My world of fantasy...
Tak, je tu další kapitola k NZ a tentokrát jsem se překonala...napsala jsem dokonce sedm a půl stránek..což je docela dobrý, ne?
Za opravu moc děkuji Kattelin, já bych na to dneska vážně neměla nervy
A chtěla bych ji věnovat mým zlatíčkům Arynce a Enny. A samozřejmě Albi..=D
Užijte si ji a prosím hodně komentů..at mám důvod psát
_______________________________________________

Natalia se jen rozmrzele otočila na posteli a naštvaně hleděla ven z okna. Venku opět hustě padal sníh a to jí na náladě moc nepřidávalo. Popravdě to kazilo její plány útěku ze sídla Lestrangeových. Celý den strávila přemýšlením nad tím, jak by se odsud mohla dostat, nejlépe i s Melanií, ale nic kloudného nevymyslela. Jediný její plán byl utéct přes pozemky, ale když viděla tu několikacentimetrovou vrstvu sněhu, tak od tohoto plánu upustila.

„Nat?“ ozvalo se ode dveří.

„Hmm?“ zabručela z postele Natalia a ani se nenamáhala obrátit se, aby na dívku viděla.

„Pořád nad tím přemýšlíš? Nechci ti kazit iluze, ale podle mě tím jen marníš čas,“ rozmluvila se Melanie a posadila se na okraj postele. „Já se o to pokouším už poměrně dlouho. Respektive od té doby, co si matka usmyslela, že budu Smrtijedkou.“

„Jako by to neplánovala už od začátku,“ odvětila Nat. „Proradná mrcha. Beru zpátky to, že jsem ji někdy považovala za lepší než je.“

Vzpomněla si totiž na incident, který se stal předešlého večera. Pokoušela se Belatrix a Rudolfuse přesvědčit, aby ji pustili pryč. Předem sice věděla, že je to beznadějné, ale nebyla by to ona, aby to aspoň nezkusila. Když ale Belle praskly nervy a vyslala na dívku Crucio, všem bylo jasné, že Nat tentokrát přestřelila.

Od té doby nepromluvila Natalia s Bellatrix ani slovo. Stejně jako Melanie, která se s ní pohádala ještě hůř než obyčejně. Kdyby Rudolfus nezasáhl, zřejmě by došlo i na kouzla. I když se mu podařilo zabránit nejhoršímu,  vztah mezi matkou a dcerou zachránit nedokázal. Horší už to snad být nemohlo.

„Jo, moje matka…Takhle zlej snad ani člověk být nemůže.“

„Jo, jakej pán, taková služebnice,“ ušklíbla se pohrdlivě Natalia.

„Jenže ten už ani není člověk,“ podotkla Melanie.

„To ne. A aby jím zase byl, tak by se nejdřív zase musel dát dohromady, a pak si zajít na pár plastických operací,“ pronesla Nat jakoby nic. „Stejně nějak nemůžu pochopit, co na něm je tak úžasného.“

„Možná to, že je dědic Zmijozela, že perfektně ovládá černou magii…“ začala hned vyjmenovávat Melanie. „Krom toho má obrovský charakter a schopnost ovládat lidi.“

„Spíš je zastrašovat a mučit,“ opáčila Natalia. „Hnusnej je stejně.“

„To jo ale…“

„Pšt,“ zarazila ji najednou Nat. Zaslechla na chodbě nějaké kroky a nechtěla, aby tento jejich rozhovor někdo slyšel. Moc dobře si byla vědoma toho, že takhle by o Voldemortovi v tomto domě mluvit neměla. Ale nemohla si pomoci. Nesnášela ho.

„Melanie Anne!“ ozvalo se najednou z chodby.

„A jeje, matka,“ protočila oči Mel. „Co ta zase chce?“

„Natalio, okamžitě vylezte z toho pokoje. A hned!“

„Nedá se nějak umlčet?“ zeptala se Nat a pomalu vstávala z postele. Sice se jí příčilo Bellu poslouchat, ale věděla, že musí.

„Můžeš to zkusit,“ poradila jí Melanie a sama vyšla z pokoje. „Přeješ si něco, matko?“ optala se rádoby zdvořile.

