My world of fantasy...

55. KAPITOLA - POSLEDNÍ DETAILY

No, tak je tady zase další kapitola..No jo, zase pozdě, ale začínejte si zvykat..Prostě už tolik nestíhám a tak..Ale hlavní je, že se nakonec objeví, ne? =D Navíc se snažím, aby to mělo nějakou úroveň. Sice v téhle kapitole se toho moc neděje, ale asi si dovedete představit, o čem asi tak bude..=D Sice jsem to původně chtěla dát už sem, ale pak jsem si řekla, že by to bylo zbytečně uspěchané...=D
No, tak jen doufám, že se vám to bude jakž takž líbit..=D hihi
A komentáříky, jasný? Všechny potěší =D
_________________________________________________

Čas na ústředí běžel až neobyčejně rychle. Minuty se měnily v hodiny, hodiny v dny. Melanie již dávno upustila Grimmauldovo náměstí a přestěhovala se ke svým pravým rodičům. Ten den byl pro všechny na ústředí velmi těžký. Nikdo z nich nevěděl, kdy dívku zase uvidí. A v jaké situaci ji uvidí. Všichni moc dobře věděli, co jsou Lestrangeovi zač a báli se, aby se nepokusili převést Melanii na svoji stranu. Sice věděli, že Mel by to nikdy neudělala, ale přesto v každém aspoň trochu hlodal červíček nejistoty. Věděli, že pod nátlakem, nebo výhružkou jsou lidé schopni udělat cokoliv.

Ale nejvíce vykolejená z toho byla právě Melanie. Vůbec si neuměla představit, jaký nyní bude její život. Několikrát dokonce zvažovala možnost, že by tam ani nešla, ale pokaždé jí na mysl přišla Belatrixina slova, že by si ji stejně našla. Navíc to byli její rodiče, a i když se jí to příčilo, chtěla je aspoň trochu poznat. Natalia ji stále přesvědčovala o tom, že nejsou tak špatní, jak si myslí. Jenže bylo těžké uvěřit jí. Pro Nat byl jen málokdo zlý, když se s každým dokázala bavit v každé situaci.

Po Melaniném odchodu zavládla na ústředí pochmurná nálada. Natalia byla nakrklá, že je na ústředí zase jediná mladá a navíc je tam pořád sama. Všichni stále chodili do práce a Narcisa s Remusem začali zjišťovat místa, kde by se mohli Smrtijedi nacházet. Ačkoliv to nikomu z Řádu neřekli, celé noci sledovali některé podezřelé osoby a snažili se získat co nejvíc informací. Byli si vědomi nebezpečí, které jim hrozilo, navíc když o tom nikdo nevěděl, ale přesto se snažili. Štvalo je, že nemohou chodit do práce jako ostatní. Remuse nikde nepřijali, protože Umbridgeová se stále držela na svém postu, a Narcisa nemohla moc chodit na veřejná místa, protože hrozilo, že by si na ni mohl její manžel někde počíhat. Bylo jí jasné, že jen tak nepřejde to, že ho odpustila, a při první příležitosti se jí pomstí.

Po více jak týdnu, kdy neustále snažili získat nějaké informace, opět svolali Řád. Tentokrát s jasným úmyslem. Za poměrně krátkou dobu se jim podařilo získat docela dost informací. V přestrojení se jim podařilo vniknout mezi lidi, kteří věděli až podezřele mnoho. Nikdy se tam však nezdrželi tak dlouho, aby vzbudili pozornost. Remus byl zvyklý jednat opatrně a s rozmyslem, a Narcisa se zase dobře orientovala ve všem, co se týkalo Smrtijedů a Voldemorta. Uměla se pohybovat mezi podezřelými lidmi, uměla s nimi mluvit. Konečně mohla uplatnit něco z těch mnoha let, co strávila po Luciusově boku. To vše jim přinášelo mnoho informací, které by jiný člověk nezískal a nebo získal s velkými obtížemi.

