My world of fantasy...

61. KAPITOLA - DLOUHO NEVIDĚNÝ PŘÍTEL

V netradiční čas, v netradiční den, ale přece tu je kapitola =D
Mno, s těmi dvaceti komenty si nejsem jistá. Když jich někdo napsal víc (a teď vůbec nemluvím o tobě, Albi *vyplatuje jazyk*)...Jenže kapitolku jsem slíbila a to dokonce i na dnešek, takže některé z vás možná potěším tím, že se tu objeví o dva dny dříve. =) Poslední dobou mě to psaní baví čím dál tím víc, kapitoly přibývají a přibývají...A já jsem s nimi navíc i spokojená, což je teda co říct...Ale co...
Každopádně ten limit dvaceti stále zůstává a věřte mi, že tentokrát to dodržím. A rozhodně do těch dvaceti nepočítejte moje komentáře, nebo spíše odpovědi. Prostě bych ráda komentáře od dvaceti různých lidí. Jasný?? =D
Jinak - tahle kapitola je opět věnovaná Arynce. Zlatí, ty víš, že se to tady objevilo jen kvůli tobě. Žes mi chtěla napsat ten komentář. =) Tak jsem na něj teda zvědavá...A ještě - jsem ráda, že se ti to líbí, ta kapitola...A jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost tě potkat. =D Mám tě ráda.
Tvoje Kai
________________________________________________

„Leť víc na jih,“ navigovala Melanie Nataliu.

„Jak asi. Ten křáp už nechce poslouchat,“ vrčela.

Měly jediné štěstí, že Mel napadlo koberec očarovat tak, že se kolem něj udržovala teplota kolem dvaceti stupňů. Sice se to kouzlo muselo každou chvíli obnovovat, ale aspoň nemrzly.

„Už tam budeme. Támhle už je Londýn,“ ukazovala Melanie.

„Super. Už mě totiž bolí nohy,“ Nat celou dobu seděla v tureckém sedu.

„To už vydržíš. Pár minut a jsme tam.“

Ačkoliv se to nezdálo, koberec byl na svůj věk docela rychlý. S košťaty se sice srovnávat nedal, ale na druhou stranu byl zase pohodlnější. Přesto bylo holkám jasné, že většina kouzelníků by preferovala spíše košťata. Právě kvůli té rychlosti. A spolehlivosti.

Během pěti minut se už vznášely nad Londýnem. Teď to byla Natalia, kdo navigoval. Znala Londýn mnohem lépe než Melanie. Sice to v té tmě bylo o něco těžší, avšak dívka se velmi rychle zorientovala a po chvíli se již vznášely nad Grimmauldovým náměstím. Nastal však další problém. Ani jedna nevěděla, jak se přistává.

„Mel?“ obrátila se na kamarádku Nat.

„No?“

„Co kdybys to teď řídila ty?“ navrhla.

„Zapomeň! To už nějak dáš.“

„Fajn,“ povzdechla si Natalia. „Dolů.“

Koberec v tu chvíli začal prudce klesat dolů. Nat si okamžitě vybavila adresu jejich domu. Dům se objevil, ale ony se stále řítily prudce dolů.

„Stůj, stůj!“ vřískala nat, ale marně. Jediné, co se jí povedlo, bylo nasměrovat koberec na jejich dům. V další chvíli narazily do dveří.

„Au,“ zasténala Melanie. „Na tohle křápu už v životě neletím.“

„Já za to nemůžu. Nějak se to splašilo,“ zakřenila se Natalia a pokusila se zvednout. Zamotala se ale do koberce a opět se zřítila. Tentokrát dopadla přímo na Melanii.

„Nat,“ vydechla Mel.

„Promiň,“ omlouvala se a snažila se zvednout.

Najednou se otevřely dveře. Obě dívky se hned podívaly na dotyčného a Nat v další chvíli vřískla, vyskočila na nohy a vrhla se mu kolem krku.

„Natalio,“ vydechl překvapeně Sirius a pevně objal svoji dceru.

„Já jsem tak ráda, že jsem zpátky,“ šeptala dívka a odmítala svého otce pustit.

„Kdes celou tu dobu…myslel jsem, že tě dostali…Charlie říkal,“ vypadlo ze Siriuse nesouvisle.

