My world of fantasy...

65. KAPITOLA - RODINNÉ TAJEMSTVÍ

no jo, zase pozdě, já vím...Ale já to dřív vážně nestihla...Mám teď dost učení, jsem ráda, že stíhám..A navíc když se dostanu na počítač, tak se z nějakého záhadného důvodu zaseknu na ajsku a pak skutek utek, no :D Ale snad vám nevadí, že to je s menším zpožděním, co to je, dvě a půl hodiny :D Jen doufám, že se vám ta kapitola bude líbit. Sice akce není, ale zase se dozvíte něco nového.. =)
Takže očekávám komentáře, u tý minulý kapitoly jste mě moooc potěšili. :D A kdyby to ted bylo to samé, nestěžovala bych si.
Jo a na chyby opět nekoukejte, opravovat nebudu, nemám nápadu..a ani čas, ještě se musím učit.. :(
tak pápá
Kaitlin
_________________________________________________

Od Dracova příchodu na ústředí uběhl jediný den. Ale všichni už věděli, co se dělo s ním a s Harrym. Nebo si to aspoň mysleli. Mladý Malfoy si před tím, než ho Řád povolal, stačil vymyslet smyšlenou historku, která se jen částečně podobala pravdě. Ale Fénixův řád mu na to naletěl, přestože se Nat i Mel zdálo, že ten příběh má nějaké mouchy a snadno by se dalo odhalit, že to není pravda. Ale nikdy zřejmě nepředpokládal, že by si Draco stihl tak rychle vymyslet nějaké smysluplné dobrodružství. Nikdo se ho pak ale na nic nevyptával, možná usoudili, že by se Harrymu nemuselo líbit, kdyby věděli všechno, a tak nechali Draca, aby všechen čas trávil s Nataliou a Melanií. Nic po něm nechtěli.

Dívkám nezbylo nic jiného, než svému kamarádovi na oplátku povědět, co všechno se přihodilo jim. Ani jedné se zpočátku do vyprávění nechtělo, ale pak se toho Nat chopila a obsáhle Dracovi popsala vše, co se jim přihodilo od té doby, co odešel z Grimmauldova náměstí. Některým věcem se mu ani nechtělo věřit, většinu času jen nevěřícně na Nataliu hleděl a skákal jí do řeči věčnými otázkami. Ale Melanie vše potvrzovala a někdy i dodala to, co Nat zapomněla nebo o tom nevěděla. 

„Takže,“ promluvil pomalu, když Nat skončila své vyprávění, „jste se tady taky nenudily.“

„My a nudit? Nemožné,“ ušklíbla se mladá Blacková. „Na občasné výjimky jsme se navíc skvěle bavily, viď, Mel.“

„Jasně,“ zašklebila se Melanie. „Obzvlášť ten večírek u Malfoyů byl velice povedený. Jen co je pravda. Nikdy v životě jsem nebyla na lepším plese. Tolik nafoukaných lidí. A co teprve Voldemort. Třešnička na dortu,“ odsekávala ironicky.

Draco se jen ušklíbl, ale neodpověděl, jen pohlédl ven z okna. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Natalia a Melanie na něj jen vyčkávavě hleděli a čekali, co z něj vypadne. Když se ale pět minut nic nedělo, Nat už to nevydržela a prolomila nastalé ticho.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se a hleděla přímo na Draca.

„Jen jsem si na něco vzpomněl,“ odvětil, ale neodtrhl pohled od okna.

„Na co?“

„Mel,“ vzhlédl konečně a svýma šedomodrýma očima propaloval Melanii. „Pamatuješ si na ten dopis od R.A.B.?“

„Pamatuju,“ přikývla, zmatena tou náhlou změnou tématu.

„S Harrym jsme o tom hodně mluvili, když byl zraněný. Sáhodlouze jsme debatovali nad tím, kdo to jen mohl být. Brali jsme v potaz snad všechny kouzelníky, kteří byli v té době nějak významní. Členy Řádu, bystrozory, významné osobnosti na straně dobra… Ale na nikoho nám to nesedělo. Ale myslím, že jsme nakonec přišli na to, kdo by to mohl být.“

„A kdo?“ musela se zeptat Natalia.

