My world of fantasy...
No, tak tady je další kapitola k NZ...Nejsem s ní zrovna dvakrát spokojená, nelíbí se mi, ale posuďte sami, jaká je...
Ale každopádně bych chtěla nějaké ty komentáře, klidně kritiku, přežiju všechno...=D
_______________________________________________

„Pusť mě!“ křikla Natalia v okamžiku, kdy se objevila na novém místě. Jakmile však zjistila, kde to je, přestala sebou zmítat a nechápavě pohlédla na Rudolfuse. „Co to…“

„Copak, čekala jsi snad, že se s tebou přemístím rovnou k Pánovi?“ ušklíbl se Smrtijed.

„No…“ začala Nat, ale dál už to nedopověděla. Jen se sesunula k zemi, kde zůstala bezvládně ležet.

Rudolfus si jen povzdechl, ale pak vzal dívku do náručí a vydal se s ní nahoru po schodech. Než však stačil kamkoli dojít, narazil na svoji ženu.

„Rudolfusi…“ zarazila se, když uviděla mladou Blackovou. „Co tu dělá ona?! A jak to, že nejsi v Glasgow?!“ sjela ho podezřívavým pohledem.

„To je právě to. Řád tam poslal několik lidí. A ji mezi nimi. Měla tu smůlu, že ji Mulciber poznal.“

„Ale co dělá tady?“

„Přece jsem ji nemohl zabít nebo vydat Pánovi,“ bránil se Rudolfus. „Melanie…“

„Jestli se na to přijde…“

„Nikdo o tom neví. Myslí si, že zůstala pod troskami domu.“

„Rudolfusi, jestli to někdo viděl…“ začala výhružně Bella.

„Neviděl. A teď mě omluv. Protože jinak mi tady vykrvácí.“

Belatrix jen protočila oči v sloup: „Dělej si co chceš, padne to na tvoji hlavu.“

„Jsi v tom stejně namočená jako já,“ otočil se k ní ještě Rudolfus, než pokračoval dál. „Několikrát jsi ji taky ušetřila.“

„Ale z jiných důvodů.“

„Hele, už i tak je náš vztah s Melanií dost špatnej. A kdybych jí zabil kamarádku…“

„Nemusela by se to dozvědět. A my bysme se týhle malý pijavice zbavili.“

„Přede mnou si nemusíš hrát na bezcitnou mrchu, Bello,“ řekl jen a nechal ji tam stát uprostřed chodby.

Sám pokračoval dál až do pokojů, které byly určeny pro hosty, ale nikdo je již léta nepoužíval. Nebyl nikdo, kdo by k Lestrangeům chodil na návštěvy. Dříve se tu snad čas od času zastavila Narcisa, ale i to už bylo minulostí. Přesto byly pokoje stále udržované a čisté.

„Cleo!“ křikl.

V další chvíli se před ním objevila malá skřítka, která se mu okamžitě uklonila: „Pán si něco přeje?“

„Postarej se o ni,“ kývl na dívku, již před chvílí položil na postel. „Až se probere, přijď za mnou.“

„Ano, pane,“ poklonila se Clea a dala se do ošetřování Natalii.

Rudolfus se mezitím vytratil z místnosti. Přemýšlel nad tím, jestli ho opravdu někdo neviděl, jak se s Nataliou přemisťuje. Mohl by z toho být pořádný problém. Ovšem stále doufal v to, že všichni z bortícího se domu utekli. Přemýšlel nad tím až do doby, kdy sešel dolů do jídelny, kde opět potkal svoji ženu. Tentokrát však nebyla sama.

„Už jsem ti řekla, že tam prostě nepůjdu!“ křičela právě černovlasá dívka na Belatrix.

