My world of fantasy...

53. KAPITOLA - NÁVRAT A ODCHOD

Další kapitolka k NZ na světě..omlouvám se, zase pozdě, já jí dopsala před osmou a chudák Kattelin ji musela opravovat na poslední chvíli..jsem holt nenapravitelná...Ale doufám, že se vám to bude líbit, já jsem s tím spokojená..A Tess, tohle by mohlo stačit, ne? =D Snad tě to potěší..Protože tahle kapitola je pro tebe..A ještě pro Areneis, která je taky nedočkavá. A krom toho se s ní skvěle kecá..tak holky, užijte si ji, ok? Ale to platí i pro vás ostatní..A co takhle pořádně dlouhé komenty?? =D
___________________________________________

„Nat, já to nezvládnu,“ naříkala Melanie, když obě vyšly z hospody. „Já se tam k nim nevrátím.“

„Prosím tě, čeho se bojíš?“ podivila se Natalia zvesela. „Vem to takhle. Nejdřív na tebe vykulí oči, pak zblednou, zalapají po dechu, možná začnou vyvádět, ale nic horšího se nestane.“

„Co když se se mnou nebudou chtít bavit?“ šeptla dívka.

„Tak jim to prostě hodně rychle rozmluvím. A nebo jim domluvím, aby se umoudřili. Myslím,“ ušklíbla se, „že moje přesvědčovací metody obvykle zabírají, ne?“

„Většinou,“ zamumlala Melanie.

„Tak dneska to nebude výjimka. Při nejhorším je seřvu, no,“ pokrčila Nat rameny. „To by taky nebylo poprvé.“

„Nechápu, jak můžeš být tak bezstarostná.“

„Já zas nevím, co řešíš. Tak je tvoje matka nejvěrnější služebnice toho potrhlýho magora, no. Zase si na tebe nebudou dovolovat Smrtijedi. A taky ti to docela sekne,“ usmála se. „Vážně sis dost polepšila. To to Brumbál před těmi lety moc nevychytal,“ usmála se při té myšlence. „A netvař se tak,“ dodala, když se na ni podívala. „ Nesluší ti to.“

Melanie se jen zakabonila ještě víc. Čím víc se blížili ke Grimmauldovu náměstí, tím větší měla strach. Hlodal v ní červíček pochybností, bála se, že ji odvrhnou kvůli jejím rodičům.

Po chvíli obě dvě došly až na náměstí, kde stál dům číslo dvanáct. Zatímco Nat šla směle dál, druhá dívka za ní začínala zaostávat. Schválně zpomalila krok, aby oddálila tu chvíli, kdy bude muset vstoupit do dveří. Nat si jejího chování samozřejmě všimla a trochu popuzeně se na ni otočila.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ vyjela na ni.

„Já..“

„Copak ty jsi ta holka, co se podílela na všech těch dobrodružstvích, o kterých se bude za deset let psát? Ta, co se neohroženě vrhla přes tříhlavého psa, co cestovala časem, aby zachránila mého otce, co pod nosem Umbridgeový založila kroužek obrany proti černé magii? Tam ses nikdy nezalekla. Vždycky jsi všechno vyřešila s klidnou hlavou.“

„Ale tam jsem ještě byla Hermiona,“ špitla.

„Ale jméno nic nemění. Neukazuje na to, kdo jaký je. Já jsem ještě před půl rokem byla Holerová, teď jsem Blacková. A jsem snad jiná? Ne! Pořád to jsem já, přestože moji rodiče jsou úplně jiní lidé. Pořád se chovám stejně, oblékám se stejně, mluvím stejně, dělám stejné věci…“ rozjela se. „Copak to nedokážeš pochopit? I když máš jiné jméno a jiný vzhled, pořád jsi ta samá holka! Charakter ti nikdo změnit nemůže, ať se ti to líbí nebo ne. Nikdo nezmění to, jaká jsi. To je v tobě. Tak si tu laskavě přestaň hrát na strašpytla a koukej padat k těm dveřím, než mi dojde trpělivost!“

Melanie na Nataliu jen němě zírala a snažila se vstřebat to, co na ni dívka právě vychrlila. Pak se jen zhluboka nadechla, ještě jednou se na Nat podívala a pak už vykročila ke dveřím. Uvědomila si, že Natalia má vlastně pravdu. Nemůže se schovávat a bát se. Musí se tomu postavit čelem.