„Víš,“ pohlédl na ni. „Podle nás je to Siriusův bratr.“

„Regulus?“ vykulila na něj oči. „Jak by mohl?“

„Víte, jaké je jeho druhé jméno?“

Obě dívky jen zavrtěly hlavou. Draco si povzdechl.

„Jestliže jeho druhé jméno bude začínat na A, tak to bude takhle. R a B už na něj sedí, to jsou jeho iniciály. A byl přece zabit kvůli tomu, že zradil Voldemorta. Chtěl se od něj odtrhnout, nebýt už Smrtijedem.“

„Na tom by něco mohlo být,“ připustila Melanie, ale moc se na to netvářila. „Vlastně jsme se nikdy pořádně nedozvěděli, proč a jak Regulus zemřel. Sirius říkal jen to, že se chtěl od Smrtijedů odpojit. A kvůli tomu ho zabili. Nic víc.“

„Tak se můžeme táty zeptat, co je na tom pravdy,“ pousmála se Natalia a po chvíli se na její tváři objevil poťouchlý úšklebek. Postavila se a chtěla odejít z pokoje.

„Ty za ním chceš jít teď hned?“ podivil se Draco.

„A proč ne? Na co chcete čekat?“ zastavila se ve dveřích.

Draco a Melanie na sebe pohlédli, jako by se rozhodovali, jestli mají jít s ní. Nakonec se taky postavili a připojili k Natalie, než však vyšli ze dveří, Melanie popadla svoji kamarádku za ruku a pohlédla jí do očí.

„Pamatuj na to, že nesmíme nic vyzradit. A Sirius tohle téma nemá zrovna rád.“

„Díky, ale myslím, že svého otce docela dobře znám a vím, že nemá rád cokoliv, co se týká jeho rodičů a podobných příbuzných,“ zavrčela. Nelíbilo se jí, jak jí pořád někdo poučuje. Jako by byla malé dítě.

„Jen jsem tě upozorňovala,“ pokrčila Mel rameny.

Nat už se nadechovala k tomu, aby jí něco odsekla, ale předhonil ji Draco, jenž začínající hádku včas zastavil.  Vyšli tedy ven na chodbu, kde se na okamžik zastavili. Nat prohodila se svými přáteli ještě pár slov, ale pak už se rozeběhla dolů ze schodů. Zamířila přímo do kuchyně, věděla, že většinu času tráví Sirius právě tam, společně s Remusem a dalšími přáteli. Ale tentokrát tam na nikoho nenarazila. Docela ji to překvapilo, tohle se stávalo jen málokdy, ale nakonec nad tím pokrčila rameny a vrátila se zpět do prvního patra, kde zprudka zaklepala na dveře otcova pokoje. Nevtrhla však do pokoje, jak by jistě dřív udělala. Od té doby, co po ostatních chtěla, aby klepali, než vejdou do jejího pokoje, to musela i sama dodržovat, aby to bylo spravedlivé.

„Čau, tati,“ vešla po vyzvání dovnitř a na tváři se jí objevil široký úsměv.

„Co potřebuješ?“ podíval se na ni podezřívavě. Nestávalo se často, že by za ním chodila. Většinou to bylo jen tehdy, když po něm něco chtěla.

„Copak nemůžu jen tak přijít za svým tátou?“

„Ty neděláš nic jen tak,“ ušklíbl se Sirius.

„Pf,“ odfrkla si a posadila se na postel. „Kde jsou ostatní? V kuchyni jsem nikoho neviděla…“

„Většina v práci, Narcisa myslím říkala něco v tom smyslu, že musí nakoupit, že už zase není co jíst,“ odvětil bez zájmu.

„Super,“ zaradovala se po té větě Nat. „Doufám, že koupí ty dobrý sušenky, co přinesla minule.“

„Cos teda chtěla?“ zeptal se zase Tichošlápek.

„Vždyť jsem říkala, že nic,“ usmála se nevinně. „Jen mě napadlo, nikdy jsi mi nic neříkal o naší rodině,“ snažila se nenápadně nadhodit téma. „Víš, jako o tvých rodičích, bratrovi…“

Sirius přimhouřil oči. Něco se mu na tom nezdálo: „Kam tím míříš?“

„Nikam, jen se ptám. Většina lidí o svých prarodičích, tetičkách, strýčcích ví, ale já nic,“ postěžovala si a snažila se, aby to znělo co nejvěrohodněji.

