My world of fantasy...

54. KAPITOLA - OPĚT V POHYBU

No, tak s příšerným zpožděním sem vkládám kapitolu k NZ..Omlouvám se, ale opravdu jsem neměla náladu na psaní..ale nakonec přece jen přišla..a neboj te, ve středu bude..páč mám docela dobrý nápad =D
Tak jen očekávám spoustu komentářů =D
______________________________________________

Ode dne, kdy Harry s Dracem opustili Grimmauldovo náměstí, uběhlo již pět dní. Pět dní, během nichž Natalia chodila po domě jako bludná ovce a vztekle do všeho kopala. Pořád nemohla Harrymu odpustit, že odešel, aniž by ji vzal s sebou. Marně si teď vyčítala, že je na odchodu nějak nezastavila, že se nevydala spolu s nimi. Mohla by být alespoň užitečná. Ale ne, ona musela dál trčet na ústředí a čekat, až odsud odejde i Melanie, aby zde zase zůstala sama, jen s dospělými, jako na začátku. Navíc si stále nemohla zvyknout na fakt, že už s Harrym vlastně nechodí. Že jí dal kopačky stejně jako dal Ginny, když si myslel, že jí hrozí nějaké to nebezpečí od Voldemorta. Nat bylo jasné, že tentokrát je ten důvod jiný, ale štvalo ji, že si o ní dělá starosti. Ona se o sobe postarat uměla. Možná i lépe než on sám. A přesto to byla ona, kdo zase musel zůstat v bezpečí domu číslo dvanáct.

Ostatní z ústředí už se naučili vyhýbat se jí. V tom čase se s ní nedalo vydržet v jedné místnosti. Buď se na všechny mračila jako bubák, nebo do něčeho mlátila, nadávala. Možností bylo vždycky dost. Všem bylo líto, co musí teď Natalia snášet, ale nejvíc si z toho dělal hlavu Sirius. Bodalo ho u srdce, když ji viděl v tomto stavu. I jemu bylo líto, že Harry a Draco odešel, ale věděl, že pro ni je to mnohem horší. Že to bere jako osobní zradu.

„Naty,“ začal jednou při obědě, když se dívka uráčila dostavit. „Mohla bys toho už nechat? Je mi jasné, že se necítíš zrovna nejlíp, ale už je to pět dní, co odešli...“

„Spíš zbaběle zdrhli,“ skočila mu do řeči Natalia a dál se vidličkou šťourala v jídle. Harry ani Draco se s nikým kromě ní nerozloučili. Ostatní se to dozvěděli až od Nat.

„Dobře,“ povzdechl si Black. „Ale to nic nemění na tom, že už bys toho mohla nechat. Už jsou pryč, na tom nic nezměníš. Život jde dál ať chceš nebo nechceš.“

„Ale proč se tohle zas musí dít mě?!“ vyjela dívka. „Před týdnem zemřela Ginny! Pak odejdou tihle dva! Zítra jde Melanie pryč!“ otočila se na nyní černovlasou dívku. „Ksakru! Copak je tohle normální? To tu zas musím zůstat sama?“

„Nemysli si, že já odsud chci odejít,“ namítla Melanie. „Nejradši bych tu zůstala a k nim se nevracela. Ale nemám jinou možnost.“

„Já vím,“ zamračila se Nat. „Promiň. Jenže co tu já budu celý ty dny dělat? Většina z vás chodí do práce,“ rozhlédla se po všech přítomných.

Nakonec se zastavila na svém otci, který se před nedávnem vrátil na to samé místo, kde pracoval už před lety. Opět z něj byl bystrozor. Jediný, kdo něco nedělal, byl Remus a Narcisa, ale ti dva byli také stále někde pryč. Ať už zařizovali něco pro Řád nebo vlastní věci. Natalia se obávala hlavně toho, že ústředí zůstane prázdné a že ona bude sama.

„Nat...“ začal zase Sirius.

„Proč taky něco nemůžu dělat já? Proč všechno jenom vy? To jsem do toho pitomého Řádu ani nemusela vstupovat. Stejnak nás ze všeho vynecháváte,“ zastavila se pohledem na Remusovi, „a nebo se nic neděje,“ teď zůstala pohledem viset na Tonksové, kterou ta nečekaná pozornost poněkud vyvedla z míry.

