My world of fantasy...

62. KAPITOLA - ODHALENÉ TAJEMSTVÍ

 

No, tak pro dnešek další kapitolka k NZ...
Možná je krapet jiná než ty předchozí, odvážnější, ale zase klidnější...Nic extra se tam neděje, ale kdo má rád nějakou akci (a nebezpečí!), popřípadně prudké zvraty, tak se může těšit na další kapitolu. Páč ta je smutnějšího a i temnějšího rázu, ale akce nechybí...Ale na to si můžete počkat.
Jinak jsem zvědavá, jak se vám bude líbit tohle..=) Ano, mnohé tím možná zklamu, ale...Radši nic, nerada bych prozradila něco, co bych nechtěla...
A jinak - opět čekám, že se tu objeví spoustu komentů..Popravdě jsem ted děsně líná. když mě teď Arynka nedokopává k psaní kapitol, je to bída...Ale komenty by mohly zapůsobit..Tak se snažte..=) Jinak vážně hrozí, že upadnu do jarního nicnedělání...A když ani to ne, tak se budu zase někde flákat a utrácet peníze..=) Jak jinak.
No, tak to je asi vše. Tak příjemné čtení. A omlouvám se za zpoždění, ale prostě mi to nešlo vložit..=(
.
________________________________________________________

Natalia se ve spánku mírně zavrtěla. Na rtech jí pohrával mírný úsměv. Po pár minutách však začala pomalu otevírat oči. Když však chtěla vstát, uvědomila si, že jí v tom brání čísi ruka, kterou měla položenou na svém boku. Opatrně se otočila a teprve pak uviděla obličej kluka, se kterým strávila celý včerejší večer a potom i noc. Až nyní jí došlo, že na sobě nic nemá, že leží úplně nahá pod flanelovou přikrývkou.

V prvním momentě se docela zděsila, co to zase vyvedla, ale nakonec se jí na tváři zase objevil úsměv. Nemělo cenu plakat nad rozlitým mlékem. Koneckonců jí to zas až tak moc nevadilo. Jacka měla ráda a znala ho docela dlouho. A co na to, že do té doby byli jen kamarádi. Prostě se to jen trochu zvrtlo. Nebylo by to poprvé ani naposledy.

„Jacku?“ pohladila kluka ležícího vedle ní po tváři a byla zvědavá, jak asi tak zareaguje. Ona sama si toho moc nepamatovala, jen věděla, že přišli k nim do bytu, ale tím to končilo. Jen ji udivovalo, že jí není blbě. Vypila toho docela dost.

Jack se konečně začal probouzet. Byl ještě dezorientovanější než Natalia a trvalo mu podstatně déle, než si uvědomil, kde je, kdo je vedle něj a co se stalo.

„Natalio?“ vyhrkl překvapeně, když si to uvědomil. „My…my…“ nedokázal najít slova.

„Už to tak asi bude,“ usmála se Nat. „Nějak se to včera zvrtlo, no.“

„A vadí ti to?“ nadzvedl se na loktech a zadíval se jí do očí.

„Mělo by?“

„To se ptám já tebe.“

Dívka nejdříve dělala zamyšlenou, ale pak se usmála a odpověděla: „Co se stane, když řeknu, že mi to nevadí?“

„Tohle,“ odvětil Jack, přitáhl si ji k sobě a hladově ji políbil.

Nat se ani v nejmenším nebránila. Naopak. Po chvíli se Jack překulil, a tak dívka skončila uvězněná pod ním. Nevadilo jí to, jen ho přitáhla k sobě a dál ho líbala. V tu chvíli nemyslela na nic jiného než na něj. Ani si nevzpomněla na to, že ještě před měsícem chodila s Harrym. Nic takového neexistovalo. Byla tam jen ona a Jack. Nic víc.

Po chvíli však nat pohlédla na budík, který stál na nočním stolečku a zarazila se.

„Děje se něco?“ všiml si toho Jack.

„Táta mě přetrhne,“ ušklíbla se. „Měla jsem bejt dávno doma.“

„Pochopí to,“ mínil a opět ji políbil.

