My world of fantasy...

60 KAPITOLA - LEKTVARY A KOBEREC

Tak jsem tady s novou kapitolou a vidíte? tentokrát nemám dokonce ani zpoždění, naopak. =D Myslím, že za to můžete poděkovat Arynce, která mě přes víkend dokopala ke psaní. No a jí bych taky tu kapitolu chtěla věnovat. Je to jedna z posledních, které si tady vlastně přečte. A taky ti tím chci, Ary, moc poděkovat za to pondělí...Bylo to mocinky fajn. =D
Jinak doufám, že se ta kapitola bude líbit, opět je docela dlouhá, prostě jsem měla náladu, no. Což asi taky zjistíte, až objevíte ty ptákoviny, co jsem tam zase vymyslela...například pavouka, koberec...Ale tak snad vám to nebude vadit, já jsem s tím spokojená.
A moc moc prosím o komentíky...Moc jich nebylo..=( Je to vážně takovej problém, napsat pár řádek? Jo, třeba někteří lidi mi to pak napíšou osobně, to beru..ale myslím, že povídku čte mnohem víc lidí než jen..dvanáct, třináct...Takže jsem se pro tuhle kapitolu rozhodla dát limit..páč mě to vážně štve.
Prostě a jednoduše  - další kapitolu vydám, jen pokud tu bude 20 a víc komentářů...Nemyslete si, já ty limity taky nemám ráda, ale zase když vidím, jak žalostně málo lidí komentuje..=(
(Ary, ty se neboj, ty si to přečteš tak i tak =D)
Kaitlin
__________________________________________________

„Natalio!“ rozlehl se domem naštvaný hlas. „Okamžitě pojď dolů.“

Dívka jen otráveně protočila oči v sloup. Už ji nebavilo pořád poslouchat Belliny rozkazy. Belatrix si totiž usmyslela, že ona a Melanie se musí podrobit smrtijedskému výcviku, než budou zasvěceny. Ani jednu to dvakrát nenadchlo, jenže ani jedna se neopovážila Belatrix otevřeně vzdorovat.

„Chvíli ještě počkáš,“ zabrblala si Nat a dál si lakovala nehty na nohou. Pomalu už nevěděla, co má tady v domě dělat. Mel byla každou chvíli pryč s Rudolfusem, právě kvůli tomu výcviku, a ona zde pokaždé zůstala sama, pouze s Belatrix.

„Natalio!“ ozvalo se opět zesíleným hlasem. „Nebudu to dvakrát opakovat.“

„Nemám vrtuli,“ opáčila polohlasně dívka a konečně začala vylézat z postele. Věděla, že pokud by neuposlechla, byl by z toho pořádný malér. Rychle tedy proběhla chodbou a seběhla schodiště, pod kterým stála již vytočená Smrtijedka.

„To to trvalo,“ neodpustila si.

„Promiň, ale ten lak musel zaschnout,“ podívala se Nat s úšklebkem na své bosé nohy.

Belatrix jen zalapala po dechu, ale raději se k tomu nevyjadřovala. Místo toho začala Natalie říkat to, kvůli čemu ji volala: „S Pánem jsme se dohodli, že by se vám, a obzvláště tobě, hodily i lektvary. Poslal sem teda Severuse…“

„To mám jako trávit čas s tím Netopýrem?“ vykulila na ni oči Nat.

 „Sklapni,“ zasyčela Belatrix. „Severus je vynikající učitel lektvarů a mnohému tě naučí. Mimo jiné i poslušnosti,“ dodala.

„Co takhle samostudium?“ napadlo ještě dívku.

„Blacková,“ zavrčela žena.

„Dobře, už mlčím,“ povzdechla si Nat. „Kdy přijde?“

„To už se mě nemůžete dočkat, slečno Blacková?“ ozval se ode dveří tichý hlas.

V Natalie v tu chvíli hrklo. Došlo jí, že musel slyšet její poznámky o něm a věděla, že si to taky pěkně vypije. V duchu si nadávala, že aspoň jednou nedrží jazyk za zuby. Mohla by si tak ušetřit plno nepříjemných věcí, například tohle. Problémem ale bylo, že z ní ta slova pokaždé vylítla a ona ani nevěděla jak.