„A já řekla, že tam půjdeš. Jsi moje dcera a…“

„Nebyla jsem tvoje dcera skoro sedmnáct let. A jen proto, že ty chceš, tak já se k němu nepřidám!“

„Melanie, nebudu se s tebou o tom hádat!“

„Tak víš co, já se rovnou seberu a odejdu odsud. Jsem už plnoletá, takže si můžu dělat co chci. Naivně jsem věřila Natalie, že nejsi tak špatná. Ale jsi ještě horší než jsem si myslela.“

Rudolfus si jen povzdechl. Ode dne, kdy Melanie do domu vešla, byly podobné hádky na denním pořádku. Ze začátku byla dívka umírněnější, ale velmi brzy se otrkala a nebála se s matkou pustit do pře. Většinou to skončilo tím, že se Mel urazila a zamkla se ve svém pokoji. Tentokrát to však na podobný průběh nevypadalo.

„Chovej se ke mně jako ke své matce a ne jako k…“

„K čemu? Pro mě nejsi moje matka. Jsi jen ta, která mě porodila, ale mými skutečnými rodiči jsou ti, kteří byli před nějakou tou dobou zavražděni. Lidmi jako jste vy. A vlastně bych se vůbec nedivila, kdybys je odpráskla ty!“

„Co si to…“

„A víš co je na tom nejhorší? V životě jsem nepotkala člověka, kterej by byl tak necitelnej jako ty!“

„Ty jedna couro!“ vlepila jí Bella facku.

Melanie se na ni jen povýšeně podívala, než se otočila na podpatku a chystala se odejít pryč. Ale zastavil ji Rudolfus, když ji chytl za ruku.

„Co je?“ vyjela i na něj.

„Potřebuju s tebou mluvit.“

„Teď ne,“ odbyla ho a snažila se shodit ze sebe jeho ruku.

„Teď!“ řekl nekompromisně Lestrange.

„Tak povídej, otče!“ zdůraznila poslední slovo.

„Tady ne,“ pohlédl na rozzuřenou Belatrix. „Půjdeme ke mně,“ rozhodl.

Melanie jen protočila oči v sloup, ale nakonec se vydala za Rudolfusem, který již vycházel nahoru po schodech. Po chvíli už oba seděli pohodlně usazeni v jeho pokoji. Lestrange přemýšlel, jak by začal, zatímco Mel znuděně hleděla z okna. Vypadala, že ji vůbec nezajímá to, proč s ní chce mluvit. Ani proč to nechtěl řešit před Bellou.

„Melanie…“

„Hmm.“

„Poslouchej. To, co ti teď chci říct, je nadmíru důležité a…“

„Hlavně nezačínej o tom, jak je důležité, abych se přidala k Voldemortovi.“

„Jde o Nataliu,“ vyhrkl dřív, než stačila říct cokoliv dalšího.

Zdálo se, že tohle Mel opravdu zaujalo. Již nehleděla znuděně z okna, ale pohledem visela na svém otci.

„Jde o to,“ pokrčoval Rudolfus, „že Řád ji společně s několika dalšími vyslal do Glasgow, kde jsme měli zrovna akci a…“

„Co je s ní?“ zděsila se a bylo znát, že má o svoji kamarádku opravdu strach.

„Žije,“ ujistil ji. „Sice by teda neměla… Všichni si asi myslí, že zůstala pod troskama jednoho domu, ale ve skutečnosti jsem ji přenesl sem k nám.“

Melanie chvíli na otce nevěřícně koukala, jako by ani nechtěla věřit, že je to pravda, ale pak se mu znenadání vrhla kolem krku.

„Díky, tati,“ vyhrkla.

Bylo to úplně poprvé, co mu tak řekla. Většinou ho oslovovala jen otče, nebo raději nijak. Avšak zdálo se, že Rudolfus byl tou nenadálou změnou zaskočen, ale také potěšen.

„Kde je?“ zeptala se, když ho pustila.