Nat se se širokým úsměvem dívala na dívčiny vzdalující se záda. Pak rychle vyrazila za ní. Nechtěla zůstat stát venku v té zimě, když mohla jít dovnitř do tepla. Už se těšila na teplou sprchu a postel. Chtěla si jen tak lehnout a nic nedělat. S nikým se nehádat, nic neřešit, jen ležet a spát. Ale tohle ji rozhodně nečekalo. Ani zbytek dne pro ni nemohl být klidný a bezstarostný.

To však Nat nevěděla. Společně s Melanií vešla dovnitř do domu a hrnula se přímo do kuchyně. Pak si ale uvědomila, že takhle by to asi nešlo. Melanie by nemohla jít jen tak s ní a také by nemohla jít jen tak nahoru do svého pokoje. Ostatní se o tom nejdříve museli dozvědět.

„Pojď,“ chytla Natalia dívku za ruku a táhla ji ke dveřím do kuchyně.

„Nat, teď ne, ještě na to nejsem..“

„Víc už stejně připravená nebudeš,“ zamítla její námitky Blacková a otevřela dveře.

Němě zůstali stát na prahu místnosti. A nebyla by to Natalia, aby svým příchodem nepřilákala pozornost všech přítomných.

„Kde jsi byla?!“ zahřměl Sirius hned, jak si jí všiml.

„Venku,“ odvětila poklidně.

„Venku? Jsi normální? Uvědomuješ si vůbec, co všechno se ti může stát? Natalio, jsi strážce tajemství a..“

„Děkuji, ale já to moc dobře vím!“ zamračila se na otce. „Nemusíš na mě hned řvát.“

„Chovej se ke mně laskavě jako ke svému otci a ne jako k k nějakému…“ odmlčel se. „Jak se jen můžeš sebrat a odejít odsud? Zbláznila ses? Co kdyby se ti něco stalo? Někdo tě napadl? Nebo..“

„Už jsem ti řekla, že tohle všechno moc dobře vím,“ zopakovala Nat otráveně a protočila oči v sloup. „Co kdybys mi přestal dávat ty svoje výchovný rady a..“

„Kdo to je?“ všiml si Sirius dívky stojící za ní. „Ty sis do domu přitáhla někoho…“ nenacházel slova. „Jak se jen můžeš chovat tak nezodpovědně? Co když je to Smrtijed a..“

„Ne, není,“ skočila mu do řeči Nat. „Tak nezodpovědná zas nejsem,“ ušklíbla se. „Je to jen moje kamarádka.“

„Kamarádka?“ vyšiloval Black. „A jak dlouho ji znáš? Dvě hodiny? Nebo jsi ji potkala hned po tom, cos odsud utekla?“ dodal ironicky.

„Popravdě ji znám už několik měsíců,“ pošklebovala se Natalia.

„Takže je to mudla?“

„Ne, čarodějka. Ale neboj. Je to jen dcera jednoho Smrtijeda,“ dodala potutelně.

Všichni v místnosti se zarazili. Draco a Narcisa jen němě hleděli na dívku, která nyní postoupila trochu dopředu. Hlavu však měla sklopenou, tato situace jí vůbec nebyla příjemná. Oba Malfoyovi se snažili přijít na to, kdo ta neznámá je. Ostatní – Tonksová, Remus, Shanon a Harry – jen Melanii přejížděli opovržlivými pohledy. Zřejmě jim vůbec nebylo po chuti, že sem Natalia někoho takového dovedla.

„Jak ses jen mohla opovážit?“ našel zase slova Sirius.

