My world of fantasy...

64. KAPITOLA - DRACŮV PŘÍBĚH

No jo, tak tady teda máte tu kapitolu...Ale popravdě jsem fakt nečekala, že ty komentáře splníte..Překvapilo mě to, ale na druhou stranu jsem za to děsně ráda. =)
A co k týhle kapitole? No, zas tak akční jako ta předchozí není, spíš naopak, ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Navíc je mnohem delší, normálně deset stránek ve wordu. A to už jsem vážně hooodně dlouho neměla. Sama jsem si říkala, že mi asi hráblo. A Arynka mě v tom utvrdila :D
A nezapomeňte - komentáře. Jinak víte co :D
_______________________________________________

 

Natalia s tlumeným výkřikem vypadla ven z krbu. V dalším okamžiku se sesunula na zem a chytla se za nohu. Ze rtů jí přitom vyklouzl bolestný vzdech. Přes celé lýtko měla obrovský, krvavý šrám, ze kterého jí stále proudila krev.

„Nat!“ vrhnul se k ní okamžitě Neville, jenž na ústředí přicestoval jen o vteřinku dříve. „Co se stalo?“

„Někdo po mě mrsknul nějaké kouzlo,“ zavrčela skrz pevně sevřené zuby. „Z toho se dostanu. Ale ty teď odnes do kuchyně tohle,“ sundala si ze zad batoh a podávala mu ho. „Draco teď potřebuje pomoct víc než já.“

Neville jen přikývl, převzal od ní batoh se surovinami a odběhl do kuchyně. Natalia jen zaslechla výkřik, který pocházel pravděpodobně od Melanie. Pak se dveře opět zacvakly a dívka zůstala v hale sama. Netrvalo však dlouho, než se z kuchyně vyřítil Sirius. Nejprve chtěl začít na svoji dceru křičet kvůli tomu, co provedla, ale když si všiml kaluže krve, která se kolem ní vytvořila, pusu zase zavřel a starostlivě se k ní přihrnul.

„Jsi v pořádku?“ pohlédl na její nohu.

„Vypadám snad na to?“ ušklíbla se, ale v dalším okamžiku zkřivila tvář bolestí. Sirius se totiž dotkl její nohy.

„Prosím tě, pojď,“ vzal ji opatrně do náručí a přenesl ji do kuchyně. Než ji však položil, přeměnil jednu ze židlí na provizorní pohovku, kam poté Nat opatrně posadil. „Jak se ti to povedlo?“ zeptal se při pohledu na její zranění a potom pomocí hůlky zastavil krvácení.

„Nějakej magor na mě vypálil kouzlo,“ odvětila a pozorovala, jak po jejích slovech opsal hůlkou nějakou složitou smyčku. Rána se okamžitě zacelila, nezbyla po ní ani jizva. „Jak…“ pohlédla na něj překvapeně.

„Nejdřív vypij tohle,“ vrazil jí do ruky lahvičku s nějakým lektvarem.

Natalia zhnuseně pohlédla na onen lektvar, ale pak zavřela oči a kopla ho do sebe. V dalším okamžiku se zašklebila, jak to bylo hnusné. Ne že by to nečekala.

„Jak to, že mě jsi vyléčil,“ zopakovala pak to, co chtěla říct prve, „a u Draca jsi to nedokázal.“

„Protože jsi mi sama řekla, co to způsobilo. A protože se ti to stalo na ministerstvu, tak to ani nemohla být černá magie. Tu tam snad nikdo neumí,“ odfrkl si. „Navíc to není poprvé, co bych léčil takovýhle zranění.“

„To je mi jasný,“ ušklíbla se Natalia. „Vsadím se, že na škole jste se museli takhle léčit pořád.“

Odpovědí jí byl jen otcův výraz, který mluvil za vše. Pak si však Nat uvědomila, proč tak spěchala zpět na ústředí. Její výraz se změnil rychlostí blesku. Nyní ustaraně hleděla na pohovku, kde stále ležel Draco. Byl mnohem bledší než předtím. A byl tam sám. Proto neváhala, vstala a přesunula se k němu. Pořád sice cítila, jak jí v noze pulzuje bolest, ale nebrala na to moc ohledy. Jen si přiklekla ke svému kamarádovi a příbuznému, popadla ho za ruku a zoufale na něj hleděla. Nezvládla by, kdyby měla ztratit i jeho.

„Kde je Melanie a ostatní?“ otočila se na Siriuse, který stál za ní.

„Nahoře v patře. Hned jak Neville  přiběhl, přesunuli se tam, aby uvařili ten lektvar. Možná sis jich nevšimla, ale procházeli kolem tebe, když jsem tě ošetřoval.“

„To jsem nějak nepostřehla,“ zamračila se. „A Jack je kde?“

„Poslal jsem ho domů. Jen by nám tu překážel.“

„Mohl tu zůstat,“ mračila se dál. Když se však na ni přísně podíval, povzdechla si. „No jo, výjimečně máš pravdu, byl by tu na nic. Jen by se zbytečně stresoval. Navíc kdyby mě viděl, když jsem sem vpadla. Asi by ho trefil šlak. Teď je hlavní, aby to Draco zvládl,“ pohlédla zase na Draca a v očích se jí opět usadil onen starostlivý výraz. „On to nesmí vzdát. On ne.“

Sirius na ni smutně pohlédl. Věděl, jak moc jí na Dracovi záleží. Brala ho jako bratra, kterého nikdy neměla. I on ho měl rád, přestože ještě před rokem o něm smýšlel úplně jinak. Nedovedl si představit, že by měl zemřít. Tak mladý. Navíc si byl jistý, že kdyby se tak stalo, Natalia by se zhroutila. Ginninu smrt nějak přestála, ale tohle už by na ni bylo moc.

Nevěděl, jak dlouho byli v kuchyni jen oni dva. Siriusovi to připadalo jako věčnost. Nakonec se ale otevřely dveře a dovnitř vběhla Melanie a v ruce hřímala nějakou lahvičku. V závěsu za ní do kuchyně vešli Remus, Nym a Narcisa se Shanon.

„Jak je na tom?“ zeptala se starostlivě Melanie.