„Popravdě,“ řekla po chvíli, ale větu nedokončila. Postřehla totiž Belatrixin varovný pohled typu: Ještě slovo a nepřej si mě. „Ano, jsem ráda, že jste tady tak brzy,“ odvětila nakonec s úsměvem, který se jí podařil vyloudit na tváři. Herečka byla vskutku dobrá.

„Výborně,“ odvětil Snape stále tichým hlasem. „Ocenil bych tedy, kdybyste se šla obléct do něčeho vhodnějšího,“ utkvěl pohledem na jejích bosých nohou a sukni.

Natalia se otočila a co nejrychleji zmizela z jejich společnosti. Nechtěla tam s nimi být ani o vteřinku déle. Bellina společnost už se jí hnusila a Snape jí také nebyl zrovna sympatický. A kombinace těchto dvou byla opravdu smrtonosná.

„Pitomý, nadutí Smrtijedi,“ nadávala, jakmile vešla k sobě do pokoje. „To si snad myslí, že budu skákat tak, jak oni budou pískat? Nejsem žádná jejich loutka,“ vztekala se. „Doufám, že mi ten kotlík aspoň vybuchne a toho namyšlenýho pitomce pocáká od hlavy až k patě. Nejlépe nějakou žíravinou,“ fantazírovala, zatímco hledala něco na sebe. Nakonec dolů sešla v černých kalhotách, upnutém tílku a teniskách. Vlasy měla svázané do culíku.

„To to trvalo,“ přivítala ji nerudně Belatrix.

„Nejsem na baterky,“ odsekla podrážděně Natalia. „Zkus si vyběhnout ty schody, převléct se a vrátit se. A uvidíš, kolik času ti to zabere,“ vypadlo z ní.

„Tak tohle jsi přehnala,“ naklonila se k ní Smrtijedka. „Pak si to spolu vyřídíme. Ovšem teď,“ pohlédla na Severuse, „vás nechám o samotě, potřebuju si ještě něco zařídit,“ otočila se a byla pryč.

Nat se nyní mírně vyděšeně podívala na Snapea. Vůbec se jí nelíbilo, že s ním zůstala v domě sama. Neznala ho, nevěděla, co od něj může čekat.

„Co vlastně víte o lektvarech?!“ štěknul na ni po chvíli Snape.

Natalia se zašklebila: „Vaří se v kotlíku.“

„A dál?“

„Nevím. Neumím vařit ani normálně, natož abych dělala takovýhle kraviny,“ odvětila. „Takže se nemusíte namáhat. Učit se to stejně nebudu.“

„Tak to se ale pleteš,“ zasyčel na ni Snape a Nat si pomyslela, jestli je součástí výcviku i to syčení. Většina Smrtijedů na ni totiž vždy po chvíli začala syčet. „Jestliže Pán řekne, že se budeš učit lektvary, tak se je taky učit budeš. Seber se a padej do laboratoře!“ rozkázal jí a ona se ho neodvážila neuposlechnout.

Během minuty už oba dva vcházeli to slušně zařízené laboratoře, která měla sloužit výhradně k potřebám rodiny Lestrangeových. Natalia se jen zhnuseně podívala kolem sebe. Byla tu zatím jen jednou a nenadchlo ji, že se sem musela vrátit.

„Jděte támhle ke stolu,“ začal nařizovat a ona si najednou připadala jako ve škole. „Pro začátek vám položím pár otázek, pak si připravíme jednoduchý lektvar a…“

„Co kdybychom přišli k tykání?“ přerušila ho Natalia, která nebyla zvyklá na to, že by jí lidi vykali. Ležérně se přitom opírala o stůl, na němž měla později připravovat přísady do lektvaru, a uvažovala o tom, jak na tohle Snape zareaguje.

„Jak se opovažujete…“

„Bude to pro nás oba jednodušší,“ stála si za svým dívka. „Nejsem ještě stará baba, aby mu lidé museli vykat. A pardon, ale jsem zvyklá na to, že všem kolem sebe tykám. Nehodlám u tebe dělat výjimku,“ dokončila a zazubila se na něj.

