My world of fantasy...

59. KAPITOLA - NADĚJE NA ÚTĚK

Takže je tady další kapitola k NZ..=D Jo, malilinké zpoždění, ale opravdu jsem to dřív nestihla...dokonce tu dneska není ani beta-read, protože to byste se asi vážně nedočkaly, kdybych to teprve teď posílala Katt..Tak snad to bez toho přežijete...
Každopádně doufám, že se vám kapitola bude líbit, dala mi docela zabrat, ale jsem s ní i docela spokojená..
A chtěla bych moc a moc  poděkovat Arynce, která mi u ní dělala kritika a několikrát mi i docela dost pomohla...Moc díky, Ary..vážně. Cením si toho.
Jo a ještě něco...U té minulé kapitoly jste mě teda zklamaly...čtrnáct komentů, z toho dva moje..=( Vážně jsem čekala něco víc, obzvlášt když mi to dalo takové práce a bylo to tak dlouhý...Tohle dělám opravdu jen nerada, ale pokud tam tentokrát nebude VÍC KOMENTÁŘŮ, tak nevím, kdy se objeví další kapitola..Stejně v poslední době nemám moc čas, a když navíc není proč..samozřejmě, že několik lidí komentuje pravidelně..a těm moc děkuji..ale přesto si myslím, že podle návštěvnosti to čte mnohem víc lidí..TO je tak těžký napsat těch pár slov, co si o tom myslíte? Hmm?
Tak prosím, potěšte mě tentokrát
Vaše Kaitlin
______________________________________________

Mel, počkej!“ zarazila se Natalia, když spolu se svojí příbuznou opustily hlouček mladých Smrtijedů a vyšly ven na terasu.

„Co je?“ podivila se Melanie, jakmile se Nat otočila zpět k domu. „Snad se k nim nechceš vrátit?“

„No…“ ušklíbla se Nat. „Mohli by nám být užiteční?“

„Jak prosím tě? Jsou to jen obyčejní pitomci, kteří…“

„Ale, ale…Jakpak to mluvíte o přívržencích našeho Pána,“ ozval se za nimi známý hlas.

Obě dívky se pohotově otočily a zůstaly hledět do očí Luciuse Malfoye, jenž se opíral o zábradlí terasy a zkoumavě je pozoroval. Obzvláště Nataliu.

„Co chceš?“ zavrčela na něj Nat nevrle. Jeho pohled se jí vůbec nelíbil.

„Nebuď drzá,“ zamračil se a přistoupil k nim blíže. „Měla by ses naučit slušnému chování. Pán ti tohle tolerovat nebude,“ objevil se mu na tváři prapodivný výraz. „Přeci jen jsi z dobrého rodu…“

„Jasně, bezvadného,“ odfrkla si Nat. „Čistokrevného,“ pitvořila se.

„Začni se konečně chovat tak, jak se sluší na někoho z tak významného rodu,“ vrčel na ni Malfoy a zůstal stát jen pár centimetrů od Natinýho obličeje.

„Budu se chovat tak, jak sama uznám za vhodné,“ ustoupila o krok dál Nat. „A nikdo jako jsi ty mi nebude poroučet,“ zvýšila hlas.

„Tak to pozor,“ popadl ji Lucius za ruku, kterou jí následně zkroutil tak, že se chtíc nechtíc dotýkala jeho těla.

„Nechte ji na pokoji!“ zasáhla Melanie, když viděla, jak Nat bolestí zkroutila obličej.

„Ty se do toho nepleť,“ odsekl Malfoy a očividně si užíval Nataliinu bolest. Ta měla co dělat, aby nezačala kňučet, jak moc ji to bolelo. Kdyby to byl kdokoliv jiný, vykroutila by se, ale Lucius měl až moc velkou sílu. „Raději bys mohla jít dovnitř, co ty na to?“ ušklíbl se.

„Tak to ani omylem,“ ztvrdly Mel rysy a dokonce i vytáhla hůlku.