„Obě se koukejte patřičně obléci, večer…“

„To by mě teda zajímalo do čeho,“ zabručela nabroušeně Natalia.

„Nepřerušuj mě!“ zasyčela Bellatrix. „Lucius večer pořádá večírek, kde bude i Pán zla a..“

„To mám jako dobrovolně vlézt mezi hordu Smrtijedů?“ vyjekla Nat.

„To snad nemyslíš vážně, matko!“ vyhrkla v tu samou chvíli Melanie.

„A dost. Řekla jsem, že tam obě půjdete. A bez řečí!“

„Ani mě nehne. Navíc – stejně jsem člen Řádu, takže bych tam tak trochu…vyčnívala,“ snažila se Natalia najít jakékoliv argumenty, aby tam nemusela. „A krom toho jsem oficiálně mrtvá, vidělo mě umírat…“

„Tak to si jen myslíš, Blacková,“ usmála se na ni Bella. A Nat se ten úsměv vůbec nelíbil. „Mulciber bohužel viděl toho blbce Rudolfuse, jak se s tebou přemisťuje. A samozřejmě to Pánovi všechno pověděl. A ten si vás dvě nyní moc přeje poznat,“ ušklíbla se.

„Jak se dozvěděl…“ vykoktala ze sebe Melanie.

„Copak sis nevšimla, dceruško, že jsme tu včera v noci já ani tvůj otec nebyli?“ usmívala se stále Belatrix.

„Tak to jsem si opravdu nevšimla,“ zamumlala Mel.

„Pán si nás včera večer povolal, abychom mu to všechno vysvětlili. A velice se o vás dvě zajímal. Především o to, kým jsi bývala dříve,“ pohlédla na svoji dceru.

„Nikdy neřeknu nic o Harrym,“ pochopila okamžitě Melanie. „Neřeknu mu totiž nic, protože nikam nepůjdu.“

Bella se však jen záhadně ušklíbla a otočila se na Nataliu: „Ovšem tys ho také velmi zaujala. Dokonce Rudolfusovi odpustil i to, že tě nezabil. Prý chce na vlastní oči vidět tu, co překonala oblouk smrti a ještě se posmívá jeho nejvěrnějším.“

„Že by si Lucius stěžoval?“ zeptala se dívka. „Ale snad si nemyslíš, nejmilejší tetičko,“ pronesla sladce, „že dobrovolně půjdu do toho hadího hnízda. To radši chcípnu,“ zasyčela.

„I to se může stát,“ odvětila Bellatrix. „Pán zla nebude tak milostivý jako já.“

Natalia si pro sebe jen něco zamumlala, ale nahlas nic neřekla. Raději. V tomto domě se pomalu učila, že je někdy lepší držet jazyk za zuby. Nebo aspoň méně bolestivé.

„Za chvíli za vámi pošlu Cleu. Přinese vám šaty, které si dnes večer vezmete. A celkově vás připraví,“ pohlédla kriticky na Nataliu, která se ani nenamáhala použít něco jako hřeben. Pak se jen otočila a rychlým krokem zmizela v chodbě.

„Tak to je v háji,“ vypadlo z Nat.

„Jo, to souhlasí,“ přikývla Melanie, která byla v obličeji úplně bílá. „Z toho už se asi nevykroutíme, co?“

„No, tak třeba se nám povede utéct odtamtud,“ neztrácela naději Natalia.

„Od Malfoyů?“ otočila se na ni nevěřícně Mel.

„Hm, taky fakt,“ uznala Blacková, když si uvědomila, co všechno jí o tom domě vyprávěl Draco. „Ale Draco a Cissa odtamtud utekli, třeba bysme mohli…“

„Natalio, nemyslíš si, že ti dva jsou na tom trochu jinak než my? Oni tam žili několik let, perfektně to znali. A navíc Lucius nemohl vědět, že se pokouší zdrhnout. Prostě to bylo jiný. Nás budou všichni hlídat.“

„Asi máš pravdu, no,“ zakabonila se Natalia.

„Slečny?“ ozval se najednou pištivý hlásek.

„Och, asi se máme jít připravit, že?“ pochopila Melanie.