„Žije,“ odvětila Nat a dál u něj seděla.

Mel se na tváři objevil úsměv. Taktéž ke Dracovi přiklekla a pohlédla na něj. Bylo vidět, že už mu moc života nezbývá. Na nic už nečekala, nalila mu lektvar do úst a donutila ho, aby to spolkl. Potom už jen úzkostlivě sledovala, co se bude dít dál. Mladík po chvíli zamrkal a za nějakou dobu konečně otevřel oči. Zdálo se, že ho velmi překvapilo, když před sebou uviděl Nataliu, která se na něj šťastně zubila.

„Jak…“ začal.

„Nemluv,“ zavrtěla hlavou Nat. „Na povídání bude času dost.“

„Ty jo, Nat, že bys konečně dostala rozum?“ rýpla si Melanie. „Draco, tohle teď vypiješ. Jsi pořádně oslabený, potřebuješ se vyspat. A ne,“ řekla rázně, když viděla, jak se nadechuje k protestu. „Vypiješ to a nebudu se s tebou o tom bavit.“

Mladý Malfoy si jen povzdechl, ale nechal si do krku nalít obsah lahvičky. Během několika vteřin upadl do spánku. Ovšem všichni přítomní si oddechli. Tohle zvládli. Po několika minutách se rozhodli opustit místnost. Věděli, že teď už ji mohou jít s klidným srdcem lehnout. Draco je nyní nepotřeboval a oni všichni se potřebovali pořádně vyspat.

„Měla by sis jít lehnout,“ poklepal Sirius Natalie na rameno.

„Nejsem unavená,“ odporovala mu.

„To tu chceš strávit noc?“

„Ne, za chvíli si půjdu lehnout,“ ušklíbla se, ale nic takového v úmyslu neměla.

„Jak myslíš,“ povzdechl si Sirius. „Tak mi aspoň pomož dostat do nahoru,“ pohlédl na Draca.

„Nahoru?“ podivila se dívka. Tohle jí docela kazilo plány, chtěla zůstat dole u Draca. Pak se jí ale na tváři objevil úsměv a jen otci přikývla.

Během pěti minut už Draco ležel nahoře ve svém pokoji a spokojeně oddechoval. Sirius i Nat opustili pokoj, ale jakmile byl Tichošlápek z dohledu, vklouzla Natalia zpět do pokoje a posadila se k Dracovi na postel. Nemohla si pomoct, ale nechtěla ho teď nechat samotného. Věděla sice, že už je v pořádku a nic se mu nestane, ale stejně u něj zůstala sedět. Byla děsně ráda, že je zpátky u nich doma. A ještě radši, že se jim ho podařilo zachránit. Nějakou dobu tam jen tak seděla, držela svého skorobratrance za ruku, ale pak na ni přišla únava a ona usnula stočená vedle něj. Přece jen toho na ni ten den bylo až moc.

 

**

 

Sluneční paprsky už dávno svítili oknem do Dracovi ložnice, ale Nat i Draco spokojeně spali dál.  Teprve po několika minutách se dívka slabě zavrtěla a následně i otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde to zase usnula, ale jakmile zjistila, kde je, na tváři se jí objevil spokojený úsměv. V další chvíli už vylézala z postele, ale pokoj neopustila. Jen se posadila na židli, kterou tam někdo přistavil, a čekala. Po pár minutách ji to ale přestalo bavit, a tak lehce s Dracem zatřásla, aby ho probudila. Samozřejmě se jí to nepovedlo, ale nechtěla se přiklonit k drastičtějším metodám. Připadala by si provinile, kdyby to udělala. V jakékoliv jiné situaci by to provedla s nadšením, ale tušila, že tohle by nebyl dobrý nápad. Proto se svým příbuzným jen znova zatřásla, i když o poznání silněji než prve.

Konečně začal Draco otevírat oči. Když však uviděl před sebou Nataliu a zjistil, kde se nalézá, zatvářil se překvapeně a zmateně zároveň.

„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se.

„Jak asi, přenesli jsme tě sem,“ ušklíbla se Nat.

„Myslím do domu,“ tvářil se pořád stejně nepřítomně. „A kde je Harry?“

„Harry?“ zarazila se Natalia. „Draco, včera jsi k nám vpadnul do domu, úplně vyřízený a vzápětí jsi omdlel. A skoro zemřel,“ pohlédla na něj neobvykle vážně.

Malfoy se zamračil: „Vůbec si na nic nepamatuju. Ani to, jak jsem se dostal do domu.“

„Třeba si na to časem vzpomeneš,“ usmála se. „Ale dost pochybuju o tom, že teď. A s plným žaludkem se líp přemýšlí.“

„Ty jsi pořád stejná,“ mrknul na ni Draco a na chvíli zapomněl na to, o čem přemýšlel a co ho trápilo. „Pořád  myslíš jen na jídlo.“

„Hele, já kvůli tobě včera ani nevečeřela,“ namítla, ale pak se zarazila. Uvědomila si, že večeři měla dávno předtím, než se Draco objevil na ústředí. „Dobře, večeřela, ale pak jsem všechnu energii vypotřebovala…ale to je jedno, povím ti to pak,“ mávla rukou a zvedla se. „Navíc – ostatní budou rádi, že tě vidí vzhůru.“

„Když myslíš,“ pokrčil Draco rameny a konečně vstal z postele.

„I když…“ pohlédla na něj. „Ty by ses měl raději nějak upravit. Nic proti, ale vypadáš vážně děsně, Draco,“ pousmála se a pak se na její tváři objevil úšklebek.

„Hlavně že ty vypadáš jak Miss World,“ oplatil jí to. „Něco jako hřeben ti nic neříká?“

„Hele, zkus si bojovat s nějakými pitomými bystrozor a...“ uvědomila si, co zase řekla, až když se na ni Draco překvapeně podíval. „Já ti to pak vysvětlím, ale až po snídani,“ mrkla na něj. „Uvidíme se dole.“

„Nat, počkej,“ zavolal za ní ještě, ale odpovědí mu bylo jen zavření dveří. Pokrčil tedy rameny a vešel do koupelny. O čtvrt hodiny později konečně scházel dolů do kuchyně. Když otevřel dveře, stočily se na něj všechny pohledy. Všichni na něj hleděli s nadšením, jen Natalia na něj vyplázla jazyk a dál se věnovala své snídani.

