My world of fantasy...

56. KAPITOLA - SMRTIJEDI V GLASGOW

Takže po děěěěsně dlouhé době konečně přidávám kapitolu k NZ..A že to trvalo, že? No jo, já vím...=D No, každopádně teď se budu opět snažit psát pravidelně, dokonce se na to těším..Takže doufám, že tuhle kapitolu pořádně okomentujete, napíšete připomínky, kritiku - a pokud chcete, tak i chválu..No prostě a jednoduše, chci tu spoustu komentářů, děsně se na ně těším....Nevěříte? Víte, jak mi to chybělo? Ani si to neumíte představit. Tak prooosím..
Jo a měla bych i pár věnování..
A to především mým zlatíčkům Ennyskovi, Arynce a v neposlední řadě taky Albi..Holky, jste bezvadný...A díky za to, že jste!
Takže ještě popřeju, aby se Vám všem kapitolka líbila..Snad je dobrá
Vaše Kaitlin
_________________________________________________

„Natalio, Nat, vstávej.“

„Nech mě na pokoji,“ zavrčela nevrle dívka a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Noc přečkali v nějakém malém, neútulném hotelu na kraji města.

Nat sice měla nějaké řeči o tom, že tam určitě budou švábi, ale přeci jen se tam usídlila. Zabrala si však pro sebe celou manželskou postel a nechala tak nebohého Charlieho spát na nepohodlné pohovce. Ten raději neprotestoval, když viděl jak je nakvašená. Jen nechápal, proč je na něj tak hnusná. Na Freda nebo George byla neobyčejně milá, ale na něj…Scházela mu tu ta bezstarostná a rozpustilá dívka, kterou poznal o prázdninách. Tehdy měl pocit, že jí nebyl lhostejný, že ho brala aspoň jako kamaráda. Ale teď se zdálo, že ho přímo bytostně nesnáší.

„Musíme vyrazit.“

„Tak si běž sám,“ odpálkovala ho a snažila se znova usnout.

„Chtěla jsi sem kvůli tomu úkolu,“ připomněl jí Charlie a posadil se na kraj postele.

„Času dost,“ zavrčela. „A vypadni z mojí postele.“

„Co ti zase přelítlo přes nos?“ podivil se mladý Weasley a díval se na ni s bolestí v očích. Pořád nechápal, co jí na něm tak vadí.

„Nic!“ odsekla Natalia, strhla ze sebe peřinu a nakvašeně odkráčela do koupelny, přičemž za sebou nezapomněla hlasitě prásknout dveřmi.

 Po deseti minutách opět vyšla ven, nyní již upravená. Charlie ji téměř nepoznával. Obvykle rozpuštěné vlasy měla stažené ve vysokém culíku, oči orámované černou tužkou a na sobě tmavé, volné oblečení. Působila v tom opravdu nezvykle.

„Co je?“ zabručela, když si všimla, jak na ni kouká.

„Já jen…je to změna,“ vypadlo z něj.

„Řeklo se bejt nenápadný,“ pokrčila rameny.

„A tomuhle říkáš nenápadná?“

„Nerozpoznatelná. Pokud tu nebude Bella, Rudolfus nebo Lucius, tak mě nepoznaj.“

Charlie na ni jen němě hleděl.

„Tak co, jdeme?“ popoháněla ho pro změnu Nat. „Prve jsi tak spěchal.“

Weasley si jen povzdechl, ale vydal se za dívkou, která už se hrnula ven ze dveří. Kouzlem pak za sebou zamkl. Sice tam neměli mnoho věcí, většinu si brali s sebou, ale jistota je jistota. Až venku na ulici Nataliu dohnal.

„Kam…“ začal větu, ale nedokončil ji.

„Nevím. Prostě za nosem,“ pokrčila rameny, ale její hlas už byl o něco milejší.

Chvíli tak kráčeli mlčky bok po boku, než se Nat opět ozvala.

„Ale máš docela odvahu.“

„Co?“ otočil se na ni zmateně Charlie. 

