My world of fantasy...

63. KAPITOLA - CIRRUS VENOSUS

Tak další kapitola k NZ, i když s těma komenty jste se moc nevytáhli..tak snad to ted bude lepší, jinak si mě nepřejte..
Jo a přeju příjemné čtení, víc snad dodat nemusím..

__________________________________________

Čas běžel až neuvěřitelně rychle. Než se kdokoliv nadál, březen se přehoupl v duben. A i ten již téměř končil. Po sněhu už dávno nebyly ani památky, místo toho všude rozkvétaly květiny. Všechny londýnské parky se jen zelenaly a lidé začali více vycházet ven. Konečně mohli odložit tlusté zimní bundy a vyrazit si na procházku jen tak ve svetru nebo mikině. Tuhá zima, která sužovala město po celé měsíce, byla konečně pryč.

Na ústředí se za tu dobu moc věcí nezměnilo. Lidé stále odcházeli a přicházeli, jak se jim zachtělo. Občas se na ústředí objevil Kingsley, nebo jiný člen Řádu. Ale obyvatelé zůstávali stále stejní. Melanie a Natalia se tam opět s chutí zabydlely a zdálo se, jako by nikdy nebyly pryč, jako by stále žily v tomto starobylém domě. Nataliin život však získal nový řád. Každou chvíli mizela ven za svým přítelem, Jackem, a užívala si období, kdy měla konečně klid. Voldemort o sobě nedával skoro vědět, jen sem tam podnikl nějaký drobný útok, ale nic velkého. Anglie zažívala období klidu a míru. Ale to nemělo vydržet dlouho.

„Jacku?“ přetočila se Nat na boku a pohlédla na něj.

„Hm?“ zabručel a ani se nenamáhal otevřít oči.

Leželi právě v Nataliině posteli na Grimmauldově náměstí a jen tak odpočívali. Byl totiž právě víkend, Jack nemusel být ve škole, a tak měli celý den pro sebe. I když nyní už byl večer.

„Proč mám pocit, že je něco špatně?“ zamračila se, překulila se na záda a hleděla na hořejšek své postele.

„Špatně?“ probral se konečně mladík, nadzvedl se na loktech a zadíval se na ni.

„Prostě jako by se něco mělo stát. Jako by už tahle pohodička měla skončit.“

„To se ti jen zdá,“ pohladil ji po tváři.

„Tss,“ zvedla se. „Prostě mi to přijde jako ticho před bouří. Voldy a ta jeho partička pitomečků o sobě už nějak dlouho nedávají vědět.“

„A tobě to vadí, protože se nudíš.“

„Nenudím!“

„Ale jo, nudíš. Mluvil jsem včera s Melanií, když jsem přišel, a říkala, že většinu času se jen někde válíš a jsi nabručená.“

„Blbost.“

„Nemohl bych mít taky jednou pravdu?“ pousmál se. Teprve během posledního měsíce začal Nataliu doopravdy poznávat. To, že je výbušná a občas i náladová, to věděl už dávno. Ale ostatní stránky její osobnosti teprve pomalu objevoval. Ale líbilo se mu, jaká dívka byla. Rozhodně by nechtěl nějakou domácí puťku, která by jen se vším souhlasila. Sice už se kvůli své povaze několikrát pohádali, ale pokaždé hádku rychle zažehnali. Moc dobře věděli, že je to zbytečné.

„Máš ji až moc často,“ odvětila s úšklebkem a přistoupila a políbila ho. V další chvíli se od něj však prudce odtrhla, domem se totiž roznesl hlasitý výkřik, který zřejmě patřil Siriusovi.

„Co se…“ začal Jack, ale Natalia na nic nečekala a vyběhla ven ze dveří. Rychle seběhla schody a ani nevnímala, že Jack se vydal hned za ní. Zastavila se až na skoro dole a nevěřícně hleděla na svého otce a mladíka, kterého podpíral.

„Draco!“ vykřikla a vrhla se k němu.

„Nat, stůj!“ zarazil ji Sirius, když byla skoro u nich. „Raději skoč nahoru pro Melanii. Budeme potřebovat pár lektvarů. A sežeň někde Cissu, nebo aspoň Remuse,“ zaúkoloval ji a sám dotáhl svého skoro synovce do kuchyně, kde ho položil na sedačku. Jack mezitím vešel za ním.