Společně s Nat se vydala do pokoje, kde už na posteli ležely dvoje šaty. Blacková jen překvapeně otevřela ústa a zůstala na to němě zírat. Nakonec se však vzpamatovala.

„Co to má jako být?“ vzala do ruky cíp růžových šatů. „Tohle si na sebe v životě nevezmu.“

„Myslím, že pro tebe bude spíš tohle,“ ukázala Melanie na krvavě rudé šaty s výstřihem.

Nat na ně rychle pohlédla a bylo vidět, že se jí opravdu ulevilo. Bella se opravdu trefila do jejího vkusu, sama by si tyto šaty vybrala. Když se ale otočila na Mel, viděla, že té se ty šaty moc nelíbí.

„Copak? Maminka se netrefila? Taková pěkná barva to je,“ ušklíbla se.

„Ta mi nevadí. Jen se mi nelíbí ten výstřih.“

„Ber to jako plus. Žádnej Smrtijed z tebe nespustí oči.“

„Opravdu úžasné,“ bručela Mel. „Tobě to možná vadit nebude, když budeš středem zájmu, ale mě…“

„Jako bys ve škole nebyla…“

„Ale tohle je jiné. Tam jsem aspoň měla co předvádět. Ale nakrucovat se před Smrtijedy. Brrr,“ otřásla se.

Natalia protočila oči v sloup. Věděla, že ona s tím problémy mít nebude. Byla zvyklá být středem zájmu mezi muži. Většinou jí jejich pozornost i vyhovovala. I když věděla, že třeba Malfoyův pohled by jí příjemný nebyl.

„Zase to vem tak, že pokud je zaujmeš, tak tě neodprásknou,“ odvětila Nat. „Do háje!“ rozčílila se najednou a praštila do postele. „Já na ten pitomej večírek nechci. Co si o sobě Bella myslí? Že je snad moje matka, aby mi mohla říkat, co mám dělat nebo nemám?“

„Pokud nechceš skončit támhle v záhoně,“ odvětila pochmurně Melanie.

Natalia se jen ušklíbla, ale pak popadla šaty a zmizela v koupelně, která byla napojena na pokoj. I Melanie se začala oblíkat. Po necelé půlhodině se Nat vrátila zpět do pokoje, kde Clea obskakovala Melanii, která se přitom tvářila značně naštvaně. Pobaveně svoji kamarádku pozorovala. Ona se mohla upravit tak, jak sama chtěla, ale Mel si vytrpěla svoje. Skřítka jí na obličeji vytvořila bezchybné líčení a nyní se pokoušela vytvořit jí na hlavě slušivý drdol. Melanie se přitom každou chvíli zavrtěla, když na její hlavě přibyla další sponka, která držela účes pohromadě.

„Bavíš se?“ zeptala se po deseti minutách Mel.

„A víš, že i docela jo?“ zazubila se Nat, jež seděla na posteli. „Jo, tomu se říká výhoda. Nikdo mě neobskakuje, všechno si můžu dělat po svém. Prostě pohoda.“

Ona sama si jen černou tužkou zvýraznila oči a rudou rtěnkou objela rty. Vlasy měla namotané do jakéhosi hladkého drdolu. Ovšem to všechno jí slušelo a dokonale to podtrhovalo její osobnost. Nikoho nenechala na pochybách, že opravdu není žádná hodná holčička, ale vypočítavá potvora. Nat si v tomto připadala sebejistá a svá. I když tak si připadala skoro pořád.

Po několika minutách byla hotova i Melanie. Stále se tvářila jako kakabus. Šaty měly na její vkus až moc velký výstřih, který odhaloval víc, než by chtěla. Pořád se neklidně vrtěla a snažila se to nějak posunout, ale marně. Dosáhla jedině toho, že Natalia se při pohledu na ni začala ještě více smát.

„Už toho nech, stejně s tím nic nenaděláš,“ zarazila ji po chvíli.

„Třeba jo,“ nevzdávala to Mel.

Najednou se domem rozlehl Bellatrixin kouzlem zesílený hlas, který je volal dolů. Dívky se na sebe rychle podívaly, než se odhodlaly k nějakému pohybu. Nat nakonec popadla do ruky boty, které měla přichystané a vyšla ven z místnosti. Melanie ji po chvíli následovala. Nemohla si nevšimnout, jak roztěkaně její kamarádka vypadá. Pořád hleděla od dveří ke dveřím, jako by něco hledala.