„No…“ ušklíbla se. „Asi takhle. Nemám moc dobrou náladu, jak sis jistě všiml, a většina lidí se mi raděj vyhýbá, aby nepřišla k úrazu. A ty se klidně hrneš do akce, kde se mnou budeš muset být pořád,“ podívala se na něj škodolibě. „A já budu protivná. Stačí mi k tomu sebemenší podnět,“ povzdechla si.

„A…“

„Na nic se neptej,“ stopla ho dřív, než stačil cokoliv říct. „Prostě jen mlč,“ zachmuřila se a už nepromluvila ani slovo.

Zbytek dne strávili chozením po městě. Většinou si vybírali zapadlé a tmavé uličky, ale ani tam neměli žádný úspěch. Nenarazili na nikoho, kdo by jen vzdáleně připomínal Smrtijeda nebo vlkodlaka. Když pak v půlce dne začalo hustě sněžit, raději se stáhli do malé kavárničky, aby se aspoň na chvíli zahřáli a ukryli před nepřízní počasí.

Natalia celou dobu, co seděli v onom podniku, zarytě mlčela. Jen v rukou svírala svoji sklenici se svařákem a koukala kamsi do zdi. Nemohla si pomoct, ale musela pořád myslet na Harryho a na Draca. Začínala se o ně bát.

S tím, jak sama dostala úkol, si uvědomila, že ten jejich je stokrát nebezpečnější. Bála se, že by se jim mohlo něco stát, že by mohli natrefit na Smrtijedy. A nebo že by na ně mohl přijít dokonce i Voldemort. Zneklidněně pohodila hlavou. Věděla, že by na to neměla myslet. Že tak ničemu nepomůže a že by se raději měla soustředit na svůj úkol. Jenže jakmile začala na ty dva myslet, automaticky si vzpomněla i na Ginny a na Melanii. Obě dívky jí chyběly. Přemýšlela, co se asi nyní může s Mel dít. Jak se u svých rodičů má a jestli na ni už přišel Voldemort.

„Natalio?“ přerušil její myšlenky Charlie.

„No?“ odvětila opět podrážděně. Ale nyní to nebylo úmyslné. Prostě to z ní vyletělo, ani nevěděla jak.

„Já jen že už asi deset minut zíráš na toho chlapa,“ ušklíbl se Weasley.

Nat se jen zděšeně podívala tam, kam prve koukala. Přestože ona hleděla na zeď, ostatní to brali zřejmě jinak. Trochu omluvně se na onoho šťastlivce usmála, ale v další chvíli jí úsměv zamrzl na rtech. Nejen proto, že hleděla do neobyčejně ošklivého obličeje, ale také proto, že jí byl poměrně povědomý. Chvíli uvažovala nad tím, kde už ho viděla, ale pak jí to docvaklo. Před nějakou tou dobou ho zahlédla na Příčné ulici, tehdy když unesli Ginny. Jenom na jeho jméno si vzpomenout nemohla.

„Myslím,“ prohodila potichu směrem k Charliemu a přestala tak sledovat toho Smrtijeda, „že jsem v menším průseru.“

Mladý Weasley na ni chvíli zmateně hleděl, ale když se pak opět podíval na onoho muže, i jemu došlo, kdo to s nimi v té kavárně je.

„Mulciber,“ vydechl tak, že ho Nat sotva slyšela.

„Myslíš, že o nás ví?“

„Byl tu už před náma, což znamená, že nevědí o tom, že je hledáme. Ale jestli nás poznal…“

„Tebe těžko, když máš furt nasazenou tu kapucu a sedíš k němu zády,“ rýpla si Natalia. „Copak by takového pitomce mohl považovat za člena…“ záměrně nedopověděla větu.

„Pitomce?“ šlehl po ní Charlie zlým pohledem.

„Jo. Protože každej, kdo má nasazenou tu kapucu, vypadá jako pitomec,“ ušklíbla se.

Weasley už raději nic neříkal. I Natalia opět zmlkla a věnovala se svému pití, po očku však pořád sledovala Mulcibera, který si jich očividně vůbec nevšímal. Po pěti minutách se dokonce zvedl a opustil kavárnu. Nat ani Charlie na ni nečekali, zaplatili a vyběhli za Smrtijedem do sněhové vánice, která zuřila venku v ulicích. Ale nikoho už nenašli. Mulciber se musel přemístit.