Nat se nechala, ale po pár minutách ho od sebe odstrčila a vylezla z postele. Nevšímala si Jacka, který ji celou dobu pozoroval. Byla si moc dobře vědoma toho, že se před ním promenáduje nahá, ale neřešila to. Vzhledem k tomu, že ještě před chvílí s ním ležela v posteli.

„Nevíš, kde mám oblečení?“ zeptala se a pohlédla na něj.

„Zřejmě někde pod u kolem postele,“ pokrčil rameny. Nevěděl o nic víc než ona.

„Bezva.“

Oblečení opravdu po chvíli našla. Bylo jen na druhé straně postele. Po chvíli vyšla vyšli ven z jeho pokoje. S čím ale Nat nepočítala bylo, že hned narazí na jeho maminku. Trochu rozpačitě na ni pohlédla, došlo jí, že ona dáma asi ví, co se dělo u Jacka v noci. Ovšem překvapilo ji, jak dobře ji jeho matka přijala. Okamžitě ji posadila ke stolu a položila před ni snídani. Nakonec byla Nat podrobena podrobnému výslechu. Zdálo se však, že se Jackově matce zamlouvá.

Po hodině se Nat konečně dostala z domu ven. Jack ani ne za minutu stanul po jejím boku, chytil ji za ruku a spolu se vydali na Grimmauldovo náměstí.

„promiň za mamku. Netušil jsem, že bude ještě doma,“ omlouval se.

„To je v pořádku,“ ujistila ho Nat. „Náhodou byla docela milá.“

„Ale ten výslech,“ protočil oči Jack a Nat se po něm z legrace ohnala. „I když…druhou stranu jsem se o tobě dozvěděl docela dost věcí. Jen jedno mi pořád vrtá hlavou.“

„A co?“ zeptala se s úsměvem Natalia.

„Kde vlastně doopravdy bydlíš?“ zeptal se vzápětí.

„Proč?“ pohlédla na něj.

„Jednou tvrdíš, že bydlíš někde v Doveru, že jsi tady u tety…Ale včera ti kluci říkali, že tě mají dovést k otci.“

Nat se kousla do rtu. Nevěděla, jestli mu má říct pravdu nebo ne. Věřila mu, to ano, ale nevěděla, jestli je to dobrý nápad. Nakonec ale usoudila, že nemá cenu mu lhát.

„Bydlím tady, v Londýně,“ řekla po chvíli.

„Proč teda všechna ta přetvářka a lži?“ nechápal Jack.

„Původně jsem opravdu bydlela jinde. V létě jsem se nastěhovala sem, ale nemělo to být na pořád. Teprve pak jsem zjistila, že ten dům je doopravdy otcův. Tak už jsem tady zůstala,“ vysvětlila váhavě. „Ale nejsem tu pořád,“ vyhrkla rychle. „Poslední měsíc nebo jak dlouho jsem strávila u tety a strejdy. S tou svou sestřenicí.“

„Všechno kolem tebe je takový divný,“ podotkl. „Jako by kolem tebe bylo těch tajemství a nedorozumění víc.“

Nat se jen mírně pousmála. Nechtěla ani vědět, jak by zareagoval, kdyby zjistil, že ve skutečnosti je čarodějka a má na ni spadeno nejhorší černokněžník té doby. A  nejen on, ale i další. Asi by ho z toho kleplo.

„Dál už se mnou nemusíš,“ zastavila se na rohu náměstí. „Dojdu to sama.“

„Ale já chci s tebou jít,“ nenechal se odradit. „Chci vědět, kde doopravdy bydlíš.“

Nat se opět kousla do rtu. Nyní bojovala s mnohem větším problémem. Dům byl schován pod Fideliovým zaklínadlem, takže ho Jack nemohl vidět. Na druhou stranu zase ona byla Strážce tajemství. Ale nevěděla, jestli mu to může říct. Bylo jí jasné, že ostatním se to rozhodně líbit nebude. Zase jí ale přišlo nefér neříct mu to, když ona sama u něj strávila noc. Nevěděla, jak se rozhodnout.

„To je to snad tajné?“ přerušil její myšlenky Jack.

„Není, ale…“ zarazila se.