„Je v jednom z těch volnej pokojů. Je u ní Clea a..“

Víc již povědět nestihl. Melanie se jako blesk vyřítila z pokoje a bylo úplně jasné, kam míří. Lestrange se jen neochotně zvedl a zamířil za ní. Nebylo to totiž všechno, co jí chtěl říct. Během pár minut už vstupoval do pokoje, kde prve uložil Nataliu. Melanii našel, jak u dívky sedí a drží ji za ruku.

„Co jí je?“ zeptala se, když si ho všimla.

„ Někdo ji odhodil na zeď,“ odvětil Rudolfus. „Dostane se z toho.“

„To určitě,“ uchechtla se Mel. „Vylízala se z horších věcí.“ Pak se však na otce vážně podívala: „Proč jsi ji zachránil? Budeš z toho mít problémy.“

„Co bys udělala, kdyby ses dozvěděla, že jsem to byl já, kdo ji zabil?“ zeptal se otázkou.

Mel se zadrhla jen na okamžik: „Pomstila bych její smrt. Víš,“ zamyslela se. „Za tu dobu, co jsem tady u vás, se mnohé změnilo. Už nejsem ta holka, co jsem byla dřív. Čestné jednání je na nic, s tím to daleko nedotáhnu,“ ušklíbla se. „Zato když je holka mrcha…Stačí se podívat na matku. Nebo na Nataliu,“ pohlédla na kamarádčino bezvládné tělo. „Ta si taky vždycky stojí za svým, hraje nefér…A dosáhla toho, co chtěla.“

Rudolfus na ni chvíli hleděl. Ano, změnila se. Tohle nebyla ta holka, o které tak často slýchal. Kdyby nevěděl, že bývala Hermionou Grangerovou, ani by ho nenapadlo hledat v ní tu šprtku, za kterou ji všichni měli.

„Co bude dál?“ zeptala se po chvíli Mel. „Z jedné strany m tlačíte do toho, abych byla Smrtijedkou, z druhé strany zachraňujete členy Řádu,“ podívala se na něj mírně pobaveně.

„Nedělám to proto, že bych chtěl zachraňovat členy tý vaší potrhlý skupiny,“ zavrčel.

„Jasně. Je mi jasný, že bys Nat jinak klidně odprásknul,“ řekla najednou ledově. „Mohl bys laskavě odejít?“

Lestrange se nehodlal se svojí dcerou hádat, a tak se zvedl a odešel. Melanie s Nat osaměla.

„Cleo!“ zvolala, jakmile si byla jistá tím, že je Rudolfus pryč.

„Slečno…“

„Neříkej mi tak,“ oslovila ji jemně. Najednou to zase byla ta dívka co dříve.

„Slečno Melanie,“ opravila se skřítka. „Přejete si?“

Mel jen zavrtěla hlavou, Clea byla moc tvrdohlavá: „Jak je na tom?“

„Měla zraněnou hlavu, ale jinak v pořádku. Clea jí dala dokrvovací lektvar a ošetřila ji. Slečna by se měla každou chvíli probudit.“

„Děkuji. Můžeš jít. Nebo počkej. Dones sem něco k jídlu.“

„Ano, slečno,“ poklonila se skřítka a s lupnutím zmizela pryč.

Melanie opět stočila pohled na svoji kamarádku. Po několika minutách už to však nemohla vydržet, vytáhla hůlku a zašeptala jedno kouzlíčko. V další chvíli začala Natalia pomalu otevírat oči.

„Kde to…Mel!“ vyhrkla, když spatřila černovlasou dívku, jak sedí vedle ní.

„Ráda tě vidím,“ usmála se Melanie a objala ji.

„Já tebe taky, ale že bych byla nadšená z toho, kde jsem, to říct nemůžu,“ ušklíbla se hořce a v dalším okamžiku se zachmuřila. Vůbec nevěděla, jestli se z toho Charlie nakonec dostal nebo ne. Přestože se s ní prve hádala, nyní se o něj bála.

„Děje se něco?“ všimla si Melanie jejího výrazu.