„Do háje!“ zaklela Nat.

„Ber to z tý druhý strany. Třeba o nás neví.“

„A jestli jo, tak aspoň můžeme v čas zmizet,“ pochopila Natalia.

Aniž by se na něčem domluvili, rychle vyrazili pryč. Hlavně aby byli co nejdál od té kavárny. Věděli, že sem se už nebudou moci vrátit. Leda by chtěli riskovat přímé setkání se Smrtijedy. Existovala sice malá šance, že Mulciber Nat nepoznal, ale ani jeden v to nevěřil. Byli si až moc vědomi toho, že Natalia je ve Smrtijedských kruzích známá.

„Já už dál nejdu,“ zastavila se po hodině Nat, jež už drkotala zuby.

„Musíme, tady zůstat nemůžeme. Nic tu není,“ rozhlédl se kolem Charlie.

„Ale já zmrznu!“ křikla na něj dívka.

Weasley si jen povzdech. I jemu byla zima, ale na Nat viděl, že je na tom podstatně hůř. To, že byla celá bílá od sněhu, to se dalo přejít. Ale úplně fialové rty a větrem ošlehané tváře, to už ne. Charlie na okamžik zaváhal, ale pak vzal dívku kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Divil se, že Nat ani neprotestovala, naopak se k němu sama co nejvíc namáčkla. Zřejmě na tom byla vážně špatně. Po chvíli se dostali do uličky, kde tolik nefoukalo. Skryli se za nějakým výklenkem a vyčkávali.

„Co kdybychom,“ drkotala zuby Nat, „ co kdybychom se přemístili někam do tepla? Třeba na Havaj.“

Charlie na ni vrhl pobavený pohled. Pak ji ale k sobě přivinul ještě těsněji a v zápětí se ulicí rozlehlo tlumené prásk. Nebyl tam však nikdo, kdo by to slyšel. V tomhle počasí lidé ani nevystrkovali nos z domu a ani Smrtijedi nebyli tak pitomý, aby se někam vydali.

Po chvíli se mladá dvojice objevila o několik kilometrů dál. Stáli jen kousek od jejich hotelu, kam už došli po svých. Recepční na ně sice poněkud divně koukala, když tam vešli celý od sněhu, ale nevšímali si jí. Místo toho raději vyšli k sobě na pokoj, kde bylo podstatně tepleji než dole v hale.

Nat ze sebe hned shodila mokré a zasněžené oblečení, a jen ve spodním prádle si zalezla do postele, kde se zachumlala do peřin, aby se aspoň trochu zahřála. Pranic si tak nevšímala Charlieho, který na ni vrhal udivené pohledy. Nakonec jen zakroutil hlavou a vlezl si do koupelny, odkud se po chvíli ozval zvuk tekoucí vody.

Natalia mezitím rozmrzala pod peřinou a byla ráda za to, že už není venku v té zimě. Nemyslela si, že by někdy mohla tak hrozně promrznout, ale kupodivu se jí to podařilo.

„Tak co?“ vyšel Charlie po chvíli z koupelny. „Je ti líp?“

„Podstatně,“ přisvědčila dívka, stále zachumlaná až po krk do peřin.

„Jednu výhodu to ovšem má,“ ušklíbl se, když se posadil na postel. „Už nejsi tak strašně protivná.“

„Na to jsem stále moc promrzlá,“ odvětila Nat.

Charlie se vesele rozesmál a zase vstal z postele. V tu ránu mu ale zmrzl úsměv na rtech. Pohlédl totiž oknem ven.

„Asi máme společnost.“

Natalia na něj jen vykulila oči, ale k ničemu se neměla.

„Ježiš, na co čekáš, obleč se,“ vyhrkl Charlie. „Jestli teda nechceš někam jít jen…no v tom co máš na sobě.“

„Otoč se,“ rozkázala Natalia. Aniž by čekala na to, až to udělá, tak vylezla z postele a rychle se oblékla do suchého oblečení. Měla toho na sobě podstatně víc než prve. Po předchozím zážitku s mrazem už nechtěla riskovat.