„Nat? O co se teď snažíš?“

„Najít nouzový východ,“ zamumlala.

Mel se v ten okamžik uvolněně rozesmála. Větší absurditu si Natalia vymyslet nemohla. Ale aspoň tak uvolnila napětí, které kolem panovalo. Když došly dolů do haly, dokonce se byly schopny i smát.

„Jsem ráda, že se tak dobře bavíte,“ přivítala je odměřeně Bella. „Natalio, nazuj si ty boty!“ pohlédla na mladou Blackovou.

„Rozkaz, madame,“ zasalutovala Nat a opravdu si začala boty obouvat.

„Vidím, že se konečně učíš poslušnosti,“ usmála se spokojeně Belatrix. „To se Pánovi bude líbit.“

Natalia v duchu zavrčela, ale nedala na sobě nic znát. Když si ale Bellu prohlédla pořádně, pochopila, že má opravdu dobrou náladu, a tak nebude muset být tiše. Aspoň chvíli, než se Belatrix zase naštve tak, že na ni pošle cruciatus.

„Kdo tam všechno bude?“ zeptala se opatrně.

„Neříkej, že tě to tak zajímá,“ opáčila Bella a netrpělivě vyhlížela Rudolfuse.

„Tak chtěla bych vědět, mezi jakou…“ zasekla se a slovo chamraď raději spolkla. „Do jaké společnosti vlastně jdu,“ dopověděla, ale myslela si svoje.

„To poznáš tam,“ odbyla ji Bella.

Konečně se k nim přidal Rudolfus, a tak mohli vyrazit. Natalia se jen nerada chytila Belatixiny paže. Nesnášela přemisťování a nikam nechtěla. Ale než se nadála, tak se ozvalo hlasité prásknutí a přemístily se. Po chvíli se objevily na nějaké cestě, která očividně nikam nevedla. O okamžik později se k nim přidali i Melanie a její otec. Chvíli jen tak hleděli před sebe, než se před nimi najednou objevil sám Lucius Malfoy.

„Zdravím, Bello, Rudolfusi,“ pokynul svým přátelům.

„Ráda tě zase vidím, Luciusi,“ pozdravila i Belatrix.

„A co my?“ nedalo Nat. „My jsme vzduch?“

„Bejt tebou, tak držím jazyk za zuby, Blacková,“ zasyčel na ni Malfoy. „Kdyby bylo po mém, byla bys už dávno mrtvá.“

„Ovšem na tvém názoru stejně nezáleží,“ pokrčila Natalia rameny.

„Nelíbí se mi,“ pohlédl Lucius na Bellu a černovlasou dívku zcela ignoroval, „že mám ty dvě pustit k sobě do domu.“

„Je to nařízení Pána,“ mračila se Belatrix. „Navíc Melanie je moje dcera a ty ji tak taky budeš brát!“

„Ale ona není,“ pohlédl na Nataliu.

„Bezva, bavte se o mě tak, jako bych tu nebyla,“ prohodila jen tak mimochodem Nat.

„Ticho!“ obořily se na ni dva hlasy.

Natalia se jen zašklebila, ale pak se otočila k Mel, která celý rozhovor bedlivě poslouchala. Nat nevěděla, co ji na tom až tak fascinuje, jí to připadalo až moc nudné. Navíc to byla Bella a Lucius, a to byl další důvod, proč se pokusit je ignorovat. Místo toho tedy pozorovala okolní krajinu a snažila se nevšímat si ostatních. Po chvíli už ale začala stepovat na místě, byla totiž obuta jen v lehkých společenských botách, a tak jí začínala být docela zima. A ani oblečení nebylo zrovna ideální do tohoto počasí.

„Co kdybychom už šli?“ navrhnul po chvíli Rudolfus a jeho dcera po něm vrhla vděčný pohled. Zřejmě jí také nebylo zrovna nejtepleji.

„Běžte dovnitř, my tu ještě musíme něco vyřešit,“ mávl rukou Lucius a otočil se zpět k Belle.

„A kam asi?“ neodpustila si Nat.