„Myslíš si snad, že mě porazíš?“ bavil se, když ji na něj namířila. „Seber se a padej dovnitř. Myslím, že tvojí matce by se nelíbilo, kdybys mi takhle odporovala. Vlastnímu strýci,“ ušklíbl se. „Ostatně – potřebuju si tady s Nataliou soukromně pohovořit,“ stočil svůj pohled na dívku, která si bolestí až kousala ret, aby jí z úst nevyklouzl tichý vzdech.

„Běž,“ řekla tiše své kamarádce, která na ni nerozhodně hleděla. Bylo jí jasné, jak by pak Bella zuřila, kdyby jí to všechno Lucius řekl.

Melanie se nakonec otočila a odešla zpět do domu. Lucius si však už nevšiml, že zůstala stát přímo za dveřmi, pro všechny případy. Nevěřila Malfoyovi a bála se, co by mohl Natalie provést.

„Tak, Natalio,“ začal Malfoy a pustil dívku ze svého sevření. Jeho zrak  však sklouzl do jejího výstřihu.

Nat bleskově zareagovala a založila si ruce na prsou. Pohledem probodávala Dracova otce, než konečně něco řekla: „Cos teda chtěl?“

„Tebe,“ odvětil bleskově a zálibně si ji prohlížel.

Natalia na něj jen nevěřícně zírala, než konečně našla ta správná slova: „Tak na to zapomeň,“ zasyčela a chtěla odejít pryč. Než se však nadála, ocitla se v jeho náručí. V další chvíli ji Lucius začal líbat. Nebral žádné ohledy na to, jak se Nat vzpírá a snaží se vymanit z jeho objetí. Naopak. Čím více se dívka vzpouzela, tím více ho to dráždilo. Po chvíli Nat došlo, že odporem nic nezmůže, a tak se mu poddala. Doufala, že když bude poddajná a nebude  se vzpírat, tak že ji dříve pustí ze svého objetí. Nakonec jí tento plán přeci jen vyšel. Malfoy ji konečně pustil. Jakmile to ale udělal, dívka mu vrazila takovou facku, až se zakymácel na místě.

„Už na mě nikdy nesahej,“ zavrčela.

„Tohle jsi přehnala,“ ignoroval její slova Lucius a mnul si místo, kam ho dívka udeřila. „Tohle si ke mně dovolovat nebudeš,“ vytáhl hůlku a namířil ji na ni. „Crucio,“ vyšlo z jeho úst.

Natalia se okamžitě sesunula k zemi v bolestných křečích. Než však byla bolest tak silná, aby začala křičet, odezněla stejně rychle, jako přišla.

„Jsi v pořádku?“ vrhla se k ní Melanie s rukou v hůlce.

„V rámci mezí,“ oddechovala těžce Nat a s pomocí kamarádky se postavila na nohy. „Kde je…“

„Támhle v rohu se válí po zemi,“ ušklíbla se zlomyslně Mel. „Nemohla jsem ho přece nechat, aby ti takhle ubližoval. A promiň, že jsem nezasáhla dřív, bála jsem se, že bych zasáhla i tebe,“ omlouvala se.

„Hlavně žes to udělala,“ pousmála se Natalia a popošla blíže k zábradlí. „Myslím, žes mu trochu pošramotila ego. Ale nemůže vždycky dostat to, co chce,“ ušklíbla se, když viděla, kam spoutaný Lucius dopadl.

Naneštěstí ale kouzlo přestávalo působit, tak se dívky klidily zpět do domu. Věděly, že nebude trvat dlouho a Malfoy se z vlivu kouzla dostane. Ani si nechtěly domýšlet, jaké tohle bude mít následky. Radši tedy zalezly do salonu, který byl plný lidí, a sesunuly se na první sedačku, jež byla volná.

„Tohle je vážně večírek za všechny prachy,“ vydechla Natalia. Druhý cruciatus jí na náladě moc nepřidal.