„Draco,“ vyskočila od stolu Narcisa a sevřela ho v náručí. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku.“

„Mami, nic mi není,“ odstrčil ji mladý Malfoy.

„Jen jsi dnes v noci ležel na smrtelný posteli,“ prohodila Nat jakoby nic.

Vzápětí se na ni upřelo několik párů očí.

„No co, stejně by se to dozvěděl,“ pokrčila rameny. „A lepší aby se to dozvěděl hned, než někdy bůhví kdy.“

„Co se stalo?“ zajímal se Draco.

„Všechno se dozvíš,“ usmála se na něj Narcisa. „Ale teď se nasnídej, musíš mít hlad.“

„A hned potom bys nám mohl říct, co se s tebou a Harrym dělo,“ navrhla zase Nat. „A my bysme na tvůj příběh navázali,“ dopověděla dříve, než ji kdokoliv stačil přerušit.

„Asi to tak bude nejlepší,“ souhlasila s ní Melanie.

„Co ty tu děláš?“ podivil se Malfoy. „Jak to, že nejsi u rodičů?“

„Zdrhla jsem,“ ušklíbla se Mel. „Všechno se pak dozvíš. Ale teď jez. A pak je na řadě tvůj příběh. Všechno ostatní počká.“

Draco rezignoval. Došlo mu, že proti takové přesile nemá šanci. Poslušně se tedy pustil do jídla, avšak znervózňovaly ho pohledy, které po něm ostatní vrhali. Snažil se to vypustit z hlavy, ale moc se mu to nedařilo. Natalia, která jako by pochopila, co se mu honí hlavou, se na něj soucitně podívala, ale nijak mu to neulehčila. Jen se na něj ušklíbla, a pak se dál věnovala jídlu. O několik minut později oba dva dojedli. Nyní už všichni netrpělivě čekali na to, co jim Draco řekne.

Ten se na ně však ne moc nadšeně podíval. Vůbec se mu nechtělo nic vypravovat. Pohledem přejel jednotlivé osoby. Remus, Nym, Sirius, Narcisa, Shanon, Melanie a Natalia. Povzdechl si. Pak ale konečně promluvil.

„A nemohlo by to počkat na jindy?“ vypadlo z něj. „Ne, že bych vám to nechtěl říct, ale jsem docela unavený a…“

„Neboj, my tě chápeme, Draco,“ nenechal ho domluvit Remus a vlídně se na něj usmál. „Jsi si lehnout a až budeš odpočatý, řekneš nám to.“

Natalia jen nevěřícně koukala na to, jak lehce z toho Malfoy vyšel. A divila se, že ostatním nedošlo, že tohle je jen hloupá výmluva, aby jim nemusel nic říkat. Jakmile se zase všichni zabrali do rozhovorů a jí si přestali všímat, nenápadně vyklouzla z místnosti a zamířila rovnou nahoru do Dracova pokoje. To samé udělala i Melanie, jen o pár vteřin déle. Proto Nat dohnala až na schodech.

„Vidím, žes měla stejnej nápad,“ ušklíbla se Natalia, jakmile si své kamarádky všimla.

„Tuhle výmluvu bych mu nemohla zbaštit,“ mrkla na ni Mel. „Není jediný, kdo používá tuhle taktiku. Ron a Harry jsou stejní.“

„Proč mě to vůbec neudivuje,“ usmála se dívka.

„Proto, že je znáš?“ napadlo Mel.

„Že by?“

Obě dvě se rozesmály, ale to už došly nahoru do patra, kde měly pokoje. Pohlédly na sebe a bez klepání vešly do pokoje, který patřil Dracovi. Docela tím mladíka zaskočily, bylo na něm vidět, že je tak brzo nečekal.

„Aspoň byste se mohly naučit klepat,“ utrousil, zatímco dál ležel na posteli.

„Ale, neříkej, že ti to tak moc vadí, že jsme přišly a nezaťukaly,“ ušklíbla se Nat a posadila se k němu na postel. Melanie na nic nečekala a sedla si také.

„Co chcete?“

„Co asi,“ protočila oči v sloup Mel. „Vědět, co se s tebou a Harrym po celou tu dobu dělo.“

„Nejsme tak blbý, abychom si nevšimly, proč ses vypařil z kuchyně. Nechce se ti Řádu povědět, co všechno jste dělali. Ta tvoje únava je jen zástěrka k tomu, aby sis mohl vymyslet něco, na co by naletěly,“ navázala na ni Natalia a mrkla na Melanii. Ta hned na to pokračovala.

„Jenže protože my dvě jsme do všeho zasvěcené, tak bysme rády slyšely pravdivou verzi. Proto jsme přišly hned teď, dokud je jasné, že sis žádnou výmluvu vymyslet nemohl,“ dokončila.

Draco na ně chvíli vyjeveně hleděl, než zase našel ztracenou řeč: „To jste si připravily?“

Mel a Nat na sebe krátce pohlédly, ale pak jen svorně zakroutily hlavami. Jenom se skvěle doplňovaly, nic víc.

„Tak už bys nám konečně mohl říct, co jste tam vyváděli,“ chystala se rozvalit na posteli Nat.

„Tady vám to říkat nebudu,“ odvětil Malfoy tvrdě. „Někdo by nás mohl slyšet.“

„Můžeme jít ke mně,“ navrhla Natalia. „Tak nikdo bez zaklepání nechodí.“

„Protože většinu času se tam válíš s Jackem a ostatní se bojí, že by vás mohli v něčem vyrušit,“ rýpla si Mel.

„No dovol. Já se s ním neválím. Jen chceme mít soukromí,“ ohradila se.