Ten den se na ústředí sešlo méně lidé než obvykle. Krom toho, že tam nebyla Melanie – o které už neměli více jak týden žádné zprávy – Harry a Draco, nepřišel ani Hagrid, ani Fleur s Billem. Dokonce ani Kingsleyova manželka Anna nepřišla, stejně jako Augusta Longbottomová, která usoudila, že stačí, když tam půjde Neville. Ovšem Molly se dostavit musela, aby věděla, co se s jejími syny bude dít.

„Takže,“ začal Remus, „asi vám všem došlo, proč jsme vás sem přivedli,“ rozhlédl se po celé místnosti. „Po více jak týdnu, kdy jsme se snažili získávat co nejvíce…“

„Snažili?“ přerušil ho Moody. „Chceš nám tedy říci, že ty a někdo další jste vzali věci do svých rukou?“

„On a Narcisa,“ zívla Nat a zhoupla se na židli. „Celé dny někde trajdali, teda spíše celé noci. Ve dne spali.“¨

„Jak..“ začala Cissa.

„Mám oči. A navíc jste byli dost nápadní,“ ušklíbla se a nechala židli opět dopadnout na všechny čtyři nohy. „Když nemá člověk co dělat, všímá se kdejaké maličkosti.“

„Tak už se nudit nebudeš,“ začal zase rychle Remus, zřejmě nechtěl, aby se někdo vrátil k tomu, co celou dobu dělali. „Zjistili jsme místa, kde by se mohli vyskytovat nějací Smrtijedi. Ovšem bude potřeba tam hlídkovat co možná nejčastěji. Ta místa jsou celkem tři,“ mávl hůlkou a před ním se objevila mapa Británie. „Jedno z nich je tady v Londýně,“ ukazoval na úplný okraj města. „Je tady stará, nepoužívaná továrna. Ale máme podezření, že se tam schází nějací lidé, zřejmě Smrtijedi, a možná že tam i kujou něco zlého.“

„Dalším místem je Glasgow. Tam je poslední dobou až moc podezřelých úmrtí. Podle mudlů tam řádí masový vrah, ale my si myslíme, že to bude spíše Smrtijed nebo skupina Smrtijedů. Dokonce je možné, že tam s nimi jsou vlkodlaci. Některé z obětí byly zabity velmi surovým způsobem, mají rozdrásaná hrdla a tak.“

„A posledním místem je, kupodivu, malá vesnička v blízkosti jezera Loch Ness,“ navázal na ni Remus. „Nevíme, proč se Smrtijedi seskupují zrovna kolem tohoto místa, ale zřejmě to bude mít souvislost s tím jezerem,“ uzavřel to.

„Jo, snaží se ochočit si lochneskou příšeru,“ podotkla Natalia a Weasleyovic dvojčata se dala do smíchu.

„Takže otázkou by bylo, kdo by se ujmul čeho. Tady v Londýně bude stačit jedna skupina. U jezera také, jen do Glasgow by těch lidí mělo jít víc. Záleží na tom, na co si troufáte. Podle všeho by mělo být nejjednodušší u toho jezera, kde by se dalo dobře maskovat a v případě nouze se i přemístit pryč. Nejtěžší to naopak bude v Glasgow, tam to bude velmi složité. Hlavně najít je v tom obrovském městě plném lidí,“ pokračoval dál Remus.

Všichni v místnosti se po sobě rozhlédli, aby viděli, kdo se kam vydá. Ale nikdo se neměl k tomu, aby se k něčemu přihlásil. Po chvíli se ale dvojčata zvedla a přesunula se k Narcise. Zřejmě se chtěli domluvit na tom, kam půjdou. Ron se o něčem začal tiše dohadovat s otcem a i Neville se po chvíli váhání vydal za Remusem. Jen Nat klidně seděla, houpala se na židli a hleděla do stropu. Jestli s ní bude chtít Charlie mluvit, tak ať přijde on. Ona měla docela jasno v tom, kam chtěla jít, a byla připravena si to obhájit.

„Tak co?“ ozval se vedle ní čísi hlas.