„Zajímalo by mě, kdo měl tak blbej nálad,“ přidala se k ní Melanie, „a uspořádal ho.“

„Já bych věděla,“ blýsklo Nat v očích poznání. „A ten slizkej hajzl to nebyl.“

„Voldy,“ podívaly se na sebe a v zápětí vyprskly smíchy. Nevěděly, co jim na tom přišlo tak vtipné, ale pobavilo je to.

„Myslíš,“ začala vážněji Mel, „že bude hodně zuřit?“

„Víc než to,“ zachmuřila se Natalia. „Ale,“vzhlédla a očima se zaměřila na jiné členy této společnosti, „zatím bych na to nemyslela. Protože si myslím, že ještě pořád není tak pozdě na to, abychom se odsud dostaly,“ usmála se. Možná, že ten její původní plán nebyl až tak ztracený.

„Počkej, ty chceš zdrhnout? To není možné, z tohohle pozemku se nemůžeme dostat. Otec prohodil něco v tom smyslu, že se odsud nedostane nikdo, kdo nemá Znamení zla.“

„Pokud není v doprovodu někoho, kdo ho má,“ usmívala se dál Nat.

„Nemyslíš snad…“ pohlédla Melanie tam, kam už se její kamarádka nějakou tu dobu dívala. „To je šílený, Nat. Nemůže to vyjít. Jestli nás chytnou…“

„Nic tím neriskujeme. Můžeme tím leda tak získat,“ mlela si Natalia svou. „Vyjde to, určitě. Stačí, když budeme dostatečně družné a ochotné.“

Mel se na ni chvíli nerozhodně dívala, ale nakonec došla k názoru, že má Nat asi pravdu. Sice se jí moc nelíbil způsob, jakým chtěly utéct, ale věděla, že v tu chvíli nic lepšího nemají. Prostě jen bude muset pro svoji svobodu něco udělat.

„Náhodou, ten Revenger není zas až tak špatnej,“ řekla zničehonic Nat.

„A co Harry?“ optala se Melanie.

„Tady Harry není,“ pokrčila rameny. „Navíc mě nechal, ať si žiju po svém. Nemůžu na něj čekat měsíce, roky…Mimoto pro záchranu udělám cokoliv,“ usmála se šibalsky.

„Cokoliv?“

„No,“ protáhla Nat. „Záleželo by na situaci. Takže téměř cokoliv,“ hodila zářivý úsměv na Revengera, který ji už nějakou tu dobu pozoroval. „Jen jsem zvědavá, jestli se chytne.“

„Ten? Může na tobě oči nechat.“

„No, jestli to nebude jen tím, že mě chce dostat do postele,“ ušklíbla se Nat. „O nic jiného mu nejde.“

Melanie jí v tomhle musela dát za pravdu. Bylo více jak očividné, že mladému Smrtijedovi jde jen o jedno. Jí samotné se tato skupina přívrženců Pána zla zrovna dvakrát nezamlouvala, avšak viděla, že Nat na nich cosi zaujalo. Musela si přiznat, že se Natalia k Harrymu nikdy moc nehodila. Byla na to moc energická, moc jiná než on. Potřebovala někoho, kdo bude jako ona, kdo se o ni nebude zbytečně bát.

„A hele,“ přerušila Melaniny úvahy Natalia. „Už se chytli.“

Melanie okamžitě zvedla hlavu a očima se zaryla do přicházejících Smrtijedů. Tentokrát však nepřišla celé partička, ale pouze Revenger, Zabini a další dva, kteří byli o něco starší než jejich kamarádi. Bez zeptání se posadili k dívkám.

„Takže jsi nakonec změnila názor?“ optal se Revenger Natalii.

„Měla bych snad?“ nadzvedla obočí dívka.

„Mohl bych tak soudit podle pohledů, kterými nás už nějakou tu dobu častuješ.“

„Třeba se jen nudím a nemám co dělat,“ prohlásila Nat ležérně a přehodila si nohu přes nohu. „Nebo v tom může být úplně něco jiného.“

„Kde máš vlastně toho svýho Pottříčka?“ zapojil se do rozhovoru další z přítomných. Marcus Baynes.