Malfoy jen protočil oči v sloup, ale pak oběma dívkám sdělil polohu svého domu. I když značně neochotně. Před dívkami se v tu ránu objevil obrovský panský dům s rozlehlými zahradami. Natalia na to chvíli jen překvapeně hleděla, než se otočila na Melanii.

„Trošku moc okázalé, nemyslíš?“ zeptala se tak, aby ji slyšeli i všichni ostatní.

„Někteří si to na rozdíl od vás mohou dovolit,“ ušklíbl se Malfoy.

Nat při této poznámce pomyslela na jejich dům na Grimmauldově náměstí. Jak moc se od tohoto lišil, ale jí bylo jasné, že by ho za nic nevyměnila. Raději bude v menším, avšak útulnějším domě, než aby žila sama v tomto paláci.

„Ne všichni potřebují tohle,“ kývla směrem k domu, „k životu.“

„Však ty jednou změníš názor,“ blýskl po ní Malfoy pohledem a jeho zrak sklouzl k jejímu výstřihu.

Dívka jen znechuceně otočila hlavu a rychlým krokem se vydala co nejdál od něj a od Bellatrix. Ovšem moc si nepomohla, spadla z bláta do louže. Jakmile totiž s Melanií a Rudolfusem vešli do vstupní haly, naskytl se jim pohled na několik desítek Smrtijedů, kteří různě postávali ve skupinkách a velmi hlasitě se bavili.

„Co takhle nenápadně zmizet?“ zkusila z toho ještě vycouvat Melanie.

„Moje řeč,“ přikývla Nat a rychlým pohledem přejela místnost. Zrak jí ulpěl na skupince mladíků, kteří stáli v jednom rohu a zaujatě je pozorovali. Po chvíli jim však zřejmě došlo, s kým mají tu čest. A i Natalia je poznala. Přestože to bylo již půl roku, na mladé Smrtijedy zapomenout nemohla. Matně si vybavovala jejich jména. Blaise Zabini. Na toho si vzpomínala. Crabbe a Goyle, ti se nedali přehlédnout. A další dva mladíci jí také byli povědomý. Věděla, že je v tom baru tenkrát potkala, ale musela již být moc opilá na to, aby si je více zapamatovala. Ovšem Revengera si pamatovala a moc dobře. Nejen z Příčné ulice.

„Nespustí z nás oči,“ zamumlala Melanie, která si jejich pohledu také všimla.

Nat se jen uchechtla: „Ještě aby ne. Pokus si nepamatuješ, tak to jsou ti z toho baru. Zřejmě jim přijdu povědomá,“ mávla nad tím rukou. „mimochodem, Rudolfusi,“ otočila se na muže, který stál stále vedle nich. „Co se tady bude dít? Protože jestli tohle má bejt večírek, tak já jsem čínský král.“

„Za chvíli by měl dorazit Pán. A teprve potom začne ta pravá zábava,“ odvětil bez zájmu Lestrange a odpojil se od nich.

„Jasně, nech nás tu na pospas těch obludám,“ zamumlala si Nat sama pro sebe, když viděla, že po odchodu Rudolfuse se k nim začala skupina Smrtijedů v čele se Zabinim přesouvat. Z Rudolfuse zřejmě měli respekt, ale jakmile odešel, cesta byla volná. „Nejsou tu někde záchody?“ nadhodila ještě jako poslední záchranu.

„Pozdě,“ utrousila Melanie a s nejistým výrazem sledovala Smrtijedy.

„Co tady chcete?“ vzal si slovo Zabini, když došel až k nima zrakem ulpěl na Natalie.

„Dostaly jsme pozvánku,“ usmála se na něj sladce Natalia.

„Blacková,“ zavrčel.

„Jé, ty znáš i moje jméno?“ hrála si na udivenou. Tak nějak si byla jistá, že se jí nic nestane a že kdyby se něco mělo semlít, tak Rudolfus zasáhne, když zde má dceru. „Na tvoje se ani ptát nemusím,“ odfrkla si. „Smrtijed jako Smrtijed.“

„A co tady teda děláš, když náma tak opovrhuješ?“ zapojil se Malcom Revenger do debaty.