„Proč bych nemohla?“ pošklebovala se Nat, která se touto situací docela bavila, ale na druhou stranu ji štvalo, že na ni otec křičí dřív, než se na cokoliv zeptá.

„Je to dcera Smrtijedů a..“

„No a co? Draco je taky syn Smrtijeda a je tu s námi,“ namítla Natalia.

„To je ale něco úplně jiného!“

„Jo?! A v čem je to teda jiné, otče?!“ prskla. „Co když ona taky svoje rodiče nemusí?“

„Vůbec ji neznáme a…“

„Dracovi a Cisse taky nikdy nevěřil, když jsem je sem dovedla. Chtěli je dát do Azkabanu. A jak vidíš, tak byli jejich obavy zcela zbytečné. Tak proč si myslíš, že by tohle mělo být jiný?“

„Jenže Draca a Narcisu jste znali už dřív. Tahle holka se jen tak zničehonic vynoří a myslí si, že si sem jen tak nakráčí?!“

„Harry Dracovi a Cisse hned uvěřil,“ namítla. „Nebo snad teď budeš stát proti mně?“ otočila se na svého kluka.

„Nechci, aby byl v domě někdo, koho vůbec neznám,“ zamračil se na ni Potter. „Navíc tahle tvoje kamarádka mi vůbec není sympatická.“

„Ani ji neznáš,“ ohradila se Natalia, ale v hloubi duše si myslela úplně něco jiného. V duchu dokonce Melanii litovala. Tohle si nezasloužila, tolik nedůvěry. Ale aspoň si užije to, s čím se Nat a ostatní museli potýkat.

„Něco se mi na ní prostě nezdá, no,“ odsekl Potter. „Myslíš si snad, že si tady necháme každého, koho si sem dotáhneš?“

„Ne, ale..“

„Prostě ji tady nechceme,“ vyjádřil se i Draco.

„Tebe jsem se na nic neptala!“ zasyčela na něj. „Zrovna ty jsi jeden z těch, kteří by teď měli mlčet. Nebýt mě, tak jsi teď mohl být dávno mrtvej.“

„Chceš snad, abych ti ještě děkoval za to, že jsi mě laskavě vzala sem do toho baráku?!“

„Ne, to ani omylem,“ soptila Natalia. Tahle společnost už ji dokázala pořádně vytočit. Zase svalili všechnu vinu na ni, aniž by si nechali cokoliv vysvětlit. „Od takového nadutého debila bych to nikdy nechtěla.“

„A dost!“ vložil se do toho Remus. „Natalio, koukej se uklidnit. A ty se posaď, Draco,“ otočil se na mladého Malfoye, který se postavil, stejně jako Harry a Sirius. „A ty Harry, ty si taky sedni. Siriusi,“ otočil se na svého kamaráda. „Nech Nat, ať nám to všechno vysvětlí. Hádky teď nejsou k ničemu.“

„Já se hádat nechtěla,“ zamumlala Natalia. „Jen co vejdu do dveří, začnou na mě křičet a nic je nezajímá. Och,“ vydechla. „Já jsem ale zapomněla. Vy tři vlastně musíte mít vždycky pravdu,“ zakřenila se na svého otce, kluka a vzdáleného příbuzného. „Neomylná trojka. Nechcete si to náhodou patentovat? Ty vaše zatraceně chytrý kecy?“

„Natalio!“ zasáhl konečně Remus. „Koukej už zmlknout a radši nám vysvětli, kde jsi celou tu dobu byla a kdo je ona.“

„Kde bych asi tak byla. V baru, abych se nemusela koukat ty pitomce tady, kteří si myslí, že tím věčným truchlením Ginny vrátí život. A jak mi tam bylo bez vás krásně. Nikdo na mě nekřičel, všichni byli milí..Měla jsem tam zůstat.“

„Celou dobu jsi byla v baru?“ podivila se Shanon. „Tys zase pila?“

„Jo. Kdybys to ze mě prve nedostala, nikam bych chodit nemusela!“ mračila se. „Mohla bych si v klidu sedět v pokoji a o nic se nestarat. Sice by mě pak asi zabila,“ mumlala si sama pro sebe.