„A já snad za to můžu?“ zeptala se mírně zmateně bystrozorka.

„Ne! Jenže nic se neděje. Vůbec nic. Voldy by klidně mohl natáhnout bačkory a ani bysme si toho nevšimli!“

„Natalio, uklidni se,“ mírnila ji Shanon, která postávala u dveří a opírala se o futra. „To, že se nic neděje, má jistě svůj důvod. Podle našich zpráv Voldemort něco chystá a až se něco semele, věř, že budeš mezi prvními, kteří se něco dozvědí. V Řádu už nás moc nezbývá. S Herm...Melanií už počítat nemůžeme,“ pohlédla omluvně na jmenovanou dívku. „Promiň, ale pochybuju o tom, že tě tvoji rodiče někam pustí. Navíc by z tebe mohli dostat něco, co ještě nevědí.“

„A ono něco takového ještě je?“ podivila se Natalia, ale její hlas vyloženě přetékal ironií.

„Každopádně jsem vám všem chtěla říct,“ pokračovala dál Shanon a Nat si nevšímala, „že dneska bude schůze Řádu. Počítám s tím, že tu všichni mají čas. Alastor, Pastorkovi i Longbottomovi se dostaví a Weasleyovi taky, i když mi dalo velkou práci přemluvit Molly, aby sem vešla,“ zamračila se. „Zřejmě je ještě naštvaná na vás dva,“ pokývala na Siriuse a Nataliu. „Tu poslední návštěvu vám stále zazlívá.“

„Sama si začala, tak ať si teď nehraje na uraženou,“ brblala Nat.

„Nech toho,“ mračila se na ni žena. „Těmi věčnými hádkami ničeho nedocílíte.“

„Až se ona začne chovat slušně, tak se k ní začnu chovat slušně já,“ ušklíbla se Nat. „Možná,“ dodala už tišeji.

„Proč chceš svolat Řád?“ zajímalo Siriuse.

„V poslední době se toho děje nějak moc. Ginny, Her..Melanie, Draco a Harry…Musíme taky začít něco dělat. Právě Harry mi svým odchodem otevřel oči. Když budeme jen tak nečinně sedět na zadku a nic nedělat, tak tohle nikdy neskončí. Pořád se jen budeme schovávat.“

„A co Hagrid?“ napadlo Nat. „Ten přijde? A co Fleur? Bill? Charlie?“

„Taky přijdou. Nikdo s tím neměl problémy.“

„Jen Weasleyová,“ zavrčela Natalia.

„Nat, už toho nech,“ zasáhl Sirius.

Dívka se na něj jen zamračila, ale opravdu zmlkla a jen všechny zachmuřeně sledovala.

„Na jak dlouho si myslíte, že to bude?“ napadlo Tonks.

„Na dlouho,“ povzdechl si Remus. „Musíme toho tolik vyřešit. V poslední době jsme se na to všechno vykašlali a nic jsme nedělali. Od útoku na Příčnou nikoho z nás ani nenapadlo na to pomyslet. A předtím jsme taky…“

„Dělali velký hovno,“ doplnila ho Nat. Nedokázala dlouho mlčet.

„To je trefný,“ ušklíbl se Sirius .

„Od kolika to bude?“ zeptala se Melanie.

„Říkala jsem kolem šestý,“ pohlédla Shanon na hodiny. „Což je za hodinu.“

Melanie se povzdechla. Ještě nikdo kromě těch, co žili na ústředí, nevěděl o tom, kdo doopravdy je. Bála se reakce ostatních. Jak na ni teď bude hledět Neville, Fred, George…A hlavně Ron a paní Weasleyová. Tušila, že to nepřijmou moc dobře. Že Ronald bude vyvádět a nebude se s ní chtít bavit.

„To bude v pořádku,“ chytla ji za ruku Natalia, která si všimla výrazu v jejím obličeji. „Nějak to dopadne,“ špitla tak, aby ji ostatní neslyšeli.