„Nebyla jsem tam sama,“ šeptla Nat. Nestarala se o to, že by Melanie nemusela vědět, co se stalo. „Musím okamžitě na ústředí!“ vyhrkla a vyskočila z postele.

„Nepustí tě,“ zamračila se Mel. „Matka je jako hlídací pes. Nemysli si, že jsem se nepokusila zdrhnout,“ ušklíbla se. „Všude kolem jsou nějaký strážný kouzla a kdesi cosi. Jsem tu jak ve vězení.“

„Tak si promluvím se Rudolfusem. Třeba by mě nechal jít a…“

„Nebuď naivní. Nezabil tě jen proto, že nechtěl, abych ho nesnášela ještě víc.“

Natalia se v ten okamžik rozesmála: „A já si říkala, co se děje.“ Pak ale zvážněla: „Co myslíš, že se bude dít dál?“

„Nevím,“ zamumlala Melanie.

„Táta z toho bude na prášky,“ uvědomila si jednu podstatnou věc. „Jestli se nevrátím…Slíbila jsem mu, že se mi nic nestane,“ mračila se.

„To teď nemá cenu řešit, Nat,“ odvětila vážně Mel. „Já jsem ráda, že jsi tady. Už jsem to tu nemohla vydržet. Matka se mě pořád snaží donutit k tomu, abych se přidala k Voldemortovi. Jako by se jí to mohlo podařit. Kdybych mohla, tak jí všechny ty její plány sabotuju. Ale nepustí si mě k tělu.“

„A divíš se jí?“ vracela se Natalie nálada. „Takovou mrchu jako jsi ty?“

„Ty mi máš co povídat,“ rozesmála se Melanie. „Já to mám aspoň po kom zdědit.“

„Nezapomeň, že ty jsi taky moje příbuzná,“ usmívala se Nat. „Stejně jako Draco. Ale že jsme se hezky sešli, co?“

„To jo. Ty původně mudla, já mudlovská šmejdka… To jsem to dotáhly daleko.“

„To máš pravdu,“ smála se Natalia. „Ale…“ rozhlédla se kolem sebe. „Musím odtud pryč. Zpátky k nám. Jestli se Charlie nevrátil a…“

„Natalio, ale odtud se nedá dostat. Je to jako vězení. Říkala jsem ti, že už jsem se o to pokoušela. A nejde to.“

„Nic není nemožný. Bella není dokonalá, někde bude mít díru…A navíc – neříkej mi, že si ji Voldy k sobě nevolá…“

„Právě že skoro ne,“ zamračila se Melanie.

„Ts. A to mi ještě minule tvrdila, že je jeho nejvěrnější a nejoddanější a bůhvíco ještě. I když…pokud mu zatajuje tak důležité věci, jako že našli svoji dceru, tak se jí ani nedivím, že se tam moc nehrne. Vlastně jsem myslela, že to praskne dávno. Ale jak to tak vypadá…“

„Neví o mě,“ doplnila ji Mel. „Zatím.“

„Pochybuju o tom, že by tě Bella jen tak napráskala. Tak blbá zas není. Je jí jasný, že by je za to potrestal, že mu o tobě neřekli hned. Budou se tě snažit krýt co nejdýl.“

„Jseš si nějak moc jistá,“ ozvalo se ode dveří.

„Není slušné poslouchat cizí rozhovory,“ zareagovala okamžitě Natalia a vysloužila si tak Belatrixin naštvaný výraz.

„Můžeš být ráda, že vůbec žiješ,“ zasyčela na ni. „Kdyby bylo po mém, nechala bych tě chcípnout jako krysu.“

„To bys mi udělala? Své milované příbuzné?“ hodila na ni Nat andělský pohled.