„A co bys chtěla vědět?“

Nat se pohodlně rozvalila na posteli. „To, víš, zajímalo by mě, co se vlastně stalo s Regulusem a tak. Nikdy jsi neříkal, jak zemřel a tak.“

„Chceš si snad poslechnout rodinnou historii?“ podivil se Sirius.

„A proč ne?“

„Nevím, jak Reguluse zabili,“ pokrčil rameny. „Možná by ses měla zeptat někoho jinýho,“ ušklíbl se.

„Hele, to vůbec není fér,“ vyjekla Natalia. „Ty to víš, jen mi to nechceš říct. To vůbec není fér, já něco potřebuju vědět a ty…“

„Tak potřebuješ, jo?“ uculil se Black. „Tak přece jenom to nebude jen tak, že jsi za mnou zašla. Kdepak, ty nejsi žádná hodná dceruška, co by si šla jen tak popovídat se svým otcem. Jako bych to neříkal od začátku. Tak o co se jedná?“

„Vážně o nic,“ zamračila se na něj. Vůbec se jí nelíbilo, jak snadno ji odhalil. A jak hloupě se prořekla. Taky si mohla dát víc pozor.

„Vyklop to.“

„Hm, myslím, že to nebude nutné,“ vyplázla na něj jazyk, prudce vyskočila na nohy a vystřelila z pokoje. Zastavila se až nahoře v patře, kde měla pokoj. Nejprve nakoukla k sobě, ale když zjistila, že tam nikdo není, vklouzla do Dracova pokoje. Samozřejmě že tam oba své kumpány objevila.

„Tak co?“ vyhrkla hned Melanie. „A co tu děláš tak brzo?“

„Odhalil mě.“

„Jako bych tě nevarovala,“ zamračila se Mel.

„Jako já za to nemůžu. Vejdu do pokoje a hned mu asi došlo, že ta návštěva nebude jen tak. Prostě jakmile přijdu já někam dobrovolně a sama od sebe, všichni mě podezíraj,“ ušklíbla se rozmrzele a praštila sebou na postel mezi Draca a Melanii.

Chvíli všichni tři jen tak seděli nebo polehávali. Přemýšleli nad tím, co dělat dál. Nakonec to byla zase Natalia, kdo ticho protrhl.

„A proč ho do toho taky nezapojíme? Táta nic neřekne. Naopak bude rád, že se bude moct zapojit do nějakého toho dobrodružství. Znáte ho.“

„vykej to Řádu,“ nesouhlasil s ní Draco.

„A nebo aspoň Remusovi,“ dodala Melanie.

„A ten to řekne Tonksový. A víš, jak ta je ukecaná,“ doplnil ji Draco.

„Blbost. Pokud mu řekneme, že to nikomu nesmí říct…A nebo když mu nějak pohrozíme. A přece nepodrazí vlastní dceru.“

Mel se na ni zase nevěřícně podívala, pořád se jí to nelíbilo. Zato Dracův výraz se uvolnil a pousmál se.

„Asi máš pravdu, Naty. Přece jen – Harry Siriusovi taky věří, nevidím důvod, proč bysme mu to neměli říct. Třeba nám vážně pomůže.“

„Ale pokud to prokecne dál,“ strachovala se Mel.

„Co blázníš, táta by to neudělal,“ vymlouvala jí to Natalia. „A jestli jo,“ ďábelsky se ušklíbla, „tak mu pak připravím peklo na zemi. Tak ale pojďte, vytáhneme to z něj.“

S tímto všichni tři opustili pokoj a tentokrát se společně vydali do Siriusova pokoje. Docela ho překvapili tím, že mu jen tak vtrhli do pokoje, navíc tentokrát bez klepání, ale pak se na ně jen ušklíbl. Bylo mu jasný, že ti tři po něm něco chtějí. A pravděpodobně to, co se z něj prve snažila „nenápadně“ vytáhnout jeho vlastní dcera. Vyzval je tedy, aby se posadili na postel, a sám se posadil do pohodlného křesla a čekal.