„Slečno Blacková…“

„Natalia. A podívej, je mi jasný, že mě kvůli mému otci budeš nesnášet, teda že mě kvůli němu nesnášíš,“ rozmluvila se a na chvíli úplně zapomněla, s kým to vlastně mluví. Že proti ní stojí obávaný Smrtijed a bývalý učitel lektvarů, z něhož měli strach všichni studenti na škole. „Jo, je mi jasný, že ti ho asi budu pořádně připomínat,“ pokračovala.

„Sklapni!“ zavrčel najednou Snape. „Pravidla tady určuju já. Já jsem učitel a ty,“ zdůraznil, „jsi žák. A podle toho se budeš chovat.“

Nat na něj jen hodila kyselý pohled: „Co teda budeme dělat? Nechci v týhle zatuchlý místnosti strávit celý den.“

„Budeme tu ta dlouho, dokud neuvaříš všechno, co ti nařídím,“ odvětil ledově.

„Co takhle polívku z pytlíku?“ usmála se na něj. „To bych zvládla. Nebo čaj, kafe…“

Větu už ale nedokončila. Zmlkla, když viděla, jak Snape vytáhl z kapsy hůlku a namířil ji na ni: „Ještě jednu takovou poznámku a budeš si přát, aby ses nikdy nenarodila.“

Natalia poznala, že tady opravdu končí všechna legrace a jde do tuhého. Mlčky na něj tedy hleděla a čekala, co bude dál. Snape se po chvíli posadil do křesla, které si vyčaroval, a opět se zahleděl na dívku. Pak jen líně mávl hůlku a za ní se objevila tabule. Po druhém mávnutí se na tabuli objevil text.

„Můžeš začít,“ řekl pouze a vytáhl si nějakou knížku.

Nat na tabuli jen vykulila oči. Polovinu ingrediencí neznala. Opět se tedy otočila na Snapea.

„Ehm,“ zachroptěla a přemýšlela, jak ho má oslovit. „Severusi,“ vypadlo z ní nakonec dosti nelibě.

„Hmm,“ ozval se zpoza knihy.

„Co je to scvrklofík? A jak asi tak mám poznat kůži z…“

„To jsi vážně tak neschopná?!“ rozčílil se a vztekle zaklapl knihu.

„Tak pardon, že nejsem takovej expert jako ty,“ zavrčela na něj. „pro tvoji informaci jsem nikdy lektvary neměla a tudíž takovéhle nesmysly opravdu neznám.“

„V polici jsou knihy,“ uklidnil se nakonec.

„Fajn,“ přistoupila Nat k malé knihovně a začala se v ní přehrabovat. „Tohle nepotřebuju,“ práskla s jedním výtiskem na stůl, „tohle je taky nepotřebné,“ a kniha letěla na zem.

„A dost! Co si jako myslíš, že děláš? Snažíš se mě naštvat? Nebo dokázat, jak jsi neschopná?!“ ztratil nervy.

„Jen se ti snažím taktně naznačit, že tuhle kravinu prostě dělat nebudu,“ postavila si Nat hlavu. „A na tvojí otázku – snažím se o obojí.“

„Jak...jak,“ zalapal po dechu.

„Jak si to můžu dovolit?“ ušklíbla se Nat. „Asi takhle,“ smetla ze stolu všechny přísady a pak vyšla ven ze dveří. „A ten bordel si můžeš uklidit. A nebo počkej na Bellu,“ řekla a odešla pryč. Byla si moc dobře vědoma toho, že tohle ještě bude mít dohru. Belatrix ji za to zabije. Ale nemohla si pomoct, musela to udělat. Nechtěla se učit něco, o čemž byla přesvědčena, že to nikdy nevyužije. Stále ještě rozčílená si lehla na postel a několik minut trvalo, než se uklidnila. Teprve poté jí začalo všechno úplně docházet. Došlo jí, že tentokrát to víc jak přehnala. Zvedla se teda z postele a rychle seběhla zpět do přízemí. Doufala, že tam Snape ještě bude. A že se jí nějak podaří zachránit situaci.