„Ty vypadáš,“ poznamenal jen Weasley, který už byl taktéž oblečený.

„Lepší takhle než zase zmrznout,“ odsekla Nat a narazila si na hlavu čepici. „A pak že se ta čepice s lyžařskejma brejlema nebude hodit,“ mumlala si pro sebe.

„Nat, dělej,“ pobízel ji netrpělivě Charlie.

„Vždyť už jdu,“ zahuhlala a vyběhla za ním na chodbu. „Mimochodem...kdo tam venku byl?“

„Mulciber a pár dalších. A snad i vlkodlaci. Nevím přesně,“ odvětil nervózně Charlie.

„No bezva,“ povzdechla si Natalia, ale v očích se jí přesto mihl strach. Smrtijedi jí nevadili, věděla, že s nimi by si případě nouze poradili. Ale vlkodlaků se bála. Nikdy proti žádnému nestála, nevěděla, jak by se proti nim měla bránit. Navíc s nimi nemohla vést žádný ze svých rozhovorů. S nimi by se muselo bojovat. A obávala se, že by to bylo na život a na smrt. Že ti by ji jen tak neušetřili, jako by to udělala třeba Belatrix.

„Nepřemístíme se raději?“ navrhl Charlie.

„A nechat je, aby tu všechny povraždili?“ vykulila na něj oči. „Udělali by to,“ stála si za svým, když se setkala s jeho udiveným výrazem. „Nebo si snad myslíš, že by se jen tak vrátili, aniž by se pobavili?“

„No…asi ne, no,“ připustil. „Takhle jsem nad tím neuvažoval.“

„Prosím tě, radši mlč. Začínáš mi až moc silně připomínat Ronald..“

„Pšt,“ zakryl jí pusu rukou a vtáhl ji do jedněch dveří. Nat se chtěla začít vzpouzet, ale když uslyšela cizí hlasy, okamžitě zkrotla a sama ustoupila u kus dozadu. Ocitla se tak v těsné Charlieho blízkosti. Dveře totiž nevedly nikam jinam než do skladu na čistící přípravky.

„Jsou to jedny z těch dveří,“ roznesl se chodbou hrubý, mužský hlas a v Nat v ten okamžik zatrnulo. Poznala ho. Byl to hlas Rudolfuse Lestrangea.

„Ne,“ šeptla a nalepila se na Weasleyho ještě blíž. Nedokázala si představit, že by proti Rudolfusovi měla bojovat. Vždyť před nějakou dobou se docela normálně bavili, ona byla u nich doma. A pak tu byla Melanie. Dokázal by ji Lestrange zabít, i když ví, že Natalia je kamarádka jeho dcery?

„Co se děje?“ šeptl stejně potichu Charlie.

„To je Rudolfus,“ vypadlo z Nat. „Charlie…jestli nás tady najdou...“

„Nejsou tady!“ ozval se opět nějaký hlas z chodby. Tentokrát neznámý.

„Museli o nás vědět,“ odvětil Rudolfus. „Je možné, že nás viděli z okna a přemístili se pryč. Tak se aspoň zbavíme tohohle hotelu,“ řekl a v jeho hlase bylo slyšet pobavení. „Srovnejte ho se zemí!“

Natalia úplně ztuhla. Věděla, že je Rudolfus jeden z Voldemortových nejvěrnějších, ale že by byl až tak zlý? Nechtělo se jí tomu věřit.

„Kam jdeš?“ podivil se Charlie, když si všiml, že dívka už nestojí u něj.