„Svýho?“ podivila se Nat.

„Nemysli si, že tady každý neví, žes s ním chodila. Na tý Příčný to bylo až moc očividný,“ ušklíbl se.

„Jo tak. Ty myslíš tohle?“ zahrávala to Natalia do autu. „Jen přechodný stav. Nic vážnýho,“ mávla nad tím rukou. Jen Melanie věděla, jak to bylo doopravdy.

„A mě přišlo divný, že by někdo jako ty vydržel s Potterem,“ usmál se samolibě Revenger a troufale položil dívce ruku na koleno. Ta však dělala, že si ničeho nevšimla.

„Vyzkoušet se musí všechno,“ ozvala se najednou Melanie.

„Neříkej, že tys s ním taky něco měla?“ otočili se na ni všichni přítomní.

„Vypadám snad na to?“

„Co jsi vlastně zač?“ přimhouřil oči Zabini. „Proč se nemůžu zbavit dojmu, že už jsem tě někdy potkal?“

V Mel v tu chvíli hrklo. Myslela si, že ji nikdo nebude přirovnávat k té, kterou byla dříve. Upřímně doufala, že Zabini myslí na něco úplně jiného, než ona. Nesměl, nemohl si myslet, že dříve byla Hermiona Grangerová.

„Popravdě – zajímalo by mě,“ změnil najednou úplně téma, „kam se vypařili ostatní Potterovi přátelé. Takovýho Weasleyho už jsem neviděl tak dlouho. Až se mi po něm začíná stýskat,“ rozchechtal se společně se svými přáteli. Nat se musela ušklíbnout. Ti měli Rona stejně rádi jako ona sama. Jen Melanie se zatvářila zkroušeně.

„A po Grangerový jako by se slehla zem,“ dodal Revenger.

„Ta bude někde zalezlá v knihovně a šprtat se,“ ušklíbla se Natalia. „A Weasley sedět doma na prdeli.“

„Koukám, že je máš asi tak stejně v oblibě jako my,“ ozval se další ze Smrtijedů. Richard Webber.

„Ono jde mít rád Weasleyho?“ podivila se jakoby upřímně Nat. Smrtijedi jí to samozřejmě zbaštili.

„Hele, na tom něco bude,“ usmál se Revenger. „Nechápu, jak jsi to tam s nimi mohla vydržet. Patříš k nám.“

„Nepatřím,“ zavrtěla hlavou dívka. „Všiml sis snad, že bych měla na ruce něco tak ohavného?“ vyhrnula mu v okamžiku rukáv, a tak se všem naskytl pohled na Znamení zla. „Navíc – nevím, jestli jsi poslouchal, ale i Voldemortovi jsem řekla, že se k vám nepřidám. To radši nebudu na žádné straně. Neurální půda je stejně nejlepší.“

„Nat?“ otočila se k ní najednou Melanie. „Máme asi menší problém.“

Natalia se rychle otočila ke dveřím a spatřila, jak dovnitř důstojně vešel dost naštvaný Lucius Malfoy a rozhlížel se kolem sebe. Potom se po očku podívala na další dveře, které vedly ven, a zvažovala, jaká je možnost, že se dostanou nepozorovaně na zahradu.

„Ehm, nešli byste se projít?“ pohlédla na Revengera a Zabiniho. Marcus a Richard se od nich totiž již odpojili a vrátili se zpět ke své partě.

„Co za to?“ kouknul na ni vychytrale.

„Tohle by stačilo?“ naklonila se k němu okamžitě a přisála své rty na jeho. V tom okamžiku se ocitla na jeho klíně, a ani nevěděla jak.

„Teď ne,“ odtrhla se od něj a nervózním pohledem vyhledala Luciuse, který právě mířil k Marcusovi a Richardovi. Zřejmě aby se zeptal na ni a na Melanii. „Půjdeme teda ven?“ vstala a zamířila co nejrychleji k malým dveřím vedoucím na balkon. Melanie i oba chlapci ji hned následovali. Jakmile byli všichni na balkoně, Nat ještě pohlédla dovnitř, aby se ujistila, že je Malfoy neviděl. Zdálo se však, že si nikdo nevšiml jejich nenadálého zmizení.