„Charlie nic nevěděl,“ usmívala se šťastně. „Dostal se domů v pořádku?“ starala se.

„Neboj, nic se mu nestalo. Ovšem nemůžu mu odpustit, že tě tam nechal.“

„Kdyby tam zůstal, zabili by ho,“ odporovala mu Nat. „Sama jsem mu řekla, ať mě tam nechá. Věř mi, že tohle bylo nejlepší řešení.“

„Ale…“

„Co kdybychom šli dovnitř?“ zvedla se mezitím Melanie a srolovala koberec. „Tady nic nevyřešíme.“

Sirius jen přikývl a společně s Nataliou vešel do domu. Mel je okamžitě následovala a za chvíli už všichni tři vstupovali do kuchyně. Hned tam narazili na další členy Řádu. Remuse a Tonksovou.

„Natalio?“ vzhlédla překvapeně bystrozorka, když si všimla nově příchozích. „Proboha, kde se tu bereš?“ vrhla se jí kolem krku. „Už jsem myslela, že tě nikdy neuvidíme.“

„Klídek, Tonks,“ usmívala se Natalia. „Jsem úplně v pořádku.“

Zatímco Tonksová zahrnovala Blackovou otázkami, Remus se přivítal s Melanií a začal s ní cosi řešit. Ta však jen kroutila hlavou.

„Ne, tak to není, Remusi,“ odporovala mu. „Přece si nemyslíš, že bych se k němu přidala. Myslela jsem, že mě znáš.“

„Bylas tam dost dlouho na to, abys změnila názor.“

„Reme, nech ji aspoň vydechnout,“ přerušil je Sirius. „Navíc bych se rád dozvěděl, kde Naty celou dobu byla,“ otočil se na svoji dceru.

„No, co kdybychom se na to posadili?“ navrhla.

Jakmile všichni byli usazeni, dala se do vyprávění. Vzpomínala si snad na vše, co za tu dobu, kdy byla u Lestrangeů, zažila. Jen poněkud upravila to, co se stalo na plese u Malfoye. Majitele panství z toho vynechala úplně, stejně jako mladého Revengera. Tohle bylo něco, co si chtěla nechat pro sebe. Ovšem zážitek se Snapeem jim popsala velice obsáhle. Po hodině konečně dospěla ke konci svého příběhu. Melanie ji sem tam doplnila, ale jinak mlčela.

„To jsem rád, že se vám nakonec podařilo utéct,“ okomentoval to Sirius a láskyplně pohlédl na dceru. Bylo vidět, že mu velice chyběla.

Ve skutečnosti se celou tu dobu děsně trápil a bál se, co s ní je. Zatímco někteří – například Ron a jeho matka – se přiklonili k názoru, že ji Smrtijedi hned zabili, on stále doufal v to, že se z toho nějak dostala. Nedovedl si představit, že by ji měl najednou ztratit. Teď, když ji po tolika letech našel. O to byl raději, když se na jeho prahu objevila živá a zdravá. Ovšem znepokojilo ho to, jak o ni Voldemort usiloval. Věděl, že kdyby se jim nepodařilo utéct, za týden by z nich byly Smrtijedky. I proti jejich vlastní vůli. Ani si nechtěl představovat, jak by mu asi bylo, kdyby proti ní musel stát v boji. Kdyby ji uviděl na Jeho straně.

„To bude dobré, tati,“ ozvala se najednou Nat, jako by věděla, na co myslí.

„Jsem opravdu rád, že jsi zpátky,“ zašeptal a přivinul ji k sobě. „Už jsem přestával doufat…“

„Mě se jen tak nezbavíš,“ smála se Natalia. „Nikdy.“

„Doufám.“

„Nedoufej, věř tomu,“ usmála se a pohlédla na Melanii, která opět vedla vážný rozhovor s Remusem a Tonks. „Harry a Draco…neozvali se?“ zeptala se po chvíli.

