My world of fantasy...

66. KAPITOLA - DŮM NA ÚTESU

V poněkud netradičním čase přidávám kapitolu k NZ, ale nemyslím si, že by to někomu z vás vadilo, co? Jo, je to už docela dlouho, co jsem naposledy přidala kapitolu. Teprve přes víkend jsem měla konečně čas, sice jsem skoro nebyla doma, ale kapitolku se mi podařilo během neděle sepsat. A kupodivu není ani moc krátká (i když několik stránek je okecávání děje, ale to vy už u mě dobře znáte =)). Jen doufám, že se vám bude líbit. Já jsem s ní jakž takž spokojená. =)
Jo a ještě bych chtěla napsat pár věnování. Samozřejmě je to pro vás pro všechny, ale pro některé ještě víc =) Takže tohle teda je pro:
Arynku - prostě proto, že jsi. =) A koukej si to tam pořádně užít, víš o čem mluvím. =)
&
Albi - zlatí, ať se ti ve středu povede ten zeměpis. Budu ti moooc držet palečky. Snad ti to ta babizna dá. =)

A nezapomeňte na komentáře, jasně? :D Povinně všichni, co si to přečtou.
Vaše
Kaitlin
_________________________________________

Natalia ležela na posteli a zamračeně hleděla ven z okna. Počasí se opět pokazilo a více jak den bez přestání pršelo. Štvalo ji to. V tomhle počasí nemohla nic dělat. Za Jackem se jí moc nechtělo, než by tam došla, promokla by na kost. Navíc s ním teď ani nechtěla mluvit. V hlavně jí pořád vrtal onen dopis od Reguluse. Stejně jako ostatním jí bylo jasné, že tento viteál budou muset zničit oni čtyři. Ona, Draco, Melanie a Sirius. Nevadilo jí to, byla ráda, že bude moct přispět ke zničení Voldemorta. Ale začínala si uvědomovat, že to také může být nebezpečné. I když měla ve zvyku vrhat se do všeho po hlavě, tentokrát se z nějakého důvodu začínala bát. Ne o sebe, ale o ostatní. A největší starosti jí dělalo, že tam s nimi jde i její otec. Kdyby ztratila i jeho, nezvládla by to. Až moc jasně si uvědomovala, jaký měla strach o Draca, když k nim vpadl polomrtvý. A kdyby se něco stalo Siriusovi, bylo by to mnohem horší.

Překulila se na druhý bok. Věděla, že už by pomalu měla vylézat z postele. Bylo skoro poledne. Ale nechtělo se jí vylézat zpod peřiny. Na malou chvíli zavřela oči a přesně v ten okamžik do jejího pokoje vletěla Melanie.

„Ty ještě spíš?!“ podivila se.

„Ne, jen odpočívám,“ odvětila Nat a otevřela oči. „Proč, děje se něco?“

„Poslala mě Shanon, máš jít dolů na oběd.“

„Už? Tak brzo?“ podivila se Natalia a posadila se. Tohle ji zcela probralo.

„Většina Řádu odpoledne někam jde,“ informovala ji Mel. „Někteří někam hlídkovat. Voldemort prý už zase začíná útočit, nyní mají podezření na svatého Munga. Ale ještě to není jisté,“ dodala, když viděla, jak se Natalia nadechuje k nějaké otázce. „Jen preventivní opatření. Zůstávám tu já, Draco, ty a Sirius s Remusem. Ten ale taky někam chce jít, takže…“

„Takže my jdeme taky,“ pochopila Nat.

„Jo, přesně tak.“

„Co když někdo bude potřebovat pomoc, co když se něco bude dít?“ zajímala se Natalia.

„Sirius je domluvený, že veškerý zprávy se budou nosit do Doupěte. Tvrdí, že si musí během dne něco zařídit, společně s tebou. A asi si myslí, že já s Dracem nejsme až tak spolehlivý, takže na dnešek se ústředí přesouvá do Doupěte,“ ušklíbla se. „Což nám skvěle nahrává do karet.“

Natalia jen pokývala hlavou a začala se hrabat z postele, aby se mohla nějak vhodněji obléct. Věděla, že dlouhé triko, které momentálně měla místo pyžama, není to pravé ořechové.

„Počkáme na tebe dole,“ mrkla na ni Mel a vyklouzla z pokoje.

O deset minut později už Nat scházela dolů do kuchyně. Jakmile pozdravila všechny přítomné, vrhla se na oběd, který už měla na stole. Než však dojedla, většina lidí z Řádu se vytratila ven z domu a vydala za svými povinnostmi. I Remus se nakonec omluvil a pomocí krbu se přesunul kamsi do neznáma. Na Grimmauldově náměstí dvanáct tak zbyli pouze čtyři lidé.