„A kdo je ta holka, co je tu s tebou?“ změnila téma Tonksová.

Melanie za Natinými zády zvedla hlavu a poprvé tak dovolila všem přítomným, aby si prohlédli její tvář.

„Melanie?“ řekla najednou polohlasně Narcisa a dál zkoumala dívku pohledem.

Ta jen hodila na svoji tetu vystrašený pohled a opět sklopila hlavu. Ciss poznala, že se opravdu jedná o její neteř a na nic nečekala a vydala se k ní, aby ji mohla obejmout. Jakmile byla u ní, pevně ji sevřela v náručí jako by ji už znova nechtěla ztratit.

„Konečně jsme tě zas našli, holčičko,“ zašeptala šťastně.

„Ty ji znáš?“ podivil se Sirius.

„Samozřejmě,“ usmála se Narcisa, když pustila dívku ze svého náručí. „Je to moje neteř.“

„Neteř?“ vyjekl Draco a pohlédl na Melanii. „To chceš říct, že tohle je dcera…“ zkoumal dívku pohledem. „Ne, to není možné,“ vypadlo z něj, když mu došla ta podoba. „Belatrix a Rudolfus přece nemají dceru.“

„Ale ano. Jen o tom skoro nikdo nevěděl,“ vysvětlila Cissa.

„Tys sem přivedla dceru Lestrangeových?!“ obořila se na Nat tentokrát Shanon.

„A proč ne?“ podivila se Nat, kterou tato situace opět začínala bavit.

„Jak jsi jen mohla? Víš co všechno se může stát?!“ rozčiloval se Sirius.

„Siriusi,“ přerušila ho Narcisa, „ono to je jinak, než si myslíš. Melanie s Bellou vůbec nevyrůstala. Chvíli před tím, než šla moje sestra do Azkabanu, Melanii unesl Brumbál a někam ji schoval. Asi nechtěl, aby z ní vyrostlo to, co z její matky. Nikdo z nás nevěděl, kam se poděla. S Luciusem jsme ji pak hledali, ale marně. Za celý ty roky jsme nenašli ani stopu po tom, kam ji Brumbál mohl ukrýt. A ani Belatrix nebyla úspěšná, když se vrátila z vězení. Vypadalo to, jako by se po ní slehla zem.“

„Tak jak to, že tu teď je?“

„Zřejmě ji někdo konečně našel,“ pohlédla Ciss na Nataliu. Bylo jí jasné, že v tom má dívka prsty.

„Já to nebyla,“ ohradila se hned Nat. „Jak bych se asi tak dozvěděla, že má Belatrix dceru?“

„Proč jsi hledala tu knihu rodokmenů?“ vytasila na ni Narcisa.

„To s tím nesouvisí,“ zamumlala Nat. „To jsem se jen ujišťovala, že..“

„Že co?“ ozval se po dlouhé době Harry.

„Že Belatrix mluvila pravdu,“ povzdechla si dívka. Věděla, že musí s pravdou ven. „Jen mi na tom nesedělo pár věcí, chtěla jsem se z toho dozvědět něco víc, ale ta pitomá kniha mi to neřekla.“

„Cos z toho chtěla zjistit?“ nedalo to Narcise.

„Kdo je doopravdy Melanie Anne Lestrangeová. Brumbál ji totiž schoval pod jiné jméno. A já jsem chtěla vědět, jestli mi Bella nekecala.“

„Kdy ses s ní viděla?“ vyptával se Remus. Jednou rukou přidržoval Siriuse na místě, protože ten už znova chtěl na Nat vyjet.

„Včera večer,“ přiznala se dívka. „A dneska odpoledne.“

„Takže jsi nám lhala,“ zkonstatovala Tonks.