„Si umím představit, to vaše soukromí.“

Draco je po celou tu dobu jen sledoval a nestačil se divit tomu, co všechno se za tu dobu, co tam nebyl, změnilo. Pamatoval si, jak s Natalia s Melanií moc nevycházela, jak na ni dívka byla naštvaná za to, že Ginny zemřela. A najednou se tvářily jako nejlepší kamarádky. A dokonce se tak chovaly. Možná si to neuvědomovaly, ale to, jak se vzájemně doplňovaly. A další věc, která ho překvapila, byla zmínka o Jackovi. Matně si vybavoval nějakého kluka, o kterém Natalia dřív mluvila. Došlo mu, že nyní s ním dívka chodí. Překvapilo ho to, myslel si, že má ráda Harryho, ale zřejmě se spletl.

„Jak dlouho s ním chodíš?“ zeptal se.

„S Jackem? Tak měsíc?“ pohlédla na Melanii. „Plus mínus.“

„Myslel jsem, že Harry…“

„Harry je minulost, kterou teď řešit nebudeme. Teď budeme řešit to, kvůli čemu jsme sem přišly.“

„Naty, já na to teď nemám náladu,“ snažil se je Malfoy vyhodit z pokoje.

„Nevěřím ti. Draco, my vám chcem taky pomoct,“ pohlédla na něj. „A vědět, co jste celou tu dobu dělali. Jestli se už tohle peklo,“ zasyčela a vzpomněla si na Voldemorta a jeho Smrtijedy, „blíží ke konci.“

„Co ty můžeš o peklu vědět,“ zavrčel. „Nikdy jsi nestála tváří v tvář Volde..“

„Ne?“ přerušila ho. „No, tak to tě musím Draco vyvést z omylu, ale po tom, co jsem se účastnila spolu s Mel jednoho Smrtijedského plesu…“

„Cože?“ nenechal ji domluvit. „Jak…“

„Nejdřív ty,“ ušklíbla se Natalia. Moc dobře věděla, že Draco je pořádně zvědavý a tohle je věc, kterou bude chtít vědět stůj co stůj.

„Tohle není fér,“ povzdechl si. „To je normální vydírání.“

„Zvykej si, bratránku,“ zapojila se zase Mel. „Něco za něco.“

„Kam jsem se to zase dostal. Nejdřív tamto, teď tohle…Nemohla bys být zase ta Hermiona, cos bývala dřív?“ upřel oči na svoji sestřenici. „Ta šprtka mi byla milejší.“

„Ale, nepovídej,“ nevěřila mu to Melanie. „Ta ti zase pořád lezla krkem. Tak povídej už,“ pobídla ho.

„Řekl jsem, že tady ne,“ zopakoval Draco.

„Bezva. Moje postel je stejně pohodlnější,“ zvedla se Nat s úsměvem, popadla Draca za jednu ruku a Melanie ho vzala za druhou ruku. Mladíkovi tak nezbývalo nic jiného, než se dívkám poddat a jít s nimi. Už mu bylo jasný, že tady nic nesvede, že proti těm dvěma tvrdohlavým holkám nic nezmůže.

Během chvíli už všichni tři seděli pohodlně usazeni na Nataliině posteli. Draco si jen povzdechl, ale nakonec se opravdu pustil do povídání. I když dosti neochotně.

„Začalo to, když jsme s Harrym opustili ústředí. Nevěděl jsem, kam půjdeme, jenom jsem věděl, co hledáme. A to mi pro tu chvíli stačilo. Věřil jsem v to, že Harry má aspoň nějakou tu představu, kam bysme mohli jít, ale to jsem se mýlil. Ani on neměl tušení, kde bysme mohli začít. Nakonec nás napadlo, že Bradavice by byly nejlepší start, a tak jsme se tam vydali,“ rozpovídal se a na okamžik zavřel oči, snad aby si vzpomněl na nějaké detaily. „Jednoduše jsme se přemístili do Prasinek. Až tam to šlo hladce. Když jsme však dorazili k bradavické bráně, k našemu zděšení jsme zjistili, že je zavřená. Popravdě jsme skoro ani nevěděli, jak se tam máme dostat. Ale hlavně nás zarazilo to, že je zavřená. Mysleli jsme, že tam je Hagrid a že je brána neustále otevřená, ale pořádně jsme se sekli. Nakonec nám nezbývalo nic jiného, než ji otevřít pomocí kouzel. Jakmile jsme to však udělali, došlo nám, že něco není v pořádku,“ na malý okamžik se odmlčel. Nat už otevírala ústa, aby něco řekla, ale Mel ji pohledem zarazila. „Harryho zarazilo, že se z komína v Hagridově boudě nekouří. Mě zaujala jiná věc. Po celém pozemku bylo mnoho různých stop. Nemohl jsem pochopit, kde se tam vzaly. Měl jsem za to, že tam nikdo není, samozřejmě kromě Hagrida. Ale podle stop to vypadalo, že se tam pohybuje několik osob. Vůbec se mi to nelíbilo. A Harrymu taky ne, když to zjistil. Chvíli jsme váhali, co budeme dělat dál. Mohli tam být nějací členi Řádu, aniž bychom to věděli. Mohl to být někdo z ministerstva. Ale taky to mohli být Smrtijedi. To jsme nevěděli.“

„Sázím na Smrtijedy,“ přerušila ho Natalia.

                                            

Draco však její poznámku zcela ignoroval a dál pokračoval ve svém příběhu: „Po kratším zaváhání jsme se přeci jen vydali ho hradu. Ne však hlavní bránou, ale tajným vchodem pod vrbu Mlátičkou. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě Harry dělá srandu, ale když se vrba zastavila, došlo mi, že ne.“

„Starý dobrý tajný chodby,“ ušklíbla se Melanie.

„Takže je jich víc?“ zajímalo Draca.

„Hej, nechte toho,“ skočila jim do toho Nat. „To vyřešíme potom. Povídej dál,“ vybídla Draca a znova se pohodlně uvelebila v posteli.

„Pomocí té chodby jsme se dostali až do hradu. Ale než jsme vylezli ven, vytáhl Harry nějakou mapku Bradavic…“

„Pobertův plánek,“ doplnila ho Mel.