„Jak to teda uděláme?“ zeptal se Draco a přerušil tak ticho, jež panovalo v kuchyni.

„Počkáme, až Naty dojí,“ pohlédl Sirius na svoji dceru. „Pak vyrazíme. Jen byste si měli vzít něco vhodnějšího na sebe. Pár kilometrů budeme muset jít pěšky, k chatě se přemístit nedá.“

„Kouzla,“ pochopila Melanie.

Tichošlápek pokýval hlavou: „Krom toho nevím, jestli to tam Regulus ještě nějak neočaroval. Nedivil bych se tomu, když tam ukryl něco tak cenného. Musíme být připraveni na všechno. I na nejhorší.“

„S tím počítáme,“ zachmuřil se Draco a přelétl pohledem obě dívky. „Nějak to nakonec dopadne.“

„To jo,“ pousmála se povzbudivě Natalia, odstrčila od sebe talíř a odešla se nahoru převléct, stejně jako Melanie.

Když se obě dvě vrátily dolů, jak Sirius, tak Draco už na ně čekali. Připraveni na cestu. Dívky na sebe jen pohlédly.

„Přemístíš nás?“ pohlédla Nat na svého otce.

„Co jiného mi zbývá? Nikdo jiný neví, kde ta chata je. A já si to pamatuju jen hodně mlhavě,“ přiznal. „Naposled jsem tam byl, než jsem nastoupil do školy. Je tedy možné, že se objevíme o kousek dál.“

„Hlavně když to pak najdeme,“ mínil Draco.

„Chata je na kopci. Když najdeme ten, najdeme i chatu.“

„Tak kopec snad nepřehlídneme,“ ušklíbla se Melanie a chytla se Siriuse za paži. Draco a Natalia ji o chvíli později napodobili a Sirius je všechny přemístil. Věděl sice, že přemisťovat tolik lidí najednou je risk, ale Melanie s Dracem to uměli, je jen vedl na správné místo.

„Tak jsme tady,“ prohlásil o chvíli později.

Všichni čtyři stáli na nějakém palouku v lese, obklopeni stromy. Chvíli se rozhlíželi kolem sebe a prozkoumávali okolí.

„Tak kudy teď?“ zeptal se Draco.

„Někam nahoru,“ odvětil neurčitě Sirius.

„Pro tvoji informaci, tati, stojíme na rovině,“ podotkla Nat. Měla pravdu. Ať se rozhlíželi, jak chtěli, nemohli najít místo, které by se aspoň mírně svažovalo. Ať již dolů nebo nahoru. Palouk i jeho okolí bylo naprosto rovné. „Nespletl ses?“

„Ne, jsem si jistý, že jsme správně.“

„Tak kousek popojdeme a třeba se to nějak změní,“ napadlo Melanii.

„Nebo taky ne,“ zašeptala si pro sebe Nat, ale nikdo ji neslyšel.

Mlčky se vydali na cestu. Během chůze zkoumali sebemenší detaily, snažili se najít nějakou stopu, která by jim napovídala, kde se nacházejí. Celou tu dobu šli po rovině a přes koruny stromů neviděli nic. Jen oblohu, která byla až černá a hrozilo, že každou chvíli začne pršet. Po nějaké době, která se jim zdála děsně dlouhá, konečně vyšli ven z lesa a poznali, kde jsou.

„Ach né,“ zasténala Natalia, když si to uvědomila.

Kopec byl daleko od nich, odhadovala to na osm deset kilometrů. Sirius se musel při přemisťování splést.

„Budeme tam muset dojít. Jiná možnost není,“ povzdechl si Sirius. „Na hranici toho lesa,“ ukazoval lesík, který byl jen kousek od nich, „je stejně hranice pro přemisťování.“

„Bezva. To máme opravdu hezké vyhlídky. A ještě k tomu vypadá, že začne pršet,“ vzhlédla Nat k obloze.

A jen co to dořekla, z nebe se opravdu začaly snášet první kapky deště, který každou vteřinou sílil.

„Žes radši nebyla tiše,“ ucedil Draco.

„Pršelo by tak jako tak,“ pokrčila rameny. „Tak vzhůru na cestu,“ vykročila směrem ke kopci.

