila.

„Nat,“ vyběhl ven z kuchyně. „Co se stalo?“ přiklekl k ní starostlivě. Až nyní si všiml, že je mírně opilá a že zřejmě pláče poměrně dlouho.

„Tati,“ vydechla a vrhla se mu do náruče, kde se srdceryvně rozbrečela. Vůbec to nezvládala, doma to bylo horší než kdekoliv jinde.

„Pšt,“ uklidňoval ji a hladil ji přitom po vlasech. Víc neřekl, nechtěl ji nějakým nevhodně zvoleným slovem ještě víc ublížit. Nějakou dobu tam jen tak seděl a uklidňoval ji. Neodvážil se vzít ji nahoru.

Po více jak deseti minutách se zase otevřely dveře od domu a dovnitř vešel další návštěvník. Tentokrát jím byl Kingsley Pastorek. Když uviděl Siriuse, okamžitě si to k němu zamířil, očividně mu chtěl něco říct. Jakmile si však všiml Natalii, zarazil se a mlčky na ni hleděl. Sirius k němu zvedl hlavu a nehlasně se ho zeptal, co se děje, ale bystrozor jen zakroutil hlavou a pokynul mu ke kuchyni.

„Zavolej sem Draca,“ řekl Black.

Kingsley přikývl a nechal je opět samotné. Po pár minutách vyšel z kuchyně vážně se tvářící Draco. Bez jediného slova přešel k Siriusovi.

„Máš jít za Kingsleyem,“ řekl jen. „Vysvětlí ti to.“

„Ty to víš?“

Draco jen pokýval hlavou.

„Vem ji nahoru,“ pokynul mu Sirius a pokusil se dostat Nat ze svého náručí.

Bolestně k němu vzhlédla, když jí násilím sundal ruce. Očividně nevnímala nic kolem sebe a neslyšela jejich rozhovor. Jen se ublíženě podívala na otce. Nechtěla, aby od ní odešel.

„Hned se vrátím,“ usmál se na ni nuceně Sirius a zmizel v druhé místnosti.

Draco se na Nat jen smutně podíval. Dokázal si představit, jak se cítí. Ještě pořád si pamatoval na to, jak to bylo strašné, když mu zemřela Ginny. Mlčky k Natalii přistoupil a chvíli jí hleděl do očí, než ji obejmul. Věděl, že to je to, co teď potřebuje. Nat jeho objetí víc jak přijala. Doslova se mu zhroutila do náručí, měl co dělat, aby ji vůbec zachytil.

„Nat,“ zašeptal, ale to bylo vše, co řekl.

„Draco,“ vydala ze sebe dívka. „Já…mě…“ povídala nesouvisle.

„Nic neříkej,“ pohladil ji po vlasech a vyzvedl si ji do náruče. Chtěl ji odnést k ní do pokoje.

„Mě je to tak líto,“ rozbrečela se mu zase na rameni, zatímco ji vynášel po schodech nahoru. „Nemohla jsem nic dělat. Jen…jen jsem tam stála a…“ zalykala se.

„Nemohla jsi za to,“ promluvil na ni jemně Malfoy a položil ji na postel v jejím pokoji, kam mezitím došli.

„Kdybych Bellu…kdybych ji neprovokovala…“

„Není to tvoje chyba,“ zopakoval a přivinul ji k sobě. „Ty za to nemůžeš, to Bella. Ne ty,“ opakoval stále dokola a snažil se ji uklidnit.

Nakonec se mu to i podařilo a ona mu usnula v náručí. Ještě nějakou dobu tam jen tak seděl a nechal ji spát na sobě, než ji opatrně, tak aby ji nevzbudil, položil na postel a přikryl peřinou. Smutně na ni pohlédl, věděl, že ráno bude stejně zničená jako nyní. Nakonec se přece jen otočil a odešel pryč. V tuhle chvíli tam byl nepotřebný. Jestli někoho bude Nat potřebovat, tak až v okamžiku, kdy se probudí. Dřív ne. S touto myšlenkou vyšel ven ze dveří.

27.06.2008 10:54:31
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one