„Za nimi. Zarazit to a promluvit si s ním.“

„Zbláznila ses?“ strhnul ji zpět k sobě. „Zabije tě.“

„Do háje, je to můj příbuznej a otec Melanie. Přece jen tak nemůže zabít všechny ty lidi a…“

„Věř mi, že může, Naty. Myslíš si snad, že ho Melanie změní? Nebo co..“

„Tys tam nabyl. Ke mně se chovali normálně, on i Bella. Nejsou tak špatní, jak si všichni myslí,“ stála si za svým dívka a snažila se dostat z jeho obětí, aby mohla ven z přístěnku. Ale marně. Charlieho několikaletá práce s draky se projevila i na jeho síle. Nat byla proti němu bezmocná. „Pusť mě,“ zkusila na něj jít jinak. „Prosím.“

„To je sebevražda. Snad si nemyslíš, že tě tam nechám jít.“

Po několika pokusech to dívka vzdala. Když však oba dva ucítili kouř, vyplašeně se na sebe podívali a nakonec přeci jen místnůstku opustili. Na chodbě byl příšerný zmatek. Všude pobíhali zmatení lidé a snažili se uniknout ohni, který zaplavoval celý objekt. Problém však byl, že dům hořel ze všech stran…Smrtijedi mysleli na všechno.

„Asi budeme muset zakročit,“ rozhodl Charlie a vytáhl hůlku. Z té mu okamžitě vytryskl proud vody, který začal hasit jednu část požáru. Nat na nic nečekala a přidala se k němu. Vůbec nikdo si jejich počínání nevšímal. Teprve když se cesta uvolnila, lidé se otočili na ty dva, jenž tam tak klidně stáli uprostřed toho všeho.

„Na co čekáte?!“ křikla na ně Nat. „Běžte!“

„Je vevnitř!“ ozvalo se vzápětí z venku.

V Natalie zatrnulo. Neuvědomovala si, jak hlasitě křičela. Ani to, že stála poblíž okna, které již bylo vysklené. Smrtijedi ji museli zaslechnout.

„Už se musíme přemístit. Jiná možnost není,“ popadl ji Charlie za ruku.

Tentokrát Nat neprotestovala. Ale když se chvíli nic nedělo, tázavě se na Charlieho podívala.

„Začarovali to tu proti přemístění,“ řekl neochotně.

„Takže jsme v pasti,“ došlo Nat. „Hm…asi se menšímu střetu nevyhneme, co?“ pohlédla na svého společníka.

„Zjevně,“ odpověděl roztržitě Weasley a rozhlížel se kolem dokola, jako by hledal únikovou cestu. Když mu však docvaklo, že žádná není, pevně se podíval na Nataliu. „Kudy teda?“

„Hlavním schodištěm,“ rozhodla se Nat a vyrazila kupředu. „Stejně už o nás vědí a nenechaj nás jen tak odejít. Jen by mě zajímalo proč o nás tak stojej.“

„Kvůli mně to nebude,“ utrousil Charlie, který najpatě mířil hůlkou před sebe.

Nat si toho samozřejmě všimla a musela se nad tím pousmát, ona sama šla docela uvolněně. Věděla, že to, co je čeká, nebude nijak příjemné, ale nechtěla se nechat strhnout strachem ani ničím podobným. Navíc měla pocit, že než dojde k souboji, bude ještě malá slovní roztržka mezi ní a Rudolfusem.

Po minutě, která jim však připadala nekonečná, se konečně ocitli v hale. Dům již nehořel, Smrtijedi ho museli uhasit. Zřejmě nechtěli, aby Nat a Charlie uhořeli. Chtěli si s nimi ještě pohrát před tím, než je zabijí. Tak, jako zabili ostatní hosty hotelu. Neušetřili nikoho. Natalia zahlédla tělo recepční, jak se povaluje kousek od stolu, kde obvykle stávala. A ani ne metr od ní ležela mrtvolka malé holčičky, kterou ráno viděla u vchodu i s maminkou. Zvedl se jí z toho žaludek a musela od nehybného tělíčka odtrhnout zrak. Nechápala, jak někdo může být tak bezcitný a zabít malé dítě, které se nemůže ani bránit.

„Á, konečně,“ vytrhl ji najednou čísi hlas.

S odporem zvedla hlavu a zadívala se do poměrně pohledného obličeje, jenž patřil Rudolfusovi Lestrangeovi.

„Copak, nejsi ráda, že mě vidíš?“ podivil se.

„I tvůj švagr by mi byl milejší než ty!“ prskla na něj vztekle.

„Oh, jestli ti Lucius schází, tak žádný problém. Můžu ho v mžiku zavolat,“ posmíval se jí Smrtijed.