„Tak co?“ pohlédl na ně tázavě po několika minutách, kdy ti tři jen mlčeli a těkali po sobě pohledy. „Co jste teda chtěli?“

„Zeptat se,“ začala Natalia, „jak zemřel Regulus. A jaký je jeho druhý jméno,“ vysypala ze sebe.

„Jeho druhý jméno?“ vykulil na ni oči Sirius. „Proč to prosím tě potřebuješ?“

„Ale, jen si chceme něco ověřit,“ mávla nad tím rukou a snažila se, aby to vzbudilo dojem, že to není zas tak důležité. A snad by se jí to i podařilo, kdyby to zrovna nebyl její otec, koho se na to ptala.

„Pravdu, jinak se nic nedozvíte,“ převezl je a trochu potěšeně sledoval, jak se ti tři na sebe zoufale podívali.

„Tati…“

„No, povídejte,“ vybídl je.

Po nějaké chvíli se Nat přece jen dala do povídání. Po několika minutách ji ale přerušila Melanie, která se rozhodla, že mu radši všechno poví sama. Pochopila, že jiná cesta už tu není. Pověděla mu tedy, co vlastně dělal Harry a Draco, co se dělo celý loňský rok a jaká tajemství měli Harry a Brumbál. Sirius ji jen mlčky poslouchal a nepřerušoval ji. Teprve když skončila, otočil se na Draca a vyčetl mu, že jemu a celému Řádu lhal. Nakonec však uznal, že jinak to nešlo. Ale celá ta situace s viteály ho zaujala, a tak se rozhodl, že jim v tom všem pomůže. Jeho dcera z toho byla přímo nadšená, věděla, že když bude mít otce s sebou, všechno bude jednodušší a ještě se bude cítit ve větším bezpečí. Mel a Draco sice tak nadšení nebyli, ale přijali to.

„Tak nám teda řekni to jeho jméno,“ žadonila Natalia, jakmile mu všechno řekli.

„No jo, pořád. Celé bratrovo jméno bylo Regulus Alain Black.“

„Takže jsme měli pravdu,“ zaradoval se Draco. „Je to on, ten tajemný R.A.B. Teď jen zjistit, kam ten viteál ukryl.“

„Je možné, že bude někde tady,“ zamyslel se Sirius. „Pokud si dobře vzpomínám, tak Regulus před svojí smrtí často pobýval u matky tady v domě. A jestli to tu je, tak to bude ve sklepě. Tam jsme loni přesunuli všechny věci z pokojů. I z toho jeho.“

„Tak na co ještě čekáme?“ vyhrkla Mel  nedočkavě, na nic už nečekala a vyběhla ven z místnosti. Ostatní ji po chvíli následovali, ale nespěchali tak, jako ona. Věděli, že času je dost a na několika vteřinách nesejde. A krom toho ještě něco řešili cestou.

Po chvíli všichni tři došli do sklepa. Dveře byly otevřené dokořán, Melanie tam musela vletět jak velká voda. Zakroutili nad tím hlavou. Pak už ale uslyšeli rachot, který vycházel odněkud z druhé strany sklepení. Vydali se tam, bylo jim jasné, kam Mel zamířila. Právě tam totiž skladovali nejvíce věcí. Všechny však překvapilo, jaký je tam nepořádek. Bylo to až k neuvěření, kolik se tam stihlo usadit prachu. Jen Nataliu to nepřekvapilo, pamatovala si, že takový chaos a nepořádek tam byl už tehdy, když utekly od Belly. To sem nesla svůj úlovek ze sklepení Lestrangeových, pavouka jménem Lojza.

Aniž by někomu něco řekla, odpojila se od Draca a Siriuse a přešla na místo, kde před nedávnem pavouka vypustila. Zajímalo ji, jestli ještě žije a pokud jo, tak jak. Netrvalo dlouho a pod jedním ze stolů objevila černou kuličkou s dlouhýma nohama. Chvíli na ni jen tak hleděla, ale pak popadla nějakou tyčku, co se tam válela a šťouchla do pavouka. Ten se okamžitě probral k životu a vyběhl ze své skrýše. Nat se jen musela pousmát. Byl to on, jen byl snad ještě větší, než si ho pamatovala. Zřejmě se zde měl lépe než u Belly a Rudolfuse. Ale pak se tím přestala zabývat, hlavou jí jen proběhla myšlenka, kolik holek by se rozeřvalo, kdyby se před nimi objevil tak velký pavouk. Potom už přešla k místu, kde se nacházeli ostatní a přiklekla k nim, aby jim pomohla při hledání.