„Díky němu jsme zjistili, že nejsme jediní, kdo se rozhodl hrad navštívit. Popravdě jsme byli dost překvapeni, když jsme tak objevili známá jména. A samí Smrtijedi. Můj otec, Bella, Rudolfus, Snape. Netuším, co tam všichni dělali, leda by si z Bradavic udělali nějakou základnu, ale nevím. Uvažovali jsme o tom, jestli vůbec má cenu pokračovat dál a riskovat, že by nás mohli chytit. Na druhou stranu jsme ale věděli, že když utečeme, budeme stejně bezradní jako předtím. Rovnou bychom se mohli vrátit na ústředí a vést život jako celou dobu předtím. A to jsme nechtěli. Proto jsme nakonec dospěli k tomu, že se vydáme do chodeb hradu a budeme doufat, že se nám povede se ukrýt někde, kde by nás nenašli. Nejprve jsme uvažovali o Komnatě nejvyšší potřeby, ale to jsme nakonec zavrhli. Smrtijedi o ní věděli a kdyby nás tam našli, poslali by nás rovnou za Voldemortem. Až Harryho napadlo, že Smrtijedi přece nebudou chodit do Nebelvírské věže. Už jen proto, že nemohli vědět heslo a skoro ani to, kde se nalézá,“ vychrlil ze sebe jedním dechem, jako by už chtěl mít to vyprávění za sebou. Pak se na chvíli odmlčel, chvíli přemýšlel, ale pak s novým elánem vrhnul na pokračování. „Samozřejmě, Snape byl pro nás dost velké nebezpečí, ale museli jsme to aspoň zkusit. Díky mapce jsme se dostali až před obraz Buclaté dámy. Ta, jakmile viděla Harryho, tak se rozzářila. Prohodila s ním několik slov a položila pár otázek, snad aby se ujistila, že je to doopravdy on, ale pak nás oba ochotně pustila dovnitř a ještě k tomu nám slíbila, že nikoho kromě nás tam nepustí. Překvapilo mě to, vchod do Zmijozelu by se tak nikdy nezachoval.“

„Jako by sis se zdí nějak pokecal,“ utrousila jakoby nic Mel. „Ale zase nezpívá.“

„Kuš,“ okřikl ji Malfoy. „Tady se člověk snaží souvisle vyprávět a vzpomínat na všechny detaily, a pořád ho někdo bude přerušovat.“

„Aby ses nezbláznil,“ zašklebila se na něj dívka, ale nechala ho, aby pokračoval ve vyprávění.

„Nechápu teda, jak jste tam mohli tak dlouho žít. Ne, že by to tam nebylo pěkný, ale ta červená,“ zakroutil hlavou. „Každopádně postele byly pohodlný, nikdo nás tam nerušil. A navíc jsme měli i přísun jídla. Harrymu se nějak podařilo sehnat domácího skřítka…“

„Sehnat,“ odsrkla si Mel. „Vsadím se, že to byl Dobby. A ten se shánět nemusí, ten Harryho najde sám.“

„To máš pravdu, Dobby to byl. A netvářil se zrovna nadšeně, když mě tam viděl. Ne že bych se mu teda divil. Po tom, co u nás musel zažít. Ale to je jedno. Každopádně jsme se tam měli víc jak dobře. V klidu jsme tam mohli přemýšlet, co podnikneme dál. Harry se chtěl hlavně podívat do ředitelny, chtěl si promluvit s obrazy, jestli by mu nějak nemohly pomoct. Mě to spíš lákalo do knihovny, ale nemohli jsme dělat všechno najednou. Proto jsme se rozhodli, že nejdříve se vydáme do té ředitelny. Moc se mi to nezamlouvalo, ale Harry na tom trval. Tak jsme se jednoho večera vydali přes celý hrad, až jsme dorazili před kamenného chrliče. A ani ten po nás nechtěl heslo. Stačilo, aby Harry řekl, kdo je a proč tam jde, a ta potvora nám uskočila z cesty a pustila nás dovnitř. Mě teda pustit nechtěl, ale nakonec si dal říct.“

„Draco?“ ozvala se zase Natalia. „Jen taková malá otázka. To budeš takhle podrobně vyprávět celou vaši cestu? Jen že bych si skočila pro něco k jídlu, jestli tu budeme celý den.“

„Neříkej, že máš zase hlad,“ otočila se na ni nevěřícně Melanie.

„Ne, ale časem mít budu.“

„Neboj, pak už to půjde rychleji,“ ujistil ji Malfoy. „Řeknu ti, že ta Brumbálova pracovna byla pořád stejná. Jakmile jsme tam vešli, všechny obrazy se hned otočili na Harryho. Asi je docela překvapilo, co tam dělá. Ale jen jeden se ozval. A pořádně mě teda zaskočil. Fakt jsem nečekal, že tam uvidím zarámovanýho Brumbála. Šokovalo mě to, vzpomněl jsem si, jak jsem ho viděl naposled,“ při téhle vzpomínce bolestně zavřel oči. Nebyl na ni hrdý. „Chvíli se bavil s Harrym, jen takový ty zdvořilostní fráze a tak, ale potom se otočil na mě. Překvapilo mě, že se na mě usmívá. Po tom všem. Jako by snad čekal, že přece jen dám na něj a odkloním se od Voldemorta. Chvíli jsme si povídali, ale pak se zase věnoval Harrymu a začali spolu řešit viteály. Řekli jsme mu o falešném medailonu, ale nepřekvapilo ho to. Asi to zjistil předtím, než zemřel. Spíš mu hlavou vrtal ten R.A.B. Tvrdil, že mu to něco připomíná, ale nemohl si vzpomenout na co. Po nějaké hodině jsme se konečně z ředitelny vyhrabali ven. Jenže jsme narazili na nečekaný problém. A nekoukli jsme se do mapky.“

„Smrtijedi,“ došlo Nat.