Natina židle zprudka dopadla na zem, jak se dívka lekla. Na okamžik přestala vnímat vše kolem sebe, a to se jí stalo osudným.

„Jsi normální?“ obořila se hned na Charlieho, který seděl na vedlejší židli a pobaveně se smál.

„Nemůžu za to, že jsi mimo,“ ušklíbl se.

„Máš o sobě dát vědět a nepohybovat se jako duch,“ vyčetla mu.

„Kam teda chceš?“ přešel to bez poznámky.

„Do… kam chceš ty?“ zeptala se. Ale jen ze zdvořilosti.

„Mě je to jedno. Řekl jsem si, že to nechám na tobě.“

Nat se sama pro sebe usmála. Jak to tak vypadalo, tak jí to všechno vyjde tak, jak sama chtěla.

„Do Glasgow,“ řekla.

„Myslel jsem si to. Hlavně když to bude co nejvíc nebezpečné a vzrušující, co?“

„Tss,“ ušklíbla se.

„Nedělej se, Natalio. Když už někdo jako ty tvrdí, že se tady nudí, tak je jasné, že si vybere to nejhorší ze všech. Proč třeba nechceš k Loch Ness?“

„Protože tam je zima, mokro a krom toho se tam nic neděje.“

„A proč ne Londýn?“

„Nezajímavý.“

„Tak vidíš. Radši si vybereš Glasgow, kde se to hemží vrahy a vlkodlaky.“

„Přestaň si laskavě hrát na chytrýho, jo?“ obořila se na něj. „Jestli tam nechceš, tak prosím. Já tě k tomu nepotřebuju.“

„Nemusíš být hned nepříjemná. Samozřejmě, že tam s tebou půjdu,“ zamračil se Charlie. „V létě jsi byla jiná. Milejší.“

„V létě moje nejlepší kamarádka žila a tady bylo hodně lidí.“

„Nám všem Ginny chybí,“ připomněl jí. „Nejsi sama, kdo ji měl rád. Já s ní byl víc jak šestnáct let. Byla to moje sestra.“

„Díky za připomenutí, ale já to docela dobře vím,“ odpálkovala ho.

Charlie chtěl ještě něco namítnout, ale přerušil ho Sirius, kterého už zřejmě tento neuspořádaný mumraj nebavil a chtěl to nějak rozhodnout.

„Vybrali jste si tedy?“ zeptal se.

„Glasgow!“ vyhrkli Natalia, Fred a Neville zároveň.

„Tolik vás tam jít nemůže,“ upozornila je usměvavě Shanon. „Jen dvě skupiny.“

„Arture, vy kam?“ otočil se Sirius na nejstaršího z rodiny Weasleyů.

„Jedeme na výlet k jezeru,“ oznámil mu Artur.

Ron sice jen nabručeně pokyvoval hlavou, zřejmě se mu tam moc nechtělo, ale měl smůlu. Natalia se musela při pohledu na něj ušklíbnout. Tohle byla ta nejhorší a podle ní i ta nejnudnější možnost. Ron si jejího pohledu samozřejmě všiml, ale mlčel. Jen se mračil ještě víc než předtím.

„A co teda vy?“ zajímalo Siriuse. „Nat se ptát nemusím. Ta jinam nejde,“ zamračil se. Rozhodnutí jeho dcery se mu nelíbilo, ale věděl také, že jí to nikdo nevymluví. „A vy?“ otočil se na zbytek.

„Proč může mít Natalia to, co chce?“ nadával George.

„Až s ní budeš v jednom baráku, dojde ti to,“ vysvětlil mu. „Pokud nebude moci jít tam, kam chce…“ nedokončil a podíval se na svoji dceru.

„Jsem moc ráda, že to takhle rozebíráš před všemi, tatínku,“ zdůraznila poslední slovo. „O to opravdu stojím.“

Sirius se na ni jen zamračil. Nechápal, co jí to zase přeletělo přes nos, že se chová tak nesnesitelně. Ale nehodlal se tím zabývat. Věděl, že by to stejně nemělo cenu. Nevypadala zrovna na to, že by se s ní dalo normálně mluvit. V duchu začínal litovat Charlieho, že s ní musí být zrovna v tohle období, kdy je pořád jen nepříjemná a ironická.