„Co je mu?“ zeptal se Jack po chvíli.

„Zřejmě ho někdo napadl,“ odpověděl Sirius a starostlivě prohlížel Dracova zranění. Některé byly zjevně starší. Vůbec nevypadaly dobře. Zajímalo by ho, co Draco asi tak vyváděl. A hlavně proč se zničehonic objevil na ústředí. A bez Harryho. Ale zeptat se nemohl, mladý Malfoy mezitím upadl do bezvědomí.

„Siriusi? Co se děje?“ ozvalo se ode dveří. „Natalia mi jen řekla, ať…Panebože,“ vyděsila se, když si všimla Dracova bezvládného těla. Na nic nečekala a přiskočila k sedačce. „Smrtijedi, co?“ pohlédla na Siriuse a lahvičky s lektvary položila na zem vedle sebe. Pak se sama podívala na Dracova zranění. Nelíbily se jí o nic víc než Siriusovi. „Mohl bys mu sundat tu košili?“ otočila se na Jacka, který postával kolem. „A Siriusi, v zásobách by měly být nějaké posilovací lektvary a taky hojivé masti. Jo, a Natalia se myslím přenášela krbem ke Kingsleyovi. Remus má být teď u něj.“

Pak už se věnovala jen svému bratranci. Zjistila, že celé tělo má pokryté drobnými i většími rankami. Nyní byla ráda za to, že v Bradavicích byla  za šprtku. Dokázala poznat, která zranění jsou způsobena kouzly, která zvířaty a která rostlinami. Podle toho k nim také přistupovala. Nezdálo se však, že by nějaké z nich bylo život ohrožující. Jak už si prve všiml Sirius, mnohá z nich již byla docela stará, jen nebyla úplně zhojena. Na ty méně závažné si vystačila s hůlkou. Ostatní namazala mastí. Víc pro něj udělat nemohla. Jen ještě ovázat hluboký škrábanec na hrudi a nalít do něj několik posilovacích lektvarů. Pak už si jen sedla vedle u něj a čekala, až se probere.

„Je to vážné?“ zeptal se po chvíli mlčení Jack.

Melanie se na něj otočila. Docela měla tohohle kluka ráda a ani se moc nedivila tomu, že se Natalia dala dohromady právě s ním. Hodili se k sobě.

„Mohlo by to být horší,“ řekla jen. „Má jen pár škrábanců, ale už byl i v horším stavu,“ pousmála se a vzpomínala na doby, kdy byli s Dracem ještě nepřátelé. „Většina z nich je navíc způsobena kouzly a to by se mělo docela snadno léčit. Jen tahle rána,“ ukázala na tu na hrudi, „mi dělá docela starosti. Podle mě je to od nějaké rostliny, ale nemůžu přijít na to od které. Nejsem lékouzelník ani bylinkář…“ V ten okamžik se zarazila. Napadl ji jediný člověk, který byl na jejich straně a který se přímo bravurně vyznal v bylinkářství. Neville. „Pohlídej ho,“ křikla na Jacka a odpelášila pryč. Pak už bylo slyšet jen to, jak se pomocí krbu přesouvá do domu Longbottomových.

Jack tak zůstal u Draca sám. Nepotěšilo ho to, věděl, že kdyby se něco stalo, kdyby nastaly nějaké komplikace, moc mu nepomůže. Nevyznal se v ničem, co se týkalo kouzlení. Věděl jen pár základních věcí, co pochytil od někoho z domu. Natalia se o kouzlech nerada bavila, z ní nic nedostal, přestože ho toto téma docela zajímalo.

„Kde je…“ vešel do pokoje Sirius s náručí plnou lektvarů a dalších různých nádobiček.

„Někam odletěla krbem,“ pokrčil rameny Jack. „Začala mluvit o bylinkářství nebo o něčem takovém, a najednou se sebrala a utekla.“

Black si jen povzdechl a posadil se na sedačku k Dracovi. Nechtěl se Melanii do ničeho motat. Pokud by něco udělal špatně, nemuselo by to dopadnout dobře.

Nečekali však moc dlouho, Melanie se vrátila poměrně brzy a dokonce i s Nevillem. V těsném závěsu za nimi se přiřítila i Natalia s Remusem, Narcisou a také Tonksovou, která se k nim zřejmě přidala cestou.