„Přesně. Hned, jak jsme vyšli, jsme natrefili na mýho otce. Že bysme ho potěšili, to se zrovna říct nedá. Spíš vypadal dost nakvašeně. Na nic jsme ale nečekali a co nejrychleji se rozběhli ven, pryč od něj. Původně jsme se chtěli vrátit do Nebelvíru, ale došlo nám, že to není nejlepší nápad. Kdybychom se chtěli do hradu někdy vrátit a ukrýt se tam, náš jediný úkryt už by vlastně nebyl úkrytem a…chápeme mě. Prostě jsme se rozhodli utéct ven, na pozemky, pak se přemístit. Ale Smrtijedi nás doběhli a počkali si na nás venku. Zaskočilo nás to, ale přesto jsme se dali do boje a chtěli se probít pryč. Ze začátku se nám to i dařilo, ti Smrtijedi byli začátečníci. Mám pocit, že jsem tam zahlédl i své spolužáky, ale jistej si nejsem. Každopádně jsme skoro byli u brány, kam jsme utekli, když Harryho sejmula nějaká kletba. Až pozdě jsem si zvědomil, že se ven dostavil i Snape a ostatní. Právě jeho sectusempra Harryho dostala.“

Melaniny ruce prudce vylétly k ústům, když zalapala po dechu.

„Došlo mi, jak je ta situace vážná, a tak jsem zachytil padajícího Harryho a snažil jsem se ho nějak probrat. Když jsem však viděl, jak ho Snape zřídil, neměl jsem čas o čemkoliv přemýšlet. Ani nevím jak, ale najednou jsme stáli za bránou a já jsem se s ním přemístil pryč. Objevili jsme se u nějaké chaty v horách. V životě jsem tam nebyl, nebo o tom aspoň nevím, ale hodila se nám. Uložil jsem Harryho do postele, která tam byla, a pomocí kouzla mu uzdravil zranění. Naštěstí jsem věděl, jak se Snapeovo zákeřné kouzlo dá vyléčit. Horší bylo, že mezitím ztratil moc krve. A lektvary jsme u sebe neměli, ani suroviny, ze kterých by se daly vyrobit. Nezbývalo mi, než čekat, kdy se probere, upadl totiž do bezvědomí. Probral se až po pár dnech, ale hned zase omdlel. Trvalo přes týden, než byl schopen normálně fungovat. A přesto jsme v té chatě zůstali mnohem déle. Dokud nebyl úplně v pořádku.“

„A kde jste brali jídlo?“ zajímalo Nataliu.

„Myslíš vůbec na něco jinýho?“ obořila se na ni Melanie.

„Jo,“ ušklíbla se Nat.

„Počkej, nechci to vědět,“ zarazila ji rychle Mel. „A ty pokračuj,“ otočila se na Draca.

„Jídlo jsme sháněli, teda já jsem sháněl, všude kolem. Ani nevíš, co všechno díky kouzlům neulovíš a nenajdeš,“ mrknul na Nataliu. „Jakmile se Harry pořádně uzdravil, chtěli jsme pokračovat dál. Na druhou stranu se nám nechtělo opouštět pohodlí a bezpečí chaty, tak jsme se rozhodli zřídit z ní naši základnu. Z ní jsme se vydávali pryč, snažili se získat nové informace. Pohybovali jsme se mezi lidmi, kteří by mohli něco vědět. Několikrát jsme dokonce narazili na Smrtijedy. Ale k ničemu to nevedlo. Teprve na konci března se nám podařilo získat něco, co by nám pomohlo. Někdo totiž mluvil o tom, že Pán zla v poslední době ani nebyl v Anglii. To nás samozřejmě překvapilo, a tak jsme ty lidi sledovali. Zřejmě to byli nějací Smrtijedi, neznali jsme je, ale vypadali tak. Prý byl Voldy dokonce v Norsku. Toho jsme se hned chytli. Konečně jsme měli něco, co se dalo považovat za stopu. Napadlo nás, jestli by tam nemohl být jeden z viteálů. A tehdy jsem si vzpomněl na legendu o Roweně a chýši v lesích.“

„O čem že?“ podivila se Nat.

„Je to jedna ze starých legend, které o Roweně kolují,“ vzala si slovo Melanie. „Vypráví se, že když Salazar opustil Bradavice, i Rowena na nějakou dobu opustila hrad a uchýlila se kamsi do neznáma. Helga s Godrikem ji hledali všude možně, ale marně. Po nějaké době své pátrání vzdali a vrátili se zpět k učení kouzelníků a čarodějek. Pak se ale Rowena vrátila zpět. Nikomu však neřekla, kde celou dobu byla. Dokonce ani svým přátelům ne. Těm to samozřejmě vrtalo hlavou, přemýšleli o tom, ale na nic nepřišli. Přesto se jim to zdálo podezřelé. Pomocí kouzel, která ovládali, totiž prohledali snad celý svět, ale bez úspěchu. Nikdy se však její tajemství nedozvěděli. Píše se pak, že teprve její dcera odhalila, že matka mívala nějakou tajemnou chatu kdesi v lesích Norska. To místo však bylo obehnáno tak mocnými kouzly, že se tam nikdo nemohl dostat. Mnoho dobrodruhů se vydalo na cestu, aby onu chatu objevili, ale ani jeden neuspěl. Všichni se vrátili s nepořízenou, nebo se nevrátili vůbec. Mě osobně to sice připadá jako snůška nesmyslů,“ zakončila Mel. „Ale jestli tomu chcete věřit…“

„Náhodou, pohádka je to pěkná,“ usmála se Natalia.

„Ale vem si, že na tom něco pravdivého být musí,“ mrknul na ni Draco. „My s Harrym jsme věřili, že něco takového opravdu existuje. A protože jsme si to chtěli ověřit, vydali jsme se zase do Bradavic. Doufali jsme, že v knihovně něco najdeme.“

„To bych se hodně divi…“ začala zase Melanie.