„Děkuji, nechci,“ odsekla. „Ale měla jsem teda o tobě lepší mínění. Minule jsi působil jinak. Líp.“

S potěšením sledovala, jak se na Rudolfuse otočili všichni ostatní Smrtijedi. Zřejmě se jim nepochlubil tím, že u nich byla na návštěvě.

„On vám to Rudolfusek neřekl?“ divila se afektovaně. „Před pár dny jsem u něj byla na kafi a…“

„Drž hubu!“ vyjel na ni Lestrange.

„Ale…“

„Oba je svažte a odveďte přímo k Pánovi. Určitě bude mít radost. Ta holka toho bude vědět dost.“

„Promiň, ale já jsem neřekla, že se nechám jen tak odvést,“ hrála stále odvážnou Natalia, ale ve skutečnosti v ní byla jen malá dušička.

„Ale Natalio,“ pohlédl na ni Lestrange téměř otcovským pohledem, „je nás dvakrát tolik co vás. Snad si nemyslíš, že byste nás mohli porazit. Nebuď směšná.“

V další okamžik už na ně letělo několik kouzel. Charlie na nic nečekal a vytvořil před sebou štít. Naopak Natalia se všem kletbám obratně vyhnula. Bylo to pro ni jednodušší.

„Mimochodem,“ křikla na Rudolfuse. „Voldy už to ví?“

„Co…“ trvalo jen vteřinku, než si Lestrange uvědomil, o čem mluví. „Ještě slovo a na místě tě zabiju.“

„A myslíš, že by se to nedozvěděla?“ snažila se najít nějakou únikovou cestu Nat. „Určitě by ti za to poděkovala,“ ušklíbla se, ale pak se znovu začala soustředit na kouzla, která se na ni řítila. Jakmile byla mimo nebezpečí, opět pohlédla na Rudolfuse, ale to se jí stalo osudným. Jedno ze zaklínadel do ní narazilo a odhodilo ji až na zeď, po které se jen bezvládně svezla.

Charlie se po ní okamžitě ohlédl, ale to už se jedno kouzlo řítilo i na něj. Na poslední chvíli se mu vyhnul. Najednou se však dům otřásl v základech. A podle pohledů, kterými na sebe hleděli i Smrtijedi, bylo jasné, že tohle v plánu nebylo. Nechtěně narušili statiku domu a ten se nyní začínal bořit.

„Seberte toho kluka a vypadněte!“ vřískl Rudolfus na ostatní.

Ti se hned vrhli po Charliem. Ten na okamžik zaváhal, ale nezbývalo mu nic jiného než jednat na vlastní pěst a ponechat Nataliu jejímu osudu. Rozběhl se tedy k východu a doufal, že se mu nějak podaří dostat se přes Smrtijedy.

A opravdu. Protože ze stropu začínaly padat kusy dřeva, Smrtijedi byli mírně dezorientovaní a nechtělo se jim moc riskovat. Díky tomu se Charlie dostal ven z domu, před kterým však stála horda vlkodlaků. Na nic již nečekal a přemístil se pryč. A k jeho údivu se mu to podařilo.

Rudolfus se mezitím prodíral až k Natalie, která se pomalu začínala zvedat ze země. Dům se bortil čím dál tím víc, a tak Lestrange nakonec křikl na Smrtijeda, který byl nejblíže.

„Tu holku tu necháme. Stejně už je skoro mrtvá! Ať se všichni okamžitě přemístí pryč!“

Smrtijed jen přikývl a rozběhl se ven. Zřejmě se těšil na to, až z domu vypadne. Rudolfus, který až moc dobře věděl, že protipřemisťovací kouzlo už nefunguje, se prodral k dívce, která už stála na nohou. Nechtěl ji nechat uniknout. Ne, když ji měl na dosah ruky.

„Tentokrát ti to skoro prošlo, Natalio,“ ušklíbl se, prudce ji chytil za ruku a přemístil se s ní pryč.

V další chvíli se dům začal bortit úplně a do několika minut z něj zbyly jen trosky.

26.03.2008 19:57:30
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one