„Bude zuřit,“ povzdechla si Melanie.

„Tak ať,“ ušklíbla se Nat. „On snad dělá něco jiného?“

„No…“

„Že tys na něj ještě nezapomněla, viď?“ povzdechla si teď pro změnu Natalia.

„Ještě ne,“ přiznala dívka. „Nejde to.“

„Mel,“ oslovila ji naléhavě. „On už se k tobě nevrátí. Je to už moc dlouho. Půl roku. Myslíš si snad, že mu na tobě ještě tolik záleží? Za celou tu dobu se ti neozval. Nestaral se o to, jak ti je. Tenhle vztah už nejde zachránit, je dávno ztracený.“

„Já vím,“ povzdechla si Melanie. „Jenže je těžké na někoho zapomenout…“

„Co si to tam vy dvě šuškáte?“ všiml si Sirius.

„Nic, co by tě mělo zajímat, tatínku,“ ušklíbla se na něj Natalia.

„Nebuď drzá!“ zamračil se na ni Black.

Nat se jen andělsky usmála. Možná by jí někdo v tu chvíli věřil, že nic nedělá špatně, že je to hodná dívka, ale už jen ty ďábelské jiskřičky v očích ji prozrazovaly. Navíc i vlasy havraní černi se k andělovi nehodily. A když se úsměv změnil v pobavený úšklebek, ta tam byl její andělský vzhled.

„Mimochodem,“ začala Natalia. „A nebo nic. Jdu zatím nahoru, než začne ta slavná Porada,“ zdůraznila první písmeno, zvedla se a odkráčela z místnosti.

Všichni se za ní jen udiveně ohlédli, ale neřešili to. Už si zvykli na to, že některá Natina počínání jsou pro ně nepochopitelná.

Dívka mezitím došla nahoru do svého pokoje a rozvalila se na posteli. Nemohla si pomoct, ale byla děsně unavená. Moc toho v noci nenaspala, tak se nebylo čemu divit, když po chvilce usnula. Probrala se teprve za hodinu a něco, když se prudce převalila na posteli a málem spadla dolů. Celá rozespalá se podívala na budík a chtěla dál spát, když si uvědomila, že už více jak deset minut měla být na poradě. Bleskově vyskočila z postele a letěla dolů do přízemí, aby se přidala k ostatním z Řádu.

Jako blesk vrazila do dveří a doufala, že nejde moc pozdě. Když ale viděla, že už všichni jsou na svých místech, došlo jí, že se čeká jen na ni. Navíc si nemohla nevšimnout naštvaného pohledu, kterým ji častoval Ron, jenž seděl na jejím obvyklém místě. Hned se na něj zamračila, když si to uvědomila. Chtěla už začít nadávat, ale všimla si varovného pohledu, který na ni vrhl Remus, a tak se mlčky posadila vedle svého otce.

„Taky by ses mohla omluvit, žes přišla pozdě,“ houkl Ronald.

„A ty by ses měl omluvit, že sedíš na mém místě!“ zavrčela Nat a probodávala ho pohledem.

„Oh, ty to tu máš nějak rezervované?“ podivil se Weasley.

„Ne, ale ta židle je moje. Nezapomeň, že já tady na rozdíl od tebe bydlím, Weasley,“ mračila se Natalia.

„Taky si nemysli, že jsem nadšenej z toho, že tu musím být,“ oplatil jí Ron. „To už bych byl radši u samotného Ty-víš-koho, než abych byl v tvojí přítomnosti.“

„Nikdo tě tu nedrží,“ ušklíbla se dívka. „Klidně se seber a odejdi. Mě chybět nebudeš.“

„Nechte toho!“ zarazil je rázným hlasem Remus a přísně se na oba podíval. Neměl rád, když se ti dva hádali. Stále nemohl pochopit, proč se tak bytostně nesnáší. Pokaždé na sebe vyjeli jen kvůli nějaké maličkosti.