„Kdes byla?“ zvedl hlavu Draco a přestal se přehrabovat v nějakém pytli.

„Jen se podívat na starýho známýho,“ odvětila.

„Neříkej,“ vynořila se zpoza jedné police Melanie, celá špinavá od prachu, „že jsi našla toho svýho pavouka.“

„Pavouka?“ zaujalo Draca.

„Přitáhla si ho od Lestrangeových,“ ušklíbla se Mel a hodila Nat nějakou krabici. „Koukni se do toho,“ utrousila, ale pak se zase otočila k Malfoyovi. „Našla ho tam ve sklepě, když jsme sháněly košťata, a nechtělo se jí ho tam nechávat. Tak ho vzala s sebou a pak vypustila tady, u nás.“

„Ty jsi fakt na hlavu,“ protočil oči v sloup Draco a dál se věnoval své práci.

Nat se na něj jen zašklebila a něco si pro sebe zamumlala. Potom už se věnovala tomu, co měla dělat. Otevřela krabičku, kterou jí Melanie hodila a začala zkoumat její obsah. Ale nenašla nic zajímavého. Nebo aspoň ne to, co hledala. Ale některé věci uvnitř ji zaujaly. Nejprve nějaké staré fotky, na kterých poznávala svého otce ještě jako malého kluka. Toho druhého tipovala na jeho bratra, Reguluse. Zbývající vypadali jako jejich rodiče, tedy Natiny prarodiče. Ušklíbla se, nějak takhle si je představovala. Když zjistila, že se nikdo nekouká, nenápadně strčila všechny fotky do kapsy, chtěla si je ještě pořádně prohlédnout. Zbytek krabičky už byl úplně nevyužitelný, a tak ji položila na zem a přesunula se o kousek dál.

Nevěděla, jak dlouho v tom sklepě byli. Připadalo jí to jako hodiny. Ani nevěděla, kolik prošla různých krabiček a podobných věcí. Nakonec se jen zmoženě posadila na starou polici a sledovala, jak se ostatní snaží ještě něco objevit. Nohou jen tak kopala do krabičky, kterou měla v ruce jako první, když se zarazila. Prve si nevšimla, co na ní bylo napsané, ale teď to viděla zcela jasně. Smaragdově zeleným písmem se tam vyjímal nápis Soukromý majetek Reguluse Blacka. Zaujalo ji to, a přestože prve bedničku odložila, nyní se pro ni znova natáhla a otevřela ji. Vytahávala z ní jeden pergamen za druhým. Předtím tomu moc nevěnovala pozornost, ale teď se do toho s chutí začetla. Vesměs to byly jen věci, které jí přišly naprosto nesmyslné a nedůležité. Pak ale narazila na něco, co ji více jak zaujalo. Byl to dopis a na něm jméno jejího otce. Zvědavě ho otočila, že se podívá, jaký je jeho obsah, ale zjistila, že dopis je ještě zapečetěn a neotevřen. Pokradmu pohlédla na Siriuse, a když zjistila, že je zcela zabrán do své práce, pokusila se otevřít onen dopis. Ale zjistila, že to nejde. Ať se snažila sebevíc, nemohla se dostat dovnitř. Vzdala to.

„Tati?“

„No?“ zahučel.

„Něco jsem našla. A je to pro tebe,“ zamumlala. Štvalo ji, že se jí to nepodařilo otevřít.

„Pro mě?“ zvedl hlavu Sirius a zmateně na ni pohlédl.

„Jo, dopis. Od Reguluse.“

„Cože?!“ zaujalo Melanii. A Draco také zvedl hlavu. „Co se tam píše?“

„Nevím, je to ještě zapečetěný,“ pokrčila rameny. „Asi to nikdy nestihl odeslat.“

„Ukaž,“ vyrvala jí to z ruky a pokusila se to taky otevřít. Ale marně.