„Nedivím se, že má tolik energie,“ naklonil se Draco k Melanii, „když spala do dvanácti.“

„Nespala. Pouze se válela v posteli,“ křikla přes rameno dívka. „A v tom je rozdíl.“

„Jasně, jak jinak,“ odvětil Malfoy ironicky. „Ty jsi vlastně vůbec neodpočívala a nenabírala energii.“

„Přesně tak, Draco,“ souhlasila s ním. „Náhodou to bylo děsně únavný.“

„A cos dělala? Přemýšlela jsi?“ rýpnul si. „Jestli jo, tak to se ani nedivím, že jsi tak unavená. Ono je to vlastně hrozně vysilující.“

„Nat a přemýšlet?“ podivila se Melanie a postavila se tak na stranu Draca.

„Máš pravdu, já zapomněl, že tohle ona neumí.“

Po těchto slovech se Natalia otočila a zuřivě se na Malfoye podívala. „Přestaň mě provokovat!“

„Řekni mi jediný důvod, proč bych to neměl dělat,“ pohlédl na ni vyzývavě.

Nat bez jediného slova tasila hůlku a neverbálně na něj poslala nějaké zaklínadlo. Jedno z mála, které beze slov uměla. Draco se v další chvíli sesunul na zem v záchvatech smíchu.

„Ty…“ vydával ze sebe. „Okamžitě-okamžitě to- ukonči. Dělej!“

„Nevidím jediný důvod proč,“ ušklíbla se Nat a pobaveně ho pozorovala.

Nevnímala, že déšť kolem nich sílí, že už je dávno na kost promočená a že jí vlasy zplihle visí kolem tváře. Nakonec se nad Dracem slitovala a kouzlo ukončila. Dokonce ještě přišla k němu a podala mu ruku, aby mu pomohla na nohy. Udělala však chybu. Draco toho okamžitě využil a strhnul Nat k sobě do bahna. Jen překvapeně výskla a svalila se vedle něj. V další chvíli ji Malfoy začal lechtat a role se tak obrátily.

„Draco,“ prosila a popadala dech. „Pusť-pusť mě.“

„Až se mi omluvíš za ten útok,“ ušklíbl se.

„Nikdy,“ zavrtěla hlavou a pokusila se ho shodit.

„Nezdá se ti,“ otočila se Melanie k Siriusovi, „že jsme tu nějak zbyteční?“

Oba stáli schovaní ve skrytu stromů a kolem sebe měli utvořenou bublinu, aby na ně nepršelo. Pozorovali tak ty dva, kteří na rozdíl od nich neměli tolik rozumu a byli mokří jak myši.

„Jsou rádi, že jsou zase spolu,“ usmál se Sirius. „Nat na něm děsně záleží. Viděl jsem na ní, jak moc se o něj bojí, když se vrátil. Nehnula se od něj ani na krok. Do noci u něj seděla a držela ho za ruku do tý doby, než usnula. A myslela si, že o tom nevím,“ ušklíbl se.

„Bere ho jako vlastního bratra,“ souhlasila s ním Melanie. „Přestože jsem to já, kdo k němu má nejblíže. Jako z rodiny. Kromě rodičů, samozřejmě.“

„Rozuměj si,“ dodal Sirius. „Ale měli bysme vyrazit, rád bych byl do večera doma. A nerad bych, aby ti dva přišli se zápalem plic nebo něčím podobným,“ zamračil se a pohlédl k obloze. Déšť stále sílil a sílil. „Jdu pro ně.“

Mel jen přikývla a sledovala Siriuse, jenž se vydal přes louku na místo, kde si ti dva stále váleli po zemi. Nevšimli si ho.

„Haló, vy dva,“ ozval.

Teprve nyní ho zaregistrovali. Nat bleskově slezla z Draca, kterého se jí právě podařilo překulit na záda, a vyčítavě se podívala na otce. Očividně se do té doby dost dobře bavila.

„Nerad vám ruším zábavu, ale měli bysme vyrazit. Jinak to do večera nestihneme.“

„Fajn,“ povzdechl si Draco a zvedl se ze země. Až nyní si uvědomil, jak on a Nat vypadají. Od hlavy k patě byli zamazaní od bláta. A krom toho byli úplně promočení.

„Takhle někam půjdeme?“ poukázal na sebe a na Nat, která se na něj šklebila.

Sirius si povzdechl a dvakrát mávl hůlkou. Zcela tak vysušil jejich oblečení. Pak si přivolal jejich hůlky, které se válely opodál, a hodil jim je. Mlčky je přijali a také kolem sebe vytvořili bublinu, která je chránila před deštěm. Potom se společně vydali na místo, kde na ně čekala Melanie.

„No vy teda vypadáte,“ zakroutila hlavou při pohledu na ně. Bahno stále měli všude.