A opravdu. Pořád tam seděl, s knihou na klíně. Když dívka vešla, vzhlédl: „Věděl jsem, že se vrátíš,“ řekl jen a pohlédl na přísady na zemi. „Do půlhodiny to bude hotové.“

„Ale…“ začala Natalia.

„To mě nezajímá. Je to tvoje věc, že jsi odešla.“

„Ale…“

„Pracuj!“

Nat si povzdechla, ale pak sebrala vše, co prve shodila, a naskládala to zpět na stůl. Pozorně si přečetla postup, ale stále tomu nerozuměla. Potom se sama pro sebe ušklíbla. Není to její vina, že neví, co má dělat. Snape jí to měl vysvětlit. Nejdřív si měla zapálit oheň pod kotlíkem. Nad ničím neuvažovala a vytáhla z kapsy zapalovač.

„Máš použít hůlku.“

„Zbytečnost,“ zavrčela dívka a podpálila papír, který pod to nacpala. Poté nalila do kotlíku vodu a pohlédla na první bod. První přísady tam měla hodit až po té, co se voda dostane do varu. Sedla si tedy na židli a čekala.

Ale ani ne po minutě k ní Snape zvedl hlavu a zdálo se, že se mu vůbec nelíbí to, co právě dělala: „Co to má znamenat?“

„Čekám, až se voda začne vařit,“ odvětila dívka s úsměvem.

„Na to máš použít hůlku.“

„To se tam ale nepíše. Pouze – do vroucí vody hoďte..bla bla bla…Navíc, stejně u sebe hůlku nemám, takže…“

Snape jen zavrčel, avšak pak vytáhl vlastní hůlku a namířil ji na kotlík. Provedl ještě několik složitých smyček a voda najednou vřela.

„Můžeš pokračovat.“

Nat se jen kysele zašklebila. Doufala, že bude moct co nejdéle sedět a nic nedělat, a on jí to takhle pokazil. Opět teda vstala a přešla ke kotlíku. Přemýšlela, co by měla dělat teď. Hned dvě ze tří počátečních přísad neznala. Podívala se na Snapea, aby zjistila, jestli se na ni kouká, a když zjistila, že ne, popadla první, co jí padlo pod ruku a co se nejvíce podobalo tomu, co tam měla dát, a hodila to do vroucí vody. Ta okamžitě nabrala temně fialový nádech. To se Nat líbilo, a tak popadla další ingredienci a hodila ji do kotlíku. V tom to jemně zabublalo a lektvar změnil barvu na křiklavě žlutou. Natalia opět po očku mrkla na svého učitele a hodila do „hrnce“ čtvrtou přísadu. V kotlíku to okamžitě začalo silně bublat a na dívčině tváři se objevil poťouchlý výraz. Věděla, že nebude dlouho trvat a celá směs vybuchne. Tohle bylo mnohem zábavnější, než očekávala. Kam se na to hrabaly nějaké chemické pokusy. Popadla tedy nějaký roh, který ležel na stole, a hodila ho do kotle. Pak se rychle vrhla za stůl. V další chvíli kotlík nevydržel a rozprskl se na několik kusů. Tmavá břečka, která po přidání rohu vznikla, se rozprskla po stěnách i po stropě. Snape však zůstal čistý.

„Co jsi tím sledovala?“ uhodil okamžitě na Nataliu a spustil ochrannou bublinu, kterou si kolem sebe stihl vytvořit.

„Nic,“ odvětila Nat s andělským výrazem. „Nějak to nevyšlo, no.“

„Já ti dám nevyšlo,“ vstal. „Okamžitě ten nepořádek uklidíš. A bez řečí,“ dodal, když viděl, jak se dívka nadechuje k nějaké peprné odpovědi.

„Ale…“ chtěla namítnout Natalia.

„Blacková,“ zavrčel Snape. „Je mi jedno, že u sebe nemáš hůlku. Prostě to uklidíš a budeš tu tak dlouho, dokud ten lektvar neuvaříš správně.“

Dívka si jen povzdechla. Věděla, že to s tímhle člověkem nebude mít lehké, ale netušila, že bude tak neoblomný. Popravdě očekávala, že se po tomto incidentu sebere a naštvaně odejde.