„Tak proč…“

Natalia ho nenechala domluvit a políbila ho. Když se od něj zase odtahovala, pošeptala mu do ucha adresu jejich domu. Věděla, že by mu to mohla říct i normálně, ale nechtěla riskovat, že by to třeba někdo mohl zaslechnout. Přeci jen kolem chodili lidé, kteří pospíchali do práce.

„Tak můžeme jít?“ zeptal se s úsměvem.

„Jacku,“ vyhrkla, když si uvědomila, co tím chtěl říct. „Ty chceš jít dovnitř?“

„A proč by ne? Když už jsi ty poznala moji mamku, tak já bych rád poznal tvého tátu,“ ušklíbl se a vzal ji kolem pasu. „Tak pojď a ukaž mi to vaše sídlo,“ postrkoval ji dopředu.

„Táta mě přetrhne. Už jen za ten pozdní příchod a…Hele, my zrovna máme návštěvu, přijela teta a …“

„Nat, mě pár lidí navíc nevadí,“ pohlédl na ni pobaveně.

„Ty seš vážně děsněj,“ zakroutila hlavou, popadla ho za ruku a vlekla k nim ke dveřím. „Tu adresu si pamatuješ?“ otočila se na něj kousek před domem.

„Jasně, je to…“

Nenechala ho domluvit. Bylo jí jasný, že už si ji vybavil, tím pádem musí už dům vidět. Jen doufala v to, že se nekoukal, jak se dům objevil. Tohle by mu vysvětlovala dosti nerada. Těsně před dveřmi se ještě zastavila a otočila se na něj.

„Je ti jasný, že vstupuješ do jámy lvové? Protože se na mě pravděpodobně hned vrhne otec a seřve mě, že jsem nepřišla tak, jak jsme se domluvili. A bude pořádně nasranej, na to můžeš vzít jed.“

„Pochopí to…“

Jen si teatrálně povzdechla a otevřela dveře. Pak oba dva vešli dovnitř.

„Ty bláho,“ vydechl Jack, když se rozhlédl kolem. „TO musí být pořádně starej barák.“

„Zřejmě jo,“ odtušila Nat a chtěla se vydat do kuchyně. Jenže než to stihla udělat, dveře se otevřely a z nich vyšel Sirius. Jakmile uviděl svoji dceru, na tváři se mu objevil naštvaný výraz. Pro vztek si ani nevšiml mladíka, který s Nat přišel.

„Kde jsi byla?!“ zahřměl. „Víš vůbec, jaký jsem o tebe měl strach? Co kdyby se ti něco stalo? Co kdyby tě…“

„Klídek, tati,“ uklidňovala ho Natalia. „Jak vidíš, nic se mi nestalo.“

„Ale kdyby…“

„Jo a chtěla bych ti někoho představit,“ nenechala ho domluvit.

Sirius v tu ránu sklapnul. Teprve nyní si všiml Jacka, který trochu nejistě postával asi dva metry od své přítelkyně. Popravdě myslel, že Nat přehání, že její otec nebude až tak vyvádět. Ale seknul se.

„To je Jack, můj přítel,“ představila ho a bavila se jak výrazem svého otce, tak výrazem Jacka. „A to  je můj táta. Jak sis už jistě všiml.“

„Těší mě,“ udělal první krok Jack a natáhl k Siriusovi ruku.

Ten na něj chvíli dosti zmateně hleděl, ale pak ji přijal. Jakmile ji však pustil, otočil se na Nataliu a pohledem ji vyzýval k tomu, aby mu tohle vysvětlila.

„No co,“ pokrčila rameny. „Přece sis nemyslel, že budu čekat na Harryho.“

„Jen mě to překvapilo. Nic víc. Kdy jste se dali dohromady?“ vyzvídal.

„Já nevím. Dneska ráno?“ otočila se tázavě na Jacka. „Po tom, co jsme zjistili, že jsme se spolu v noci vyspali,“ řekla mu to na rovinu.

Sirius na ni jen chvíli nevěřícně hleděl. Jack oproti tomu vypadal docela zděšeně. Netušil, jak to její otec vezme. Zatím o něm neměl moc dobré mínění. Po tom, jak na ni vyjel. Avšak nakonec Sirius jen zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Proč mě to zas až tak nepřekvapuje?“

„Že by proto, že jsi býval stejný?“ odvětila nat s úsměvem. Bylo jí jasný, že nyní už zcela zapomněl na to, že jí chtěl ještě víc vynadat za její příchod.