„Proč tak najednou?“ zeptal se v zápětí Blaise Zabini.

„Ale, jen jsme měly takovej malej konflikt s Luciusem Malfoyem,“ vysvětlila Melanie, když se k tomu Nat neměla a stále hleděla oknem dovnitř.

„Co jste mu vyvedly?“ zaujalo Malcoma Revengera, který se mezitím opřel o zábradlí. To, že je namrzlé, mu zřejmě nevadilo.

„Ale, dovoloval si na Nat, tak jsem ho od ní odhodila a svázala,“ pokrčila rameny Mel. „Mě nic neudělá. Pochybuju, že by mu to otec dovolil. Ale Nat,“ pohlédla pochybovačně na dívku v rudých šatech.

„No co, stejně všichni vědí, že třeba Bella by mě nejraději zabila,“ odvrátila se konečně od dveří Natalia.

„Madame se konečně rozhodla přidat se k naší malé společnosti,“ okomentoval to Revenger. „Mimochodem, tamto vevnitř nestačilo,“ dodal okamžitě.

Nat si jen povzdechla a popošla více k ostatním: „Tady je to moc na očích, Lucius sem může kdykoliv přijít a…“

„Pochybuju, že by nás hledal zrovna tady,“ blýsklo se Smrtijedovi v očích a přitáhl si dívku k sobě.

„Jestli sem přijde…“

„Nepřijde,“ přerušil ji Revenger a hladově ji políbil.

Natalia dlouho neváhala a sama se k polibku připojila. Ovinula ruce kolem mladíkova krku a užívala si tu chvíli, kdy mohla být v něčím objetí. Předtím by si to nepřiznala, ale začínalo jí docházet, že vztah s Harrym by stejně dlouho nevydržel. Po čase by ji to začalo nudit. Harryho sice měla ráda, ale ne tak, jak by sama chtěla. Navíc si uvědomila, že se ještě nechce na nikoho pevně vázat. Chtěla si ještě užívat, poznávat nové věci. A zkoušet i to, co bylo zakázané nebo nebezpečné. A tohle nebezpečné bylo, líbat se se Smrtijedem. Navíc Smrtijedem, který se jí fyzicky docela líbil. Rozhodně si nemohla stěžovat. Protože líbal doopravdy dobře.

„Od léta ses nezměnila,“ zašeptal jí po chvíli Malcom, když se z jejích rtů přesunul na krk. „Líbáš pořád stejně dobře.“

„Řekla bych, že ještě líp,“ odvětila sebejistě Nat.

„Až moc hrdá,“ podotkl.

„To já vždycky,“ pohlédla mu Nat do očí.

Revenger jí chvíli pohled opětoval, ale pak ji opět políbil. Natalia se v duchu smála sama pro sebe. Tohle jí opravdu chybělo. Ta volnost, možnost pohrávat si s lidmi, být opět ta mrcha, kterou byla předtím. Uvědomovala si, jak moc ji život na Grimmauldově náměstí ovlivnil, ačkoliv to předtím nepociťovala. Tam se z ní stávala hodná holčička, která postupem času přestávala porušovat všechna pravidla. Nejprve se snažila zalíbit paní Weasleyové, a pak to byl Sirius, kvůli kterému se také snažila být lepší. Teď se ale ptala sama sebe, jestli to opravdu bylo to, co chtěla.

„Musíme vypadnout!“ přerušila je najednou Melanie, která se až do té doby vybavovala se Zabinim. „Jde sem Malfoy.“

„Ksakru,“ zaklela Nat a vymanila se s Malcomova objetí. „Ten si opravdu umí vybrat chvíli.“

„V zahradě nás hledat nebude,“ napadlo Zabiniho.