„Stojím a vybavuju se s nějakýma debilama,“ odsekla kousavě a chtěla odejít pryč. Ani si nevšimla, že Melanie mezitím někam zmizela.

„Tak to teda ne,“ popadl ji Revenger za ruku a prudce přitáhl k sobě. „Máme spolu ještě nějaký nevyřízený účty!“

„Můžeš mi napsat účtenku a pak ti to proplatím,“ neztrácela svoji sebejistotu. „A koukej mě pustit.“

„Proč si jako myslíš, že bych to měl dělat?“ zeptal se s podivným leskem v očích.

„Řekl sis o to,“ vyprskla a kopla ho do rozkroku. Smrtijed ji okamžitě pustil, ale v tu chvíli ji sevřely dvoje pevné ruce. Natalia se podívala na ty, již ji drželi. Nyní už si nebyla tak jistá jako předtím. Naopak. Vůbec nevěděla, čeho jsou ti lidé schopní.

„Tohles přehnala, ty děvko,“ vzpamatoval se Revenger a vrazil jí facku.

„Ještě jednou na mě šáhneš a zaplatíš za to,“ vyhrožovala dívka a snažila se vyrvat svým dvěma věznitelům.

„Jak asi? Možná sis toho nevšimla, ale jsi nám vydána na milost a nemilost.“

„Možná sis toho nevšiml,“ pokračovala dál, „ale já tu nejsem sama. Přišla jsem s Rudolfusem a Bellou a…“

„Ti o tebe opravdu mají zájem,“ ušklíbl se posměšně Zabini.

„Myslíš, že vás jen tak nechají, abyste mi něco udělali?“ odvětila Nat klidným hlasem. Na rozdíl od nich viděla, jak k nim míří Melanie s Rudolfusem. Nyní byla ráda za to, kdo jsou kamarádčiny rodiče.

„Co se tady děje?“ ozval se najednou za nimi mužský hlas a všichni mladí Smrtijedi se v tu ránu otočili.

„Jen se zde přátelsky bavíme,“ odvětil drze Revenger.

„Pokud se nechcete dostat do pořádnýho maléru, tak Nataliu pusťte. Pán by nebyl moc nadšený, kdyby se jí něco stalo,“ pokračoval Rudolfus.

Při těchto slovech Revengerovi a jeho přátelům zatrnulo a okamžitě Nataliu pustili. Ta se na ně jen provokativně usmála, než se přidala k Melanii a společně s ní a jejím otcem opustili tuto společnost.

„Příště už tě zachraňovat nebudu,“ zavrčel na ni Rudolfus.

„Zřejmě to bude tvým osudem,“ pokrčila dívka rameny.

„Kam přijdeš, tam děláš jenom problémy. Měl jsem tě nechat v tom domě shnít.“

„To by se ti potom ale stýskalo. A vem si, jak by byla Melanie nešťastná,“ drcla do své kamarádky. „Viď, Mel?“

„Radši už nemluv. A věř mi, že jestli tohle zkusíš na Pána zla, tak Bellin cruciatus ti bude připadat jako pohlazení.“

V tom okamžiku sál ztichnul a všichni se podívali ke vstupním dveřím. Ani Natalia nezahálela a podívala se tam. Až ji zamrazilo, když si uvědomila, komu hledí do tváře. Lord Voldemort konečně dorazil.

Pomalým krokem procházel celým sálem a prohlížel si jednotlivé Smrtijedy a jejich partnerky, zkoumal, kdo všechno zde je. Teprve nyní si Nat všimla, že Belatrix a Lucius jsou již vevnitř. A postřehla také, jak se Melanie automaticky ukryla za svého otce, aby nebyla tolik na očích. To jen ona tam stála tak, že si jí každý mohl všimnout. Už jen proto, že byla dosti nápadná. A netrvalo dlouho, než si jí všiml i sám Pán zla.

„Hleďme,“ pronesl do ticha, „kdo nás poctil svou návštěvou,“ hleděl na Nataliu, jež mu jeho pohled opětovala. Nechtěla dát najevo svůj strach, přestože se v tu chvíli bála jako malá holka. „Divím se, žes raději nezdrhla,“ posmíval se jí, ale než stačila Nat cokoliv namítnout, otočil se na Melanii. „A mladá Lestrangeová je zde také.“

Touto větou vyvolal mezi svými stoupenci pořádný ruch. Nikdo neměl ani potuchy o tom, že Rudolfus a Bella mají dceru. Navíc tak starou. Pozornost na sebe ale strhla Natalia, která nervózně přešlapovala na místě.