„No co, trocha bahýnka neuškodí,“ mínila Natalia a nenápadně se pokoušela dostat to z vlasů.

„Ježiši, jdeme,“ popohnal je Sirius a sám vyrazil jako první.

Zbytek cesty k horské chatě už proběhl bez sebemenších zádrhelů. Dokonce to trvalo kratší dobu, než čekali. Ani ne za hodinu a půl už stáli před dveřmi chaty a váhali, zda mají vejít dovnitř nebo ne. Nakonec to byla Natalia, kdo se osmělil a vešel jako první. Ocitli se v poměrně prostorné místnosti. Evidentně byla chata zevnitř zvětšena nějakým kouzlem.

„Tohle je obývací místnost,“ poznamenal Sirius, když vešel dovnitř a rozhlédl se kolem sebe. Bylo vidět, jak moc to v domě zchátralo, jak dlouho tam nikdo nebyl. Všude byly vrstvy prachu a pavučin.

„Vypadá to tu hůř než u nás ve sklepě,“ podotkla Nat.

„Dřív to tu bylo hezký. Měl jsem tu to rád,“ poznamenal Tichošlápek s rukama v kapsách. „Nedivím se, že Regulus schoval ten medailon sem. Jestli bylo místo, které nás dva vázalo dohromady, tak to bylo tady. Dokud jsme jezdili sem, rozuměli jsme si.“

„Sem vás brali vaši rodiče?“ otočil se na něj nechápavě Draco.

„Vychovatelka,“ zašklebil se Sirius. „Tahle chata byla její. Brala nás sem vždycky, když rodiče někam odjeli. A protože nechtěla, aby přišli na to, kam to jezdíme, nechala tu kolem vytvořit tu hranici proti přemístění. Jenže když mi bylo deset, odešla od nás. Matka tvrdila, že nás už měla plný zuby, ale já si myslím, že ji vyhodila. Nelíbilo se jí, jak s námi zachází, jak je na nás milá. Ona uznávala moje názory, stejně jako Regulusovi. Teprve po jejím odchodě se začal bratr měnit, matka ho začala vychovávat k obrazu svému. A nakonec se jí to povedlo, choval se stejně jako ona. Já měl štěstí, že jsem chvíli na to nastoupil do školy a dostal se do Nebelvíru. Nikdy už mě nedokázala zlomit, stál jsem si za svým názorem stůj co stůj,“ ušklíbl se. „Možná, že kdyby od nás paní Mettewsová neodešla, z Reguluse by se nestalo to, co z něj pak bylo.“

„Možná,“ souhlasil s ním Draco. „Na výchově hrozně záleží. Otec moji vychovatelku vykopnul, když mi bylo šest. Prej na mě byla moc milá. Pak se ujal mojí výchovy sám,“ zamračil se.

„Najdeme radši ten viteál, ne?“ přerušila je Melanie. „Povídat si můžeme doma.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní Sirius. „Asi budeme muset prohledat chatu.“

„Tak já jdu sem,“ vykročila Natalia k jedním dveřím. Už byla skoro u nich, když ji zadržel otcův výkřik.

„Stůj. Nechoď tam!“

„Proč?“ otočila se na něj nechápavě.

Neodpověděl, jen mlčky přešel k ní a lehce mávl hůlkou. Vzápětí se těšně před dveřmi objevilo jakési laserové pole, aspoň tak to Nat připadalo.

„Jak jsi věděl…“ nechápala Melanie.

„Regulus měl něco podobného před vchodem do svého pokoje. Pustilo to jen jeho, nikoho dalšího. Cítím tady v domě jeho magii,“ pokrčil rameny. „Stejná kouzla, stejný princip. Zřejmě věděl, že když sem půjdu já, dojde mi to.“

„A jak teda půjdeme dál?“ ptal se Draco.

„Myslíš, že by to sem dal, kdyby nevěděl, že to umím zrušit?“ usmál se na něj Sirius. „Chvíli před tím, než jsem odešel z domu, jsem přišel na to, jak se ta jeho kouzla odstraňují. Kdybych se více věnoval rodinné tradici a historii, věděl bych, že použil rodinná kouzla. A věděl bych taky, jak se ruší.“

„Jak jsi to zjistil?“ zaujalo Melanii.

„Díky Jamesovi,“ přiznal. „Stěžoval jsem si mu, že se mi nedaří zrušit bratrova kouzla, že se nemůžu dostat do jeho pokoje. A protože James byl taky z čistokrevný rodiny, napadlo ho, že by Regulus mohl používat právě tahle rodinná kouzla, která jsem já nikdy nestudoval.“

„A jak sis chránil pokoj ty?“ vyzvídala Natalia. „Teda jaký na něm máš kouzla,“ opravila se.