„Jak je na tom?!“ vyhrkla hned Cissa a hrnula se do kuchyně. V další chvíli už klečela před Dracem a starostlivě na něj hleděla.

„Snad dobře,“ odvětila Mel. „Ale potřebuju teď, abys uhnula. Stále ještě není ošetřený.“

Narcisa jen přikývla, poodstoupila od svého syna a postavila se vedle ostatních přítomných. Melanie a Neville naopak přistoupili blíže.

„Napadá tě, co by to mohlo být?“ zašeptala mel tak, aby to ostatní neslyšeli. Nechtěla vyvolat zbytečnou paniku. Ne, když nevěděla, jestli je to doopravdy vážné.

Neville se jen sklonil nad ránou a pečlivě si ji prohlížel. Teprve po chvíli vzhlédl. Tvářil se přitom však poměrně dost ustaraně. „Pokud je to to, co si myslím,“ začal pomalu, „tak to vůbec není dobré.“

„A co si teda myslíš?“

„Mel,“ otočil se na ni. „To, že upadl do bezvědomí, to není způsobeno kouzly ani ničím jiným. Za to může ta rostlina.“

Melanie na Draca jen úzkostně pohlédla. Až do té doby si myslela, že za jeho bezvědomí může vyčerpanost.

„Tyhle rýhy,“ přejel po ráně a teprve nyní si dívka všimla jemných dírek, které byly posety kolem krvácivého šrámu, „způsobuje jen jedna rostlina. Cirrus venosus. Pamatuješ? Brali jsme to loni, ke konci roku a…“

Melanie se na něj jen vyděšeně podívala. Moc dobře si pamatovala slova jejich profesorky. Cirrus Venosus je jedna z nejjedovatějších kouzelných rostlin, která dokonce ani neroste v Británii. Jen na severu Evropy, v Norsku. Vzpomínala si také na to, jak je obtížné jed neutralizovat.

„Jak se k ní proboha dostali?“ zašeptala zděšeně.

„Nevím, ale jestli rychle něco uděláme, tak za chvíli upadne do tak hlubokého bezvědomí, že už se z něj neprobere,“ odvětil Neville.

„Ale jak můžu uvařit protijed, když polovina přísad je téměř nesehnatelná,“ kousla se do rtu a pohlédla na Draca. Do očí jí přitom vhrkly slzy. Nedovedla si představit, že by měl zemřít. Ne, za těch pár měsíců si na něj hrozně zvykla, opravdu ho brala jako svého bratrance, kterým také byl.

„Děje se něco?“ přerušila je Natalia, jež si moc dobře všimla jejich starostlivých výrazů. Neslyšela sice, o čem se bavili, na to mluvili až moc potichu, ale jejich výrazy se jí vůbec nelíbily.

Melanie její otázku ignorovala a dál hleděla na Draca. Promluvila teprve po chvíli a všichni již mohli slyšet její těžko ovladatelný hlas: „Přineste prosím někdo Lektvary nejmocnější.“

Všichni přítomní si vyměnili překvapené a zároveň zděšené výrazy. Pak se ale Tonksová duchaplně sebrala a vyběhla ven z místnosti. Nebyla pryč ani pět minut, když znova rozrazila dveře a vběhla dovnitř. Těsně za prahem se jí však zamotaly nohy a ona sebou praštila na podlahu. Kniha jí přitom vylétla z ruky a přistála pod stolem. Remus si jen povzdechl, ale pak se vydal ke své přítelkyni a pomohl jí na nohy. Ta se na něj vděčně usmála a chtěla sebrat zahozenou knihu, ale tu už mezitím Narcisa podala bledé Melanii. Ta v ní hned začala zuřivě listovat, až se zastavila na téměř poslední straně a dala se do čtení. Teprve po pár minutách vzhlédla a ve tváři se jí usadil zoufalý, bezmocný výraz.

„Mel?“ vypravila ze sebe Narcisa. „Co je s Dracem? Co je s mým synem?“

„On…on…“ zajíkla se dívka a rychle zamrkala, aby zahnala slzy. „Umírá, Ciss,“ vypravila ze sebe nakonec.

V místnosti nastalo hrobové ticho a všichni jen nevěřícně hleděli na Melanii. Nemohli uvěřit tomu, co právě řekla. Někteří se s nadějí podívali i na Nevilla, jako by čekali, že jí to vyvrátí, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Ne!“ vyrazila ze sebe Nat a vrhla se k němu. „Mel, že to není pravda, prosím tě, že ne?“ pohlédla na ni zoufale.