„Vidím na tobě,“ věnoval Voldemort pozornost opět jí, „že chceš něco říci, Natalio. Tak do toho,“ řekl až neobyčejně mile.

„Zajímalo by mě, proč jsi tak trval na tom, abych sem šla,“ přešla automaticky do tykání. „Ne že by to tu nebylo hezké, ale raději bych šla domů, než abych trávila čas s…“ zarazila se, když si všimla Melanie, která na ni házela varovné pohledy.

„Dokonči to,“ pobídl ji Pán zla, který ji celou dobu zaujatě pozoroval.

„Ehm,“ vydala ze sebe Nat a pohlédla Voldemortovi přímo do očí. Okamžitě si uvědomila, že udělala chybu. Ucítila totiž, jak se jí někdo snaží dostat do hlavy. Rychle zapojila nitrobranu, kterou se před nějakou dobou naučila přímo od Moodyho. Jenže tlak na její hlavu byl příliš veliký. Po chvíli dokonce klesla na kolena, jak urputně se bránila. V ten moment útok skončil tak nenadále, jak začal.

„Kde ses to naučila?“ zahřměl Voldemort.

Dívka už už chtěla vyhrknout něco velmi sarkastického, ale když si uvědomila, kdo to s ní mluví, raději se mírnila: „Doma,“ řekla pouze. „A pořád jsi mi neodpověděl, proč jsem sem měla přijít,“ dodala.

To, že přestřelila, si uvědomila až v okamžiku, kdy do ní udeřila kletba a ona se v příšerných bolestech zřítila na podlahu. Z počátku se snažila vydržet a nekřičet, ale pak už to nešlo vydržet. Rozeřvala se na celé kolo a Smrtijedi kolem se jen dobře bavili.

„Pamatuj si, že tímhle tónem na mě mluvit nebudeš,“ zasyčel na ni poté Pán zla.

„Nejsem tvoje služebnice. A ty mi nemůžeš nařizovat, jak s tebou mám nebo nemám mluvit,“ zachroptěla z podlahy.

„Což se ale velmi brzy změní,“ naklonil se k ní Voldemort.

„Nikdy se k tobě nepřidám,“ stála si za svým. „Myslíš si snad, že bych zradila svou rodinu a své přátele?“

„Nic jiného ti nezbyde,“ usmál se zlověstně Pán zla. „Pokud chceš, aby ti, které miluješ přežili, tak se staneš mým Smrtijedem. Stejně jako ona,“ pohlédl na Melanii.

„Moc vtipný,“ odsekla. „Raději zemřu, než abych se k tobě přidala.“

„Tohle přání ti mohu hned vyplnit. Ovšem je škoda zabíjet někoho tak schopného, jako jsi ty. S trochou tréninku by z tebe byla dobrá Smrtijedka. Pro dnešní večer ale těchto řečí necháme. Přišli jsme se bavit,“ rozesmál se. Poté odešel pryč a nechal Nataliu jen tak ležet na zemi.

Ta se okamžitě zvedla a se zamračeným výrazem se postavila vedle Melanie, která celý ten výjev pozorovala s mírně vyděšeným výrazem.

„Pěkný vyhlídky, co?“ promluvila jako první Natalia a sledovala, jak Voldemort mluví s Luciusem a oběma Lestrangeovými.

„Přímo bezvadný. Asi máš pravdu, budeme muset nějak utéct. Jinak nám při první příležitosti vrypálí Znamení zla a budeme totálně v háji,“ odvětila Mel.

„To sedí. A jeje,“ pohlédla jí přes rameno. „Místní otravové se opět blíží. Co takhle vzít roha? Nebo…,“ usadil se jí na tváři šibalský výraz.

Melanie na ni zvědavě pohlédla, zajímalo ji, copak si to Nat zase usmyslela. Jenže než se mohla začít vyptávat, skupinka Smrtijedů už byla opět u nich.