„Uvědomuješ si ale, co to znamená? Že jsi ho přivedla sem?“ pokračoval dál Sirius. „Pořádně tím riskuješ, Natalio. Řád z toho nebude nadšenej.“

„Je to snad náš dům, ne? Můžu si sem vodit koho chci.“

„Já ti nic nevyčítám. Je mi to jedno. Pokud svýmu příteli věříš….Ale ostatní se na to takhle dívat nebudou. A ví to?“ zeptal se.

Nat chvíli uvažovala nad tím, co tím vlastně myslí. Když jí to docvaklo, jen nepatrně zavrtěla hlavou.

„Tak pojďte dovnitř. Shanon dělala snídani…“

„Už jsme jedli. Pohostila nás Jackova matka,“ vysvětlila Nat.

„Dobře. A ty, jacku…Asi o mě náš teď docela špatný mínění, co?“ ušklíbl se. „Nedivím se ti…Po tý scéně s Nat. Nemysli si, jinak spolu vycházíme dobře. Jenže Nat má ve zvyku dělat dost blbosti a naposled ji to málem stálo život.“ Při těchto slovech se Jack na Nat nevěřícně podíval a ona jen v duchu na otce nadávala. „Prostě jsem byl jen vyklepanej, čekal jsem na ni celou noc a ona si ráno přijde, jako by se nechumelilo.“

„Však taky nechumelí,“ bručela Nat. „Venku je krásně, svítí sluníčko…“

Po téhle větě se jak Jack, tak Sirius rozesmáli. V další chvíli všichni tři vešli do kuchyně, která byla opět plná lidí. Všichni přítomní se na ně okamžitě otočili a Nat si jen otráveně povzdechla. Nesnášela přestavování.

„Bezva. Lidi, tohle je jack, můj přítel,“ začala, aniž by kdokoliv něco řekl. „Jacku, tohle je Shanon, narcisa, Melanie, Remus, Tonksová…Jo, támhle je Charlie a Fred s Georgem. A to je asi všechno,“ otočila se zase na svého přítele.

„Tvůj přítel?“ zeptal se Charlie zaraženě a začal rudnou vzteky. Nat v tu chvíli připomínal Rona, který vždycky zrudnul jako krocan.

„Jo, máš snad něco proti?“ otočila se na něj Nat a ruce si zkřížila na rukou.

„Jestli mám? Jistěže mám. Co tady vůbec dělá? Nemůžeš si sem vodit koho chceš.“

„Že nemůžu? A kdo mi v tom zabrání? Snad mi nechceš říct, že ty. Možná sis toho nevšimnul, ale tenhle dům patří mému tátovi, ne tobě,“ ušklíbla se Nat a otočila se na dost vyjeveného Jacka. „Půjdeme ke mně, ne?“ usmála se na něj a táhla ho nahoru k sobě do pokoje.

„Natalio!“ zastavil ji jiný hlas.

„Ano, Ciss?“ otočila se podrážděně. Charlieho reakce ji nanejvýš překvapila a vyvedla z míry. Byla zvědavá, co jí asi tak může chtít Narcisa.

„Pak s tebou budu muset mluvit. Ne o tomhle,“ pohlédla shovívavě na Jacka.

„Dobře,“ vyloudila se ze sebe Nat úsměv a otočila se k odchodu.

„Tak tohle jsi posral, brácha,“ zaslechla ještě jedno z dvojčat.

Potom už ona i Jack vystoupali nahoru do patra, kde měla Natalia svůj pokoj. Nat se hned vyčerpaně svalila na postel, zatímco jack se váhavě posadil vedle ní. Všechno v tomhle domě mu připadalo takové zvláštní. Cítil se tady až moc nesvůj. Jako vetřelec. Jako by byl jiný než ostatní.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Nat a posunula se k němu. „Asi tě to hodně překvapilo, co? Mě popravdě taky,“ povzdechla si a nachala se jím obejmout. „Takovou reakci bych čekala spíš od…no, tady od nikoho. Ale neboj, není to nic proti tobě…reagují tak pokaždé, když si sem někoho přivedu.“

„Proč?“ zeptal se jednoduše Jack.