Melanie se však nezmohla ani na slovo, a tak jen záporně zakroutila hlavou. V další chvíli se Narcisa sklátila k zemi. Sirius ji na poslední chvíli zachytil, ale bylo na něm vidět, že i on je z toho hodně mimo. Zoufale pohlédl na Draca, ale pak vzal Cissu do náručí a odešel s ní z pokoje. Jack a Remus s Tonksovou se tvářili také nanejvýš vážně a hlavně smutně. Ale ani jeden nevěděl, co by měl dělat. Jak mladíkovi pomoci. Nechtělo se jim věřit, že by to bylo až tak beznadějné. Nakonec to byla Nymfadora, kdo se ozval jako první.

„Nedalo by se něco dělat?“

„Proti tomu existuje jediný protijed. A ten se prakticky nedá vyrobit,“ hlesla Mel chvějícím se hlasem.

„Proč?!“

„Tak se koukni na ty přísady,“ hodila po ní knihu. „Strana sto padesát pět.“

Tonksová nelenila a okamžitě otevřela Lektvary nejmocnější. Chvíli jí trvalo, než našla příslušnou stranu, ale za chvíli už i s Remus studovala onen prazvláštní lektvar.

„To…“ vydal ze sebe Lupin. „Většina z toho je neobchodovatelné zboží.“

„Proč myslíš, že to nejde uvařit,“ ušklíbla se ponuře Melanie.

„Myslím, že by to mohlo jít,“ zamyslela se Tonksová a zamyšleně na to hleděla. „Sice by to bylo nezákonné,“ pousmála se, „ale šlo by to.“

„Jak, Nym?“ pohlédla na ni Natalia a v očích se jí zračila naděje.

„Existuje jedno místo, kde tohle všechno seženeš. A teď nemyslím Obrtlou, tam většinou nic nemají.“

„Kde ale…“

„Není to snad jasný?“ přerušil Melanii Neville. „Jediné místo, kde tohle všechno seženeš, je ministerstvo kouzel.“

„Takže my se chceme vloupat na ministerstvo?“ usmála se Nat a v očích se jí objevily nezbedné jiskřičky. Vědomí, že bude moct pro Draca něco udělat a navíc se vloupat na ministerstvo, které stejně bylo úplně neschopné, se jí víc jak zamlouvalo.

„To se nestihne,“ řekl najednou Neville. „Cirrus člověka dokáže zabít do čtyřiadvaceti hodin. Bezvědomí nastane po patnácti hodinách. A ten lektvar se vaří…“

„Přes pět hodin,“ doplnila ho Mel.

„Musí se to stihnout,“ zamítla to hned Natalia. „Draco nesmí zemřít. Ne kvůli nějaké pitomé kytce. Tak jdeme?“ pohlédla na své přátele a postavila se na nohy. Očividně byla připravena vyrazit hned.

„Nat, musíme se domluvit a …“ začal Remus.

„Nechat ho zemřít?“ pohlédla na něj tvrdě. „Já, ty, Tonks a táta půjdeme na ministerstvo. Melanie, Jack a Neville zůstanou tady a…“

„Tak to ani omylem,“ ozval se Neville a zamračil se na ni. „Jdu s váma.“

„Mel?“ pohlédla na svoji kamarádku.

„Ať jde, já a Jack to zvládneme. A kdyžtak tu je ještě Narcisa.“

„Dobře,“ přikývla, vytrhla Remusovi knihu z ruky a vyběhla ven z místnosti.

Ani ne za minutu už bylo slyšet, jak se žene po schodech zase dolů. A tentokrát nebyla sama. Do kuchyně se spolu s ní vřítil i Sirius. Tvářil se však stejně utrápeně jako prve. V jeho očích možná byla jiskřička naděje, ale zřejmě moc nevěřil, že by se ten plán mohl povést.

„Můžeme teda?“ pohlédla Nat na všechny přítomné.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ zamračil se Sirius.

„A to chceš jako nechat Draca zamřít?!“ vyjela na něj jeho dcera. „Tak si tu klidně zůstaň, když se ti to nelíbí. Ale já ho zemřít nenechám. Jeho ne,“ dodala tišeji, sebrala se a naštvaně opustila kuchyni.