„My teda zůstaneme tady v Londýně,“ rozčísl Neville spor o Glasgow.

Vysloužil si tím tak pochvalný úsměv od Remuse. Moc dobře věděl, že Neville moc stál o to, aby tam mohl jít, ale ukázal se jako chytrý hoch a ustoupil těm tvrdohlavým paličákům – Georgovi, Fredovi a Natalie.

„Tím pádem je to vyřešeno. Přesunete se na určená místa ještě dnes večer. Bude lepší, když s tím začneme co nejdříve. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě se přemístěte na ústředí. Pořád tady někdo bude,“ rozdával instrukce Sirius. „využijeme tam všechny dostupné síly, které budeme mít. Vy,“ obrátil se na ty, kteří měli odejít, „budete zjišťovat pro nás důležité informace. My – bystrozoři – se pověsíme na určité lidi. A ostatní se budou střídat zde, aby se zajistilo to, že bude vše maximálně pojištěno.“

„Na jak dlouho to asi bude?“ zajímalo Nat.

„Glasgow určitě na dýl. Potrvá vám nějakou dobu, než najdete dotyčné osoby. I když si město rozdělíte, stále je moc velké. Navíc si budete muset dávat pozor, aby vás nikdo neviděl a nepoznal. Všichni jste až moc známé osoby. Hlavně Narcisa a Natalia,“ zamračil se zase Sirius.

„A můžu já za to, že si mě ti blbci pamatujou?“¨

„Ne, ty určitě ne,“ ozval se konečně Ron. „Ty se jim nesměješ přímo do obličeje.“

„Což by ses ty nikdy neodvážil.“

„Nejsem sebevrah.“

„Což já taky ne,“ ušklíbla se. „No co. Prostě si narazím čepici, lyžařský brejle a neopren. V tom mě nepoznaj.“

„Nedělej z toho zase komedii,“ mračila se na ni Shanon. „Tohle je vážná věc, Nat.“

„To vím i bez tebe,“ zamumlala si dívka pro sebe, ale jejímu okolí to stejně neuniklo.

„Jak Sirius říkal,“ navázala na něj Shanon, „vypravíte se ještě dnes večer. S sebou si vezmete jen to nejdůležitější. Alastor teď shání přenášedla, která by vás tam dostala. Až budete tam, ubytujete se na daných místech. Teda kromě Nevilla a Remuse. Ti se tam budou moci dostat odsud. Ale jakmile budete na místě, začněte se chovat obezřetně. Smrtijedi mohou být maskovaní nebo to mohou být nováčci, které neznáte.“

„Navíc s sebou dostanete pár užitečných věcí z dílny tady Freda a George,“ připomněl ještě Sirius. „Ultradlouhé uši, zatmívací prášek a kdejaké další vymoženosti, které byste mohli využít. Pokud se to Alastorovi povede, vezme někde i neviditelné pláště.“

„Kde asi,“ zabručela Shanon nevrle.

„No tak, víš, že to tak bude nejlepší,“ domlouval jí Sirius.

„Ale mohl jsi je vzít sám a ne kvůli tomu vyslat Pošuka.“

„Jeho nikdo nebude podezřívat. Ani si nevšimnou, že tam někdo byl,“ byl si jistý Black.

„Bude to na tvoji hlavu,“ pokrčila rameny. „A vy se běžte už připravit. Za hodinu zase tady,“ zamumlala a zmizela ven z místnosti.

Když ona hodina uplynula, členi Řádu, kteří měli odjíždět, se pomalu začali trousit zpět na ústředí. Ovšem někteří z nich měli pořádné zpoždění. Jako úplně poslední dorazili Weasleyovi, a to už Moody netrpělivě poklepával dřevěnou nohou do podlahy. Nat, která samozřejmě byla mezi prvními, neboť bydlela na ústředí, se jen divila, že nezačal skřípat zuby. Pozorovala ho už pěknou chvíli a docela se tím i bavila. Obzvlášť, když konečně přišli Weasleyovi.