„Já ti to nemůžu říct,“ zavrtěla Natalia hlavou. „Nelíbilo by se ti to. A pravděpodobně bys odsud utekl.“

„Naty, nic nemůže být tak děsnýho,“ vzal ji za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.

„Stejně mi nebudeš věřit,“ mlela si dál svou.

„A co když jo?“

„Do dobře,“ vstala a přešla k polici, odkud cosi vytáhla. Pak se zase otočila na svého přítele. „Tak co kdybych ti řekla, že jsem čarodějka?“ otázala se.

„Nechtěla bys mluvit vážně?“

„Ale já mluvím vážně,“ odvětila a konečně ukázala to, co svírala v ruce. Svoji hůlku. „Jak jinak bych dokázala tohle?“ švihla hůlkou, zamumlala pár slov a peřina na její posteli se vzápětí vznesla pár čísel nad postel. „A nebo tohle,“ tentokrát vykouzlila kytici růží.

Jack na ni jen zděšeně hleděl. Tohle by ho nenapadlo ani v těch nejděsivějších snech.

„Jacku,“ přistoupila k němu vzápětí.

„Nesahej na mě,“ odstrčil ji od sebe a postavil se.

„Vidíš, měla jsem pravdu,“ zavrčela na něj Nat. „Odsuzuješ to.“

„A cos čekala?“ otočil se na ni. „Že ti řeknu, jak je skvělé, že jsi čarodějnice?“

„Že to nebudeš odsuzovat. Myslíš si, že já jsem byla nadšená, když jsem to zjistila? Vím o tom teprve od léta, zatímco jinak to čarodějové vědí už od narození. Myslíš, že to bylo nějaký bezvadný? Já si žila svůj život, byla jsem holka, co vymetala všechny londýnský bary, kouřila, pila, občasně hulila…prostě si užívala života. A najednou jsem se objevila tady a celej můj předešlej život byl v háji. A víš co? Vypadni. Vypadni odsud. Nechci být s někým, kdo mě bude jen odsuzovat za to, co jsem. Za něco, co nemůžu změnit!“

V další chvíli po něm vztekle mrštila polštář, ale Jack se mu hbitě vyhnul a dál na ni nerozhodně hleděl. Zřejmě nevěděl, co si o tom má myslet. Jak se má rozhodnout. Nataliu už měl rád hodně dlouho, ale tohle byla věc, která všechno měnila. Uvědomoval si, že jeho reakce byla přehnaná, ale nedokázal to překousnout. Na druhou stranu ale o Nat nechtěl přijít. Marně hledal nějaké východisko.

„Naty…“ začal rozvážně, ale vypadalo to, že ho dívka ani neposlouchá. Stála nyní u okna, hleděla ven a okázale ho ignorovala. „Natalio, poslouchej mě prosím.“

„Dej mi pokoj,“ zavrčela jen.

„Podívej, já vím, že ta reakce byla přehnaná…ale zaskočilo mě to. Nečekal jsem, že by to mohlo být něco takového,“ přistoupil k ní blíž a pokusil se ji chytnout za ruku.

Avšak vytrhla se mu: „Nesahej na mě.“

„Podívej, Nat. Mě to vážně mrzí, jak jsem zareagoval,“ snažil se ji nějak obměkčit. Když neodpovídala, popadl ji za ramena a otočil k sobě. „Poslouchej mě aspoň.“

„Poslouchám,“ řekla jen a setřásla ze sebe jeho ruce.