Všichni se za ní jen překvapeně podívali. Jen Neville byl natolik duchaplný, že se zvedl a vyběhl za ní. V další chvíli se halou nesl tlumený rozhovor, následovaný hlasitým prásknutím. Teprve to probralo ostatní v kuchyni. Neváhali, vyběhli za Nat a Nevillem, ale pozdě. Ti dva se již přemístili.

„Tohle bude pořádnej průser,“ vypadlo ze Siriuse.

A když pohlédl na Remuse a Nym, poznal, že ti dva si myslí úplně to samé.

 

**

 

Neville se mezitím spolu s Nat přenesl před vchod pro návštěvníky ministerstva kouzel. Natalie se na tváři objevil mírný úsměv. Vzpomněla si, jak zde byla naposledy. Tenkrát to taky byla tajná akce. Doufala, že tahle dopadne stejně dobře jako ta minulá.

„Na co myslíš?“ vyrušil ji ze snění Neville.

„Na to, jak jsem tu byla na podzim. Zachránit otce,“ odvětila s úsměvem. „Chtěla bych, aby tohle mělo taky happy end.“

„Neboj, určitě to najdeme. Máš tu knížku?“

„Ne asi, nechala jsem ji tam,“ protočila oči v sloup a mávla mu knihou před očima. „Jen budeš muset najít to, co potřebujeme. Moc se v těhle věcech nevyznám.“

„Možná bysme nejprve mohli sjet dolů,“ mínil Neville a pohlédl na červenou telefonní budku.

„To by mě vážně nenapadlo. To je snad jasný, že tu nebudeme jen tak stát, zatímco Draco umírá. Jen by mě zajímalo, co řekneme tomu chlápkovi u toho vchodu.“

„To nech na mě,“ usmál se na ni Longbottom a vešel do budky. Nat neváhala a následovala ho.

„Vítejte na Ministerstvu kouzel,“ uvítal je úřední hlas. „Uveďte prosím jméno a důvod návštěvy.“

Neville pohlédl na Nataliu, ale pak odpověděl pevným hlasem: „Neville Longbottom, Natalia Blacková. Jdeme navštívit moji babičku.“

„Děkuji,“ odvětil hlas. „Návštěvníci nechť si laskavě vezmou jmenovky a viditelně si je připevní na svoje hábity.“

„By mě zajímalo na jaké,“ zavrčela Natalia. Nesnášela tohle nesmyslné zdržování. Přesto však popadla svoji jmenovku a strčila ji do kapsy. Stačila si však přečíst nápis, jenž se na tom skvěl. Natalia Blacková, rodinná návštěva.

„Upozorňujeme návštěvníky…“

„Ano, ano, známe,“ skočila do toho Nat. „Jedeme!“

Ženský hlas opravdu zmlkl, podlaha se zachvěla a během chvilky už oba dva stáli v atriu a pomalým krokem se blížili k místu, kde opět vysedával jakýsi postarší kouzelník, jenž kontroloval všechny návštěvníky, kteří se vydali na Ministerstvo kouzel. Nat jen nervózně těkala pohledem z Nevilla na onoho staříka a říkala si, co asi její kamarád vymyslí, aby mohli jen tak projít a nezpůsobili si nějaké nepříjemnosti. Nedoufala v to, že by jim skočil na to, že jdou jen na návštěvu.

„Nemůžeme to jen tak projít?“ naklonila se Nat k Nevillovi.

„Myslím, že by nám neskočil na to, že jsme zaměstnanci.“

„Nevypadá na to, že by zrovna vnímal dění okolo sebe,“ poznamenala s pohledem upřeným na muže, který si četl noviny.

„Nebudeme nic pokoušet. Krom toho – babička by tu měla dneska být. Aspoň to ráno říkala,“ mrkl na ni.

„Jo tak,“ pochopila. „Tak v tom případě - Dobrý den!“ zahalasila tak nahlas, že se muž za přepážkou lekl a nadskočil. „Jsme návštěvníci, tak bysme se chtěli…“

„Postavte se sem,“ zabrblal znuděně a vytáhl nějaký zlatý proutek. Potom, co je oba dva zkontroloval, je ještě požádal o jejich hůlky. Po mírném zaváhání mu je podali. „vše v pořádku. Jen…“ pohlédl konečně na jejich cedulky. „za kým že to jdete?“

„Babička tu má nějaké jednání,“ řekl rychle Neville. „A řekla nám, abychom se za ní stavili.“

„Oba dva?“ pohlédl na ně podezíravě.