„Kde jste?“ vyjel na ně Alastor hned, jak vešli do dveří. „Řeklo se za hodinu, ne za hodinu a půl.“

„Zas tak velké zpoždění nemáme,“ vyhrkla rychle paní Weasleyová a postrčila Rona, který šel před ní, dopředu.

„Mami,“ zahučel otráveně Ronald.

„Nech toho,“ zasyčela na něj matka a posadila se kousek od Moodyho.

K Natalie se mezitím přisedl Charlie. Teda spíše se jen zhroutil na židli a jen mlčel. Nat se na něj pobaveně podívala. Stejný výraz totiž měli i dvojčata a Ron. Nebylo těžké si domyslet, co za tím stojí. Ale přesto se Nat zeptala.  Částečně proto, že se chtěla ujistit. Ten druhý důvod byl o něco škodolibější.

„Copak vám je?“ zeptala se s úšklebkem.

„Matka,“ odvětil Charlie bez zájmu.

„No neříkej..Fakt?“

„Natalio, buď laskavě tiše. Nemám na tohle náladu.“

„No super,“ zakřenila se dívka. „A to jako čekáš, že s tebou ten týden vydržím, když se budeš chovat takhle?“¨

„O to bych se nebál,“ odvětil. „Spíš o tom jestli vydržím já s tebou.“

„No dovol.“

„Občas jsi dost nesnesitelná,“ řekl bez sebemenšího náznaku úsměvu.

„Nikdo ti neříká, že se mnou musíš být,“ zmizel jí úsměv z tváře. „Klidně sis mohl hned na začátku říct, že se mnou bejt nechceš. Mně by to nevadilo.“

„Takhle jsem to nemyslel,“ ohradil se Weasley.

„Víš co, neřeš to, jo?“ odpověděla Nat bez špetky zájmu a svoji pozornost upřela na Siriuse, který zrovna vešel. Zamávala mu, aby si šel sednout k ní.

„Teda, Naty, copak ty chceš sedět vedle svého starého otce?“ prohlásil, když se posadil.

„Rozhodně lepší společnost než být vedle někoho z Weasleyů,“ ušklíbla se a hodila po Charliem posměšný pohled. „I když teda..dvojčata by mi nevadila.“

„Co jste si vy dva udělali?“ obrátil se Sirius i na Charlieho.¨

„My? Nic,“ odvětila Nat zvesela.

„Natalio, nech toho přetvařování,“ okřikl ji otec. „Jak má pak člověk poznat, jak se cítíš?“

„Já jsem nezačala být protivná,“ nechala tedy zmizet úsměv. „Ale nepleť se do toho, jo? Myslím, že tady pan velectěný by z toho nebyl zrovna na větvi.“

„Nech...“ začal Charlie.

„Oba toho nechce,“ zamračil se na ně Sirius. „Ještě jste ani nezačali a už se hádáte. To z vás budou mít Smrtijedi radost...uslyší vás na sto honů.“

„A co...třeba by s nimi byla větší zábava než s ním,“ hodila po Charliem zlým pohledem.

„Víte co? Natalio, padej si sednout támhle vedle Freda,“ rozkázal jí otec.

„Klidně. Lepší než být tady,“ ušklíbla se a než se nadáli, byla pryč. Za chvíli už seděla u dvojčat a vesele se s nimi bavila, jako by se vůbec nic nestalo. Pranic si nevšímala toho, jak se na ni Charlie dívá. Bylo jí to úplně jedno.

Po chvíli se už dovnitř vřítila Shanon a začala ještě všem rozdávat poslední věci na cestu. Nat jen zamračeně sledovala, jak dává všechny věci jejímu pracovnímu partnerovi. Bylo jí jasný, že v tom Glasgow bude na Charliem docela závislá. A nelíbilo se jí to. Byla zvyklá dělat si vše po svém a mít všechno u sebe.

„Všichni teda máte všechno?“ zeptala se nakonec roztržitě.