„Co mám udělat, aby ses umoudřila a začala se chovat normálně?“

„Možná byla chyba, vodit tě sem,“ řekla zničehonic. „Nepřineslo a nepřinese to nic dobrého.“

„Co to říkáš?“

„Jacku, víš, proč na mě táta dole vyjel? Já byla ještě včera v zajetí a…“ zajíkla se. „Když budeš se mnou, hrozí ti nebezpečí. Existují lidé, kteří dokáží zabít jen mávnutím hůlky. V našem světě teď zuří válka. A tady v tom domě se shromažďují ti, kteří bojují za dobro. Kteří bojují proti Voldemortovi, černokněžníkovi, který se snaží dobít svět. Všechna ta podezřelá úmrtí, to, co se teď dělo v Glasgow. Za to můžou oni. Já se proti tomu snažím bojovat. A jsem jedna z těch, které se budou snažit zlikvidovat co nejdřív. Nepodařilo se jim získat mě na jejich stranu. Udělají cokoliv, aby mě zničili. A pokud budu s tebou, hrozí ti smrt, Jacku,“ pohlédla na něj vážně.

„Co když jsem ochoten to podstoupit?“ řekl po chvíli.

„Tak jsi blázen. Nevíš, co všechno ti hrozí.“

„Vím jen, že chci být prostě s tebou,“ pohladil ji po tváři. Nechala se.

„Nejde to, Jacku. To si nemůžu vzít na krk. Neunesla bych, kdyby se ti něco stalo.“ Po tváři jí při těchto slovech stekla osamocené slza. „Poprosím otce, aby ti vymazal paměť. Bude to tak pro tebe lepší.“

„I pro tebe?“ zeptal se potichu.

„Na tom nesejde.“

V další chvíli ji Jack sevřel v náručí. Nelíbila se mu její slova, ale nechtěl se s ní hádat. Přesto po chvíli odvětil: „Nenechám si tě vzít, Nat. Budu s tebou, i když se ti to nelíbí.“

„Jsi tvrdohlavej mezek, Jacku,“ zavrčela a praštila ho do hrudi. Poznal ale, že to bylo myšleno ve srandě. „Tvrhodlavej.“

„Nemysli si, že jsi o něco lepší,“ chytl ji za ruce a pohlédl jí do očí. V další chvíli ji políbil.

Natalia ihned zapomněla na to, co říkala před chvílí, jednou rukou ho objala kolem krku a druhou mu zajela do vlasů. Když se od sebe odtrhli, vyloudila na své tváři úsměv.

„Beru to zpátky. Vymazat paměť ti nenechám. Pak bych se tu zase nudila a co z toho. Ale jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej,“ pohrozila mu.

„Neboj,“ uchechtl se. „Budu se tě držet jako klíště. Kdyžtak nás oddělaj oba dva.“

„To jsou opravdu bezvadný vyhlídky“ zasmála se i Natalia. „Vážně se máme na co těšit.“

„A víš co? Já se zabít nenechám,“ popadl ji a přenesl do postele.

„Víš, že si teď zahráváš s ohněm?“ zeptala se, když se ocitla pod ním.

„A co když mi to nevadí?“ušklíbl se a chtěl ji políbit.

V tu samou chvíli se ale ozvalo zaťukání na dveře a Jack se rychle překulil pryč. Nat si jen povzdechla, posadila se a vyzvala dotyčného, ať vstoupí.

„Tati, to sem musíš lézt zrovna teď?“

„Jen jsem vám chtěl říct…no, ale asi nic,“ chtěl za sebou zase zavřít.

„Co?“ vyhrkla rychle Natalia.

„Já, Shanon, Ciss, Charlie, Remus a Tonksová odcházíme.“

„Děje se něco?“

„Zase útok,“ pohlédl na Jacka. Zřejmě se bál, aby neprozradil moc. „Ne, ty nikam nejdeš,“ zarazil ji, když viděl, jak se zvedá. „Ty a Melanie tu zůstanete. Nemusí hned vědět, že jste se k nám vrátili.“

„To není fér. Já chci jít taky. Nemáš právo mi říkat…“

„Prostě tu zůstaneš. A nebudeme se o tom dohadovat. A jestli se ti to nelíbí, tak zavolám Molly, aby vás pohlídala,“ zabouchl za sebou dveře.

„Bezvadný,“ ucedila. „Jednou mě chytí a hned nikam nesmím.“

„Uklidni se, Naty,“ pozoroval ji s úsměvem Jack.

Dívka se na něj otočila a usmála se. Možná měl Sirius pravdu. Možná pro ni opravdu bude lepší, když zůstane. Aspoň pro tentokrát.

08.05.2008 00:58:24
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one