„Zahráváš si s ohněm. Okamžitě se seber a vypadni z tohohle domu!“

„Mileráda. Snad si nemyslíš, že se mi tu líbí?“

„Nikam nepůjde!“ zapojil se do rozhovoru Rudolfus, který se tam najednou objevil. „Tahle malá štěnice by se po chvíli zase někde ukázala a hněv Pána by poté padl na mě, že jsem ji nechal utéct.“

„Tak se proboha domluvte,“ protočila oči v sloup Natalia. „Abych věděla, na čem že to jsem.“

„Silencio!“ vyplivla ze sebe Smrtijedka.

Natalia pak už jen naprázdno klapala pusou a naštvaně přitom hleděla na Belatrix. Nesnášela ji za tohle. Už chtěla začít hledat hůlku, že by se odklela, ale s hrůzou zjistila, že ji u sebe nemá. Musela ji ztratit už v Glasgow. Nepamatovala si totiž, že by ji u sebe měla, když ji Rudolfus přemístil sem.

„Zůstane tady,“ řekla nakonec Bella a Nat si uvědomila, že během té chvíle, co zběsile hledala svoji hůlku, jí utekl část rozhovoru. „Ostatně. Sklep je pořád volný,“ usmála se zlomyslně.

„Tak to ani omylem!“ vztekala se Melanie. „Pokud vím, tak vedle mýho pokoje je jich hned několik volných. Může si teda jeden vybrat a …“

„Snad si nemyslíš, že ji tady budeme hostit?!“ nevěřila svým uším Belatrix.

„Je to moje příbuzná a kamarádka. A já chci, aby se s ní i tak zacházelo.“

Natalia jen otráveně hleděla na ty dvě, ale nakonec si lehla zpět do postele a čekala, až se ty dvě dohádají. Jako němá stejně nemohla nic dělat. Nezbývalo jí nic jiného, než čekat, jak to všechno nakonec dopadne. Ale obávala se toho, že ji donutí, aby zůstala v tomto domě. Jako vězeň. Nesnášela, když musela být někde zavřená. Vadilo jí i to, když musela být na ústředí a nesměla ven. A tady to bude stokrát horší. Nebude smět ani na krok a navíc bude pod dozorem hysterické Lestrangeové. Lepší vyhlídky už mít nemůže.

„Natalio?“ vytrhl ji z nicnedělání čísi hlas.

Nat jen zvedla hlavu a všimla si, že na ni všichni hledí.

„Poslouchala jsi nás vůbec?“ nakrčila obočí Melanie.

Černovláska však jen zakroutila hlavou, mluvit stále nemohla.

„A jo,“ došlo Mel a rychle mávla hůlkou.

„Konečně,“ zamračila se Natalia. „A ne, neposlouchala, je mi jedno, co jste vymysleli, stejně se odsud dostanu.“

„Tak o tom silně pochybuju,“ usmála se prapodivně Bella.

„Ehm…Matka si usmyslela,“ hodila po Belatrix velice zlý pohled, „že tu obě zůstaneme jako princezny ve věži. A ještě k tomu z nás chce udělat Smrtijedky.“

„Bezva vtip,“ okomentovala to Nat. „To by Voldy opravdu skákal radostí, kdybych se mu objevila v tom jeho brlohu. Navíc – Lucius by mě stejně předtím zabil,“ ušklíbla se. „Má mě asi tak stejně rád jako ty, tetičko. Ale to sis jistě všimla, že? A víš co? Já ještě někde seženu Harryho a Draca a zeptám se jich, jestli se nechtějí taky přidat do bandy. A možná, že by o to stál i Weasley,“ odsekávala ironicky.

„Nat,“ šeptla na ni varovně Melanie, když viděla výraz své matky.

„Ty…“ zuřila Belatrix. „ty se odsud nikdy nedostaneš. Chcípneš tu,“ prskla na ni a vypochodovala ven z místnosti. Nezapomněla za sebou pořádně prásknout dveřmi, čímž pobavila Nataliu, který se vesele rozesmála. Byl to její způsob, jak se zbavovala stresu. Rudolfus se na ni podíval jako na někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku, ale pak se také sebral a odešel.