„A vy byste mě tam pustili?“ vylétlo Natalie obočí do úctyhodné výšky. „Po tom, co zemřela Ginny, jsem se vydala do toho parku a doufala jsem, že tam ještě bude,“ přiznala barvu. „Náhodou na mě pak byla docela milá,“ ušklíbla se. „I když to bylo jen proto, že ode mě něco potřebovala. Já tam šla, protože jsem chtěla vědět, proč Ginny musela zemřít. A dozvěděla jsem se to,“ odmlčela se. „Chtěla jen mluvit s Hermionou. Nic víc. Už jak to říkala prve.“

„A víš proč?“

„To bych tu asi nestála,“ zazubila se. „Jak jsem říkala, tak dneska jsem tam šla znova. Teda až po tom, co jsem navštívila ten bar, ale to je vedlejší. Sice jsem tam dorazila mírně nalitá…“ usmála se. „Ale musím teda říct, že jsem dneska měla namále, Bella docela zuřila, když tam Miu nenašla. Ta přišla na poslední chvíli,“ rozpovídala se. „No a zbytek dne jsme strávili v jejím domě, no.“

„A kde je teda Hermiona?“ nechápal Harry.

„Ještě u Belly,“ zamluvila to rychle Nat a snažila se nevšímat si naštvaného pohledu, kterým ji zezadu probodávala Melanie.

„Tys ji tam nechala samotnou?“ nechtěl tomu věřit Potter. „Zbláznila ses? Vždyť Lestrangeová ji vydá Voldemortovi!“

Narcisa se však jen pozorně zahleděla na Melanii. Chvíli si ji pozorně prohlížela, než se zastavila na jejích očích. Uvědomila si, že je už někde viděla. Vlastně jí dívka připadala až moc známá. Když jí došlo, kdo to před ní stojí, zalapala po dechu a pak se posadila na židli, kde se začala uvolněně smát.

„Brumbál to měl skvěle vymyšlený,“ smála se. „Nikdy jsme ji nemohli najít.“

„O čem to mluvíš?“ divil se Draco.

„Vy to nechápete?“ usmívala se Cissa. „Celou tu dobu jsme ji měli na očích, jen jsme nevěděli, že je to ona.“

Když však na ni všichni upřeli nechápavé pohledy, povzdechla si a začala jim to vysvětlovat.

„Brumbál prostě Melanii jen změnil jméno, ale jinak jsme ji měli celou tu dobu na očích. Nikoho z nás ale nenapadlo, že by to mohla být ona. Potkávali jsme ji více jak šest let. Od té doby, co nastoupila do školy.“

Natalia už to však nevydržela, když viděla ty nechápavé pohledy.

„Prostě Melanie je Hermiona,“ vysvětlila jim.

V místnosti v tu rázem nastalo hrobové ticho. Všichni vytřeštěně hleděli na Melanii, která v tu chvíli nevěděla, kam s očima. Vůbec jí to nebylo příjemné a chtěla, aby odsud co nejrychleji vypadla.

„To nemyslíš vážně!“ vyjekli Harry a Draco zároveň.

„Tak se jí na to zeptejte sami,“ ušklíbla se Nat a otočila se na Melanii.

„Je to pravda?“ zeptal se Harry.

„Je,“ sklopila oči dívka.

„No to je fakt skvělý! Bezvadný! Horší už to být nemůže!“ zabručel Potter a s třísknutím dveří odešel pryč.

Ani ne během minuty ho následoval Draco. Zřejmě také nemohl strávit to, že z Hermiony se stala dcera nejhorších Smrtijedů a navíc je to jeho sestřenice. V místnosti tak zůstaly jen obě dívky a zbytek starších členů Řádu.

„Myslím, že asi taky půjdu pryč,“ snažila se nenápadně zmizet Natalia.

„Tak to asi omylem, mladá dámo,“ zatrhnul jí to Sirius. „S tebou si ještě chci promluvit.“

„Ale tati, nepočká to do zítřka?“

„To si piš, že nepočká,“ uzemnil ji otec.

„Hermiono…“ začal Remus, který celou tu dobu mlčel.

„Melanie,“ opravila ho hned Nat.