„Že se tak snažíte,“ zakroutil nad tím hlavou Draco. „To nevíte, že pokud chce někdo odeslat velmi osobní dopis, tak ho začaruje tak, že ho může otevřít i adresát?“

„O tom jsem nikdy neslyšela,“ mračila se Mel. „Pokaždý se to dá zlomit kouzlem.“

„Ne, když je to pro člena rodiny,“ zapojil se do toho i Sirius a vzal si od Melanie ten dopis. „To pak nikdo nepovolaný nemůže otevřít. I když myslím, že vám by se to po nějaké době otevřelo. Nat určitě, jako mojí dceři a nejbližší příbuzné. A možná by se to podařilo i u vás, i když tady už si tak jistej nejsem,“ vysvětlil a pohlédl na dopis. Zarazil se.

„Děje se něco, tati?“

„To datum,“ vydechl a nevěřícně hleděl na obálku, v jejímž rohu byl slabým písmem napsán den, kdy byl dopis sepsán. „Je to psané den před jeho smrtí.“

„Myslíš, že tam bude něco o…“ zajímala se melanie.

„To hned uvidíme,“ odvětil vážně, zlomil pečeť, otevřel obálku a rozložil dopis. Všichni se k němu hned naklonili a dali se do čtení.

 

Drahý Siriusi,

zřejmě tě asi překvapí, že ti píšu. Po tolika letech, co jsme se spolu nebavili. Ale věř mi, že k tomu mám velmi dobrý důvod. Přejdu rovnou k věci. Bojím se totiž, že bys z nenávisti ke mně mohl přestat dopis číst. Nedělej to, prosím tě, je to moc důležitý. Ne pro mě, ale pro ostatní lidi. O mě už ani tak nejde, vím, že už dlouho na tomhle světě nebudu. Ale k věci.

Nevím, jestli jsi někdy slyšel o něčem, čemu se říká viteály. Jsou to věci, do kterých černokněžník ukryje část svojí duše. Chce se tak stát nesmrtelným. Důležitý ale je, že Pán zla si jich vytvořil hned několik. Podařilo se mi to nějak zjistit, neřeknu ti jak, to není podstatné. V poslední době se mi podařilo jeden z nich najít, ale zničit ho nemůžu. Ukryl jsem ho na jednom místě, o kterém vím, že ho tam nikdo nenajde. Pamatuješ si na tu chatu na kopci, kam jezdila naše služebná na dovolenou? Tu její chatrč? Kdysi, když jsme ještě byli malí, nás tam vzala, jakmile rodiče odjeli z domu. Hledej tam, najdeš ho. Já to vím. A když tak požádej Brumbála o pomoc. On už si bude vědět rady. Hlavně tě ale prosím, abys o tom nikomu neříkal. Kdyby se to Pán zla dozvěděl, byly by z toho děsné problémy a už by se nedal zničit. Prosím tě, najdi ten viteál. A pak i další. Vím, že jich je víc. Podle mě pět, šest, ale jistý si nejsem. Ale věř, že je to jediná cesta, jak zbavit svět tohoto černokněžníka.

Možná se divíš, proč ti to všechno píšu. Změnil jsem se, Siriusi, změnil jsem se. Konečně jsem poznal, že stojím na té špatné straně, té, která mi nikdy nepřinese štěstí a klid. Jestli mě něco mrzí, tak je to to, že jsem to zjistil až moc pozdě. Od Pána zla se nedá utéct, nelze ho zradit. Za to tě čeká jedině smrt. A já vím, že po mě jde několik Smrtijedů. Mám pocit, že je mezi nimi i Belatrix. Víš, dřív jsem ji obdivoval za to, jaká je, jak všechno dělá s klidnou hlavou. Ale později mi došla, jak je to bezcitná a sobecká mrcha. Šlo jí jen o jedno, aby měla moc a zalíbila se Pánovi. Nic víc. Vyžívá se v utrpení jiných a ještě se jim přitom směje do obličeje. Vážně lituji toho, že jsem se k nim kdy přidal. Byla to největší chyba mého života. Mýlil jsem se v mém názoru. To tys měl pravdu. Ve všem.