„Jo, protože tam by teď každej umrznul,“ pohlédla Nat na svoje boty. „Tady aspoň není taková kosa.“

„Blbost,“ odporoval jí Revenger, zdvihl si ji do náruče a několika kroky se dostali dolů pod balkon. Melanie s Blaisem Zabinim je ihned následovali. Jakmile byli všichni z balkonu pryč, nahoře se ozvaly několikatery kroky.

„Byli tady,“ zaslechli hlas Luciuse Malfoye.

„Jsi si jistej, Luciusi?“ ozval se posměšně další hlas. Tentokrát patřil Belatrix Lestrangeové. „Protože já je tady nikde nevidím. Ani žádné kroky tu nejsou.“

Natalia ihned pohlédla na Melanii, která se pobaveně culila. Bylo jasné, kdo byl tak pohotový, že vytáhl hůlku a zahladil všechny stopy.

„Říkám ti, že tady byli,“ stál si za svým Malfoy. „Viděl jsem tu tvoji dceru a taky toho mladýho…Zabiniho.“

„Jestli je to pravda, tak tím líp. Aspoň se konečně bude bavit s někým jiným, než s tou cháskou, co prve,“ pochvalovala si Bella.

„Dokud ji necháš pohromadě s Blackovou, tak se nezmění.“

„Nataliu neznáš. Nezdá se, ale dokáže být větší mrcha, než většina jiných. Kdybychom ji bývali potkali dřív než Řád, tak by teď byla na naší straně. Tím jsem si jistá. A Pán mi dal za pravdu. Byla by z ní vynikající Smrtijedka. Jen by ji někdo musel vycvičit a přimět, aby změnila názor,“ dodala.

Nat dole nestačila věřit svým uším. Nikdy by ji nenapadlo, že o ní Belatrix uvažuje takhle. Celou dobu měla za to, že se jí chce zbavit. Dnešek ji ale přesvědčil o tom, že to nebude až tak pravda.

„Rudolfus udělal prve dobře, že ji nezabil. Zdá se mi totiž, že už si není tak jistá svým původním názorem. Nebude trvat dlouho a podlehne nám.“

„Nezapomeň na jejího otce,“ připomněl jí Lucius. „Má ho až moc ráda na to, aby od něj odešla a zradila ho.“

Ale Bella se jen zasmála: „S Blackem nebude problém. Však ona pozná, že není až tak dokonalý, jak si myslela. On i moje povedená sestřička udělali velkou chybu, že nejsou s námi. O to hůř to s nimi dopadne. Ale to teď nebudeme řešit. Více by mě zajímalo, co tě to proboha popadlo, že sis na Nataliu takhle dovoloval. Nezapomeň, že je pořád pod mojí ochranou. A vůbec se mi nelíbí, jak se k ní chováš,“ zavrčela.

„Měl jsem pocit, že se ty tvoje pravidla,“ odfrkl si Malfoy, „vztahovala na tvoji dceru, ne na ni.“

„Tak to jsi pochopil špatně, milej švagříčku. Dokud bude pod mojí střechou, tak se jí ani nedotkneš, jasný? Mimoto jsi stále ženatý s mojí sestrou.“

„Nikdy předtím ti nevadilo, když jsem někoho měl.“

„Dokud to nebyl někdo z příbuzenstva.“

„Nehodlám se teď o tom s tebou bavit, Bello,“ vyprskl na ni Lucius. Zřejmě se mu tohle téma moc nezamlouvalo.

„Jen tě varuju,“ pronesla nebezpečně Belatrix a opustila balkon. Lucius dlouho neváhal a následoval ji.

Natalia si jen oddechla. Byla ráda, že nebude muset čelit Malfoyovi. Nyní měla jistotu, že se za ni v případě nouze Belatrix postaví. Mohli se teď všichni vrátit zpět do domu, ale dívky pořád doufaly v to, že by se jim mohlo podařit utéct. Nadějně se podívaly na sebe, jako by uvažovaly o tom samém. Jejich plány ale překazil Revenger.