„Jako jeho přítelkyně snad nezůstanu čekat venku, ne?“ vložila se do toho Nat a ošklivě se na muže zamračila. Jeho podezíravost se jí vůbec nelíbila.

„Dobře,“ vydechl kouzelník. „Můžete jít. A tohle,“ podával jim hůlky, „si vezměte. A mimochodem – nejste vy dcera Siriuse Blacka?“ podíval se ještě na Nataliu.

„Vypadám tak snad?“ ušklíbla se. „Na shledanou,“ a rychlým krokem se od muže vzdálila. „Moc milej chlap,“ prohodila pak k Nevillovi.

„Buď ráda, že nás vůbec nechal projít.“

„Co mu zbejvalo? Neměl jediný důvod, proč by neměl. Kam teď?“ zastavila se před výtahy.

„Myslím, že by to mělo být čtvrté patro. Sice to většina lidí neví, ale lektvary a rostliny jsou na stejném patře jako zvířata. Jen výtah to nehlásí.“

„Ještě že tě mám s sebou. Bych se tu jinak ztratila. Minule jsem měla co dělat, abych našla ten pitomej odbor záhad.“

„Tohle by mělo být podstatně lehčí,“ usmál se Neville a nastoupil do výtahu, který zrovna přijel. Vzhledem k tomu, že už byl večer, moc lidí tam nejezdilo. S nimi jela jen jedna žena a ta navíc vystoupila hned v dalším patře. Nat jen netrpělivě hleděla na tlačítka výtahu a čekala, až konečně budou ve čtvrtém patře.

„Čtvrté patro, odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, kanceláře divize zvířat, osob a duchů, oddělená pro styk se skřety a Poradny pro boj se škůdci.“

„Vidíš. A o rostlinách a lektvarech tu není ani slovo,“ poznamenal Neville.

„Což je dost divný,“ odvětila Nat a společně s ním vystoupila. „Taky by si tu mohli udělat větší pořádek.“

„Zřejmě jim to takhle vyhovuje,“ pokrčil rameny a hrnul se na druhý konec chodby. „Před nedávnem jsem tu byl s babičkou. Její známý tu pracuje a ukazoval mi některé vzácné rostliny. A nejen to.“

„A myslíš, že tu budou mít všechno?“ zeptala se Natalia tišeji.

„Budeme muset doufat. Protože jestli to tu nemají…“

„Je mi to jasný. Pokud to tu není, tak jsme v háji. Draco je v háji. Jediná možnost by byla navštívit Voldyho nebo Srabuse a poprosit je, jestli by nám nepůjčili pár přísad.“

Po téhle poznámce se Neville uchechtl. Představa, jak prosíte Snapea nebo dokonce Voldemorta o přísady do lektvarů byla dosti směšná.

„Stejně je mi divný, že tu nikdo není,“ rozhlédla se kolem Nat.

„Nedivím se. Je hrozně moc hodin. Normální lidé už mají padla.“

„Ale hlídači ne,“ všimla si dívka, když zahlédla plášť jednoho zaměstnance ministerstva. Pravděpodobně to byl bystrozor, pamatovala si ty pláště z minula. Na nic už nečekala a strhla Nevilla do jednoho výklenku, který tam zrovna byl. Pak na ně ještě seslala maskovací kouzlo, které se kdysi naučila právě pro tyto případy. Doufala tak, že si jich bystrozor nevšimne a nechá je na pokoji.

Když už měla dojem, že je chodba opět prázdná, vylezla ven a potichu se vydala dál. Pečlivě přitom četla spoře osvětlené cedulky na dveřích. Nerada by přehlédla to, co zrovna hledala. Cítila, jak ji Neville opatrně následuje a taktéž hledá tu správnou místnost. Nakonec ji našli až na konci chodby. Cedulka Sklad surovin pro výrobu lektvarů byla sice ošuntělá, ale přehlédnout se nedala. Dívka se naposled obezřetně rozhlédla, ale nakonec stiskla kliku a otevřela dveře. Jakmile byla i s Nevillem uvnitř, potichu za sebou zase zavřela a rozsvítila hůlku. Naskytl se jim pohled na obrovský sklad plný nejrůznějších přísad.