„Nat, ona to myslela vážně,“ řekla po chvíli Melanie.

Natalia se přestala smát: „Já to vím. Ale říkám ti, že tu nezůstanu. Nemůžu žít ve vězení, nevydržím to. Budu si muset najít cestu, i kdybych se měla vykodrcat polomrtvá. Věřím tomu, že by Bella všechny ty výhrůžky splnila, na to je odporná dost. I když…pořád mám ten pocit, že to jen hraje. Že kdyby chtěla, mohla by být úplně normální. U Narcisy to taky byla jen přetvářka. Nevěřím, že by ona, jako jediná z Blacků, byla tak zlá. Vždyť ani ten tátův bratr nebyl doopravdy zlý. Jen si až později uvědomil, co je dobré a co ne,“ zachmuřila se. Jakmile začala mluvit o Narcise, automaticky si vzpomněla na Draca. A na Harryho.

Melanie se na ni jen zkoumavě podívala, ale zřejmě pochopila, na koho myslí.

„Víš o nich něco?“ zeptala se šeptem.

„Asi ťuk. Neozvali se.“

„Třeba na to jen nemají čas. Nebo příležitost.“

„To je od nich milé, že nás pořád nechávají v nejistotě, jestli je náhodou už někdo neodpráskl. Ale…s tímhle by se zase každej Smrtijed pochlubil. A když nad tím tak uvažuju, tak by je spíš mohl najít Voldemort. A ten by si to pro sebe rozhodně nenechal.“

„To ne no,“ souhlasila s ní Melanie. „Nat? Víš, zajímalo mě, jak se choval Ron, když…když jsem odešla a…“

„Nepoučíš se, viď? Ten zabedněnec na tebe už dávno zapomněl. Myslím, že snad Fred…Tvrdil, že se Ron až moc motá kolem tý Elizabeth. Což se zase nelíbí Georgovi, kterému se ta holka taky líbí. Popravdě teda nechápu, co na tý holce vidí. Ani zábava s ní není,“ odfrkla si.

„Možná, že právě to Ron chce. Hodnou holku, která by byla průměrná. Aby si mohl dokázat, že on je ten lepší,“ zamyslela se nad tím Mel.

„U Rona mě to nepřekvapuje,“ mlela si dál Natalia. „To spíš ten George. Takovej vtipálek a zabouchne se zrovna do ní. Připadá mi, že ta holka snad nemá po Shanon vůbec nic.“

„Neřeš jí. Ať si kluci dělají co chtějí, je to jejich život. Pokud to tak chtějí,“ povzdechla si. „Cos to prve říkala s tím Charliem?“ vzpomněla si.

„Že jsem na tý misi byla s ním. A nevím, jestli ho zajmuli nebo ne.“

„Neřekla bych. Táta tý akci velel. Pěkně se kvůli tomu rafnul s matkou,“ ušklíbla se. „Naštvalo ji, že je to on a ne ona. Kdyby však měli úspěch, hned by se šli pochlubit Voldemortovi.“

„Takže myslíš, že se mu podařilo jim zdrhnout.“

„Zřejmě.“

„Aspoň že tak. Mrzelo by mě, kdyby se mi něco stalo. Už jen kvůli tomu, že nás Smrtijedi našli díky mě. Jeden z nich mě totiž poznal.“

„Což mě nepřekvapuje. Promiň, ale ty nejsi zrovna osoba, kterou by někdo mohl přehlédnout.“

„Díky, jako bych o tom nevěděla. Každopádně si se mnou musel Charlie pořádně užít,“ uchechtla se. Když si všimla Melanina udiveného pohledu, vysvětlila jí to: „Celou tu dobu jsem na něj byla jen protivná.“

„Chudák malej. Tak to mu nezávidím,“ usmála se Melanie.

Natalia jí úsměv opětovala a znova se rozvalila na posteli: „A stejně tu nezůstanu,“ prohlásila optimisticky.

 
02.04.2008 18:56:24
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one