„Ani jediná zpráva,“ zavrtěl Sirius hlavou. „Ale zase je dobré, že víme, že jsou naživu. Kdyby je dostali, Smrtijedi by se tím hned pochlubili.“

„Stejně se o ně bojím. Smrtijedi každou chvíli podnikají nějakou akci…Proboha,“ uvědomila si najednou. „Dneska. Bella a Rudolfus…Měli akci.“

„Pšt,“ klidnil ji. „Nic se nestalo. Pokusili se zaútočit na Příčnou, ale opět se jim to nepodařilo. Tentokrát se tam objevili bystrozorové. Voldemort s tím zřejmě nepočítal, a tak se stáhnul.“

„A Řád….nebyl tam?“

Sirius zavrtěl hlavou: „Shanon nám poslala zprávu, že to není potřeba.“

„To jsem ráda. Ani jsem netušila, že těch Smrtijedů je tolik…Když jsem je viděla na tom plese…A prej to ani nebyli všichni. Aspoň podle Rudolfuse.“

„Proč mám pocit, že o něm mluvíš tak, jako bys ho obhajovala?“ přimhouřil oči Black.

„Není tak špatný, jak si myslíš. Nebýt jeho, tak jsem dávno mrtvá. Je mnohem lepší než Bella. Mnohem. Mel ti to řekne taky. Jestli si s někým z rodičů aspoň trochu rozuměla, tak je to on. Belatrix je…“

„..Děsná semetrika,“ doplnil ji Sirius. „Taková byla vždycky…I když…Vlastně nebyla,“ uvědomil si. „Ještě ve čtvrtém ročníku se s ní dalo normálně mluvit. Samozřejmě, mě už tehdy nesnášela. Změnila se až potom.“

„Pravděpodobně v tý době potkala poprvé Voldemorta,“ odtušila Nat.

„Zřejmě,“ přikývl Sirius.

„Tati, nevadí, když si půjdu lehnout? Jsem hrozně unavená,“ zazívala a vstala. Cestou popadla svůj batoh a teprve v tu chvíli si uvědomila, že v něm pořád má pavouka, kterého chytila ve sklepě u Lestrangeových. Vyndala tedy krabičku ven. Ucítila, jak se pavouk přesunul z jednoho rohu do druhého. „Chudáčku. Tomu Ronovi tě ani neukážu. Jak ho znám, tak by tě zabil. Teda hned po tom, co by schytal hysterickej záchvat.“

S těmito slovy se vydala dolů do sklepa, kde pavouka vypustila. Věděla, že sem stejně nikdo nechodí, a tak nikomu nebude překážet. Pak se vydala nahoru do svého pokoje. Jak ráda ho viděla. Kam se na to hrabal pokoj, který dostala u Lestrangeů. Tohle bylo její království. S nadšeným úsměvem skočila na postel a nějakou dobu se tam jen tak válela, než se zvedla a zamířila do koupelny. Ani ne za dvacet minut už zase ležela v posteli a mělce oddechovala. Usnula dřív, než si to stačila uvědomit.

Druhý den ráno se proudila s úsměvem na rtech. Již dlouho se nevyspala tak dobře. Zdály se jí jen samý krásný sny a ona ani nevěděla, čím to bylo způsobeno. Snad tím, že byla zase tam, kde to měla tak ráda-doma. Mezi lidmi, které milovala.

„Nat?“ nakoukl k ní do pokoje Sirius. „Máš tu návštěvu.“

„Tak brzo?“ podivila se.

„Je poledne,“ ušklíbl se její otec. „nějak jsi nám u těch Lestrangeů zlenivěla.“

Odpovědí mu byl polštář, který letěl přímo na něj. Na poslední chvíli však zmizel z místnosti, a tak polštář jen neškodně narazil do dveří a spadl na zem.

„A kdo to je?“ křikla ještě Natalia, ale odpověď již nedostala.

Vyhrabala se teda z postele a začala se oblékat. Po pár minutách sešla dolů do kuchyně, kde už bylo plno lidí. Lidí, kteří očividně čekali jen na ni.

„Vítej zpátky,“ přihrnula se k ní hned dvojčata a nadšeně si s ní potřásla rukou. „Už jsme se báli, že nás necháš na holičkách.“

„Copak to bych mohla,“ mrkla Nat a šťouchla do Freda.

Pak se otočila na ostatní. Byla zde Shanon, Kingsley, Narcisa…A dokonce i Charlie se svým otcem.

„Proč tu všichni…“ zeptala se.