„Ty vole,“ vypadlo z Nat. „Tak to jsem vážně nečekala.“

„Mě spíš překvapuje, že to neměli nějak chráněné. Kdokoliv jim sem může vlézt.“

„Třeba jen zapomněli zamknout,“ ušklíbla se Natalia a dál si s tím nelámala hlavu. Místo toho otevřela onu knihu, nalistovala příslušnou stranu a prstem začala ukazovat na jednotlivé přísady. „Ani jednu z nich neznám, takže to je na tobě,“ usmála se na Nevilla a vzpomněla si přitom, jak nechala vybouchnout kotlík u Lestrangeů a laboratoři. Jestli něčeho litovala, tak to bylo to, že Snapea ta její látka nezasáhla.

„To by neměl být problém. Ten roh mečeroha poznám. Tyhle rostliny taky,“ ukazoval Neville. „Slzy ptáka Fénixe, to snad bude popsaný. A tohle…“ zahloubal se do knihy. „To by mě vážně zajímalo, jestli tu ten chlup z pětinoha najdeme.“

„Pětinoh? To mi něco říká,“ zamyslela se Natalia. „Není to taková ta obluda, co je popisována ve Fantastickejch zvířatech? Jak vznikla přeměněním těch kouzelníků?“

„Jo, to je ono,“ přitakal Neville. „Co tam píšou dál?“

„Kořen pampelišky, to je v pohodě, rostou i na náměstí. Pak je tu dračí krev, mozkomorův plášť a trolí sliz. Jestli tohle má Draco vypít, tak mu teda vůbec nezávidím. Jo a je tu taky několik dalších kytek,“ řekla a přečetla jejich názvy.

„Tak ty najdi tohle, já ty rostliny,“ rozhodl Neville a vydal se kamsi k regálům.

Nat jen pokrčila rameny, popadla knihu a zamířila si to k jinému regálu. Nějakou dobu jí trvalo, než se vyznala v té změti jmenovek, ale nakonec pochopila zdejší systém a dala se do hledání. Protože ale většina přísad byla neuvěřitelně vzácná, skončila právě u regálu s těžko sehnatelnými přísadami. Než se natáhla pro první z nich, ohlédla a zjistila, že Neville už má plnou náruč nějakého plevele, jak to pojmenovala. Neváhala tedy a natáhla ruku pro baňku, v níž byly slzy ptáka fénixe. Jakmile se jí ale dotkla, místností se ozval hlasitý pískot. Nat se poplašeně podívala na Nevilla, který z toho byl stejně vyplašený jako ona sama.

„Seber všechny ty přísady a padáme!“ křikl na ni. „Zřejmě se nám podařilo nějak spustit alarm.“

„Asi,“ souhlasila s ním Natalia a rychle začala hledat věci, které potřebovala. Počínala si přitom neuvěřitelně rychle, všechno to naházela do batohu, který měla na zádech a jakmile si byla jistá, že má vše, vydala se k východu, kde už na ni čekal Neville. Když však chtěli vyjít, zjistili, že dveře se pevně zacvakly a nejdou otevřít.

„A jsme v háji,“ zaklela dívka.

„Třeba se nám ještě podaří vyklouznout,“ zadoufal Neville. „Když si nás hlídači nevšimnou, budeme moct vyklouznout a nepozorovaně se dostat ke krbům.“

„Jestli tohle vyjde, tak jsme teda machři,“ zakroutila hlavou Nat, ale vytáhla hůlku a opět na ně použila zastírací kouzlo. To předchozí zrušila v okamžiku, kdy vešli do skladu.

Ani ne po dvou minutách zaslechli nějaké hlasy na chodbě. Mezi nimi i ten, který patřil muži, jenž je kontroloval při vstupu na Ministerstvo.

„Jsem si jistý, že to budou ti dva mladí, co sem přišli před necelou hodinou,“ křičel na své společníky. „Ta holka mi byla hned povědomá. Je to ta samá, co způsobila poprask loni na podzim, když skočila do toho Oblouku smrti. Za to dám ruku do ohně.“

„Jestli je to ona, tak ať si mě nepřeje,“ zavrčel další hlas. „Minule mi způsobila pořádný šok tím, když se vrhla do Oblouku.“

„Jsem si jistý, že jde o nějaké nedorozumění,“ řekl třetí hlas. Ten už jim byl známý. Nat ani Neville nechápali, kde se tu vzal Kingsley Pastorek, ten den neměl mít službu, ale byli rádi, že se tu objevil. S jeho pomocí by se jim mohlo podařit vyklouznout. „Spíš bych řekl, že to budou Smrtijedi, kteří se pokoušejí ukořistit nějaké vzácné přísady.“

„Říkám vám, že je to ta holka s tím klukem,“ nenechal se přesvědčit hlídač.