Draco však její poznámku úplně ignoroval a pokračoval dál: „Opět jsme se přemístili do Prasinek, ale tentokrát jsme se chovali opatrněji. Proto jsme do školy nešli hlavní bránou jako minule, ale rozhodli jsme se to obejít lesem. Jo,“ ušklíbl se, „bylo nám jasné, že to může bejt nebezpečný, ale moc jsme na to nemysleli, hlavně už jsme chtěli bejt v tý knihovně a ověřit si tu informaci. A asi jsme si počínali trochu neopatrně, jakmile jsme totiž vešli hloub do lesa, narazili jsme na pár kentaurů. Zřejmě se jim nelíbilo, že se procházíme po jejich lese. Bez varování na nás zamířili těmi svými šípy a skoro to až vypadalo, že nás zastřelí. Vážně jsem si to myslel, ale pak jeden z nich poznal Harryho. Nějakou dobu se mezi sebou dohadovali a pak udeřili na nás. Ptali se, co máme společného s těmi v hradě, co tam děláme… No prostě výslech jak vyšitej. Vůbec nevím, jak se nám povedlo zbavit se jich a pokračovat v cestě. Dokonce byli i tak hodní, že nám ukázali cestu. K večeru jsme se zase objevili před hradem a tajnou chodbou jsme se do něj vrátili. Tentokrát jsme si dali pozor na to, aby nás někdo neviděl. Díky plánku a několika chodbám jsme se dostali až ke knihovně. Všechno probíhalo hladce, já jsem hledal tu knížku, přece jenom se tam vyznám líp než on, zatímco Harry kontroloval plánek. Našel jsem hned několik knížek, ve kterých jsem narazil na zmínku o Roweně a Norsku. Neměli jsme ale čas na to, abychom to prohledali. Někdo se totiž blížil k nám. Na nic jsme už nečekali, všechno jsme popadli do náruče a rozběhli se pryč. Jakmile jsme se ale přestali koukat do plánku, objevili nás. Sice to byli nějací nováčci, ale jak nás to zaskočilo, schytali jsme hned několik kleteb. Právě jedna mi způsobila tohle zranění,“ přejel si rukou po hrudi, kde, jak dívky věděli, měl nepěknou jizvu. „Ale zase se nám podařilo utéct, a jakmile jsme byli venku, zdrhli jsme nějakou další tajnou chodbou, a přemístili jsme se do té chaty.“

„Doufám, že sis to pak ošetřil,“ zamračila se najednou Melanie a přísně na ni pohlédla. Když se však Draco podíval do země, bylo jí jasný, která bije. „No to si ze mě děláš srandu! Víš, co všechno se ti mohlo stát? Co když by se ti do toho dostala infekce? Ale já se hned divila, že ta rána vypadá nějak staře a přesto nezhojeně. Mohl jsi i zemřít, kdyby se ti tam něco dostalo a…“

„Já to vím, Mel,“ zarazil její výčitky Draco. „Ale prostě na to nebyl čas. Prostě nás v ten okamžik víc zajímaly ty knihy, než nějaké moje zranění. To jsem prostě jen nechal zhojit pomocí hůlky, ale zřejmě jsem to neudělal pořádně, no,“ pokrčil rameny. „Hlavní je, že je to teď v pořádku. Ale věř mi, ty knihy byly vážně zajímavější. V každé z nich se o Roweně a tom domku psalo, ale vždycky jinak. Jednou to měl být palác uprostřed lesů, podruhé tajná jeskyně, pak malá lesní chatička…Nevěděli jsme, čemu máme věřit. Nejvíc nás však zaujala knížka, kterou údajně napsal někdo z té doby. Asi byla pořádně stará a i ohmataná. Zato na ní bylo tolik prachu, že už ji roky nikdo nevytáhnul z police. Psalo se tam vesměs to samé, co v ostatních, jen to bylo mnohem podrobnější a zároveň i důvěryhodnější. Do té doby jsme si o tý legendě mysleli, že to nemusí být pravda, ale tohle nás přesvědčilo o opaku. A zároveň utvrdilo v tom, že viteál opravdu bude schovaný na tom místě. Na nic už jsme nečekali a začali plánovat cestu do Norska. Během pár dní jsme to měli promyšlený a pomocí telefonu jsme si na londýnském letišti objednali dvě letenky do Osla. Teda řeknu vám, to byl zase zážitek,“ otřásl se. „Nechápu, jak takhle můžou mudlové cestovat. Je to děsný.“

„Náhodou,“ ohradila se Natalia. „Létání je bezvadný. Je to pohodlný, můžeš se i na něco koukat, pospat si…Stokrát lepší než nějaký pitomý přemisťování.“

„Tak to ani omylem. Víš, jak mi bylo blbě? A navíc pak ve vzduchu?“

Nat se rozesmála: „Že vy jste narazili na větrný turbulence?“ pošklebovala se.

„Zřejmě,“ zamračil se. „Každopádně je to naposled, co jsem tak cestoval. Příště dám přednost přemisťování.“

„Fajnovko,“ rýpla si dívka.

„Zrovna ty máš co říkat. Ty, co nesnášíš přemisťování,“ oplácel jí to Draco.

„Nechte toho, vy dva,“ zarazila je Melanie. „To si nechte na potom. A ty, pokračuj,“ otočila se na Draca.

„Né,“ zasténal Malfoy. „Nepočkalo by to chvíli? Třeba bych si došel na oběd a…“

„Tak na to rovnou zapomeň,“ zavrčela Nat. „Když vydržím bez jídla já, zvládneš to i ty.“