„Dobře,“ povzdechl si Lupin. „Nechceš si jít odpočinout? Musí to být pro tebe vyčerpávající.“

„Já půjdu s ní,“ nabídla se Narcisa, zvedla se a vytlačila Melanii z místnosti, aniž by dívka stačila cokoliv namítnout.

Natalia se za ní jen zoufale podívala. Všichni odsud mohli odejít, jen ona ne. Hodila ještě zlostný pohled na Remuse, než se zvedla a zamířila ke spíži.

„Kam jdeš?“ podivil se Sirius.

„Vzít si něco k jídlu. Pro tvoji informaci jsem dneska ještě nejedla. A Bella není zrovna dobrá hostitelka. A Rudolfus taky ne,“ mumlala s hlavou zastrčenou ve spíži. „To už ti i bezdomovci nabídnou víc jídla než oni,“ vynořila se ven a v rukou měla hned několik věcí.

„To všechno sníš?“ podivila se Tonksová.

„Jasně,“ ušklíbla se Nat a znova se vrátila ke stolu a oloupala si mandarinku. „Tak cos mi teda chtěl?“ zeptala se, než si do pusy narvala půlku citrusu.

„Proč si nám o tom neřekla? Mohlo se ti něco stát a…“

„Uhmm,“ zamumlala a polkla. „Jednoduše. Kdybyste to věděli, nikdy byste tam Miu nepustili. Takhle jsme včera s Belatrix pokecaly, ona mi o tom řekla a já jsem měla Hermionu, teda Melanii dostat do toho parku. No a dneska tam teda šla, Bella nás vzala k sobě domů, něco tam s Melanií řešily, ona jí to řekla, já jsem zatím byla dole, pak pro mě došel Rudolfus, šli jsme za nimi, tam pokecali, vrátili Melanii její podobu a domluvili se, že se tam za týden vrátí. Toť vše,“ vyplivla to ze sebe děsnou rychlostí a znova se dala do jídla.

„Nemohla bys to zopakovat?“ požádal ji Remus. „Nerozuměl jsem ti ani slovo.“

„Haš tho dhujim,“ zamumlala Nat. Když konečně měla prázdná ústa, vše jim zopakovala, tentokrát už pomaleji.

„Chceš teda říct, že se tam bude muset vrátit? A žít u Lestrangeů?“

„Je to jejich dcera,“ pokrčila rameny dívka. „Měla by poznat své rodiče, ať už jsou jakýkoliv.“

„Ale vždyť jsou to Smrtijedi. Budou chtít, aby Hermiona, teda Melanie..Aby byla jako oni,“ namítla Tonks.

„Myslím, že ne,“ zamyslela se Nat. „Tohle všechno probíhalo v utajení. Dokonce ani Voldy to neví,“ řekla. Když viděla jejich pohledy, dodala: „Zkusila jsem to nadhodit a jejich pohledy mluvily za vše. Ale že to tam maj docela hezký,“ ušklíbla se. „Sice jsem se tam nemohla moc rozhlížet, to mi zarazili, ale rozhodně to tam není tak..hm..zastaralé jako tady.“

„Chceš teda říct, že se ti tam líbilo?“

„A víš že i jo?“ usmála se Nat. „Víš, tati, kdyby tam nebydleli zrovna ti dva, tak bych se tam hned stěhovala. A navíc mají domácího skřítka, a ne takovou obludu, co máme my,“ zaškaredila se. „A když mě teda omluvíte, půjdu nahoru. Stejně už jsem vám všechno řekla…. A ne, tati, vysvětlíme si to později,“ prohodila ještě k Siriusovi a co nejrychleji vyklouzla ze dveří.

Potichu, ale rychle vyšla schody a zaplula k sobě do pokoje, aby se převlékla do něčeho jiného. Její oblečení už totiž bylo docela zašpiněné, a tak se v něm necítila zrovna dvakrát dobře. Jen v obyčejných teplákách a tričku vyšla znova na chodbu a zaklepala na dveře od Harryho pokoje.