„Tak co kdybychom se tam podívali?“ navrhl bystrozor, který před půl rokem skočit Nataliu do Oblouku. „Aspoň tak zjistíme, kdo z vás má pravdu.“

Nat s Nevillem se jen přitiskli na tu část dveří, o které věděli, že se neotevře. V dalším okamžiku už se druhé křídlo dveří otevřelo dokořán a dovnitř vešly tři postavy. První dvě se hned vrhly do místnosti a zběsile hleděli kamsi do dáli. Oproti tomu Kingsley vešel pomalu a obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Netrvalo mu dlouho a všiml si dvou postav, které zděšeně stojí přitisknuté ke dveřím. Spiklenecky na ně mrkl a pak přešel ke svým společníkům.

„Mám pocit, že támhle vzadu se něco hýbe,“ řekl svým hlubokým hlasem a skrytě přitom mávl hůlkou. V zápětí se ozval cinkot skla.

„Máš pravdu,“ přitakal druhý bystrozor a i s mužem od přepážky se tam vrhnul. Kingsley přitom nenápadně mávl na Nat s Nevillem a potom se také vydal někam dozadu k regálům.

Natalia už na nic nečekala a potichu se vyplížila ze dveří. Neville ji o chvíli později následoval. Jakmile byli oba na chodbě, na nic už nečekali a rychle se rozběhli k výtahům. Měli štěstí, že jeden byl zrovna v jejich patře. Rychle do něj nastoupili, než se však stačili zavřít dveře, zaslechli ještě přidušený výkřik z místnosti, ze které před malým okamžikem vyběhli.

„Vždyť je to jen malá žába!“

„Ta nemohla nadělat takový zmatek. Někdo tu byl,“ vřískal bystrozor.

To už se výtah dal do pohybu. Nat se jen vystrašeně podívala na svého kamaráda. Oběma jim bylo jasné, jak obrovský hluk teď nadělají. A když se nad nimi dal do pohybu i druhý výtah, došlo jim, že už byli odhaleni. Netrpělivě proto čekali, až konečně budou v atriu, odkud by se mohli krbem přemístit pryč. Připadalo jim však, že se výtah hrozně vleče a že ten druhý je mnohem rychlejší. Proto pro ně bylo vysvobození, když úřední hlas oznámil Atrium. Na nic nečekali a jakmile se otevřely dveře, bleskově vyběhli z výtahu a namířili si to přímo ke krbům. Zaslechli za sebou, jak přijel i druhý výtah.

„Stůjte! Vy zloději!“ dal se bystrozor do křiku a hnal se za nimi.

Nat jen pohlédla na Nevilla. Od krbů už je dělilo jen několik metrů. Teď to nesměli vzdát. Záležel na tom Dracův život. V okamžiku, kdy tam doběhli, se na ně vyřítilo hned několik kouzel. Trojice kouzelníků zřejmě nebyla jediná, kdo hlídal ministerstvo.

„Běž!“ křikla Nat na Nevilla.

Ten se na ni jen ohlédl, ale když zjistil, že se na něj řítí několik kouzel, popadl letax, jenž byl v misce na římse, vběhl do krbu a po zamumlání několika slov zmizel v záři zelených plamenů.

Natalia tak zůstala na Ministerstvu sama, obklopena nepřáteli. Nehodlala se však ničím zdržovat. Taktéž popadla prášek, pomocí něhož se dalo cestovat, a vlezla do krbu. Když ale odříkávala adresu svého domu, zasáhlo ji nějaké kouzlo. Bolestí vykřikla a pohlédla na svoji nohu, která jí nepěkně krvácela. Pak už i ona zmizela v zeleném plameni. Poslední, co zahlédla, byl spokojený výraz Kingsleye, který doběhl ke krbům jako první. Jen doufala, že nikdo jiný nezahlédl její obličej.

14.05.2008 19:59:00
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one