„Bílou magii,“ přiznal Black s úsměvem. „Matka, otec ani Regulus se tam nikdy nedostali, ne po tom, co jsem si to zabezpečil. Bylo to moje jediné místo, kde jsem se v domě cítil v bezpečí. A protože všichni bílou magií opovrhovali, použil jsem právě ji. Bylo mi jasný, že nikdo z nich nebude umět to kouzlo zrušit, protože abys ho mohl zrušit, musíš ho nejdřív znát,“ ušklíbl se vychytrale.

„Ti z tebe museli mír radost,“ podotkla Mel a vstoupila do místnosti, kterou jen před okamžikem Sirius odčaroval.

Vzápětí se na ni však sesypala část stropu. Dívka jen zavřískla a uskočila kousek stranou. Přesto ji zasáhly nějaké kameny a ona se jen bezmocně sesunula na zem. Měla roztržené kalhoty a z lýtka jí vytékal pramínek krve.

„Mel!“ vykřikla Natalia a chtěla se vrhnout za ní.

„Počkej,“ popadl ji Sirius za ruku. „Může tam toho být víc. Nevíme, co všechno tam Regulus nastražil.“

„A jak se k ní chceš dostat?“ otočila se na něj zuřivě jeho dcera.

„On tam může vejít,“ ozval se Draco zamyšleně. „Regulus určitě nechtěl Siriusovi ublížit. Pokud stále používá rodinná kouzla, je možné, že jemu to nic neudělá.“

„Mel je taky z rodiny,“ zašeptala Nat a sledovala, jak její otec obezřetně vstupuje do místnosti.

„Jenže Melanie je dcerou Belatrix. Nemyslíš si, že zrovna jí by zamezil vstup?“ pohlédl na ni vážně Malfoy. „Stejně tak není bezpečné, abych tam vešel já. Moji matku mohl Regulus brát stejně jako Bellu. Jako tu špatnou.“

Nat na něj hodila poslední pohled, věděla, že má asi pravdu, a pak se zase věnovala svému otci. Ten tiše klečel u Melanie a pomocí kouzel jí ošetřoval nohu.

„Mohlo ji to klidně zabít,“ promluvil zase Draco. „Možná ji zachránilo právě to, že je Regulusova příbuzná.“

„Nějak měníš názory,“ opáčila Nat.

„Jen různé teorie,“ pokrčil rameny. „Nevím, co z toho je pravdivý.“

„Třeba nic,“ ušklíbla se a pohlédla na něj. Ale zase svůj pohled stočila k otci. „Jak je na tom?“ zeptala se.

„Bude v pořádku,“ odpověděl a něco tiše prohodil k Melanii. Potom se postavil a obcházel místnost. Čas od času se zastavil a mávnul hůlkou, než zase pokračoval v cestě. Asi po deseti minutách toho konečně nechal. „Už by to mělo být bezpečné,“ obrátil se na Draca a Nataliu.

„Jsi si jistej?“ otázala se Nat.

„Samozřejmě že jo,“ pokývl hlavou a zamračil se. Nelíbilo se mu, že mu jeho vlastní dcera nevěřila. Přece by ji vědomě netáhl do něčeho, co by bylo nebezpečné. Jestli někoho nechtěl ztratit, tak to byla právě ona.

Po jeho slovech Nat i Draco vstoupili do místnosti. Opravdu se nic nestalo, vše drželo na místě. Přesto se chovali obezřetně a stále se rozhlíželi kolem sebe.

„Nic tu už není,“ sledoval jejich počínání. „Ty padací sekyry a stěny už jsem taky odstranil.“

„Ten tvůj bratr nebyl normální,“ mračil se Draco. „Normální, masochistickej magor.“

„Neurážej, jo?“ zastala se svého strýce Natalia. „Kdyby sem vešel kdokoliv jinej, tak by to bylo jen k užitku. A co jako tady?“ rozhlížela se kolem sebe a prohlížela si skříňky a další věci. „Myslíte, že tu bude ten viteál?“ podívala se na Draca a potom na Melanii, jež stále seděla na zemi, ale zdálo se, že už je v pořádku.

„Asi jo, proč jinak by to tu bylo tak zabezpečené,“ zamumlal Draco a prohledával jednotlivé poličky.

„Mě se to nezdá,“ ozvala se konečně Melanie. „Určitě by ten viteál nenechal jen tak pohozený v nějaké polici.“

„Taky si myslím,“ mínil Sirius. „Tohle se mi nepodobá. Vždycky byl pořádný a měl věci na svých místech. Rozhodně by to jen tak nepohodil v nějaké polici,“ a dál chodil sem tam po místnosti.