„Tak nemá chodit pozdě,“ nemohl si odpustit Ron. „Navíc se ani neomluvila.“

„Tobě? To by mě ani ve snu nenapadlo, abych se omlouvala takovému ubožákovi jako jsi ty! Stejně sotva víš, co to slovo znamená. Protože ty nejsi schopnej omluvit se nikdy!“

„A dost!“ zasáhl prudce Sirius. „Oba toho už nechte. Nejsme tady proto, abyste se zase pohádali! Je dost mnohem důležitějších věcí, které musíme vyřešit. A těmi svými věčnými hádkami ničeho nedocílíte. Leda tak nám všem zkazíte náladu!“

Natalia se na něj naštvaně podívala, ale pak si povzdechla a uvolnila se. Teprve potom se jedním slovem omluvila, narozdíl od Rona, který zamračeně hleděl na stůl.

„Můžeme přejít k tomu, proč jsme se tady sešli?“ zeptala se Shanon, která tuto schůzi řídila, protože ji celou svolala. „Dobře. Jde o to, že se v posledních několika dnech událo až moc věcí. Většina byla tady v rámci ústředí, ale všichni určitě víte o Ginnině smrti,“ rozhlédla se kolem sebe.

„Ještě aby ne,“ odvětil Bill Weasley, který se společně s Fleur vrátil zpět z Francie. „Ale nevšiml jsem si, že bysme přijímali nové členy,“ pohlédl na Melanii.

„To já taky ne,“ pospíšila si s odpovědí Nat a na tváři se jí objevil pobavený úšklebek.

„A co teda..“ nechápal Charlie, který seděl vedle bratra.

„K tomu se hned dostaneme,“ vzala si rychle slovo Shanon, aby z toho nevznikl nějaký další konflikt. „Vlastně to je další z těch věcí, co se staly. Jednou z nich je, že Harry s Dracem odešli z ústředí, aby splnili nějaký úkol, kterým Harryho pověřil Brumbál..“

„On vzal s sebou Malfoye?!“ vyjekl Ron. „No to si dělá..Vždyť Brumbál mu jasně řekl, že má sebou vzít jen důvěryhodné osoby..“

„Chceš snad říct,“ zasáhla Narcisa, „že můj syn není důvěryhodný?“ zasyčela na něj zle a probodávala ho pohledy.

„Dracovi mohl aspoň věřit. Snad si nemyslíš, že měl s sebou vzít tebe?“ pošklebovala se mu Nat. „Oh, ty sis to dokonce myslel. Ale Ronánku, to ty jsi pro Harryho zrádce…a protože měl s sebou Harry vzít důvěryhodné osoby, vzal Draca a ne tebe!“

„A co to, že tebe nechal doma?“ prskl jí do tváře Ronald, který už se dokonce postavil.

V Nat v tu chvíli úplně zatrnulo.

„Copak, on tě snad neměl rád?“ ušklíbl se Ron, když viděl, jak se dívka zasekla.

„Naopak,“ vykouzlila dívka na svém obličeji prapodivný výraz. „Protože mu na mě záleželo, nevzal mě s sebou,“ odsekla a už zase se tvářila sebejistě jako vždycky.

„A vy někdo víte,“ snažila se přerušit hádku Tonksová, „co ti dva měli za úkol?“

„Jo!“ vyhrkli Ron i Nat unisono.

„A můžete nám to říct?“

„Ne!“ řekli zase zároveň a hodili po sobě naštvané pohledy.

„A Hermiona šla s nimi?“ zajímalo Kingsleye. I když to možná taky měla být jen záminka k tomu, aby se ti dva zase nehádali.

„Ne, nešla,“ odpověděla Shanon klidně.

Natalia se na židli jen neklidně zavrtěla a vrhala přitom rychlé pohledy na Rona. Chtěla vidět, jak na tohle zareaguje. A hlavně chtěla vidět jeho výraz, až zjistí, že Hermiona vlastně už ani neexistuje, že se z ní stala dcera Smrtijedů.

„A kde tedy je?“ zapojila se do rozhovoru Lenka Láskorádová.

Kdyby nepromluvila, Nat by si ani nevšimla, že tu je. Dokonce ani nezaregistrovala, že je zde i Elizabeth. Přestože v létě byly kamarádky, nyní k nim Natalia nic necítila. Moc dlouho žily odděleně a navíc moc dobře viděla, že ty dvě jsou tak odlišné, že asi jen těžko budou hledat společné téma.