„Víš vůbec, jakej jsme měli o tebe strach?“ přihrnula se k ní Narcisa a pevně ji objala. „Nejdřív uteče Harry s Dracem, pak ty…“ kroutila hlavou. „Vážně jsem myslela, že je s tebou konec.“

„No tak, Ciss…Jako bys mě neznala,“ klidnila ji Nat. „Ze všeho se vylížu.“

„Prej tě ušetřil Rudolfus. Je to pravda?“ vyptávala se dál.

„No…je,“ přikývla zmateně a pohlédla na Melanii, která se vesele bavila s dvojčaty.

„Chovala se k tobě Bella aspoň trochu dobře“ vyzvídala a konečně ji pustila. „Nebo používala svoji taktiku – bolest naučí nejvíc?“

Natalia si jen skousla ret. O tomhle nikomu neříkala.

„Nechceš snad říct, že na tebe používala cruciatus, že ne,“ docvaklo Narcise. „A na Mel…Já ji zabiju,“ zavrčela.

„Ciss, o nic nešlo…Tak děsný to zase není,“ snažila se ji uklidnit Natalia.

Narcisa se několikrát zhluboka nadechla: „Slyšela jsem, že Lucius pořádal nějaký ples. Zase něco v tom jeho snobském stylu? Kdy pozval většinu Smrtijedů a Pána zla k tomu, že?“

„No, tak něco,“ zamračila se Nat a vzpomněla si na Luciuse. Její výraz ji zřejmě musel prozradit. Nebo Narcisa znala svého muže až moc dobře.

„Něco si na tebe dovoloval, že?“ zeptala se tiše.

„Ne,“ zalhala bleskově Nat.

„Nevěřím ti. Vždycky se mu líbily mladší ženy. A on bláhový si myslel, že nevím o tom, koho si vodí domů. Na Melanii by si nic nedovolil, už jen kvůli Belle. Ale ty ses mu musela líbit,“ mudrcovala. „Mladá, krásná…A hlavně vzpurná.“

„No dobře, něco zkusil,“ přiznala Natalia neochotně. „Ovšem v další chvíli ho Mel poslala do závěje sněhu.“

V tom okamžiku se Narcisa vesele rozesmála: „Tak to bych opravdu chtěla vidět. Myslím, že pak musel pořádně zuřit, co?“

„Bella ho uklidnila a varovala ho, ať mě nechá na pokoji,“ zamračila se dívka.

„Potřebovala tě,“ přešla to Cissa.

„Natalio?“ ozval se za ní další hlas. Hlas, který okamžitě poznala.

„Ano, Charlie?“ otočila se k němu.

„Můžu s tebou mluvit?“ optal se a pohlédl na Narcisu.

„Nechám vás o samotě,“ usmála se Cissa a vzdálila se.

„Hlavně se za nic neomlouvej,“ předběhla Nat Charlieho, který už už chtěl něco říct. „Není to tvoje vina, že mě zajmuli. Kdybys tam zůstal, zabili by nás oba. Takhle jsem mohla doufat v to, že mě Rudolfus nechá jít nebo aspoň nezabije,“ vychrlila ze sebe jedním dechem. „A vyšlo to,“ usmála se. „Tak si s tím nelam hlavu.“

„Bál jsem se, co s tebou je. Kdyby tě zabili…“

„Kdyby…to neřeš. Nezabili, jsem zase tady, živá a zdravá. A bez Znamení zla na ruce,“ ušklíbla se a ukázala mu paži.

„Mrzí mě to,“ omlouval se dál.

„Hele, jestli v tom budeš pokračovat, tak se vážně naštvu,“ varovala ho s mírným úsměvem.

„Dobře, dobře,“ rezignoval Charlie a zvedl ruce.

"Hele vy dva cukroušci. Pojďte se najíst," řekla jim Shanon a už je táhla ke stolu, kde se měl podávat oběd. No, oběd. To bylo trochu přehnané slovo. Vypadalo to spíše jako vězeňská strava a Natalie okamžitě došlo, kdo to asi vařil. Koutek oka mrkla na Tonksovou, která se v tom zamračeně šťourala, ale pak se dala do jídla. Naposledy jedla včerejší oběd, takže se do toho s chutí pustila.

„Co to jako…“ zeptal se Fred, když uviděl svoje jídlo.