Natalia se zastavila a chvíli sledovala jeho počínání. Nějak jí unikal smysl toho, co dělal. Všimla si, že i Melanie ho s nadzvednutým obočím sledovala. Po chvíli si toho všiml i Draco, který se jako jediný z nich ozval.

„Co to prosím tě děláš?“

„Hledám,“ odvětil Sirius stručně.

„A nemohl bys nám říct co?“ optala se Natalia, která stála opřená o zeď.

„Někde by tu měl být vchod do sklepa. Ale nemůžu ho najít,“ vysvětloval Black. „Vždycky tady býval, jako děti jsme tam s Regulusem lezli.“

„Třeba sis spletl místnost,“ pokrčila Nat rameny.

V tu chvíli se Sirius zastavil a sklonil k podlaze. Několikrát do ní pěstí zabušil, pak poodstoupil dál a několikrát mávnul hůlkou. V další chvíli se tam objevily padací dveře.

„Nespletl,“ usmál se a otevřel dveře. „Jen teda nevím, co tam bude,“ pohasl mu úsměv na tváři. „Jak znám Reguluse, tak tam může být něco hnusnýho.“

„A nebo taky nemusí,“ ušklíbla se Natalia a než jí v tom stačil kdokoliv zabránit, skočila do díry, která se pod padacími dveřmi nacházela. Zaslechla ještě, že Draco zděšeně vykřikl její jméno. A uvědomila si, že oprávněně. Vůbec nevěděla, jak je ta díra hluboká. A co ji na jejím dně čeká.

Nakonec se však ukázalo, že ani ne po třech metrech díra končí. Nat si sice mírně pohmoždila kotník, ale nebylo to nic, co už by se jí nestalo.

„Jsem v pořádku,“ zavolala nahoru, poodešla kousek dál a rozsvítila hůlku. Teprve nyní si všimla, že skok není jediná cesta, pomocí níž se tam dá dostat. „Vede sem dolů žebřík.“

„To jsme si všimli tady,“ odsekl Draco, jen co k ní slezl. „Co tě to prosím tě popadlo, jen tak sem skočit?“

„Nevím,“ pokrčila rameny a pohlédla na Melanii, která neobratně slezla z žebříku. Zřejmě tu nohu neměla až tak v pořádku. „Hlavní je, že se mi nic nestalo, ne?“ usmála se a byla odhodlaná nepřiznat, že ji bolí kotník. „V pořádku, Mel?“ otočila se na svoji kamarádku.

„Jo,“ přikývla. „Ale vystrašila jsi nás.“

„To teda,“ dodal Sirius, když se objevil vedle nich. „Ještě jednou něco takového uděláš, Natalio, tak si mě nepřej.“

„Ježiši, tati, klid. Nic se nestalo,“ usmívala se. „Půjdeme teda dál? Ať už to máme z krku.“

Ostatní jen mlčky přikývli a společně se vydali tunelem dál. Připadalo jim, že to snad nekončí. Dokonce i Sirius začínal být nervózní. Takhle to tam neznal. Nakonec ale došli k nějakým dveřím, kde se zastavili. Váhali, zda mají vejít dovnitř, jestli tam na ně nečeká něco děsného. A opět to byla Natalia, kdo jako první sáhl po klice.

„Tak to ne,“ zarazil ji Draco. „Teď jdu první já.“

„Když myslíš,“ pokrčila rameny a sundala ruku z kliky. „Ale jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej,“ pohrozila mu ještě.

„Neboj se,“ řekl sebejistě, otevřel dveře a vešel dovnitř.

Naskytl se jim pohled na vysoký kamenný sloup, jenž byl postaven uprostřed místnosti, a na něm se třpytil Zmijozelův medailon. V němém úžasu na něj hleděli a nebylo schopni uvěřit tomu, že se jim ho opravdu podařilo najít. Bylo to neskutečné. Chvíli tam jen tak stáli a nehýbali se. Teprve potom se Nat vzpamatovala a popošla o pár kroků dál, blíž k medailonu.