„Jen jí není dobře,“ zamluvil to Sirius s podivným úšklebkem.

„To musí být vážné, že ani nepřijde na podaru Řádu,“ odvětil Ronald kousavě. „Neuhodila se náhodou někde do hlavy? Že by se jí konečně…“

„Sklapni, Weasley!“ zasyčela Natalia. Koutkem oka viděla Melaniin šokovaný výraz. Bylo vidět, že tahle slova ji velmi ranila.

„Copak, urážím snad tvoji kamarádku?“

„Víš, já nechápu, jak může být někdo takový egoista jako ty,“ zakroutila hlavou Nat. „Dokážeš jen urážet a ubližovat. Nic víc. Nedokážeš milovat. Hermiona z toho bylo dost špatná, když ses na ni vykašlal. Měla tě ráda,“ ušklíbla se. „Ale...víš vůbec, co tohle slovo znamená?“

„Já…“

„Ach, já zapomněla,“ nenechala ho vyřknout myšlenku. „Ty jsi vlastně ten pan Dokonalý, takže všechno víš a znáš.“

„Natalio!“ zarazil ji Remus. „už toho opravdu nech. Vyřiďte si to pak někde v soukromí. Teď musíme řešit závažnější věci.“

„Třeba to, proč tu není Hermiona?“ usmála se na něj andělsky Nat.

„Třeba to,“ povzdechl si Lupin, ale nebyl z tohoto tématu moc nadšený.

„Ono je to nějak vážnější?“ podivila se paní Weasleyová.

„Popravdě řečeno, Hermiona už se k nám nikdy nevrátí.“

„Nevrátí?“ zaskočilo Freda. „Jak to myslíš, Remusi?“

„Asi tak, že Hermiona…“ začala Nat. „No prostě Hermiona není Hermiona, ale někdo úplně jiný,“ podívala se na Melanii.

Všechny tváře si nyní natočily k černovlasé dívce, která si jen teatrálně povzdechla. Moc se jí nelíbilo, že to Natalia řekla tak brzy, ale co se dalo dělat.

„To je..Hermiona?“ vykulil na ni oči George.

„No, to je Melanie..“ ušklíbla se Nat a tázavě se podívala na Mel, jestli má pokračovat. Ta ale zavrtěla hlavou.

„Melanie?“ čuměl na ni s otevřenou pusou Ron. „To má být nějaký žert?“

„Ne, není,“ vyvrátil mu to Sirius. „Věci se mají tak, že po Ginnině smrti chtěla Belatrix Lestrangeová mluvit s Hermionou. Teda už vlastně předtím, ale to je jedno. No a Nat,“ probodl dívku pohledem, „jí to umožnila.“

„Proč by chtěla Lestran...“

„Možná proto, že Hermiona Grangerová nikdy neexistovala. Bylo to jen krycí jméno a podoba pro dívku, kterou před lety unesl Brumbál od jejích vlastních rodičů. Od Lestrangeových.“

V místnosti nyní panovalo naprosté ticho. Všichni ti, co to ještě nevěděli, nyní nevěřícně hleděli na nebohou Melanii, které to vůbec nebylo příjemné. V některých pohledech totiž dokázala najít i opovržení a znechucení. Atmosféra v kuchyni se nyní dala přímo krájet, jak byla hustá. Protože ti, co nehleděli na Melanii, probodávali pohledy Nataliu. Vůbec nebyli nadšeni z toho, že to řekla takovýmto způsobem. Nijak to Melanii neulehčila. Naopak vše jen zhoršila.

„Takže ty..“ našel jako první slova Fred, „jsi dcera Lestrangeové?“

„Ano, ale..“

„A zároven jsi ta, co s náma tolik let přátelila?“

„Jo, ale..“

„Tak to Belatrix nezávidím,“ vypadlo z něj nakonec. „Co víc si může přát, než mít za dceru nejlepší kamarádku Harryho Pottera?“ ušklíbl se.