„Radši neřeš,“ zašeptala Nat a nacpala si do pusy cosi neidentifikovatelného.

„Že já blbec nezůstal doma,“ mračil se na to George, který seděl vedle bratra.

„Neříkej,“ naklonila se k němu Nat před Freda, „že bys dal přednost Ronově společnosti před tou mojí.“

„Slyšel jsem,“ změnil George bleskově téma, „žes mu přivezla dárek.“

Natalia vrhla bleskový pohled na Melanii, která se opět bavila s Remusem, a pak se věnovala opět dvojčatům.

„Nerada bych, aby utrpěl nervový šok.“

„Pavouk nebo Ron?“ ušklíbl se Fred.

„Samozřejmě že Lojza,“ odfrkla si Nat. „Snad nemyslíš, že bych si dělala starost o Ronovo zdraví. Pochybuju, že on si o mě dělal starosti. Spíš byl rád, že jsem konečně vypadla pryč.“

„Mimochodem, Nat,“ vzal si slovo zase George. „Tak nás napadlo, že bysme ten tvůj návrat mohli nějak oslavit, co ty říkáš?“ ušklíbl se.

Natalia se toho náladu okamžitě chytla: „Kde a jak?“

„No, pokud si dobře pamatuju, tak tu někdo rád vymetá bary,“ mrknul na ni Fred. „No a nám se taky nechce pořád sedět doma na zadku, od té doby, co jsi zmizela, nás mamka nikam nechce pouštět a...“

„Co teda děláte tady?“ skočila mu do řeči Nat.

„Myslí si, že jsme v obchodě,“ vysvětlil George. „To je jedno. Tak jsme mysleli, že bysme prostě někam vyrazili. My, ty, Melanie…“

„Ron, Elizabeth, Lenka…“ doplnila ho Natalia.

„No to by byla opravdu zábava,“ zabručel Fred. „Ty dvě jsou v poslední době nějaký divný. Baví se jen spolu nebo s Ronem, dokonce už se ani našim vtípkům nesmějí…“

„Takže večer?“ přerušila ho Nat, které se nechtělo poslouchat něco o Ronovi a ostatních.

„Jasně. Vyzvedneme vás, až skončíme v obchodě,“ přitakal Fred a konečně se pustil do jídla.

Teprve nyní si Natalia uvědomila, že jako jediní u stolu se jen vybavují a nejedí. Všichni ostatní už měli skoro dojedeno. Někteří na ně už dokonce koukali a poslouchali je.

„Děje se něco?“ zeptala se Nat, když si všimla otcova pohledu.

„Nevím, kde bereš tu jistotu, že večer někam půjdeš,“ zamračil se na ni.

Nat ho obdařila širokým úsměvem: „Tatínku, přece nechceš, abych tvrdla doma a ničila si mládí. Navíc už jsem dlouho nikde nebyla, pokud teda nepočítáš ten ples u Malfoyů a to opravdu nepovažuji za zábavu, když musíš veškerý čas trávit se Smrtijedy,“ ušklíbla se a vzpomněla si na Revengera a Zabiniho. Musela uznat, že to tam nebylo až tak špatné. Nahlas by to ale nikdy neřekla. Bylo jí jasné, jak by na ni ostatní pohlíželi, kdyby prohlásila, že se tam jen tak líbala se Smrtijedem a ještě k tomu dobrovolně. A že se jí to líbilo. „Takže zajisté uznáš, že bych někam mohla jít. A ne se místo toho nudit doma.“

„Dřív ses tu ani tolik nenudila,“ poznamenal Sirius.

„Jenže dřív tu byl Draco, Harry a i Ginny,“ připomněla mu Nat.

 

**

 

O několik hodin později už Natalia scházela dolů ze schodů, oblečena v černých džínech a zimním kabátě. Samozřejmě zase šla pozdě a dvojčata i Melanie už na ni čekali. Jenže mohla ona za to, že si po obědě lehla do postele a usnula?

„No to je doba,“ přivítala ji Mel.

„Pár minut,“ pokrčila rameny. „Kam se teda jde?“

„Mysleli jsme, že to budeš mít vymyšlený ty,“ usmál se Fred.