„Tak ty jsi dcera Lestrangeových, jo?“ upřel Zabini oči na Melanii a Natalii si nevšímal.

„Co myslíš?“ ušklíbla se jízlivě Mel.

„Netušil jsem, že ti dva mají dceru,“ pokračoval. „Kde tě tak dlouho schovávali? Takový pěkný holky bych si všimnul.“

Natalia při těchto slovech vytvořila na tváři prapodivný výraz. Zajímalo by ji, co by asi tak řekli, kdyby věděli, kým Melanie dříve bývala. Avšak moc dobře věděla, že říct jim to nesmí.

„Chceš k tomu snad něco říct?“ zeptal se jí Revenger, který si jejího výrazu až moc dobře všiml, neboť ji celou dobu bedlivě pozoroval.

„Měla bych snad?“ nadzvedla obočí a uvažovala nad tím, jak se Draco mohl s takovými pitomci kdy bavit. „Krom toho, i kdybych něco říct chtěla, tak vám bych to ani neřekla. Stejně byste to nepochopili,“ ušklíbla se a pozorovala, jak rudnou vzteky.

„Dej si bacha,“ zavrčel a přistoupil k ní blíže. „Nebo by to s tebou taky nemuselo skončit dobře.“

„Myslíš, že se tě bojím?“ zeptala se Natalia. „Promiň, ale oproti Voldemortovi nejseš nic.“

„Ale ten nemůže udělat tohle,“ přistoupil k ní ještě blíže. Pak ji prudce popadl a než se nadála, začal ji tvrdě líbat. Nat se zprvu snažila bránit a odtrhnout ho od sebe, ale pak poznala, že to nemá cenu. Revenger měl až moc velkou sílu. Nakonec se přeci jen do polibku sama přidala. Přeci jen to pro ni tak bylo příjemnější a navíc Revenger uměl líbat dosti dobře. Ani se tomu nedivila, jestli pořád vymetal bary a líbal se se všemi holkami na potkání…

Po nějaký chvíli ji Revenger pustil. Nat od něj hned ustoupila, ale jen o kousek. Stále se přitom mladíkovi dívala do očí a uvažovala, na co asi tak myslí.

„Nelíbáš špatně,“ poznamenal Revenger nakonec.

„Jako by ses o tom nepřesvědčil už v tom baru o prázdninách,“ ušklíbla se na něj.

„To si už ani nepamatuju. Ale na tý Příčný jsi zklamala. Jsem od tebe čekal víc, než…“

„Co, než ti jednu vrazím?“ usmála se nevinně a mrkla přitom na Melanii, která se celou dobu jen pobaveně culila.

„Zahráváš si s ohněm, Blacková,“ zavrčel. „Navíc – pořád by mě zajímalo to, na co jsem se tě ptal,“ usmál se takovým prapodivným způsobem.

Nat se na okamžik zarazila a vzpomínala na to, na co se jí tam vůbec ptal. Všichni kolem na ně jen nechápavě hleděli. Vůbec nevěděli, o čem je řeč. Vyřešila to až Natalia, když si vzpomněla.

„Tak to se ty nikdy nedozvíš,“ ušklíbla se.

„Neříkej. Když něco chci, tak to vždycky dostanu.“

Melanie se na Nat jen nechápavě podívala, jako by po ní vyžadovala vysvětlení.

„Ale,“ mávla rukou dívka. „Jen mě tady pan Důležitý chce dostat do postele.“

„To si snad děláš srandu?“ otočila se na něj Mel. „To ti Nat připadá jako nějaká coura?“

„Ovšem ty bys taky nebyla špatná,“ zapojil se Zabini a sjel ji rychlým pohledem. „Jsi Belatrix hodně podobná. Jen by mě zajímalo, jestli jsi stejná mrcha jako ona.“

„Jestliže se kamarádí s touhle,“ zapojil se zase Revenger a podíval se na Nataliu, „tak určitě.“

„Nat, pojď pryč. Já tu s nimi nebudu,“ řekla Melanie a rychlým krokem se vydala pryč od Smrtijedů. Nat na nic nečekala a vydala se za ní. Přesto však hodila na Revengera a Zabiniho poslední pohled. Další její plán padl.

 
09.04.2008 21:17:44
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one