„Ne, nechoď k tomu blíž,“ probral se i Draco. „A hlavně na něj nesahej.“

„Tak blbá zas nejsem,“ zavrčela Naty. „Jen se na něj chci pořádně podívat. Chci vidět, kvůli čemu musel můj strejda zamřít. A kvůli čemu se sem tak trmácíme.“

„Co s tím uděláme?“ zeptala se Melanie. „Vezmeme s sebou nebo to zničíme tady?“

„Zničíme to tady,“ řekl tvrdě Draco. „Bude to nejbezpečnější.“

„To máš pravdu. Kdybychom to někam táhli, mohl by na to někdo přijít,“ souhlasil s ním Sirius. „Předpokládám, že ty víš, jak to zničit.“

„S Harrym jsme se na to ptali Brumbála a on nám řekl kouzlo, kterým se to dá zničit. Sice jsme to ještě nezkoušel, ale tak nějak vím, že to dneska prostě vyjde,“ vypadlo z Malfoye.

„To je nebezpečné,“ otočila se na něj Nat, která stála u sloupu a skoro se ho dotýkala. „Co když se něco podělá?“

„Nic se nestane,“ řekl s jistotou v hlase Draco. Věř mi.“

„Souhlasím s Nat. Je to nebezpečné,“ přiklonila se ke své kamarádce Melanie.

„Ne víc, než když to vezmeme s sebou,“ zavrčel na ni Malfoy a přistoupil k Natalie. „Ustup,“ vyzval ji.

„Ne,“ protestovala. „Tvrdíš, že je to bezpečný…“

„Neříkám, že je to bezpečný. Jen že to není o nic víc riskantní, než kdybychom to brali s sebou. Tak tu nestůj a vrať se ke dveřím.“

„Draco…“

„Nat, vrať se k nim,“ pohlédl na ni už trochu mírněji. „Nic se mi nestane, slibuju.“

„Dobře,“ vydechla a vrátila se k otci a Melanii. Přesto ale nebyla přesvědčena, že se nic nestane. Pořád měla ten pocit, že se něco musí pokazit, že něco nevyjde tak, jak má.

Draco jí už ale nevěnoval pozornost. Soustředil se jen a jen na viteál. Na okamžik dokonce zavřel oči, jako by se chtěl ujistit, že to, co dělá, je správné. Nat si chvíli myslela, že zaváhal, že to nechce udělat, ale pak se Draco zhluboka nedechl a pozvedl hůlku. Zároveň začal v nějakém jazyce, zřejmě v latině, mumlat jakási slova, kterým nebylo rozumět. Jakmile dořekl poslední, opsal ve vzduchu prazvláštní spirálu a na medailon se vyřítilo rudé kouzlo a zabořilo se do viteálu. Ten na okamžik zazářil zlatým světlem, ale pak pohasl a zůstal klidně ležet na podstavci.

Draco se překvapeně podíval na svoje společníky. Nechápal, proč se nic nestalo. Ale ani ne po deseti sekundách se medailon opět rozzářil, tentokrát však červeným světlem a začal z něj unikat nějaký černý dým. Dracovi se rozšířily oči, když si uvědomil, že je to část Voldemortovi duše, která se právě vznáší nad viteálem. Na tváři se mu začínal rýsovat úsměv, ale ten v další chvíli pohasl, když se rozzářil i podstavec, na kterém medailon stál.

„Co to…“ vypadlo z něj, ale doříct to nestihl. Jakási tlaková síla ho odhodila na stěnu jeskyně a ta se v ten samý okamžik začala otřásat v základech

„Draco!“ vřískla Natalia a vrhla se za ním do místnosti. Nevšimla si, že se strop jeskyně začal bořit.

„Natalio!“ křikl v hrůze Sirius, když viděl, jak se na ni a na Malfoye řítí několik kamenů. Nečekal už na nic a mávl hůlkou. Zastavil tak kámen, který se na ty dva řítil.

Nat si toho ani nevšimla, klečela u Draca a kontrolovala, jestli je v pořádku. Žil, ale patrně upadl do bezvědomí.

„Tati,“ otočila se zoufale a teprve nyní postřehla, že Sirius a Melanie vší silou odklánějí kameny, které padají ze stropu.

„Dostaň ho odtamtud ven,“ křikl Black a přivolal k sobě kamen, který se řítil přímo na jeho dceru.

Natalia na něj zoufale pohlédla. Nevěděla, jak dostane Draca ven. Moc dobře věděla, že není zrovna nejlehčí. Nakonec si však vzpomněla na jedno kouzlo. Na nic nečekala a mávla hůlkou. Draco se v ten okamžik vznesl do vzduchu a levitoval kousek nad zemí. Nat už na nic nečekala a rychle se vydala pryč z místnosti, s Dracem v závěsu za sebou.

„Uf,“ vydechla, jakmile byla za prahem dveří.