Vypadalo to, že on a jeho dvojče tuhle zprávu vzali docela v pohodě. Jako vždycky si z toho museli udělat legraci. Ale ostatní se stále tvářili příliš vážně a nedůvěřivě.

„A to tu jako bude s náma, jo?“ vypadlo nakonec z Rona.

„Jo, bude. Možná sis toho nevšiml, Ronánku, ale jsi v našem domě,“ odvětila kousavě Natalia. „Jestli je tu někdo, kdo by měl vypadnout, tak jsi to ty. Protože pokud nedokážeš pochopit tak jednoduchou věc...“

„Jakou věc?“

„Že je to pořád ta samá holka, co byla předtím. Jen jinak vypadá a má jiné jméno. Ale v duši je pořád stejná. A co na tom, že její rodiče jsou Smrtijedi.“

„Jak to snášíš?“ zeptala se najednou z ničehonic paní Weasleyová a upírala na Melanii starostlivý pohled.

Ač se to zdálo divné, Molly pochopila, že Hermiona se nezměnila, že jen má jinou podobu. Natalia se na ni udiveně podívala, ale byla ráda za to, že zrovna ona pochopila, jak se věci mají. Pokud to takhle vezme ona, tak s ostatními už problém nebude. Rona nepočítala.

„Je to..těžké,“ přiznala Melanie. „už jsem se smiřovala s tím, že moji rodiče jsou mrtví a najednou se dozvím…“ zajíkla se. „Navíc jsou to zrovna oni...“

„Tak špatný to zas nebude,“ řekla konejšivě Nat. „Oni nejsou tak špatní. K tobě se zachovali docela dobře.“

„A jak ty to víš?“ podíval se na ni podezřele Ron.

„Jak...jednoduše. Dvakrát jsem tam byla na návštěvě. To víš, příbuzní,“ zazubila se na něj. „Pokecali jsme, dali si kávičku,“ přikrášlovala to. „Bezvadný dýchánek.“

„Hlavně naposled jsi toho hodně namluvila, co?“ usmála se na ni Melanie, když si vzpomněla, jak seděli v tom pokoji.

„Jo..To je pravda,“ pousmála se Natalia.

„Byla skoro celou dobu pod silenciem,“ vysvětlila Mel.

„A že se tomu nedivím,“ ozval se z druhého konce stolu Charlie. „Myslím, že jí museli mít plný zuby, co? Jestli celou dobu něco kecala..“

Natalia na něj jen vytřeštila oči. Takovouto podpásovku nečekala. Od něj tedy rozhodně ne. Naštvaně se na něj podívala, ale když se na ni Charlie rozpustile usmál, raději odvrátila hlavu, rozhodnutá se na něj ani jednou nepodívat.

„Tak to bysme měli,“ vložil se do toho Sirius. „Melanie se zítra stěhuje ke svým rodičům. Ne že by teda chtěla,“ řekl rychle, „ale Belatrix si to vynutila. A asi je lepší ji teď nedráždit.“

„A není to nebezepečné?“ zabručel Moody. „bůhví, co si na ni ta bláznivá ženská vymyslí.“

„Budeme muset spoléhat na to, že vlastní dceři neublíží. A možná že i my zjistíme něco důležitého.“

„To bych chtěl vidět. Lestrangeová je mazaná, nepodřekne se.“

„To se uvidí,“ přikývl Remus. „Teď bysme ještě měli vyřešit další věci. Ale Melanie, budu tě muset poprosit, abych odešla,“ otočil se lítostivě na dívku.

„Chápu. Bylo by to moc nebezpečné,“ povzdechla si Mel a odkráčela z místnosti.