„A i kdyby ne, tak už je to stejně jedno,“ zabručela Natalia. „Zdrželi jsme se víc než dost.“

„Co to do tebe zase vjelo?“ podivila se Tonks.

„Nic,“ odsekla.

„Když teda nic,“ povzdechla si bystrozorka. Už si na tuhle dívčinu náladu začínala zvykat.

„Můžete teda vyrazit?“ přeptala se Shanon a rozlédla se po nich. „Tak se přemístěte do chodby, Alastor vám tam předá přenášedla…“

Všichni se okamžitě začali zvedat, aby se přemístili pryč. I Natalia vyrazila vpřed, ale než stihla někam dojít, zastavil ji Sirius a odvedl si ji trochu stranou.

„Naty,“ začal, „slib mi, že tam na sebe dáš pozor.“

„Tati…“

„Já vím, že jsi už dospělá…Ale vím, jak jsi do všeho hrr… a do všeho vrháš po hlavě. Věř mi, že jsem to dělal taky. A kolikrát mi šlo o život. Ale pro mě a Jamese to byla zábava. Ale není. Vím jak jsou Smrtijedi nebezpeční. A já tě nechci ztratit,“ upřel na ni svoje oči. „Ne, když jsem tě našel.“

„To já našla tebe,“ připomněla mu s úsměvem Natalia, přistoupila k němu a objala ho. „Budu opatrná, slibuju. Navíc tam se mnou bude Charlie..“¨

„A to mi dělá starosti,“ odvětil Sirius. „Vidím na vás, jak se hádáte, jak do sebe rejete...nelíbí se mi to, Nat. Já vím, že je ti stýská po Harrym, ale kvůli tomu se nemusíš se všemi hádat.“

„Budu se snažit s ním vycházet, ale nic ti neslibuju. Znáš mě,“ pustila ho konečně a odstoupila od něj.

„Natalio!“ křikl z předsíně Remus. „Čeká se jen na tebe!“

„Běž,“ pobídl ji Sirius.

„A ty na sebe taky dej pozor tati. Víš po kom jsem,“ mrkla na něj, hodila si na záda batoh a vydala se do předsíně. Ještě před tím, než vyšla ven, se otočila a zamávala svému otci. Pak pokračovala dál.

„No to to trvalo,“ neodpustil si George.

„Hele, zlato, prostě rodina je rodina,“ ušklíbla se na něj. „To jako cestujeme s tímhle, jo?“ podívala se na starou holinu, kterou držela Narcisa v ruce.

„Vadí?“ dobíral ji si Fred.

„Pokud se to cestou nerozpadne..“

„Tak jdeme,“ rozčísl jejich nesmyslnou debatu Charlie a chytl se holiny.

Natalia jen protočila oči v sloup, ale společně s dvojčaty se chytla přenášedla. V další chvíli ucítila nepříjemné škubnutí za pupíkem. Zavřela oči a nechávala se unášet někam pryč. Najednou však ucítila tupý náraz a v další chvíli už ležela na zemi. Dopad však nebyl tvrdý. Leda tak pro Geroge, který ležel pod dívkou.

„Jej, sorry, Georgi,“ zachichotala se a zvedla se na nohy. „Ale neměl jsi tam tak blbě stát.“

„Ty jsi fakt děsná,“ zvedla se rudovlasý chlapec a oprašoval si hábit. „Co teď?“

„My jdeme tudy,“ ukázala Narcisa na jednu stranu uličky, ve které se ocitli.

„A my jdeme tam,“ pokýval Charlie na druhou stranu.

Natalia jen protočila oči v sloup, ale pak se rozloučila s Cissou a dvojčaty a beze slova se vydala pryč. Charlie se za ní jen udiveně díval. Nechala ho tam jen tak stát a prostě šla, aniž by věděla kam. Povzdechl si. Věděl, že tohle bude náročný den, pokud ona bude mít celou dobu takovou náladu. Ale pak se rychle vydal za ní, aby ji dohonil.

 

06.03.2008 21:28:40
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one