„Tak si jdu aspoň pro tu hůlku,“ zamumlala a než stačil cokoliv namítnout, byla pryč. Za tu dobu, co byla zde u Lestrangeů, získala zpět svoji hůlku. Po domluvě s Belatrix se Rudolfus vydal zpět na místo, kde Nat hůlku ztratila a nakonec se mu podařilo ji objevit. Za což byla Natalia moc ráda. Na tuto hůlku si zvykla a měla ji i docela ráda.

Během pár minut byla opět zpět a ne moc nadšeně se pustila do uklízení. Naštěstí na to stačilo obyčejné pulírexo, takže to měla za chvíli hotové a mohla se opět postavit ke kotlíku, který tam Snape mezitím stačil postavit.

Podruhé už dávala větší pozor, co má do kotle dávat. Dokonce i lektvar míchala podle toho návodu a doufala, že při troše snahy se jí podaří vytvořit břečku, které se bude aspoň vzdáleně podobat tomu, co z toho mělo vzniknout. Pořád jí ale dělalo problémy rozpoznat, co je co za přísadu.

„Co to má být,“ objevil se najednou za jejími zády Snape a kriticky hleděl do jejího kotlíku.

„Že by lektvar?“ zkusila Nat a chystala se tam hodit další přísadu.

V další chvíli ji ale Snape popadl za ruku a zabránil jí, aby to tam přidala. Natalia se na něj jen nechápavě podívala.

„Neumíš snad číst?“ zavrčel. „Jasně tam stojí: Přidejte kořeny mateřídoušky. A ty tam házíš celou rostlinu!“

„Jen vylepšuju účinky,“ ušklíbla se dívka, která ani netušila, jaký je rozdíl v tom, jestli tam hodí jen kořen nebo celou kytku.

Smrtijed jen protočil oči v sloup a pustil její ruku. Došlo mu, že Natalia o lektvarech opravdu neví ani ťuk a že veškerá snaha je marná. Dívka tvrdohlavě odmítala spolupráci a byla odhodlaná udělat cokoliv, aby už z této místnosti vypadla.

„Do zítřka si přečteš tuto knihu,“ mrsknul po ní jakousi bichlí. „A běda, jestli zjistím, žes ji ani neotevřela,“ dodal, otočil se na podpatku a vyplul z laboratoře.

„Super,“ povzdechla si Nat a podívala se na titul knihy. Nejběžnější přísady do lektvarů. „Tlustší knihu už asi neobjevil.“

S tímto uhasila oheň pod kotlíkem a také opustila místnost. S knihou pod paží. Jakmile došla k sobě do pokoje, knihu hodila někam na židli a  praštila sebou na postel. Tohle nebyl moc povedený den. Jediný, co by ji mohlo zachránit bylo, bylo to, že by Snape nemluvil s Bellou o tom, co dneska zase předvedla. Věděla, že by ji cruciatus neminul. Toužebně hleděla na hodiny a čekala, kdy se vrátí Melanie s Rudolfusem. Doufala, že to bude dříve než se vrátí Bella. Když však zaslechla, jak se někdo pohybuje po domě, rychle si přitáhla knihu k sobě a dělala, že čte. Ve skutečnosti však jen nepřítomně hleděla na stránky popsané hustým písmem a přemýšlela. Po chvíli dokonce i hleděla z okna, aniž by si to uvědomila. Přemýšlela, jak se odtud dostat. Pořád se nesmířila s tím, že by se měla stát Smrtijedkou. Jen samotné pomyšlení na to se jí protivilo. Navíc nechtěla zklamat otce. Věděla, že pak by jí hluboce opovrhoval. A ona by opovrhovala sama sebou.

„Natalio?“ ozvalo se u dveří.

„Mel,“ vydechla, když ji spatřila. Byla ráda, že se vrátila dřív ona než Belatrix. „Bella tu ještě není?“

„Neviděla jsem ji, proč?“ posadila se Melanie k ní na postel.