„Co je?“ ozval se Potterův hlas.

„Chci s tebou mluvit,“ odvětila Natalia.

„Teď ne,“ zahlaholil Harry.

Dívka se ale nedala a stejně otevřela dveře od jeho pokoje. Už na prahu se však zarazila a zůstala jen nevěřícně hledět na podivně uklizený pokoj a na Harryho, který seděl u kufru na zemi a cosi přendával do batohu.

„Ty někam jdeš?“ vypadlo z ní.

„Neměla jsi sem chodit,“ povzdechl si Harry. „Tak ale zavři, ať je to jen mezi námi.“

Natalia ho uposlechla, zavřela za sebou dveře, ale nadále zůstala stát na kraji pokoje a čekala, co z Harryho vypadne.

„Musím ti něco říct,“ řekl Potter, ale do očí se jí nepodíval. „Mohla by ses aspoň posadit?“ poprosil ji. „Je to docela těžké, mluvit s tebou, když se na mě shora díváš jak na…“

Nat se beze slova posadila na postel a dál na Harryho, který se mezitím postavil, vyzývavě hleděla a čekala, co jí tedy řekne. Ten však nevypadal na to, že by mu bylo zrovna do řeči. Jen dál klečel na zemi a zřejmě hledal ta správná slova.

„Víš, Nat,“ vypadlo z něj nakonec. „Já odsud musím odejít. Ne, neříkej teď nic, prosím,“ vyhrkl, když viděl, jak se nadechuje k tomu, aby něco řekla. „I tak je to pro mě moc těžký. Naty, já tě mám moc rád a tohle už jsem dlouho odkládal. Jenže teď, když zemřela Ginny…Nemůžu tady jen nečinně sedět a nic nedělat. Jinak Voldemorta nikdy neporazíme. A vím, že i ty bys chtěla, abychom žili v normálním světě bez strachu z toho, co bude další den. Všichni potřebujeme volnost, abychom mohli jen tak chodit ven..Vím, že zrovna ty mě budeš chápat. Taky nemůžeš žít takhle zavřená.“

„Co teda chceš dělat?“ zeptala se.

„Musím,“ nadechl se. „Musím zničit viteály.“

Pak jí řekl vše o Voldemortových duších a o tom, co mu před nějakým časem svěřil Brumbál. Snažil se nevynechat nic, ani jedinou podrobnost. Zoufale se přál, aby ho Nat pochopila. Ta mu celou dobu jen pečlivě naslouchala a nepřerušovala ho. Nechala ho všechno ho vysvětlit a navíc ji to docela zajímalo. Teprve když Harry skončil, odvážila se promluvit.

„Chci jít s tebou.“

„Ne! Ty musíš zůstat tady. Nemůžeš se mnou jít a..“

„Proč bych nemohla. Já chci zůstat s tebou, Harry. Copak to nechápeš?“

„Nemůžu tě s sebou vzít. Je to až moc nebezpečné a…“

„Kdy ses tak rozhodl? Že odejdeš?“

„Plánoval jsem to několik týdnů a..“

„A to mi to říkáš až teď?“ vyjekla a postavila se. „Promiň, Nat, ale ještě dnes odjedu, nevím na jak dlouho a taky nevím, jestli se vrátím, ale ty zůstaneš tady,“parodovala ho a nevědomky zvýšila hlas. „Co sis myslel? Že to jen tak přejdu a popřeju ti hodně štěstí?“

„Natalio, já to musím udělat. A sám!“

„A proč zrovna dneska? Nezdá se ti, že je tu už tak dost velkej chaos?“

„Nemůžu to už dál odkládat. Rozhodl jsem se a udělám to. A ani ty mi v tom nezabráníš.“

„Jdeš teda sám, jo?“ zamračila se.

„Ne, jde se mnou i Draco,“ řekl velice nerad Potter.