„Takže je to jen na mě?“ ušklíbla se Nat. „Tak super.“

Měla celkem jasnou představu o tom, kam by chtěla jít. Nevěděla proč, ale okamžitě jí v mysli naskočil bar, do kterého v létě chodila v Ginny. Měla to tam ráda a vybavovala si ty chvíle, které tam zažila. Rozhodně nepatřily k těm špatným ,naopak. Navíc si uvědomovala, kolik času už uběhlo od léta. Přestože byla venku ještě třeskutá zima, podle kalendáře již mělo za pár dní začít jaro. Bylo zvláštní, jak rychle čas ubíhal.

„Takže Apollo?“ navrhla s úsměvem a hrnula se ven ze dveří.

Do obličeje ji okamžitě udeřil prudký závan větru. Venku opět řádila vichřice, jen tentokrát bez sněhu. Přesto to nebylo zrovna příjemné. Ledový vítr ji štípal do tváře, kterou se marně snažila skrýt v límci kabátu. Nakonec své snažení vzdala a rychlým krokem se vydala pryč z Grimmauldova náměstí. Její přátelé ji okamžitě následovali, a tak po chvíli už všichni čtyři vstupovali do baru, který měla dívka tak ráda.

Nat se s úsměvem rozhlížela kolem sebe. Nic se tu nezměnilo. Obdařila své kamarády úsměvem a přistoupila k baru, aby si něco objednala. Nebylo tu moc lidí, takže barmanovi netrvalo dlouho, než se jí začal věnovat. Chvíli si ji pozorně prohlížel, než mu došlo, koho to před sebou má. Nešlo na ni zapomenout.

„Natalio?“ zeptal se překvapeně.

Nat se na oplátku zazubila: „To seš překvapenej, že mě tu vidíš, co?“

„Popravdě docela jo. Co si dáš?“

„Pro zatím Mojito. A vy?“ otočila se na své přátele.

Objednali si a přesunuli se k jednomu z volných stolů, aby nemuseli stát. Jenom Nat zůstala stát a povídala si přitom s barmanem, jenž mezitím vytvářel jejich nápoje. Dozvěděla se od něj, co se za tu dobu, co tam nebyla událo a podobně.

„Jo a sháněl se po tobě ten kluk…Jack se myslím jmenoval. Několikrát se mě ptal, jestli jsem tě tu neviděl.“

„Jack?“ podivila se Natalia.

„Jo, ten,“ usmál se a podal jí čtyři koktejly.

„Díky,“ ušklíbla se a vrátila se zpět ke svým přátelům. Přesto však přemýšlela nad tím, proč se na ni asi tak Jack mohl ptát. Nešlo jí to do hlavy.

Avšak po pár minutách jí to úplně vypadlo z hlavy. Ono to taky jinak nešlo. Dvojčata každou chvíli přišla s něčím směšným a ona měla co dělat, aby se udržela na a nespadla pod tíhou smíchu na zem. Sice seděla na pohovce, ale to nic neměnilo na tom, že měla problémy se na ní udržet. A rozhodně to nebylo způsobeno alkoholem. Nevypila ho ještě tolik, aby ztrácela koordinaci.

„Frede,“ vydala ze sebe a setřela si z tváře slzy smíchu. „Prosím, už dost.“

„Ještě jsem se nedostal k tomu hlavnímu,“ zavrtěl hlavou a dál vyprávěl, co kdy udělali školníku Filchovi a jeho kočce.

„Pamatuješ, jak jsme mu zvrhli na hlavu ten kýbl s nesmývatelnou barvou?“ zeptal se ho po chvíli George.

„To bylo nezapomenutelný,“ přikývl Fred. „Bys ho měla vidět, každou chvíli se mu ta hlava měnila a…“ zajíkl se smíchy, jak na to vzpomínal.

Melanie se ani nezmohla na slovo. Ta tam byly časy, kdy by se na tohle koukala přes prsty. Najednou jí to přišlo děsně vtipné. V duchu si představovala, jak Filch běhá po škole s barevnou hlavou a nadává. Ani nevěděla proč, ale v duchu se jí ještě vybavil Protiva, jak se vznáší za školníkem a směje se mu do tváře.