„Takže,“ vzal si zase slovo Lupin. „je opět na čase začít aktivně bojovat proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům. První krok už podnikli Draco s Harry, když odtud odešli. Vlastně nám tím dali signál, že musíme začít něco dělat. A ne se jen schovávat ve svých domovech. Voldemort už je zase několik kroků před námi. Tím, že u něj nemáme žádného informátora, jsme ve velké nevýhodě. Ale na druhou stranu zase víme, že on nikoho nemá u nás. Minule nás zcela zaskočil tím útokem na Příčnou ulici. Nikdo z nás to nečekal, nebyli jsme na to připravení. Tím, že jsme si mysleli, že jsme v relativním bezpečí, jsme přestali cokoliv dělat a vyšli jsme ze cviku. Ale s tím je teď konec. Musíme se zase dát do práce. Jediné, co jsme za celý půlrok udělali, bylo to, že se někteří z nás naučili aspoň základy nitrobrany. Ale teď už to tak nebude. Budeme se aktivně plést Smrtijedům i jejich pánovi do života.“

„A jak?“ zajímalo Nataliu.

„Opět nasadíme hlídky na místa, kde by se mohli vyskytovat. Pokusíme se získat nové členy nebo aspoň informátory. Do středu Řádu nepustíme nikoho nového, kdo by mohl být s Voldemortem. Ale nějaká informace, zpráva se vždycky bude hodit.“

„Takže pokud to správně chápu,“ vzal si slovo Fred, „prostě budeme trčet na místech, kde by se Smrtijedi mohli vyskytovat. Ale co tam?“

„Pokusíme se získat nějaké informace. Budou teď neobezřetní. Myslí si, že jsme to úplně vzdali. Tohle bude náš první krok. Dalším bude, že na sebe upozorníme. Voldemort se bude muset věnovat nám. Musíme odpoutat jeho pozornost od Harryho a Draca. Ti, jestli myslím správně, mají ještě důležitější úkol než my ostatní.“

„To jo,“ přikývla Natalia. „A to jako budou všichni něco dělat?“

„Jen ti, co budou chtít,“ upřesnila Shanon. „Nemůžeme do toho někoho nutit. A ne všichni mohou jít do nějakého nebezpečí,“ pohlédla na svoji dceru a neteř.

„Ale i ti něco budou moci dělat, ne?“ promluvil tentokrát Sirius. „Budou i věci, které nebudou tak nebezpečné.“

„A co prosím tě, Siriusi?!“ otočila se na něj nechápavě Shanon.

„Tak to vem takhle. Někteří budou na místech, kde by se Smrtijedi mohli objevovat. Další se pověší na důležité lidi, kteří by mohli mít něco společného s Voldemortem nebo s nějakým Smrtijedem.“

„A dál?“

„No..“ zasekl se Black. „Tak ti další třeba můžou pracovat na ústředí nebo doma. Budeme potřebovat lektvary,“ usmál se vítězně. „A třeba i nějaká ochranná kouzla nebo tak nějak. A ještě bysme někde mohli ukořistit neviditelné pláště,“ ušklíbl se. „Hodily by se nám. Pokud vím, tak Pošuk jeden má. Harry si ten svůj odnesl.A čím víc, tím líp.“

„Nechceš mi říct, že je chceš ukradnout na ministerstvu, že ne?“ dovtípila se Tonksová, kam tím míří.

„Stejně je nikdo nepoužívá,“ pokrčil Sirius rameny. „Když jsem je tam viděl ve skříni, tak byly tak zanesené prachem…“

„Ach jo, to se zas někdo vrátil do práce,“ povzdechla si Shanon. „Měli byste vidět, jak to tam teď vypadá. Pořád na něco nadává, všechno je špatně..“

„A tak je to správně,“ podpořil Tichošlápka Moody. „Sirius už má z minula zkušenosti s tím, jak vést bystrozory. Je jen dobře, že mu to Brousek svěřil. Aspoň něco udělal správně.“

„Ale kdo to má pak snášet, ten teror,“ povzdechla si Tonksová. „Pořád tam jen někdo kňučí, že tohle není jeho práce a tak.“

„Neřekls mi,“ obrátila se Natalia na otce, „že jsi vedoucí bystrozorů.“

„Jeden ze dvou,“ opravil ji Sirius. „Tím druhým je Kingsley.“

„To teď není postatné,“ utnul tuhle debatu Remus. „Musíme pokračovat dál. Bill a Fleur vědí, co mají dělat. Budete dál ve Francii a pokusíte se zjistit co nejvíc věcí. Víte o čem. Charlie, který se zase vrací do Anglie..“

„Vrací?“ podivila se Natalia a otočila se na Charlieho. Porušila tak to, co si před chvílí umanula.