Draco se jen zamračil, ale pak si povzdechl a pokračoval ve svém příběhu: „Z Osla jsme se vydali místními linkami do dalekých vesniček na severu. Sice se nám několikrát podařilo zabloudit, ty jejích místní autobusy a vlaky, to snad ani není možný. Navíc to tam maj všude psaný v tý svý hatlamatilce a jako najít někoho, kdo by uměl anglicky…Dokud jsme byli ve městech, tak to bylo v pohodě. Ale na vesnicích jsme potkávali jen samý starý babky a dědky a ti na nás kvákali nějakou tou pařečí. Ani si neumíte představit, jak jsme byli zoufalí. Trvalo nám několik dní, než jsme našli ten les, o kterém se psalo v té knize. Překvapilo nás, jak je obrovský. Ale představovali jsme si ho úplně jinak. Chápej, čekali jsme nějakej obrovskej zarostlej les, ale tohle se tomu vůbec nepodobalo. Byl to takovej světlej les, nechápali jsme, jak se do něj mohla ukrýt nějaká chatrč. A ještě víc nám vrtalo hlavou, jak to, že ji ještě nikdo neobjevil. Ale jak jsme šli hlouběji a hlouběji, docházelo nám, že ten les není jen tak obyčejný. Přes den to bylo v pořádku, ale v noci se les úplně proměnil a začal žít svým životem. Jako bychom se ocitli v jiným světě. Všude kolem se ozývaly prapodivné zvuky a my se jen choulili v korunách stromů a doufali, že nás nenajde nějaké zvíře a nesežere nás. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, dny jsme po nějaké době přestaly počítat. A začali jsme ztrácet naději, že najdeme to, kvůli čemu jsme se tam vydali. Spíš jsme začali hledat cestu ven. A to se nám samozřejmě taky nedařilo,“ uchechtl se. „Spíš jsem měl pocit, že se tam motáme víc a víc. Kytky byly čím dál tím víc podivné a pro nás neznámé, stromy neobvykle podobné. Harry jednou prohodil něco v tom smyslu, že jsme překročili bludný kořen. Nechápal jsem, co tím myslí, dokud mi to nevysvětlil. Myslím, že jsem přišel na to, kde se tyhle pověsti vzaly. Protože pokud někdo do toho lesa vlezl jako my dva, tak mu taky muselo připadat, že se ocitl v jiném světě. Za tím bludným kořenem. Po dalších několika dnech jsme začali ztrácet naději, že se odtamtud dostaneme. Propadali jsme zoufalství a beznaději. Snad to byla atmosféra toho místa, jinak si to nedokážu vysvětlit. Právě když nám bylo nejhůř, objevili jsme se najednou před nějakým údolím. Nedovedu si to vysvětlit, jako většinu věcí z toho místa, ale věděli jsme, že jsme u cíle. Hleděli jsme na nezměrné množství všemožných a prapodivných rostlin, které celé údolí vyplňovaly. A uprostřed toho všeho se tyčil malý, kamenný domek. Připadalo nám to až neskutečné. Po tom všem. Ale neváhali jsme a vrhli jsme se dolů. Na rostliny jsme nebrali žádné ohledy, ale ony na nás jo. Vůbec nás nechtěly pustit dál,“ zamračil se.

„Nedivím se jim,“ podotkla Nat. „Taky bych vás nepustila.“

„Nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit a přemýšlet, jak se dostat k onomu domku. Po nějaké době jsme se tam vydali znova, tentokrát však s hůlkami v pohotovosti. Přestože se po nás kytky pořád sápaly, pomocí ohně a světla se nám je dařilo udržovat v dostatečné vzdálenosti. Na konci nás ale několik z nich napadlo. Bránili jsme se, ale jedna z nich mě nakonec zranila.“

„Cirrus venosus,“ zašeptala Melanie.

„Ale podařilo se nám dostat do domu a to bylo hlavní. Překvapilo nás, že je zevnitř stejně velký jako zvenčí. Mysleli jsme, že bude kouzlem nějak zvětšený, ale to jsme se pořádně sekli. Hodili jsme to ale za hlavu a začali hledat něco, co by mohl být viteál. A asi jsme ho i našli. V jedné vitríně byl vystaven jakýsi diadém. Rowenin diadém, jak jsme se pak dozvěděli. Neodvážili jsme se ho vyndat ven, hleděli jsme na něj, když se najednou ozval nějaký hlas. Děsně jsme se vylekali a otočili se. Až pak nám došlo, že to promluvila žena z obrazu, který visel za námi. Nevěřili jsme vlastním očím, ale byla to Rowena z Havraspáru.“

„Vy jste ji opravdu viděli? Myslela jsem, že ten obraz neexistuje. Že jsou to jen báchorky. Vždyť ten bradavický byl dávno ztracen, stejně jako ostatní obrazy zakladatelů.“

„Což je škoda. Tenhle by se v Bradavicích vážně vyjímal. Rowena byla neobyčejně krásná žena. A navíc i laskavá,“ zasnil se Draco a zmlknul. Zřejmě vzpomínal obraz zakladatelky Bradavic. Dívky na něj vyčkávavě hleděla, Nat dokonce chtěla něco říct, ale v tom okamžiku se Malfoy opět rozpovídal. „Pomohla nám. Potvrdila nám, že se tam Voldemort opravdu ukázal, ale už před lety. Nevzpomínala si přesně, ale odhadovala do na desítky let. Navíc nás před svým diadémem varovala, že už není to, co býval. Že z něj Voldy opravdu udělal viteál. Bylo na ní vidět, jak toho lituje. Zřejmě ten šperk vážně milovala. Nevím proč, nepověděla nám to, ale je v něm podle mě víc, než se na první pohled zdá. Každopádně Harry ho po tomto rozhovoru vyjmul z vitrínky a pečlivě zabalený ho uložil do batohu. Celou dobu používal rukavice, jako by se ho bál dotknout. Až pak jsem si vzpomněl na to, že kdyby se ho dotkl rukou, mohlo by ho to stát i život. Ještě jsme se rozhodli, že v domě přenocujeme, ale pak mi začalo být nějak divně. Harry si začal dělat starosti, popravdě z toho byl mnohem víc vyplašený než já. Proto jsme se na cestu vydali ještě ten den. Ty rostliny už nás ven pustily a nekladly odpor. Ale jakmile jsme odešly z údolí, to jako by zmizelo. A dál už si nic nepamatuju,“ zakončil to.

„Musel jsi omdlít,“ mínila Melanie. „Ta rostlina, cirrus venosus, je nesmírně jedovatá. Skoro tě to stálo život, Draco. Nebýt Nat a Nevilla, tak tu teď nejsi,“ pohlédla na svoji kamarádku.

„Potom,“ zarazila Nat Draca, když se chtěl na něco zeptat. „Ale jsem ráda, že jsi nám tohle řekl a nevykrucoval se. Jen by mě zajímalo, kam se poděl Harry,“ povzdechla si.

„Podle mě to byl on, kdo sem Draca přenesl,“ vzala si zase slovo Mel. „Nechtěl ale, abychom ho něm věděli. Pak by pro něj bylo těžké odejít. Prostě chtěl pokračovat ve svém úkolu.“

„Jen aby to zvládl,“ zapochyboval Draco a pohlédl z okna. Na vlastní kůži zažil, jak náročný to je, hledání viteálů. A pořád ještě zbývaly dva, které se musely najít a zničit, než bude možné zabít Naginy a Voldemorta. A kdo ví, kde byl posledním viteálům konec.

21.05.2008 20:08:22
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one