„Půjdeme dovnitř,“ řekl a nebyla to otázka.

„Proč?“ postavila se mu okamžitě Nat, které se to vůbec nelíbilo. Takhle to být nemělo.

„Za prvé je tu zima, za druhé už si s Malfoyem nemusíte lámat hlavu a za třetí mě to tu nebaví,“ řekl prostě. „Navíc - sama jsi předtím tvrdila, ale je tu zima. Tak pojď,“ vzal ji za ruku a chtěl jít nahoru.

„A co když nechci?“ postavila si hlavu Nat.

„Tak máš prostě smůlu,“ ušklíbl se a chtěl ji opět popadnout do náručí.

„Jestli nechceš skončit jako na Příčný, tak na mě nesahej,“ varovala ho Nat ledovým hlasem. Hned si ale uvědomila, že tohle nebyl zrovna dobrý krok. Takhle by se pomocí Revengera nikdy nedostala pryč. Zhluboka se tedy nadechla a vykouzlila na svojí tváři milý úsměv. „Tak jdeme teda?“ vydala se sama nahoru na balkon.

Revenger a Zabini si jen vyměnili užaslé pohledy, zatímco Melanie se na svoji kamarádku dívala s podezíravým výrazem.

„Tak jdete?“ zavolala na ně seshora Nat.

„Jasně,“ odpověděla za všechny Melanie a vyšla za svojí kamarádkou. Pak se všichni čtyři vrátili zpět do salonu, kde se opět usadili na sedačkách. Revenger se opět obracel na Nataliu, jenže než stihl cokoliv říci nebo cokoliv udělat, vtrhla mezi ně Belatrix.

„Kde jste proboha byly?!“ vyjela Bella na Mel a Nataliu.

„Matko, přestaň tady řvát,“ odvětila klidně Melanie.

„Jak…“

„Jen jsme se byli projít,“ zachraňovala situaci Nat, když viděla, že by se Belatrix opět mohla rozčílit. „Nevěděli jsme, že nás někdo bude shánět.“

„Dobře,“ vydechla Bella. „Tak se koukejte obě dvě sebrat a padejte ke vchodu. Odcházíme.“

„Už?“ vyděsila se Natalia a hodila zoufalý pohled na Melanii. „Vždyť jsme sotva přišli.“

„Řekla jsem, že odcházíme. A bez keců!“ podívala se přísně na Nat.

„Ale…“

„Natalio, jestli se hned nezvedneš, tak si nepřej vědět, co bude následovat!“ Belle z očí již lítaly blesky.

„No dobře,“ zamračila se na ni Blacková a pomalu se začala zvedat ze sedačky.

„A to platí i pro tebe, mladá dámo,“ otočila se Belatrix na svoji dceru, která stále seděla na pohovce a nevypadala na to, že by někam chtěla jít. Začala si totiž o něčem povídat se Zabinim a matce nevěnovala žádnou pozornost.

„Ale mě se ještě nechce,“ odvětila Mel a ani se nenamáhala na matku podívat. Natalia se za Bellinými zády začala potichu smát. Sama by jednala úplně stejně, kdyby nevěděla, že jí hrozí větší nebezpečí než její kamarádce. Ovšem líbilo se jí, jak se Belatrix začíná vztekat. A dokonce to ani nebylo jejím přičiněním.

„Jak chceš,“ přimhouřila oči. „Zůstaň si tu teda, domů tě dopraví Lucius,“ řekla škodolibě. „Natalio, jdeme.“

„Počkat!“ ozvala se najednou Mel s hrůzou v očích. Zřejmě se jí vůbec nelíbilo, že by pak měla zůstat s Malfoyem sama. Nevěděla, co by si k ní dovolil, když by matka nebyla v dohledu. „Jdu s váma.“

Bella se jen spokojeně usmála. Během pěti minut už se všechny tři přemisťovaly zpět do domu Lestrangeových. Jen Rudolfus zůstal u svého švagra.

16.04.2008 20:30:33
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one