Popravdě jsem tě, bratříčku, obdivoval. Za to, jak ses dovedl postavit rodičům a stát si za svým názorem. Nikdy tě nedokázali zlomit, dokonce ani matka ne. Nechápal jsem, kde bereš tolik síly. Já bych to nikdy nedokázal. Když jsi nastoupil do školy a skončil v nebelvíru, matka začala vkládat veškeré své naděje do mě. A mě se to líbilo. Najednou jsem byl ten hlavní a byl jsem připravený nezklamat ji. Když jsem ale nastoupil do školy a byl zařazen do Zmijozelu, začal jsem ti závidět. Viděl jsem, jak máš bezvadné kamarády, jak se okolo tebe motají holky. Pro všechny jsi byl dokonalý. Ten správný Black. To nás ostatní brali jako lůzu. Jen ve Zmijozelu mělo naše jméno nějakou váhu, ale jinak námi všichni opovrhovali. Zatvrdil jsem se proti tobě ještě víc. Chtěl jsem si dokázat, že dovedu být stejně tak dobrý jako ty. A když jsem dostal nabídku stát se Smrtijedem, bez váhání jsem ji přijal. Teprve potom jsem poznal, že to není to, co jsem chtěl. Pokaždé, když jsem viděl tebe, obklopeného přáteli, šťastného, uvědomil jsem si, že ty máš všechno, co jsem kdy chtěl. Lásku, přátele, štěstí…Já jsem nic z toho nepoznal. Měl jsi štěstí, že ses dokázal vzepřít. Kéž bych tak dovedl vrátit čas. Vydal bych se v tvých stopách, bratříčku. Měl jsi pravdu, když ses doma hádal s matkou. Pokaždé jsi měl pravdu a já to neslyšel. Byl jsem zatvrzelý hlupák. Nosil jsem se jako páv, ale neviděl jsem si přes špičku nosu.

Prosím tě, poslední, co ještě v životě chci, je to, abys mi odpustil. Odpustil mi všechny ty věci, co jsem ti provedl. Všechna ta zlá a nespravedlivá slova. Kdybych předtím věděl to, co vím teď, nikdy bych to nevypustil z úst. Omlouvám se ti za všechno, Siriusi. A doufám, že mi odpustíš, nic víc opravdu už v životě nechci. Stejně mě za pár dní najdou a zabijou. Sbohem

S láskou

Tvůj bratr Regulus

 

Sirius jen strnule hleděl na dopis. Nemohl uvěřit tomu, co si právě přečetl. Zdálo se mu to tak nepravděpodobné. A přitom věděl, že je to pravda. Byl z toho nešťastný. Tolik let bratrovi křivdil. Několikrát zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu hnaly do očí. Podařilo se mu to, ale v další chvíli se mu oči zamlžily, když si vybavil jednu ze vzpomínek z dětství. Tehdy ještě s Regulusem vycházel dobře, tehdy svého bratra miloval a on miloval jeho. Nebyly mezi nimi žádné překážky.

 

„Pojď rychleji, Regu,“ křičel asi tak desetiletý Sirius na svého bratra, který za se ním škrábal po skále.

„Já už nemůžu, Siriusi,“ zakňoural malý chlapec a posadil se na kámen.

„To zvládneš,“ vrátil se k němu Sirius. „Už je to jen kousek. Podívej. Nahoře v v té chatě už na nás čeká paní Mettewsová. Určitě už má starost.“

Malý černovlasý chlapec na něj hodil zoufalý pohled. Jeho bratr na malý okamžik zaváhal, než se k němu sklonil a nechal ho, aby se mu posadil na ramena. Nebylo to poprvé, co tohle udělal. Teprve potom se vydali nahoru k chatě.

„Siriusi, Regulusi,“ vyběhla jim naproti starší, příjemně vypadající žena. „Kde jste byli?“ ptala se a pomáhala Regulusovi dolů. „Měla jsem o vás strach. A co by tomu řekli vaši rodiče…“

 

Vzpomínka se rozplynula, aby ji vzápětí nahradila další. Bolestnější. Tak moc se od té první lišila.