„Ale, dneska na mě poslala Snapea, aby mě učil lektvary,“ zašklebila se. „Asi si nemusím říkat, jak to dopadlo.“

„Vyhodilas laboratoř do povětří?“ zatvářila se pobaveně dívka.

„To taky,“ přikývla Nat. „Taky jsem si s ním potykala, teda já mu začala tykat, on na to jen přistoupil, jednou jsem vztekle odešla pryč…no prostě bezvadný den. A navíc si tohle,“ poklepala na tlustou knihu, „mám do zítřka přečíst. Jako by to šlo.“

„Jo, Snape je Snape,“ pokývala hlavou Melanie. „Jo, otec mi říkal, na kdy je naplánované to zasvěcení,“ změnila téma. „Prý už za týden, Voldemort s tím nechce otálet.“

Natalia se prudce vymrštila na posteli: „Za týden? Ale to….to přece nejde,“ vypadlo z ní. „Vždyť se nejprve říkalo, že nás vycvičí…A ten výcvik neprobíhá ani týden.“

Ale i za tu dobu se dívky stačily naučit poměrně mnoho. Bella i Rudolfus je proháněli jak mohli a Nat i Mel již nyní znaly mnoho kouzel z černé magie. Kouzla, která by se jinak nikdy neučily. Kouzla, která byla dost nebezpečná pro normální kouzelníky. Na jiná odvětví kouzlení jim nezbyl čas, pořád se jen učily černou magii, která jim už lezla krkem.

„Nevím, proč se to tak změnilo,“ řekla zničeně Melanie.

„Musíme utéct,“ načala Natalia své oblíbené téma. „Já vím, říkám to pořád. Ale já se prostě nestanu Smrtijedkou. Jestli v něco věřím, tak je to bílá magie, dobro…Ale tohle ne. Nikdy bych se nedokázala postavit proti těm, které mám ráda. Nedokážu si představit, že bych v boji měla stát proti tátovi, Harrymu, Dracovi…nebo komukoliv jinému. To nejde,“ zvedla se a rozčileně začala chodit po pokoji.

„A jak to chceš asi tak udělat,“ zeptala se Melanie. „Moc dobře víš, že přes zahradu to nejde, přemístit se odsud taky nemůžeme...“

„Pro mě za mě, já se třeba podkopu,“ brblala Nat. „Dej mi lopatu a rýč a prokopu se třeba do Austrálie. Nebo mi přidělej křídla a já uletím.“

Melanie se na ni podívala jako na blázna: „No jasně, košťata. Že mě to nenapadlo dřív.“

„To jako vážně?“ vykulila na ni oči Nat. „Proboha, proč nás to nenapadlo dřív. Vždyť je to tak jednoduché…teda, já na koštěti neumím,“ dodala.

„Myslíš, že já jo?“ zamračila se Melanie. „Nikdy mě to neposlouchalo, ale tentokrát to prostě budeme muset risknout.“

„Kéž by tu byl Harry nebo Draco,“ povzdechla si Natalia. „Nebo kdyby aspoň měli mobily. Že by nám jako poradili…“

„Budeme si muset poradit samy.“

„Takovej detail. Vidělas tu někde v domě nějaký koště?“

 „Projdeme sklepení. Otec s matkou jdou dneska večer na nějakou akci, tak budeme mít volnou ruku.“

„Pokud nám sem nepošlou nějakou opatrovatelku,“ podotkla Nat a vzpomněla si na ženu, která je měla učit etice, když Lestrangeovi šli někam pryč.

„Dneska už to snad neudělají. Paní Parkinsová z nás prý úplně šílela. Pochybuju, že by byla ochotná přijít sem znova.“

„No, budem doufat, že další takovej nápad mít nebudou a že v tom sklepě najdeme aspoň nějakej ten…jak se to jmenuje…Zameták?“ zeptala se.

„To bysme moc daleko nedoletěly,“ zakabonila se Mel, která si až moc dobře pamatovala na košťata ve škole.

„Ale aspoň někam,“ mrkla na ni Nat.