„Tak jako on jít může a já ne, jo?“ vřískla zase Nat. „Proč, Harry?!“

„Protože o Draca nemám takový strach jako bych měl o tebe. On se vyzná v černé magii a může mi tak v ledasčem pomoct. Původně jsem s sebou chtěl vzít Rona a Hermionu,“ odmlčel se. „Ale sama vidíš, jak to dopadlo. Ron se se mnou nebaví a Hermiona vůbec není Hermiona, ale dcera Lestrangeový.“

„Nevyčítej jí to! Už tak je z toho dost špatná! Pořád je to tak holka, co to byla předtím.“

„Jasně. Jen že teď jsou její rodiče několikanásobní vrazi. Snad nemyslíš, že bych ji sebou teď vzal.“

„Je od tebe sobecké, že se k tomu stavíš takhle!“

„A co mám podle tebe asi tak dělat? Jo, nic se neděje, Hermiono. Jen tě s sebou nemůžu vzít. Není v tom nic osobního, jen se mi nelíbí, že už nejsi Hermiona a…“

„Stejně by s tebou nemohla jít,“ přerušila ho Nat.

„Cože?“ vykulil na ni oči Harry.

„Za týden se vrací k rodičům. Bella ji tam chce. A pokud prej nepřijde dobrovolně…“ nedopověděla. „Asi si umíš představit, jak by to dopadlo.“

Potter na ni jen němě zíral, než z něj něco vypadlo: „Čím dřív odsud odejdu, tím líp. Aspoň to nebude tak nápadný, když se všichni budou motat kolem ní.“

„Harry, prosím, já chci jít s tebou!“

„Ne, Nat!“ odsekl rázně Harry. „Ty se mnou rozhodně nepůjdeš. A...No, jak už jsi řekla, je možné, že tam budu i několik měsíců, takže..“ odmlčel se, „…chápeš, že se teď budeme muset rozejít.“

„To snad nemyslíš vážně?!“ vykulila na něj oči Natalia. „Takže ty mi teď jako dáváš kopačky?“

„Naty, jinak to nejde. Nechci, aby ses na mě vázala. Musíš žít svůj život. Nesmíš se vázat jen na mě,“ zavřel oči.

„Ale Harry, já tě…“ začala zoufale.

„Nic neříkej,“ zarazil ji Potter a přešel k ní. Pak ji lehce políbil na rty. Naposledy.

Když se od sebe oddělili, dívce se v očích leskly slzy. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy natolik projevila svoje city.

„Harry…“

„Ne, Nat, takhle to musí být. Třeba ještě budeme spolu,“ usmál se na ni. „Ale ne teď a tady. Žij svůj život a užívej si ho,“ řekl ještě, popadl batoh, ve kterém měl sbalené věci a vyšel ven z pokoje.

Natalia se jen zničeně svezla zpět na postel. Když si ale uvědomila, že spolu s Harrym odchází i Draco, na nic nečekala a rozběhla se dolů. Na kluky narazila hned v prvním patře, kam mezitím došli. Aniž by cokoliv řekla, vrhla se mladému Malfoyovi kolem krku. Ten měl co dělat, aby to ustál. Vrhl přitom překvapený pohled na Harryho.

„Ví to,“ zamumlal neochotně Potter.

Draco přikývl a opětoval Nat její obětí. Po chvíli ho dívka pustila a ještě jednou se na oba podívala.

„Že se…“

„Nemluv,“ zarazil ji Malfoy.

„Chtěla jsem si ti oml..“

„Nemáš za co, Nat. To bych měl spíš já. Neměl jsem na tebe ráno vyjet. A ani teď večer,“ odmlčel se. „Dej mi pozor na mamku a i na Melanii. A na sebe,“ dodal ještě.

„Hlavně vy si dejte pozor,“ usmála se nešťastně dívka.

„Neboj, dáme,“ ujistili ji oba.

Ještě jednou oba dívku objali, než sešli dolů do haly a zmizeli hlavními dveřmi ven. Nat tak na schodech osaměla.

„Proč zrovna já,“ zamumlala si pro sebe.

20.02.2008 20:42:41
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one