 

„Hej, Blacku,“ ozvalo se čtyřčlenné skupince za zády. „Tady by si s tebou někdo chtěl popovídat.“

„Dej mi pokoj, Malfoyi,“ zavrčel Sirius a chtěl pokračovat dál v cestě. Stejně jako jeho přátelé.

„Myslím, že to by tě mohlo zajímat,“ ušklíbl se Lucius. „Regulusi.“

Při tomhle jméně Sirius zbystřil a zůstal stát na místě. Mrzelo ho, že se jeho bratr, kterého měl tak rád, dostal do Zmijozelu, i když to mohl čekat. Regulus se v poslední době hodně změnil. Ale to, že se přidá do Malfoyovi bandy, to Sirius nečekal. Znechuceně pohlédl na všechny přítomné, až se pohledem zastavil na svém bratrovi.

„Spadl jsi pěkně hluboko, bratříčku,“ vypravil ze sebe.

„Já? Podívej se na sebe. Přátelíš se s takovým odpadem jako je támhle Lupin. A nebo ta tlustá koule za tebou. Jsi jen ostudou našeho rodu,“ ušklíbl se Regulus a potěšeně sledoval, jak jeho bratr zbělel vzteky, zatímco Zmijozelští se dali do pobaveného smíchu. „Stydím se za to, že jsem vůbec tvůj bratr.“

Sirius zatnul zuby. Tahle slova bolela. Když pak někdo další prohodil další nelichotivá slova na jeho adresu, chtěl se na ně vrhnout, ale zabránili mu v tom jeho přátelé, kteří ho v čas zachytili.

„Nech je na pokoji, Tichošlápku,“ mírnil ho James. „Oni ti za to nestojí.“

„Jen si běž. Jsi stejný srab jako všichni ostatní,“ křikl za jmenovanými Regulus, pyšný sám na sebe, jako to zvládl.

 

„Tati?“ vyrušila ho ze vzpomínání Natalia. „Děje se něco?“

„Ne, nic,“ zavrtěl hlavou. „Jen je těžké po tak dlouhé době zjistit, že jsem se v něm mýlil. Ale jsem za to rád,“ pousmál se.

„Jak vlastně zemřel?“ odvážil se zeptat Draco.

„Pořádně si na to ani nevzpomínám,“ přiznal se Sirius. „V tu dobu už jsem měl vlastní problémy, byl jsem členem Řádu…Bylo to nějakou dobu po smrti našeho otce, který nešťastnou náhodou zemřel při nějakém smrtijedském zásahu. Tak se to aspoň prezentovalo v novinách. A matka tomu snad i věřila. Řádu ale bylo jasné, že Voldemortovi se nějak znelíbil, a tak ho nechal odstranit. Několik týdnů na to se mi ozvala matka. Bylo to po mnoha letech, kdy jsme spolu nemluvili. Nechtěl jsem za ní jít, ale Lily a Kate mě přemluvily, abych tam šel a zjistil, co se děje. Řekla mi o tom, jak někdo zabil jejího Reguluse. Byla úplně zničená a mě došlo, že bratr musí být mrtvý už několik dní. Dostal jsem z ní, že ho snad zabila Belatrix. Pak jsme se ale zase pohádali a já odešel. Za několik dní našli i ji mrtvou. Zřejmě neunesla to, že manžel a jediný syn, kterého uznávala, jsou mrtvý.“

„To je děsný,“ zírala na něj nevěřícně Melanie.

„Já to tak nebral,“ pokrčil Sirius rameny. „Byla to pro mě spíš úleva. Po tom předchozím pekle. Ale Regulusova smrt mě mrzí,“ povzdechl si. „Po tolika letech, kdy se dovídám pravdu.“

„Byl statečný, že se Voldemortovi dokázal postavit,“ pousmála se Natalia.

„To byl,“ přikývl Sirius a na chvilku se odmlčel a zahleděl někam do dáli. Potom vstal a poodešel kousek dál. Jako by vzpomínal na něco. Pak ale zase promluvil, takovým tichým hlasem. Snad to říkal jen sám sobě. „Nikdy nezapomenu na to, cos udělal pro porážku Voldemorta, Regulusi. Nikdy. Měl jsem tě rád, bratříčku. A odpouštím ti.“

28.05.2008 22:27:57
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one