„Snažili jsme se obnovit kolonii, ale marně,“ vysvětlil Weasley. „Nakonec jsme se rozhodli, že to necháme být. Aspoň do té doby, než skončí tahle válka.“

„A co budeš dělat tady?“ zajímalo Nat.

„Asi si najdu nějakou práci,“ pokrčil rameny zrzek. „A samozřejmě budu pracovat pro Řád.“

„Tak teď je ale otázkou,“ přerušil se Remus, „kdo by byl ochoten, co dělat. „Je nás…“ počítal. „Celkově asi pětadvacet. S Dracem a Harrym počítat nemůžeme, ti jsou pryč. Melanie je také mimo. Fleur a Bill budou ve Francii. „Takže dvacet lidí. Počítám, že takových deset by mohlo začít někde hlídkovat, vždy ve dvojicích. Další by se pak mohli na někoho pověsit nebo zjišťovat nějaké informace. Otázkou je, kdo si na co troufá.“

„Myslím,“ vzal si slovo Artur Weasley, který se už vrátil z nemocnice, „že na to sledování, nebo jak tomu říkáte, by měli jít ti nejzkušenější. Je to dost riskantní a někdo bez dostatečného vzdělání by to mohl pokazit.“

„Takže bystrozorové,“ ušklíbl se Fred. „Jak jinak.“

„Tak nějak,“ usmál se na něj otec. „Myslím, že kdyby se toho chopili Alastor, Shanon, Sirius, Kingsley a Tonksová, bylo by to nejlepší.“

„Takže zbytek se nějak rozdělí,“ přikývl Remus na souhlas. „Je tu někdo, kdo by vyloženě nechtěl nebo nemohl jít do akce?“ zeptal se.

„Já nepůjdu,“ ozvala se Molly. „Nemůžu být pořád někde mimo dům.“

„Elizabeth ani Lenka taky nepůjdou,“ přidala se Shanon. „Ještě nejsou plnoleté. A krom toho se můžou pocvičit v těch lektvarech.“

Obě dívky to přešly bez reptání. Zřejmě jim bylo jasné, že proti Shanon by stejně neuspěly. Avšak Nat se tomu divila. Ona by to tak nenechala. Nebyla zvyklá na to, že by ji někdo odstrkoval. Vždy si prosadila svou.

„Já se taky nepřidám,“ ozvala se Anna Pastorková.

„A já bych byl moc nápadný,“ usmál se dobrácky Hagrid. „Ale jinak vám budu zcela k dispozici. Cokoliv budete chtít a bude to v mých nebo v Drápových možnostech..“

„Mě byste stejně nevyužili,“ usmála se na ně dobrácky madame Longbottomová.

„Tím pádem nás jen devět,“ usmál se Remus. „Pokud by vám to nevadilo, tak bysme vás teď rozdělili. Podle toho, jak bysme uvážili, jak by to bylo nejlepší. Podle schopností.“

„Hlavně ať nejsem s Ronaldem,“ zvolala hned hlasitě Natalia.

„To by nás ani nenapadlo,“ ušklíbl se na ni Sirius. „To by spíš Smrtijedi našli vás dva, protože byste se jen hádali. A to jen v lepším případě.“

„Navíc ani jeden z vás nemá moc zkušeností,“ souhlasil s ním Remus. „Když to tak vezmeme, zbývám já, Cissa, Artur, Charlie, Fred, George, ty Nat, no a Ron s Nevillem. Má někdo nějaké specifické přání s kým chce být?“ zeptal se.

Protože nikdo žádné specifické přání neměl, Shanon se energeticky vrhla do rozdělování. Nevilla dala dohromady s Remusem, Narcisa schytala Freda a George a Ron skončil se svým otcem. Jako poslední dvojice byla Natalia s Charliem. Když se to dozvěděla, jen na Shan vykulila oči. A pak vrhla pevný pohled po mladém Weasleym. Chtěla vidět tu spolupráci.

03.03.2008 20:37:17
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one