V zápětí se ale domem rozlehlo volání a Melanie se musela chtě nechtě zvednout. Volala ji matka. Natalia tedy v pokoji opět osaměla a doufala, že na ni si Belatrix nevzpomene. Ke svému údivu jí to tentokrát vyšlo a po zbytek celého dne ji nikdo neotravoval ani po ní nic nechtěl. A tak se jen tak poflakovala po domě a hledala nějaké rozptýlení. Občas si pomyslela, co by asi tak dělala, kdyby tu s ní byl třeba Draco. Musela se nad tou myšlenkou pousmát. Moc dobře si uměla představit, co by Belle dokázali vyvést. Napadla ji také dvojčata. Stýskalo se jí po všech. Až moc si na ty lidi zvykla a nejednou to pro ni byl nezvyk, nemít je pořád kolem sebe, nehádat se s nimi, nesmát se s nimi…Zoufale se chtěla vrátit na Grimmauldovo náměstí a pokračovat v životě, který tam vedla.

Teprve k večeru se v jejím pokoji objevila Bella s Rudolfusem. Oba byli oblečeni v černém smrtijedském hábitu a nebylo těžké uhodnout, co se bude toho večera dít.

„Odcházíme,“ řekla jenom Belatrix.

„To vidím,“ chtěla protočit oči Nat, ale v čas se zarazila.

„Jen tě chci upozornit, abyste nedělaly nějaké vylomeniny. Pokud vím, tak ty máš studovat lektvary,“ pohlédla na tlustou bichli. „Severus z tebe nebyl zrovna nadšený.“

„Budu se snažit, aby příště byl,“ řekla a v duchu se dávila tou děsnou lží.

„To doufám,“ odvětila a spolu se svým manželem vyšla ven. Rudolfus se na ni ještě otočil a věnoval jí zvláštní pohled. Něco se mu na jejím chování nezdálo. Ale nevěděl co.

Jakmile Natalia uslyšela v hale dvojí prásknutí, neváhala a vyběhla na chodbu, kde narazila na Melanii, která měla zřejmě stejný nápad.

„Sklep?“ zeptala se Mel okamžitě.

„Že váháš,“ zazubila se Nat.

S těmito slovy obě dvě vyrazily dolů do sklepení, kde doufaly, že najdou aspoň jedno jediné koště, které by jim napomohlo k útěku. Když však došly až dolů, zjistily, že to nebude až tak jednoduché. Dveře totiž byly zapečetěny jakýmsi kouzlem. Zatímco Natalia se jen tak sesunula po zdi, Melanie se marně pokoušela dveře nějak otevřít pomocí zaklínadla. Vyzkoušela snad všechna, která znala. Ale ani jedno nefungovalo. Pak se i ona posadila vedle své kamarádky. S tímto opravdu nepočítaly.

Nějakou dobu tam jen tak seděly, než se Nat zvedla a šla se na ty dveře také podívat. Pohrávala si s myšlenkou, že by je mohla zkusit vykopnout, ale nechtěla riskovat, že si zlomí nohu. Pak ji napadlo ještě něco. Bleskurychle zmizela ze sklepa a ani ne za pět minut byla zpět a cosi kutila u zámku. V tom po chviličce zacvakalo a dveře se otevřely.

„Jak…“ nemohla uvěřit svým očím Melanie.

Nat jí s úsměvem ukázala drátek, který svírala v ruce.

„Ty mě nepřestaneš překvapovat,“ zakroutila hlavou a hrnula se do sklepa. „Fuj,“ vypadlo z ní, jakmile rozsvítila hůlku.

„Tady se asi dlouho neuklízelo,“ podotkla Natalia. „A hele, pavouček,“ mrkla na pavučinu, kde sídlil obrovský pavouk. „Škoda, že tu není Ron. Líbil by se mu. Ale…“ usmála se podle. „Myslím, že mu přivezu suvenýr.“

„Nemyslíš to vážně, že ne,“ otočila se na ni prudce Melanie.