„Moc se neraduj,“ zarazil ji Sirius. „Ještě z toho nejsme venku.“

A měl pravdu. Nechtěla se jen ona místnost, ale i celá chodba. Zde také tu a tam padaly kameny, ale pořád to nebylo tak strašné, jako v místnosti s viteálem.

„A co medailon?“ uvědomila si Melanie.

„Na ten kašli, teď hlavně musíme ven,“ zakřičel Sirius, když se podlaha opět zachvěla, a popadl Draca do náručí. Věděl, že takhle to bude jednodušší, než kdyby ho měl za sebou vláčet pomocí kouzla. „Tak na co čekáte,“ otočil se po několika krocích. „Utíkejte!“

Nat už na nic nečekala a rozeběhla se pryč, stejně jako Melanie. U té se však projevilo zranění, které utržila již nahoře v chatě. To si nat uvědomila až ve chvíli, kdy zjistila, že její kamarádka už není po jejím boku, ale kdesi daleko za ní. Zoufale pohlédla na Siriuse, který už byl několik metrů před nimi, a vrátila se k Mel, aby jí pomohla. Na své zranění kotníku v tom všem nějak zapomněla.

„Nemusíš mi pomáhat,“ odvětila Melanie, když kousek před jejich hlavami spadl kamen. „Zachraň hlavně sama sebe.“

„Nemluv nesmysly,“ odsekla Natalia. „Buď se ven dostaneme obě, nebo ani jedna.“

„Natalio. Áá,“ zakřičela, když se před nimi sesypalo několik kamenů.

V Nat byla jen malá dušička. Začínala se bát, že se z toho opravdu nedostanou. Když však zahlédla světlo, které vycházelo z chaty nad nimi, pousmála se. Myslela si, že už jsou ze všeho venku.

Náhle se ale jeskyně zatřásla mnohem víc než kdykoliv předtím a z kamenného stropu se trhal jeden kamen za druhým.

„Utíkej pryč!“ zakřičela na ni přes všechen ten rámus Melanie.

„Už tam skoro jsme,“ namítla Nat, popadla kamarádku za ruku, nedbajíce přitom toho, že ji bude bolet noha ještě víc, a rozeběhla se s ní k východu z tohoto vězení. Snažila se přitom nevnímat padající kameny ani to, jak Mel bolestně sténá. Hlavní teď bylo to, aby se obě dvě dostaly ven živé.

Konečně se dostaly až k východu. Nadějně pohlédla nahoru, kde se objevila Siriusova hlava. Očividně si pořádně oddechl, když je viděl.

„lez,“ pobídla Nat Melanii.

„Díky,“ zamumlala Mel a neobratně vyšplhala nahoru po žebříku.

Natalia ji za okamžik následovala. Jakmile byla venku, rozplácla se na podlaze a zhluboka oddechovala. Nejraději by tam ležela celý den a nic nedělala. Pak si ale uvědomila jednu a věc a prudce se posadila.

„Co Draco?“ vyhrkla.

„Jsem v pořádku,“ ozval se jmenovaný.

Seděl opřený o zeď, ale zdálo se, že je v pořádku. „Jen mě ten náraz přivedl do bezvědomí, jinak jsem v pořádku. Teda až na tu bouli na hlavě,“ pousmál se. „A Naty,“ pohlédl na ni vážněji. „Dík.“

„Udělal bys pro mě to samé,“ řekla s jistotou dívka a věděla, že je to pravda.

„Co ten medailon?“ zeptala se zase Melanie.

„Bude lepší, když zůstane tam, kde je,“ odvětil Sirius a znehybnil jí nohu. Bylo mu jasné, že jí to bude muset někdo ošetřit, ale ne tady a teď. „Aspoň už po něm nebude nikdo pátrat a nikdo se nedozví, co se s ním stalo.“

„Asi máš pravdu,“ usmála se Melanie.

Trvalo jim ještě více jak hodinu, než se jim podařilo dostat se na ústředí, ale přesto tam byli dřív jak všichni ostatní. Nemuseli tak nikomu vykládat, kde byli a co dělali. Jediné, co ještě museli udělat, bylo napsat Harrymu, aby po tomto viteálu již nepátral. Toho se ujala Melanie, která dopis napsala v několika krátkých, leč výstižných větách.

 

Milý Harry,

Všichni doufáme, že jsi v pořádku a daří se ti co nejlíp. U nás je všechno při starém. Všechno ti budeme vyprávět, až se vrátíš. Jo a mám ti ode všech vyřídit – tu věc od R.A.B. už nehledej, našli jsme ji a vše je vyřízeno. Vrať se co nejdřív

                  S láskou                                                               Melanie, Naty, Draco a Sirius

23.06.2008 15:35:26
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one