Nat konečně popadla dech. Ale v další chvíli se zarazila a nevěřícně pohlédla na partičku lidí, kteří právě přišli do Apolla. Ani se jí nechtělo věřit, že to jsou oni. V další chvíli se někteří z nich podívali na místo, kde seděla. Věděla, že ji ještě nespatřili, že se tam podívali jen proto, že to bylo jejich místo a bylo obsazené.

„Nat?“ všiml si jí jako první Jack a překvapeně na ni hleděl.

Dívka na nic nečekala, zvedla se a vrhla se mu kolem krku. Najednou ho děsně ráda viděla. Najednou si uvědomovala, že všechno není tak stabilní, jak by chtěla. Že jednou by mohla o tyto přátele přijít. Nebo že by to mohlo být jejich poslední setkání. Od pobytu u Lestrangeových jí všechno připadalo vratké a nestálé.

„Kde se tu proboha bereš?“ zeptal se s úsměvem Jack.

„Ale, jsem tu s kamarády,“ usmála se. „Taková menší oslavička. Já a kamarádka jsme se na nějakou dobu zase vrátily do Londýna,“ zakecala to.

„Kamarádka?“ pohlédl na ni a bylo vidět, že ji hodnotí pohledem. Pak jeho zrak padl na dvojčata. Nakonec se však otočil zpět na Nataliu. „Můžu tě na něco pozvat? Na panáka?“ usmál se a ani nečekal, až odpoví a táhl ji k baru. Jeho partička se mezitím posadila k jednomu ze stolů.

Nakonec zůstali na baru mnohem déle. Bylo toho tolik, co si chtěli říct. Neviděli se docela dlouho. Úplně zapomněla na to, že původně přišla s někým jiným. Teď tu pro ni byl jen Jack a nikdo jiný.

„Kde je vlastně Grace?“ zeptal se najednou Jack.

Nat na něj pohlédla očima plných bolesti: „Jacku,“ vydala ze sebe. „Ona je mrtvá,“ vypadlo z ní nakonec.

Mladík na ni zůstal jen nevěřícně zírat. Tohle ani v nejmenším nečekal. „Mrtvá? Jak?“ vydal ze sebe. Již dávno Ginny nemiloval, ale pořád ji bral jako kamarádku. Nebo aspoň jako známou. Její smrt se ho docela dotkla.

„Nešťastná náhoda,“ povzdechla si Nat a mávnutím ruky pro ně objednala dalšího panáka. Věděla, že se jim bude oběma hodit. „Nechci o tom mluvit.“

Jack jen přikývl, kopnul do sebe to, co mu předložil barman, a změnil téma jejich rozhovoru. Natalia ani nevnímala, jak ten čas běží. Ani si nevšimla, že už je po půlnoci a někteří lidé se začali zvedat a odcházet. Mezi nimi i její přátelé. Popravdě je to tam již přestávalo bavit. Ale nezazlívali Nat to, že s nimi nebyla. Vystačili si sami. Ale moc dobře si pamatovali, že měli být doma kolem půlnoci. Že Siriusovi a Narcise slíbili, že přijdou domů v čas.

„Nat, musíme jít,“ poklepal jí na rameno Fred. „Slíbili jsme tvému otci, že tě dovedeme domů a…“

„Já ji pak doprovodím,“ přerušil ho Jack.

„Už jsme tam měli být,“ zamračil se nyní George. Nechtěl, aby pak z toho měli nějaké problémy.

„Vyřídím si to s ním potom,“ usmála se Natalia. „Jen mu to řekněte.“

Melanie na ni jen starostlivě pohlédla, ale nakonec oba kluky popadla a vyvedla je ven z baru. Nechtěla se s Natalio hádat a také moc dobře věděla, že by to stejně nemělo smysl. Nakonec by si stejně prosadila svou.

„Tvý přátelé?“ zeptal se Jack, jakmile odešli.

„Sestřenice a kamarádi,“ přikývla Nat. Dál se o tom bavit nechtěla.

Nakonec bar opustili až kolem třetí hodiny ranní. Oba již byli ve značně podnapilém stavu. Přeci jenom toho vypili moc. Nat se nakonec ani nevracela domů. Ona ani Jack si nedokázali vzpomenout, kde že to vlastně bydlí, a tak nakonec skončili u něj doma. Poslední, co si Nat pamatovala bylo, jak se za nimi zavřely dveře. Dál již nic.

28.04.2008 22:39:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one