To už ale Nat vykouzlila dřevěnou krabičku a pomocí hůlky sundávala pavouka z jeho pavučiny. Ten se sice zmítal, ale proti kouzlům neměl sebemenší šanci. Než se nadál, byl uzavřený v pevné krabici, která měla jen pár otvorů na dýchání. Nic víc.

„Ty jsi neuvěřitelná,“ okomentovala to Mel a začala hledat koště.

Natalia položila bedničku s pavoukem ke dveřím a také se pustila do hledání. Ale nenacházely nic užitečného. Starý nábytek, zničené kotlíky, prastaré obrazy. A vše pod silným nánosem prachu. Začínaly už ztrácet naději, že u Lestrangeů se takové věci, jako jsou košťata, vedou.

„To nemá cenu,“ vzdávala to Melanie.

„Každá kouzelnická rodina má koště. Přece ta tvoje nebude výjimka,“ přesvědčovala Nat ji i sebe.

„Zřejmě jsme výjimka.“

„Nejste!“ vykřikla Nat vítězně a zpod pavučin a prachu vytáhla cosi, co se koštěti ani omylem nepodobalo.

„Co to…“ popošla k ní Mel.

„Co by, lítací koberec,“ usmívala se zeširoka dívka, když se potrhaný koberec vznesl centimetr nad zem.

„To se někde rozpadne,“ zapochybovala Melanie.

„Nerozpadne,“ přesvědčovala ji vášnivě Natalia, jež byla ze svého objevu víc jak nadšená. „Jen ho trochu vyčistíme a uvidíš, jak bude lítat.“

„Jestli nás někdo uvidí. Koberce jsou u nás zakázané.“

„Vyber si. Koberec nebo Smrtijed? Já osobně volím to první. Ale jestli se ti to nelíbí, můžeš si tu zůstat. Ale já a Lojza odlítáme.“

„Lojza?“

„Pavouk,“ vysvětlila, srolovala koberec a vlekla ho nahoru do svého pokoje. Bedýnka s pavoukem levitovala za ní.

Melanie se za ní chvíli pochybovačně podívala, ale nakonec uznala, že je to asi jediný způsob, jak by se mohly dostat. Opustila tedy sklepení, přičemž za sebou nezapomněla zamknout. Nechtěla nechat cokoliv náhodě. Po chvíli vešla k Nat do pokoje, kde už její kamarádka pomocí kouzel dávala koberec dohromady. Teprve nyní se Mel všimla, že létací prostředek je červenomodrý. Prve měla za to, že je hnědý.

„Takhle to vypadá o dost líp,“ podotkla. „Ale ta díra,“ pohlédla na několikacentimetrovou díru uprostřed.

„Maličkost, to se nějak poddá,“ mávla nad tím rukou Natalia. „Do Londýna to snad doletí. I když teda vůbec netuším, kde tenhle dům leží. No, já se jen sbalím a můžeme vyrazit.“

S tímto začala pobíhat po pokoji a všechny svoje věci si skládala na postel. Nechtěla tu nechat ani šaty, které jí Bella věnovala. Na to se jí až moc líbily. Stejně jako některé další oblečení. Melanie se také vydala sbalit si. Po necelé půlhodině se opět sešly v Natiným pokoji.

„Tak jdeme na to?“ ušklíbla se natalia a posadila se na koberec. Na zádech měla batoh, kde byla dokonce i bednička s pavoukem. V ruce držela hůlku.

„Víš, jak se to ovládá?“

„Ne,“ zazubila se Nat. „To se vykoumá cestou. Nasedat,“ poroučela a posunula se dopředu, aby se za ní vešla ještě Melanie. „A hurá na cesty!“ zvolala.

V tu chvíli se koberec vznesl vzhůru a vyletěl ven otevřeným oknem. Melanie na to jen vyděšeně hleděla. Neměla výšky ráda, nelíbilo se jí to. Zato Nat si to vyloženě užívala a bláznivě se přitom chechtala. Vyšlo to. Ono to lítalo.

Po chvíli zjistila, že koberec reaguje na jednoduché příkazy. Vyletěly tedy vysoko nad dům a po chvíli již přelétaly pozemky Lestrangeových. Byly volné.

 

23.04.2008 15:05:02
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one